Common use of Forma smlouvy Clause in Contracts

Forma smlouvy. Soukromé právo je založeno na principu neformálnosti. Neformálnost právních jednání vyplývá z principu autonomie vůle, který se projevuje v možnosti osoby zvolit si podle svého rozhodnutí nejen obsah a adresáta právního jednání, ale také jeho formu. Každý má právo zvolit si pro právní jednání a tedy i pro smlouvu libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem (§ 559 občanského zákoníku). Smlouva tedy podle občanského zákoníku může být uzavřena nejen v písemné formě, kterou je třeba ve smyslu § 562 odst. 1 občanského zákoníku rozumět i formu elektronickou, ale samozřejmě i ústně či konkludentně, tj. faktickým jednáním stran. Oproti předcházející právní úpravě došlo v novém občanském zákoníku k výraznému posílení zásady neformálnosti právních jednání. V novém občanském zákoníku byla požadavku písemné formy zbavena řada právních jednání, pro která byla forma dříve předepsána. Oproti dřívější právní úpravě bylo ustoupeno od požadavku písemné formy například u všech dohod působících změnu v subjektech závazku (postoupení pohledávky, převzetí dluhu a přistoupení k závazku), u ujednání o smluvní pokutě a u některých dohod působících zánik závazku (dohoda o prominutí dluhu) či u smlouvy o smlouvě budoucí. Ze zásady neformálnosti právních jednání plyne, že právní jednání lze učinit, a tedy i smlouvu uzavřít platně v jakékoli formě, pokud není forma zvláště stanovena zákonem. I v případě, že určitá forma právního jednání a smlouvy není zákonem vyžadována, mohou se strany na určité formě právního jednání dohodnout. Například zákon nepožaduje žádné zvláštní požadavky na formu a bylo by proto možné uzavřít smlouvu ústně, ale strany se mezi sebou dohodnou, že tento typ smluv budou uzavírat pouze v písemné formě. Proto je tradičně rozeznávána forma zákonná, kdy požadavek formy vyplývá ze zákona, a forma smluvní, kdy požadavek formy vyplývá pouze z vůle jednajících stran (s dalšími rozdílnými důsledky uvedenými např. v § 564 či § 582 OZ). Zákon o registru smluv představuje významný zásah do zásady neformálnosti a stanovuje zákonné požadavky na formu smlouvy, od kterých se není možné odchýlit. Zákon o registru smluv totiž stanoví, že smlouvy, na něž se vztahuje povinnost uveřejnění prostřednictvím registru smluv, musí být uzavřeny písemně (§ 8 odst. 2 ZRS). Zákon o registru smluv tak zásadním způsobem omezuje volbu formy nad rámec případů stanovených v občanském zákoníku. I v případech kdy občanský zákoník nevyžaduje pro určitý smluvní typ písemnou formu, musí být nově smlouva uzavřena písemně, pokud spadá do okruhu povinně uveřejňovaných smluv dle zákona o registru smluv. Tedy zjednodušeně řešeno – je-li soukromoprávní smlouva nebo smlouva o poskytnutí dotace či návratné finanční výpomoci uzavírána s některým ze subjektů vyjmenovaných v § 2 odst. 1 ZRS a není-li hodnota jejího předmětu rovna nebo nižší než 50.000 Kč bez DPH, musí být ze zákona smlouva uzavřena v písemné formě. Co se považuje za písemnou formu, upravují zejména ustanovení § 561 a § 562 občanského zákoníku. Základní pravidlo ohledně písemné formy právních jednání stanoví, že právní jednání bude platně učiněno v písemné formě za splnění dvou základních předpokladů, kterými jsou písemnost (písemné zachycení na hmotném nosiči) a podpis jednajícího. Písemná forma je ale zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. V případě elektronického právního jednání ve smyslu § 561 odst. 1 věta 3 OZ se nevyžaduje uznávaný elektronický podpis podle § 11 (který se používá při procesní komunikaci vůči orgánům veřejné moci), ani zaručený elektronický podpis podle § 2 písm. b) zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů, ale protože jde o soukromoprávní jednání, plně postačuje tzv. prostý elektronický podpis podle § 2 písm. a) zákona o elektronickém podpisu. V případě elektronického právního jednání ve smyslu § 562 OZ se nevyžaduje podpis v pravém slova smyslu vůbec, pokud použité elektronické nebo jinými technické prostředky umožňují zachycení obsahu právního jednání a určení jednající osoby. Otázka podpisu (jak vlastnoručního, tak i elektronického) je však při uveřejňování smluv v registru smluv irelevantní, neboť podle § 5 odst. 1 ZRS se uveřejňuje pouze „elektronický obraz textového obsahu smlouvy“, takže uveřejněná smlouva podpisy nemusí obsahovat tak jako tak vůbec. Důležité je zmínit, že aby smlouva splňovala požadavek písemné formy, musí požadavku písemné formy vyhovět i právní jednání, na základě kterých smlouva vznikla. Tedy požadavky písemné formy musí splnit jak nabídka na uzavření smlouvy (oferta), tak i její přijetí (akceptace). Podrobněji k procesu vzniku smlouvy viz § 1731 a násl. občanského zákoníku. Nedodržení formy právního jednání je sankcionováno neplatností (§ 582 občanského zákoníku). V případě, že je forma právního jednání vyžadována ujednáním stran nebo částí čtvrtou občanského zákoníku, je možné neplatnost namítnout, jen nebylo-li již plněno (§ 582 odst. 2 občanského zákoníku). Toto ustanovení se však nepoužije na nedodržení písemné formy požadované v § 8 odst. 2 ZRS už jen proto, že v § 582 odst. 2 občanského zákoníku je odkazováno pouze na zákonné požadavky formy dle části čtvrté občanského zákoníku a nikoliv na požadavky na formu dle speciálních zákonů. Kromě toho, požadavek písemné formy povinně uveřejňovaných smluv může být chápán jako požadavek veřejného pořádku, jehož nedodržení způsobí absolutní neplatnost smlouvy dle § 588 občanského zákoníku.

Forma smlouvy. Soukromé právo je založeno na principu neformálnosti. Neformálnost právních jednání vyplývá z principu autonomie vůle, který se projevuje v možnosti osoby zvolit si podle svého rozhodnutí nejen obsah a adresáta právního jednání, ale také jeho formu. Každý má právo zvolit si pro právní jednání jednání, a tedy i pro smlouvu smlouvu, libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem (§ 559 občanského zákoníkuOZ). Smlouva tedy podle občanského zákoníku obecně může být uzavřena nejen v písemné formě, kterou je třeba ve smyslu § 562 odst. 1 občanského zákoníku OZ rozumět i formu elektronickou, ale samozřejmě i ústně či konkludentně, tj. faktickým jednáním stran. Oproti předcházející právní úpravě došlo v novém občanském zákoníku k výraznému posílení zásady neformálnosti právních jednání. V novém občanském zákoníku byla požadavku Požadavku písemné formy byla zbavena řada právních jednání, pro která byla forma dříve předepsána. Oproti dřívější právní úpravě bylo ustoupeno od požadavku písemné formy například u všech dohod působících změnu v subjektech závazku (postoupení pohledávky, převzetí dluhu a přistoupení k závazku), u ujednání o smluvní pokutě a u některých dohod působících zánik závazku (dohoda o prominutí dluhu) či u smlouvy o smlouvě budoucí. Ze zásady neformálnosti právních jednání plyne, že právní jednání lze učinit, a tedy i smlouvu uzavřít platně v jakékoli formě, pokud není forma zvláště stanovena zákonem. I v případě, že určitá forma právního jednání a smlouvy není zákonem vyžadována, mohou se strany na určité formě právního jednání dohodnout. Například zákon nepožaduje nestanoví žádné zvláštní požadavky na formu formu, a bylo by proto možné uzavřít smlouvu ústně, ale strany se mezi sebou dohodnou, že tento typ smluv budou uzavírat pouze v písemné formě. Proto je tradičně rozeznávána forma zákonná, kdy požadavek formy vyplývá ze zákona, a forma smluvní, kdy požadavek formy vyplývá pouze z vůle jednajících stran (s dalšími rozdílnými důsledky uvedenými např. v § 564 či § 582 OZ). Zákon o registru smluv představuje významný zásah do zásady neformálnosti a stanovuje zákonné požadavky na formu smlouvy, od kterých se není možné odchýlit. Zákon o registru smluv totiž stanovístanovil, že smlouvy, na něž se vztahuje povinnost uveřejnění prostřednictvím registru smluv, musí být uzavřeny písemně (§ 8 odst. 2 ZRS). Zákon Novelou zákona o registru smluv tak zásadním způsobem omezuje volbu č. 249/2017 Sb. byl požadavek písemné formy nad rámec případů stanovených v občanském zákoníku. I v případech kdy občanský zákoník nevyžaduje pro určitý smluvní typ písemnou formu, musí být nově smlouva uzavřena písemně, pokud spadá do okruhu povinně uveřejňovaných smluv dle zákona o v § 8 odst. 2 ZRS výrazně liberalizován. Nově platí, že smlouvu lze uzavřít nejen písemně, ale i jiným způsobem umožňujícím uveřejnění smlouvy prostřednictvím registru smluv. Tedy zjednodušeně řešeno – V praxi to znamená zjednodušení uzavírání povinně uveřejňovaných smluv, neboť nejen smlouva jako celek, ale i jednotlivá právní jednání, která smlouvu tvoří (pokud není na jedné listině), nemusí být v písemné formě (tj. zejm. s podpisem jednajících osob). Postačí, pokud jsou jednání účastníků smlouvy v textové podobě, případně mohou být i v podobě ústní, telefonické či konkludentní, pokud je v textové podobě alespoň úplný záznam o obsahu smlouvy. Praktické to bude zejména tam, kde ve smluvní praxi dochází k uzavírání smluv faktickým jednáním ve smyslu § 1744 OZ (S přihlédnutím k obsahu nabídky nebo k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo je-li soukromoprávní to obvyklé, může osoba, které je nabídka určena, nabídku přijmout tak, že se podle ní zachová, zejména poskytne-li nebo přijme-li plnění.). Jiným problémem však je, že i v těchto případech musí být smlouva nebo smlouva o poskytnutí dotace či návratné finanční výpomoci uzavírána s některým ze subjektů vyjmenovaných v nejdříve uveřejněna, aby mohla být účinná (§ 2 6 odst. 1 ZRS a není-li hodnota jejího předmětu rovna nebo nižší než 50.000 Kč bez DPH, musí být ze zákona smlouva uzavřena v písemné forměZRS). Co se obecně v soukromém právu považuje za písemnou formu, upravují zejména ustanovení § 561 a § 562 občanského zákoníkuOZ (blíže srov. např. komentář k § 561 a § 562 OZ in Melzer, F., Xxxx, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, 1264 s. nebo volně přístupný článek Písemnost, elektronický a biometrický podpis v elektronickém právním jednání, Bulletin advokacie, 12/2014, xxxx://xxx.xxx.xx/xxxxxxx/xxxx.xxx?xx=00000). - Základní pravidlo ohledně písemné formy právních jednání v § 561 OZ stanoví, že právní jednání bude platně učiněno v písemné formě za splnění dvou základních předpokladů, kterými jsou písemnost (písemné zachycení na hmotném nosiči) a podpis jednajícího. - Speciální pravidlo v § 562 OZ pak doplňuje, že „písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby“. V těchto případech není podmínkou zachování písemné formy podpis jednajícího, ale pouze jeho určitelnost a zachycení obsahu jeho jednání (např. prostý e-mail). Jde-li o podpis elektronický, rozumí se jím nyní podle čl. 3 bod 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 ze dne 23. července 2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu (tzv. eIDAS) data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání. Písemná forma je ale zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby, aniž by bylo nutné je podepsat (§ 562 odst. V případě 1 OZ). Způsob podepisování elektronického právního jednání ve smyslu § 561 odsta elektronických aktů je však upraven i dalšími předpisy, od 19. 1 věta 3 OZ se nevyžaduje uznávaný elektronický podpis podle § 11 (který se používá při procesní komunikaci vůči orgánům veřejné moci), ani zaručený elektronický podpis podle § 2 písm9. b) zákona 2016 zejména zákonem č. 227/2000 297/2016 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonůslužbách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ale protože jde o soukromoprávní jednání, plně postačuje tzv. prostý elektronický podpis podle konkrétně v jeho § 2 písm. a) zákona o elektronickém podpisu. V případě elektronického právního jednání ve smyslu § 562 OZ se nevyžaduje podpis v pravém slova smyslu vůbec, pokud použité elektronické nebo jinými technické prostředky umožňují zachycení obsahu právního jednání a určení jednající osoby5 – 7. Otázka podpisu (jak vlastnoručního, tak i elektronického) je však při relevantní pouze pro uzavření povinně uveřejňované smlouvy, pokud je uzavírána písemně. Pokud je smlouva uzavírána jiným způsobem umožňujícím uveřejnění, pak je otázka podpisu irelevantní. Pro následné uveřejňování smluv v registru smluv irelevantníje otázka podpisu irelevantní v obou případech, neboť podle § 5 odst. 1 ZRS se uveřejňuje pouze „elektronický obraz textového obsahu smlouvy“, takže uveřejněná smlouva podpisy nemusí obsahovat tak jako tak vůbec. Důležité je zmínit, že aby smlouva splňovala požadavek písemné formy, musí požadavku písemné formy vyhovět i právní jednání, na základě kterých smlouva vznikla. Tedy požadavky písemné formy musí splnit jak nabídka na uzavření smlouvy “ bez podpisů (ofertakteré navíc představují osobní údaje), tak i její přijetí (akceptace). Podrobněji k procesu vzniku smlouvy viz § 1731 a násl. občanského zákoníku. Nedodržení formy právního jednání je sankcionováno neplatností (§ 582 občanského zákoníkuOZ), pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 OZ). V případě, že je forma právního jednání vyžadována ujednáním stran nebo částí čtvrtou občanského zákoníku, je možné neplatnost namítnout, jen nebylo-li již plněno (§ 582 odst. 2 občanského zákoníku). Toto ustanovení se však nepoužije na nedodržení písemné formy požadované v § 8 odst. 2 ZRS už jen protoVzhledem k tomu, že v § 582 odst. 2 občanského zákoníku ZRS je odkazováno pouze na zákonné požadavky formy dle části čtvrté občanského zákoníku a nikoliv na požadavky na formu dle speciálních zákonů. Kromě tohopísemná forma, požadavek písemné formy povinně uveřejňovaných případně jiná forma umožňující uveřejnění smlouvy prostřednictvím registru smluv může být chápán jako požadavek stanovena zákonem z důvodu veřejného pořádku, jehož nedodržení způsobí povede její porušení k absolutní neplatnost smlouvy dle neplatnosti ve smyslu § 588 občanského zákoníkuOZ.

Forma smlouvy. Soukromé právo je založeno na principu neformálnosti. Neformálnost právních jednání vyplývá z principu autonomie vůle, který se projevuje v možnosti osoby zvolit si podle svého rozhodnutí nejen obsah a adresáta právního jednání, ale také jeho formu. Každý má právo zvolit si pro právní jednání jednání, a tedy i pro smlouvu smlouvu, libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem (§ 559 občanského zákoníkuOZ). Smlouva tedy podle občanského zákoníku obecně může být uzavřena nejen v písemné formě, kterou je třeba ve smyslu § 562 odst. 1 občanského zákoníku OZ rozumět i formu elektronickou, ale samozřejmě i ústně či konkludentně, tj. faktickým jednáním stran. Oproti předcházející právní úpravě došlo v novém občanském zákoníku k výraznému posílení zásady neformálnosti právních jednání. V novém občanském zákoníku byla požadavku Požadavku písemné formy byla zbavena řada právních jednání, pro která byla forma dříve předepsána. Oproti dřívější právní úpravě bylo ustoupeno od požadavku písemné formy například u všech dohod působících změnu v subjektech závazku (postoupení pohledávky, převzetí dluhu a přistoupení k závazku), u ujednání o smluvní pokutě a u některých dohod působících zánik závazku (dohoda o prominutí dluhu) či u smlouvy o smlouvě budoucí. Ze zásady neformálnosti právních jednání plyne, že právní jednání lze učinit, a tedy i smlouvu uzavřít platně v jakékoli formě, pokud není forma zvláště stanovena zákonem. I v případě, že určitá forma právního jednání a smlouvy není zákonem vyžadována, mohou se strany na určité formě právního jednání dohodnout. Například zákon nepožaduje nestanoví žádné zvláštní požadavky na formu formu, a bylo by proto možné uzavřít smlouvu ústně, ale strany se mezi sebou dohodnou, že tento typ smluv budou uzavírat pouze v písemné formě. Proto je tradičně rozeznávána forma zákonná, kdy požadavek formy vyplývá ze zákona, a forma smluvní, kdy požadavek formy vyplývá pouze z vůle jednajících stran (s dalšími rozdílnými důsledky uvedenými např. v § 564 či § 582 OZ). Zákon o registru smluv představuje významný zásah do zásady neformálnosti a stanovuje zákonné požadavky na formu smlouvy, od kterých se není možné odchýlit. Zákon o registru smluv totiž stanoví, že smlouvy, na něž se vztahuje povinnost uveřejnění prostřednictvím registru smluv, musí být uzavřeny písemně (§ 8 odst. 2 ZRS). Zákon o registru smluv tak zásadním způsobem omezuje volbu formy nad rámec případů stanovených v občanském zákoníku. I v případech kdy občanský zákoník nevyžaduje pro určitý smluvní typ písemnou formu, musí být nově smlouva uzavřena písemně, pokud spadá do okruhu povinně uveřejňovaných smluv dle zákona o registru smluv. Tedy zjednodušeně řešeno – je-li soukromoprávní smlouva nebo smlouva o poskytnutí dotace či návratné finanční výpomoci uzavírána s některým ze subjektů vyjmenovaných v § 2 odst. 1 ZRS a není-li hodnota jejího předmětu rovna nebo nižší než 50.000 Kč bez DPH, musí být ze zákona smlouva uzavřena v písemné forměformě (a v listinné nebo v elektronické podobě). Co se obecně v soukromém právu považuje za písemnou formu, upravují zejména ustanovení § 561 a § 562 občanského zákoníkuOZ (blíže srov. např. komentář k § 561 a § 562 OZ in Melzer, F., Tégl, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, 1264 s. nebo volně přístupný článek Písemnost, elektronický a biometrický podpis v elektronickém právním jednání, Bulletin advokacie, 12/2014, xxxx://xxx.xxx.xx/xxxxxxx/xxxx.xxx?xx=00000). - Základní pravidlo ohledně písemné formy právních jednání v § 561 OZ stanoví, že právní jednání bude platně učiněno v písemné formě za splnění dvou základních předpokladů, kterými jsou písemnost (písemné zachycení na hmotném nosiči) a podpis jednajícího. - Speciální pravidlo v § 562 OZ pak doplňuje, že „písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby“. V těchto případech není podmínkou zachování písemné formy podpis jednajícího, ale pouze jeho určitelnost a zachycení obsahu jeho jednání (např. prostý e-mail). Jde-li o podpis elektronický, rozumí se jím nyní podle čl. 3 bod 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 ze dne 23. července 2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu (tzv. eIDAS) data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání. Písemná forma je ale zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby, aniž by bylo nutné je podepsat (§ 562 odst. V případě 1 OZ). Způsob podepisování elektronického právního jednání ve smyslu § 561 odsta elektronických aktů je však upraven i dalšími předpisy, od 19. 1 věta 3 OZ se nevyžaduje uznávaný elektronický podpis podle § 11 (který se používá při procesní komunikaci vůči orgánům veřejné moci), ani zaručený elektronický podpis podle § 2 písm9. b) zákona 2016 zejména zákonem č. 227/2000 297/2016 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonůslužbách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ale protože jde o soukromoprávní jednání, plně postačuje tzv. prostý elektronický podpis podle konkrétně v jeho § 2 písm. a) zákona o elektronickém podpisu. V případě elektronického právního jednání ve smyslu § 562 OZ se nevyžaduje podpis v pravém slova smyslu vůbec, pokud použité elektronické nebo jinými technické prostředky umožňují zachycení obsahu právního jednání a určení jednající osoby5 – 7. Otázka podpisu (jak vlastnoručního, tak i elektronického) je však při relevantní pouze pro uzavření povinně uveřejňované smlouvy. Pro následné uveřejňování smluv v registru smluv je otázka podpisu irelevantní, neboť podle § 5 odst. 1 ZRS se uveřejňuje pouze „elektronický obraz textového obsahu smlouvy“, takže uveřejněná smlouva podpisy nemusí obsahovat tak jako tak vůbec“ bez podpisů (které navíc představují osobní údaje). Důležité je zmínit, že aby smlouva splňovala požadavek písemné formy, musí požadavku písemné formy vyhovět i obě právní jednání, na základě kterých smlouva vznikla. Tedy požadavky písemné formy musí splnit jak nabídka na uzavření smlouvy (oferta), tak i její přijetí (akceptace). Podrobněji k procesu vzniku smlouvy viz § 1731 a násl. občanského zákoníkuOZ. Nedodržení formy právního jednání je sankcionováno neplatností (§ 582 občanského zákoníkuOZ), pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 OZ). V případě, že je forma právního jednání vyžadována ujednáním stran nebo částí čtvrtou občanského zákoníku, je možné neplatnost namítnout, jen nebylo-li již plněno (§ 582 odst. 2 občanského zákoníku). Toto ustanovení se však nepoužije na nedodržení písemné formy požadované v § 8 odst. 2 ZRS už jen protoVzhledem k tomu, že v § 582 odst. 2 občanského zákoníku ZRS je odkazováno pouze na zákonné požadavky formy dle části čtvrté občanského zákoníku a nikoliv na požadavky na formu dle speciálních zákonů. Kromě toho, požadavek písemné formy povinně uveřejňovaných smluv může být chápán jako požadavek písemná forma stanovena zákonem z důvodu veřejného pořádku, jehož nedodržení způsobí povede její porušení k absolutní neplatnost smlouvy dle neplatnosti ve smyslu § 588 občanského zákoníkuOZ.

Forma smlouvy. Soukromé právo je založeno na principu neformálnosti. Neformálnost právních jednání vyplývá z principu autonomie vůle, který se projevuje v možnosti osoby zvolit si podle svého rozhodnutí nejen obsah a adresáta právního jednání, ale také jeho formu. Každý má právo zvolit si pro právní jednání a tedy i pro smlouvu libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem (§ 559 občanského zákoníku). Smlouva tedy podle občanského zákoníku může být uzavřena nejen v písemné formě, kterou je třeba ve smyslu § 562 odst. 1 občanského zákoníku rozumět i formu elektronickou, ale samozřejmě i ústně či konkludentně, tj. faktickým jednáním stran. Oproti předcházející právní úpravě došlo v novém občanském zákoníku k výraznému posílení zásady neformálnosti právních jednání. V novém občanském zákoníku byla požadavku písemné formy zbavena řada právních jednání, pro která byla forma dříve předepsána. Oproti dřívější právní úpravě bylo ustoupeno od požadavku písemné formy například u všech dohod působících změnu v subjektech závazku (postoupení pohledávky, převzetí dluhu a přistoupení k závazku), u ujednání o smluvní pokutě a u některých dohod působících zánik závazku (dohoda o prominutí dluhu) či u Forma smlouvy o smlouvě budoucí. Ze zásady neformálnosti budoucí není v zákoně speciálně upravena, využijí se tedy ustanovení o formě smlouvy v § 1756-1758 OZ a obecně o formě právních jednání plynev § 559-564 OZ. Právní jednání (dříve „právní úkon“) je projev vůle vyvolávající právní následky, že právní jednání lze učinitkteré jsou v něm vyjádřeny, a tedy i smlouvu uzavřít platně v jakékoli formědále ty, pokud není forma zvláště stanovena zákonem. I v případě, že určitá forma právního jednání a smlouvy není zákonem vyžadována, mohou se strany na určité formě právního jednání dohodnout. Například zákon nepožaduje žádné zvláštní požadavky na formu a bylo by proto možné uzavřít smlouvu ústně, ale strany se mezi sebou dohodnou, že tento typ smluv budou uzavírat pouze v písemné formě. Proto je tradičně rozeznávána forma zákonná, kdy požadavek formy vyplývá které plynou ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí nebo zavedené praxe stran. Na rozdíl od předchozí právní úpravy ObchZ a ObčZ již není výslovně vyžadována písemná forma smluvnísmlouvy. OZ umožňuje rovněž ústní nebo konkludentní kontraktaci. Důvodem ke změně úpravy smlouvy o smlouvě budoucí byla snaha o omezení kogentní právní úpravy v oblastech, kde taková úprava není nutná. Komentář k ObchZ uváděl, že písemná forma je vyžadována především vzhledem k charakteru a významu závazků přejímaných takovou smlouvou.2 Písemnost byla vyžadována i v případech, kdy požadavek formy vyplývá pouze z vůle jednajících stran (s dalšími rozdílnými důsledky uvedenými např. v § 564 či § 582 OZ). Zákon o registru smluv představuje významný zásah do zásady neformálnosti samotná budoucí smlouva mohla a stanovuje zákonné požadavky na měla formu smlouvy, od kterých se není možné odchýlit. Zákon o registru smluv totiž stanovíjinou.3 Důvodová zpráva k OZ uvádí, že smlouvypředepisování formy projevu vůle je byrokratickým omezováním soukromých osob a ztěžuje tak jejich právní jednání. Má se za to, že si strany případné riziko potíží s dokazováním uvědomí a samy vyhodnotí, zda toto riziko podstoupí. Každá ze stran má právo na něž se vztahuje povinnost uveřejnění prostřednictvím registru smluvpísemné formě smlouvy trvat, musí být uzavřeny písemně (toto právo je zaručeno v ustanovení § 8 odst. 2 ZRS). Zákon 1758 OZ.4 Podle mého názoru je při sjednávání smlouvy o registru smluv tak zásadním způsobem omezuje volbu formy nad rámec případů stanovených v občanském zákoníku. I v případech kdy občanský zákoník nevyžaduje pro určitý smluvní typ smlouvě budoucí mezi podnikatelskými subjekty vhodné vyžadovat písemnou formuformu zejména tehdy, musí být nově smlouva uzavřena písemně, pokud spadá do okruhu povinně uveřejňovaných smluv dle zákona o registru smluv. Tedy zjednodušeně řešeno – je-li soukromoprávní smlouva předmět budoucí realizační smlouvy významný pro podnikání jedné nebo smlouva o poskytnutí dotace či návratné finanční výpomoci uzavírána s některým ze subjektů vyjmenovaných v § 2 odstobou smluvních stran a případné neuzavření realizační smlouvy by mohlo podnikání poškodit nebo ohrozit. 1 ZRS a není-li hodnota jejího předmětu rovna nebo nižší než 50.000 Kč bez DPH, musí být ze zákona smlouva uzavřena v písemné formě. Co se považuje za písemnou formu, upravují zejména ustanovení § 561 a § 562 občanského zákoníku. Základní pravidlo ohledně Od předepsané písemné formy právních se ustoupilo především kvůli asi až zbytečnému omezování podnikatelů majících spolu například dlouhodobé, mnohdy i opakující se smlouvy. Mezi nimi už je zavedená určitá praxe (jako důsledek jejich pravidelného právního styku), dodržují obchodní zvyklosti (tj. obecně užívané jednání stanovítypické zejména pro konkrétní odvětví apod.). Obchodní zvyklosti a zavedená praxe mají sice při výkladu přednost před zákonnými ustanoveními, pokud ale při kontraktaci strany nepomýšlí na důsledky plynoucí z nedodržení závazků, před soudem už je pozdě litovat, že právní jednání bude platně učiněno v písemné formě za splnění dvou základních předpokladů, kterými jsou písemnost (písemné zachycení na hmotném nosiči) a podpis jednajícíhonemohou svůj úmysl prokázat jinak než čestným prohlášením nebo jiným složitým dokazováním. Písemná forma je jistě byrokracií, ale zachována zejména při jednání mezi podnikateli, kteří se neznají, je dle mého názoru nanejvýš vhodné ji dodržovat a k ústní dohodě nebo konkludentnímu jednání přistoupit pouze tehdy, mají-li podnikatelé vybudovaný funkční vztah (v lepším případě si i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. V případě elektronického právního jednání ve smyslu § 561 odst. 1 věta 3 OZ se nevyžaduje uznávaný elektronický podpis podle § 11 (který se používá při procesní komunikaci vůči orgánům veřejné mocidůvěřují), ani zaručený elektronický podpis podle § 2 písm. b) zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů, ale protože jde o soukromoprávní jednání, plně postačuje tzv. prostý elektronický podpis podle § 2 písm. a) zákona o elektronickém podpisu. V případě elektronického právního jednání ve smyslu § 562 OZ se nevyžaduje podpis v pravém slova smyslu vůbec, pokud použité elektronické nebo jinými technické prostředky umožňují zachycení obsahu právního jednání a určení jednající osoby. Otázka podpisu (jak vlastnoručního, tak i elektronického) je však při uveřejňování smluv v registru smluv irelevantní, neboť podle § 5 odst. 1 ZRS se uveřejňuje pouze „elektronický obraz textového obsahu smlouvy“, takže uveřejněná smlouva podpisy nemusí obsahovat tak jako tak vůbec. Důležité je zmínitjisté, že aby smlouva splňovala požadavek písemné formy, musí požadavku písemné formy vyhovět i právní jednání, na základě kterých smlouva vznikla. Tedy požadavky písemné formy musí splnit jak nabídka na uzavření smlouvy (oferta), tak i její přijetí (akceptace). Podrobněji k procesu vzniku smlouvy viz § 1731 a násl. občanského zákoníku. Nedodržení formy právního jednání je sankcionováno neplatností (§ 582 občanského zákoníku)možné jinak doložit. V případě, že Smlouvu je forma právního jednání vyžadována ujednáním stran nebo částí čtvrtou občanského zákoníku, je možné neplatnost namítnout, jen nebylo-li již plněno (§ 582 odst. 2 občanského zákoníku). Toto ustanovení se však nepoužije na nedodržení písemné formy požadované v § 8 odst. 2 ZRS už jen proto, že v § 582 odst. 2 občanského zákoníku je odkazováno pouze na zákonné požadavky formy dle části čtvrté občanského zákoníku a nikoliv na požadavky na formu dle speciálních zákonů. Kromě toho, požadavek písemné formy povinně uveřejňovaných smluv může být chápán jako požadavek veřejného pořádku, jehož nedodržení způsobí absolutní neplatnost smlouvy dle § 588 občanského zákoníku.také