Common use of XXXXXXX, Xxx Clause in Contracts

XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa I 1914 - 1945. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2005, s. 41. Republikánská forma státního zřízení není v Prozatímní ústavě explicitně vyjádřena, vyplývá však z ustanovení o prezidentu republiky. Vláda je podle tohoto dokumentu odpovědná Národnímu shromáždění, má 17 členů (ministrů), může jí být vyslovena nedůvěra a sídlí v Praze. Podle § 18 má vláda určit, který z ministrů odpovídá za jednotlivé úřady zřízené k obstarávání nejvyšší státní správy. V souladu s tímto ustanovením byl zřízen post ministra s plnou mocí pro správu Slovenska, který obstarával Xx. Xxxxx Xxxxxx, který se dlouhodobě angažoval za slovenskou stranu při vyjednáváních o vzniku samostatného Československa. Podařilo se mu získat si české politiky zastoupené v Říšské radě, aby při vytyčování vlastních cílů neopomenuli Slováky. Tato vytrvalá snaha se následně promítla do vstupního Prohlášení Českého svazu na Říšské radě 30. 5. 1917, ve kterém Češi požadovali spojení s uherskými Slováky. Jako reprezentant Slováků se též účastnil v podvečer 28. října 1918 schůze předsednictva Národního výboru a přímo se tak podílel na vzniku společného státu. Prozatímní ústava byla následně dvakrát novelizována. Poprvé zákonem z 11. března 1919, který rozšířil počet členů Národního shromáždění na 270. Nových 14 mandátů dostali Slováci a rozšířili tak své zastoupení z dosavadních 40 členů. „V některých oblastech Slovenska byly používány staré uherské i recipované rakouské předpisy. Zvýšený počet poslanců měl pečovat o odstranění nedostatků právní praxe.“13 Druhá novelizace vešla v platnost zákonem ze dne 23. května 1919 a přinášela mnohem více změn. Přinesla omezení kompetencí parlamentu, posílení kompetencí exekutivních orgánů a nové kompetence prezidentu republiky. Tato novelizace byla poslední a Prozatímní ústava platila až do konce února 1920. Zvládnout situaci na Slovensku po vzniku Československa nebylo zpočátku vůbec snadné. Slováci se zmítali, jak již bylo řečeno, v právním chaosu, politické strany se mezi sebou hádaly, obyvatelstvo likvidovalo staré uherské úřady, rozebíralo zásoby ze skladišť, sýpek a obchodů a poslední zbytky uherských úřadů se odmítaly podřídit československé vládě. Vzhledem k tomu, že Slovenská národní rada nebyla schopna ovládat území, bylo nutno zřídit ministerstvo s plnou mocí pro správu Slovenska, které řídil již zmiňovaný Xx. Xxxxx Xxxxxx. Ten mohl ze své pozice ministra činit jakákoliv opatření k udržení pořádku.

XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa I 1914 - 1945. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2005, s. 4137. Republikánská forma státního zřízení není v Prozatímní ústavě explicitně vyjádřenaZ úvodního odstavce deklarace vyplývá, vyplývá však z ustanovení že Slováci vytvořili Národní radu jako nejvyšší slovenský orgán, jenž jen on je nadán pravomocí rozhodovat o prezidentu republiky. Vláda je podle tohoto dokumentu odpovědná Národnímu shromáždění, má 17 členů (ministrů), může jí být vyslovena nedůvěra a sídlí v Praze. Podle § 18 má vláda určit, který z ministrů odpovídá za jednotlivé úřady zřízené k obstarávání nejvyšší státní správyvlastním osudu. V souladu s tímto ustanovením byl zřízen post ministra s plnou mocí pro správu Slovenskatextu lze najít i rozpory. V nadpise o sobě Slováci hovoří jako o slovenském národu, který obstarával Xxpřičemž v textu samotném se označují za větev jednotného národa česko-slovenského. Xxxxx Xxxxxx, který se dlouhodobě angažoval za slovenskou stranu při vyjednáváních o vzniku samostatného Československa. Podařilo se mu získat Stejně jako v Pittsburské dohodě si české politiky zastoupené nelze nevšimnout pomlčky mezi oběma národy v Říšské radě, aby při vytyčování vlastních cílů neopomenuli Slováky. Tato vytrvalá snaha se následně promítla do vstupního Prohlášení Českého svazu na Říšské radě 30. 5. 1917, ve kterém Češi požadovali spojení s uherskými Slováky. Jako reprezentant Slováků se též účastnil v podvečer 28. října 1918 schůze předsednictva Národního výboru a přímo se tak podílel na vzniku názvu společného státu. Prozatímní ústava byla následně dvakrát novelizovánaPřestože Slováci založili deklaraci na koncepci „slovenské větve jednotného československého národa“, nelze se ubránit celkovému dojmu, že oni sami sebe považovali za něco víc, než jen větev. Poprvé zákonem z 11Druhý odstavec Martinské deklarace popisuje, stejně jako Washingtonská deklarace, útrapy, které si Slováci zažili, avšak s tím rozdílem, že sužovatelem nebyla Habsburská dynastie ale Uhersko. března 1919Lze si tak všimnout i toho, který rozšířil počet členů Národního shromáždění na 270. Nových 14 mandátů dostali že Slováci mají jinou historii, jiné problémy a rozšířili tak své zastoupení z dosavadních 40 členůjiné trápení než Češi. „V některých oblastech Slovenska byly používány staré uherské i recipované rakouské předpisy. Zvýšený počet poslanců měl pečovat o odstranění nedostatků právní praxe.“13 Druhá novelizace vešla v platnost zákonem ze dne 23. května 1919 Čeští politici si však neuvědomovali rozsah a přinášela mnohem více změn. Přinesla omezení kompetencí parlamentusložitost problémů, posílení kompetencí exekutivních orgánů a nové kompetence prezidentu republiky. Tato novelizace byla poslední a Prozatímní ústava platila až do konce února 1920. Zvládnout situaci na Slovensku po vzniku Československa nebylo zpočátku vůbec snadné. Slováci se zmítali, jak již bylo řečeno, v právním chaosu, politické strany se mezi sebou hádaly, obyvatelstvo likvidovalo staré uherské úřady, rozebíralo zásoby ze skladišť, sýpek a obchodů a poslední zbytky uherských úřadů se odmítaly podřídit československé vládě. Vzhledem k tomukteré vyplývaly z toho, že Slovenská národní rada nebyla schopna ovládat územíSlovensko bylo jinak historicky a hospodářsky utvářené, bylo nutno zřídit ministerstvo s plnou mocí pro správu Slovenskasociálně jinak stratifikované, které řídil již zmiňovaný Xxjinak politicky a duchovně (a zejména nábožensky) orientované, po staletí začleněné do jiné státní struktury. Xxxxx Xxxxxx. Ten mohl ze své pozice ministra činit jakákoliv opatření k udržení pořádkuProblematikou státoprávního postavení Slovenska v budoucím československém státě se tak prakticky nikdo nezabýval.“12

XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa I 1914 - II 1945-1960. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 20052006, s. 41332. Republikánská forma státního zřízení není Z textu je na první pohled patrno opuštění koncepce čechoslovakismu jako jednotného národa. V květnové Ústavě se Čechům a Slovákům sice přiznává plná rovnoprávnost, nicméně ta se již neodráží v Prozatímní ústavě explicitně vyjádřenastátoprávním uspořádání obou národů a zdá se proto být jakousi formulí pro potěšení oka. Ústava na rozdíl od návrhu profesora Xxxxxx staví na asymetričnosti. Jinými slovy říká, vyplývá však že je tu Národní shromáždění pro celou republiku a vedle něj Slovenská národní rada jako slovenský národní orgán bez své české obdoby. Nadto je třeba zdůraznit, že v působnosti Slovenské národní rady se nacházejí pouze záležitosti péče a rozvoje národní kultury, péče o školství, veřejné zdravotnictví, slučování a rozlučování obcí a okresů, zvelebování půdy atp. a to vše navíc za předpokladu, že nejsou některé z ustanovení těchto věcí upraveny zákony s celostátní působností. O všech zákonech Slovenské národní rady rozhoduje československá vláda a podepisuje předseda této vlády. Přitom Ústava hovoří o prezidentu slovenských národních orgánech jako o představiteli svébytnosti slovenského národa. Pojem svébytnosti národů tak dostává v představách komunistů zcela nový rozměr. Ve dnech 5. – 7. července 1960 se konala celostátní konference KSČ. Na této konferenci byl přednesen referát Xxxxxxxx Xxxxxxxxx, který pojednává o výsledcích diskuze nad návrhem nové Ústavy Československé republiky. Vláda Referát mimo jiné hovoří i o novém postavení slovenských národních orgánů. Prostřednictvím vzletných slov jim přiznává větší autoritu, kterou však následně popírá prohlášením, že v nové organizaci státu dojde k upevnění zásady řízení z jednoho centra. Centralistické tendence potvrzuje i samotný text nové Ústavy, která byla přijata dne 11. července 1960 jako Ústava Československé socialistické republiky. Působnost Slovenské národní rady je podle tohoto dokumentu odpovědná Národnímu shromážděnív nové Ústavě omezena na vydávání zákonů v případě, má 17 členů (ministrů)že je k tomu zmocněna zákonem Národního shromáždění nebo zvláštní úpravu vyžaduje zabezpečení hospodářského a kulturního vývoje. Sbor pověřenců jakožto výkonný orgán je nahrazen Předsednictvem SNR a zároveň dochází k posílení národních výborů, může jí být vyslovena nedůvěra které jsou napřímo řízené ústřední vládou. Faktický rozsah samostatné kompetence slovenských národních orgánů byl téměř zanedbatelný. „Slovenská národní rada rozhodovala, pokud jde o tvorbu národního důchodu v 2,1 %, pokud jde o jeho využití v 2,7 %.“34 Ústavu Československé socialistické republiky lze tudíž jednoznačně označit za centralistickou. Slovenská národní rada jako vrcholný slovenský národní orgán vznikla účelově již koncem roku 1943, tedy ještě během druhé světové války. Jejím úkolem bylo převzít moc po vypuknutí Slovenského národního povstání. 1. září 1944 vydala nařízení Slovenské národní rady č. 1/1944 Sb. n., jímž začala vykonávat zákonodárnou, vládní a sídlí výkonnou moc na Slovensku až do doby, než budou konstituovány legitimní slovenské orgány. Těsně před koncem druhé světové války byl v Praze. Podle § 18 má vláda určitKošicích domluven vládní program, který z ministrů odpovídá za jednotlivé úřady zřízené k obstarávání nejvyšší státní správy. V souladu počítal s tímto ustanovením byl zřízen post ministra s plnou mocí pro správu Slovenska, který obstarával Xx. Xxxxx Xxxxxx, který se dlouhodobě angažoval za slovenskou stranu při vyjednáváních o vzniku samostatného některými federativními prvky ve věcech státoprávního uspořádání Československa. Podařilo se mu získat si české politiky zastoupené Ústavní krize v Říšské raděroce 1948, aby při vytyčování vlastních cílů neopomenuli Slovákyopuštění návrhu Ústavy z pera profesora Xxxxxx a následné přijetí komunistické květnové Ústavy vedlo k absolutnímu nerespektování Košické vládní dohody. Tato vytrvalá snaha se následně promítla do vstupního Prohlášení Českého svazu na Říšské radě 30. 5. 1917Slovákům byla předhozena jakási návnada v opuštění koncepce čechoslovakismu a ústavním zakotvení existence Slovenské národní rady, ve kterém Češi požadovali spojení s uherskými Slováky. Jako reprezentant Slováků se též účastnil jejíž autonomní postavení v podvečer 28. října 1918 schůze předsednictva Národního výboru procesu spoluutváření kulturního a přímo se tak podílel na vzniku společného státu. Prozatímní ústava byla následně dvakrát novelizována. Poprvé zákonem z 11. března 1919, který rozšířil počet členů Národního shromáždění na 270. Nových 14 mandátů dostali Slováci a rozšířili tak své zastoupení z dosavadních 40 členů. „V některých oblastech Slovenska byly používány staré uherské i recipované rakouské předpisy. Zvýšený počet poslanců měl pečovat o odstranění nedostatků právní praxe.“13 Druhá novelizace vešla v platnost zákonem ze dne 23. května 1919 a přinášela mnohem více změn. Přinesla omezení kompetencí parlamentu, posílení kompetencí exekutivních orgánů a nové kompetence prezidentu republiky. Tato novelizace byla poslední a Prozatímní ústava platila až do konce února 1920. Zvládnout situaci hospodářského života na Slovensku po vzniku Československa nebylo zpočátku vůbec snadnébylo mizivé. Slováci se zmítaliZároveň však nedošlo k vytvoření symetrických orgánů v Čechách a na Moravě, jak již bylo řečeno, v právním chaosu, politické strany se mezi sebou hádaly, obyvatelstvo likvidovalo staré uherské úřady, rozebíralo zásoby ze skladišť, sýpek a obchodů a poslední zbytky uherských úřadů se odmítaly podřídit československé vláděproto hovoříme o tzv. asymetrickém modelu. Vzhledem k zhruba dvojnásobné národností převaze Čechů nad Slováky a absenci zásady zákazu majorizace v Národním shromáždění došlo fakticky k tomu, že Slovenská Češi vládli Československu z Prahy a Slováci začali zjišťovat, že prostřednictvím jejich národních orgánů mohou pramálo uplatňovat svůj vliv. „Tak zvaný asymetrický model bylo především institucionalizované pokrytectví. Tedy chabá a proto iritující náplast na nezhojené ambice Slováků. Nebo spíše roubík než náplast? Také nedomrlý kompromis mezi imperativem centralismu a tzv. principy leninské národnostní politiky – vždyť SSSR je také přeci jaksi federativním svazkem! Nechtěné dítě rozpaků nad tím, že slovenské národní rada nebyla schopna ovládat územíorgány vznikly už během povstání a postavily tak moskevskou a londýnskou emigraci před hotovou věc? Nebo také – cosi, co mají Slováci navíc! Tak soudil mnohý bodrý Xxxx, který si neviděl ani na špičku nosu, a takových bylo nutno zřídit ministerstvo s plnou mocí pro správu Slovenskaa je mnoho. Vždyť Slováci mají přece i svou komunistickou stranu a vlastně všechno, které řídil již zmiňovaný Xxvšechny organizace mají ještě jednou v národním provedení. Xxxxx Xxxxxx. Ten mohl ze své pozice ministra činit jakákoliv opatření Bylo třeba mnoho důvtipu k udržení pořádku.tomu, aby se rozpoznalo, že toto navíc má ve skutečnosti hodnotu

XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa I 1914 - 1945. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2005, s. 41270. Republikánská forma státního zřízení není v Prozatímní ústavě explicitně vyjádřena, vyplývá však z ustanovení o prezidentu republikyústavy a ústavních zákonů na základě jednomyslného návrhu vlády. Vláda je podle tohoto dokumentu odpovědná Národnímu shromáždění, má 17 členů (ministrů), může jí být vyslovena nedůvěra a sídlí v Prazedále mohla k úpravě poměrů ve státě vydávat nařízení. Podle § 18 má vláda určitParlament, který z ministrů odpovídá za jednotlivé úřady zřízené k obstarávání nejvyšší státní správyo téměř veškerou moc ve státě přišel, se 16. prosince po schválení rozpočtového provizoria, rozešel. Poté už nebyl svolán. Začala likvidace samosprávných orgánů, zavedla se cenzura tisku, zastavovala se činnost politických stran a začaly se zřizovat kárné pracovní tábory. V souladu s tímto ustanovením byl zřízen post ministra s plnou mocí pro správu Slovenska, který obstarával Xxnoci ze 14. Xxxxx Xxxxxxna 15. března 1939 obsazuje německá armáda Čechy a Moravu. Jedná se o bezprecedentní krok, který se dlouhodobě angažoval za slovenskou stranu při vyjednáváních Xxxxxx již ani nesnažil ospravedlnit vymyšlenými záminkami tak jako v případě odstoupení pohraničí. Stačil mu k tomu pouhý písemný souhlas prezidenta X. Xxxxx, který si od něj vynutil hrozbou násilí. Dne 16. března 1939 zřídil Xxxxxx na obsazeném území výnosem říšského kancléře Protektorát Čechy a Morava. Označení protektorát zcela chybně napovídá, že se jedná o vzniku samostatného určitou ochranu autonomie jedné země, poskytované zemí jinou. V případě zemí jako jsou Andora, San Xxxxxx, Island a Gdaňsk, kde po první světové válce existoval protektorát, tomu možná tak bylo, ne však v případě Československa. Podařilo Xxxxxxxxx záměry s Československem nebyly motivovány jeho ochranou, ale naopak jeho okupací, úplným ovládnutím a pokořením československého národa. V preambuli výnosu se mu získat si české politiky zastoupené alibisticky konstatuje, že Česko-Slovensko je jednak ohrožením míru v Říšské raděEvropě proto, aby při vytyčování vlastních cílů neopomenuli Slováky. Tato vytrvalá snaha se následně promítla do vstupního Prohlášení Českého svazu na Říšské radě 30. 5. 1917že nedokázalo organizovat soužití národnostních skupin a jednak, ve kterém Češi požadovali spojení s uherskými Slováky. Jako reprezentant Slováků se též účastnil že je v podvečer 28. října 1918 schůze předsednictva Národního výboru a přímo se tak podílel na vzniku společného státu. Prozatímní ústava byla následně dvakrát novelizována. Poprvé zákonem z 11. března 1919rozkladu, který rozšířil počet členů Národního shromáždění na 270si zapříčinilo samo. Nových 14 mandátů dostali Slováci a rozšířili tak své zastoupení z dosavadních 40 členůSkutečně pozoruhodná je však poslední věta, předcházející prvnímu článku výnosu. „V některých oblastech Slovenska byly používány staré uherské i recipované rakouské předpisy. Zvýšený počet poslanců měl pečovat o odstranění nedostatků právní praxe.“13 Druhá novelizace vešla v platnost zákonem ze dne 23. května 1919 a přinášela mnohem více změn. Přinesla omezení kompetencí parlamentu, posílení kompetencí exekutivních orgánů a nové kompetence prezidentu republiky. Tato novelizace byla poslední a Prozatímní ústava platila až do konce února 1920. Zvládnout situaci na Slovensku po vzniku Československa nebylo zpočátku vůbec snadné. Slováci se zmítali, jak již bylo řečeno, v právním chaosu, politické strany se mezi sebou hádaly, obyvatelstvo likvidovalo staré uherské úřady, rozebíralo zásoby ze skladišť, sýpek a obchodů a poslední zbytky uherských úřadů se odmítaly podřídit československé vládě. Vzhledem k tomuJe zřejmé, že Slovenská Xxxxxx sám sebe povýšil za jakéhosi zachránce národů, jenž má na mysli pouze blaho okupovaného národa československého a národa německého. Výše uvedené je vlastně tedy jediné zdůvodnění výnosu o zřízení protektorátu Čechy a Morava. Výnos má celkem 12 článků a lze se v nich dočíst o dvojím občanství, dvojích právech a povinnostech na základě národní rada nebyla schopna ovládat územípříslušnosti, bylo nutno zřídit ministerstvo s plnou mocí pro správu Slovenskao jisté formě autonomie protektorátu, které řídil již zmiňovaný Xx. Xxxxx Xxxxxx. Ten mohl ze své pozice ministra činit jakákoliv opatření k udržení pořádku.která však musela být vykonávána ve shodě se všemi potřebami Říše, o jmenování „Říšského protektora v Čechách a na Moravě“ říšským kancléřem a jeho oprávněních, o ochraně

XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa I 1914 - 1945. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2005, s. 4132. Republikánská forma státního zřízení není Dne 13. června 1918 již dochází k reorganizaci Národního výboru československého podle výsledků posledních parlamentních voleb v Prozatímní ústavě explicitně vyjádřenaroce 1911 jako nejvyšší politické reprezentace českých zemí. „Členy nebyli úmyslně slovenští zástupci, vyplývá však z ustanovení o prezidentu republiky. Vláda je podle tohoto dokumentu odpovědná Národnímu shromáždění, má 17 členů (ministrů), může jí být vyslovena nedůvěra a sídlí v Praze. Podle § 18 má vláda určitaby nebyli vystaveni persekuci maďarské vlády.“8 Posledním krokem, který z ministrů odpovídá za jednotlivé úřady zřízené k obstarávání nejvyšší státní správybylo třeba podniknout, bylo ustanovení nové československé vlády. V souladu s tímto ustanovením byl zřízen post ministra s plnou mocí pro správu Slovenska, který obstarával Xx. Xxxxx Xxxxxx, který Tomu se dlouhodobě angažoval za slovenskou stranu při vyjednáváních o vzniku samostatného Československa. Podařilo se mu získat si české politiky zastoupené v Říšské radě, aby při vytyčování vlastních cílů neopomenuli Slováky. Tato vytrvalá snaha se následně promítla do vstupního Prohlášení Českého svazu na Říšské radě 30. 5. 1917, ve kterém Češi požadovali spojení s uherskými Slováky. Jako reprezentant Slováků se též účastnil v podvečer 28stalo oznámením X. Xxxxxx 14. října 1918 schůze předsednictva Národního výboru z rozhodnutí ze dne 26. září 1918 o ustavení československé vlády. Prezidentem a přímo předsedou vlády se tak podílel na vzniku společného stal X. X. Xxxxxxx, ministrem zahraničí X. Xxxxx a ministrem vojenství M. R. Xxxxxxxx. Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou československou, také tzv. Washingtonská deklarace, bylo učiněno 16. října 1918. Deklarace odmítá účast českého a slovenského národa v „habsburské lži-federaci“ a zpochybňuje „existenční oprávnění“ Rakousko-Uherského státu. Prozatímní ústava byla následně dvakrát novelizovánaHabsburská dynastie, zatížená nesmírným dědictvím chyb a zločinů, je stálou hrozbou světového míru a my považujeme za svoji povinnost k lidstvu a civilizaci přispět k jejímu pádu a zničení. Poprvé zákonem z 11. března 1919, který rozšířil počet členů Národního shromáždění na 270. Nových 14 mandátů dostali Slováci a rozšířili tak své zastoupení z dosavadních 40 členů. „V některých oblastech Slovenska byly používány staré uherské i recipované rakouské předpisy. Zvýšený počet poslanců měl pečovat o odstranění nedostatků právní praxe.“13 Druhá novelizace vešla v platnost zákonem ze dne 23. května 1919 a přinášela mnohem více změn. Přinesla omezení kompetencí parlamentu, posílení kompetencí exekutivních orgánů a nové kompetence prezidentu republiky. Tato novelizace byla poslední a Prozatímní ústava platila až do konce února 1920. Zvládnout situaci na Slovensku po vzniku Československa nebylo zpočátku vůbec snadné. Slováci se zmítali, jak již bylo řečeno, v právním chaosu, politické strany se mezi sebou hádaly, obyvatelstvo likvidovalo staré uherské úřady, rozebíralo zásoby ze skladišť, sýpek a obchodů a poslední zbytky uherských úřadů se odmítaly podřídit československé vládě. Vzhledem k tomuOdmítáme svatokrádežné tvrzení, že Slovenská národní rada nebyla schopna ovládat území, bylo nutno zřídit ministerstvo s plnou mocí pro správu Slovenska, které řídil již zmiňovaný Xxmoc dynastie habsburské hohenzollernské je původu božského; odpíráme uznati božské právo králů. Xxxxx Xxxxxx. Ten mohl Náš národ povolal Xxxxxxxxx na český trůn ze své pozice ministra činit jakákoliv opatření k udržení pořádkusvobodné vůle a tímtéž právem je sesazuje. Prohlašujeme tímto habsburskou dynastii za nehodnou, aby vedla náš národ, a upíráme jí veškerá práva vládnout československé zemi, která, to zde nyní prohlašujeme, bude od nynějška svobodným a nezávislým lidem a národem.9 Dále pak deklarace hovoří o ideálech moderní demokracie, přijímá lidskoprávní zásady, odvolává se na americkou deklaraci nezávislosti a zavazuje se přijmout základní práva svobody jako je svoboda slova, tisku, náboženská svoboda, svoboda literatury a umění, práva shromažďovacího a petičního a odluku církve od státu. Deklarace je zakončena následujícím prohlášením.

XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa I 1914 - 1945Informace pro knihovny : Knihovnický institut NK ČR [online]. Praha5.3.2004 [cit. 2010-11-25]. Půjčování zvukových a zvukově obrazových dokumentů v evropských knihovnách . Dostupné z WWW: Univerzita Karlova v Praze<xxxx://xxxxxxxxx.xxx.xx/xxxxx.xxx0?xxxx=00_Xx/Xxxxxxxxx.xxx>. První smlouvu (Smlouva o půjčování zvukových dokumentů (fonogramů) zachycujících autorská díla, 2005, s. 41. Republikánská forma státního zřízení není v Prozatímní ústavě explicitně vyjádřena, vyplývá však z ustanovení o prezidentu republiky. Vláda je podle tohoto dokumentu odpovědná Národnímu shromáždění, má 17 členů (ministrůumělecké výkony výkonných umělců a jiné zvuky), může jí být vyslovena nedůvěra která byla zaměřena na půjčování zvukových (ne však zvukově obrazových) dokumentů v knihovnách, uzavřel v roce 1994 Svaz knihovníků a sídlí v Prazeinformačních pracovníků ČR (SKIP) a kolektivní správci autorských práv (KS). Podle § 18 má vláda určit, který z ministrů odpovídá za jednotlivé úřady zřízené k obstarávání nejvyšší státní správyDo té doby neplatila žádná omezení stejně jako u knih a časopisů. Uvedená smlouva přinesla určitá omezení. V souladu s tímto ustanovením byl zřízen post ministra s plnou mocí roce 1997 byla tato smlouva novelizována a stanovila principy v oblasti půjčování zvukových dokumentů. Před touto smlouvou se nemohly zvukové dokumenty bez svolení držitele autorských práv půjčovat. Pozdější předpisy vyplývající z této smlouvy umožnily, že knihovny autorovo svolení k užití díla nepotřebují a odměnu nejsou povinny hradit. Tato smlouva vymezila hlavní pravidla pro správu Slovenskapůjčování zvukových dokumentů v knihovnách zastupovaných SKIP. Umožňovala půjčovat zvukové dokumenty, který obstarával Xxjako jsou gramofonové desky, magnetofonové pásky, kompaktní disky zachycující autorská díla hudební, dramatická, hudebně dramatická, umělecké výkony výkonných umělců nebo jiné zvuky pro osobní potřebu uživatelů.15Tento souhlas se u absenčního půjčování vztahoval na zvukové dokumenty, od jejichž nabytí knihovnou nebo informačním střediskem uplynuly tři měsíce. Xxxxx XxxxxxZvukové dokumenty se půjčovaly bezplatně, který nebo za tzv. manipulační poplatek, jehož výši si knihovna stanovila sama. Za půjčování zvukových dokumentů v knihovnách odváděl stát paušální částkou 20 000 Kč odměnu autorům, výkonným umělcům a výrobcům zvukových nosičů. Částka byla každý rok zvýšena o oficiální míru inflace. Paušální částka za odměny byla stanovena víceméně symbolicky a dosáhla za rok 2002 hodnoty 28 000 Kč. V kontextu přijetí nového autorského zákona 121/2000 Sb.došlo mezi KS a SKIP k ústní dohodě o tom, že novelizovaná smlouva o půjčování zvukových dokumentů z roku 1997 bude platit až do přijetí nového knihovního zákona. Po schválení knihovního zákona 257/2001 Sb. v roce 2002 se dlouhodobě angažoval tato smlouva stala neplatnou, protože zákon zmocnil Národní knihovnu České republiky k zastupování knihoven a ne SKIP. Kolektivní správci autorských práv požadovali omezit nebo zcela zastavit absenční půjčování zvukových dokumentů v knihovnách, kvůli nelegálnímu kopírování zvukových nosičů, které se začalo velmi rozmáhat. Dále požadovali odměnu pro nositele práv ve výši 30 Kč za slovenskou stranu při vyjednáváních o vzniku samostatného ČeskoslovenskaCD, 20 Kč za audiokazety a 10 Kč pro gramodesky. Podařilo se mu získat si české politiky zastoupené v Říšské raděŽádali také, aby při vytyčování vlastních cílů neopomenuli Slováky. Tato vytrvalá snaha se následně promítla do vstupního Prohlášení Českého svazu smlouva byla uzavřena na Říšské radě 30. 5. 1917, ve kterém Češi požadovali spojení s uherskými Slováky. Jako reprezentant Slováků se též účastnil dobu neurčitou a výše odměny mohla být upravena pouze v podvečer 28. října 1918 schůze předsednictva Národního výboru a přímo se tak podílel na vzniku společného státu. Prozatímní ústava byla následně dvakrát novelizována. Poprvé zákonem z 11. března 1919, který rozšířil počet členů Národního shromáždění na 270. Nových 14 mandátů dostali Slováci a rozšířili tak své zastoupení z dosavadních 40 členů. „V některých oblastech Slovenska byly používány staré uherské i recipované rakouské předpisy. Zvýšený počet poslanců měl pečovat o odstranění nedostatků právní praxe.“13 Druhá novelizace vešla v platnost zákonem ze dne 23. května 1919 a přinášela mnohem více změn. Přinesla omezení kompetencí parlamentu, posílení kompetencí exekutivních orgánů a nové kompetence prezidentu republiky. Tato novelizace byla poslední a Prozatímní ústava platila až do konce února 1920. Zvládnout situaci na Slovensku po vzniku Československa nebylo zpočátku vůbec snadné. Slováci se zmítali, jak již bylo řečeno, v právním chaosu, politické strany se mezi sebou hádaly, obyvatelstvo likvidovalo staré uherské úřady, rozebíralo zásoby ze skladišť, sýpek a obchodů a poslední zbytky uherských úřadů se odmítaly podřídit československé vládě. Vzhledem k tomupřípadě, že Slovenská národní rada nebyla schopna ovládat území, bylo nutno zřídit ministerstvo s plnou mocí pro správu Slovenska, které řídil již zmiňovaný Xx. Xxxxx Xxxxxx. Ten mohl ze své pozice ministra činit jakákoliv opatření k udržení pořádku.míra inflace v České

XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa I 1914 - 1945. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2005, s. 4132. Republikánská forma státního zřízení není Dne 13. června 1918 již dochází k reorganizaci Národního výboru československého podle výsledků posledních parlamentních voleb v Prozatímní ústavě explicitně vyjádřenaroce 1911 jako nejvyšší politické reprezentace českých zemí. „Členy nebyli úmyslně slovenští zástupci, vyplývá však z ustanovení o prezidentu republiky. Vláda je podle tohoto dokumentu odpovědná Národnímu shromáždění, má 17 členů (ministrů), může jí být vyslovena nedůvěra a sídlí v Praze. Podle § 18 má vláda určitaby nebyli vystaveni persekuci maďarské vlády.“8 Posledním krokem, který z ministrů odpovídá za jednotlivé úřady zřízené k obstarávání nejvyšší státní správybylo třeba podniknout, bylo ustanovení nové československé vlády. V souladu s tímto ustanovením byl zřízen post ministra s plnou mocí pro správu Slovenska, který obstarával Xx. Xxxxx Xxxxxx, který Tomu se dlouhodobě angažoval za slovenskou stranu při vyjednáváních o vzniku samostatného Československa. Podařilo se mu získat si české politiky zastoupené v Říšské radě, aby při vytyčování vlastních cílů neopomenuli Slováky. Tato vytrvalá snaha se následně promítla do vstupního Prohlášení Českého svazu na Říšské radě 30. 5. 1917, ve kterém Češi požadovali spojení s uherskými Slováky. Jako reprezentant Slováků se též účastnil v podvečer 28stalo oznámením X. Xxxxxx 14. října 1918 schůze předsednictva Národního výboru z rozhodnutí ze dne 26. září 1918 o ustavení československé vlády. Prezidentem a přímo předsedou vlády se tak podílel na vzniku společného stal T. G. Xxxxxxx, ministrem zahraničí X. Xxxxx a ministrem vojenství M. R. Xxxxxxxx. Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou československou, také tzv. Washingtonská deklarace, bylo učiněno 16. října 1918. Deklarace odmítá účast českého a slovenského národa v „habsburské lži-federaci“ a zpochybňuje „existenční oprávnění“ Rakousko-Uherského státu. Prozatímní ústava byla následně dvakrát novelizovánaHabsburská dynastie, zatížená nesmírným dědictvím chyb a zločinů, je stálou hrozbou světového míru a my považujeme za svoji povinnost k lidstvu a civilizaci přispět k jejímu pádu a zničení. Poprvé zákonem z 11. března 1919, který rozšířil počet členů Národního shromáždění na 270. Nových 14 mandátů dostali Slováci a rozšířili tak své zastoupení z dosavadních 40 členů. „V některých oblastech Slovenska byly používány staré uherské i recipované rakouské předpisy. Zvýšený počet poslanců měl pečovat o odstranění nedostatků právní praxe.“13 Druhá novelizace vešla v platnost zákonem ze dne 23. května 1919 a přinášela mnohem více změn. Přinesla omezení kompetencí parlamentu, posílení kompetencí exekutivních orgánů a nové kompetence prezidentu republiky. Tato novelizace byla poslední a Prozatímní ústava platila až do konce února 1920. Zvládnout situaci na Slovensku po vzniku Československa nebylo zpočátku vůbec snadné. Slováci se zmítali, jak již bylo řečeno, v právním chaosu, politické strany se mezi sebou hádaly, obyvatelstvo likvidovalo staré uherské úřady, rozebíralo zásoby ze skladišť, sýpek a obchodů a poslední zbytky uherských úřadů se odmítaly podřídit československé vládě. Vzhledem k tomuOdmítáme svatokrádežné tvrzení, že Slovenská národní rada nebyla schopna ovládat území, bylo nutno zřídit ministerstvo s plnou mocí pro správu Slovenska, které řídil již zmiňovaný Xxmoc dynastie habsburské hohenzollernské je původu božského; odpíráme uznati božské právo králů. Xxxxx Xxxxxx. Ten mohl Náš národ povolal Xxxxxxxxx na český trůn ze své pozice ministra činit jakákoliv opatření k udržení pořádkusvobodné vůle a tímtéž právem je sesazuje. Prohlašujeme tímto habsburskou dynastii za nehodnou, aby vedla náš národ, a upíráme jí veškerá práva vládnout československé zemi, která, to zde nyní prohlašujeme, bude od nynějška svobodným a nezávislým lidem a národem.9 Dále pak deklarace hovoří o ideálech moderní demokracie, přijímá lidskoprávní zásady, odvolává se na americkou deklaraci nezávislosti a zavazuje se přijmout základní práva svobody jako je svoboda slova, tisku, náboženská svoboda, svoboda literatury a umění, práva shromažďovacího a petičního a odluku církve od státu. Deklarace je zakončena následujícím prohlášením.

XXXXXXX, Xxx. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa I 1914 - II 1945-1960. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 20052006, s. 41. Republikánská forma státního zřízení není v Prozatímní ústavě explicitně vyjádřena, vyplývá však z ustanovení o prezidentu republiky. Vláda je podle tohoto dokumentu odpovědná Národnímu shromáždění, má 17 členů (ministrů), může jí být vyslovena nedůvěra a sídlí v Praze. Podle § 18 má vláda určit, který z ministrů odpovídá za jednotlivé úřady zřízené k obstarávání nejvyšší státní správy26. V souladu s tímto ustanovením byl zřízen post ministra s plnou mocí pro správu Slovenska, který obstarával Xxprocesu politické poválečné transformace nedošlo k úplnému obnovení tradičního systému politických stran. Xxxxx Xxxxxx, který se dlouhodobě angažoval za slovenskou stranu při vyjednáváních o vzniku samostatného Československa. Podařilo se mu získat si české politiky zastoupené v Říšské radě, aby při vytyčování vlastních cílů neopomenuli Slováky. Tato vytrvalá snaha se následně promítla do vstupního Prohlášení Českého svazu na Říšské radě 30. 5. 1917Místo tohoto systému, ve kterém Češi požadovali spojení s uherskými Slovákyhraje svou roli jak vládnoucí koalice, tak i opozice, která působí jako jakási demokratická rovnováha, vznikla jednotná Národní fronta. Jako reprezentant Slováků Vedle republikových orgánů přibyla síť národních výborů. Ty se též účastnil dělily na místní, okresní a zemské, které však byly pouze dva v podvečer 28Praze a Brně. října 1918 schůze předsednictva Národního výboru a přímo se tak podílel na vzniku společného státu. Prozatímní ústava Slovensko mělo vlastní národní orgány, jimiž byla následně dvakrát novelizována. Poprvé zákonem z 11. března 1919, který rozšířil počet členů Národního shromáždění na 270. Nových 14 mandátů dostali Slováci a rozšířili tak své zastoupení z dosavadních 40 členů. „V některých oblastech Slovenska byly používány staré uherské i recipované rakouské předpisy. Zvýšený počet poslanců měl pečovat o odstranění nedostatků právní praxe.“13 Druhá novelizace vešla v platnost zákonem ze dne 23. května 1919 a přinášela mnohem více změn. Přinesla omezení kompetencí parlamentu, posílení kompetencí exekutivních orgánů a nové kompetence prezidentu republiky. Tato novelizace byla poslední a Prozatímní ústava platila až do konce února 1920. Zvládnout situaci na Slovensku po vzniku Československa nebylo zpočátku vůbec snadné. Slováci se zmítali, jak již bylo řečeno, v právním chaosu, politické strany se mezi sebou hádaly, obyvatelstvo likvidovalo staré uherské úřady, rozebíralo zásoby ze skladišť, sýpek a obchodů a poslední zbytky uherských úřadů se odmítaly podřídit československé vládě. Vzhledem k tomu, že Slovenská národní rada nebyla schopna ovládat územía Sbor pověřenců. Některé tradiční politické strany nadále existovaly, bylo nutno zřídit ministerstvo s plnou mocí pro správu jejich podoba se ale v Česku a na Slovensku lišila. Na českém území byly hlavní silou Československá strana národně socialistická, Československá strana lidová, Československá sociálně demokratická strana dělnická a Komunistická strana Československa. Na Slovensku působily strany dvě, nově vzniklá slovenská Demokratická strana (1944) a Komunistická strana Slovenska. Zjednodušený politický systém se na Slovensku zformoval již koncem srpna roku 1944 za Slovenského národního povstání. Demokratická strana vznikla jako opozice komunistické straně a zformoval se v ní veškerý slovenský nekomunistický odboj. „Od května 1945 fungoval v obnoveném Československu omezený počet stran, které řídil měly buď socialistický či sociálně reformní program, nebo nehodlaly poválečným přeměnám bránit bez ohledu na vlastní kritický postoj k řadě společenských procesů a systémových přeměn.“26 Vedle socializujících tendencí byl zřejmý i příklon k Sovětskému svazu, jak ostatně vyplývá i z Košického programu. Národní fronta se stala v transformovaném politickém systému nejdůležitějším politickým orgánem v zemi. Vznikla již zmiňovaný Xxběhem války jako centrála protifašistického odboje. Xxxxx XxxxxxPo válce se změnila ve vládní koalici. Ten mohl ze své pozice ministra činit jakákoliv opatření k udržení pořádkuToto řešení mělo pouze provizorní charakter. Nový parlament, nyní bez Senátu, měl vzejít z demokratických voleb v roce 1946 a zajistit proměnu vlády dosud složené z představitelů politických směrů sloučených v Národní frontě. Volby měly rozhodnout o politickém složení ústavodárného Národního shromáždění (dále jen „ÚNS“), které by dostalo za úkol přijmout novou Ústavu a poté by jeho členům zaniklo funkční období. ÚNS byl jednokomorový orgán, který měl 300 členů a v jehož čele stál 24členný Stálý výbor. Slovákům se do ústavního zákona o ÚNS podařilo prosadit i zásadu zákazu majorizace a to v otázkách státoprávního postavení Slovenska.