Úspora nákladů na opakovanou kontraktaci. Podle jednoho z mnoha dělení lze závazky rozlišovat na jednorázové a ty, které zavazují k vykonávání nebo strpění nepřetržité nebo opakované činnosti (například průběžné dodávky surovin, energií, služeb). Zatímco v případě smluv s jednorázovým plněním je čas z hlediska jejich zániku bezvýznamný (zánik závazku je vázán na splnění nebo jiný alternativní mechanismus zániku), existence smluv s trvalým nebo opakovaným plněním vždy závisí na uplynutí nějaké doby.63 Pro závazky, u kterých není tato doba určena je v systematice závazkového práva vyhrazen institut smlouvy na dobu neurčitou. Normativní důsledek existence trvalých závazků je třeba hledat v možnosti terminace smlouvy výpovědí bez udání důvodu a – v případě trvalých závazků zřízených na dobu určitou – v omezení účinků odstoupení od smlouvy pro futuro (§ 2004 odst. 3 o. z.). Z důvodů souvisejících s omezenou racionalitou objektivní právo s poukazem na pojem veřejného pořádku až na výjimky64 znemožňuje uzavřít smlouvu časově neomezenou smlouvu a do smluv, které nestanoví pevný termín zániku závazku, kogentně včítá možnost jejího ukončení výpovědí bez udání důvodu (§ 1999 o. z.). V případě odstoupení lze zase omezení účinku zániku závazku výhradně na zbývající část závazku vnímat jako odraz „většinového“ principu: obnovení předkontraktačního stavu by bylo v případě závazků s opakovaným plněním často neproveditelné (například v případě smluv o dodávkách zuživatelných statků) a náhradní řešení by bylo zcela neefektivní v důsledku nákladů vynaložených na znalecké posudky a jiných nákladů. Z funkčního hlediska vede strany k uzavření dlouhodobých smluvních poměrů s trvalým nebo opakujícím se plněním snaha vyhnout se nákladům spojeným s opakovanou kontraktací (nalezení dodavatele nebo odběratele, vyjednání smlouvy, její koncipování atd.). Této možnosti ale nevyužijí (jednají-li efektivně), pokud náklady na vyjednání dlouhodobé smlouvy přesáhnou náklady na uzavření několika sekvenčních krátkodobých smluv – například proto, že plánování v dlouhém horizontu by bylo příliš nákladné nebo by představovalo neúměrné riziko.65 Dalším relevantním faktorem uzavírání dlouhodobých smluv, identifikovaným v teorii, je snaha stran efektivně zvládat (podnikatelské) riziko v čase. K osvětlení problematiky je nejprve nutné se věnovat obecným zákonitostem strategií, které strany volí při alokaci existujících rizik. Takové zkoumání má přesah i do legislativní činnosti: pokud má platit majoritární přístup k tvorbě subsidiárních prav...
