PRÁVNÍ POVAHA SMLOUVY. V případě finanční služby úvěrové, tj. služby na základě které se příjemci služby poskytují peněžní prostředky, nám český právní řád nabízí hned dva smluvní typy. Smlouvy se obvykle uzavírají jako smlouvy o úvěru dle § 497 a násl. ObchZ, kde se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky59. V úvahu přichází rovněž uzavření smlouvy o půjčce podle § 657 a násl. občanského zákoníku, kde smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Při půjčce peněžité lze dohodnout úroky60. „V praxi přitom často dochází k tomu, že obchodní (marketingové) označení příslušné služby formálně neodpovídá příslušnému smluvnímu typu.“61 Tak se lze na jedné straně setkat s pojmy jako např. osobní půjčka, pod kterým se skrývá nabídka na uzavření smlouvy uzavírané ve formě smlouvy úvěrové („obvykle se jedná o úvěry bezúčelové, tedy o úvěry, které neslouží k financování pořízení konkrétní věci či jiné majetkové hodnoty“)62 a na straně druhé se spotřebitelskými úvěry uzavíranými podle uvedeného ustanovení občanského zákoníku upravujícího smlouvu o půjčce. Myslím si, že z právního hlediska má volba mezi dvěma uvedenými smluvními typy zásadní význam a to proto, že každý z těchto dvou smluvních typů se nachází v jiném soukromoprávním kodexu. Skutečnost, zda je smlouva sjednaná podle občanského nebo obchodního zákoníku je významná zejména v případě, kdy je příjemcem služby fyzická osoba nepodnikající, protože smlouva o úvěru je podle § 261 ObchZ typovým obchodním závazkovým vztahem. Domnívám se, že podstatné jsou také možnosti, které dává úvěrová smlouva poskytovateli služby v případě, kdy příjemce služby neplní své závazky a řádně nesplácí. V případě úvěrové smlouvy je postavení poskytovatele služby značně rizikové a otázka zajištění závazku úvěrového dlužníka řádně splatit poskytnuté peněžní prostředky zde nabývá na aktuálnosti. Ujednání týkající se poskytnutého úvěru a jeho splácení proto 59 § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 60 § 657 a § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
PRÁVNÍ POVAHA SMLOUVY. Smlouvou o leasingu se poskytovatel leasingu zavazuje do svého vlastnictví nabýt věc vybranou klientem, předat tuto věc k užívání (provozování) na dobu trvání leasingu a obvykle převést vlastnické právo k věci na příjemce leasingu po uplynutí doby, přičemž příjemce této služby se zavazuje splácet leasingové splátky79, prostřednictvím kterých poskytovateli fakticky hradí náklady, které poskytovatel leasingu nese v souvislosti s pořízením předmětné věci a jejím financováním. Žádný ze smluvních typů uvedených v občanském či obchodním zákoníku neodpovídá ekonomické podstatě vztahu, ke kterému u leasingu (ať už finančního či operativního) dochází, český právní řád nám tudíž vhodný smluvní typ nenabízí. Smlouvy o leasingu se proto v praxi obvykle uzavírají jako tzv. smlouvy nepojmenované podle § 269 odst. 2 ObchZ80. V takovém případě je však nutné, aby účastníci smlouvy dostatečně určili obsah81 svých závazků, protože v opačném případě by smlouva platně nevznikla. „Ve srovnání se závazkovými vztahy opírajícími se o pojmenované smluvní typy, jakým je např. právě smlouva o úvěru, zde nabývá ještě více na důležitosti formulační přesnost smluvních ujednání.“82 Ačkoliv specifická povaha leasingové smlouvy, a tedy její uzavírání jako smlouvy nepojmenované, je akceptována většinou právní veřejnosti, jak ostatně dokládá i soudní 76 Xxxxxxx, X. Xxxxxxx v praxi – praktický průvodce. Praha: Nakladatelství GRADA Publishing, 2005, s. 20.