HULMÁK, Milan. Uzavírání smluv v civilním právu. Praha: C. H. Xxxx, 2008. s. 155. ISBN 978-80- 0000-000-0. informační povinnost i v ustanovení § 377 obch. zák. stanovícím povinnost oznámit druhé straně závazkového vztahu porušení povinnosti.121 Význam pro informační povinnost jakožto složku předsmluvní odpovědnosti může mít uvedené ustanovení pouze tehdy, když by byl proces předcházející uzavření smlouvy považován za závazkový vztah. V právním řádu České republiky je však možné nejen před účinností občanského zákoníku, ale i v současné době pozorovat další informační povinnosti, a to nejen na poli soukromého práva. Například zákon o ochraně spotřebitele stanoví ve svém ustanovení § 9 odst. 1 povinnost prodávajícího „řádně informovat spotřebitele o vlastnostech prodávaných výrobků nebo charakteru poskytovaných služeb, o způsobu použití a údržby výrobku a o nebezpečí, které vyplývá z jeho nesprávného použití nebo údržby, jakož i o riziku souvisejícím s poskytovanou službou.“ Další informační povinnosti, uložené opět ve prospěch spotřebitele, stanoví zákon o spotřebitelském úvěru, podle jehož ustanovení § 4 a násl. má věřitel povinnost poměrně rozsáhle informovat spotřebitele nejen při sjednávání spotřebitelského úvěru, ale i v jeho nabídce nebo jeho zprostředkování reklamou. Důležitou roli hraje informační povinnost i v další oblasti stojící na pomezí veřejného a soukromého práva, a to v úpravě směnárenských obchodů a bezhotovostního platebního styku. Ustanovení § 13 zákona č. 277/2013 Sb., o směnárenské činnosti, stanoví povinnost osoby oprávněné provozovat směnárenskou činnost v zákonem přesně vymezeném rozsahu sdělit v textové podobě zájemci o provedení směnárenského obchodu informace vztahující se jak ke smluvní straně samé, tak k směnárenskému obchodu. Zákon č. 284/2009 Sb., o platebním styku, pak ve svých ustanoveních § 79 a násl. ukládá poskytovateli platebních služeb sdělit uživateli detailní informace týkající se smlouvy o platebních službách.
HULMÁK, Milan. Uzavírání smluv v civilním právu. Praha: C. H. Xxxx, s. r.o., 2008, s.116. na takto stanovené podmínky ve smlouvě přistoupí. Činnost jednotlivého prodejce je ekonomicky závislá na smluvním vztahu s výrobcem nikoliv naopak. Úvodem této podkapitoly stručně charakterizuji pomocí ustanovení §652 odst.1 ObchZ. smlouvu o obchodním zastoupení „Smlouvou o obchodním zastoupení se obchodní zástupce jako nezávislý podnikatel zavazuje dlouhodobě pro zastoupeného vyvíjet činnost směřující k uzavírání určitého druhu smluv (dále jen „obchody“) nebo sjednávat a uzavírat obchody jménem zastoupeného a na jeho účet (srov. obchodník na základě dealerské smlouvy o prodeji automobilů jedná jako samostatný podnikatel, vlastním jménem a na vlastní účet str.19). Smlouva o obchodním zastoupení je na rozdíl od dealerské smlouvy zákonným smluvním typem upraveným v §652 až §672a ObchZ., kterým se budeme řídit při její kontraktaci.48 Při uzavírání dealerské smlouvy se budeme řídit obecnou úpravou pro závazkové vztahy obsaženou v ObchZ. za současného použití ObčZ. Obsah smlouvy o obchodním zastoupení dohodnutý stranami musí zahrnovat podstatné části smlouvy vymezené základním ustavením49 tohoto smluvního typu. V případě dealerské smlouvy postačuje splnit požadavek určitosti obsahu vymezený §269 odst.2 ObchZ. Otázkou určitosti obsahu se zabývá například rozsudek Nejvyššího soudu Sp.zn/Čj.: 23 Cdo 898/2009. Zásadní rozdíl v kontraktaci spatřuji ve stanovení povinné písemné formy pro smlouvu o obchodním zastoupení jako podmínku platnosti smlouvy ( §652 odst.4 ObchZ.). Zatímco pro dealerskou smlouvu povinná forma stanovena není, je pouhým doporučením. 50 Podrobná úprava vztahů včetně kogentních ustanovení obsažených v ObchZ. pro smluvní typ obchodního zastoupení zabezpečuje smluvním stranám relativně stejné postavení při procesu kontraktace na rozdíl od dealerské smlouvy. Zákonná úprava smluvního typu podstatně reguluje možnost zneužívání postavení z pozice ekonomicky silnějšího subjektu. V případě dealerské smlouvy by mohlo být řešením de lege ferenda vytvoření alespoň několika ustanovení smluvního typu dealerské smlouvy v rámci 48 XXXXX, Xxxxx. Informace pro právní praxi: Smlouva o obchodním zastoupení. Časopis pro právní vědu a praxi. 2006, č. 3,s.306. 49 V publikaci Kurs obchodního práva Obchodní závazky 5.vydání na str.410:,,Po novelizaci ztratil systém úpravy tohoto smluvního typu, některé charakteristické rysy společné ostatním smluvním typům obchodního zákoníku.Tak např. neobsahuje,...
HULMÁK, Milan. Výjimka z kontroly cenových ujednání ve spotřebitelských smlouvách. Právní rádce. 2017, č. 12, s. 38.
HULMÁK, Milan. Uzavírání smluv v civilním právu. Praha: C. H. Xxxx, 2008. s. 152. ISBN 978-80- 0000-000-0.
HULMÁK, Milan. Kontraktační proces podle Vídeňské úmluvy o mezinárodní koupi zboží ve srovnání s úpravou České republiky. Právník, 2005, č. 11, s. 1227.
HULMÁK, Milan. Uzavírání smluv v civilním právu. Praha: C. H. Xxxx. 2008, s 20, marg. č. 29. konsenzus na jejím minimálním přípustném rozsahu. Tuto konstrukci zná např. francouzské právo. 14 Jednak je ale možné vznik smlouvy spojit s okamžikem dohody na celém obsahu smlouvy, tedy včetně jejích nepodstatných náležitostí. Tento přístup více respektuje autonomii vůle a smluvní volnost, avšak může zkomplikovat vznik smlouvy. 15 Vedle těchto dvou přístupů, existuje ještě kompromisní přístup, který je na pomezí mezi výše popsanými přístupy. K tomuto přístupu má blízko německé právo, konkrétně jeho ust. § 154 a 155 BGB, která byla zákonodárci dle důvodové zprávy k občanskému zákoníku inspirací při formulaci ust. § 1726 ObčZ (k této právní normě podrobněji níže). 16 Chceme-li v této záležitosti interpretovat české právo, musíme v první řadě nahlédnout do hlavy páté části první občanského zákoníku, konkrétně do ust. § 545 ObčZ, které stanoví, že právní jednání (tedy i smlouva) vyvolává nejenom následky v něm vyjádřené ale i následky, jež plynou „ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran.“. Obsahem smlouvy tedy budou i práva a povinnosti, jež smlouva nevyjadřuje, a i to vzhledem k tomu, že obsahuje tzv. gaps (mezery), které je následně třeba doplnit (podrobněji rozvádí doplňování obsahu smlouvy, tacit agreement, implied terms a doplňující interpretaci X. Xxxxxxx). 17 Může se jednat o dispozitivní ustanovení zákona, která například upravují místo plnění či čas, ke kterému má být závazek ze smlouvy splněn – ta jsou automaticky obsahem smlouvy, pokud nedojde k jejich vyloučení smluvními stranami. Tato obecná úprava právního jednání však nevylučuje obecnou premisu, že určení obsahu smlouvy je na vůli smluvních stran (viz ust. § 1725 ObčZ). To se může projevit jednak tím, že pokud to odpovídá vůli stran, mohou strany smlouvu uzavřít, i přesto že nemají ujednánu náležitost, jež si měly ve smlouvě ujednat, nebo tím, že strany mohou vznik smlouvy podmínit konsenzem na určité (nepodstatné) náležitosti. 18 Obecně lze tedy říct, že essentialia negotii jsou pouhým minimem pro to, aby mohla vzniknout platná smlouva, jejich splnění však dle mého názoru typicky nebude představovat okamžik uzavření smlouvy. Pokud dá totiž jedna ze stran najevo (přičemž k tomu může dojít jak explicitně, tak konkludentně), že na některé části obsahu smlouvy chce najít konsenzus ještě před uzavřením smlouvy, platí vyvratitelná domněnka, že smlouva nebyla uzavřena, pokud se na dané náležitosti strany
HULMÁK, Milan. Kontrola cenových ujednání ve spotřebitelských smlouvách. Praha: C. H. Xxxx, 2020, s. 9. Ačkoliv byla původně zvažována úplná harmonizace, směrnice je vystavěna na principu harmonizace minimální (čl. 8). Členské státy mohou v souladu s čl. 169 odst. 4 SFEU přijmout v celé působnosti směrnice přísnější úpravu.7 Tento přístup oproti úplné harmonizaci nechává na členských státech, jakým způsobem transpozici provedou. Je otázkou, zda je minimální harmonizace nejvhodnějším nástrojem k dosažení cílů směrnice vzhledem k tomu, že členské státy transponovaly směrnici rozdílným způsobem.8 Volnost v transpozici může vést k nižší míře právní jistoty a horší orientaci spotřebitele, což může vytvářet překážky v budování vnitřního trhu. Rovněž může být zdrojem výkladových problémů, které se nevyhýbají ani české úpravě. V případě úplné harmonizace by spotřebitelé měli jistotu, že stejná ochrana, kterou zaručuje domácí právní řád, jim bude přiznána napříč EU, což by mohlo přispět k ještě výraznějšímu odstranění psychologických a informačních bariér, a prohloubit tak integraci společného trhu. Směrnice se vztahuje se na podmínky,9 které nebyly sjednány individuálně10 ve smlouvách uzavíraných mezi prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem (čl. 11), v kontextu občanského zákoníku je působnost omezena na spotřebitelské smlouvy (§ 1810 OZ). Česká úprava však poskytuje spotřebiteli širší ochranu než směrnice, uplatní se na všechna ujednání, ať byla či nebyla individuálně sjednána, nehledě toho, zda jde o přímá či nepřímá ujednání a nehledě na obsah smlouvy. Bez významu je i následná změna stran závazku.11 Směrnice cílí především na ochranu při standardizované kontraktaci, na ujednání sjednaná předem, aniž by je mohl spotřebitel ovlivnit.12 V české úpravě se způsob sjednání smlouvy projeví jako jeden z parametrů v rámci testu přiměřenosti, přezkumu ale podléhají všechna ujednání smlouvy s výjimkou předmětu plnění a ceny, pokud byly poskytnuty jasně a srozumitelně. Ochrana se aplikuje i na jednostranná právní jednání, která vedou ke vzniku závazků, i na ujednání, jejichž právní následky by mohl spotřebitel způsobit jednostranně, stejně jako na prohlášení o faktických okolnostech bez stanovení práv a povinností (prohlédnutí plnění,