XXXXXX, Xxxx. Veřejnoprávní smlouvy a místní samospráva. In Nový správní řád a místní samospráva II. : sborník z 3. Letního mezinárodního workshopu Kroměříž. Editor Xxxxxxxxx Xxxxxxx, Xxxxx Xxxxxxx. Brno : Masarykova Univerzita, 2008. str. 181.
XXXXXX, Xxxx. Změny v oblasti sjednávání mezinárodních smluv v rámci EU po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost. In: XXXXXXX, Naděžda a kol. Lisabonská smlouva a její dopady na evropské, mezinárodní a vnitrostátní právo členských států. Praha: Leges, 2012, str. 180. Opačný názor, tedy že se zde jedná o dvě ustanovení bez vzájemné hierarchické nadřazenosti, zastává X. Xxxxxxx, viz např. SVOBODA, 2010, op. cit., str. 46 – 47. 55 XXXXXXXX, Xxxx; XXXXXXXXX, Xxxx. Law and practice of EU external relations: salient features of a changing landscape. Vyd. 1. Cambridge: Cambridge University Press, 2008, str. 61. celní unie, hospodářská soutěž v rámci vnitřního trhu, měnová politika, rybářská politika a společná obchodní politika. I přes různící se názory se můžeme domnívat, že vzhledem k zařazení celé obchodní politiky do výlučných pravomocí sem patří i služby audiovizuální, kulturní, vzdělávací, sociální a zdravotní (dříve ve sdílené pravomoci). Podle již zmíněného druhého odstavce článku 3 SFEU pak je ve výlučné pravomoci rovněž „uzavření mezinárodní smlouvy, pokud je její uzavření stanoveno legislativním aktem Unie nebo je nezbytné k tomu, aby Unie mohla vykonávat svou vnitřní pravomoc, nebo pokud její uzavření může ovlivnit společná pravidla či změnit jejich působnost“. I přes snahu kodifikovat judikaturu SDEU činí toto ustanovení značné potíže. Co se týče pravomoci stanovené na základě legislativního aktu Unie, při doslovné interpretaci by ustanovení znamenalo, že i když vnější smlouva do výslovné pravomoci nespadá, zakládá pouhá legislativní povaha aktu EU výlučnou pravomoc Unie.56 Takový výklad však jistě není členskými státy přijatelný. Druhá část ustanovení, nezbytnost k výkonu vnitřní pravomoci, pak vychází z posudku SDEU 1/94, podle něhož se může stát výjimečně vnější pravomoc Společenství výlučnou, pokud „nemůže být vnitřní cíl Společenství dosažen pouhým přijetím autonomní unijní legislativy, ale je třeba do procesu zahrnout formou mezinárodní smlouvy i třetí stranu“.57 Poslední část ustanovení souvisí s čl. 216 odst. 1 SFEU, který zakotvuje obecnou pravomoc EU k uzavírání mezinárodních smluv. Vzhledem k tomu, že oba články obsahují „ovlivnění společných pravidel, popř. změnu rozsahu jejich působnosti“, je jasné, že tato situace spadá výhradně do výlučné pravomoci EU. Závěrem dodejme, že v praxi lze často výlučnost uzavřené vnější smlouvy dovodit ze skutečnosti, že její smluvní stranou nejsou členské státy, nýbrž sama Evropská unie.58 Na poli sdílených pravomocí nál...
XXXXXX, Xxxx. NOZ v praxi: Podíl ve společnosti s ručením omezeným. Xxxxxxxx-xxxxxxxxx.xx [online]. 2014, , [cit. 5. března 2019].
XXXXXX, Xxxx. Správní právo: obecná část. 8., dopl. a aktualiz. vyd., (V nakl. Doplněk 3.). Brno: Doplněk, 2012, s. 48. ISBN 978-80-7239-281-0. XXXXXX, P., XXXXXXX, R. Lexikon, správní právo. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2002, s. 574 – 575. ISBN 80- 7208-314-7.
XXXXXX, Xxxx. Boj proti švarcsystému: „less is more“. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. Praha: C. H. Xxxx, 2012, č. 9, s. 326-329. ISSN 1210- 6410.
XXXXXX, Xxxx. Zakázková autorská díla z pohledu práva závazkového a autorského. Praha: Linde, 2013, str. 66.
XXXXXX, Xxxx. Zakázková autorská díla z pohledu práva závazkového a autorského. Praha: Linde, 2013, str. 66. Při vlastní úpravě licenčního ujednání by se měly strany dohodnout především na tom, zda bude licence výhradní nebo nevýhradní (§ 2360 OZ). Z praxe mohu potvrdit, že při zhotovení softwaru „na zakázku“ objednatel často trvá na tom, aby se jednalo o výhradní licenci, neboť do vývoje počítačového programu investoval nemalé prostředky a nechce, aby konkurence získala daný program za zlomek ceny, kterou do vývoje investoval, případně chce software sám dále prodávat62. Strany by dále měly věnovat pozornost ujednání o odměně (§ 2358 odst. 1, § 2366 OZ) a to vzhledem k tomu, že mezi stranami byla pravděpodobně sjednána úplata za zhotovení softwaru jako dílo. Výslovným ujednáním se strany vyhnou případnému dodatečnému vyměření „obvyklé odměny“ dle § 2366 odst. 1, písm. a) OZ. Ani takovým ujednáním však zcela nevyloučení do budoucna možnost autora domáhat se „dodatečné odměny“ dle § 2374 OZ, neboť autor se tohoto práva nemůže vzdát (§ 2374 odst. 1 OZ). Jako poměrně problematickou vidím otázku výpovědi licence. § 1998 OZ stanoví, že závazek lze vypovědět tehdy, ujednají-li si to strany nebo stanoví-li tak zákon. Jelikož licence bude mít ve smlouvě o zhotovení softwaru většinou dobu trvání „na neurčito“ měl by se na licenční smlouvu vztahovat i § 1999 odst. 1 OZ, který uvádí, že takový závazek lze vypovědět. Na druhou stranu by však obsah licence vyhovoval taktéž ustanovení § 1999 odst. 2 OZ, kde se stanoví, že se § 1999 odst. 1 OZ nepoužije, což svědčí spíše pro nevypověditelnost závazku pouze na základě zákona. Výpověď je však upravena také v rámci licenční smlouvy v § 2370 OZ, i když toto ustanovení má charakter, podle toho jak je formulováno, spíše než obecného připuštění výpovědi, stanovení účinků výpovědi. Důvodová zpráva k přesnému významu tohoto ustanovení mlčí a konečného určení toho, zda je licence vypověditelná přímo ze zákona, se tak dočkáme až na základě judikatury. Pokud by bylo připuštěno, že lze licenci vypovědět přímo ze zákona bude další samostatnou otázkou posouzení toho, zda je takové
XXXXXX, Xxxx. Zakázková autorská díla z pohledu práva závazkového a autorského. Praha: Linde, 2013, 147 s. ISBN 978-80-7201-903-8.
XXXXXX, Xxxx. Katastr nemovitostí. 2. vyd. Praha: C.H. Xxxx, 2010, s. 14-20. Zatímco do 31.12.2013 platila rozdílná a nesourodá úprava a kupní smlouva byla upravena dvěma právními předpisy, občanským zákoníkem z roku 1964 a obchodním zákoníkem z roku 1991, současný občanský zákoník přinesl jednotnou úpravu kupní smlouvy, kdy se celá úprava tohoto významného právního institutu nachází na jednom místě v jediném předpise. Současný občanský zákoník tak předchozí dualismus odstranil, což je bezesporu velkým přínosem a zjednodušením pro všechny uživatele práva. Nová jednotná úprava kupní smlouvy vychází především z úpravy obsažené v obchodním zákoníku z roku 1991, která byla ve srovnání s úpravou v předchozím občanském zákoníku modernější. Úprava však z obchodního zákoníku nebyla převzala kompletně, neboť nová úprava je inspirována z velké části i moderními evropskými trendy.8 Současný občanský zákoník definuje kupní smlouvu v ustanovení § 2079 odst. 1 OZ následovně: „Kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu.“ Hlavním účelem kupní smlouvy je převod vlastnického práva k věci z jednoho subjektu na druhý, tedy z prodávajícího na kupujícího. Ustanovení občanského zákoníku upravující kupní smlouvu jsou v zásadě dispozitivní, umožňují tak určitou volnost v uspořádání vzájemných práv a povinností na základě dohody mezi nimi. Tento smluvní typ náleží ke konsensuálním kontraktům, tudíž k uzavření smlouvy dochází již souhlasným projevem vůle stran, nikoli fyzickým předáním předmětu smlouvy, jak je tomu u kontraktů reálných. Koupě realizovaná kupní smlouvou je dvoustranným právním jednáním zakládající mezi subjekty synallagmatický právní vztah, tzn., kdy vzájemná plnění jsou rovnocenná. Práva a povinnosti kupujícího a prodávajícího jsou v recipročním vztahu – na jedné straně synallagmatického vztahu stojí závazek prodávajícího odevzdat kupujícímu předmět
XXXXXX, Xxxx. Předsmluvní odpovědnost: Culpa in contrahendo. Praha: Auditorium, 2009. s. 65. ISBN 978-80-9037-869-8. informační povinnosti budou vyšší. Toto přitom platí i pro podnikatele jakožto příslušníky podnikatelského stavu.160 I pro obecnou informační povinnost v občanském zákoníku by se nejspíše uplatnil závěr, že prodávající má vyšší informační povinnost než kupující. Vyplývá to zejména z toho, že je to právě prodávající, kdo má předmět plnění u sebe a kdo by o něm měl mít nejvíce informací, jakož i z toho, že prodávající má možnost hodnotu informací zohlednit v ceně.161 V rámci úpravy koupě v tomto smyslu občanský zákoník ve svém ustanovení § 2084 výslovně stanoví povinnost prodávajícího upozornit kupujícího při ujednávání smlouvy na vady věci, o nichž ví. Taktéž ustanovení § 2164 věta druhá o. z. ukládá prodávajícímu upozornit na vadu věci a její charakter, a to v případě, že prodává zboží v obchodě za nižší cenu v důsledku vady, která nebrání užívat věc k určenému účelu.