Obsah kolektivních smluv Vzorová ustanovení

Obsah kolektivních smluv. Dle platné právní úpravy je „v kolektivní smlouvě možné upravit práva zaměstnanců v pracovněprávních vztazích, jakož i práva nebo povinnosti smluvních stran této smlouvy“.87 Z této formulace vyplývá, že obsah kolektivních smluv je vymezen pouze obecně a zákonodárce tak ponechal stranám smluvní volnost, aby si konkrétní práva a povinnosti v kolektivní smlouvě sjednaly samy. Předešlá právní úprava neposkytovala dostatečnou smluvní volnost a tak nastala potřeba podpořit novou právní úpravou rozvoj kolektivních pracovněprávních vztahů. V roce 2006 byl přijat nový zákoník práce, který je postaven na principu „co není zákonem zakázáno, je dovoleno“. To zásadním způsobem rozšířilo možnosti při sjednávání obsahu kolektivních smluv. Díky tomuto principu je možné, aby nároky zaměstnanců mohly být zvýšeny či rozšířeny. Tato ujednání by ale neměla být protiprávní, proti základním zásadám pracovněprávních vztahů a neměla by být jimi zkracována práva zaměstnanců. V praxi jsou často sjednávány například tyto rozšířené či zvýšené nároky: sjednání vyšší výměry dovolené, zavedení konta pracovní doby či stanovení delší doby pracovního volna. V případech, kdy u zaměstnavatele nepůsobí odborová organizace a nelze tedy uzavřít podnikovou kolektivní smlouvu, mohou být tyto nároky sjednány ve vnitřním předpisu, který zaměstnavatel vydá. V něm pak lze upravit mzdová, platová a ostatní práva zaměstnanců. Pokud by později u zaměstnavatele odborová organizace vznikla, má úprava v kolektivní smlouvě přednost před úpravou vnitřního předpisu.88 86 XXXXXX, Xxxxxxxx a Xxx XXXXXX. Pracovní právo, 7. vydání. Praha: X.X. Xxxx, 2017. ISBN 978-80-7400-667-8, s. 420.

Obsah kolektivních smluv. Obsah kolektivní smlouvy je rámcově vymezen v § 23 ZP, který říká, že kolektivní smlouvou je možné upravit práva zaměstnanců v pracovněprávních vztazích, jakož i práva nebo povinnosti smluvních stran této smlouvy. Toto vymezení poskytuje široké pole působnosti, které lze upravovat kolektivní smlouvou, navíc zákoník práce na mnoha místech výslovně odkazuje na možnost upravit určité podmínky výkonu práce kolektivní smlouvou i nad rámec pracovněprávních předpisů. Smluvní volnost stran je podepřena ústavním principem (čl. 2 odst. 3 LZPS), že „co není zakázáno je dovoleno“, který platí i pro oblast pracovního práva a taktéž pro uzavírání kolektivních smluv. Smluvní volnost je však na druhé straně omezena, tím, že ustanovení kolektivní smlouvy nesmí být v rozporu s právními předpisy, jinak může kolektivní smlouva upravit jakýkoli nárok. V zákoníku práce není obsažena kompaktní úprava obsahu kolektivních smluv, ale ze samotné povahy některých ustanovení, je možno dovodit, co může být obsahem úpravy v kolektivních smlouvách a v některých případech ujednání určité problematiky je přímo vyhrazeno kolektivní smlouvě (k tomu srov. např. § 78, 86, 93, 93a, 116, 112 odst. 2, 118 odst. 1, 309 ZP). Povinnosti jednotlivých zaměstnanců se v kolektivní smlouvě neupravují (§ 4a odst. 2 ZP), do 31. 12. 2013 byla shodná úprava obsažena v § 4b odst. 2 ZP. Dřívější znění zákoníku práce obsahovalo v § 23 odst. 1 formulaci, že kolektivní smlouvou nelze ukládat povinnosti jednotlivým zaměstnancům. Tato úprava byla vykládána tak, že kolektivní smlouvou nesmí být vůbec upraveny povinnosti zaměstnanců. S tímto výkladem však zcela nesouhlasí ve svém článku52 Xxxxx a dodává, že „kolektivní smlouva nemůže pouze zakládat povinnosti jmenovitě uvedeným jednotlivcům“53. Shodnou argumentaci uvádí i MPSV