Zákaz omezení práv spotřebitele. Směrnice (čl. 12 odst. 1) podstatným způsobem omezuje smluvní svobodu stran,128 když stanoví, že spotřebitel se nemůže vzdát svých práv. Podle § 55 odst. 1 OZ se smluvní ujednání nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Druhá věta cit. ustanovení OZ provádí zákaz vzdání se práv. Z dikce tohoto ustanovení lze dovodit, že vzdání se práv spotřebitelem je smluvním ujednáním v neprospěch spotřebitele (v rozporu se zákonem) a je tedy neplatné podle § 39 OZ. Demonstrativní výčet nepřípustných smluvních ujednání, která jsou neplatná, poskytuje § 56 odst. 3 OZ. A contrario úprava v OZ umožňuje smluvní odchýlení od zákona ve prospěch spotřebitele. To však již neumožňuje § 1744 Návrhu OZ, který stanoví, že k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona chránících spotřebitele se nepřihlíží. Nejsou rozlišeny odchylky v neprospěch nebo ve prospěch spotřebitele, z jazykového výkladu vyplývá, že zakázány jsou jakékoliv odchylky. To je ovšem nedůvodné omezení práv spotřebitele, které je i v rozporu se Směrnicí. Domnívám se, že lze tuto nepřesnost výkladově odstranit s ohledem na účel a znění Směrnice a na zásady
Zákaz omezení práv spotřebitele. Implementací čl. 12 Směrnice je § 15 OSZP. Práva spotřebitele podle tohoto zákona není možné předem smluvně omezit ani vyloučit.
Zákaz omezení práv spotřebitele. Práva, která spotřebiteli poskytuje výše rozebíraná úprava, nesmí být smlouvou vyloučena ani omezena, a to ani v případě volby práva cizího státu (čl. 17 OPK).