Závěrečné poznámky, shrnutí. 32 4 ODPOVĚDNOSTNÍ VZTAHY 34
Závěrečné poznámky, shrnutí. Zásadním rozdílem mezi oběma úpravami je náš dualismus občanského a obchodního zákoníku oproti jednotné úpravě občanskoprávních i obchodněprávních vztahů v jediném Občanském zákoníku RF. Jednotný kodex bezesporu zajišťuje větší přehlednost a srozumitelnost úpravy, a tím snazší aplikovatelnost v praxi, naproti tomu komplikovaně se jeví úprava několika typů kupní smlouvy. Zakotvení různých typů kupní smlouvy v novém Občanském zákoníku RF má svůj původ v předchozí právní úpravě75 a tradici ruského zákonodárství; ruští právní teoretici obhajují účelnost takové úpravy, neboť slouží „cílům nejjednodušší a optimální právní regulace shodných právních vztahů“76. Úprava jednotlivých typů kupní smlouvy v GK se omezuje jen na uvedení jejich kvalifikačních znaků a stanovení 73 Viz § 526 GK.
Závěrečné poznámky, shrnutí. Základní povinnosti prodávajícího a kupujícího z kupní smlouvy jsou v ruské i české právní regulaci stejné: dodat zboží a převést vlastnické právo; převzít zboží a zaplatit kupní cenu. Jestliže místo a dobu dodání nestanoví smlouva, postupuje se podle pravidel českého obchodního zákoníku, resp. Občanského zákoníku RF. Obchodní zákoník má pravidlo „bez vyzvání ve lhůtě přiměřené“, Občanský zákoník RF naproti tomu „v rozumné době“ po vzniku závazku, nebo „v sedmidenní lhůtě po vyzvání“. Naše právní úprava tedy nestanoví přesnou dobu plnění, je však třeba v rámci lhůty přiměřené přihlédnout k povaze zboží a místu, které je stanoveno pro dodání115. Místo dodání je zákonem upravováno podobně a rozlišuje se dodání s povinností zboží odeslat a jiné dodání (pravidlo místa předání prvnímu dopravci; místa, kde zboží je nebo kde má být vyrobeno). Předčasné plnění prodávajícím je kupující oprávněn odmítnout; v ruském právu náleží toto oprávnění kupujícímu za podmínky, že prodávající plnění uskutečňuje v rámci své podnikatelské činnosti. V obou právních úpravách nalezneme ustanovení k ochraně kupujícího týkající se nutné identifikace zboží jako zboží určeného pro kupujícího pro nastoupení účinků dodání; přechod nebezpečí škody na zboží je vázán zásadně na okamžik převzetí zboží kupujícím a také na označení zboží v případě zboží druhově určeného; povinnost předání dokladů nutných k užívání zboží při dodání zboží; povinnost zabalit zboží způsobem potřebným vzhledem k přepravě a uchování zboží a další. V obou právních úpravách je nabytí vlastnického práva ke zboží kupujícím zásadně vázáno na jeho předání, je však možné smluvně dohodnout jiný okamžik. Specifikem ruské úpravy kupní smlouvy je možnost stanovit množství zboží, jež má být předáno, v měrných jednotkách nebo i peněžním vyjádření. Komentář ke 2. části GK116 k tomuto ustanovení uvádí, že vymezení množství zboží v peněžním vyjádření je aplikovatelné v těch případech, kdy předmětem kupní smlouvy jsou cenné papíry (směnka,
Závěrečné poznámky, shrnutí. Ruská i česká právní úprava odpovědnostních vztahů v rámci kupní smlouvy se vyznačuje zásadní dispozitivností regulace. Ačkoli má ruská právní úprava kupní smlouvy a odpovědnosti jinou strukturu, jinou systematiku a uspořádání právních norem a institutů, obsahově, nebo-li svou podstatou se příliš neliší od české úpravy; domnívám se, že často lze dospět ke stejným závěrům, co se týče práv a povinností stran, věcného a časového rozsahu odpovědnosti za vady či záruky za jakost atd. Rozdílnost obou regulací spatřuji zejména v podrobnosti úpravy, a to v neprospěch ruského pozitivního práva. Kupříkladu, z Občanského zákoníku RF se nedozvíme, jak je posuzováno dodání jiného zboží než smluveného, zda-li musí být záruka za jakost či oznámení o vadách v písemné formě, může-li záruka za jakost vzniknout i z jednostranného prohlášení prodávajícího či jen ze smlouvy; zvláštně působí i možnost vzniku smluvní záruky za jakost bez určení záruční doby; prohlídka zboží není upravena vůbec. Výhodou je naopak ruská úprava v jediném zákoně, na rozdíl od našeho, mnohdy komplikovaného, vztahu mezi občanským a obchodním zákoníkem, například rozdělení právní úpravy odpovědnosti za škodu mezi tyto zákoníky145 či obchodněprávní úprava odpovědnosti ze smluv upravených pouze občanským zákoníkem. De lege ferenda by bylo vhodné zabývat se těmito problémy. Ve vztahu k ochraně kupujícího, dle mého názoru, možno konstatovat podobnou úroveň zajištění právní ochrany. V obou obchodněprávních úpravách je odpovědnost prodávajícího za vady pojímána jako objektivní, nikoli však absolutní; jsou stanoveny jisté liberační důvody – shodně např. vědomí kupujícího o vadách zboží v době uzavření smlouvy či způsobení vadnosti zboží (po přechodu nebezpečí škody) vnějšími událostmi. Ve prospěch zajištění nároků kupujícího působí rovněž stavění běhu záruční doby v případě, že kupující nemůže užívat zboží pro vady, za které odpovídá prodávající; pojetí odpovědnosti za prodlení; zákaz uzavření dohody o omezení či vyloučení odpovědnosti za úmyslné porušení závazku před jeho porušením (§ 401 odst. 4 GK).