Obecné vymezení pojmu spotřebitel Vzorová ustanovení

Obecné vymezení pojmu spotřebitel. Pojem „spotřebitel“ je ústředním pojmem nejen samotné problematiky spotřebitelských smluv, nýbrž celé oblasti ochrany spotřebitele. Přesto však nelze jednoznačně říci, že by tento základní pojem byl jednoznačně definován. Obecně lze říci, že spotřebitel je „subjekt, který užívá, spotřebovává a konzumuje zakoupené zboží“46. I přes toto vymezení však základní vlastností, jež spotřebitele definuje, není spotřeba, neboť spotřebitelem může být i ten, kdo dává věc nebo služby podnikateli, např. informace, nájem nebytových prostor, starožitnost, úvěr atd.47 Spotřebitel je tak vedle podnikatele jednou ze stran závazkového vztahu, který je oproti podnikateli ve slabším postavení. Z tohoto důvodu je i možným objektem nepoctivého jednání ze strany podnikatele. Jednotnou koncepci spotřebitele nemá ani unijní právo. „Třebaže evropské právo garantuje spotřebiteli vysokou úroveň ochrany (čl. 169 Smlouvy o fungování EU), neusiluje v obecné rovině o přesné vymezení, co je obsahem takové ochrany.“48 Tato skutečnost pak ve svém důsledku znamená, že vymezení „spotřebitele“, jehož zdraví a bezpečí je chráněno určitou směrnicí, nemusí být totožné s vymezením „spotřebitele“, jehož hospodářský zájem ochraňuje směrnice jiná. Většina unijních směrnic, jejichž účelem je ochrana hospodářských zájmů spotřebitele, však definuje spotřebitele jako osobu fyzickou, jenž jedná pro svou potřebu, nikoliv pro potřebu spjatou s výdělečnou činností. Směrnice č. 2005/29/ES v čl. 2 písm. a) například definuje spotřebitele jako „fyzickou osobu, jež v obchodních praktikách spadajících do oblasti působnosti této směrnice jedná za účelem, který nelze považovat za provozování jejího obchodu, živnosti nebo řemesla anebo výkonu jejího svobodného povolání“. Obdobnou konstrukci pojmu „spotřebitel“ obsahuje například i směrnice č. 2011/83/EU v čl. 2 odst. 1, dle kterého se spotřebitelem rozumí „fyzická osoba, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná za účelem, který nelze považovat za její obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání“. S vymezením pojmu „spotřebitel“ měl problém rovněž český zákonodárce. Ten v ustanovení §52 odst. 3 ObčZ ve znění účinném do 31. 7. 2010 definoval spotřebitele jako „osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“. Takovéto vymezení spotřebitele mělo za následek, že právní praxe v souladu s gramatickým výkladem přistupovala k pojmu „spotřebitel“ extenzivně a poskytovala tak ochranu, jak osobá...

Obecné vymezení pojmu spotřebitel. Pojem „spotřebitel“ je ústředním pojmem nejen samotné problematiky spotřebitelských smluv, nýbrţ celé oblasti ochrany spotřebitele. Přesto však nelze jednoznačně říci, ţe by tento základní pojem byl jednoznačně definován. Obecně lze říci, ţe spotřebitel je „subjekt, který užívá, spotřebovává a konzumuje zakoupené zboží“46. I přes toto vymezení však základní vlastností, jeţ spotřebitele definuje, není spotřeba, neboť spotřebitelem můţe být i ten, kdo dává věc nebo sluţby podnikateli, např. informace, nájem nebytových prostor, staroţitnost, úvěr atd.47 Spotřebitel je tak vedle podnikatele jednou ze stran závazkového vztahu, který je oproti podnikateli ve slabším postavení. Z tohoto důvodu je i moţným objektem nepoctivého jednání ze strany podnikatele. Jednotnou koncepci spotřebitele nemá ani unijní právo. „Třebaže evropské právo garantuje spotřebiteli vysokou úroveň ochrany (čl. 169 Smlouvy o fungování EU), neusiluje v obecné rovině o přesné vymezení, co je obsahem takové ochrany.“48 Tato skutečnost pak ve 46 HOROVÁ, O. Xxxxxxx xpotřebitele. 2. vyd. Praha: Oeconomica, 2004, s. 7.