UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE
UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE
Právnická fakulta
Katedra obchodního práva
Xxx. Xxxxxxx Xxxxxxxxx
Smlouva o akreditivu a smlouva o inkasu
Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: XXXx. Xxxx Xxxxx, LL.M. Katedra: Obchodního práva
Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 30. 11. 2011
Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval/a samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.
V Praze dne
Xxxxxxx Xxxxxxxxx
Poděkování
Ráda bych na tomto místě poděkovala XXXx. Xxxxx Xxxxxxx, LL.M. za cenné rady při psaní mé diplomové práce. Dále xxxx chtěla poděkovat svým přátelům za podporu a pomoc při korektuře této práce. Největší díky však patří především mé rodině, a to nejen za podporu při psaní diplomové práce, ale za jejich podporu v rámci celého mého studia.
Obsah
1.1 Závazkové vztahy podle občanského zákoníku 1
1.1.1 Vznik, změna a zánik závazkových vztahů 2
1.2 Obchodní závazkové vztahy 4
1.2.1 Třídění obchodních závazkových vztahů 5
1.2.2 Vznik, změna a zánik obchodních závazkových vztahů 9
2.2 Bankovní obchodní podmínky 19
3.2.1 Odvolatelnost akreditivu 31
3.2.2 Potvrzení a oznámení akreditivu 32
3.4 Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy (UCP 600) 37
4.1.1 Postup banky při inkasu 45
4.1.2 Inkaso prostřednictvím jiné banky 48
4.2 Bankovní dokumentární inkaso 49
4.3 Smlouva mandátní, smlouva zasílatelská a smlouva o přepravě věci 51
4.4 Jednotná pravidla pro inkasa 52
5 Akreditiv a inkaso v novém občanském zákoníku 56
A letter of credit contract and a collection contract 64
Klíčová slova v českém a anglickém jazyce 67
Úvod
V souvislosti s rozvojem mezinárodních vztahů a zejména světové ekonomiky je důležité zaměřit pozornost na podporu těchto vztahů, a to v mnoha oblastech. Jednou z oblastí globální ekonomiky, která prochází v posledních letech mimořádným rozvojem, je mezinárodní obchod. S mezinárodním obchodem souvisí právě instituty akreditivu a inkasa, které v současné době představují nejvíce využívané platební instrumenty, a to zejména v mezinárodním obchodě. Jedním z hlavních důvodů je, že jak akreditiv, tak inkaso poskytují stranám obchodního vztahu větší pocit jistoty, že dojde ke splnění povinností, které z daného vztahu vyplývají a zároveň mohou eliminovat rizika (geografická, ekonomická, politická, atd.), která vyplývají z mezinárodních obchodních vztahů. Přestože se akreditiv a inkaso nejvíce využívají v mezinárodním obchodě, nelze pominout ani jejich využití v obchodě vnitrostátním (i když je zde nižší frekvence použití).
Tato diplomová práce je zaměřena na analýzu akreditivu a inkasa. Jejím cílem je zejména přiblížení těchto platebních nástrojů, jejich použití a fungování v praxi a také poukázání jak na výhody, tak i na nevýhody těchto platebních nástrojů. Základem pro charakteristiku akreditivu a inkasa je česká právní úprava, která je zdrojem pro uzavírání smlouvy o akreditivu a smlouvy o inkasu. Avšak kromě české právní úpravy je věnována pozornost i úpravě mezinárodní. Hlavním pramenem při vypracování této práce je obchodní zákoník, který obsahuje základní úpravu akreditivu a inkasa. Vedle obchodního zákoníku jsou významné i publikace Mezinárodní obchodní komory se sídlem v Paříži, která unifikovala zvyklosti a pravidla pro využívání akreditivu a inkasa. Jedná se zejména o Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy a Jednotná pravidla pro inkasa. Kromě těchto zdrojů, byla využita i související literatura a články, které se danou problematikou zabývají.
Samotná práce je rozdělena do pěti kapitol, které se dále dělí na několik podkapitol. Vzhledem k tomu, že smlouva o akreditivu i smlouva o inkasu zakládá obchodní závazkový vztah mezi smluvními stranami dané smlouvy, je první kapitola věnována obecné charakteristice závazkových vztahů podle občanského zákoníku a charakteristice obchodních závazkových vztahů ve smyslu obchodního zákoníku. Zároveň jsou akreditiv a inkaso bankovními smlouvami, tzn. jedná se o některé druhy bankovních obchodů, které jsou blíže vysvětleny v kapitole druhé. V souvislosti s tím, že banka je jednou ze stran
smlouvy o akreditivu nebo smlouvy o inkasu, je v této kapitole věnována pozornost i samotné bance a také předpokladům, které musí splňovat, aby mohla být účastníkem vztahů vyplývající z daných smluv. Nelze však opominout ani Českou národní banku, která komerčním bankám poskytuje licence k provozování činnosti. Součástí bankovní licence může být i povolení k uzavírání smlouvy o akreditivu a smlouvy o inkasu. Bez tohoto povolení by banka dané smlouvy uzavírat nemohla.
Následující dvě kapitoly jsou již věnovány jednotlivým smluvním typům, které jsou v nich konkrétně rozebrány. Třetí kapitola poskytuje přehled o tom, co je to akreditiv, jeho jednotlivé druhy, způsob uzavírání smlouvy o akreditivu, samotné jeho fungování a také problematiku odpovědnosti stran za porušení smlouvy či za způsobenou škodu. Nejprve je představen běžný akreditiv, avšak vzhledem k tomu, že hojně používaným druhem akreditivu je především akreditiv dokumentární, je zde pozornost zaměřena i na tento druh akreditivu. Čtvrtá kapitola má podobné schéma jako kapitola předchozí. Je věnována smlouvě o inkasu, jejímu uzavírání, fungování inkasa, odpovědnosti smluvních stran, atd. Stejně jako v případě akreditivu, je často využívaným inkasem právě inkaso dokumentární, které je v této kapitole také podrobněji rozebráno. Jedna z podkapitol představuje i vztah smlouvy o inkasu k jiným smluvním typům upraveným v obchodní zákoníku. Jedná se o smlouvu mandátní, smlouvu zasílatelskou a smlouvu o přepravě věci. Právní úprava akreditivu a inkasa obsažená v obchodním zákoníku je poměrně stručná. Z tohoto důvodu je v rámci smluv o akreditivu a smluv o inkasu často využívána i mezinárodní úprava. Zejména se jedná o unifikovaná pravidla Mezinárodní obchodní komory. Tato mezinárodní úprava však není právně závazná, pokud na ni smluvní strany v rámci smlouvy výslovně neodkáží. I tak však nesmí být v rozporu s kogentními ustanoveními české právní úpravy. Z tohoto hlediska lze mezinárodní unifikaci považovat za určitý doplňující zdroj pro akreditiv a inkaso. Mezinárodní úpravě akreditivu a inkasa je věnován závěr třetí a čtvrté kapitoly, které pojednávají o akreditivu a inkasu. A jsou zde uvedeny zejména rozdíly oproti ustanovením obchodního zákoníku nebo popřípadě i jejich
rozšíření.
V současné době probíhají práce na novém občanském zákoníku a jeho schvalování. Z tohoto důvodu je závěrečná kapitola věnována právní úpravě akreditivu a inkasa v návrhu nového občanského zákoníku a srovnání této nové úpravy se stávajícími ustanoveními, které obsahuje obchodní zákoník.
1 Obchodní závazkové vztahy
V současné době jsou smlouva o akreditivu a smlouva o inkasu jedním ze základních a velmi hojně užívaných platebních instrumentů v rámci vztahů, které vznikají při obchodní spolupráci subjektů dané smlouvy. S využíváním těchto platebních nástrojů je možné se setkat nejen v rámci vnitrostátních obchodních vztahů, ale zároveň jsou často užívané i v případě mezinárodních obchodních vztahů. Svým charakterem se tyto smlouvy řadí mezi obchodní závazkové vztahy. Často bývají označovány také jako jedny z druhů bankovních obchodů.
1.1 Závazkové vztahy podle občanského zákoníku
Obecná úprava závazkových vztahů spadá do oblasti občanského práva. Závazkový právní vztah lze charakterizovat jako druh občansko právních vztahů, v němž jeden subjekt má postavení věřitele (osoba, která je oprávněna od druhé osoby něco požadovat, nebo-li má pohledávku vůči druhému) a druhý subjekt má postavení dlužníka (osoba, která je povinna věřiteli poskytnout to, co je od něj věřitel oprávněn požadovat, nebo-li má dluh vůči věřiteli).1 Základní charakteristika závazkových právních vztahů je obsažena v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObčZ), a to v hlavě první daného zákona. Ustanovení § 488 ObčZ konkrétně uvádí, že „závazkovým právním vztahem je právní vztah, ze kterého vzniká věřiteli právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek.“ Předmět závazku vyplývajícího z daného právního vztahu je poté konkretizován v ustanovení § 494 ObčZ, který stanoví, že „z platného závazku je dlužník povinen něco dát, konat, něčeho se zdržet nebo něco trpět a věřitel je oprávněn to od něj požadovat.“
Jak je již uvedeno výše, stranami závazkového právního vztahu jsou věřitel na jedné straně a dlužník na straně druhé, kteří vůči sobě mají práva a povinnosti. Ne vždy se však dá hovořit o jednoduchých závazkových vztazích. V případě těchto vztahů často nastává situace, kdy jeden subjekt daného vztahu je jak věřitelem druhého subjektu, tak zároveň i jeho dlužníkem, tzn. subjekt má jak právo požadovat plnění od dlužníka, tak je i
1 Xxxxxxx, J.; Xxxxxx, X. x kol., Občanské právo hmotné (2. díl), 5. jubilejní aktualizované vydání, Xxxxxxx Kluwer ČR, a.s., Praha 2009, str. 60-61.
povinen sám plnit.2 Závazkový vztah je zejména dvoustranným právním vztahem, výjimečně i vícestranným. Jednostranný závazkový právní vztah není v mnoha případech ani možný.3 Avšak za výjimku lze považovat např. situace, ve které na základě jednostranného právního úkonu dojde ke vzniku závazkového právního vztahu, kdy osoba činící daný právní úkon zavazuje pouze sebe sama (např. návrh smlouvy podle § 43a ObčZ).4
1.1.1 Vznik, změna a zánik závazkových vztahů
Důvody vzniku závazkových právních vztahů uvádí ustanovení § 489 ObčZ, které říká, že „závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.“ V tomto ustanovení jsou uvedeny určité konkrétní případy vzniku závazkových vztahů, avšak v zásadě tyto právní vztahy vznikají ze stejných důvodů jako občansko právní vztahy obecně.5 Za tyto právní důvody lze konkrétně považovat:6
• Právní úkony, zejména smlouvy, a to i nepojmenovaných,
• Protiprávní úkony, kdy rozlišujeme porušení smluvní povinnosti a porušení mimosmluvní nebo-li zákonné povinnosti. Často se jedná o způsobení škody nebo jiného protiprávního výsledku,
• Úřední rozhodnutí státních orgánů, zejména soudů,
• Jiné právní důvody stanovené zákonem, zejména události a protiprávní stavy.
2 K tomuto tzv. vzájemnému plnění se vztahuje i ustanovení § 560 Obč.Z, které upravuje práva a povinnosti při plnění daného závazkového vztahu. Dané ustanovení zakotvuje zásady, že z daného závazkového vztahu může požadovat plnění pouze ta osoba, která již svůj závazek splnila dříve nebo je schopná svůj závazek okamžitě plnit. Zároveň tato osoba může odmítnout plnění závazku do doby než bude zabezpečeno vzájemné plnění.
3 V situaci, kdy v rámci původního závazkového vztahu zůstane pouze jeden subjekt, je toto důvodem pro zánik daného závazkového právního vztahu. Jako příklad lze uvést ustanovení § 584 občanského zákoníku, kdy se jedná o splynutí práva a povinnosti, nebo-li dojde ke splynutí osoby věřitele a osoby dlužníka.
Xxxxxxx, X.; Xxxxxx, J.; Xxxxxxxx, M.; Xxxxxx, X. Xxxxxxxx zákoník II, komentář, 2. vydání, C.H.Beck, Praha 2009.
4 Xxxxxxx, X.; Xxxxxx, X. x xxx. Občanské právo hmotné (2. díl), 5. jubilejní aktualizované vydání, Xxxxxxx Kluwer ČR, a.s., Praha 2009, str. 65-69.
5 Tamtéž.
6 Tamtéž.
Ke vzniku závazku není nutné vyjádření důvodu, pro který daný závazek vznikl, avšak věřitel je povinen prokázat důvod vzniku daného závazku (kromě výjimek uvedených v zákoně, § 495 ObčZ). V tomto případě se jedná o ekonomický důvod závazku (např. půjčka). Od této kauzy je však nutné odlišovat právní důvod vzniku závazkového vztahu. Právním důvodem je např. smlouva, na jejímž základě daný vztah vznikl. V případě, že důvod vzniku závazkového vztahu není ve smlouvě uveden, je v případě sporu nutné daný důvod prokázat. Důkazní břemeno v tomto případě má věřitel.7 V právu se však vyskytují i situace, kdy je nutné daný důvod uvést v právním úkonu. Jako příklad lze uvést závazek vyplývající z uznání dluhu, kdy zákon stanoví pro platnost daného právního úkonu, aby byl určen důvod a výše daného dluhu (§ 558 ObčZ).
Obecná úprava závazkových právních vztahů se věnuje i změnám závazků a jejich zániku. Podle ustanovení § 493 ObčZ „nelze závazkový vztah měnit bez souhlasu jeho stran, pokud zákon nestanoví jinak.“ Toto ustanovení má zásadní význam na právní jistotu stran daného závazku. Subjekty závazkového vztahu si mohou být jisty, že nedojde ke změně závazku bez jejich přičinění. Ke změně závazkového vztahu tak dochází zejména na základě dohody stran daného závazku. Na změny obsahu závazku se použije obecná úprava občanského zákoníku obsažená v § 516 a násl. V případě změn v osobě věřitele nebo dlužníka se jedná o § 524 a násl. ObčZ. Zánik závazkového právního vztahu nastane, přistoupí-li k původní právní skutečnosti, na základě které daný závazkový vztah vznikl, skutečnost jiná, na jejímž základě závazek zcela nebo zčásti zaniká.8 Dané právní skutečnosti tedy mohou zapříčinit buď zánik pouze jednoho závazku v rámci daného vztahu, který i nadále trvá nebo dojde k zániku závazku jako celku. Od této situace je nutné odlišit případ, kdy nová právní skutečnost obstojí vedle té původní a nedojde k zániku závazkového vztahu, ale pouze k jeho změně. Právní skutečnosti, na jejichž základě dojde k zániku závazku, lze rozdělit do několika skupin.9
• Zánik závazkového vztahu na základě právních úkonů – jednostranných i dvoustranných,
• Zánik závazkového vztahu na základě události,
• Zánik závazkového vztahu na základě spojení úkonu a události,
7 Xxxxxxx, J.; Xxxxxx, J.; Xxxxxxxx, M.; Xxxxxx,X. Xxxxxxxx zákoník II, komentář, 2. vydání, C.H.Beck, Praha 2009, str. 1505-1506.
8 Xxxxxxx, X.; Xxxxxx, X. x xxx. Občanské právo hmotné (2. díl), 5. jubilejní aktualizované vydání, Xxxxxxx Kluwer ČR, a.s., Praha 2009, str. 131-132.
9 Tamtéž.
• Zánik závazkového vztahu na základě rozhodnutí státního orgánu.
Zánik závazkového právního vztahu lze také rozlišovat na základě toho, zda došlo k uspokojení věřitele či nikoliv. Jednotlivé právní skutečnosti, na jejichž základě dochází k zániku závazkového právního vztahu, jsou obsaženy v ustanovení § 559 a násl. občanského zákoníku.
Úprava závazkových právních vztahů, která je obsažena v občanském zákoníku, však poskytuje pouze obecnou úpravu dané problematiky. Ustanovení týkající se závazkových vztahů lze nalézt i v mnoha dalších právních předpisech. Tyto právní předpisy pouze konkretizují ustanovení občanského zákoníku a upravují dané vztahy v souvislosti s charakterem závazkového práva. Jedná se tedy o speciální úpravy vůči občanskému zákoníku. Jako příklady těchto právních předpisů lze uvést zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ObchZ, obchodní zákoník); zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 121/2000 Sb, autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdější předpisů a další. Za nejdůležitější lex specialis k občanskému zákoníku v otázce závazkových právních vztahů je považován obchodní zákoník. Smlouva o akreditivu a smlouva o inkasu jsou konkrétně upraveny v ustanoveních obchodního zákoníku a jak již bylo zmíněno výše, svým charakterem se řadí mezi obchodní závazkové vztahy.
Obchodní závazkové vztahy upravují ustanovení třetí části obchodního zákoníku. Tato část obchodního zákoníku je zaměřena na tři oblasti. Je zde věnována pozornost obecným ustanovením obchodních závazkových vztahů, zvláštním ustanovením o některých obchodních závazkových vztazích a zvláštním ustanovením pro závazkové vztahy v mezinárodním obchodu. Určité dílčí otázky jsou řešeny i v ostatních částech obchodního zákoníku. V ustanoveních § 261 a § 262 ObchZ je vymezena hranice mezi závazkovými vztahy, které jsou občanskoprávní povahy a těmi, které se řídí naopak obchodním zákoníkem.10 Obchodní závazkové vztahy jsou vymezeny dvěma aspekty. Za
10 Xxxxxxx, J.; Xxxxxxx, Z.; Xxx, Z. a kol., Obchodní zákoník, komentář, II. díl, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2009, str. 1261.
prvé se jedná o právní vztah, který je právním vztahem závazkovým (obecný výklad podle občanského zákoníku) a za druhé jde o závazkový vztah, který se od ostatních závazkových vztahů liší buď povahou subjektů, jejich činností nebo povahou samotného vztahu bez ohledu na povahu stran a jejich činnost. Obecně lze tedy říci, že obchodní závazkové vztahy jsou takové vztahy, o nichž je stanoveno, že se řídí obchodním zákoníkem.11 Zároveň se jedná o úpravu převážně dispozitivní. Výjimkou jsou kogentní ustanovení, od kterých se nemohou strany odchýlit. Výčet těchto kogentních ustanovení uvádí ustanovení § 263 obchodního zákoníku.
1.2.1 Třídění obchodních závazkových vztahů
V rámci obchodních závazkových vztahů můžeme rozlišovat několik druhů těchto vztahů. Mezi ně se řadí:
• Závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže je zřejmé na základě všech okolností, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (§ 261 odst. 1 ObchZ),
• Závazkové vztahy mezi státem a nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb (§ 261 odst. 2 ObchZ),
• Závazkové vztahy bez ohledu na povahu účastníků, které jsou vyjmenovány v § 261 odst. 3 ObchZ,
• Vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků, jež se řídí třetí částí obchodního zákoníku podle předchozích ustanovení (§ 261 odst. 4 ObchZ),
• Vztahy vzniklé na základě dohody stran o použití obchodního zákoníku, pokud nespadají pod některou z výše uvedených skupin a vztahy vzniklé při zajištění závazků z těchto smluv (§ 262 odst. 1, odst. 3 ObchZ).
Kromě výše zmíněných druhů obchodně závazkových vztahů, lze tyto vztahy dělit na tzv. obchodní vztahy relativní, absolutní a fakultativní.12
Relativní obchodní závazkové vztahy jsou takové vztahy, pro které je důležitá povaha jejich stran. V dané kategorii se rozlišují dvě skupiny závazkových vztahů. Aby se jednalo o relativní obchodní závazkové vztahy, musí být oba subjekty podnikatelé a daný
11 Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy“, 2. aktualizované vydání, ASPI, Praha 2009, str. 19-20.
12 Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy, 2. aktualizované vydání, ASPI, Praha 2009, str. 21-32.
závazkový vztah se musí týkat jejich podnikání13. Těmto subjektům odpovídá ustanovení
§ 261 odst. 1 ObchZ. Do druhé skupiny vztahů, které spadají pod relativní obchodní závazkové vztahy se řadí vztahy mezi podnikatelem a státem či jeho organizační složkou, kdy v případě podnikatele bude mít daný obchodní závazkový vztah souvislost s jeho podnikáním a v případě státu či jeho organizační složky se bude daný vztah týkat zajišťování veřejných potřeb. Tomuto vztahu odpovídá ustanovení § 261 odst. 2 ObchZ.14 Pro obě výše zmíněné skupiny relativních obchodních závazkových vztahů je důležitá povaha jejich subjektů při vzniku daného obchodního závazkového vztahu. Zároveň není rozhodující, zda byly tyto vztahy založeny smlouvou, která je upravena v obchodním nebo občanském zákoníku či jiném právním předpisu nebo zda se jedná o smluvní typ, který není právními předpisy upraven (nepojmenovaná smlouva dle ustanovení § 269 odst. 2 ObchZ).15
Na rozdíl od relativních závazkových vztahů, není absolutní obchodní závazkové vztahy rozhodná povaha stran daného vztahu (zda se jedná o podnikatele, stát, státní organizace) a zároveň není důležitý ani fakt, zda daný závazek souvisí s podnikáním nebo se zabezpečováním veřejných potřeb či nikoliv. Absolutní obchodní závazkové vztahy se vždy řídí ustanoveními obchodního zákoníku a vždy mají obchodní povahu. Tyto vztahy můžeme rozdělit na několik skupin:16
• Závazkové vztahy týkající se založení a účasti v obchodní společnosti či družstvu – jako příklad lze uvést vztahy mezi zakladateli společnosti, mezi zakladateli a obchodní společností a další,
• Závazkové vztahy burzovní a závazkové vztahy týkající se cenných papírů,
• Smlouvy patřící do množiny absolutních obchodních závazkových vztahů – mezi tyto smlouvy se řadí například smlouva o prodeji podniku, smlouva
13 Co se rozumí pod pojmem podnikání a která osoba je podnikatelem stanoví § 2 ObchZ Toto ustanovení za podnikatele považuje osobu (fyzickou i právnickou) zapsanou v obchodním rejstříku; osobu, která podniká na základě živnostenského oprávnění; osobu, která podniká na základě jiného oprávnění nebo podle zvláštních předpisů a také osobu provozující zemědělskou činnost, která je zaspána v evidenci podle zvláštního předpisu. Osoby, které se zapisují povinně do obchodního rejstříku a které se zapisují dobrovolně stanové § 34 ObchZ Zároveň je na základě § 23 ObchZ za podnikatele považována i zahraniční osoba, která má právo podnikat.
14 Xxxxx, X. Obchodní závazkové vztahy, 2. aktualizované vydání, ASPI, Praha 2009, str.21-32, Xxxxxxx, J.; Xxxxxxx, Z.; Čáp, Z. a kol., Obchodní zákoník, komentář, II. díl, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2009, str. 1261.
15 Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy, 2. aktualizované vydání, ASPI, Praha 2009, str. 24.
16 Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy, 2. aktualizované vydání, ASPI, Praha 2009, str.21-32, Xxxxxxx, J.; Xxxxxxx, Z.; Čáp, Z. a kol., Obchodní zákoník, komentář, II. díl, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2009, str. 1261.
o úvěru, smlouva zasilatelská, smlouva o otevření akreditivu, smlouva o inkasu a další,
• Vztahy vzniklé na základě jiné skutečnosti než smlouvy.
Kromě výše zmíněných skupin se mezi absolutní obchodní závazkové vztahy řadí i závazkové vztahy, které vznikly při zajištění plnění závazků. Jedná se o závazky vyplývající ze závazkového vztahu vzniklého na základě ustanovení § 261 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 ObchZ. I zde se tyto závazky řídí obchodním zákoníkem (§ 261 odst. 4 ObchZ).
Třetí skupinou obchodních závazkových vztahů jsou obchodní závazkové vztahy fakultativní. Jedná se o takové závazkové vztahy, které získávají povahu obchodních závazkových vztahů na základě shodného projevu vůle svých subjektů a nikoli ze zákona jako výše uvedené závazkové vztahy (§ 262 ObchZ). Na základě dohody stran může být obchodnímu zákoníku podřízen jak vztah mezi podnikatelem a osobou, která podnikatelem není a který souvisí s podnikáním tohoto podnikatele, tak i vztah mezi osobami, kdy ani jedna z nich není podnikatelem a dále vztah, kde není přímá souvislost s podnikáním.17 Podmínkou pro platnou volbu režimu závazkových vztahů je písemná forma dohody, na jejímž základě je zvolen režim obchodního zákoníku a díky níž budou vzniklé závazkové vztahy mít povahu obchodních závazkových vztahů (§ 262 odst. 2 ObchZ). Tato dohoda o použití obchodního zákoníku může mít formu samostatné smlouvy nebo může být začleněna do samotné smlouvy zakládající daný závazkový vztah.18 Při zajišťování závazků se bude brát v úvahu vazba vztahů na zajišťovaný závazek. Opět bude tedy charakter závazku vzniklého na základě zajištění plnění stejný jako povaha zajišťovaného závazku, jak tomu je i u relativních a absolutních obchodních závazkových vztahů.
Důležitý význam pro obchodní závazkové vztahy má ustanovení § 262 odst. 4 ObchZ, který stanovuje, že na vztahy podřízené obchodnímu zákoníku podle § 261 a § 262 odst. 1 ObchZ se použijí ustanovení třetí části obchodního zákoníku na obě strany, pokud ze zákona nebo ze zvláštních právních předpisů nevyplývá něco jiného. Tímto ustanovením je stanoven vztah úpravy obchodního zákoníku, občanského zákoníku a zvláštních zákonů směřujících k ochraně spotřebitele.19 Podle § 262 odst. 4 ObchZ se
17 Xxxxxxxxx, I.; Xxxxx, S.; Xxxxx, M. a kol, Obchodní zákoník, komentář, 13. vydání, C.H.Beck, Praha 2010, str. 900-904.
18 Xxxxxxx, J.; Xxxxxxx, Z.; Xxx, Z. a kol., Obchodní zákoník, komentář, II. díl“, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2009, str. 1268.
19 Xxxxxxxxx, I.; Xxxxx, S.; Xxxxx, M. a kol, Obchodní zákoník, komentář, 13. vydání, C.H.Beck, Praha 2010, str. 900-904.
„ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách20, adhezních smlouvách21, zneužívajících klauzulí22 a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je třeba použít vždy, je-li to ve prospěch strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost z porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.“ V takovémto okamžiku se budou strany dané smlouvy řídit různými právními režimy. Je však nutné rozlišovat případy, zda se jedná o relativní, absolutní či fakultativní obchodní závazkový vztah. V případě relativních a absolutních obchodních závazkových vztahů platí stejný právní režim jak u daného závazku, tak i u vztahu vzniklého zajištěním jeho plnění. Tyto typy obchodních závazkových vztahů se budou vždy řídit obchodním zákoníkem. V případě fakultativních obchodů je situace však jiná. Zajištění plnění závazků se neřídí vždy obchodním zákoníkem. Výjimku tvoří pouze bankovní záruka, která je sama absolutním obchodem. U ostatních závazkových vztahů, vzniklých zajištěním plnění fakultativního obchodního závazkového vztahu, je otázka právní úpravy složitější. Daný právní vztah se bude řídit obchodním zákoníkem pouze v případě, že poskytovatel zajištění projeví souhlas s použitím obchodního zákoníku. Vedle této možnosti se ještě nabízí druhá možnost, kdy bude použit obchodní zákoník. Jedná se o situaci, kdy v době vniku zajištění osoba, která dané zajištění zřizuje, ví o dohodě o podřízení zajišťovaného závazku obchodnímu zákoníku.23
Určitou výjimkou z výše uvedeného dělení obchodních závazkových vztahů je pojistná smlouva. Bez ohledu na účastníky závazkového vztahu, který vznikne na základě
20 Spotřebitelské smlouvy jsou smlouvy, které jsou vymezeny v § 52 Obč.Z.. Jedná se o smlouvy kupní, smlouvy o dílo nebo případně i jiné smlouvy, pokud jejími stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé dodavatel. Dodavatelem je osoba, která jedná v rámci své obchodní či podnikatelské činnosti a spotřebitelem osoba, která naopak nejedná v rámci obchodní či podnikatelské činnosti; Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy, 2. aktualizované vydání, ASPI, Praha 2009, str. 32.
21 Adhezní smlouvou je smlouva, jejíž obsah není výsledkem jednání stran, ale který byl v daném vztahu určen předem silnější stranou – dodavatelem, aniž by měl spotřebitel možnost obsah smlouvy nějak ovlivnit. O adhezní smlouvu se jedná i v případě, že jedno či více ustanovení je výsledkem jednání stran, ale ostatní ustanovení jsou i nadále určena dodavatelem předem bez možnosti vlivu ze strany spotřebitele; Xxxxxxxxx, I.; Xxxxx, S.; Xxxxx, M. a kol, Obchodní zákoník, komentář, 13. vydání, C.H.Beck, Praha 2010, str. 900-904.
22 Zneužívající klauzule souvisí s ustanovením § 56 Obč.Z., jedná se o ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry vedou k k újmě spotřebitele, značné nerovnováze v právech a povinnostech stran a také se týká ujednání vyjmenovaných v daném ustanovení. Jedná se například o vyloučení nebo omezení práva spotřebitele při uplatnění práv z odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu, dovolují dodavateli jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu uvedeného ve smlouvě, atd. Tato ujednání jsou neplatná, pokud se jich spotřebitel dovolá (§ 55 odst. 2 Obč.Z.).; Xxxxxxxxx, I.; Xxxxx, S.; Xxxxx, M. a kol, Obchodní zákoník, komentář, 13. vydání, C.H.Beck, Praha 2010, str. 900-904.
23 Ustanovené § 262 odst. 3 ObchZ, Xxxxxxx, J.; Xxxxxxx, Z.; Xxx, Z. a kol., Obchodní zákoník, komentář, II . díl, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2009, str. 1270.
pojistné smlouvy, nebo jeho účelu, se pojistná smlouva bude vždy řídit právní úpravou občanského zákoníku a zvláštními zákony (§ 261 odst. 7 ObchZ).
Vedle výše zmíněného dělení obchodních závazkových vztahů na vztahy relativní, absolutní a fakultativní lze obchodní závazkové vztahy rozlišovat také podle toho, kolik subjektů stojí na věřitelské nebo dlužnické straně závazkového vztahu. Pokud na jedné i na druhé straně vztahu vystupuje pouze jeden subjekt, jedná se o závazkové vztahy jednoduché. Naopak pokud alespoň na jedné straně je více dlužníků či věřitelů jedná se o závazkové vztahy společné. Jejich základní právní úpravu obsahuje občanský zákoník v ustanovení § 511 a násl. Některá ustanovení o společných závazcích však obsahuje i obchodní zákoník. Tuto zvláštní úpravu nalezneme v § 293 a násl. ObchZ. V rámci společných závazků se rozlišují závazky dílčí a závazky solidární. V případě dílčích závazků na jedné i druhé straně vystupuje více věřitelů či dlužníků. Jedná se však o samostatné (dílčí) závazky mezi jednotlivými dlužníky a věřiteli. Předpokladem dílčího závazku je dělitelné plnění.24 V případě solidárního závazku je však každý dlužník povinen plnit celý závazek (solidarita pasivní) a každý věřitel je oprávněn celé plnění požadovat (solidarita aktivní).25 Obchodní zákoník poskytuje zvláštní úpravu společných závazků, kdy v ustanovení § 293 ObchZ stanovuje, že v pochybnostech má plnění závazku, ke kterému je zavázáno více osob, povahu závazku solidárního. V rámci solidárního závazku se může jednat o závazek s plněním nedělitelným (nedílný závazek) nebo s plnění dělitelným (závazky dílné).26
1.2.2 Vznik, změna a zánik obchodních závazkových vztahů
V předchozím textu bylo uvedeno dělení obchodních závazkových vztahů na několik druhů. Všem těmto obchodním závazkovým vztahům je společná právní úprava jejich vzniku, změn a zániku. Obecnou úpravu vzniku obchodních závazkových vztahů nalezneme v občanském zákoníku, a to zejména z toho důvodu, že obchodní závazkové vztahy vznikají na základě stejných právních důvodů jako závazkové vztahy obecně. Vzhledem ke skutečnosti, že smlouvy jsou nejčastějším právním důvodem vzniku
24 Xxxxxx, X.; Xxxxx, K.; Xxxxx, P. a kol., Kurs obchodního práva. Obchodní závazky, 5. vydání, C.H.Beck, Praha 2010, str. 38-41
25 Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy, 2. aktualizované vydání, ASPI, Praha 2009, str. 32-34.
26 Xxxxxx, X.; Xxxxx, K.; Xxxxx, P. a kol., Kurs obchodního práva. Obchodní závazky, 5. vydání, C.H.Beck, Praha 2010, str. 38-41.
obchodních závazkových vztahů, je v obchodním zákoníku obsažena zvláštní úprava uzavírání smluv. Smlouvy, jako důvod vzniku obchodních závazkových vztahů, jsou výhodné zejména z důvodu dispozitivnosti obchodního práva. Strany se mohou odchýlit od právní úpravy v mnoha směrech kromě úpravy, která je obsažena v kogentních ustanoveních. Tato dispozitivnost umožňuje vyjádření vůle obou subjektů a přizpůsobení jejich závazkového vztahu potřebným okolnostem. V případě obchodních závazkových vztahů se občas vyskytuje i vznik závazkového vztahu na základě jednostranného právního úkonu. Tímto případem je například vznik závazku na základě písemného prohlášení o převzetí ručení (§ 303 ObchZ) nebo cestovní šek (§ 720 ObchZ).27
Stejně jako u vzniku obchodních závazkových vztahů, tak i v případě jejich změn, se základní právní úprava nachází v občanském zákoníku. Obchodní zákoník obsahuje vlastní zvláštní úpravu v případě prodlení věřitele, prodlení dlužníka a v případě změny obsahu závazku v souvislosti s poskytnutím vadného plnění. Nejčastějším důvodem změny obchodního závazkového vztahu je však dohoda stran. Tato dohoda není v zásadě omezena, jedná se o výraz smluvní volnosti stran. Podmínkou je platná existence závazku v době změny závazkového vztahu a v určitých případech i písemná forma této dohody.28
V případě zániku obchodních závazkových vztahů je obecná úprava opět obsažena v občanském zákoníku. Obchodní zákoník obsahuje pouze některé druhy zániku závazku nebo jen některá doplňující ustanovení k úpravě obsaženou v občanském zákoníku. Obchodní zákoník obsahuje úpravu zániku závazku jeho splněním (§ 324 – 343), některá ustanovení o zániku nesplněného závazku (§ 344 – 357) a některá ustanovení o započtení pohledávek (§ 358 – 364).29
Obchodní závazkové vztahy však nejsou upraveny pouze v občanském a obchodním zákoníku. Mimořádný význam pro obchodní závazkové vztahy mají i obchodní
27 Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy, 2. aktualizované vydání, ASPI, Praha 2009, str. 42-45.
28 Písemná forma dohody o změně závazkového vztahu je nutná v případě, že pro vznik daného závazkového vztahu zákon vyžaduje písemnou formu. Dále také v případě, že smlouva, která byla uzavřena písemně ve svém textu výslovně uvádí, že může být měněna pouze písemně (§ 272 odst. 2 ObchZ). Pokud se jedná o závazky, které byly založeny jinak než obchodní smlouvou, musí být měněna v písemné formě pouze pokud to zákon nebo dohoda účastníků vyžaduje (§ 40 odst. 1 Obč.Z.), Xxxxx, S. Obchodní závazkové vztahy, 2. aktualizované vydání, ASPI, Praha 2009, str. 102-103.
29 Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy, 2. aktualizované vydání, ASPI, Praha 2009, str. 109.
zvyklosti. Odkaz na obchodní zvyklosti lze nalézt i v obchodním zákoníku, který s jejich využitím počítá a přímo na ně odkazuje v několika ustanovení. Obecný odkaz na obchodní zvyklosti se nachází již v ustanovení § 1 odst. 2 ObchZ, který říká, že „nelze-li některé otázky řešit podle ustanovení obchodního zákoníku, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí.“ Kromě tohoto obecného ustanovení obsahuje obchodní zákoník ve své třetí části další odkaz na obchodní zvyklosti. Na základě tohoto odkazu se má přihlížet k obchodním zvyklostem, které jsou zachovávány v určitém odvětví. Avšak tyto zvyklosti nesmějí být v rozporu s obsahem smlouvy nebo se zákonem (§ 264 odst. 1 ObchZ). Toto ustanovení se na rozdíl od § 1 ObchZ týká pouze obchodních závazkových vztahů.
Obchodní zvyklosti jsou určitá ustálená pravidla chování v rámci obchodních závazkových vztahů. Aby se dalo hovořit o zvyklostech, musí být tato pravidla užívána po určitou dobu, musí zde být dostatečný počet případů, kdy byla použita.30 Tato pravidla jsou stranami dodržována, avšak nejsou zakotvena v žádném právním předpisu. Jedná se
o pravidla, která byla v průběhu času tvořena na základě potřeby a jsou využívána tam, kde chybí právní úprava nebo smluvní ujednání. Veškerá pravidla jsou stabilizovaná, avšak vzhledem k proměnám v oblasti obchodu (podoby, techniky atd.) mění se v průběhu času i takto ustálené zvyklosti. Proměny zvyklostí jsou však plynulé.31
Obchodní zvyklosti lze třídit do několika skupin, a to na základě jejich obsahu. Ten může být věcný, personální, místní a další. Tedy může se jednat o zvyklosti týkající se pouze jedné komodity, jednoho nebo více trhů, odvětví atd.32 Obecně se obchodní zvyklosti dělí na mezinárodní a tuzemské. Tuzemské zvyklosti se dále dělí na několik skupin:33
• Obecné – zvyklosti obecně dodržované v obchodě,
• Partikulární – zvyklosti, které se dodržují pouze v určitém odvětví,
• Lokální – místní, regionální atd.
30 Xxxxxxx, J.; Xxxxxxx, Z.; Xxx, Z. a kol., Obchodní zákoník, komentář, II. díl, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2009, str. 1273-1275.
31 Xxxxxxx, J.; Xxxxxxx, Z.; Xxx, Z. a kol., Obchodní zákoník, komentář, I. díl, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2009, str. 5.
32 Xxxxxxx, J.; Xxxxxxx, Z.; Xxx, Z. a kol., Obchodní zákoník, komentář, II. díl, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2009, str. 1273-1275.
33 Xxxxx, X.; Xxxxxxxx, X. Obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a vykládací pravidla, 1. vydání, nakladatelství ASPI, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2008, str. 64.
Kromě výše zmíněného třídění obchodních zvyklostí je možné je třídit i z jiného hlediska, a to zda se jedná o obchodní zvyklosti použitelné přímo ze zákona nebo obchodní zvyklosti použitelné na základě smlouvy. Při tomto třídění, se práva a povinnosti stran daného obchodního závazkového vztahu určují v následujícím pořadí: kogentní ustanovení obchodního zákoníku; smlouva a obchodní zvyklosti, obchodní podmínky a vykládací pravidla, na které strany odkázaly ve smlouvě; dispozitivní ustanovení obchodního zákoníku, kogentní ustanovení občanskoprávních předpisů, obchodní zvyklosti na něž strany ve smlouvě neodkázaly a zásady obchodního zákoníku.34 Přednost má však před zvyklostmi kogentní ustanovení občanskoprávních předpisů, pokud daná otázka není upravena kogentními ani dispozitivními ustanoveními obchodního zákoníku.35
Přímo ze zákona lze použít obchodní zvyklosti v případě, že daná otázka není upravena v obchodním zákoníku ani podle předpisů občanskoprávních (§ 1 odst. 2 ObchZ). Obchodní zvyklosti použitelné přímo ze zákona však musí být obvyklé a obecně používané v určitém obchodním odvětví. Tyto zvyklosti mohou být použity pouze v případě, že nejsou v rozporu s obsahem zákona nebo dané smlouvy (§ 264 odst. 1 ObchZ). Naopak obchodní zvyklosti na základě smlouvy nemusejí být všeobecně používané. Je však nutné, aby smlouva na danou zvyklost odkázala a zároveň aby byla ve smlouvě dostatečně určena. Takto použité obchodní zvyklosti nesmí být v rozporu s kogentními ustanoveními obchodního zákoníku a mají přednost před jeho dispozitivními ustanoveními.36
Obchodní zvyklosti jsou často používány v mezinárodním obchodě. V rámci obchodních závazkových vztahů se k nim taktéž přihlédne a jejich použití je možné na základě § 264 ObchZ, pokud jsou obecně zachovávány v mezinárodním obchodě v příslušném obchodním odvětví (§ 730 ObchZ). Mezinárodní obchodní zvyklosti jsou charakterizovány několika parametry. Jedná se o pravidla, která se vyznačují následujícími znaky: obecnost úpravy, ustálenost schématu jednání, určitý stupeň známosti a rozšíření, doba zachování a prostorový prvek.37 Mezinárodní obchodní zvyklosti bývají často unifikovány v dokumentech, které vydávají různé mezinárodní organizace. Jako příklad lze
34 Xxxxx, X.; Xxxxxxxx, X. Obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a vykládací pravidla, 1. vydání, nakladatelství ASPI, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2008, str. 64.
35 Tamtéž.
36 § 264 odst. 2 ObchZ a Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy, 2. aktualizované vydání, ASPI, Praha 2009, str. 39.
37 Xxxxx, X.; Xxxxxxxx, X. Obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a vykládací pravidla, 1. vydání, ASPI, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2008, str. 82.
uvést Mezinárodní obchodní komoru v Paříži, která vydala například „Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy“ (viz dále), „Jednotná pravidla pro inkasa“ (viz dále) či doložky „Incoterms“ (nyní aktuální „Incoterms 2010“).
2 Bankovní obchody
Jak již bylo zmíněno výše smlouva o akreditivu a smlouva o inkasu spadají do kategorie tzv. bankovních obchodů. Přestože je pojem bankovní obchody hojně užívaný, jeho definice v českém právním řádu chybí. Obecně se často používá pojmu obchod v souvislosti s obchodními závazkovými vztahy. V rámci širšího vymezení, lze za obchody považovat např. každý akt směny zboží nebo služeb za peníze, bez ohledu na to, kdo je subjektem vztahu a bez ohledu na jeho hospodářský účel.38 Zde se jedná o ekonomické chápání pojmu obchod. Z právního hlediska se spíše než o obchody jedná právě o výše zmíněné obchodní závazkové vztahy. V rámci právního chápání obchodů je nutné vzhledem k různorodosti právní úpravy brát v úvahu též obsah daných vztahů, který se liší v závislosti na tom, kdo v nich vystupuje a o co se v nich jedná.39 Tradiční právní dělení obchodů je na obchody absolutní, relativní a fakultativní (viz výše). Obchodní zákoník používá pojmu obchod pro vyjádření některých druhů smluv. Z toho vyplývá, že pojmu obchod je často využíváno i v souvislosti se smlouvami, na základě kterých dané obchodní závazkové vztahy vznikají.
V případě bankovních obchodů je již z názvu patrné, že se jedná o obchody, které souvisejí s činnostmi bank. Bankovní obchody lze definovat jako smlouvy uzavírané bankami při jejich podnikatelské činnosti a na základě těchto smluv vznikající závazkové vztahy. Nejedná se však o všechny smlouvy, které banky uzavírají. Jedná se o smlouvy, kterou jsou charakteristické pro podnikání bank a jsou uzavírány především bankami nebo v určitých případech pouze bankami.40
V souvislosti s bankovními obchody je důležitým právním předpisem zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů (dále ZoB, zákon o bankách). V rámci ustanovení § 1 ZoB jsou vymezeny činnosti, které mohou banky vykonávat. Všechny tyto činnosti, které banky realizují, lze označit za bankovní obchody. Jedná se zejména o smlouvy upravené v obchodním zákoníku (smlouvy, kde jednou stranou musí být vždy banka, ale i smlouvy, které mohou uzavírat i jiné subjekty). Vedle smluv podle obchodního zákoníku se řadí mezi bankovní obchody i smlouvy nepojmenované ve smyslu
38 Xxxxxx, X.; Xxxxx, K.; Xxxxx, P. a kol., Kurs obchodního práva. Obchodní závazky, 5. vydání, C.H.Beck, Praha 2010, str. 34-35.
39 Tamtéž.
40 Xxxxx, S.; Xxxx, Š.; Xxxxx, P.; Xxxxx, X. Bankovní obchody, ASPI, Praha 2009, str. 22-25.
§ 269 odst. 2 ObchZ a dále také smlouvy podle občanského zákoníku, pokud je banky v rámci své činnosti uzavírají s fyzickými osobami a nejedná se o smlouvy, které se řídí povinně obchodním zákoníkem.41
Z výše uvedeného lze vyvodit, že bankovní obchody se dají dělit na bankovní obchody podle obchodního zákoníku a bankovní obchody podle občanského zákoníku. Většina bankovních obchodů je však uzavírána podle obchodního zákoníku. Obchodní zákoník konkrétně upravuje tyto bankovní obchody: bankovní záruka a vztahy z ní vznikající (§ 313 a násl. ObchZ), smlouva o úvěru (§ 497 a násl. ObchZ), smlouva o otevření akreditivu (§ 682 a násl. ObchZ), smlouva o inkasu (§ 692 a násl. ObchZ), smlouva o bankovním uložení věci (§ 700 a násl. ObchZ), smlouva o běžném účtu (§ 708 a násl. ObchZ), smlouva o vkladovém účtu (§ 716 a násl. ObchZ). V rámci obchodního zákoníku je bankovním obchodům věnováno ustanovení § 762. Toto ustanovení upravuje situace, kdy bankovní obchody nejsou uzavírány bankou, ale jinou osobou, která je k tomu oprávněna. I v takovém případě se budou dané smlouvy řídit ustanoveními obchodního zákoníku, který je upravuje (§ 762 odst. 1 ObchZ).
Kromě výše uvedeného členění lze bankovní obchody dělit na bankovní obchody pasivní a aktivní. Pasivní bankovní obchody jsou takové, kdy se banka nachází v postavení dlužníka. Jedná se například o vztahy vzniklé na základě smlouvy o běžném účtu či smlouvy o vkladovém účtu. Naopak v případě aktivních bankovních obchodů má banka postavení věřitele. Postavení věřitele banka získává zejména na základě smlouvy o úvěru. Kromě aktivních a pasivních bankovních obchodů se vyskytují ještě tzv. přidružené bankovní obchody. Takto vzniklé obchody jsou založeny smlouvou o inkasu, o otevření akreditivu a smlouvou komisionářskou. Posledním druhem bankovních obchodů jsou smlouvy, které zprostředkovávají platby a oběh peněz (smlouvy o nákupu a prodeji cenných papírů).42
Jelikož většina bankovních obchodů je uzavírána podle třetí části obchodního zákoníku, mají ustanovení upravující jednotlivé smlouvy dispozitivní úpravu (kromě kogentních ustanovení podle § 263 ObchZ). Tato dispozitivnost úpravy je však částečně narušena tím, že většina smluv o bankovních obchodech má podobu tzv. adhezní smlouvy. Jedná se o smlouvu, kdy podmínky dané smlouvy jsou jednostranně stanoveny jednou ze stran smlouvy. V případě bankovních obchodů je touto stranou banka. Dispozitivní povahu
41 Xxxxx, S.; Xxxx, Š.; Xxxxx, P.; Xxxxx, X. Bankovní obchody, ASPI, Praha 2009, str. 22-25.
42 Tamtéž.
smluv tedy využívají banky, které stanoví podmínky dané smlouvy. Druhá strana však nemá možnost tyto podmínky ovlivnit nebo je jakkoli měnit. V určitých případech však může dojít k situaci, kdy banka umožní částečnou změnu podmínek dané smlouvy (např. v závislosti na velikosti obchodu či významu klienta). 43 V rámci bankovních obchodů je častou praxí, že banky při jejich sjednávání využívají smluvní formuláře (§273 odst. 3 ObchZ).
Jednou ze smluvních stran smluv o bankovních obchodech je vždy banka. Banka však může být účastníkem pouze takového obchodu, který je oprávněna realizovat na základě udělené bankovní licence. Smlouvy, které by banka uzavřela v případech, kdy se na danou činnost nevztahuje její licence, však nejsou neplatné, ale jedná se pouze o neoprávněné podnikání podle ustanovení § 3a odst. 1 ObchZ. Jako druhý účastník bankovního obchodu může vystupovat jakákoli fyzická nebo právnická osoba. Uzavírání smluv o bankovních obchodech se řídí právní úpravou občanského nebo obchodního zákoníku, a to v závislosti na povaze jejích účastníků, tedy zda se jedná o podnikatele či nepodnikatele.44
Obecně lze banku považovat za subjekt podnikatelského charakteru, který se od jiných odlišuje předmětem svého podnikání. Banka je tedy určitým finančním zprostředkovatelem, jehož hlavní činností je přijímání vkladů a poskytování úvěrů.45 Právní úpravu bank upravuje zákon o bankách a prováděcí předpis vyhl. č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry. Právní úprava bank podle zákona o bankách se však netýká České národní banky (dále ČNB).46 Její postavení a činnost upravuje zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdější předpisů (dále ZoČNB).
Zákon o bankách vymezuje banku ve svém ustanovení § 1 odst. 1. Podle tohoto ustanovení „se bankami pro účel tohoto zákona rozumějí právnické osoby se sídlem
43 Xxxxx, S.; Xxxx, Š.; Xxxxx, P.; Xxxxx, X. Bankovní obchody, ASPI, Praha 2009, str. 22-25.
44 Tamtéž.
45 Xxxxx, M.; Xxxxxxxxx, M.; Xxxxx, P., Xxxxxxx, H. a kol Finanční právo, 5. upravené vydání, C.H.Beck, Praha 2009, str. 472.
46 Právní postavení ČNB upravuje zvláštní zákon (§ 1 odst. 8 ZoB).
v České republice, založené jako akciová společnost, které přijímají vklady od veřejnosti a poskytují úvěry, a které k výkonu těchto činností mají bankovní licenci.“ Toto ustanovení charakterizuje banku několika znaky. Bankou může být pouze právnická osoba, nikoli fyzická a musí být založena ve formě akciové společnosti, jiná forma není přípustná.47 Na rozdíl od obecné úpravy akciové společnosti, která je obsažena v obchodním zákoníku, musí mít banka základní kapitál ve výši 500 000 000 Kč a minimálně v této výši musí být tvořen peněžitými vklady (§ 4 odst. 1 ZoB). Dalším povinným znakem banky je, že musí mít sídlo na území České republiky. Aby se mohlo jednat o banku, musí vykonávat dvě hlavní činností: přijímání vkladů48 od veřejnosti a poskytování úvěrů.49 K této činnosti je nutná bankovní licence, kterou vydává Česká národní banka. Bez bankovní licence, nemůže banka svoji činnost vykonávat (§ 1 odst. 4 ZoB). Tato charakteristika banky a podmínky, které musí splňovat, aby byla bankou, se váže pouze na tuzemské banky. Podle
§ 1 odst. 6 ZoB však mohou činnosti uvedené v § 1 odst. 1 a 3 ZoB vykonávat prostřednictvím svých poboček také zahraniční banky. Za zahraniční banku je považována každá osoba, která je oprávněna přijímat vklady a poskytovat úvěry, a to na základě oprávnění vydaného státem, kde má sídlo. Nemusí mít podobu akciové společnosti. Pobočka zahraniční banky však musí mít k činnosti na našem území bankovní licenci nebo jednotnou bankovní licenci a zapisuje se do obchodního rejstříku.50
Právnická osoba, které byla udělena bankovní licence, smí používat v obchodní firmě slovo „banka“ nebo „spořitelna“. Týká se to i překladů nebo slov od nich odvozených. (§ 3 odst. 1 ZoB). Žádná jiná právnická osoba nesmí tato slova používat ve své obchodní firmě. Výjimku tvoří situace, ve kterých je jednoznačné, že se daná právnická osoba nezabývá přijímáním vkladů a poskytováním úvěrů a není možné si ji splést s osobou, které byla bankovní licence vydána a která může danou činnost vykonávat.51 Druhou výjimku pro užívání slov „banka“ nebo „spořitelna“ v obchodní firmě tvoří ustanovení § 3 odst. 2 ZoB, které stanoví, že „ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na
47 Xxxxx, X. x xxx. Zákon o bankách, komentář, Linde, Praha 2003, str. 17-25.
48 Za přijímání vkladů je považováno též soustavné vydávání dluhopisů a jiných srovnatelných cenných papírů, pokud přestavuje jedinou nebo jednu z hlavních činností emitenta, předmětem jeho podnikatelské činnosti je poskytování úvěrů nebo je předmětem podnikatelské činnosti emitenta některá u činností uvedených v § 1 a 3 ZoB. (§ 2 odst. 3 ZoB).
49 Ustanovení § 1 odst. 2 ZoB stanovuje, co se rozumí pod pojmy vklad a úvěr. Vkladem se rozumí svěřené peněžní prostředky, které představují závazek vůči vkladateli na jejich výplatu. Úvěrem jsou dočasně poskytnuté peněžní prostředky, které jsou poskytnuty v jakékoli formě.
50 Xxxxx, X.; Xxxx, Š.; Xxxxx, P.; Xxxxx, X. Bankovní obchody, ASPI, Praha 2009, str. 10.
51 Xxxxx, X. x xxx. Zákon o bankách, komentář, Linde, Praha 2003, str. 32.
osoby, jejichž obchodní firma nebo název jsou zavedeny nebo uznávány zákonem nebo na základě mezinárodní smlouvy.“ Jako příklad lze uvést speciální právní úpravu zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění pozdějších právních předpisů.52 Hlavní činnost bank je vymezena v již zmíněném § 1 odst. 1 ZoB. Vedle hlavní
činnosti bank však může banka vykonávat i jiné činnosti, pokud se na tuto činnost vztahuje bankovní licence, která byla dané bance udělena. Do vedlejší činnosti bank spadá: investování do cenných papírů na vlastní účet, platební styk a zúčtování, vydávání a správa platebních prostředků, poskytování záruk, otevírání akreditivů, obstarávání inkasa, směnárenská činnost, pronájem bezpečnostních schránek a další (§ 1 odst. 3 ZoB). Pokud však banka nemá povolení k některé vedlejší činnosti ve své bankovní licenci, nesmí tuto činnost vykonávat. Pokud banka danou činnost i tak vykonávala, jednalo by se o výše uvedené neoprávněné podnikání ve smyslu ustanovení § 3a ObchZ.
2.1.1 Bankovní licence
Jak již bylo uvedeno výše, potřebuje banka k výkonu své činnosti bankovní licenci. Bankovní licence tvoří základní podmínku pro existenci banky (§1 odst. 1 ZoB) a bez ní nemůže vykonávat bankovní činnost. Získání bankovní licence je podřízeno mnohým pravidlům. Obecná ustanovení o bankovní licenci obsahuje ustanovení § 4 zákona o bankách. Toto ustanovení stanovuje, že žádost se předkládá České národní bance, která rozhoduje o jejím udělení. ČNB rozhoduje o vydání bankovní licence v rámci výkonu dohledu nad činností bank. (§ 44 odst. 2 ZoČNB). Před svým rozhodnutím si ČNB vyžádá názor Ministerstva financí a zároveň konzultuje svůj záměr s orgánem bankovního či jiného dohledu příslušného státu, pokud to vyžaduje smlouva. Součástí žádosti o udělení bankovní licence musí být i návrh stanov (§ 4 odst. 1, odst. 2 ZoB). Náležitosti, které musí žádost splňovat, stanovuje ČNB vyhláškou (§ 4 odst. 1 ZoB). Aby ČNB mohla udělit bankovní licenci, musí být splněny podmínky stanovené v ustanovení § 4 odst. 3 ZoB. Jedná se např. o průhledný a nezávadný původ základního kapitálu a dalších zdrojů banky, splacení základního kapitálu v plné výši, odbornou způsobilost, důvěryhodnost a zkušenost osob navrhovaných na řídící funkce banky a další.
52 Tento zákon stanovuje, že obchodní jméno družstva musí obsahovat označení „spořitelní a úvěrní družstvo“, „družstevní záložna“, „spořitelní záložna“ nebo „úvěrní družstvo“ Jde tedy od odvozeninu slova „spořitelna“; Xxxxx, J. a kol. Zákon o bankách, komentář, Linde, Praha 2003, str. 32.
Z předchozího textu vyplývá, že na našem území může podnikat i zahraniční banka, a to prostřednictvím své pobočky. Podmínky pro zřízení pobočky zahraniční banky na našem území stanoví § 5 a § 5a zákona o bankách. V těchto ustanoveních jsou rozlišeny podmínky pro zahraniční banky se sídlem v členských státech Evropské unie a pro osoby oprávněné k vydávání elektronických peněžních prostředků se sídlem v členských státech Evropské Unie. Tyto subjekty nepotřebují k zřízení pobočky na našem území licenci za podmínek § 5a ZoB. Ostatní osoby k výkonu činnosti licenci potřebují. Postup pro získání bankovní licence pro pobočky zahraničních bank je upraven § 5 ZoB. Vedle bankovní licence pro pobočky zahraničních bank na našem území existuje ještě jednotná bankovní licence53. Na základě jednotné bankovní licence „mohou banky se sídlem na území členského státu Evropské unie vykonávat na území jiného členského státu činnosti vyjmenované v § 5d ZoB bez licence, pokud jim oprávnění k daným činnostem bylo vydáno v jejich domovském státě.“ (§ 5c odst. 1 ZoB).
Po udělení bankovní licence může banka provádět pouze tu činnost, která je v bankovní licenci jmenovitě vymezena a povolena. Licence může obsahovat i vymezení rozsahu dané činnosti nebo stanovit podmínky, po jejichž splnění bude moci banka či pobočka zahraniční banky vykonávat bankovní činnosti, které jí byly vymezeny a povoleny v bankovní licenci.54 Bankovní licence se poskytuje na dobu neurčitou a není převoditelná na jinou osobu (§ 7 ZoB).
2.2 Bankovní obchodní podmínky
Častou praxí při uzavírání bankovních obchodů je, že ke smlouvě, která daný obchod zakládá, jsou přiložené tzv. bankovní obchodní podmínky. Jedná se o podmínky vypracované bankou pro jednotlivé bankovní obchody. Obecně lze obchodní podmínky definovat jako pravidla, která určují práva a povinnosti stran smluvního vztahu a jsou pro účastníky vztahu závazná, a to z důvodu, že projevili vůli se takovými pravidly řídit.55 Ve
53 Jednotná bankovní licence je výsledkem evropské úpravy podnikání bank. Vztahuje se k zásadě volného pohybu služeb, který je na území Evropské unie aplikován. Banka s jednotnou bankovní licencí vykonává činnost i na jiných územích členských států EU na základě své domovské licence a dohled nad nimi je vykonáván jejich domácím orgánem dohledu nad bankami. Jednotná bankovní licence je popsána v ustanovení § 5c – 5m ZoB. , J. a kol. Zákon o bankách, komentář, Linde, Praha 2003, str. 45.
54 Xxxxx, S.; Xxxx, Š.; Xxxxx, P.; Xxxxx, X. Bankovní obchody, ASPI, Praha 2009, str. 14.
00 Xxxxxx, xxx. 17.
smlouvě zakládající daný vztah musí být konkrétní odkaz na dané obchodní podmínky. Po odkazu na ně se stávají součástí smlouvy. Dále je také možno charakterizovat obchodní podmínky několika obvyklými znaky. Obchodní podmínky se vyznačují tím, že se jedná o nepřímá smluvní ujednání, vedlejší smluvní ujednání, mají abstraktní povahu, mají být jednoznačné a srozumitelné, jasné a bezrozporové. Obsah smlouvy musí obsahovat souhlasný projev všech smluvních partnerů s jejich použitím a nesmí být v rozporu s kogentními normami, dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku.56
Obchodní zákoník ve své právní úpravě rozeznává 2 typy obchodních podmínek, které jsou upraveny v ustanovení § 273 odst. 1 ObchZ:
• Všeobecné obchodní podmínky – jsou vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi. U těchto podmínek se předpokládá, že jsou všeobecně známé a není nutné účastníky s nimi seznamovat a postačí pouze odkaz na tyto podmínky.57
• Jiné obchodní podmínky – jedná se o ostatní obchodní podmínky, které nebyly zpracovány výše uvedenými organizacemi. Tyto podmínky nemusí být známé druhé straně, jejich znalost se nepředpokládá. Podmínkou použití je opět výslovný odkaz ve smlouvě. V případě těchto podmínek mohou nastat dvě situace. Za prvé druhá strana tyto podmínky zná a poté postačí pouhý odkaz na ně. V případě sporu je však nutné tuto znalost prokázat. V druhém případě smluvní strana podmínky nezná a je proto nutné, aby byly ke smlouvě přiloženy.58
Někdy se může stát, že otázky, upravené konkrétně v obchodních podmínkách, jsou upraveny odlišně v samotném textu smlouvy. V takovém případě platí, že ujednání obsažené přímo ve smlouvě, má vždy přednost před ujednáními, která obsahují obchodní podmínky, na které smlouva odkazuje.59
Bankovní obchodní podmínky jsou často označovány jako všeobecné obchodní podmínky. I přes svůj název však spadají do kategorie jiných obchodních podmínek, a to především z toho důvodu, že banky nejsou zájmovými organizacemi a tvoří si obchodní
56 Xxxxx, S.; Xxxx, Š.; Xxxxx, P.; Xxxxx, X. Bankovní obchody, ASPI, Praha 2009, str. 28-29.
57 Xxxxxxxxx, I.; Xxxxx, S.; Xxxxx, M. a kol, Obchodní zákoník, komentář, 13. vydání, C.H.Beck, Praha 2010, str. 923-924.
58 Tamtéž.
59 Xxxxxxx, J.; Xxxxxxx, Z.; Xxx, Z. a kol., Obchodní zákoník, komentář, II. díl, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2009, str. 1297.
podmínky každá samostatně. Za všeobecné obchodní podmínky lze považovat obchodní podmínky České národní banky.60 V případě bankovních obchodů nelze předpokládat, že strany znají obchodní podmínky dané banky, a proto jsou bankovní obchodní podmínky často přikládány k daným smlouvám.
Běžnou součástí obchodních závazkových vztahů je úhrada za zboží či služby, které jsou předmětem daného vztahu. V souvislosti s danými vztahy jsou často uzavírány výše zmíněné bankovní obchody. Právě akreditiv a inkaso jsou dvě z mnoha forem, jak dané platby uskutečnit a jsou často využívány v rámci platebního styku, a to jak vnitrostátního tak i mezinárodního.
Nástroje, které jsou v rámci platebního styku využívané, lze dělit do několika skupin. Základní způsoby platby můžeme dělit na hotovostní a bezhotovostní. Za hotovostní platební styk lze označit složení hotovosti na účet příjemce, poukaz peněžních prostředků z vlastního účtu k výplatě v hotovosti, šek, výběr hotovosti prostřednictvím výběrního lístku nebo bankovní platební karty.61 Bezhotovostní platby lze dále dělit na několik podskupin. Jedná se o bezzávazkové (hladké platby, dokumentární inkaso, směnečné inkaso) a závazkové instrumenty (dokumentární akreditiv), abstraktní (plnění nastane, jakmile dojde k v instrumentu předvídaným okolnostem) a akcesorické (ručitel má možnost využít námitek hlavního dlužníka ze smlouvy) bankovní instrumenty; dokumentární a nedokumentární instrumenty, platební (dokumentární akreditiv, dokumentární inkaso) a zajišťovací nástroje (bankovní záruka, slib odškodnění, stand-by akreditiv, bankovní aval a další).62
2.3.1 Dokumentární platby
Akreditiv a inkaso se hojně používají v rámci obchodu se zbožím a službami, a to zejména v obchodě mezinárodním. Samotné platby lze rozlišovat na základě okamžiku,
60 Xxxxx, S.; Xxxx, Š.; Xxxxx, P.; Xxxxx, X. Bankovní obchody, ASPI, Praha 2009,str. 26.
61 Xxxxxx, Z.; Xxxxxxxxxx, M.; Xxxxxxx, K. a kol Právo mezinárodního obchodu, Xxxx Xxxxx, Plzeň 2008, str. 178-181.
62 Tamtéž.
kdy k nim dochází. Na základě tohoto kritéria lze platby, a to nejen v mezinárodním obchodě, rozlišovat následovně:63
• Platby předem – jedná se o zaplacení celé kupní částky importérem před odesláním zboží exportérem. Ten odesílá zboží až v okamžiku, kdy obdrží celou kupní cenu. Tato forma platby je výhodná pro exportéry,64
• Platba po dodání – k platbě za zboží dochází až v okamžiku, kdy je toto zboží doručeno importérovi. Tato situace je nevýhodná pro exportéry, kteří nesou riziko importéra, že nebude schopen za poskytnuté zboží zaplatit,65
• (dokumentární) akreditiv – viz dále,
• (dokumentární) inkaso – viz dále.
Akreditiv a inkaso mají v rámci platebních transakcí významné postavení. V souvislosti se smlouvou o akreditivu a smlouvou o inkasu mají důležitý význam tzv. dokumentární platby, tedy dokumentární akreditiv a dokumentární inkaso. V praxi se často nepoužívá placení proti zboží, ale placení proti dispozičním dokumentům, které zboží představují, anebo proti uvolnění zboží ve prospěch importéra.66 Může se jednat o dokumenty dispoziční, tedy ty které představují zboží nebo umožňují uvolnění zboží ve prospěch importéra. Dále se mezi často používané dokumenty řadí faktura, přepravní dokument, pojistný doklad nebo jiné, v kontraktu dohodnuté dokumenty.67 V obchodě je nejrozšířenějším způsobem platby především dokumentární akreditiv nebo dokumentární inkaso. V případě inkasa se může jednat o dokumenty proti zaplacení nebo dokumenty proti akceptaci směnky (viz. dále). Oba způsoby plateb se využívají jak v případě vnitrostátního, tak i v případě mezinárodního obchodu.
Dokumentární platby jsou významné z toho důvodu, že exportér si ponechá dokumenty o zboží až do okamžiku zaplacení kupní ceny. Tím se zabezpečuje, že importér nebude moci se zbožím nakládat až do okamžiku platby.68 Důležitým faktorem v rámci dokumentárních plateb je okamžik, kdy strany získávají kontrolu nad zbožím
63 Xxxxx, X. Ke smlouvě o otevření dokumentárního akreditivu, Právní rozhledy 4/2008, 16. ročník, 27. února 2008, str. 119.
64 Xxxxxxx, P. Dokumentární akreditiv v praxi, 4. zcela přepracované vydání, Grada Publishing, Praha 2008, str. 15.
00 Xxxxxx, xxx. 16.
66 Tamtéž.
67 Xxxxxxxx, X.; Xxxxxxxxxxxxx, E.; Xxxx, X. x xxx. Mezinárodní obchodní operace, 5. aktualizované vydání, Grada Publishing, Praha 2010, str. 75.
68 Xxxxxxx, P. Dokumentární akreditiv v praxi, 4. zcela přepracované vydání, Grada Publishing, Praha 2008, str. 17.
prostřednictvím dokumentů. Jedná se o dispoziční dokumenty představujících zboží, které je v nich specifikované. Ten kdo je oprávněn tyto dokumenty držet, je zároveň oprávněn nakládat se zbožím, které je v nich uvedeno. Dokumenty je možné převádět i na jiné osoby. Jako příklad dispozičního dokumentu lze uvést např. konosament či skladištní list.69 Ne všechny dokumenty však mají povahu dokumentů dispozičních. Některé situace lze tedy řešit tak, že importér se dostane ke zboží až poté, co zaplatí. Exportér odešle zboží třetí osobě, která importérovi vydá dané zboží, až v okamžiku kdy zaplatí hodnotu dokumentů.70
69 Xxxxxxx, P. Dokumentární akreditiv v praxi, 4. zcela přepracované vydání, Grada Publishing, Praha 2008, str. 17.
70 Tamtéž.
3 Smlouva o akreditivu
Smlouva o akreditivu spadá do kategorie bankovních obchodů, v rámci obchodních závazkových vztahů se řadí do kategorie absolutních obchodů (§ 261 odst. 3 pís. d) ObchZ). Jedná se o smlouvu, která je výlučně upravena v obchodním zákoníku, bez ohledu na povahu účastníků, a to konkrétně v ustanoveních § 682 - § 691. Tato úprava má zejména dispozitivní povahu. Jediné ustanovení, od kterého není možné se odchýlit, je ustanovení § 682 ObchZ, který udává obecnou charakteristiku smlouvy o otevření akreditivu. Nelze však říci, že se jedná o jediný předpis, který se k akreditivu váže. Vzhledem ke své povaze se k akreditivu váží i některá ustanovení zákona o bankách, zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů a dalších právních předpisů. Vzhledem k velkému rozvoji mezinárodních obchodních vztahů je akreditiv předmětem zájmu i mezinárodních organizací. Jednou z nich je Mezinárodní obchodní komora se sídlem v Paříži (dále MOK), která vydala publikaci „Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární inkasa“ či „Jednotná pravidla pro stand-by akreditivy“. Nejedná se však o obecně aplikovatelnou úpravu, ale pouze o obchodní podmínky, k jejichž použití se strany musejí dobrovolně zavázat ve smlouvě, která zakládá jejich obchodní závazkový vztah.
Akreditiv není novodobý platební nástroj. Určitým předchůdcem akreditivu byly kupecké poukázky. Dnes se jedná zejména o platební prostředek nebo nástroj úvěrování. Dříve byl také často označován jako úvěrní list. Lze říci, že se jedná o poukázku, která je vystavena na jednu nebo více bank, která na základě příkazu musí doručiteli, na jehož jméno je akreditiv vystaven, vyplatit určitou peněžitou částku, jež je v akreditivu stanovená. Akreditiv nemusí znít pouze na peněžité plnění, proto může být v akreditivu stanovena povinnost poskytnout i jiné plnění ze strany banky.71 Jiný názor zastává X. Xxxxxxxxxx, která uvádí, že se vyvinul ze směnky a vychází z příkazní smlouvy.72
K vytvoření akreditivu dochází na základě smlouvy o otevření akreditivu. Jedná se o dohodu, ve které „se banka zavazuje příkazci, že na základě jeho žádosti poskytne určité osobě (oprávněnému), na účet příkazce určité plnění, jestliže oprávněný splní do určité doby stanovené podmínky, a příkazce se zavazuje zaplatit bance úplatu“ (§ 682 odst. 1
71 Xxxxxx, X.; Xxxxx, K.; Xxxxx, P. a kol., Kurs obchodního práva. Obchodní závazky, 5. vydání, C.H.Beck, Praha 2010, str. 454.
72 Xxxxxxxxxx, X. Komentář k obchodnímu zákoníku, 5. díl § 566- 775, Linde Praha, a.s., Praha 1999, str. 466.
ObchZ). Vzhledem k tomu, že jednou ze stran smlouvy o akreditivu je banka, jedná se o jeden z druhů bankovních obchodů (viz výše). Obchodní zákoník však poskytuje i určitou výjimku, kdy jednou ze stran akreditivu nemusí být banka. Na základě ustanovení § 762 odst. 1 ObchZ se ustanovení týkající se smlouvy o otevření akreditivu použijí i v případě, že danou smlouvu uzavírá i jiná osoba, která je k tomu oprávněna.73 Smlouvu o akreditivu je na základě svých vlastností a označení stran možno považovat za zvláštní druh smlouvy mandátní. Vzhledem k tomu, že ustanovení upravující smlouvu o akreditivu neodkazují na ustanovení o smlouvě mandátní, není možné tato ustanovení subsidiárně použít.74 Blízký vztah má tento druh smlouvy i ke smlouvě ve prospěch třetího.75 Rozdíl spočívá pouze ve faktu, že oprávněná osoba získá plnění z akreditivu jen v případě, že splní podmínky stanovené v akreditivní listině.76
Ustanovení § 682 odst. 1 ObchZ udává základní definici smlouvy o akreditivu. Součástí této charakteristiky je i vymezení podstatných částí smlouvy. Za podstatné části smlouvy o otevření akreditivu se považuje určení:77
• Příkazce – jedná se o jednu ze stran akreditivního vztahu, konkrétně o jednu ze smluvních stran. Zpravidla se jedná o kupujícího, tedy osobu, která je zavázaná k plnění na základě vztahu s beneficiantem a toto plnění poskytne na základě akreditivu,
• Banky – ne každá banka je oprávněna otevřít akreditiv, akreditiv může otevřít podle § 1 odst. 3 pís. f) ZoB pouze banka, která k tomu má povolení v bankovní licenci udělené ČNB,
• Oprávněného – beneficientem se často chápe osoba prodávajícího, neboli osoba, která je povinná poskytnout zboží a služby ze závazkového vztahu s příkazcem. Oprávněný není účastníkem smlouvy o akreditivu, pouze se
73 Smlouvu o akreditivu mohou kromě banky uzavřít i spořitelní a úvěrní družstva na základě zákona o spořitelních a úvěrových družstvech. Jedná se o otevření akreditivu pro členy daného spořitelního nebo úvěrového družstva (§ 3 odst. 1 pís. f) daného zákona. Xxxxxxx, J.; Xxxxxxx, Z.; Xxx, Z. a kol., Obchodní zákoník, komentář, II. díl, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2009, str. 1773-1775.
74 Xxxxxxxxxx, X. Komentář k obchodnímu zákoníku, 5. díl § 566- 775, Linde Praha, a.s., Praha 1999,str. 469- 471.
75 Smlouvu ve prospěch třetího upravuje občanský zákoník v ustanovení § 50.
76 Xxxxxxxxxx, X. Komentář k obchodnímu zákoníku, 5. díl § 566- 775, Linde Praha, a.s., Praha 1999, str. 470.
77 Pokorná, J.; Xxxxxxx, Z.; Xxx, Z. a kol., Obchodní zákoník, komentář, II. díl, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2009, str.1773-1775; Liška, P. Ke smlouvě o otevření dokumentárního akreditivu, Právní rozhledy 4/2008,
16. ročník, 27. února 2008, str. 121.
jedná o subjekt, kterému má banka plnit, a z toho důvodu musí být ve smlouvě uveden. Zpravidla bývá beneficientem osoba prodávajícího,
• Plnění, která se banka zavazuje poskytnout na účet příkazce – banka má na základě smlouvy o otevření akreditivu povinnost poskytnout plnění uvedená ve smlouvě, a to po splnění podmínek, stanovených ve smlouvě, ze strany oprávněného. Plnění má nejčastěji peněžitou povahu, avšak může se jednat i o jiné plnění, např. akceptaci směnky,
• Podmínek (dokumentů), které musí být splněny (předloženy) oprávněným – aby banka mohla poskytnout plnění, je nutné, aby byly splněny podmínky, které jsou ve smlouvě přesně stanoveny,
• Doby, do které musí být podmínky splněny – oprávněná osoba musí plnit dané podmínky řádně a včas, a to v době stanovené v rámci akreditivu. Po uplynutí doby není banka povinna poskytnout plnění beneficientovi a akreditiv pozbývá své platnosti,
• Závazku příkazce zaplatit bance úplatu – příkazce je povinen zavázat se bance k zaplacení úplaty za otevření akreditivu, avšak výše dané úplaty již podstatnou součástí dané smlouvy není. Ke stanovení výše úplaty se vztahuje ustanovení § 684 ObchZ, které uvádí jako možnosti určení úplaty na základě obvyklé úplaty v době uzavření smlouvy.
Kromě výše uvedených podstatných náležitostí dané smlouvy, ustanovení
§ 682 odst. 2 ObchZ stanovuje obligatorně písemnou formu pro smlouvu o otevření akreditivu.
Ustanovení § 682 odst. 1 Obch.Z poskytuje obecnou charakteristiku akreditivu. Součástí úpravy obchodního zákoníku je i úprava dokumentárního akreditivu (§ 689, § 690 ObchZ). Běžný a dokumentární akreditiv lze označit za základní typy akreditivů. Přestože je dokumentární akreditiv nejvíce používaným druhem akreditivu, lze se setkat i s mnoha dalšími druhy akreditivů. V praxi se využívají i tzv. osobními akreditivy. Jedná se o akreditiv, u kterého je banka povinna poskytnout plnění oprávněné osobě za splnění
akreditivních podmínek. Tato osoba musí prokázat svoji totožnost.78 V případě jiného druhu akreditivu se na základě ustanovení § 691 ObchZ použijí ustanovení obchodního zákoníku týkajícího se dokumentárního akreditivu. Jedná se o akreditivy, kdy se plnění lze domáhat na základě podmínek stanovených v daném akreditivu, kdy se tyto podmínky netýkají předložení dokumentů. Vedle dokumentárního akreditivu existují ještě následující druhy akreditivů.
Akreditiv na viděnou – tento akreditiv musí být na rozdíl od jiných druhů akreditivu zaplacen okamžitě a ne až v čase, který byl určen v akreditivní listině pro předložení dokumentů či splnění jiných podmínek,79
Stand-by akreditiv – není platebním prostředkem, ale pouze prostředkem zajišťovacím, může nahradit jakýkoliv druh záruky. Dokumenty, které jsou v rámci stand- by akreditivu vyžadovány mají negativní charakter. Beneficient musí bance poskytnout dokumenty nebo prohlášení, ze kterého jasně vyplývá, že podmínky, stanovené ve stand-by akreditivu nebyly splněny.80 Mezinárodní obchodní komora vypracovala pravidla, kterými se mají stand-by akreditivy řídit. Jedná se o „Mezinárodní pravidla pro stand-by akreditivy“. Zároveň se může řídit i „Jednotnými zvyklostmi a pravidly pro dokumentární akreditivy“.
Tranzitní akreditiv – v situaci, kdy vystavující banka nemá korespondující banku v zemi příjemce nebo je komunikace s bankou v zemi příjemce nemožná či nevhodná vzhledem k politickým důvodům, používá se tento akreditiv.81
Remboursní akreditiv – jedná se o metodu financování dovozu, kdy mezi bankami obchodních partnerů je uzavřena úvěrová smlouva. Dovozce využívá tento mezibankovní úvěr tím způsobem, že jeho banka využije daný úvěr a provede úhradu částky navýšenou o náklady úvěru po uplynutí dohodnuté doby. Vývozce dostane úhradu ihned po řádném předložení dokumentů.82
Revolvingový akreditiv – využívá se v případě pravidelně se opakujících obchodních vztahů v delším časovém období. Akreditivní částka se po dobu trvání daného
78 Xxxxx, X. Ke smlouvě o otevření dokumentárního akreditivu, Právní rozhledy 4/2008, 16. ročník, 27. února 2008, str. 120.
79 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu, 2. vydání, ASPI, Praha 2006, str. 450.
80 Xxxxxxx, P. Dokumentární akreditiv v praxi, 4. zcela přepracované vydání, Grada Publishing, Praha 2008, str. 26.
81 Xxxxxx, Z.; Xxxxxxxxxx, M.; Xxxxxxx, K. a kol Právo mezinárodního obchodu, Xxxx Xxxxx, Plzeň 2008, str. 194.
82 Xxxxxxxx, X.; Xxxxxxxxxxxxx, E.; Xxxx, X. x kol. Mezinárodní obchodní operace, 5. aktualizované vydání, Grada Publishing, Praha 2010, str. 87.
vztahu po vyčerpání sjednané částky obnovuje na původní částku, a to na základě určitých kritérií, která jsou uvedena ve smlouvě o otevření akreditivu. V rámci revolvingového akreditivu lze rozlišovat také revolvingový akreditiv obnovující se vzhledem k časovému období. Ten může být kumulativní nebo nekumulativní, podle toho, zda se nevyčerpaná částka převádí do dalšího období nebo propadá. Druhým typem je revolvingový akreditiv obnovující se vzhledem k hodnotě (po vyčerpání je obnoven na původní výši).83
Převoditelný akreditiv – jde o akreditiv, kdy beneficient své právo na plnění po splnění akreditivních podmínek převede na druhého beneficienta. Aby se jednalo
o převoditelný akreditiv, musí tak být již vystaven. Převedený akreditiv musí obsahovat původní akreditivní podmínky. Výjimku tvoří například částka akreditivu, doba uplynutí splatnosti, časové lhůty pro předložení dokumentů a další.84
Back-to-back akreditiv – jedná se o akreditiv, kdy beneficient prvního akreditivu se stává příkazcem druhého akreditivu. Back-to-back akreditiv je tvořen dvěma akreditivy, které jsou na sobě nezávislé. Pod prvním akreditivem zprostředkovatel dodává zboží dovozci a v rámci druhého akreditivu sám toto zboží získává jako importér. Podmínky akreditivů mohou být od sebe více odlišné než v případě převoditelného akreditivu. Avšak čím více rozdílů je mezi akreditivními podmínkami, tím vyšší riziko z dané operace vyplývá pro účastníky akreditivu.85
Akreditiv s červenou doložkou – v případě tohoto akreditivu je na žádost prodejce umožněna částečná platba před odesláním zboží. Aby mohlo dojít k výplatě, je nutné předložit určité předběžné dokumenty,86
Akreditiv se zelenou doložkou – zboží, musí být skladováno na jméno vystavující banky, a to až do okamžiku, kdy je toto zboží zaplaceno a banka dané zboží postoupí kupujícímu.87
83 Xxxxxxx, P. Dokumentární akreditiv v praxi, 4. zcela přepracované vydání, Grada Publishing, Praha 2008, str. 25.
00 Xxxxxx, xxx. 25.
00 Xxxxxx, xxx. 26.
86 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu, 2. vydání, ASPI, Praha 2006, str. 450.
87 Tamtéž.
K otevření akreditivu dochází na základě smlouvy o otevření akreditivu mezi příkazcem a bankou. V souladu s danou smlouvou je banka povinna písemně oznámit beneficientovi, že byl v jeho prospěch otevřen akreditiv a zároveň mu i oznámí obsah daného akreditivu. Banka otevření akreditivu oznamuje oprávněnému prostřednictvím akreditivní listiny. Tuto povinnost zakládá ustanovení § 683 odst. 1 ObchZ, které dále uvádí, jaké náležitosti musí akreditivní listina obsahovat. Podle tohoto ustanovení musí být v akreditivní listině uvedeno plnění, ke kterému se banka zavazuje, doba platnosti akreditivu a akreditivní podmínky, které má beneficient splnit, aby se mohl u banky domáhat plnění z akreditivu. Plnění ze strany banky může mít zejména podobu peněžitého plnění nebo přijetí směnky bankou (§ 683 odst. 5 ObchZ). Kromě výše zmíněných náležitostí akreditivní listiny, musí tato listina obsahovat vše, co bylo sjednáno ve smlouvě o otevření akreditivu.88 Z výše uvedeného vyplývá, že banka musí v akreditivní listině uvést na jedné straně podstatné náležitosti, které jsou stanoveny zákonem. Zde však na základě dispozitivnosti ustanovení § 683 odst. 1 ObchZ lze dohodou upravit tyto náležitosti jinak. Na druhé straně musí akreditivní listina obsahovat vše, co si příkazce a banka dohodli ve smlouvě o otevření akreditivu. V rámci vystavení akreditivní listiny, může dojít k pochybení ze strany banky. Banka nemusí v akreditivní listině uvést veškeré obligatorní náležitosti předepsané obchodním zákoníkem (avšak je zde možnost dispozitivní úpravy ze strany subjektů právního vztahu). V případě, že by akreditivní listina neobsahovala veškeré náležitosti a zároveň by se strany neodchýlily od § 683 ObchZ dohodou, byla by taková akreditivní litina neplatná. Jednalo by se o neplatnost ve smyslu § 267 odst. 1 ObchZ, kdy z tohoto ustanovení vyplývá, že by se příkazce nebo beneficient musel neplatnosti dovolat.89 Jako druhý příklad pochybení ze strany banky lze uvést situaci, kdy banka do akreditivní listiny nepromítne některou ze sjednaných náležitostí nebo ji uvede jinak, než se s příkazcem dohodly. Zde banka nese odpovědnost za porušení povinnosti.90
88 Pokorná, J.; Xxxxxxx, Z.; Xxx, Z. a kol., Obchodní zákoník, komentář, II. díl, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2009, str. 1776-1778.
89 Xxxxxxxxxx, X. Komentář k obchodnímu zákoníku, 5. díl § 566- 775, Linde Praha, a.s., Praha 1999, str. 475-
476.
90 Xxxxx, X. Ke smlouvě o otevření dokumentárního akreditivu, Právní rozhledy 4/2008, 16. ročník, 27. února 2008, str. 122.
Oznámení o otevření akreditivu, tedy akreditivní listinu, je banka povinna sdělit oprávněnému bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy (§ 683 odst. 2 ObchZ). Právní úprava výslovně nestanovuje, že akreditivní listina musí být beneficientovi doručena, hovoří se pouze o sdělení. V praxi bývá oprávněnému zaslán jeden výtisk akreditivní listiny.91 Je tedy nutné chápat sdělení ve smyslu doručení oznámení o otevření akreditivu.92 Může ale také nastat situace, kdy ve smlouvě o otevření akreditivu, je blíže určena doba, kdy má k doručení akreditivní listiny dojít. Ve smlouvě může být uvedeno konkrétní datum, kdy má banka povinnost vystavit akreditivní listinu, nebo ze smlouvy může vyplývat, že k tomuto kroku má dojít až poté, kdy k němu dá příkazce pokyn (§ 683 odst. 2 ObchZ).
Na základě otevření akreditivu vzniká právní vztah tří subjektů. Těmito subjekty jsou příkazce, banka a oprávněný. Jednotlivé vztahy mezi subjekty však nevznikají v jeden okamžik. Právní vztah mezi příkazcem a bankou je založen na základě uzavření smlouvy o otevření akreditivu. Vztah mezi bankou a oprávněným vzniká až v okamžiku, kdy banka splní svoji povinnost vyplývající ze smlouvy o otevření akreditivu a oznámí beneficientovi, že v jeho prospěch byl otevřen akreditiv a seznámí ho s jeho obsahem.93 Vztah mezi příkazcem a oprávněným není pro akreditiv důležitý. „Závazek banky z akreditivu je nezávislý na právním vztahu mezi příkazcem a oprávněným“ (§ 685 ObchZ). Z toho vyplývá, že vztah banky a beneficienta je vztahem samostatným, nezávislým na celém obsahu právního vztahu mezi nimi. Pro vztah banky a příkazce je důležitý právní předpis upravující akreditiv, obsah akreditivní listiny a z ní vyplývající podmínky. Vzhledem k tomuto faktu, že banka není účastníkem závazkového vztahu mezi příkazcem a oprávněným, nemůže používat námitky, které by mohl uplatnit příkazce proti oprávněnému na základě jejich závazkového vztahu.94 Námitky, které má příkazce vůči oprávněnému, by banka mohla použít pouze v případě, že by dané námitky byly promítnuty do akreditivní listiny, ve které jsou stanoveny podmínky pro beneficienta.95 Nezávislost akreditivu na závazkovém vztahu mezi příkazcem a oprávněným lze spatřovat
91 Xxxxx, X. Ke smlouvě o otevření dokumentárního akreditivu, Právní rozhledy 4/2008, 16. ročník, 27. února 2008, str. 122.
92 § 45 odst 1 ObčZ
93 Ustanovení § 683 odst. 3, 4 XxxxX; Xxxxxx, X.; Xxxxx, K.; Xxxxx, X. x xxx., Kurs obchodního práva. Obchodní závazky, 5. vydání, C.H.Beck, Praha 2010, str. 453-457.
94 Xxxxxxxxxx, X. Komentář k obchodnímu zákoníku, 5. díl § 566- 775, Linde Praha, a.s., Praha 1999, str. 480.
95 Xxxxxxxxx, I.; Xxxxx, S.; Xxxxx, M. a kol, Obchodní zákoník, komentář, 13. vydání, C.H.Beck, Praha 2010, str. 1291.
i ve skutečnosti, že zánik daného závazkového vztahu nemá vliv na existenci závazku vyplývajícího ze smlouvy o akreditivu.96
3.2.1 Odvolatelnost akreditivu
Obecně lze každý akreditiv rozlišovat na akreditiv odvolatelný a neodvolatelný. Toto dělení je významným faktem v otázkách změny nebo zrušení akreditivu. Z ustanovení
§ 686 odst. 1 ObchZ vyplývá, že akreditiv je v zásadě neodvolatelný. Aby mohl být akreditiv odvolatelný, musela by tato jeho odvolatelnost být zakotvena v akreditivní listině. Pokud tomu tak není, má se za to, že je akreditiv neodvolatelný.97 V případě že, není uvedeno, že je akreditiv odvolatelný v akreditivní listině a toto neuvedení je v rozporu se smlouvu o otevření akreditivu, bude daný akreditiv považován za neodvolatelný. Avšak v tomto případě by se jednalo o pochybení banky, která v akreditivní listině neuvede jeho odvolatelnost. V případě, že by banka odvolala akreditiv, u kterého jeho odvolatelnost nebyla v akreditivní listině uvedena, měla by oprávněná osoba právo dovolat se neplatnosti v souladu s § 267 odst. 1 ObchZ.98 Na základě porušení povinnosti tuto skutečnost v akreditivní listině uvést, bude banka příkazci odpovídat za škodu, která mu vznikne v přímé souvislosti s neuvedením odvolatelnosti.99
Neodvolatelný akreditiv je možné ze strany banky změnit nebo zrušit pouze se souhlasem oprávněného a příkazce (§ 686 odst. 1 ObchZ). Jako příklad lze uvést odstoupení banky od smlouvy o otevření akreditivu. V případě, že by daný akreditiv byl již otevřen, byl by k jeho zrušení nutný souhlas příkazce i beneficienta.100 Jedná se opět o dispozitivní ustanovení. Je tedy možné, aby si strany dohodly, že banka může změnit nebo odvolat akreditiv jednostranným úkonem. Tato možnost však musí být výslovně uvedena v akreditivní listině. Jednostranný úkon se týká pouze vztahu k oprávněnému, s příkazcem je nutná dohoda ohledně změny či zrušení akreditivu, a to formou změny nebo zrušení
96 Xxxxxxxxxx, I. Komentář k obchodnímu zákoníku, 5. díl § 566- 775, Linde Praha, a.s., Praha 1999, str. 481.
97 Xxxxx, S.; Xxxx, Š.; Xxxxx, P.; Xxxxx, X. Bankovní obchody, ASPI, Praha 2009,str. 65-66.
98 Ustanovení § 267 odst. 1 ObchZ stanoví: Jestliže je neplatnost právního úkonu stanovena pouze na ochranu některého účastníka, může se této neplatnosti dovolávat pouze tento účastník. Ve vztahu příkazce, banka, oprávněný je touto osobou právě oprávněný. Xxxxxxxxxx, X. Komentář k obchodnímu zákoníku, 5. díl § 566- 775, Linde Praha, a.s., Praha 1999, str. 483.
99 Pokorná, J.; Xxxxxxx, Z.; Xxx, Z. a kol., Obchodní zákoník, komentář, II. díl, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2009, str. 1780-1781.
100 Tamtéž.
smlouvy o otevření akreditivu.101 Odvolatelnost akreditivu je upravena v ustanovení § 686 odst. 2 ObchZ, které určuje, že odvolatelnost akreditivu musí být uvedena v akreditivní listině. Z tohoto ustanovení dále vyplývá, že změna a zrušení akreditivu jsou omezeny i v případě akreditivu odvolatelného. V případě tohoto akreditivu může banka akreditiv změnit nebo zrušit vůči beneficientovi jen do doby, než splní podmínky uvedené v akreditivní listině (§ 686 odst. 2 ObchZ). Jelikož však má právní úprava akreditivu dispozitivní povahu, je možné, aby si příkazce s bankou sjednali v rámci akreditivní listiny i jiné podmínky pro změnu nebo zrušení akreditivu.
V souvislosti se změnami a zrušením akreditivu je významné ustanovení
§ 686 odst. 3 ObchZ, které stanovuje pro změnu nebo zrušení písemnou formu. Od tohoto ustanovení není možné se odchýlit (§ 263 odst. 2 ObchZ). Banka tedy zrušení nebo jakékoli změny akreditivu musí provádět pouze písemně.
3.2.2 Potvrzení a oznámení akreditivu
Součástí akreditivního vztahu může být vedle banky, která daný akreditiv otevřela (banky vystavující), i banka jiná, a to banka, která daný akreditiv potvrzuje nebo která ho pouze beneficientovi oznamuje. Vzhledem k faktu, že akreditiv je hojně používaný platební prostředek zejména v mezinárodním obchodě, vyžaduje tato operace často spolupráci více bank. Tyto banky se mohou nacházet v postavení potvrzující banky nebo v postavení banky oznamující. Základním rozdílem je, že v případě potvrzující banky, se tato banka stane součástí akreditivního vztahu a bude z něj zavázána, a to na rozdíl od banky oznamující, která se součástí tohoto vztahu nestává a nepřebírá žádný závazek.
Potvrzení akreditivu další bankou je upraveno v ustanovení § 687 ObchZ. Podle prvního odstavce tohoto ustanovení, může být neodvolatelný akreditiv potvrzený jinou bankou, a to na základě podnětu banky, která je daným akreditivem vázána. Na základě tohoto potvrzení vzniká oprávněnému nárok na plnění vůči této bance, a to od okamžiku kdy mu dojde oznámení o potvrzení akreditivu. Banka, která daný akreditiv vystavila, a banka, která ho potvrdila, jsou v postavení solidárních dlužníků, tedy vůči oprávněnému
101 Xxxxxxxxx, I.; Xxxxx, S.; Xxxxx, M. a kol, Obchodní zákoník, komentář, 13. vydání, C.H.Beck, Praha 2010, str. 1291.
jsou zavázány společně a nerozdílně.102 Z daného ustanovení vyplývá, že oprávněná osoba si může vybrat, vůči které bance uplatní svůj nárok a tato banka je povinná dané plnění oprávněnému poskytnout.
Na základě potvrzení akreditivu jinou bankou vzniká právní vztah mezi bankou vystavující a bankou potvrzující akreditiv. Konkrétní úprava vztahu mezi danými bankami v obchodním zákoníku obsažena není. Je zde pouze úprava jejich vztahu pro případ změny či zrušení akreditivu a dále pro případ oprávnění banky potvrzující akreditiv požadovat plnění, které poskytla oprávněnému, od banky vystavující. V případě změny či zrušení akreditivu se na základě ustanovení § 687 odst. 2 ObchZ vyžaduje nejen souhlas příkazce a oprávněného, ale také souhlas potvrzující banky. Bez jejího souhlasu tuto změnu či zrušení nelze realizovat.103 Potvrzující banka však oprávnění měnit či rušit akreditiv nemá, a to z toho důvodu, že sama akreditivní listinu nevystavila.104 V případě, že oprávněný uplatnil svůj nárok na plnění z akreditivu u banky potvrzující, je tato banka na základě ustanovení § 687 odst. 3 ObchZ oprávněna požadovat toto poskytnuté plnění od banky, která o potvrzení daného akreditivu požádala. Existuje rovněž možnost úpravy vztahů bank mezi sebou, která by byla odlišná právní úpravy.
Z ustanovení § 687 obchodního zákoníku vyplývá, že se daná úprava týká akreditivu neodvolatelného. Avšak vzhledem k tomu, že se jedná o dispozitivní úpravu dané otázky, lze na základě dohody stran upravit daný vztah i odlišně. Tedy lze sjednat, že lze potvrdit i akreditiv odvolatelný.
Vedle banky potvrzující akreditiv může být součástí akreditivního vztahu i banka, která oznamuje oprávněnému, že byl v jeho prospěch otevřen u vystavující banky akreditiv. „Banka, která oznamuje beneficientovi, že jiná banka pro něho otevřela akreditiv, odpovídá za škodu způsobenou nesprávností tohoto oznámení, nevzniká jí však závazek z akreditivu“ (§ 688 ObchZ). Oznamující bankou může být například banka oprávněného. Nesprávnost oznámení ze strany oznamující banky může spočívat v tom, že oprávněnému sdělí jiný obsah akreditivu, než k jakému byla zmocněna. Nesprávnost může spočívat i v tom, že oznamující banka oznámí oprávněnému otevření akreditivu v jeho
102 V případě, že právní předpis stanoví, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění po kterémkoli z nich; § 511 odst. 1 ObčZ.
103 Pokorná, J.; Xxxxxxx, Z.; Čáp, Z. a kol., Obchodní zákoník, komentář, II. díl, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2009, str. 1781-1783.
104 Xxxxxxxxxx, X. Komentář k obchodnímu zákoníku, 5. díl § 566- 775, Linde Praha, a.s., Praha 1999, str. 486.
prospěch, ačkoli k tomu neměla zmocnění od vystavující banky.105 Banka, která nesprávně oznámila otevření akreditivu, však není z tohoto akreditivu vázána. Je ale povinná nahradit škodu, která vznikla na základě tohoto nesprávného oznámení. Obchodní zákoník však již nestanovuje osobu, vůči které vzniká odpovědnost za škodu. Ve vztahu k vystavující bance, by se jednalo o závazkovou odpovědnost, na kterou by se vztahovalo ustanovení § 373 ObchZ o náhradě škody. V tomto případě by banka nebyla odpovědná, pokud by prokázala, že škodě nešlo z důvodů vylučujících odpovědnost zabránit.106 Odpovědnost vůči oprávněnému je složitější, jelikož neexistuje žádný závazkový vztah mezi oznamující bankou a oprávněnou osobou. V tomto případě se jedná o deliktní odpovědnost, která je založena ustanovením § 688 ObchZ. Vzhledem k tomu, že by se jednalo o „odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinnosti stanovených obchodním zákoníkem, platila by též ustanovení § 373 a násl. ObchZ“ (§ 757 ObchZ).107 V rámci problematiky odpovědnosti za škodu se objevuje i řada názorů na to, zda je možné uplatnit okolnosti vylučující odpovědnost či ne. Vzhledem k tomu, že není v zákoně vyloženě uvedeno, že se jedná o absolutní odpovědnost, přikláním se k názoru X. Xxxxxxxxxx, že je možné postupovat podle ustanovení § 734 ObchZ.
Dokumentární akreditiv je v praxi nejvíce používaným druhem akreditivu. Často bývá jako platební a zajišťovací prostředek využíván zejména v případě mezinárodního obchodu. Ostatní druhy akreditivu, které byly zmíněné výše, se používají v menším měřítku. Vzhledem k významnému postavení dokumentárního akreditivu, je právní úpravě tohoto instrumentu věnována pozornost i v obchodním zákoníku, a to konkrétně v ustanoveních § 689 - § 690. Definici dokumentárního akreditivu ale v obchodním zákoníku nenalezneme. Dokumentární akreditiv však lze charakterizovat jako „písemný závazek banky oprávněnému, vystavený na základě požadavků příkazce, poskytnout plnění
105 Xxxxxxxxx, I.; Xxxxx, S.; Xxxxx, M. a kol, Obchodní zákoník, komentář, 13. vydání, C.H.Beck, Praha 2010, str. 1292-1293.
106 Za okolnosti vylučující odpovědnost se považuje překážka, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a brání jí ve splnění její povinnosti, jestliže nelze rozumě předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala, a dále, že by v době vzniku závazku tuto překážku předvídala. § 374 odst. 1 ObchZ.
107 Xxxxxxxxxx, X. Komentář k obchodnímu zákoníku, 5. díl § 566- 775, Linde Praha, a.s., Praha 1999, str. 487.
stanovené akreditivem do výše akreditivní částky proti dokumentům předloženým v rámci platnosti akreditivu a odpovídajícím všem jeho podmínkám“ (Xxxxxxx, P. „Dokumentární akreditiv v praxi“, str. 21). Od obecného akreditivu se tedy liší tím, že banka poskytne plnění pouze v případě, kdy ji budou řádně předloženy dokumenty, které jsou specifikovány v akreditivní listině, a to v době platnosti daného akreditivu.
Dokumentární akreditiv je stejně jako běžný akreditiv nezávislý na smlouvě mezi příkazcem a oprávněným, v jejímž důsledku je akreditiv otevíraný. V rámci vztahů plynoucích z dokumentárního akreditivu se strany zabývají pouze dokumenty, které jsou specifikovány v akreditivní listině. Účastníci vztahu z dokumentárního akreditivu pracují pouze s dokumenty, nikoli se zbožím.108 I v případě dokumentárního akreditivu se setkáváme s právním vztahem, kde vystupují nejméně tři subjekty – příkazce, vystavující banka a oprávněný. Jelikož je dokumentární akreditiv používán zejména v mezinárodním obchodě, bývá účastníkem daného vztahu i banka oprávněného. Ustanovení obchodního zákoníku o dokumentárním akreditivu jsou speciální úpravou tohoto druhu akreditivu a tato úprava se použije přednostně před obecnou úpravou smlouvy o otevření akreditivu.109 Dokumentární akreditiv tedy stejně jako běžný akreditiv obecně můžeme rozlišovat ve dvou podobách, a to dokumentární akreditiv odvolatelný a neodvolatelný. Dokumentární akreditiv může též být potvrzen jinou bankou nebo ho může jiná banka avizovat oprávněné osobě. Oznamující bankou bývá nejčastěji právě banka beneficienta.
K otevření dokumentárního akreditivu opět dochází na základě smlouvy o otevření akreditivu mezi příkazcem a vystavující bankou. Vzhledem k tomu, že dokumenty jsou důležitou součástí daného vztahu, budou tyto dokumenty konkrétně specifikovány jak ve smlouvě o otevření akreditivu, tak i v akreditivní listině. Dokumenty, na základě jejichž předložení oprávněný získá plnění, jsou v akreditivní listině nejen uvedeny, ale akreditivní listina vymezuje i veškeré náležitosti, které musí dané dokumenty obsahovat a splňovat a také konkretizuje otázku podpisu daných dokumentů.110 V okamžiku, kdy oprávněný bance řádně a v době platnosti dokumentárního akreditivu předloží veškeré dokumenty, které jsou specifikovány akreditivními podmínkami, je banka povinna poskytnout oprávněnému
108 Xxxxxxxx, X.; Xxxxxxxxxxxxx, X.; Xxxx, X. x xxx. Mezinárodní obchodní operace, 5. aktualizované vydání, Grada Publishing, Praha 2010, str. 83.
109 Xxxxxxx, J.; Xxxxxxx, Z.; Xxx, Z. a kol., Obchodní zákoník, komentář, II.díl, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2009, str. 1784.
110 Xxxxxxxxx, I.; Xxxxx, S.; Xxxxx, M. a kol, Obchodní zákoník, komentář, 13. vydání, C.H.Beck, Praha 2010, str. 1293-1294.
plnění z daného akreditivu (§ 689 ObchZ). Bance musí být předloženy všechny dokumenty, které jsou požadovány v akreditivní listině. Jiné dokumenty oprávněný předkládat nemusí a banka jiné ani po něm nesmí vyžadovat.111 Samotný zákon nekonkretizuje dokumenty, které mohou být v rámci dokumentárního akreditivu požadovány. Z tohoto faktu lze tedy vyvozovat, že v rámci akreditivní podmínky, mohou být požadovány jakékoli dokumenty a oprávněná strana je povinná takovéto dokumenty předložit. Jedná se o dokumenty obchodní (např. obchodní faktura), přepravní (např. potvrzení o odeslání zásilky), legitimační (např. nákladní list), dispoziční dopravní dokumenty (např. konosament), pojišťovací, celní (např. prokázání původu zboží) a další.112 Konkrétní úpravu jednotlivých dokumentů, které mohou být v rámci dokumentárního akreditivu, však obsahují „Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy“ (viz dále).
Samotné předložení požadovaných dokumentů oprávněnému ještě nezajistí, že mu bude plněno. Banka má povinnost dané dokumenty řádně prozkoumat, zda odpovídají podmínkám stanoveným v akreditivní listině. Podle obchodního zákoníku je banka povinna předložené dokumenty přezkoumat s odbornou péčí, zda jejich obsah zjevně odpovídá stanoveným akreditivním podmínkám (§ 690 odst. 1 ObchZ). Zákon však již neuvádí, co pod pojmem odborná péče chápat a v jakém rozsahu by banka měla dané dokumenty přezkoumávat. Při zkoumání odborné péče by se přihlíželo k obvyklé bankovní praxi.113 Kontrola dokumentů ze strany banky se zaměřuje na jejich shodu s akreditivními podmínkami uvedenými v akreditivní listině, nikoli zda odpovídají skutečnosti. Součástí není ani ověření zda jsou dané dokumenty pravé. Výjimkou je shledání vad, které jsou zjevné a odhalitelné při odborné péči, které jsou dokumenty podrobovány.114 Kromě shody s akreditivními podmínkami se banka zaměřuje i na zkoumání vzájemné souvislosti dokumentů. Podrobnější zkoumání probíhá v případě, že se akreditiv řídí Jednotnými zvyklostmi a pravidly pro dokumentární akreditivy (viz dále).
111 Xxxxxxxxx, I.; Xxxxx, S.; Xxxxx, M. a kol, Obchodní zákoník, komentář, 13. vydání, C.H.Beck, Praha 2010, str. 1293-1294.
112 Xxxxxxxx, X.; Xxxxxxxxxxxxx, E.; Xxxx, X. x kol. Mezinárodní obchodní operace, 5. aktualizované vydání, Grada Publishing, Praha 2010, str. 52-53.
113 Xxxxxxx, J.; Xxxxxxx, Z.; Xxx, Z. a kol., Obchodní zákoník, komentář, II.díl, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2009, str. 1784.
114 Xxxxxxxxx, I.; Xxxxx, S.; Xxxxx, M. a kol, Obchodní zákoník, komentář, 13. vydání, C.H.Beck, Praha 2010, str. 1294.
Odborná péče, která se vztahuje na dokumenty předané bance, nekončí předáním dokumentů. „Banka odpovídá za škodu způsobenou příkazci jejich ztrátou, zničením nebo poškozením dokumentů převzatých od oprávněného“ (§ 690 odst. 2 ObchZ). Na rozdíl od ustanovení, která upravují odpovědnost za škodu způsobenou oznamující bankou, je v případě dokumentárního akreditivu jasně stanoveno, že se daná odpovědnost týká škody, která byla způsobena příkazci. Odpovědnost za škodu se vztahuje nejen ke ztrátě, poškození či zničení samotných dokumentů, ale i ke škodě, která vznikne v důsledku jejich ztráty, poškození nebo zničení. Odborná péče se vztahuje i na předání dokumentů příkazci.115 Jedná se o objektivní odpovědnost, kde má banka možnost liberace. Odpovídat bude banka vystavující nebo potvrzující, a to v závislosti na tom, která z nich dané dokumenty v danou chvíli opatrovala.116 Banka se zprostí své odpovědnosti za škodu v případě, že škodu způsobenou na dokumentech nemohla ani při vynaložení veškeré péče odvrátit (§ 690 odst. 2 ObchZ). Neuplatní se ustanovení § 374 ObchZ upravující okolnosti vylučující odpovědnost. Přednost má zvláštní úprava uvedená v § 690 odst. 2 ObchZ.
3.4 Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy (UCP 600)
Jak je již uvedeno výše, obchodní zvyklosti bývají často součástí smluv, na základě kterých vznikají obchodní závazkové vztahy. Tyto obchodní zvyklosti jsou často unifikovány mezinárodními organizacemi. V případě unifikace obchodních zvyklostí, které se týkají smlouvy o akreditivu, je významnou organizací Mezinárodní obchodní komora se sídlem v Paříži (MOK, International Chamber of Commerce – ICC). Jedná se o mezinárodní organizaci, která vznikla na počátku 20. století za účelem pomoci při vytváření mechanismů při dělbě práce.117 Mezi její hlavní činnosti patří vytváření pravidel pro realizaci mezinárodního obchodu, provádění smírčího a rozhodčího řízení, sestavování stanovisek k zásadním tématům obchodu, investiční politiky atd. a vytvoření fóra pro diskusi o závažných otázkách týkajících se mezinárodního obchodu.118
115 Xxxxxxxxx, I.; Xxxxx, S.; Xxxxx, M. a kol, Obchodní zákoník, komentář, 13. vydání, C.H.Beck, Praha 2010, str. 1294.
116 Xxxxxxxxxx, X. Komentář k obchodnímu zákoníku, 5. díl § 566- 775, Linde Praha, a.s., Praha 1999, str. 491.
117 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu, 2. vydání, ASPI, Praha 2006, str. 114.
118 Tamtéž.
Mezinárodní obchodní komora v průběhu své existence vydala mnoho dokumentů upravující obchodní vztahy. V případě akreditivů je nejdůležitějším dokumentem publikace „Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy“ (Uniform Customes and Practice for Documentary Credits, UCP 600).
Vzhledem k tomu, že akreditivy jsou využívány již velmi dlouhou dobu, tak i unifikace jejich úpravy prošla určitým vývojem. První pokusy o unifikaci ze strany MOK spadají do první poloviny minulého století. První Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy byly přijaty v roce 1933. Jejich používání však bylo rozporuplné, a to vzhledem k faktu, že byla respektována jen v rámci kontinentální Evropy, ale v anglické bankovní komunitě přijata nebyla. V roce 1962 proběhla revize Jednotných zvyklostí již za spolupráce anglických bank a tyto zvyklosti se staly celosvětově využívanou úpravou pro akreditivy.119 Od roku 1962 proběhlo ještě několik revizí, a to konkrétně v letech 1974, 1983 a 1993. Poslední revize je z roku 2007, kdy byla přijata verze „Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy UCP 600“ (dále Jednotné zvyklosti, UCP 600). K samotné aplikaci jednotných zvyklostí je potřeba smluvního zakotvení ve smlouvě o otevření akreditivu (použití obchodních zvyklostí viz. výše). Pro závaznost UCP je nutné, aby smlouva o otevření akreditivu obsahovala odkaz na daná pravidla a zejména také na jejich revizi. Samotná publikace již ve svém prvním článku uvádí, na které akreditivy se vztahuje a za jakých podmínek je možné je použít. Podle čl. 1 Jednotných zvyklostí se tato „pravidla použijí na jakýkoliv dokumentární akreditiv („akreditiv“)(včetně standby akreditivu), pokud akreditiv výslovně uvádí, že je podřízen těmto pravidlům. Jsou závazná pro všechny strany akreditivu v rozsahu, ve kterém nejsou akreditivem výslovně pozměněna nebo vyloučena.“120
Za akreditiv je na základě výkladových ustanovení čl. 2 považováno „jakékoli ujednání, jakkoli pojmenované či popsané, které je neodvolatelné, a tudíž představuje definitivní závazek vystavující banky honorovat vyhovující prezentaci.“121 Z uvedeného vyplývá, že UCP 600 pracuje pouze s pojmem neodvolatelný akreditiv, odvolatelný akreditiv tato úprava nezná. Akreditiv je považován za neodvolatelný, i když to v něm není výslovně stanoveno (čl. 3 UCP 600). Tato revize je odlišná od předchozí úpravy UCP 500,
119 Xxxxx, X.; Xxxxxxxx, X. Obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a vykládací pravidla, 1. vydání, ASPI, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2008, str. 95.
120 Jednotná pravidla a zvyklosti pro dokumentární akreditivy, publikace Mezinárodní obchodní komory v Paříži, Národní výbor mezinárodní obchodní komory v ČR 2007, str. 24.
000 Xxxxxx, xxx. 24.
která pojem odvolatelný akreditiv znala.122 Přestože se v revizi z roku 2007 odvolatelný akreditiv nezmiňuje, neznamená to, že by nebylo možné ho použít. To by však bylo možné pouze ve 2 případech. Prvou možností je, aby si strany dohodly, že se bude jednat o akreditiv odvolatelný a musel by být přesně specifikovaný ve smlouvě. Druhou možností je dohodnout se na použití starší úpravy, tedy Jednotných zvyklostí z roku 1993 – UCP 500.123
V rámci výkladových ustanovení v čl. 2 UCP 600 se setkáváme s pojmy, které se v českém právu nevyskytují. Jedná se o honorování, prezentaci a jmenovanou banku. Již v samotné definici akreditivu podle UCP 600 se setkáváme s pojmem honorovat. Tento pojmem podle čl. 2 Jednotných zvyklostí znamená „zaplatit na viděnou (pokud to akreditiv umožňuje), vzít na sebe závazek k odložené platbě a zaplatit při splatnosti, akceptovat cizí směnku vystavenou beneficiantem a zaplatit při splatnosti.“124 Novým účastníkem vztahu vyplývajícího z akreditivu je zde jmenovaná banka. Jedná se o „banku, u které je akreditiv použitelný, nebo o kteroukoli banku v případě, kdy je akreditiv použitelný u jakékoli banky.“125 Vzhledem k tomu, že se dané Jednotné zvyklosti věnují dokumentárnímu akreditivu, tak se pojem prezentace týká předložení jednotlivých dokumentů. Konkrétně se prezentací rozumí „předání dokumentů pod akreditivem vystavující bance nebo jmenované bance a nebo dokumenty takto předané.“126
Pravidla UCP 600 neobsahují příliš velké odlišnosti od obecné české úpravy, v mnoha bodech se víceméně shodují a některé záležitosti ještě více konkretizují. Podle UCP 600 jsou akreditivy také nezávislé na obchodní smlouvě zakládající právní vztah mezi příkazcem a oprávněnou osobou. Xxxxx se nikdy kontraktem nezabývají, i kdyby byl na danou smlouvu odkaz v akreditivu. Banky se zabývají pouze dokumenty a ne zbožím.127 Výrazným rozdílem od obecné úpravy je právě konkretizace dokumentů, které jsou předkládány bance a také postup při předkládání a kontrole těchto dokumentů. Na rozdíl od české úpravy Jednotná pravidla upravují některé druhy dokumentů a jejich náležitosti. Jsou konkretizovány v čl. 18 – čl. 28. Konkrétně se jedná o následující dokumenty: obchodní
122 Xxxxxxx, P. Dokumentární akreditiv v praxi, 4. zcela přepracované vydání, Grada Publishing, Praha 2008, str. 22.
123 Tamtéž.
124 Jednotná pravidla a zvyklosti pro dokumentární akreditivy, publikace Mezinárodní obchodní komory v Paříži, Národní výbor mezinárodní obchodní komory v ČR 2007, str. 26.
000 Xxxxxx, xxx. 26.
000 Xxxxxx, xxx. 26.
127 čl. 4 pís. a), čl. 5 Jednotná pravidla a zvyklosti pro dokumentární akreditivy, publikace Mezinárodní obchodní komory v Paříži, Národní výbor mezinárodní obchodní komory v ČR 2007, str. 30.
faktura, dopravní dokument kryjící nejméně dva různé druhy dopravy, konosament, neobchodovatelný námořní nákladní list, konosament vystavený na základě smlouvy o nájmu nebo provozu lodi, letecký dopravní dokument, dopravní dokumenty silniční, železniční nebo vnitrozemské vodní dopravy, kurýrní stvrzenka, poštovní stvrzenka a podací lístek, pojistný dokument a pojistné krytí.128 V čl. 14 Jednotných zvyklostí jsou upřesněny standardy pro přezkoumání dokumentů. Zároveň je zde stanovená i lhůta pro přezkoumání předložených dokumentů, a to pět dnů následujících po dni prezentace (čl. 14 pís. b) UCP 600). Jsou zde konkretizovány náležitosti a požadavky na prezentaci a také otázka ohledně originálů dokumentů (čl. 17 UCP). Stejně tak jako v české úpravě k nevyžádaným dokumentům banka nepřihlíží a nezkoumá je (čl. 14. pís. g) UCP 600). V případě, že se jedná o vyhovující dokumenty, je banka povinná je honorovat nebo negociovat. V opačném případě, kdy banka odmítne dokumenty honorovat či negociovat, musí tuto skutečnost oznámit předkladateli.
Revize Jednotných pravidel a zvyklostí pro dokumentární akreditivy z roku 2007 počítá i s možností elektronické prezentace dokumentů. Z tohoto důvodu byl vytvořen
„Dodatek k UCP 600 pro elektronickou prezentaci, verze 1.1“ (Suplement to UCP 600 for Electronic Presentation, Version 1.1). Pro tento dokument se používá zkratka „eUCP“. Jedná se o určitý doplněk k UCP 600, který byl vytvořen zejména v souvislosti s rozvojem technologií. Dodatek eUCP umožňuje prezentaci elektronických dokumentů buď samotných nebo spolu s dokumenty papírovými. Použije se pouze v situacích, kdy akreditiv na něj výslovně odkáže.129 Samotný dodatek počítá i s použitím UCP 600 a v souvislosti s tím neupravuje veškeré otázky týkající se akreditivu. Upravuje pouze ty, které jsou specifické pro elektronickou prezentaci dokumentů, ve zbylých otázkách odkazuje na Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy. V rámci dodatku jsou konkrétně definovány nejen pojmy vztahující se k elektronické prezentaci (elektronický záznam, elektronický podpis a další), ale i samotná úprava elektronické prezentace, přezkoumání elektronických dokumentů a jejich přijetí, odmítnutí či poškození.
128 Jednotná pravidla a zvyklosti pro dokumentární akreditivy, publikace Mezinárodní obchodní komory v Paříži, Národní výbor mezinárodní obchodní komory v ČR 2007.
129 Dodatek k UCP 600 pro elektronickou prezentaci, verze 1.1, publikace Mezinárodní obchodní komory v Paříži, Národní výbor Mezinárodní obchodní komory v ČR 2007, čl. 1 str. 100.
Vzhledem k faktu, že Jednotné zvyklosti neuvádějí konkrétní postup při zkoumání předložených dokumentů, ale poskytují pouze určitý rámec pro jejich posouzení, každá banka přistupuje k přezkoumání dokumentů podle svých pravidel. Z tohoto důvodu Mezinárodní obchodní komora vydala dokument sjednocující postup bank při hodnocení předložených dokumentů. Jedná se o publikaci „Mezinárodní standardní bankovní praxe pro zkoumání dokumentů v rámci dokumentárních akreditivů“ (International Standard Banking Practice (ISBP) for the examination of documents under documentary credits). Kromě tohoto dokumentu vydala Mezinárodní obchodní komora ještě několik dalších dokumentů týkajících se akreditivů. Ve své publikaci „Mezinárodní pravidla pro standby akreditivy ISP 98“ (International Standard Practice for Standby Credits) definuje stand- by akreditiv a jeho používání v mezinárodním obchodě. Samotná Jednotná pravidla a zvyklosti pro dokumentární akreditivy ve svém čl. 13 odkazují na další dokument týkající se akreditivů, a to na pravidla mezibankovního hojení.
4 Smlouva o inkasu
Smlouva o inkasu stejně jako smlouva o otevření akreditivu spadá do kategorie bankovních obchodů. Zároveň můžeme vztahy vyplývající z dané smlouvy zařadit mezi obchodní závazkové vztahy, a to konkrétně mezi absolutní obchody podle ustanovení
§ 261 odst. 3 pís. d) ObchZ. Jedná se tedy o bankovní smlouvu, která je upravena v ustanoveních § 692 - § 699 obchodního zákoníku. Vzhledem k faktu, že se jedná o absolutní obchod, bude se vždy v rámci smlouvy o inkasu postupovat podle výše zmíněných ustanovení, a to bez ohledu na povahu účastníků daného vztahu. Ustanovení upravující smlouvu o inkasu mají dispozitivní povahu, tzn. smluvní strany se mohou dohodnout i jinak a odchýlit se od zákonné úpravy. Kromě ustanovení týkajících se smlouvy o inkasu, se k dané smlouvě vztahují i ustanovení § 566 - §576 ObchZ o smlouvě mandátní (§ 699 ObchZ). Jedná se zejména o ustanovení upravující práva a povinnosti stran. Tato ustanovení mají podpůrnou povahu vzhledem k ustanovením upravujícím smlouvu o inkasu. Naopak ustanovení o dokumentárním inkasu platí jako podpůrná úprava k úpravě smlouvy o přepravě věci.130 Některé záležitosti, které se týkají smlouvy o inkasu, jsou však řešeny i v jiných právních předpisech. Jedná se například o zákon o bankách, který vymezuje banku. Kromě právních předpisů, je inkaso upraveno i pomocí obchodních zvyklostí. Unifikaci v dané oblasti provedla Mezinárodní obchodní komora se sídlem v Paříži, která vytvořila „Jednotná pravidla pro inkasa“ (viz dále).
Obecně lze říci, že smlouva o inkasu představuje dohodu, ve které se banka zavazuje příkazci, že pro něj vykoná určitou záležitost, kterou lze vymezit jako přijetí plnění určité peněžní pohledávky od dlužníka nebo v jiném inkasním úkonu.131 Ustanovení
§ 692 ObchZ obsahuje obecnou definici smlouvy o inkasu. Podle něj se „smlouvou o
130 Stanoví-li smlouva, že před vydáním zásilky dopravce vybere od příjemce určitou peněžní částku nebo uskuteční jiný inkasní úkon, platí přiměřeně ustanovení o bankovním dokumentárním inkasu; § 618 odst. 2 ObchZ.
131 Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy, 2. aktualizované vydání, ASPI, Praha 2009, str. 290; Pocta Stanislavu Plívovi k 75. narozeninám, Xxxxx, P. Ke smlouvě o inkasu, ASPI, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2008, str. 183.
inkasu zavazuje banka obstarat pro příkazce přijetí plnění určité peněžní pohledávky od určitého dlužníka nebo obstarat jiný inkasní úkon.“ Předmětem dané smlouvy tedy je obstarání určité záležitosti pro příkazce ze strany banky.132 Banka se tedy zavazuje vyvíjet činnost, která bude směřovat k obstarání inkasa, avšak banka příkazci neodpovídá za to, že dané inkaso bude úspěšné, tzn. když dlužník odmítne zaplatit nebo provést inkasní úkon, který je specifikovaný ve smlouvě o inkasu.133
Ustanovení § 692 ObchZ uvádí již výše zmíněnou definici, která vymezuje základní náležitosti smlouvy o inkasu. Za podstatné náležitosti se považuje určení:134
• Příkazce – vzhledem k tomu, že pohledávka, která je předmětem smlouvy o inkasu, vznikla na základě vztahu mezi dlužníkem a příkazcem, který dává příkaz k jejímu inkasu, je příkazce významnou součástí inkasního vztahu. Příkazce musí být ve smlouvě dostatečně určen,135
• Banky - jednou ze stran inkasního vztahu je banka. Ne každá banka je ale oprávněna obstarávat inkaso. Dané oprávnění musí obsahovat její bankovní licence, kterou vydala Česká národní banka. Obchodní zákoník stanovuje i určitou výjimku, kdy inkaso může obstarávat i jiný subjekt než banka, a to na základě ustanovení § 762 odst. 1 ObchZ. Smlouvu o inkasu může uzavřít i jiná osoba, která je k tomu oprávněna. Může to být spořitelní a úvěrní družstvo, a to na základě ustanovení § 3 odst. 1 pís g) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech. Spořitelní a úvěrní družstvo však může smlouvu o inkasu uzavřít pouze pro své členy.
• Pohledávky, jejíž inkaso má banka obstarat – jedná se o pohledávku, která vznikla mezi příkazcem a dlužníkem, která musí být v rámci smlouvy o inkasu dostatečně určitě vymezena. Vzhledem k faktu, že se jedná o peněžní pohledávky, je důležité především vymezení výše pohledávky. Inkaso bude neúspěšné, pokud k jeho splnění nebude dostatek podkladů ohledně dané pohledávky,136
132 Pocta Stanislavu Plívovi k 75. narozeninám, Xxxxx, P. Ke smlouvě o inkasu, ASPI, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2008, str. 184.
133 Tamtéž, 185.
000 Xxxxxx, xxx. 186.
135 Pokorná, J.; Xxxxxxx, Z.; Xxx, Z. a kol., Obchodní zákoník, komentář, II.díl, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2009, str. 1787-1788.
136 Xxxxx, S.; Xxxx, Š.; Xxxxx, P.; Xxxxx, X. Bankovní obchody, ASPI, Praha 2009, str. 68.
• Dlužníka pohledávky – stejně jako pohledávka musí být dostatečně určitě identifikován, a to zejména z toho důvodu, aby inkaso proběhlo jednoduše a s co nejnižšími náklady. V případě, že banka nemá dostatek informací o dlužníkovi, po kterém má požadovat plnění inkasa, doplní si informace o jeho osobě z vlastní činnosti. Toto doplnění bude mít za následek prodloužení lhůty inkasa a zvýšené náklady na inkaso,137
• Nebo dlužníka jiného inkasního úkonu – stejně jako v případě pohledávky je nutná specifikace potřebného inkasního úkonu a banka zároveň musí být zmocněna k provedení s tím souvisejících právních úkonů. Jako příklad jiného inkasního úkonu lze uvést obstarání akceptace směnky nebo obstarání směnečného ručitele.138
Na rozdíl od smlouvy o otevření akreditivu nestanovuje obchodní zákoník pro smlouvu o inkasu povinnou písemnou formu. Avšak vzhledem ke všem podstatným náležitostem, které musí smlouva o inkasu podle § 692 ObchZ obsahovat, je písemná forma vhodná. V praxi dochází mezi bankou a příkazcem k udělení inkasní instrukce a k jejímu uskutečnění bankou.139 Obligatorní součástí smlouvy o inkasu také není poskytnutí úplaty bance za provedení inkasa (na rozdíl od smlouvy o otevření akreditivu, kde je tato smlouva ze zákona úplatná). Pouze z ustanovení § 696 ObchZ vyplývá „není-li úplata za obstarání inkasa určena ve smlouvě, je příkazce povinen zaplatit bance úplatu obvyklou v době uzavření smlouvy.“ Z uvedeného lze vyvodit, že smlouva o inkasu v praxi bývá často smlouvou úplatnou. Výše úplaty bude buď přímo stanovena ve smlouvě nebo její výše bude odvozena od obvyklé úplaty v době uzavření smlouvy, jak uvádí obchodní zákoník. Konkrétní výše úplaty může být například odvozena procentuálně z inkasované peněžité částky nebo může smlouva obsahovat odkaz na sazebník poplatků banky, u které příkazce inkaso zřizuje.140 Součástí smlouvy bude i údaj o splatnosti a náhradě vynaložených nákladů.141 Smlouvu o inkasu je však možné uzavřít i jako smlouvu bezúplatnou. Tato možnost není vyloučena, avšak je nutné, aby případná bezúplatnost
137 Xxxxx, S.; Xxxx, Š.; Xxxxx, P.; Xxxxx, X. Bankovní obchody, ASPI, Praha 2009, str. 68.
138 Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy, 2. aktualizované vydání, ASPI, Praha 2009, str. 290; Xxxxx, S.; Xxxx, Š.; Xxxxx, P.; Xxxxx, X. Bankovní obchody, ASPI, Praha 2009, str 68.
139 Pocta Stanislavu Plívovi k 75. narozeninám, Xxxxx, P. Ke smlouvě o inkasu, ASPI, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2008, str. 187.
140 Pokorná, J.; Xxxxxxx, Z.; Xxx, Z. a kol., Obchodní zákoník, komentář, II.díl, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2009, str. 1791-1792.
141 Pocta Xxxxxxxxxx Xxxxxxx k 75. narozeninám, Xxxxx, P. Ke smlouvě o inkasu, ASPI, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2008, str. 187.
smlouvy o inkasu byla do textu smlouvy začleněna. Strany se musí výslovně dohodnout, že se odchýlí od ustanovení § 696 ObchZ a nebudou požadovat úplatu. V případě, že by smlouva neobsahovala toto ujednání, bude považována za smlouvu úplatnou. Smlouva o inkasu bude též považována za úplatnou, i když daná smlouva bude o úplatě mlčet.142 (Stejně Liška, P. v Xxxxxxx, J.; Xxxxxxx, Z.; Xxx, Z. a kol., Obchodní zákoník, komentář,
II. díl, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2009, str. 1792). Na rozdíl od výše zmíněného názoru X. Xxxxx považuje smlouvu o inkasu za povinně úplatnou (viz. Plíva, S. v Xxxxxxxxx, I.; Xxxxx, S.; Xxxxx, M. a kol, Obchodní zákoník, komentář, 13. vydání, C.H.Beck, Praha 2010, str. 1297). K úplatě se vztahuje i podpůrné ustanovení o smlouvě mandátní (§ 699 ObchZ). Konkrétně se jedná o ustanovení § 566 odst. 2 ObchZ, které stanovuje, že „je-li zařízení záležitosti předmětem podnikatelské činnosti mandatáře, má se za to, že úplata byla smluvena.“ V případě banky se jedná o podnikatelskou činnost, ale pouze v případě, že příslušná banka má danou činnost povolenou v rámci své bankovní licence.143 Pokud by v rámci mandátní smlouvy nebyla úplata stanovena, platí zde právní domněnka, že úplata byla mezi stranami smlouvy sjednána.144
K úplatnosti smlouvy o inkasu se váže ještě jeden důležitý fakt. Přestože si příkazce s bankou sjedná, že smlouva o inkasu bude smlouvou úplatnou, není zaplacení úplaty závislé na tom, zda prováděné inkaso bude úspěšné či nikoli. Banka bude po příkazci požadovat dohodnutou úplatu i v případě, že inkaso peněžité částky či jiného inkasního úkonu nebude realizováno.145
4.1.1 Postup banky při inkasu
Jak bance tak i příkazci zakládá smlouva o inkasu určitá práva a povinnosti, kterých se strany v rámci vztahu mohou dožadovat, resp. jsou povinny je plnit. Základní povinností banky, která pro ni vyplývá ze smlouvy o inkasu, je požádání dlužníka o zaplacení peněžní částky nebo provedení úkonu vyžadovaného podle smlouvy, kterou uzavřela s příkazcem. Tato povinnost je založena ustanovením § 693 odst. 1 ObchZ. V zásadě se jedná o
142 Xxxxxxxxxx, I. Komentář k obchodnímu zákoníku, 5. díl § 566- 775, Linde Praha, a.s., Praha 1999, str. 502.
143 Xxxxxxxxx, I.; Xxxxx, S.; Xxxxx, M. a kol, Obchodní zákoník, komentář, 13. vydání, C.H.Beck, Praha 2010, str. 1297.
000 Xxxxxx, xxx. 1212.
145 Pokorná, J.; Xxxxxxx, Z.; Xxx, Z. a kol., Obchodní zákoník, komentář, II.díl, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2009, str. 1791-1792.
uplatnění práva příkazce u jeho dlužníka.146 Přestože je v zákoně vymezena tato povinnost banky, není v něm upravena forma, kterou má požádání banky mít. Vzhledem k tomu, že obchodní zákoník nestanoví povinnou formu požádání, lze z toho vyvodit, že dané požádání banky může být učiněn v jakékoli formě. Kromě povinnosti provést inkasní úkon má banka také informační povinnost vůči příkazci. Tato povinnost se vztahuje k situaci, kdy dlužník odmítne zaplatit peněžní částku či provést jiný inkasní úkon, který je ve smlouvě o inkasu požadován, anebo tento úkon neprovede bez zbytečného odkladu. V dané situaci musí banka ihned podat zprávu příkazci (§ 693 odst. 1 ObchZ). Banka má povinnost informovat příkazce o odmítnutí zaplacení či provedení jiného inkasního úkonu ze strany dlužníka ihned, jakmile k tomuto odmítnutí dojde. Avšak v případě samotné nečinnosti dlužníka, banka informuje příkazce o nesplnění až po uplynutí lhůty „bez zbytečného odkladu“.147 Vzhledem k tomu, že lhůta bez zbytečného odkladu nevyjadřuje přesně určenou lhůtu, bude dlužník informován až s určitým časovým odstupem.
Součástí povinnosti banky požadovat plnění od dlužníka je i povinnost postupovat s odbornou péčí podle příkazů příkazce (§ 693 odst. 2 ObchZ). Daná odborná péče není v zákoně konkretizována, ale bude posuzována zejména ve vztahu k mezinárodně uznávaným standardům bankovní praxe.148 V případě, že banka poruší povinnost postupovat s odbornou péčí nebo bude její odborná péče nedostatečná, může banka odpovídat za škodu, kterou tímto jednáním způsobí. Jednalo by se o obecnou odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinnosti uložené na základě obchodního zákoníku (§ 757 ObchZ). Banka by odpovídala podle obecných ustanovení § 373 a násl. ObchZ o náhradě škody. Od odpovědnosti banky za škodu, která je způsobena nedostatkem odborné péče, je nutné odlišovat situaci, kdy se inkaso neuskuteční. Jedná se o případ, kdy není možné inkaso uskutečnit, ačkoli banka postupovala s odbornou péčí a podle pokynů příkazce. V tomto případě banka za neuskutečnění inkasa neodpovídá (§ 693 odst. 2 ObchZ).
Mezi další povinnosti, které vyplývají pro banku ze smlouvy o inkasu, je i její povinnost předat bez zbytečného odkladu příkazci peněžní částku nebo cenné papíry, které byly předmětem inkasního úkonu (§ 694 ObchZ). Tato úprava navazuje na obecnou úpravu
146 Xxxxxxxxxx, I. Komentář k obchodnímu zákoníku, 5. díl § 566- 775, Linde Praha, a.s., Praha 1999, str. 499.
147 Xxxxxxxxx, I.; Xxxxx, S.; Xxxxx, M. a kol, Obchodní zákoník, komentář, 13. vydání, C.H.Beck, Praha 2010, str. 1295.
148 Xxxxxxx, J.; Xxxxxxx, Z.; Čáp, Z. a kol., Obchodní zákoník, komentář, II.díl, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2009, str. 1789.
mandátní smlouvy, na jejíž subsidiární úpravu odkazuje ustanovení § 699 ObchZ.149 Podle
§ 569 ObchZ „je mandatář povinen předat bez zbytečného odkladu mandantovi věci, které za něho převzal při vyřizování záležitostí.“ Právní úprava smlouvy o inkasu pouze konkretizuje dané ustanovení o mandátní smlouvě, a to zejména v upřesnění věcí, které je banka povinna předat příkazci. Ve smlouvě o inkaso se jedná o peněžní prostředky nebo cenné papíry. Povinnosti banky předat získané věci odpovídá povinnost příkazce od banky peněžité plnění nebo cenné papíry převzít. Tato povinnost, není v obchodním zákoníku zakotvena, ale vyplývá z charakteru smlouvy o inkasu.150 Vzhledem k tomu, že právní úprava nespecifikuje náležitosti předání, je potřeba, aby si je strany sjednaly podmínky předávní ve smlouvě o inkasu. Obecně lze uvést, že v případě, že je předmětem smlouvy peněžní plnění, je banka povinna předat toto plnění příkazci. Tato povinnost se týká i části peněžitého plnění, pokud dlužník neplnil vše, co měl. V praxi bude toto peněžní plnění připsáno na účet příkazce u banky, u které má účet veden.151 V případě, že se jedná o cenné papíry, je banka povinna vydat je příkazci.152 Pokud by banka nepředala přijaté plnění bez zbytečného odkladu, mohla by v úvahu přijít odpovědnost za škodu, pokud by banka pozdním předáním způsobila příkazci škodu.153 Tato situace by mohla být považována za porušení povinnosti postupovat s odbornou péčí při obstarávání inkasa, kterou zakládá výše zmíněné ustanovení § 693 odst. 2 ObchZ.
Kromě škody, která byla způsobena pozdním předáním přijatého plnění, „banka též odpovídá za škodu způsobenou ztrátou, zničením nebo poškozením přijatých dokumentů, ledaže by jí nemohla zabránit při vynaložení odborné péče“ (§ 694 ObchZ). Jedná se o dokumenty, které byly předmětem inkasního úkonu, např. cenné papíry, směnky a další. Tyto dokumenty je však nutné odlišit od dokumentů, které jsou předmětem dokumentárního inkasa (§ 697, § 698 ObchZ) a které má banka vydat třetí osobě při provedení peněžitého plnění či jiného inkasního úkonu.154
149 Xxxxxxxxxx, I. Komentář k obchodnímu zákoníku, 5. díl § 566- 775, Linde Praha, a.s., Praha 1999, str. 501.
150 Pocta Stanislavu Plívovi k 75. narozeninám, Xxxxx, P. Ke smlouvě o inkasu, ASPI, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2008, str. 190.
151 Pokorná, J.; Xxxxxxx, Z.; Xxx, Z. a kol., Obchodní zákoník, komentář, II.díl, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2009, str. 1790.
152 Tamtéž.
153 Xxxxxxxxx, I.; Xxxxx, S.; Xxxxx, M. a kol, Obchodní zákoník, komentář, 13. vydání, C.H.Beck, Praha 2010, str. 1296.
154 Pokorná, J.; Xxxxxxx, Z.; Xxx, Z. a kol., Obchodní zákoník, komentář, II.díl, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2009, str. 1790.
Kromě povinností, které přímo vyplývají z ustanovení upravujících smlouvu o inkasu, mohou pro banku či příkazce plynout i jiné povinnosti, a to na základě právní úpravy smlouvy mandátní, na kterou odkazuje ustanovení § 699 ObchZ.
4.1.2 Inkaso prostřednictvím jiné banky
Obstarání inkasa může být provedeno i jinou bankou než tou, která s příkazcem uzavírá smlouvu o inkasu. „Má-li podle smlouvy banka obstarat inkaso prostřednictvím jiné banky určené příkazcem, uskutečňuje se inkaso touto bankou na účet a nebezpečí příkazce“ (§ 695 ObchZ). Na základě podpůrného ustanovení § 568 odst. 1 ObchZ lze vyvodit, že banka má ze zákona možnost obstarat inkaso prostřednictvím jiné banky. Tuto možnost je však třeba ve smlouvě o inkasu vyloučit.155 V praxi tedy mohou nastat dvě situace. V případě inkasa, které má obstarat jiná banka, určuje sám příkazce, o kterou banku se bude jednat anebo je tato banka určena bankou, která je smluvní stranou smlouvy o inkasu.156 V případě, že bude tato jiná banka určena příkazcem, uskutečňuje se inkaso touto bankou na účet a nebezpečí příkazce (§ 695 ObchZ). V situaci, kdy je tato druhá banka určena bankou, která je smluvní stranou smlouvy o inkasu, bude tato banka odpovídat za porušení povinností ze strany banky, prostřednictvím které inkasní úkon provedla, tzn. jako by plnila sama157 V tomto případě je banka odpovědná podle ustanovení § 331 ObchZ.158
K inkasu prostřednictvím jiné banky může dojít i v případě bankovního dokumentárního inkasa (viz dále). V případě tohoto inkasa je banka oprávněna zaslat této jiné bance dokumenty, které převzala, spolu s instrukcemi ohledně inkasa, které má daná banka provést.159
155 Xxxxxxxxx, I.; Xxxxx, S.; Xxxxx, M. a kol, Obchodní zákoník, komentář, 13. vydání, C.H.Beck, Praha 2010, str. 1296.
156 Xxxxxxxxx, I.; Xxxxx, S.; Xxxxx, M. a kol, Obchodní zákoník, komentář, 13. vydání, C.H.Beck, Praha 2010, str. 1296.
157 Tamtéž.
158 „Plní-li dlužník svůj závazek pomocí jiné osoby, odpovídá tak, jako by závazek plnil sám, nestanoví-li tento zákon jinak.“ Ustanovení § 331 ObchZ.
159 Pocta Stanislavu Plívovi k 75. narozeninám, Xxxxx, P. Ke smlouvě o inkasu, ASPI, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2008, str. 192.
4.2 Bankovní dokumentární inkaso
Přestože existuje mnoho druhů inkasa, obecně se rozlišuje zejména běžné inkaso a bankovní dokumentární inkaso. Toto dělení uznává i obchodní zákoník, který tyto dva druhy inkas upravuje. V rámci dokumentárního inkasa se rozlišují dva jeho druhy, a to podle dokumentů, které jsou v rámci inkasa použity. Jedná se o dokumenty proti zaplacení a dokumenty proti akceptaci směnky.160
V případě použití dokumentů proti zaplacení (D/P, documents against payment) importér poskytne bance peněžní plnění a obdrží od ní dokumenty, které byly určeny ve smlouvě o inkasu. Podle druhu jednotlivých dokumentů získá na základě jejich převzetí právo kontroly nad zbožím, dále dochází k uvolnění zboží v jeho prospěch, atd.161 Kromě dokumentů proti zaplacení bývají často používané i dokumenty proti akceptaci směnky (D/A, documents against acceptance). V případě těchto dokumentů importér získá dokumenty v okamžiku, kdy dojde k akceptaci směnky, která je na něj vystavená. Importér se zavazuje zaplatit směnečnou částku v lhůtě pro splatnost. Banka neponese odpovědnost za to, zda importér danou směnky zaplatí či nikoli.162
Bankovní dokumentární inkaso je konkrétně upraveno v ustanoveních
§ 697 a § 698 ObchZ. Podle ustanovení § 697 „se smlouvou o bankovním dokumentárním inkasu zavazuje banka vydat třetí osobě dokumenty opravňující nakládat se zbožím nebo jiné dokumenty, bude-li při jejich vydání zaplacena určitá peněžní částka nebo proveden jiný inkasní úkon.“ Z dané definice vyplývá, že smlouva o bankovním dokumentárním inkasu zakládá jiný právní vztah než smlouva o dokumentárním akreditivu. Jedná se o opačné operace. V případě dokumentárního inkasa předá banka dokumenty dlužníkovi v okamžiku zaplacení nebo provedení jiného inkasního úkonu. Naopak v případě dokumentárního akreditivu banka poskytne peněžité plnění v okamžiku, kdy oprávněná osoba předloží dokumenty, které jsou specifikovány v akreditivní listině.163
Úprava dokumentárního inkasa a obecná úprava inkasa jsou v mnoha věcech totožné, a proto se bude při dokumentárním inkasu postupovat podle právní úpravy obecné.
160 Xxxxxxx, P. Dokumentární akreditiv v praxi, 4. zcela přepracované vydání, Grada Publishing, Praha 2008, str. 18.
161 Xxxxxxx, P. Dokumentární akreditiv v praxi, 4. zcela přepracované vydání, Grada Publishing, Praha 2008, str. 18.
162 Tamtéž.
163 Pocta Stanislavu Plívovi k 75. narozeninám, Xxxxx, P. Ke smlouvě o inkasu, ASPI, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2008, str. 191.
Odlišností těchto dvou inkas je to, že bankovní dokumentární inkaso navíc zavazuje banku, aby vydala dokumenty třetí osobě. Tyto dokumenty však nejsou v právní úpravě blíže specifikovány, ale uplatňuje se praxe, že určení dokumentů záleží na příkazci inkasa.164 Zároveň není ani stanoveno, kdo dané dokumenty bance předá. Dokumenty, které jsou součástí inkasa a kdo je bance poskytne, budou blíže specifikovány ve smlouvě o inkasu. Dokumenty, které jsou součástí dokumentárního inkasa, mohou mít podobu finančních dokumentů nebo dokumentů obchodních.165 Banka je povinna tyto dokumenty odevzdat proti zaplacení peněžité částky nebo provedení jiného inkasního úkonu.166 Peněžité plnění nebo jiný inkasní úkon budou též blíže určeny ve smlouvě o inkasu. Při jejich realizaci se bude postupovat podle obecné úpravy o inkasu, konkrétně podle ustanovení § 692 ObchZ.
Stejně jako v případě dokumentárního akreditivu je banka povinna dokumenty uvedené ve smlouvě o inkasu převzít a opatrovat je s odbornou péčí (§ 698 ObchZ). Daná odborná péče zde opět není specifikována, a proto se bude postupovat jako v rámci obecné úpravy o inkasu, tedy odborná péče banky bude posuzována opět zejména ve vztahu k mezinárodně uznávaným standardům bankovní praxe (viz výše). V případě škody způsobené neodbornou péčí nebo jejím nedostatkem při převzetí dokumentů a jejich opatrování bude banka odpovídat podle ustanovení o smlouvě mandátní (podpůrné použití ustanovení o mandátní smlouvě, § 699 ObchZ). Podle ustanovení § 570 ObchZ mandatář odpovídá za škodu na věcech převzatých od mandanta k zařízení záležitosti a na věcech převzatých při jejím zařizování od třetích osob. V případě smlouvy o inkasu je mandatářem banka, která převzala od příkazce nebo jiné osoby dokumenty, které jsou předmětem bankovního dokumentárního inkasa. Banka za danou škodu nebude odpovídat v případě, že danou škodu nemohla odvrátit ani při vynaložení odborné péče (§ 570 ObchZ). Banka též nepřebírá žádnou odpovědnost za to, zda jsou dokumenty dostatečné, pravé, mají-li požadovanou formu, atd.167
Ustanovení obchodního zákoníku, která obsahují právní úpravu běžného inkasa i bankovního dokumentárního inkasa, obsahují pouze úpravu vztahů mezi příkazcem inkasa
164 Xxxxxxxxx, I.; Xxxxx, S.; Xxxxx, M. a kol, Obchodní zákoník, komentář, 13. vydání, C.H.Beck, Praha 2010, str. 1297 a stejně Pokorná, J.; Xxxxxxx, Z.; Čáp, Z. a kol., Obchodní zákoník, komentář, II.díl, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2009, str. 1792.
165 Xxxxxxxxxx, X. Komentář k obchodnímu zákoníku, 5. díl § 566- 775, Linde Praha, a.s., Praha 1999, str. 503.
166 Xxxxxxxxx, I.; Xxxxx, S.; Xxxxx, M. a kol, Obchodní zákoník, komentář, 13. vydání, C.H.Beck, Praha 2010, str. 1297.
167 Pocta Stanislavu Plívovi k 75. narozeninám, Xxxxx, P. Ke smlouvě o inkasu, ASPI, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2008, str. 192.
a bankou, která ho provádí. Úprava vztahu mezi bankou a dlužníkem však v právní úpravě obsažena není.
Vzhledem k tomu, že právní úprava inkasa, která je součástí obchodního zákoníku, je dispozitivní povahy, je možné, aby si příkazce s bankou ve smlouvě o inkasu sjednali podmínky, které jsou odlišné od úpravy v obchodním zákoníku.
4.3 Smlouva mandátní, smlouva zasílatelská a smlouva o přepravě věci
Jak je již uvedeno výše, na smlouvu o inkasu je možno podpůrně použít i ustanovení upravující mandátní smlouvu. Tato subsidiarita je založena ustanovením § 699 ObchZ, které stanoví, že práva a povinnosti stran se řídí podpůrně ustanoveními o smlouvě mandátní. Z toho lze vyvodit, že smlouva o inkasu je zvláštním typem smlouvy mandátní168 (stejně X. Xxxxxxxxxx, Komentář k obchodnímu zákoníku, 5. díl § 566- 775, Linde Praha, a.s., Praha 1999, str. 505). Smlouva o inkasu je považována za zvláštní typ mandátní smlouvy i přesto, že nejsou strany inkasního vztahu označovány jako mandant a mandatář, ale jako příkazce a banka.
V rámci právní úpravy smlouvy o inkasu by bylo žádoucí, aby tato úprava obsahovala pouze odlišnosti od mandátní smlouvy. Ve skutečnosti však právní úprava smlouvy o inkasu neobsahuje pouze odchylky od úpravy mandátní smlouvy, ale v některých případech obsahuje úpravu stejnou. Základní odchylkou od mandátní smlouvy je skutečnost, že jednou ze smluvních stran smlouvy o inkasu je banka (případě spořitelní nebo úvěrové družstvo, viz výše). Jako další příklad zvláštní úpravy lze uvést, že mandátní smlouva je obligatorně smlouvou úplatnou (§ 566 odst. 1 ObchZ), ale z definice smlouvy o inkasu v ustanovení § 692 ObchZ neplyne povinná úplatnost dané smlouvy. Naopak jako příklad duplicitní úpravy lze uvést úpravu odpovědnosti za škodu na převzatých věcech. Úprava odpovědnosti za škodu v ustanovení § 694 ObchZ odpovídá právní úpravě odpovědnosti za škodu na převzatých věcech u smlouvy mandátní, která je zakotvena v ustanovení § 570 ObchZ.
Jak již bylo zmíněno i výše, některá ustanovení obchodního zákoníku odkazují na právní úpravu smlouvy o inkasu. Jedná se o ustanovení § 602 odst. 2 ObchZ upravující
168 Pocta Stanislavu Plívovi k 75. narozeninám, Xxxxx, P. Ke smlouvě o inkasu, ASPI, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2008, str. 193.
smlouvu zasílatelskou a ustanovení § 618 odst. 2 ObchZ, které upravuje smlouvu o přepravě věci. Z dané právní úpravy vyplývá, že pokud smlouva stanoví, že „před vydáním zásilky nebo dokladu umožňující nakládat se zásilkou, zasílatel vybere určitou peněžní částku od příjemce nebo uskuteční jiný inkasní úkon, platí přiměřeně ustanovení o bankovním dokumentárním inkasu“ (§ 602 odst. 2 ObchZ). V případě smlouvy o přepravě věci platí to samé ve vztahu dopravce k přepravované zásilce (§ 618 odst. 2 ObchZ). Vzhledem k tomu, že se ustanovení vztahují k bankovnímu dokumentárnímu inkasu, jsou v daném vztahu důležité dokumenty, týkající se zásilky. Bude se jednat zejména o dokumenty opravňující nakládat se zásilkou nebo dokumenty o zásilce samé.169
4.4 Jednotná pravidla pro inkasa
Právní vztah založený smlouvou o inkasu mohou strany upravit odlišně od právní úpravy, kterou obsahuje obchodní zákoník. Strany si mohou v rámci dispozitivnosti úpravy sjednat i odlišné podmínky nebo se mohou dohodnout, že využijí obchodních zvyklostí a jako součást smlouvy zahrnou odkaz na tyto obchodní zvyklosti. Stejně jako v případě dokumentárního akreditivu, též inkaso se stalo předmětem zájmu Mezinárodní obchodní komory v Paříži. Tato obchodní komora unifikovala obchodní zvyklosti, které se týkají inkasa a publikovala je pod názvem „Jednotná pravidla pro inkasa“ (Uniform Rules for Collections, URC 522). První pravidla upravující inkasa vydala MOK v roce 1956. a v témžě roce je publikovala pod názvem „Jednotná pravidla pro inkaso obchodního dokumentu“. Tato pravidla byla několikrát revidována, a to konkrétně v roce 1967 (s učinností od 1. 1. 1968) a v roce 1978 (s účinností od 1. 1. 1979). Díky revizi z roku 1978 došlo ke změně názvu na jejich současnou podobu, tzn. „Jednotná pravidla pro inkasa“. Od roku 1978 jsou součástí úpravy dokumenty obchodního i finančního charakteru.170 Poslední revize byla provedena v roce 1995 s účinností od 1. 1. 1996. Jednotná pravidla pro inkasa (dále Jednotná pravidla, URC 522) obsahují 26 článků, které jsou rozděleny do 7 oddílů. Jedná se o všeobecná ustanovení a definice; formu a strukturu
169 Pocta Stanislavu Plívovi k 75. narozeninám, Xxxxx, P. Ke smlouvě o inkasu, ASPI, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2008, str. 194.
170 Píšek, Z., Jednotná pravidla pro inkasa komentářem, Československá obchodní a průmyslová komora, 1992, str. 5.
inkasa; formu předložení (prezentaci); ručení a odpovědnost; placení; úroky, inkasní odměny a výlohy; jiná ustanovení.171
Ve svém prvním článku Jednotná pravidla pro inkasa určují, za jakých podmínek je možné je použít. Čl. 1 konkrétně stanovuje, že definice URC 522 jsou závazná pro všechna inkasa uvedená v Jednotných pravidlech a vztahují se i na inkasní instrukce s nimi souvisejícími. Jednotná pravidla platí pro všechny strany, pokud se strany nedohodly jinak nebo pokud dané články nejsou v rozporu s národními, státními nebo místními právními předpisy, od kterých se není možné odchýlit.172 Jednotná pravidla pro inkasa rozumí inkasem jednání bank s dokumenty v souladu s bankovní instrukcí za účelem obstarání/přijetí platby, vydání obchodních dokumentů proti placení/proti přijetí nebo vydání dokumentů na základě jiných podmínek173 (čl. 2 URC 522). V rámci jednotných pravidel jsou definovány finanční a obchodní dokumenty. V souvislosti s dělením dokumentů rozlišují Jednotná pravidla i 2 druhy inkasa. Jedná se o hladké inkaso a dokumentární inkaso. Hladkým inkasem je myšleno inkaso s finančními dokumenty, které není doprovázeno dokumenty obchodními. Za dokumentární inkaso je považováno buď inkaso s finančními dokumenty, které je doprovázeno dokumenty obchodními a nebo inkaso s obchodními dokumenty, které je doprovázeno dokumenty finančními.174 Přestože dochází k dělení inkasa na tyto dva druhy, je v Jednotných pravidlech pozornost věnována především inkasu dokumentárnímu. Jak je již z výše zmíněné definice patrné, Jednotná pravidla nepoužívají pojmu smlouva. To neznamená, že by v daném právním vztahu nešlo o vztah založený smlouvou175 Stejně, jako v rámci české úpravy, není v URC 522 vyžadována písemná forma pro inkasa.
Jak v případě Jednotných zvyklostí a pravidel pro dokumentární akreditivy, tak i v rámci inkasa Mezinárodní obchodní komora předpokládá, že se daného inkasního vztahu zúčastní více subjektů. Kromě příkazce, trasáta a banky URC 522 rozlišují banku
171 Xxxxx, X.; Xxxxxxxx, X. Obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a vykládací pravidla, 1. vydání, ASPI, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2008, str.
172 Mezinárodní obchodní komora v Paříži, Jednotná pravidla pro inkasa (URC 522), dostupná z: www.icc- xx.xx a dotupné z: xxxxx://xxx.xxx.xxxxxxxx.xx/xxx/xxxxxxx/XXX000.xxx, Píšek, Z., Jednotná pravidla pro inkasa komentářem, Československá obchodní a průmyslová komora, 1992, str. 9.
173 Pocta Stanislavu Plívovi k 75. narozeninám, Xxxxx, P. Ke smlouvě o inkasu, ASPI, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2008, str. 186.
174 Čl. 2 pís. b), c), d) URC 522, Jednotná pravidla pro inkasa (URC 522), dotupné z: xxxxx://xxx.xxx.xxxxxxxx.xx/xxx/xxxxxxx/XXX000.xxx, Mezinárodní obchodní komora v Paříži, dostupná z: xxx.xxx-xx.xx.
175 Pocta Stanislavu Plívovi k 75. narozeninám, Xxxxx, P. Ke smlouvě o inkasu, ASPI, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2008, str. 183.
vystavující, banku inkasující a banku předkládající. Vystavující bankou je banka, která přijímá inkasní instrukci od příkazce, inkasující banka je jakákoli další banka, kterou banka vystavující zapojila do inkasní operace a za banku předkládající je považována ta, která předkládá dlužníkovi dokumenty proti plnění.176
Základem vztahu mezi příkazcem a bankou je inkasní instrukce. Naše právní úprava pojem inkasní instrukce nezná a vztah mezi bankou a příkazcem se odvíjí od údajů uvedených ve smlouvě o inkasu. URC 522 inkasní instrukce upravují podrobně. K uzavření smlouvy o inkasu podle jednotných pravidel dojde v okamžiku udělení inkasní instrukce bance a její realizace ze strany banky.177 Inkasní instrukce musí doprovázet všechny dokumenty, týkající se daného inkasa. Dále je nutné, aby v dané instrukci byl uveden seznam dokumentů, které jsou k ní přiloženy a každý dokument musí být očíslován (čl. 4 pís. b) URC 522). Bankovní instrukce bude obsahovat zejména určení stran, seznam dokumentů, jejich očíslování, podmínky pro vydání dokumentů, náklady inkasa, stanovení úroků, atd.178 Příkazce musí určitě a srozumitelně vymezit podmínky inkasa. Pokud k tomuto určení ze strany příkazce nedojde, banka neodpovídá za následky, ke kterým na základě těchto instrukcí dojde. Po převzetí dokumentů je banka povinna je přezkoumat, zda souhlasí s inkasní instrukcí. Pokud se dokumenty a instrukce neshodují, musí neprodleně upozornit příkazce (čl. 12 URC 522).179 Avšak banka není povinna dané dokumenty přezkoumávat z hlediska formy, dostatečnosti, přesnosti, pravosti, jejich účinnosti, atd. (stejný postup jako v případě dokumentárního akreditivu).180
Jak je již uvedeno výše, inkasní transakce se může účastnit i více bank. Podle čl. 11 pís. a) URC 522 banky, které využijí jinou banku při inkasní operaci, tak konají na účet a nebezpečí příkazce.181 V rámci české právní úpravy má možnost určení další banky příkazce, avšak v případě Jednotných pravidel má tuto možnost i samotná banka. Podle
176 Čl. 3 URC 522, Jednotná pravidla pro inkasa (URC 522), dostupné z: xxxxx://xxx.xxx.xxxxxxxx.xx/xxx/xxxxxxx/XXX000.xxx, Mezinárodní obchodní komora v Paříži, dostupná z: xxx.xxx-xx.xx; Xxxxxxxxxx, I. Komentář k obchodnímu zákoníku, 5. díl § 566- 775, Linde Praha, a.s., Praha 1999, str. 499.
177 Pocta Stanislavu Plívovi k 75. narozeninám, Xxxxx, P. Ke smlouvě o inkasu, ASPI, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2008, str. 187.
178 Pocta Stanislavu Plívovi k 75. narozeninám, Xxxxx, P. Ke smlouvě o inkasu, ASPI, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2008, str. 189.
179 tamtéž.
180 čl. 13 URC 522, Jednotná pravidla pro inkasa (URC 522), dostupné z: xxxxx://xxx.xxx.xxxxxxxx.xx/xxx/xxxxxxx/XXX000.xxx Mezinárodní obchodní komora v Paříži, dostupná z: xxx.xxx-xx.xx; Xxxxxxxxxx, I. Komentář k obchodnímu zákoníku, 5. díl § 566- 775, Linde Praha, a.s., Praha 1999, str. 504-505.
181 Xxxxxxxxxx, I. Komentář k obchodnímu zákoníku, 5. díl § 566- 775, Linde Praha, a.s., Praha 1999, str. 501.
URC 522 má vystavující banka použít jako banku inkasní tu, kterou označí příkazce. Avšak v případě, že příkazce inkasující banku neurčí, má tuto možnost banka vysílající (provede výběr sama nebo výběr provede banka jiná). V případě určení banky předkládající bude situace obdobná. Pokud vystavující banka neurčí předkládající banku, má tuto možnost banka inkasní.182 Banky, které se účastní inkasní transakce, mají vůči sobě informační povinnost. Jako příklad lze uvést situaci, kdy předkládající banka musí informovat o neplacení nebo nepřijetí banky, od které má inkasní instrukci (čl. 26 pís. c) URC 522). Je zde dána také povinnost zjistit důvod, proč nedošlo k placení nebo přijetí a také povinnost vrátit dokumenty, pokud nedošlo k inkasu.183
Z uvedeného přehledu úpravy inkasa v Jednotných pravidlech pro inkasa vyplývá, že Mezinárodní obchodní komora vytvořila komplexnější a detailnější úpravu inkasa na rozdíl od české právní úpravy dané problematiky, a to v mnoha oblastech. Jako příklad lze uvést již zmíněnou úpravu vztahů mezi bankami a jejich práva a povinnosti, dále se jedná o inkasní instrukci a její obsah, postup při kontrole dokumentů a v neposlední řadě i odpovědnost subjektů inkasního vztahu.
182 čl 5 pís. d), f) URC 522, Jednotná pravidla pro inkasa (URC 522), dostupné z: xxxxx://xxx.xxx.xxxxxxxx.xx/xxx/xxxxxxx/XXX000.xxxXxxxxxxxxxx obchodní komora v Paříži, dostupná z: www.icc.-xx.xx; Xxxxxxxxxx, I. Komentář k obchodnímu zákoníku, 5. díl § 566- 775, Linde Praha, a.s., Praha 1999, str. 501.
183 Xxxxxxxxxx, X. Komentář k obchodnímu zákoníku, 5. díl § 566- 775, Linde Praha, a.s., Praha 1999, str. 500.
5 Akreditiv a inkaso v novém občanském zákoníku
V současné době probíhá schvalování návrhu nového občanského zákoníku (dále
„NOZ“). Tento zákoník též obsahuje právní úpravu akreditivu a inkasa. Obecně lze říci, že zákonodárce shledal dosavadní úpravu akreditivu a inkasa jako postačující. Budoucí úprava tedy je v zásadě stejná s tou současnou, která je obsažena v obchodním zákoníku. Přesto lze v návrhu nového občanského zákoníku najít určité odlišnosti.
Nový občanský zákoník obsahuje úpravu akreditivu a inkasa v části čtvrté (relativní majetkové vztahy) v její druhé hlavě, která se vztahuje na závazky z právního jednání. Akreditiv a inkaso jsou zařazeny do dílu 11 pod Závazky ze smlouvy o účtu, jednorázovém vkladu, akreditivu a inkasa. Akreditiv je konkrétně upraven v oddíle třetím, v ustanoveních
§ 2654 – 2665 a inkaso v oddíle čtvrtém v ustanoveních § 2666 – 2672. Rozdíly, které jsou společné oběma institutům, spočívají v prvé řadě v názvu samotných oddílů. Z názvu bylo vypuštěno, že se jedná o smlouvy a nadále se hovoří pouze o akreditivu a o inkasu. Za významnější změnu považuji, že zákonodárce zavedl dva nové názvy pro smluvní stranu, kterou v současné právní úpravě představuje banka. V případě akreditivu je banka nahrazena pojmem výstavce akreditivu a v případě inkasa je použito pojmu obstaravatel inkasa. Důvod této změny vidím v tom, že v současné úpravě může inkaso uzavřít i jiná osoba, od banky odlišná, pokud je k tomu ze zákona zmocněna.184
Pokud pozornost zaměříme na akreditiv, většina právní úpravy změněna nebyla. Jedná se zejména o vztahy mezi bankou a příkazcem a bankou a jinou bankou, která akreditiv potvrzuje nebo oznamuje. Změny se nedotkly ani ustanovení upravující jiné druhy akreditivu. Naopak významnou změnou je vypuštění podmínky, aby byla smlouva o akreditivu uzavřena v písemné formě. Vynechání tohoto požadavku považuji za chybné a právní jistota smluvních stran tím bude značně snížena. Stejná situace nastane i v případě změny či zrušení akreditivu, kdy NOZ opět upouští od povinné písemné formy. Dále ke změně dochází v případě oznámení o otevření akreditivu ve prospěch beneficienta. V ustanovení § 2655 NOZ již právní úprava nepoužívá pojmu akreditivní listina. Ale i tak
184 podle současné právní úpravy mohou inkaso uzavřít i osoby odlišné od banky, pokud jsou k tomu v zákoně zmocněny. Jedná se o spořitelní a úvěrní družstva, pokud danou činnost vykonávají pro své členy (viz výše).
je výstavce akreditivu povinen oznámit otevření akreditivu oprávněnému, a to v písemné formě. Tedy funkce akreditivní listiny bude zachována, i když pod pojmem akreditiv.
I v novém občanském zákoníku je zachována nezávislost akreditivu na jiných právních vztazích. Podle ustanovení § 2656 NOZ je závazek vzniklý z akreditivu nezávislý na závazku mezi výstavcem akreditivu a příkazcem i na závazku mezi příkazcem a oprávněným.
V případě inkasa dochází také k několika změnám. Za velmi významnou a pozitivní změnu považuji zavedení odměny, kterou je příkazce povinen zaplatit obstaravateli inkasa. Současná úprava tuto povinnost neobsahuje, i když by to vzhledem k charakteru smlouvy o inkasu bylo vhodné. Úplatnost inkasa je nově uvedena jak v základním ustanovení v § 2666 odst. 1 NOZ, tak i v ustanovení upravující dokumentární inkaso, tedy § 2671 NOZ.
Druhou významnou změnou a také poslední v případě inkasa je vynechání odkazu na podpůrnou úpravu mandátní smlouvy podle § 699 ObchZ. Vzhledem k tomu, že v současné úpravě v případě akreditivu odkaz na mandátní smlouvu chybí, ale v případě inkasa je její podpůrná funkce v zákoně zakotvena, lze se domnívat, že chtěl zákonodárce tuto problematiku sjednotit.
V předchozím textu je již několikrát zmíněno, že právní úprava akreditivu i inkasa je úpravou dispozitivní, tedy že strany si mohou sjednat práva a povinnosti odlišné od zákona. Domnívám se, že by alespoň některá ustanovení měla mít kogentně podobu. Avšak zákonodárce shledal současnou úpravu jako dostatečnou a ani na jejím dispozitivnost nic nezměnil. Smluvní strany si tedy i do budoucna budou moci obsah akreditivu a inkasa sjednat odlišně od právní úpravy.
Závěr
Akreditiv a inkaso, které jsou předmětem této diplomové práce, jsou významné platební instrumenty, a to jak v rámci vnitrostátního obchodu, tak i v rámci mezinárodních obchodních vztahů. S rozvojem obchodních vztahů dochází i k nárůstu frekvence v používání, těchto platebních nástrojů, a to především v mezinárodním obchodě. Důvodem pro tento vývoj je zejména vysoká právní jistota, které dané platební instrumenty smluvním stranám zajišťují. Akreditiv a inkaso přispívají zejména ke snížení nebo eliminaci různých druhů rizika spojeného s mezinárodním obchodem.
Cílem práce byla charakteristika akreditivu a inkasa, jejich fungování a poukázání na jejich výhody a nevýhody. Nejdříve je pozornost věnována společným znakům akreditivu a inkasa, tj. obecné charakteristice závazkových vztahů a obchodních závazkových vztahů. Vzhledem k tomu, že smlouva o akreditivu a smlouva o inkasu jsou bankovními smlouvy, je pozornost zaměřena i na charakteristiku bankovních obchodů a bance jako jednomu ze subjektů daných obchodních vztahů. Dále jsou charakterizovány jednotlivé smluvní typy, tj. smlouva o akreditivu a smlouva o inkasu, a to jak z pohledu české právní úpravy, tak i z pohledu právní úpravy mezinárodní. V neposlední řadě není možné ani opomenout budoucí vývoj dané problematiky, a tedy právní úpravu akreditivu a inkasa v novém občanském zákoníku.
Základem pro analýzu těchto instrumentů byl obchodní zákoník, který v rámci českého práva obsahuje komplexní úpravu smlouvy o akreditivu a smlouvy o inkasu. Vzhledem k tomu, že se jedná o právní předpis soukromého práva, je právní úprava akreditivu a inkasa úpravou dispozitivní. Smluvní strany se tedy mohou dohodnout odchylně od úpravy obchodního zákoníku nebo mohou použití některých ustanovení ve smlouvě úplně vyloučit. Tento fakt považuji za slabou stránku právní úpravy, jelikož se dispozitivní úpravou snižuje právní jistota pro smluvní strany. A právě tato právní jistota je zásadním důvodem pro využití těchto platebních instrumentů. V souvislosti s právní úpravou akreditivu a inkasa je nutné uvést, že je velmi stručná a některé problematické otázky řeší pouze okrajově nebo vůbec. Jako příklad lze uvést otázku nedostačující úpravy týkající se odpovědnosti bank (banky vystavující, potvrzující i oznamující) nebo také otázku dokumentů, které mají být bance předkládány a zároveň i samotný postup při jejich předkládání bance.
Součástí smlouvy o akreditivu a smlouvy o inkasu bývají často i odkazy na mezinárodní právní úpravu, a to zejména na obchodní zvyklosti. Hlavní důvod spatřuji zejména ve stručné právní úpravě obchodního zákoníku, která některé otázky upravuje pouze obecně nebo je neupravuje vůbec. V případě akreditivu a inkasa je významnou institucí v oblasti právní úpravy akreditivu a inkasa Mezinárodní obchodní komora se sídlem v Paříži, která je na územích jednotlivých států zastoupena prostřednictvím Národních výborů. Tato komora má významnou roli v rámci unifikace mezinárodních obchodních zvyklostí. Za nevýznamnější dokumenty, které se vztahují k akreditivu a inkasu, se řadí Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy a Jednotní pravidla pro inkasa. Tyto zvyklosti obsahují daleko konkrétnější úpravu těchto platebních instrumentů. Na rozdíl od české právní úpravy jsou zde podrobně vysvětleny jednotlivé pojmy, které se k akreditivu a inkasu vztahují, vztahy mezi bankami, které se daného právního vztahu účastní, konkretizuje postup bank při předkládání a zkoumání dokumentů a v neposlední řadě i podává přehled, i když ne úplný, jednotlivých druhů dokumentů a náležitostí, které musí splňovat. Kromě konkrétnější úpravy v rámci mezinárodních pravidel považuji za jeden z důvodů, proč jsou tato mezinárodní obchodní pravidla využívána i fakt, že jsou v nich zohledněny změny, ke kterým dochází v rámci bankovní praxe. Mezinárodní obchodní komora je v pravidelných intervalech reviduje a promítá do nich potřeby bankovní praxe a také změny, ke kterým došlo v období od poslední revize.
V rámci budoucího vývoje akreditivu a inkasa je nutné zmínit nový občanský zákoník, který také bude obsahovat právní úpravu akreditivu a inkasa. Přestože se domnívám, že je současná právní úprava příliš stručná a obecná a považuji dispozitivnost celé úpravy za nevýhodu, v novém občanském zákoníku k velkým změnám nedochází. Zákonodárce dosavadní stav shledává dostačujícím a dochází pouze ke změnám dílčím. Za významnou změnu považuji zejména zavedení úplaty v rámci smlouvy o inkasu. Avšak vzhledem k dispozitivnosit úpravy, tato změna nic nemění. Dále se domnívám, že vzhledem k rozvoji komunikačních technologií a zejména internetu, by měla v budoucnu být věnována pozornost i této otázce. V současné době, je tato problematika však řešena pouze v oblasti mezinárodní úpravy, kdy Mezinárodní obchodní komora vytvořila dodatek k Jednotným zvyklostem a pravidlům pro dokumentární akreditivy, které reflektují tento vývoj.
Seznam použitých zkratek
ČNB Česká národní banka
eUCP Dodatek k UCP 600 pro elektronickou prezentaci, verze 1.1/ Suplement to UCP 600 for Electronic Presentation, Version 1.1
Jednotná pravidla Jednotná pravidla pro dokumentární inkaso/ Uniform Rules for Collections, verze URC 522
Jednotné zvyklosti Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy/ Uniform Customes and Practise for Documentary Credits, verze UCP 600
MOK Mezinárodní obchodní komora
ObčZ zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
ObchZ zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník
UCP 500 Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy/ Uniform Customes and Practise for Documentary Credits, verze UCP 500
UCP 600 Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy/ Uniform Customes and Practise for Documentary Credits, verze UCP 600
URC 522 Jednotná pravidla pro dokumentární inkaso/ Uniform Rules for Collections, verze URC 522
ZoB zákon č. 21/1992 Sb., o bankách
ZoČNB zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance
Použité zdroje
Literatura
o Xxxxxxx, P. Dokumentární akreditiv v praxi, 4. zcela přepracované vydání, Grada Publishing, Praha 2008, ISBN 978-80-247-2276-4
o Bakeš, M.; Xxxxxxxxx, M.; Kotáb, P., Xxxxxxx, H. a kol Finanční právo,
5. upravené vydání, C.H.Beck, Praha 2009, ISBN 978-80-7400-801-6
o Xxxxx, X. x xxx. Zákon o bankách, komentář, Linde, Praha 2003, ISBN 80-7201- 418-8
o Xxxxxx, X.; Xxxxx, K.; Xxxxx, X. x xxx., Kurs obchodního práva. Obchodní závazky,
5. vydání, C.H.Beck, Praha 2010, ISBN 978-80-7400-337-0
o Dodatek k UCP 600 pro elektronickou prezentaci, verze 1.1, publikace Mezinárodní obchodní komory v Paříži, Národní výbor Mezinárodní obchodní komory v ČR 2007, ISBN 98-903297-7-5
o Jednotná pravidla a zvyklosti pro dokumentární akreditivy, publikace Mezinárodní obchodní komory v Paříži, Národní výbor Mezinárodní obchodní komory v ČR 2007, ISBN 98-903297-7-5
o Xxxxxx, Z.; Xxxxxxxxxx, M.; Xxxxxxx, K. a kol Právo mezinárodního obchodu, Xxxx Xxxxx, Plzeň 2008, ISBN 978-80-7380-108-3
o Liška, P. Ke smlouvě o otevření dokumentárního akreditivu, Právní rozhledy 4/2008, 16. ročník, 27. února 2008, strany 119-156
x Xxxxxxxx, X.; Xxxxxxxxxxxxx, X.; Xxxx, X. x xxx. Mezinárodní obchodní operace,
5. aktualizované vydání, Grada Publishing, Praha 2010, ISBN 978-80-247-3237-4
o Xxxxx, X.; Xxxxxxxx, X. Obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a vykládací pravidla, 1. vydání, ASPI, Xxxxxxx Kluwer, Praha 2008, ISBN 978-80-7357-333-1
o Xxxxxxxxxx, I. Komentář k obchodnímu zákoníku, 5. díl § 566- 775, Linde Praha, a.s., Praha 1999, ISBN 80-7201-175-8
o Píšek, Z., Jednotná pravidla pro inkasa s komentářem, Československá obchodní a průmyslová komora, 1992, ISBN 80-7003-266-9
o Xxxxx, S.; Xxxx, Š.; Xxxxx, P.; Xxxxx, X. Bankovní obchody, ASPI, Praha 2009,
ISBN 978-80-7357-433-8
o Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy, 2. aktualizované vydání, ASPI, Praha 2009,
ISBN 978-80-7357-444-4
o Pocta Stanislavu Plívovi k 75. narozeninám, Xxxxx, P. Ke smlouvě o inkasu, ASPI,
Xxxxxxx Kluwer, Praha 2008, ISBN 978-80-7357-370-6
o Xxxxxxx, J.; Xxxxxxx, Z.; Xxx, Z. a kol., Obchodní zákoník, komentář, I. díl,
Xxxxxxx Kluwer, Praha 2009, ISBN 978-80-7357-491-8
o Pokorná, J.; Xxxxxxx, Z.; Xxx, Z. a kol., Obchodní zákoník, komentář, II. díl,
Xxxxxxx Kluwer, Praha 2009, ISBN 978-80-7357-491-8
o Rozehnalová, N., Právo mezinárodního obchodu, 2. vydání, ASPI, Praha 2006,
ISBN 80-7357196-X
o Xxxxxxxxx, I.; Xxxxx, S.; Xxxxx, M. a kol, Obchodní zákoník, komentář, 13. vydání,
C.H.Beck, Praha 2010, ISBN 978-80-7400-354-7
o Švestka, X.; Xxxxxx, X. x xxx. Občanské právo hmotné (2. díl), 5. jubilejní aktualizované vydání, Xxxxxxx Kluwer ČR, a.s., Praha 2009, ISBN 978-80-7357- 473-4
o Švestka, J.; Xxxxxx, J.; Xxxxxxxx M.; Xxxxxx, X. Xxxxxxxx zákoník II, komentář,
2. vydání, C.H.Beck, Praha 2009, ISBN 978-80-7400-108-6
Internetové zdroje
o Mezinárodní obchodní komora v Paříži, dostupná z: xxx.xxx-xx.xx (listopad 2011)
o Jednotná pravidla pro inkasa (URC 522), dostupná z: xxxxx://xxx.xxx.xxxxxxxx.xx/xxx/xxxxxxx/XXX000.xxx (listopad 2011)
Právní předpisy
o zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
o zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
o zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů
o zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdější předpisů
o zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění pozdějších předpisů
o Návrh nového občanského zákoníku, dostupný z: xxxx://xxxxxxxxxxxxxxx.xxxxxxx.xx/xx/xxxxx-xxxxxx.xxxx
A letter of credit contract and a collection contract
This final thesis is focused on two important payment instruments – the letter of credit and the collection. The aim of this thesis is to analyze the letter of credit and the collection. Its main target is to describe both payment instruments and to introduce their use in real life situations and to point out advantages and disadvantages of both instruments. Both domestic and international legal arrangements as well as expert literature and articles were used to write the thesis. As a main source was used Commercial Code and unification of trade customs by the International Chamber of Commerce.
The thesis is divided in 5 chapters which furthermore divide themselves into several more subchapters. Because of the fact that contract on the letter of credit and the contract on collection are fundamental for the creation of commercial law obligation the first chapter discusses the general characteristics of commercial obligations from the point of view of the Civil Code and from the point of view of the Commercial Code. Furthermore the letter of credit and the collection are one of the many of bank contracts and these are explained in detail in the second chapter. The bank itself is a party to such contracts and that is why a lot of attention is paid in the second chapter to the banks themselves and the conditions they have to meet in order to be obliged from such contracts.
The following two chapters deal with the respective contractual types in detail. The third chapter offers an overview on letter of credit, it describers its different types, the way how the contract on the letter of credit is concluded and it also describes the actual working of the letter of credit. The fourth chapter has very similar structure as the previous one. It explores the contract on the collection, the way how it is concluded, the functioning of the collection, the responsibilities of the contractual parties etc.
The legal arrangement provided by the Commercial Code is quite brief. That is the reason why also international legal arrangements are used when concluding the contract on the letter of credit and the contract on the collection. Unified rules of the International Chamber of Commerce stand out between such international legal arrangements. International unification can be considered as supplemental source of legal arrangements for the letter of credit and for the collection. The international rules on letter of credit and the collection are described at the ends of the third and fourth chapter.
In the current time there are under way works on the new civil code and it is now in the procedure of approval by the parliament. That is the reason why the last chapter is focused on the provisions on the letter of credit and the collection in the proposal of the new civil code and it also compares the legal arrangements of the new provision with the current state contained in the Commercial Code.
Abstrakt: Smlouva o akreditivu a smlouva o inkasu
Tato diplomová práce je zaměřena na dva významné platební instrumenty, a to akreditiv a inkaso. Jejím cílem je analýza akreditivu a inkasa, a to zejména přiblížení těchto platebních nástrojů, jejich použití a fungování v praxi a také poukázání na jejich výhody a nevýhody. V rámci zpracování byla využita jak česká, tak i mezinárodní právní úprava, související literatura a články, které se k danému tématu vztahují. Hlavním pramenem byl obchodní zákoník a unifikace obchodních zvyklostí ze strany Mezinárodní obchodní komory.
Práce je rozdělena do pěti kapitol, které se dále dělí na několik podkapitol. Vzhledem k tomu, že obě smlouvy zakládají obchodní závazkový vztah mezi smluvními stranami dané smlouvy, je první kapitola věnována charakteristice závazkových vztahů podle občanského zákoníku a obchodních závazkových vztahů ve smyslu obchodního zákoníku. Zároveň jsou akreditiv a inkaso řazeny do kategorie bankovních obchodů, které jsou blíže vysvětleny v kapitole druhé. Vzhledem k tomu, že v obou případech je významnou smluvní stranou banka, je jí v této kapitole věnována pozornost.
Následující dvě kapitoly jsou již věnovány jednotlivým smluvním typům, které jsou v nich konkrétně rozebrány. Třetí kapitola poskytuje přehled o tom, co je to akreditiv, jeho jednotlivé druhy, způsob uzavírání smlouvy o akreditivu, samotné jeho fungování a také problematiku odpovědnosti stran za porušení smlouvy či za způsobenou škodu. Čtvrtá kapitola má podobné schéma jako kapitola předchozí. Je věnována smlouvě o inkasu, jejímu uzavírání, fungování inkasa, odpovědnosti smluvních stran, atd.
Právní úprava akreditivu a inkasa obsažená v obchodním zákoníku je poměrně stručná. Z tohoto důvodu je v rámci smluv o akreditivu a smluv o inkasu často využívána i mezinárodní úprava. Zejména se jedná o unifikovaná pravidla Mezinárodní obchodní komory. Mezinárodní unifikaci lze považovat za doplňující zdroj pro akreditiv a inkaso. Této mezinárodní úpravě je věnován závěr třetí a čtvrté kapitoly. Jsou zde uvedeny zejména rozdíly oproti ustanovením obchodního zákoníku nebo popřípadě jejich rozšíření.
V současné době probíhají práce na novém občanském zákoníku a jeho schvalování. Z tohoto důvodu je závěrečná kapitola věnována právní úpravě akreditivu a inkasa v návrhu nového občanského zákoníku a srovnání této nové úpravy se stávajícími ustanoveními, které obsahuje obchodní zákoník.
Klíčová slova v českém a anglickém jazyce
obchodní závazkové vztahy – bankovní obchody – smlouva o akreditivu – smlouva o inkasu – Mezinárodní obchodní komora
commercial obligationes – bank contracts – letter of credit contract – collection contract – International Chamber of Commerce