Common use of Ochrana spotřebitele Clause in Contracts

Ochrana spotřebitele. První myšlenka ochrany spotřebitele se zrodila v druhé polovině 20. století v USA, kdy se začala projevovat nerovnovážnost mezi prodávajícím a spotřebitelem. V evropských zemích od 70. let 20. století, kdy byly přijímány různé programy podporující ochranu spotřebitele. V dnešní době existuje mnoho směrnic a zákonů, které nám odpovídají na otázky práva na ochranu bezpečnosti, povinností prodávajících, potřebná informovanost spotřebitelů a možností, jak se bránit v případě nedodržení stanovených zákonů a ustanovení. I přesto není dosud v českém právním řádu komplexně zpracována. Nadále ji upravuje obrovské množství právních norem všech různých odvětví a s ohledem na tuto skutečnost není současná právní úprava plně vyčerpána. Avšak i v tomto případě má ochrana spotřebitele své nevýhody. Jak uvádí Xxxxxxxxxxx: „Vznik ochrany spotřebitele ve smluvním právu změnilo mnohé. Na první pohled to nebylo nic nového, protože ochrana spotřebitele obecně zahrnovala právní zásah státu ospravedlňovaný nutností obnovy rovnosti stran v těchto právních vztazích. Typický náhled zákonodárce na kvality spotřebitele je v tomto směru spíše pesimistický – spotřebitelé jsou považováni za osoby naivní, za osoby, které je nutno chránit před tendencemi nechat se jednoduše ovlivnit reklamou a jednají ukvapeně a bez promyšlení. V tomto směru jsou tito spotřebitelé chráněni jako určitá kategorie osob bez ohledu na to, zda jednotlivý spotřebitel danou ochranu potřebuje nebo zda ji dokonce vůbec vyžaduje. Spotřebitelé tedy nejsou chráněni pouze v oblastech, které jsou pro život elementární (zaměstnání, nájem), ale tato ochrana se rozšířila do různých oblastí smluvního práva jako takového.“46 Jiný názor na postavení spotřebitele nám uvádí Hulmák v občanském zákoníku: „Ochrana spotřebitele je kromě ochrany jedince také ochranou spotřeby. Čím větší ochrana spotřebitele, tím větší spotřeba. Problematičnost této vazby vedoucí až k předlužení jednotlivých domácností ústí v současné době k úvahám o legislativní zakotvení ochrany spotřebitele před spotřebou samotnou. Obecně se tak zdá, že změna trhu vedla také k úbytku zdravého selského rozumu.“47

Appears in 2 contracts

Samples: Purchase Contract, Purchase Contract

Ochrana spotřebitele. První Ochrana spotřebitele a formování pozitivního spotřebitelského práva je jedním ze znaků vyspělých států. Spotřebitelské právo významně ovlivňuje každodenní život a přispívá k rozvoji společnosti a ekonomiky. Vzhledem ke spektru vztahů, které spotřebitelské právo zaštiťuje, není tato oblast vlastní jen právu soukromému, ale velmi neoddělitelně je spjata i s právem veřejným. České i evropské spotřebitelské právo je velmi fragmentárního charakteru, a přestože se již objevily snahy o komplexní právní úpravu, zatím ještě tato myšlenka ochrany spotřebitele se zrodila nebyla realizována. Potenciál spotřebitelského práva v druhé polovině 20oblasti hospodářské soutěže a jeho působení na vytvoření a zkvalitnění vnitřního trhu si velmi brzy uvědomila i Evropská unie. století v USA, kdy se začala projevovat nerovnovážnost mezi prodávajícím a spotřebitelem. V evropských zemích od Od 70. let 20minulého století se tak začaly projevovat první snahy o zahrnutí spotřebitelské politiky do komunitárního práva. stoletíPředběžný program EHS o ochraně spotřebitele a informační politice z roku 1974 se stal první vlajkovou lodí spotřebitelského práva, kdy byly přijímány různé programy podporující když upravil pět základních práv spotřebitele – právo na ochranu spotřebitelezdraví a bezpečnost, právo na ochranu ekonomických zájmů, právo na náhradu škody, právo na informace a vzdělání a právo na zastoupení.3 Teprve až Maastrichtskou smlouvou byla spotřebitelská politika vyčleněna jako samostatná oblast.4 Zajištění transparentnosti vztahů B2C a podpora přeshraničního odbytu zboží a služeb jsou skrze materii norem chránící spotřebitele jednou z nejvíce reflektovaných oblastí v rámci sdílené pravomoci mezi členskými státy a Evropskou unií (čl. V dnešní době existuje mnoho směrnic 4 odst. 2 písm. f) SFEU). Při naplňování této politiky orgány Evropské unie vycházejí z vysoké úrovně ochrany spotřebitele (čl. 114 odst. 3 SFEU a zákonůčl. 38 LZPEU). Významnost tohoto cíle je velmi dobře zřetelná, které nám odpovídají neboť jde o jeden z legitimních důvodů pro omezení základních svobod na otázky vnitřním trhu, zejména volného pohybu zboží a služeb. K zajištění naplňování vysoké úrovně ochrany spotřebitele Evropská unie přijala program Spotřebitelé na období 2014-2020, na jehož základě cílí zejména na zvýšení bezpečnosti a ochrany zdraví, zajištění práva na ochranu bezpečnostiinformace, povinností prodávajícíchvčetně podpory vzdělávání a svobody organizovat se a integrování zájmů spotřebitelů do dalších politik Evropské unie (čl. 2 programu Spotřebitelé). Spotřebitelské právo je chápáno jako oblast práva, potřebná informovanost spotřebitelů a možnostíkterá vznikla derogací obecného práva. Lze tedy říci, jak že spotřebitelské právo je založeno na výjimkách odchylujících se bránit v případě nedodržení stanovených zákonů a ustanovení. I přesto není dosud od obecného práva.5 Jak již bylo zmíněno, ochrana spotřebitele v českém právním řádu komplexně zpracována. Nadále ji upravuje obrovské množství právních norem všech různých odvětví a s ohledem na tuto skutečnost není současná právní úprava plně vyčerpána. Avšak i v tomto případě má ochrana spotřebitele své nevýhody. Jak uvádí Xxxxxxxxxxx: „Vznik ochrany spotřebitele ve smluvním právu změnilo mnohé. Na první pohled to nebylo nic nového, protože ochrana spotřebitele obecně zahrnovala právní zásah státu ospravedlňovaný nutností obnovy rovnosti stran v těchto právních vztazích. Typický náhled zákonodárce na kvality spotřebitele je v tomto směru spíše pesimistický – spotřebitelé jsou považováni za osoby naivní, za osoby, které je nutno chránit před tendencemi nechat se jednoduše ovlivnit reklamou a jednají ukvapeně a bez promyšlení. V tomto směru jsou tito spotřebitelé chráněni jako určitá kategorie osob bez ohledu na to, zda jednotlivý spotřebitel danou ochranu potřebuje nebo zda ji dokonce vůbec vyžaduje. Spotřebitelé tedy nejsou chráněni pouze v oblastech, které jsou pro život elementární (zaměstnání, nájem), ale tato ochrana se rozšířila do různých oblastí smluvního práva jako takového.“46 Jiný názor na postavení spotřebitele nám uvádí Hulmák v občanském zákoníku: „Ochrana spotřebitele je kromě ochrany jedince také ochranou spotřeby. Čím větší ochrana spotřebitele, tím větší spotřeba. Problematičnost této vazby vedoucí až k předlužení jednotlivých domácností ústí v současné době k úvahám o legislativní zakotvení ochrany spotřebitele před spotřebou samotnou. Obecně se tak zdá, že změna trhu vedla také k úbytku zdravého selského rozumu.“47okruh

Appears in 1 contract

Samples: Diploma Thesis

Ochrana spotřebitele. První myšlenka ochrany spotřebitele Jedním ze zásadních pilířů soukromého práva je rovnost smluvních stran. Pokud dochází k uzavření smlouvy mezi podnikajícím subjektem a spotřebitelem, tato rovnost může být v praxi často potlačována, a to především z toho důvodu, že spotřebitel je v roli laika, kdežto podnikatel, s nímž je smlouva uzavírána, je v dané oblasti odborníkem a pokud tomu tak není, je velmi pravděpodobné, že má takové odborníky k dispozici. Skutečnost, že spotřebitel je v takových vztazích slabší stranou, je umocňována často také tím, že je to právě spotřebitel, kdo spíše potřebuje předmětný kontrakt uzavřít, a tedy také ten, kdo spíše bude druhé straně v jejích požadavcích ustupovat. V neposlední řadě stojí také velmi pravděpodobná ekonomická převaha na straně podnikatele a také jeho možnost stanovovat či měnit jednostranně smluvní podmínky. Ve skutečnosti tedy lze říci, že ač jsou si z právního pohledu v mnohých situacích podnikatel a spotřebitel rovni, v praxi tomu tak zásadně není (k tomu podrobněji viz Nález Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 3/2006). Jedná se zrodila v druhé polovině 20tomto smyslu především o problematiku tzv. století v USAadhezních neboli formulářových smluv, kdy jsou možnosti vyjednávání smluvních podmínek ze strany spotřebitele téměř nulové. Problematické dále může v praxi být znění obchodních podmínek – je velmi pravděpodobné, že silnější strana, tedy podnikající subjekt, spíše prosadí vlastní zájmy, a tedy tyto podmínky budou skutečně tuto stranu zvýhodňovat a naopak spotřebitele činit slabší stranou v tomto právním vztahu (Xxxxxxxxx, 2006). Z toho všeho vyplývají důvody, proč se začala projevovat nerovnovážnost mezi prodávajícím český zákonodárce snaží zmírnit dopady uvedené faktické nerovnosti podnikatele a spotřebitelemspotřebitele v jejich právních vztazích a spotřebitele tak chránit. V evropských zemích K tomu dochází především prostřednictvím zakotvení kogentních ustanovení do příslušných právních předpisů na dané právní vztahy dopadajících tak, aby nebylo možné se od 70. let 20. století, kdy byly přijímány různé programy podporující ochranu těchto smluvně odchýlit v neprospěch spotřebitele. V dnešní době existuje mnoho směrnic a zákonůtomto smyslu lze také hovořit o tzv. spotřebitelském právu, které nám odpovídají se na rozdíl od obecného soukromého, resp. občanského práva vyznačuje mnohými specifiky (Xxxxxx, Švestka, Xxxxxxxxx a kol., 2013, s. 289). Především lze hovořit o tom, že občanské právo jako takové reguluje obecně soukromoprávní vztahy, aniž by bralo větší zřetel na to, kdo je subjektem daných právních vztahů, tedy pro všechny platí shodné zákonné podmínky. Vedle toho však existuje právo spotřebitelské, které se zaměřuje na problematiku nerovnosti stran v případech, kdy jsou smlouvy uzavírány mezi podnikatelským subjektem a spotřebitelem, a reguluje konkrétní otázky práva těchto vztahů tím způsobem, aby byla tvrdost zákona vůči postavení spotřebitele v praxi co možná nejmenší. Spotřebitelské právo se tak ve specifických právních vztazích mezi podnikatelem a spotřebitelem snaží o vyrovnání rovnováhy, která byla narušena soukromoprávními ustanoveními právních předpisů, které dopadají obecně na ochranu bezpečnostivšechny subjekty, povinností prodávajícíchjelikož se předpokládá rovnost smluvních stran a také jejich smluvní autonomie. Vztahy, potřebná informovanost spotřebitelů kterými se zabývá předkládaná práce, jsou však právními vztahy velmi specifickými a možnostízároveň v praxi tak často se vyskytujícími, jak že je vysloveně žádoucí, aby jim byla věnována konkrétnější právní úprava spotřebitelského práva. Zcela zřejmé je, že pokud má dojít k vyrovnání narušené rovnováhy smluvních stran, musí se bránit na druhou stranu zákonodárce také zasadit o to, aby spotřebitel v případě nedodržení stanovených zákonů souvislosti s českým právním řádem nepožíval přílišné ochrany, a ustanovení. I přesto není dosud tedy v českém právním řádu komplexně zpracována. Nadále ji upravuje obrovské množství důsledku aplikace příslušných právních norem všech různých odvětví a s nedocházelo naopak k znevýhodnění podnikatelského subjektu jako druhé smluvní strany (Xxxxxx, Švestka, Xxxxxxxxx, 2013, s. 294). S ohledem na tuto skutečnost není současná právní úprava plně vyčerpána. Avšak i v tomto případě má zatím uvedené se může zdát, že ochrana spotřebitele své nevýhodyje výhradou oblasti soukromého práva, tedy že veřejnoprávní normy tuto problematiku neregulují. Jak uvádí Xxxxxxxxxxx: „Vznik ochrany spotřebitele ve smluvním právu změnilo mnohé. Na první pohled to nebylo nic nového, protože ochrana spotřebitele obecně zahrnovala právní zásah státu ospravedlňovaný nutností obnovy rovnosti stran v těchto právních vztazích. Typický náhled zákonodárce na kvality spotřebitele je v tomto směru spíše pesimistický Tak tomu však není – spotřebitelé jsou považováni chráněni jak v rovině soukromoprávní, tak v rovině veřejnoprávní. Je nasnadě konstatovat, že tyto dvě právní úpravy na sobě nebudou nezávislé, naopak se často budou prolínat. V praxi pak mohou nastat problémy související s odlišnou terminologií a s odlišným pojetím konkrétních právních pojmů či institutů v rámci soukromoprávní a veřejnoprávní úpravy, neboť nelze hovořit o tom, že by v daném smyslu byly tyto dvě roviny právní regulace ochrany spotřebitele jednotné (Hurdík, 2009, s. 160). Pokud by měly být porovnány soukromoprávní a veřejnoprávní regulace ochrany spotřebitele, tyto přirozeně musejí souviset se základními charakteristikami soukromého a veřejného práva. Je-li soukromé právo tou oblastí, kde jsou si zásadně strany právního vztahu rovné, znamená to také zásadně, že veškeré nespravedlnosti nebo veškerá protiprávní jednání té které smluvní strany musejí být aktivně napadány druhou smluvní stranou, a to přirozeně v podobě aplikace příslušných soukromoprávních institutů, které této smluvní straně český právní řád poskytuje. Vedle toho je veřejné právo zásadně tím, které své subjekty často do rovného postavení nestaví, a tedy v konkrétních případech pak druhá smluvní strana nemusí disponovat „mocí“ nad tím, jakým způsobem bude případné porušení práva, resp. protiprávní jednání první smluvní strany postihováno. Má-li být stručně uvedeno, jakým způsobem soukromé a veřejné právo problematiku ochrany spotřebitele regulují, lze konstatovat, že zatímco v případě soukromého práva se jedná především o právní úpravu následků jednání, v případě práva veřejného jde především o preventivní opatření (Xxxxx, Xxxxxxx, 2005, s. 162). Pokud se týká zakotvení konkrétních ustanovení soukromoprávní úpravy ochrany spotřebitele, je v této souvislosti na místě zmínit především zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový občanský zákoník“), představující soukromoprávní kodex souhrnně regulující základy celé soukromoprávní regulace (o občanskoprávní regulaci ochrany spotřebitele podrobněji viz níže v této práci). Veřejnoprávní ochrana spotřebitele je vedle toho obsažena hned v několika právních předpisech, jimiž jsou především zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů a další. Konkrétní předměty právní úpravy právě uvedených právních předpisů vyplývají již ze samotných jejich názvů. Jako poslední možnost v případech, kdy všechny ostatní právní předpisy selhávají, tedy jako prostředek „ultima ratio“ je ochrana spotřebitele zakotvena také v rámci trestního práva, konkrétně tedy v zákoně č. 40/2009 Sb., trestním zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k závažnosti, jakou v České republice v souvislosti s trestním právem trestná činnost jako taková představuje, je na místě se blíže zaobírat otázkou, jaká konkrétní jednání v oblasti ochrany spotřebitele jsou zákonodárcem vymezena jako trestné činy. Ustanovení § 253 zakotvuje trestnost poškozování spotřebitele. Skutková podstata tohoto trestného činu je přitom naplněna za předpokladu, že je ze strany trestně odpovědné osoby naivnína cizím majetku způsobena škoda nikoli nepatrná tím, že je poškozován spotřebitel zejména takovým způsobem, že je šizen na jakosti, množství nebo hmotnosti zboží. V souvislosti s právě uvedeným je vhodné poznamenat, že „škodou nikoli nepatrnou“ je dle ustanovení § 138 odst. 1 trestního zákoníku zákonodárcem myšlena škoda dosahující částky v rozmezí 5.000,- Kč až 25.000,- Kč. Kromě toho se však trestného činu poškozování spotřebitele dle ustanovení § 253 odst. 1 trestního zákoníku dopustí také ten, kdo ve větším rozsahu uvede na trh výrobky, práce či služby, přičemž zatají jejich podstatné vady. Pro základní skutkovou podstatu jsou stanoveny sankce v podobě trestu odnětí svobody až na jeden rok, v podobě zákazu činnosti nebo propadnutí věci. Přitěžujícími okolnostmi, které jsou výslovně stanoveny v rámci kvalifikovaných skutkových podstat tohoto trestného činu, a tedy také spojeny s vyššími trestními sazbami, jsou např. členství pachatele v organizované skupině, získání značného prospěchu pachatele nebo někoho jiného nebo recidiva ve smyslu, že v posledních pěti letech tento pachatel spáchal stejný trestný čin a byl za osobyněj odsouzen. Veřejnoprávní ochrana spotřebitele regulovaná trestním zákoníkem je dále obsažena také v rámci skupiny hospodářských trestných činů, které je nutno chránit před tendencemi nechat se jednoduše ovlivnit reklamou a jednají ukvapeně a bez promyšlení. V tomto směru jsou tito spotřebitelé chráněni jako určitá kategorie osob bez ohledu na to, zda jednotlivý spotřebitel danou ochranu potřebuje nebo zda ji dokonce vůbec vyžaduje. Spotřebitelé tedy nejsou chráněni pouze v oblastech, které jsou pro život elementární (zaměstnání, nájem), ale tato ochrana se rozšířila do různých oblastí smluvního práva jako takovéhokonkrétních případech možné také považovat za ustanovení chránící spotřebitele.“46 Jiný názor na postavení spotřebitele nám uvádí Hulmák v občanském zákoníku: „Ochrana spotřebitele je kromě ochrany jedince také ochranou spotřeby. Čím větší ochrana spotřebitele, tím větší spotřeba. Problematičnost této vazby vedoucí až k předlužení jednotlivých domácností ústí v současné době k úvahám o legislativní zakotvení ochrany spotřebitele před spotřebou samotnou. Obecně se tak zdá, že změna trhu vedla také k úbytku zdravého selského rozumu.“47

Appears in 1 contract

Samples: Kupní Smlouva