Východiska problematiky právních jednání. Smlouvou se rozumí právní jednání, které zakládá závazek. Je jedním z právních důvodů vzniku obligace (závazku).2 Tento závazek mezi sebou zřizují smluvní strany, čímž projevují svou vůli být závazkem vázány a řídit se obsahem smlouvy. Jde o základní kámen soukromého práva. Smlouvy jsou obecně upraveny zákonem 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, v platném znění, dále jen jako OZ, nebo OZ 2012.3 Jedná se o dvoustranné nebo vícestranné právní jednání. Především tato vícestrannost smlouvu odlišuje od jiných forem právního jednání jako je jednostranný právní úkon či konstitutivní právní akt. Konsensem mezi smluvními stranami o určitém obsahu teprve vzniká samotná smlouva.4 Právě na základě uzavřených smluv v soukromém právu nejčastěji dochází ke vzniku, změnám a zániku subjektivních práv a právních povinností.5 Základními stranami či subjekty smlouvy jsou zpravidla dlužník (promitent), který se zavázal plnit a věřitel (stipulant), který má právo na plnění dluhu. Dluhem se v závazkovém právu rozumí obsah smlouvy majetkové povahy, tedy práva a povinnosti mezi stranami uzavřené smlouvy.6 Smlouvu můžeme chápat jako „základní institucionální pilíř soukromého práva“.7 Jedním z nejdůležitějších pojmů právního jednání je projev vůle.8 A právě znění OZ 2012 nám nyní přineslo posílení principu autonomie vůle, který přináší smluvním stranám na rozdíl od OZ 1964 větší míru smluvní volnosti, aí už co do formy či především obsahu smlouvy, který si strany kontraktu mohou mezi sebou sjednat. Forma i obsah smlouvy jsou pak omezeny pouze kogentními ustanoveními zákona, od kterých není možné se odchýlit.910 Právě postupné posilování tohoto principu má zásadní význam na řešení výzkumné otázky této diplomové práce.
