Právní úprava. 1. Při financování a účtování postupuje organizace podle těchto právních předpisů: • zákon č. 563/1991 Sb. o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, • vyhláška č. 500/2002 Sb. kterou se provádějí některá ustanovení zákona 563/1991Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví, • zákon 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů • zákon 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění pozdějších předpis, • vyhláška č. 504/2002 Sb., pro účetní jednotky, u kterých hlavním předmětem činnosti není podnikání.
Právní úprava. Při nakládání s Osobními údaji Pojišťovna postupuje v souladu s právním řádem České republiky. Řídí se zejména zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, od 25. 8. 2018 pak také Nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679, obecné nařízení o ochraně osobních údajů.
Právní úprava. Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesamten deutschen Erbländer der österreichischen Monarchie, tedy obecný zákoník občanský pro veškeré země, které patřily k císařství rakouskému (dále také jen jako ABGB), byl vyhlášen dne 1. června roku 1811 císařským patentem Xxxxxx X. von Österreich, rakouského císaře a krále českého a uherského, s účinností od 1. ledna roku 1812.70 Posléze byl uveřejněn ve Sbírce zákonů pod číslem 946. Kromě uherských zemí tedy tento občanský zákoník platil od tohoto dne ve všech zemích. Jak v Rakousku, tak mimo jiné v zemích českých.71 Až do vydání obecného zákoníku občanského v roce 1811 nebylo jisté, jestli se dvorská komise ve věcech zákonodárných, která měla sestavení obecného občanského zákoníku na starosti, nerozhodne přece jen zachovat jisté právní zvláštnosti, které tehdy platily v jednotlivých zemích, včetně těch českých, a umožnit jim tak aplikovat alespoň část autonomie, co se tvorby práva týče. Jednalo se o tzv. provinciální statuty. Dne 13. července roku 1811, tedy krátce po vyhlášení obecného zákoníku občanského císařským patentem, byl vydán xxxxxxx dekret, jímž bylo vysloveno, že žádné z jednotlivých zemí rakouského císařství takový statut udělen nebyl a platí pro ně, tudíž i pro České království, obecný zákoník občanský jako celek v plném znění, a to bez výjimky. Mezi lety 1805–1808 byl vypracován návrh provinciálního statutu království Českého, tento se ovšem ztratil.72 Možnost zavést v celém rakouském císařství včetně českých zemí jednotné právo, a to poměrně bez větších obtíží, spočívalo v hlavních zásadách, na nichž bylo právo v českých i rakouských zemích postaveno.73 Částečně se zákonodárce držel principů přirozeného práva, ovšem přednost dal především domácímu právnímu vývoji.74 Základním pramenem těchto právních řádů bylo právo římské, tudíž byly právní systémy ve všech zemích stejné, nebo alespoň velmi podobné co do základních pojmů a podléhaly totožné, v průběhu let vyvíjené koncepci.75 Již v tomto obecném zákoníku občanském byl kladen důraz na rovnost, svobodu a svrchovanost jednotlivce – zejména na autonomii vůle, která byla zakotvena ochranou smluvní volnosti. Naproti tomu byla řada institutů upravena kogentně s ochranným charakterem, kde 70 XXXXXX, Xxxxxxx. Občanské právo. Část všeobecná. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 19.
Právní úprava. 3.1.1 Občanský zákoník 1950
Právní úprava. Náš nejnovější občanský zákoník z roku 2012 přinesl oproti dřívější právní úpravě na našem území poměrně radikální soukromoprávní změny. Ačkoliv tento nový kodex soukromého práva do velké míry recipoval dikci předešlého občanského zákoníku z roku 1964, jednou z hlavních zásad tvorby nového kodexu byla právě „diskontinuita“ s do té doby platným právem podle OZ 1964 a s jeho koncepcí socialismu.152 Bylo nutné upřednostnit současné státní zřízení, demokratické principy, ke kterým jsme se jako stát hlásili, a především také mezinárodními smluvními akty zavázali. Pro nás, Českou republiku, jako součást demokratického Evropského společenství a člena Evropské Unie, bylo potřeba, i co se právní dikce týče, následovat tento námi určený trend. Hlavními zdroji inspirace se tedy stal především rakouský obecný zákoník občanský (ABGB) v moderním znění, a také vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937. Samozřejmě s ohledem na naši kontinentální právní konvenci a pro hospodářskou, historickou a kulturní propojenost s naším západním sousedem, nemohla pracovní skupina v čele s prof. Xxxxxx Xxxxxxx jinak, než využít fungující německý občanský zákoník – Bürgerliches Gesetzbuch z roku 1896 (BGB) v moderním znění jako jeden z dalších hlavních zdrojů. Nedílnou inspirací byl samozřejmě také švýcarský občanský zákoník – Zivilgesetzbuch z roku 1907 (ZGB). Dalším z hlavních principů rekodifikace soukromého práva byla „integrace“ soukromého práva, tedy snaha omezit roztříštěnost tehdejší soukromoprávní úpravy a transformovat jednotlivá odvětví v jeden jednotný kodex. S ohledem na tento záměr došlo ke zrušení zákona o rodině, obchodního zákoníku a kodifikaci těchto a dalších právních odvětví spolu se závazkovou částí do jednoho komplexního zákoníku soukromého práva.153 Úprava pojištění v současném občanském zákoníku, respektive jeho úprava životního pojištění, navazuje a je vytvořena po vzoru speciálního zákona o pojistné smlouvě z roku 2004, kde je platná právní úprava pojistných vztahů upravena především. Dále byly instituty pojištění koncipovány s ohledem na Zásady evropského pojišíovacího práva,154 kterými je Česká republika vázána155
Právní úprava. Vztahy, práva a povinnosti touto Zakládací smlouvu neupravené se řídí ustanoveními ZOPS.
Právní úprava. Odškodnění dobrovolného hasiče, který je zaměstnancem, za újmu mu způsobenou upra vuje zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zá kon o požární ochraně“) a zákoník práce. Poškozený hasič, a to i profesionální, si ovšem může zvolit další cestu, a sice požadovat náhradu újmy přímo po jiném škůdci, zejména po osobě, k jejíž ochraně či prospěchu byl zásah uskutečněn, či na jejímž pozemku nebo budově hasič zasahoval.9 Jednalo by se zřejmě o náhradu újmy pro porušení zákonné po vinnosti dle § 2910 občanského zákoníku, respektive § 101 zákoníku práce. Tato třetí cesta má svá praktická úskalí, o čemž se přesvědčil dobrovolný hasič, který požadoval náhradu po Mendelově univerzitě, neboť Krajský soud v Brně jeho žalobu za mítl.10 Na základě dovolání nicméně Nejvyšší soud potvrdil, že poškozený má stále mož nost požadovat náhradu újmy po škůdci, který není jeho zaměstnavatelem, ani Českou republikou.11 Tato cesta se nabízí též pozůstalým po dobrovolném hasiči, který zemřel při zásahu. Právním titulem pro náhradu újmy dle občanského zákoníku pak bude často porušení preventivní povinnosti, kdy škůdce nezajistí bezpečnost a ochranu zdraví pro zasahující hasiče. Nutno doplnit, že poškozený hasič se může domáhat náhrady újmy jak podle pracovněprávních předpisů, tak podle občanského zákoníku.12
Právní úprava. Úprava veřejnoprávních smluv se rozpadá pravidelně na „úroveň“ třech právních předpisů. Primárně musí existovat právní norma v oblasti veřejného práva, jež opravňuje subjekty veřejné správy tuto smlouvu uzavřít. Jedná se většinou o speciální zákony, například zákon č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů. Dále se při uzavírání veřejnoprávní smlouvy postupuje dle páté části správního řádu, zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (v poznámkách jen „SpŘ“), ovšem pouze nestanoví-li zvláštní zákon jinak, viz § 1 odst. 2 správní řád, jež obsahuje obecnou úpravu veřejnoprávních smluv. A dále nestanoví-li správní řád jinak, použijí se přiměřeně ustanovení občanského zákoníku. Výslovně je v § 170 správního řádu stanoveno, která ustanovení občanského zákoníku se nepoužívají. Veřejnoprávní smlouva nesmí být v rozporu s právními předpisy a nesmí je ani obcházet 2, což koresponduje se zásadou zákonnosti a vázanosti právem 3. Veřejnoprávní smlouva musí být dále v souladu s veřejným zájmem 4. Souhlas s uzavřením veřejnoprávní smlouvy je správním rozhodnutím. Nabývá tedy právní moci a v případě jeho odepření se lze proti tomuto rozhodnutí odvolat. 2 viz ustanovení § 165 odst. 2 SpŘ 3 viz ustanovení § 2 odst. 1 SpŘ 4 viz ustanovení § 159 odst. 2 SpŘ
Právní úprava. Nejprve se budu věnovat soukromému právu, objasním smluvní problematiku vlastnického práva, přiblížím historií soukromého práva a také právní úpravu související s převodem vlastnictví. Soukromé právo se bezprostředně týká komunikace mezi osobami. Smlouva je hlavním instrumentem, kterým si upravujeme své soukromé záležitosti. Uzavíráme řadu smluv a vstupujeme do právních vazeb s jejich důsledky, které je potřeba si uvědomovat. Proto jsou dána určitá pravidla, která bychom měli znát a řídit se podle nich. Uvědomělé jednání zajistí snadnější průběh při postupu v jednání s druhou stranou a dále v jednání s úřady, které nelze při převodu vlastnictví opomenout. Každý jednotlivec má svobodnou volbu v tom, zda bude uzavírat smlouvu a s kým bude uzavřena. Jedná na základě vůle, na základě předpokladů fungování člověka ve společnosti, jedná na základě společenských limitů. Obecnými limity jsou dobré mravy, veřejný pořádek a zásada xxxxxx xxxxxxxx, nenarušovat jeho soukromí.1 Svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah je právem vymezeným v novém občanském zákoníku (NOZ). Vznik soukromého práva je datován na dobu před necelými třemi tisíci lety ve starém Římě. Staří Římané neměli občanský zákoník, vycházeli ze zvyklostí a smluv mezi svobodnými. Na těchto základech vytvořili římští právníci obecná pravidla a tím také trvalý kulturní vklad, který dodnes tvoří základ práva. Je nutné podotknout, že římské právo je i v současnosti stále studováno.1 Nepostradatelnými civilními knihami se staly kodexy z Francie a Rakouska z počátků 19. stol. Moderním civilním kodexem se stal občanský zákoník, ve kterém jsou zakotvená všeobecná pravidla chování osob ve společnosti. V zákoníku jsou uvedena ustanovení pojednávající např. o smluvní problematice anebo o závazkových právech k věcem. Má výsadní postavení, podpůrně se uplatní všude, kde zvláštní zákony nestanoví nic jiného. Stal se obecným základem pro řešení právních otázek týkajících se soukromého života. Soukromoprávní povahu mají i četná ustanovení dalších zákoníků a doplňujících vyhlášek. V současnosti platí ČR nový občanský zákoník, který čerpá z osnovy úpravy ABGB2 platného z roku 1811. Nový občanský zákoník3 (NOZ) z roku 2012 1 RABAN, Xxxxxxx, a kolektiv. Občanské právo pro každého: Relativní majetková práva. Nakladatelství: Xxxxxx Xxxxx, Brno, 2012, ISBN 978-80-87713-10-5.
Právní úprava. Institut sdíleného pracovního místa byl uzákoněn novelou zákoníku práce provedenou zákonem č. 285/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další související zákony, a to s účinností od 1. ledna 2021. Z uzákoněné právní úpravy mj. vyplývá: • Zaměstnavatel může se dvěma nebo více zaměstnanci s kratší pracovní dobou a se stejným druhem práce uzavřít dohody, podle nichž si zaměstnanci budou na sdíleném pracovním místě sami rozvrhovat pracovní dobu do směn po vzájemné dohodě tak, aby každý z nich na základě společného rozvrhu pracovní doby naplnil průměrnou týdenní pracovní dobu nejdéle ve čtyřtýdenním vyrovnávacím období. • Souhrn délky týdenní pracovní doby zaměstnanců na jednom sdíleném pracovním místě nesmí překročit délku stanovené týdenní pracovní doby; to však neplatí v případě zastupování zaměstnance. • Dohody musí být písemně uzavřeny s každým zaměstnancem a musí obsahovat bližší podmínky pro rozvržení pracovní doby. • Zaměstnanci účastni na sdíleném pracovním místě jsou povinni předložit zaměstnavateli společný písemný rozvrh pracovní doby na sdíleném pracovním místě, a to nejméně 1 týden před počátkem období, na něž je pracovní doba rozvržena. Nepředloží-li zaměstnanci společný rozvrh pracovní doby, určí bez zbytečného odkladu rozvržení pracovní doby do směn zaměstnavatel. • S případnými změnami rozvrhu jsou zaměstnanci povinni zaměstnavatele písemně seznámit nejméně 2 dny předem, nedohodnou-li se se zaměstnavatelem na jiné době seznámení. • Zaměstnavatel může požadovat po zaměstnanci zastupování nepřítomného zaměstnance na témže sdíleném pracovním místě pouze tehdy, dal-li k tomu zaměstnanec v dohodě nebo pro konkrétní případ souhlas. • Závazek z dohody lze rozvázat písemnou dohodou zaměstnavatele se zaměstnancem ke sjednanému dni; tento závazek mohou zaměstnavatel nebo zaměstnanec rovněž písemně vypovědět z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu s patnáctidenní výpovědní dobou, která začíná dnem, v němž byla výpověď doručena druhé smluvní straně. • Zanikne-li závazek z dohody alespoň jednoho zaměstnance, pracovní režim sdíleného pracovního místa se u ostatních zaměstnanců na témže sdíleném pracovním místě uplatní (pouze) do konce probíhajícího vyrovnávacího období.