Podnikatel jako právnická osoba veřejného práva. Další důleţitou otázkou spotřebitelského práva je skutečnost, zda je moţné za profesionála povaţovat právnickou osobu veřejného práva, resp. zda má dopadat ochrana spotřebitele také na sluţby poskytované veřejnoprávními právnickými osobami. Směrnice č. 93/13/EHS povaţuje za poskytovatele „veškeré fyzické či právnické osoby soukromého nebo veřejného práva …, které jednají v rámci své profesní činnosti“. Doktrína se obecně spíše přiklání k přístupu, podle něhoţ jsou příjemci veřejných, zejména pak administrativních, sluţeb podřízeni modifikovanému reţimu spotřebitelského práva. „Vydělování veřejných služeb ze spotřebitelského práva nemá … pozitivní oporu v komunitárním právu, neboť tam se výslovně neodlišují na poskytovatelské straně subjekty soukromého práva od subjektů práva veřejného, nýbrž k naplnění spotřebitelského právního vztahu je třeba pouze dodržet zásadu „obvyklé profesní činnosti“ na straně poskytovatele. Tedy příjemci veřejných, a to i administrativních služeb, jsou sui generis spotřebitelé, tyto 78 XXXXXX, J. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele : ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2013, s. 21. 79 Tamtéţ Touto otázkou se rovněţ zabýval ESD, který dovodil, ţe ochranu spotřebitele lze přikládat i fyzickým osobám, které jsou příjemci sluţeb, poskytovaných subjekty veřejného práva.81 Rovněţ důvodová zpráva k § 420 NObčZ uvádí, ţe pojmové pojetí podnikatele se pro účely ochrany spotřebitele rozšiřuje tak, aby pojem při ochraně spotřebitele byl vykládán konformně s evropským právem. „Spotřebitel musí být chráněn i v těch případech, kdy se ocitne v právním styku s osobou, pro kterou není kritérion zisku významné: např. při poskytování veřejné služby nebo při obecně prospěšné činnosti (např. při provozu nemocnice, veřejné dopravy, při provozování veřejně prospěšných ústavů) osobami, které ve vztahu k této činnosti status podnikatele nemají, např. proto že náleží do veřejného sektoru. Např. směrnice Rady 93/13/EHS používá v této souvislosti výraz „veřejnoprávně vlastněná“ (publicly owned) osoba, což z hlediska české právní terminologie převzít nelze, protože osobu nelze vlastnit.“82 NObčZ se tak spokojuje s výrazem „kaţdá osoba“, kterým se dává najevo, ţe její soukromoprávní nebo veřejnoprávní základ není v dané souvislosti významný. Dle mého názoru je podstatné rozlišovat subjekty s veřejnoprávním základem, neboli tzv. veřejnoprávně vlastněné, jako jsou např. nemocnice, vodárny, zdravotnické, telekomunikační sluţb...
Podnikatel jako právnická osoba veřejného práva. Další důležitou otázkou spotřebitelského práva je skutečnost, zda je možné za profesionála považovat právnickou osobu veřejného práva, resp. zda má dopadat ochrana spotřebitele také na služby poskytované veřejnoprávními právnickými osobami. Směrnice č. 93/13/EHS považuje za poskytovatele „veškeré fyzické či právnické osoby soukromého nebo veřejného práva …, které jednají v rámci své profesní činnosti“. Doktrína se obecně spíše přiklání k přístupu, podle něhož jsou příjemci veřejných, zejména pak administrativních, služeb podřízeni modifikovanému režimu spotřebitelského práva. „Vydělování veřejných služeb ze spotřebitelského práva nemá … pozitivní oporu v komunitárním právu, neboť tam se výslovně neodlišují na poskytovatelské straně subjekty soukromého práva od subjektů práva veřejného, nýbrž k naplnění spotřebitelského právního vztahu je třeba pouze dodržet zásadu „obvyklé profesní činnosti“ na straně poskytovatele. Tedy příjemci veřejných, a to i administrativních služeb, jsou sui generis spotřebitelé, tyto služby jsou poskytovány v rámci obvyklé profesní činnosti subjektů veřejného práva, i když v rámci těchto vztahů může docházet k jistým modifikacím spotřebitelských práv.“80 Touto otázkou se rovněž zabýval ESD, který dovodil, že ochranu spotřebitele lze přikládat i fyzickým osobám, které jsou příjemci služeb, poskytovaných subjekty veřejného práva.81 Rovněž důvodová zpráva k § 420 NObčZ uvádí, že pojmové pojetí podnikatele se pro účely ochrany spotřebitele rozšiřuje tak, aby pojem při ochraně spotřebitele byl vykládán konformně s evropským právem. „Spotřebitel musí být chráněn i v těch případech, kdy se ocitne v právním styku s osobou, pro kterou není kritérion zisku významné: např. při poskytování veřejné služby nebo při obecně prospěšné činnosti (např. při provozu nemocnice, veřejné dopravy, při provozování veřejně prospěšných ústavů) osobami, které ve vztahu k této činnosti status podnikatele nemají, např. proto že náleží do veřejného sektoru. Např. směrnice Rady 93/13/EHS používá v této souvislosti výraz „veřejnoprávně vlastněná“ (publicly owned) osoba, což z hlediska české právní terminologie převzít nelze, protože osobu nelze vlastnit.“82 NObčZ se tak spokojuje s výrazem „každá osoba“, kterým se dává najevo, že její soukromoprávní nebo veřejnoprávní základ není v dané souvislosti významný. Dle mého názoru je podstatné rozlišovat subjekty s veřejnoprávním základem, neboli tzv. veřejnoprávně vlastněné, jako jsou např. nemocnice, vodárny, zdravotnic...