Přímá metoda. Obligační statutem kupní smlouvy může být přímá norma, ta má vždy přednost před právní úpravou určenou za pomoci kolizních norem. Přímá metoda tedy určuje pro soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem použití přímých norem. Oproti kolizním normám obsahují přímé normy práva a povinnosti účastníků příslušného právního poměru přímo a jsou použitelné bezprostředně. Neodkazují tedy na právní řád některého státu, ale samy hmotněprávní úpravu obsahují. Přímé normy jsou výsledkem spolupráce a konsenzu států mezi sebou nad danou problematikou, která vede ke zjednodušení a jednotné úpravě v oblasti určitých soukromoprávních vztahů. Jsou tedy obsaženy převážně v mezinárodních smlouvách bilaterálních i multilaterálních.47 Každý signatářský stát, který takovou úmluvu s ostatními státy sjednal, poté dle svých ústavních pravidel inkorporuje úmluvu do svého právního řádu, která se tak stane jeho součástí a při aplikaci této přímé normy nebude tedy docházet k aplikaci cizího práva. Z ústavního zákona č. 1/1993 Sb., (dále jen Ústava ČR) čl. 10 vyplývá, že mezinárodní smlouvy k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je ČR vázána, mají přednost před zákonem. Takto sjednané mezinárodní smlouvy budou mít tedy z hlediska právní síly silnější postavení než běžný zákon, ale nikoli sílu ústavního zákona, budou se nacházet někde mezi nimi. Z toho vyplývá i řada konsekvencí, které jsou významné i pro téma této práce a o kterých se zmiňuji dále. Můžeme říci, že sjednáváním přímých norem mezi státy dochází k unifikaci48
Přímá metoda. Přímá metoda úpravy soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem je charakteristická tím, že používá zvláštní normy, které mají hmotněprávní povahu. Tyto normy, které se aplikují pouze na soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem, mohou obsahovat buď úplnou, nebo dílčí úpravu práv a povinností plynoucích z daného právního poměru (ve vztahu k této práci tedy zejména úpravu mezinárodní kupní smlouvy). Teorie je tradičně označuje jako tzv. přímé normy mezinárodního práva soukromého69. Přímé normy mezinárodního práva soukromého jsou charakteristické tím, že do jejich věcné působnosti spadají jen soukromoprávní poměry, v nichž se vyskytuje mezinárodní prvek, přičemž se jedná normy, které jsou ve velké většině mezinárodního původu70. Úpravou poměrů s mezinárodním prvkem se však přímé normy odlišují např. od norem, které jsou rovněž mezinárodního původu, ale upravují práva a povinnosti účastníků ve vnitrostátních soukromoprávních poměrech71. Přímé normy nicméně stanovují práva a povinnosti smluvních stran bezprostředně a jako takové mají být proto také bez dalšího aplikovány. Přímé normy, resp. mezinárodní smlouvy, v nichž jsou tyto přímé normy obsaženy, si mezi sebou sjednávají zpravidla státy za účelem odstranění rozdílů, které existují mezi jejich národními právními řády72. S ohledem na to, že jeden stát nemůže vnucovat druhému suverénnímu státu, aby tento aplikoval jeho právní úpravu, je třeba zdůraznit nutnost toho, aby státy byly motivovány přímé normy sjednávat a tyto pak odpovídajícím způsobem aplikovat. Takovou Právo mezinárodního obchodu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2008 či BONELL, Xxxxxxx Xxxxxxx. An international restatement of contract law: the UNIDROIT principles of international commercial contracts. Ardsley, N.Y.: Transnational Publishers, 2005. 69 XXXXXX, Xxxxxx. Mezinárodní právo soukromé. Brno: Doplněk, 2009, str. 41.
Přímá metoda. Přímá metoda úpravy soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem je charakteristická tím, že používá zvláštní hmotněprávní normy, které jsou aplikovatelné pouze na soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem. Tyto tzv. přímé normy, které jsou prostředkem přímé metody úpravy, pak obsahují úplnou nebo dílčí úpravu práv a povinností plynoucích z daného právního vztahu, v našem případě z mezinárodní kupní smlouvy. Přímé normy stanovují práva a povinnosti smluvních stran bezprostředně a bezprostředně jsou také aplikovány. Vzhledem k tomu jsou zpravidla mezinárodního původu40 a mají formu mezinárodní smlouvy. Způsobem stanoveným ústavním právem příslušného smluvního státu se pak stávají součástí jeho právního řádu a jsou tak postaveny naroveň národním vnitrostátním normám. Přímé normy jsou účinným prostředkem hmotněprávní unifikace, což se projevilo např. v případě úpravy mezinárodní kupní smlouvy prostřednictvím Vídeňské úmluvy. Uzavření mezinárodní smlouvy obsahující přímé normy má ovšem své klady i nedostatky. Prvním kladem je fakt, že úprava vztahů mezi smluvními stranami se stává jednotnou a to výrazně eliminuje problémy spojené s otázkou možných rozdílů mezi vnitrostátními předpisy jednotlivých států, jejichž aplikace by jinak přišla v úvahu. Dalším pozitivem je, že se již nejedná o aplikaci cizího práva. Smluvní strany tak mají zpravidla možnost se bez větších těžkostí s obsahem těchto norem seznámit. Díky tomu odpadají náklady na mnohdy komplikované zjišťování obsahu cizích norem, které by na daný smluvní vztah mohly být eventuálně aplikovány41.