Zákon o ochraně spotřebitele. „Ochrana spotřebitele je konkrétním projevem ochrany slabší smluvní strany. Lze-li apli- kovat pravidla chránící spotřebitele, mají přednost před úpravou obecnou“ (Xxxxxxxx & Xxxxxxxxxxxxx, 2013). Ochrana spotřebitele je mimo jiné upravena zákonem č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „Hlavní cíle novely:
Zákon o ochraně spotřebitele. Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdější předpisů.
Zákon o ochraně spotřebitele. Místo spotřebitele v ekonomice a ve společnosti přitahuje různé interpretace. Spotřebitelé jsou různorodou skupinou lidí a pro většinu z nich je pravděpodobné, že žádná teorie není úplně správná nebo úplně špatná. Různé perspektivy obsahují svou vlastní pravdu. Zákon je ovlivněn rozhodnutími o totožnosti spotřebitele a roli, kterou má hrát v ekonomice a ve společnosti. Zákon na ochranu spotřebitele má řadu možných racionálních důvodů, z nichž některé mohou být v rozporu (Xxxxxxx & Xxxxxxxxxx, 2017). Tento zákon se vztahuje na prodej výrobků a poskytování služeb na území České republiky a stanovuje některé podmínky podnikání, které jsou významné pro ochranu spotřebitele (Zákon o ochraně spotřebitele 1992, 2019, § 1). Zákon obsahuje povinnosti při prodeji výrobků a služeb, úkolů veřejné správy, ustanovení pro zřizování sdružení na ochranu spotřebitelů a jiných právnických osob založených k ochraně spotřebitele (Zákon o ochraně spotřebitele 1992, 2019, § 1). Dle zákona o ochraně spotřebitele je prodávající povinen: - ve správné hmotnosti, množství a míře prodávat výrobky a umožnit spotřebiteli zkontrolovat si správnost těchto údajů, - prodávat výrobky a poskytovat služby v předepsané jakosti; není-li jakost předepsána nebo uváděna, prodávat výrobky a poskytovat služby v jakosti obvyklé, - prodávat výrobky a poskytovat služby za ceny, které jsou sjednané v souladu s cenovými předpisy a správně účtovat ceny při prodeji výrobků nebo služeb, - používat měřidla při prodeji výrobků, která splňují požadavky stanovené zvláštním právním předpisem, který upravuje oblast metrologie (Zákon o ochraně spotřebitele 1992, 2019, § 3). V občanském zákoníku jsou uvedeny informace týkající se kupní smlouvy, za ni se považuje smlouva o dodání zboží. Toto zboží je nutné sestavit nebo vytvořit (Občanský zákoník 2012, 2019, § 2085). Prodávající se zavazuje kupní smlouvou, že danou věc, která je předmětem koupě, kupujícímu odevzdá a umožní mu k ní nabýt vlastnické právo. Kupující se zavazuje, že za věc zaplatí prodávajícímu kupní cenu a také že věc převezme (Občanský zákoník 2012, 2019, § 2079). V případě kupních smluv se užije zvláštní úprava odpovědnosti za vady. Dále jsou v občanském zákoníku uvedena práva kupujícího z vadného plnění. Tato práva nejsou dotčena, pokud byla vada způsobena při použití věci, kterou kupující předal prodávajícímu. Toto neplatí, pokud prodávající prokáže, že kupujícího na nevhodnost předané věci včas upozornil...
Zákon o ochraně spotřebitele. Ochrana spotřebitele jako taková je rozsáhlá, a proto má své vlastní směrnice a zákony. Vzhledem k tomu, že Česká republika je součástí Evropské unie, její zákon o ochraně spotřebitele vychází z legislativy právě Evropské unie, která je tvořena převážně směrnicemi. (Xxxxxx, 2014, s. 13) V tomto zákoně můžeme kromě vysvětlení základních pojmů nalézt v první části povinnosti při prodeji výrobků a poskytování služeb, kde je definována například nekalá obchodní praktika, zákaz diskriminace či povinnosti provozovatele tržiště nebo tržnice. V jiných částech jsou definovány například možnosti pro řešení sporů mimosoudní cestou, informace o správném postupu České obchodní inspekce při řešení sporů či úkoly veřejné správy. Tento zákon má i dvě přílohy, kde jsou konkrétně definovány klamavé obchodní praktiky a agresivní obchodní praktiky. Příkladem klamavé obchodní praktiky z první přílohy tohoto zákona je bod g) kdy prodávající „přislíbí poskytnout poprodejní servis spotřebiteli, s nímž před uzavřením smlouvy jednal jazykem, který není úředním jazykem členského státu, v němž se prodávající nachází, a následně poskytuje servis pouze v jiném jazyce, aniž to spotřebiteli před uzavřením smlouvy jasně sdělil,“ (Příloha č. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Vybraným příkladem agresivní obchodní praktiky, která je vždy považována za agresivní, je taková praktika, která dle přílohy č. 2 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele „…vytváří dojem, že spotřebitel nemůže opustit provozovnu nebo místo bez uzavření smlouvy“ (Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele; Pokorná, 2017, s. 92-93)