Ústavní základ pracovního práva. Nejdůležitějším pramenem českého pracovního práva jsou ústavní zákony. Nejvýznamnější je zákon ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění a dále Listina základních práv a svobod, jenž schválil Federální shromáždění roku 1991 a „republiková pod č. 2/1993 Sb. Jako součást České republiky ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.“49 Listina základních práv a svobod ve většině článků uvádí úpravu práv a svobod, jež jsou základem pro účastníky pracovního procesu a smluvní strany nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Základní práva a svobody se váží na každého bez odlišnosti „pohlaví, rasy, barvy, jazyka, víry a náboženské nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“50 Významným článkem Listiny základních práv a svobod je článek č. 9, ve kterém je obsaženo pravidlo, že nikdo nesmí vykonávat nucené práce nebo služby. V hlavě IV. se věnuje hospodářským, sociálním a kulturním právům. Je v ní zahrnuto „právo na svobodnou volbu povolání, právo na svobodné sdružování s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů, právo na stávku, právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky a také právo žen, mladistvých a osob zdravotně postižených na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky.“51
