Vymezení pojmu smluvního principu Vzorová ustanovení

Vymezení pojmu smluvního principu. Smluvní princip je institutem, který provází celé soukromoprávní odvětví. V základním pojetí ho lze chápat jako možnost úpravy poměrů dle vlastní vůle, možnost smluvního ujednání jiných podmínek než těch zákonem přímo stanovených. Obecně k pojmu princip: „Princip lze chápat jako základní východisko, základní postavení, výchozí bod, předpoklad jakékoli teorie, koncepce. Zásada oproti tomu není totožná s cílem, programem, taktikou ani teorií.“1 Dále Xxxxxx uvádí, že na vysvětlení pojmu princip existují různé názory. Princip může být vnímán shodně s právními zásadami nebo samostatně jako pojem nadřazený a obecnější.2 V této práci se přikláním k názoru, že smluvní princip je tedy obecnějším vyjádřením, které je dále rozvíjeno právními zásadami. Smluvní princip je v právu vnímán jako základní východisko, jehož vymezení lze najít při užití výkladu i v zákonné úpravě. Smluvní princip lze definovat v právní úpravě pozitivně i negativně. Pozitivní vymezení smluvního principu je patrné z ústavního pořádku České republiky, kdy ustanovení čl. 2 odst. 4 Úst stanoví: „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“, podobně je vymezena možnost chování subjektů i v čl. 2 odst. 3 LZPS. Negativní vymezení smluvního principu je patrné z čl. 9 LZPS, kde je uveden zákaz nucené práce.3 Toto ustanovení vychází především z úmluvy Mezinárodní organizace práce (dále „MOP“) č. 29, nucenou prací se podle čl. 2 bodu 1 Úmluvy rozumí každá práce nebo služba, která se na osobě vymáhá pod pohrůžkou trestu nebo se k ní osoba nenabídla dobrovolně. Systém výjimek z tohoto ustanovení pak nabízejí jak následující ustavení čl. 9 LZPS, tak ustanovení čl. 2 bodu 2 výše zmíněné Úmluvy.4