Common use of Právní úprava Clause in Contracts

Právní úprava. Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesamten deutschen Erbländer der österreichischen Monarchie, tedy obecný zákoník občanský pro veškeré země, které patřily k císařství rakouskému (dále také jen jako ABGB), byl vyhlášen dne 1. června roku 1811 císařským patentem Xxxxxx X. von Österreich, rakouského císaře a krále českého a uherského, s účinností od 1. ledna roku 1812.70 Posléze byl uveřejněn ve Sbírce zákonů pod číslem 946. Kromě uherských zemí tedy tento občanský zákoník platil od tohoto dne ve všech zemích. Jak v Rakousku, tak mimo jiné v zemích českých.71 Až do vydání obecného zákoníku občanského v roce 1811 nebylo jisté, jestli se dvorská komise ve věcech zákonodárných, která měla sestavení obecného občanského zákoníku na starosti, nerozhodne přece jen zachovat jisté právní zvláštnosti, které tehdy platily v jednotlivých zemích, včetně těch českých, a umožnit jim tak aplikovat alespoň část autonomie, co se tvorby práva týče. Jednalo se o tzv. provinciální statuty. Dne 13. července roku 1811, tedy krátce po vyhlášení obecného zákoníku občanského císařským patentem, byl vydán xxxxxxx dekret, jímž bylo vysloveno, že žádné z jednotlivých zemí rakouského císařství takový statut udělen nebyl a platí pro ně, tudíž i pro České království, obecný zákoník občanský jako celek v plném znění, a to bez výjimky. Mezi lety 1805–1808 byl vypracován návrh provinciálního statutu království Českého, tento se ovšem ztratil.72 Možnost zavést v celém rakouském císařství včetně českých zemí jednotné právo, a to poměrně bez větších obtíží, spočívalo v hlavních zásadách, na nichž bylo právo v českých i rakouských zemích postaveno.73 Částečně se zákonodárce držel principů přirozeného práva, ovšem přednost dal především domácímu právnímu vývoji.74 Základním pramenem těchto právních řádů bylo právo římské, tudíž byly právní systémy ve všech zemích stejné, nebo alespoň velmi podobné co do základních pojmů a podléhaly totožné, v průběhu let vyvíjené koncepci.75 Již v tomto obecném zákoníku občanském byl kladen důraz na rovnost, svobodu a svrchovanost jednotlivce – zejména na autonomii vůle, která byla zakotvena ochranou smluvní volnosti. Naproti tomu byla řada institutů upravena kogentně s ochranným charakterem, kde zákon, oproti naší dnešní úpravě v občanském zákoníku z roku 2012, občana omezoval například v pro nás stěžejní oblasti dědického práva a jeho možnosti nakládat se svým majetkem.76 Až do začátku první světové války v roce 1914 nedošlo v textu obecného zákoníku občanského k zásadnějším změnám a původní znění zůstalo téměř nedotčeno. Samotné občanské právo se však v průběhu let vyvíjelo, a sice prostřednictvím dvorských dekretů. Od roku 1848 pak začalo docházet k doplňování obecného zákoníku občanského o množství dalších rozšiřujících, obměňujících a navazujících právních předpisů. Ke kompletní rekodifikaci obecného zákoníku občanského ani přes nátlaky v průběhu let ze stran odborné veřejnosti nedošlo, a byla dána přednost pouze průběžným modernizacím.77 Veškeré tyto vývojové úpravy ovšem nezměnily hlavní základy, na nichž byl samotný obecný zákoník občanský postaven.78 K dílčím změnám pak samozřejmě docházelo ve válečném období, kdy zákonodárce musel reagovat na nově vzniklé politické a sociální situace ve společnosti a v záležitostech státu.79 Dne 22. listopadu 1915 byl císařským nařízením č. 342 Sb. ř. z., vydán řád pojišťovací. Tím došlo k částečnému vyčlenění institutu pojištění z obecného zákoníku občanského a zavedení tak nového speciálního odvětví soukromého práva. Dne 23. prosince 1917 byl pojišťovací řád nahrazen zákonem č. 501 Sb. ř. z., Xxx byl poté dále nahrazen již zákonem o pojistné smlouvě č. 145 Sb. z. a n., ze dne 3. července 1934, jenž nabyl účinnosti na území celého českého státu dne 20. ledna 1935.80 Po konci 1. světové války a vzniku Československa začaly mimo jiné práce na úpravě soukromého práva na našem území. Na základě recipročního zákona č. 11/1918 Sb. z. a n., a dalších následujících recipročních norem, zůstal na území českého státu v platnosti rakouský obecný zákoník občanský. Důležitou roli v této době hrála unifikace právního řádu pro země české, Slovensko a Podkarpatskou Rus. Na rozdíl od českých zemí tam totiž až do vzniku Československa v roce 1918 neplatil rakouský obecný zákoník občanský, nýbrž právo uherské. Proto i po sjednocení zůstaly v platnosti četné zvláštní předpisy a na důležitosti mělo též obyčejové právo, založené na soudní judikatuře, které bylo pro uherské právo stěžejní. Jedním z návrhů na kodifikaci občanského práva v Československu bylo přeložení rakouského obecného zákoníku občanského ve znění poválečných novel a mezitím vydaných zákonů do češtiny a vydání tohoto jako nový jednotný občanský zákoník platný pro celé Československo. Tento návrh byl přijat, ovšem za předpokladu výraznějších změn, reagujících na sociální a hospodářský rozvoj, modernizaci, osamostatnění Československa, jakož i právní vývoj a kulturu na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.81 „Důvodová zpráva uvádí, že bezprostředním podkladem nového občanského zákoníku je všeobecný říšský zákoník z r. 1811. Podklad i příčina, proč se nepřikročilo k cizozemské kodifikaci, zdá se nám plně odůvodněna, neboť tímto zákoníkem se občanstvo naší republiky dosud řídilo a nebude mu tedy větší část nového zákoníku něčím neobvyklým, nýbrž bude to vlastně pokračováním nebo doplněním těch práv, která dosud naším občanstvem a v našem státě byla zachovávána a kterými právní poměr byl řízen.“82 Cíle a podoba jednotné úpravy soukromého práva tak byla dána. V průběhu dalších let speciální komise pracovaly na konečném znění, až byl konečně dne 15. března roku 1937 oběma komorám Národního shromáždění, poslanecké sněmovně a senátu, předložen vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Tento zákoník obsahoval celkem 1669 paragrafů. Navzdory četným schůzím ústavněprávního výboru obou sněmoven ke schválení Návrhu vládního zákon nikdy nedošlo.83

Právní úprava. Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesamten deutschen Erbländer der österreichischen Monarchie, tedy obecný zákoník občanský pro veškeré země, které patřily k císařství rakouskému (dále také jen jako ABGB), byl vyhlášen dne 1. června roku 1811 císařským patentem Xxxxxx X. von Österreich, rakouského císaře a krále českého a uherského, s účinností od 1. ledna roku 1812.70 Posléze byl uveřejněn ve Sbírce zákonů pod číslem 946. Kromě uherských zemí tedy tento občanský zákoník platil od tohoto dne ve všech zemích. Jak v Rakousku, tak mimo jiné v zemích českých.71 Až do vydání obecného zákoníku občanského v roce 1811 nebylo jisté, jestli se dvorská komise ve věcech zákonodárných, která měla sestavení obecného občanského zákoníku na starosti, nerozhodne přece jen zachovat jisté právní zvláštnosti, které tehdy platily v jednotlivých zemích, včetně těch českých, a umožnit jim tak aplikovat alespoň část autonomie, co se tvorby práva týče. Jednalo se o tzv. provinciální statuty. Dne 13. července roku 1811, tedy krátce po vyhlášení obecného zákoníku občanského císařským patentem, byl vydán xxxxxxx dekret, jímž bylo vysloveno, že žádné z jednotlivých zemí rakouského císařství takový statut udělen nebyl a platí pro ně, tudíž i pro České království, obecný zákoník občanský jako celek v plném znění, a to bez výjimky. Mezi lety 1805–1808 byl vypracován návrh provinciálního statutu království Českého, tento se ovšem ztratil.72 Možnost zavést v celém rakouském císařství včetně českých zemí jednotné právo, a to poměrně bez větších obtíží, spočívalo v hlavních zásadách, na nichž bylo právo v českých i rakouských zemích postaveno.73 Částečně se zákonodárce držel principů přirozeného práva, ovšem přednost dal především domácímu právnímu vývoji.74 Základním pramenem těchto právních řádů bylo právo římské, tudíž byly právní systémy ve všech zemích stejné, nebo alespoň velmi podobné co do základních pojmů a podléhaly totožné, v průběhu let vyvíjené koncepci.75 Již v tomto obecném zákoníku občanském byl kladen důraz na rovnost, svobodu a svrchovanost jednotlivce – zejména na autonomii vůle, která byla zakotvena ochranou smluvní volnosti. Naproti tomu byla řada institutů upravena kogentně s ochranným charakterem, kde zákon70 XXXXXX, oproti naší dnešní úpravě v občanském zákoníku z roku Xxxxxxx. Občanské právo. Část všeobecná. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a. s., 2012, občana omezoval například v pro nás stěžejní oblasti dědického práva a jeho možnosti nakládat se svým majetkem.76 Až do začátku první světové války v roce 1914 nedošlo v textu obecného zákoníku občanského k zásadnějším změnám a původní znění zůstalo téměř nedotčeno. Samotné občanské právo se však v průběhu let vyvíjelo, a sice prostřednictvím dvorských dekretů. Od roku 1848 pak začalo docházet k doplňování obecného zákoníku občanského o množství dalších rozšiřujících, obměňujících a navazujících právních předpisů. Ke kompletní rekodifikaci obecného zákoníku občanského ani přes nátlaky v průběhu let ze stran odborné veřejnosti nedošlo, a byla dána přednost pouze průběžným modernizacím.77 Veškeré tyto vývojové úpravy ovšem nezměnily hlavní základy, na nichž byl samotný obecný zákoník občanský postaven.78 K dílčím změnám pak samozřejmě docházelo ve válečném období, kdy zákonodárce musel reagovat na nově vzniklé politické a sociální situace ve společnosti a v záležitostech státu.79 Dne 22. listopadu 1915 byl císařským nařízením č. 342 Sb. ř. z., vydán řád pojišťovací. Tím došlo k částečnému vyčlenění institutu pojištění z obecného zákoníku občanského a zavedení tak nového speciálního odvětví soukromého práva. Dne 23. prosince 1917 byl pojišťovací řád nahrazen zákonem č. 501 Sb. ř. z., Xxx byl poté dále nahrazen již zákonem o pojistné smlouvě č. 145 Sb. z. a n., ze dne 3. července 1934, jenž nabyl účinnosti na území celého českého státu dne 20. ledna 1935.80 Po konci 1. světové války a vzniku Československa začaly mimo jiné práce na úpravě soukromého práva na našem území. Na základě recipročního zákona č. 11/1918 Sb. z. a n., a dalších následujících recipročních norem, zůstal na území českého státu v platnosti rakouský obecný zákoník občanský. Důležitou roli v této době hrála unifikace právního řádu pro země české, Slovensko a Podkarpatskou Rus. Na rozdíl od českých zemí tam totiž až do vzniku Československa v roce 1918 neplatil rakouský obecný zákoník občanský, nýbrž právo uherské. Proto i po sjednocení zůstaly v platnosti četné zvláštní předpisy a na důležitosti mělo též obyčejové právo, založené na soudní judikatuře, které bylo pro uherské právo stěžejní. Jedním z návrhů na kodifikaci občanského práva v Československu bylo přeložení rakouského obecného zákoníku občanského ve znění poválečných novel a mezitím vydaných zákonů do češtiny a vydání tohoto jako nový jednotný občanský zákoník platný pro celé Československo. Tento návrh byl přijat, ovšem za předpokladu výraznějších změn, reagujících na sociální a hospodářský rozvoj, modernizaci, osamostatnění Československa, jakož i právní vývoj a kulturu na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.81 „Důvodová zpráva uvádí, že bezprostředním podkladem nového občanského zákoníku je všeobecný říšský zákoník z r. 1811. Podklad i příčina, proč se nepřikročilo k cizozemské kodifikaci, zdá se nám plně odůvodněna, neboť tímto zákoníkem se občanstvo naší republiky dosud řídilo a nebude mu tedy větší část nového zákoníku něčím neobvyklým, nýbrž bude to vlastně pokračováním nebo doplněním těch práv, která dosud naším občanstvem a v našem státě byla zachovávána a kterými právní poměr byl řízens. 19.“82 Cíle a podoba jednotné úpravy soukromého práva tak byla dána. V průběhu dalších let speciální komise pracovaly na konečném znění, až byl konečně dne 15. března roku 1937 oběma komorám Národního shromáždění, poslanecké sněmovně a senátu, předložen vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Tento zákoník obsahoval celkem 1669 paragrafů. Navzdory četným schůzím ústavněprávního výboru obou sněmoven ke schválení Návrhu vládního zákon nikdy nedošlo.83

Právní úprava. Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesamten deutschen Erbländer der österreichischen Monarchie3.1.1 Občanský zákoník 1950 Jak již bylo výše uvedeno, tedy obecný zákoník občanský pro veškeré zeměke schválení vládního návrhu občanského zákoníku z roku 1937 nikdy nedošlo. Z toho důvodu zákonodárce upravil potřebné oblasti soukromého práva speciálními zákony, které patřily k císařství rakouskému nimž můžeme řadit mimo jiné i zákon o pojistné smlouvě z roku 1934. K vydání nového občanského zákoníku pak došlo až po dlouhých 32 letech od osamostatnění Československa od rakouského císařství, a to s nástupem komunismu během tzv. „právnické dvouletky“ (dále také jen jako 1948-1950). S ohledem na změnu a vývoj sociálních a společenských podmínek, jež sebou přinesla marxistická ideologie, muselo nezvratně dojít k nutné rekodifikaci, která vymezila odlišný právní směr, kterým se následující desítky let právní řád ubíral. Právní dikci, který udával česko-rakouský kodex (ABGB), byl vyhlášen dne 1. června roku 1811 císařským patentem Xxxxxx X. von Österreich, rakouského císaře a krále českého a uherského, s účinností od 1. ledna roku 1812.70 Posléze byl uveřejněn ve Sbírce zákonů pod číslem 946. Kromě uherských zemí tedy tento občanský zákoník platil od tohoto dne ve všech zemích. Jak v Rakousku, tak mimo jiné v zemích českých.71 Až do vydání obecného zákoníku občanského v roce 1811 nebylo jisté, jestli se dvorská komise ve věcech zákonodárných, která měla sestavení na něho navazující vládní návrh obecného občanského zákoníku na starostiz roku 1937, nerozhodne přece jen zachovat jisté právní zvláštnostibyl zejména co se závazkového práva týče, které tehdy platily v jednotlivých zemích, včetně těch českýchopuštěn, a umožnit jim za vzor byl vzaty instituty a zásady ze sovětského práva. Novým zněním soukromého práva tak aplikovat alespoň část autonomiebylo navázáno na ideologii Ústavy 9. května.110 Hlavními zásadami, jež občanský zákoník sledoval, byly: „(1) ideologizace a nadřazení zájmu celku; (2) úprava majetkových vztahů a (3) celkové zjednodušení a zestručnění.“ Stanovení zásady priority společenského zájmu mělo za následek potlačení práv, svobody a autonomie vůle jednotlivce. Tento trend se projevoval napříč všemi instituty občanského práva, ať již co do omezení jednotlivce a postupné likvidace soukromého vlastnictví, znárodňování, omezení nakládání se tvorby práva týčesvým majetkem pro případ smrti, zrušení intabulačního principu, kdy zápis do pozemkových knih měl nadále pouze deklaratorní a evidenční význam111 a dalších. Jednalo Zákonodárce si kladl za cíl znárodnit velké pojišťovny, banky a klíčové výrobní prostředky, aby tak zrušil kapitalistické soukromé vlastnictví, mohl osvobodit drobné rolníky, jenž jsou součástí dělnické třídy a „zbavil tak pracující lid zrádné velkoburžoasie.“112 Ač se o tzv. provinciální statuty. Dne 13. července roku 1811, tedy krátce po vyhlášení obecného zákoníku občanského císařským patentem, byl vydán xxxxxxx dekret, jímž bylo vyslovenomohlo zdát, že žádné se dikce zákona v mnohých případech zdála mírnější, než tomu bylo u poválečné právní úpravy, v praxi docházelo k čím dál většímu utužení. Zákonodárce dále pracoval se slovenským právem, čímž došlo k většímu sjednocení soukromého práva na celém území Československa. Místo jednotné kodifikace, kterou sledoval vládní návrh obecného občanského zákoníku, se střední kodex vydal cestou roztříštěnosti soukromého práva, kdy z uceleného zákoníku byly vyňaty otázky rodinného i pracovního práva. Naopak bylo v zákoníku nově upraveno obchodní právo.113 K přijetí středního kodexu došlo rozhodnutím Národního shromáždění republiky Československé dne 25. října 1950 pod číslem 141/1950 Sb.114 3.1.2 Občanský zákoník 1964 Ačkoliv byl zákoník z roku 1950 na svou dobu poměrně zdařilý, brzy došlo k potřebě sestavení nového občanského zákoníku. Střední kodex vzhledem na společenský vývoj, vydání nové socialistické Ústavy z roku 1960,115 ekonomickou a politickou situaci přestal na občanovi i zákonodárci našem území vyhovovat. I s ohledem na jeho zjednodušené znění, začaly úpravy některých institutů a situací chybět, nebo je bylo možné pro nedostatečnou určitost zneužívat. Ideologicky zákoník z roku 1964 navázal na úpravu občanského zákoníku z roku 1950, a dále prohloubil vnímaní a fungování socialistických vztahů ve společnosti, čímž přinesl množství stěžejních změn. Vedle pominutí tradičních obligačních práv, zákazu vydědění, omezení vůle jednotlivce v zájmu socialistického soužití a zájmů společnosti, došlo k zavedení zásady absolutní neplatnosti právních úkonů, a nadto také zásady kogentnosti právního řádu. Od jednotlivých zemí rakouského císařství takový statut udělen nebyl ustanovení kodexů soukromého práva se tak již nebylo možné nadále odchýlit. To bylo možné pouze v případech, kdy to zákon výslovně dovoloval. Po politickém převratu v roce 1989 došlo v reakci na změnu poměrů ve společnosti a platí pro ně, tudíž i pro České království, obecný zákoník občanský jako celek v plném zněnípřechod na demokratickou ideologii k přijetí velkého množství novel, a to bez výjimkyať již občanského zákoníku samotného, tak jednotlivých dílčích speciálních zákonů soukromého práva.116 Odklon socialistického pojetí práva vyžadoval celou řadu změn. Mezi lety 1805–1808 byl vypracován návrh provinciálního statutu království Českého, tento se ovšem ztratil.72 Možnost zavést v celém rakouském císařství včetně českých zemí jednotné právoNa účinnou kompletní rekodifikaci jsme si však museli ještě počkat, a to poměrně bez větších obtíží, spočívalo v hlavních zásadách, na nichž bylo právo v českých i rakouských zemích postaveno.73 Částečně se zákonodárce držel principů přirozeného práva, ovšem přednost dal především domácímu právnímu vývoji.74 Základním pramenem těchto právních řádů bylo právo římské, tudíž byly právní systémy ve všech zemích stejné, nebo alespoň velmi podobné co do základních pojmů a podléhaly totožné, v průběhu let vyvíjené koncepci.75 Již v tomto obecném zákoníku občanském byl kladen důraz na rovnost, svobodu a svrchovanost jednotlivce – zejména na autonomii vůle, která byla zakotvena ochranou smluvní volnosti. Naproti tomu byla řada institutů upravena kogentně s ochranným charakterem, kde zákon, oproti naší dnešní úpravě v občanském zákoníku z roku 2012, občana omezoval například v pro nás stěžejní oblasti dědického práva a jeho možnosti nakládat se svým majetkem.76 Až do začátku první světové války v roce 1914 nedošlo v textu obecného zákoníku občanského k zásadnějším změnám a původní znění zůstalo téměř nedotčeno. Samotné občanské právo se však v průběhu let vyvíjelo, a sice prostřednictvím dvorských dekretů. Od roku 1848 pak začalo docházet k doplňování obecného zákoníku občanského o množství dalších rozšiřujících, obměňujících a navazujících právních předpisů. Ke kompletní rekodifikaci obecného zákoníku občanského ani přes nátlaky v průběhu let ze stran odborné veřejnosti nedošlo, a byla dána přednost pouze průběžným modernizacím.77 Veškeré tyto vývojové úpravy ovšem nezměnily hlavní základy, na nichž byl samotný obecný zákoník občanský postaven.78 K dílčím změnám pak samozřejmě docházelo ve válečném období, kdy zákonodárce musel reagovat na nově vzniklé politické a sociální situace ve společnosti a v záležitostech státu.79 Dne 22. listopadu 1915 byl císařským nařízením č. 342 Sb. ř. z., vydán řád pojišťovací. Tím došlo k částečnému vyčlenění institutu pojištění z obecného zákoníku občanského a zavedení tak nového speciálního odvětví soukromého práva. Dne 23. prosince 1917 byl pojišťovací řád nahrazen zákonem č. 501 Sb. ř. z., Xxx byl poté dále nahrazen již zákonem o pojistné smlouvě č. 145 Sb. z. a n., ze dne 3. července 1934, jenž nabyl účinnosti na území celého českého státu dne 20. ledna 1935.80 Po konci 1. světové války a vzniku Československa začaly mimo jiné práce na úpravě soukromého práva na našem území. Na základě recipročního zákona č. 11/1918 Sb. z. a n., a dalších následujících recipročních norem, zůstal na území českého státu v platnosti rakouský obecný zákoník občanský. Důležitou roli v této době hrála unifikace právního řádu pro země české, Slovensko a Podkarpatskou Rus. Na rozdíl od českých zemí tam totiž až do vzniku Československa v roce 1918 neplatil rakouský obecný zákoník občanský, nýbrž právo uherské. Proto i po sjednocení zůstaly v platnosti četné zvláštní předpisy a na důležitosti mělo též obyčejové právo, založené na soudní judikatuře, které bylo pro uherské právo stěžejní. Jedním z návrhů na kodifikaci občanského práva v Československu bylo přeložení rakouského obecného zákoníku občanského ve znění poválečných novel a mezitím vydaných zákonů do češtiny a vydání tohoto jako nový jednotný občanský zákoník platný pro celé Československo. Tento návrh byl přijat, ovšem za předpokladu výraznějších změn, reagujících na sociální a hospodářský rozvoj, modernizaci, osamostatnění Československa, jakož i právní vývoj a kulturu na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.81 „Důvodová zpráva uvádí, že bezprostředním podkladem nového občanského zákoníku je všeobecný říšský zákoník z r. 1811. Podklad i příčina, proč se nepřikročilo k cizozemské kodifikaci, zdá se nám plně odůvodněna, neboť tímto zákoníkem se občanstvo naší republiky dosud řídilo a nebude mu tedy větší část nového zákoníku něčím neobvyklým, nýbrž bude to vlastně pokračováním nebo doplněním těch práv, která dosud naším občanstvem a v našem státě byla zachovávána a kterými právní poměr byl řízenroku 2014.“82 Cíle a podoba jednotné úpravy soukromého práva tak byla dána. V průběhu dalších let speciální komise pracovaly na konečném znění, až byl konečně dne 15. března roku 1937 oběma komorám Národního shromáždění, poslanecké sněmovně a senátu, předložen vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Tento zákoník obsahoval celkem 1669 paragrafů. Navzdory četným schůzím ústavněprávního výboru obou sněmoven ke schválení Návrhu vládního zákon nikdy nedošlo.83