Délka a rozvrh pracovní doby. Pracovní dobou se rozumí doba, v níž je zaměstnanec povinen pro zaměstnavatele vykonávat práci, a doba, v níž je na pracovišti zaměstnanec připraven vykonávat práci dle pokynů zaměstnavatele.74 Právo zaměstnavatele zadávat zaměstnanci pracovní úkoly je pak možno uplatňovat pouze v tomto dohodnutém časovém úseku. Podle mého názoru je více než správně, že se za pracovní dobu již nepovažuje pouze doba, v níž zaměstnanec fakticky vykonával práci, ale také doba, kdy byl dle pokynu zaměstnavatele přítomen na pracovišti, a byl připraven plnit pracovní příkazy zaměstnavatele, ačkoliv mu žádný udělen nebyl, jak tomu bylo v zákoníku práce, jehož účinnost skončila 31.12.2006. Doba, ve které zaměstnanec nedostane žádný pracovní pokyn, ale je dle vůle zaměstnavatele přítomen na pracovišti, bude posuzována jako překážka na straně zaměstnavatele dle § 207 a násl. ZP. Nebylo by správné, aby se doba, po kterou zaměstnanec vyčkává na pracovišti pokynů zaměstnavatele, do pracovní doby nezapočítávala a tudíž by za ni zaměstnanci nepříslušela mzda, protože i když práci zrovna nekoná, nemůže s tímto časem svobodně naložit. 74 § 78 odst. 1, zákona 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Dle ZP, jehož účinnost trvala do 31.12.2006, byla připravenost k výkonu práce považována za pracovní pohotovost konanou na pracovišti. Pracovní pohotovost na pracovišti je tedy shodně se směrnicí o pracovní době75 a judikaturou ESD od 1.1.2007 považována za pracovní dobu. Povinnost členských států EU vymezit pojem pracovní doby v souladu se směrnicí o pracovní době potvrdil ESD v rozsudku ve věci C-121/02, Landeshauptstadt Kiel
