Prameny pracovního práva. Právní řád ČR, patří ke kontinentálnímu typu právní kultury, který je založen na právu psaném a je tvořen zákony a dalšími právně závaznými předpisy, ratifikovanými a vyhlášenými mezinárodními smlouvami, nálezy Ústavního soudu a právem Evropské unie (dále jen „EU“). (Xxxxxx a kolektiv autorů, 2010, s. 53) Nejvýznamnějším pramenem českého pracovního práva je Ústava, zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky a Listina základních práv a svobod, zákon č. 2/1993 Sb. Listina základních práv a svobod (dále jen „LZPS“) v řadě svých článků obsahuje úpravu práv a svobod, které jsou výchozí pro postavení účastníků pracovního procesu. V obecných ustanovení je stanoveno, že: „základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“. (Zákon č. 2/1993 Sb., s. 16) Pro individuální pracovní právo má dále význam čl. 9 LZPS, kde je zakotveno, že nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. Dále je významná také Hlava IV., která se zabývá hospodářskými, sociálními a kulturními právy. Je v ní obsaženo právo na svobodnou volbu povolání, právo na svobodné sdružování s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů, právo na stávku, právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky a také právo žen, mladistvých a osob zdravotně postižených na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky. (Xxxxxx a kolektiv autorů, 2010, s. 55) Dalším významným zákonem je český zákoník práce, zákon č. 262/2006 Sb. (dále jen zákoník práce) ve znění pozdějších předpisů, který přestavuje kodex, v němž nalezneme většinu právní úpravy individuálních i kolektivních pracovněprávních vztahů. Zákoník práce doplňuje nový občanský zákoník o podpůrná pravidla, která dopadají na pracovně právní vztahy, pokud je zákoník neupravuje vlastní úpravou, zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Veřejnoprávní požadavky týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou rozpracovány v zákoně č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Povahu obecného sankčního předpisu při porušení pracovních podmínek má zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů. (Xxxxxx a kolektiv autorů, 2010, s. 55) Pro oblast kolektivního pracovního práva má dále význam zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjedná...
Prameny pracovního práva. Prameny práva můžeme rozdělit do čtyř oblastí:
1. normativní akty – nejvýstižnějším příkladem normativního aktu jsou zákony,
2. normativní smlouvy – patří sem mezinárodní a vnitrostátní smlouvy,
3. právní obyčeje – jsou zvyklosti a tradice společnosti (př. je obecně dáno, že se nemá krást),
Prameny pracovního práva. Některé z pramenů pracovního práva již byly zmíněny v předchozím textu, cílem této podkapitoly je proto přinést jejich stručný, avšak ucelený přehled. Uvedeny při tom budou prameny práva ve formálním smyslu, tedy právní normy, respektive jejich vnější vyjádření ve formě právních předpisů, normativních smluv, mezinárodních smluv apod.
Prameny pracovního práva. Obecně pod pojmem pramen práva máme pro účely této práce na mysli pouze prameny ve formálním smyslu. „Těmi jsou jednotlivé formy, které obsahují právní normy, dodávají pravidlům v nich obsaženým charakter práva. Pouze takové pravidlo chování, které má právem uznanou formu pramene práva, je právní normou.“8 Na základě toho dělíme prameny na právní obyčeje, soudní a správní precedenty, normativní právní akty a normativní smlouvy.
Prameny pracovního práva. Pramen práva představuje zdroj, v němž nacházíme pravidla chování určená subjektům, je bezprostředním zdrojem poznání práva. Jsou to pravidla chování vydávaná nebo uznávaná státem, jejichž dodržování je garantováno donucovací mocí státu. V právní teorii se pod pojmem prameny práva rozlišují materiální prameny práva a formální prameny práva. Materiální prameny práva bývají definovány jako „vše", co způsobuje, že právo je takové, jaké je. Jsou to například sociální poměry, třídní zájmy, boží vůle, historické události. Formálním pramenem práva je vnější jevová stránka, která je výsledkem specifického procedurálního procesu.4 4 Xxxxxxxx,X.xxxx: Teoriepráva,Masarykovauniverzita,Brno1 98,str.143 České pracovní právo je založeno na právních normativních aktech a normativních smlouvách. Za formální prameny pracovního práva považujeme: - normativní právní akty - kolektivní smlouvy - vnitropodnikové právní normy - technické normy - pravidla slušnosti a občanského soužití - mezinárodní smlouvy - nálezy Ústavního soudu ČR - prameny pracovního práva EU směrnice, nařízení, doporučení, stanoviska. Zákoník práce se snaží oblasti individuálního pracovního práva nezbytnými změnami reflektovat politické a hospodářsko-sociální změny v nezbytném rozsahu. V oblasti kolektivního pracovního práva a oblasti zaměstnanosti však na rozdíl od zákoníku práce byly přijaty normy nové.
Prameny pracovního práva. Prameny pracovního práva jsou formy, v nichž je právo obsaženo, v nichž právo nalézáme. Představují zdroj, ve kterém jsou obsažena obecně závazná pravidla lidského chování, jejichž dodržování je vynutitelné státní mocí. Český právní řád je součástí kontinentálního typu právní kultury a je založen na právu psaném, kodifikovaném. Jedním ze základních formálních pramenů práva9 v České republice jsou normativní právní akty. Jsou to obecně závazná pravidla lidského chování, které dělíme dle stupně právní síly (tj. dle státních orgánů, které tyto akty přijaly). Do kategorie normativních aktů vyšší právní síly (prvotní) patří ústavní zákony, zákony, do kategorie normativních aktů nižší právní síly (odvozené) řadíme vyhlášky ministerstev, nařízení vlády.
Prameny pracovního práva. Prameny práva jsou formy, v nichž nacházíme pravidla chování určená individuálně neurčenému počtu subjektů. “Pramen práva představuje zdroj, v němž nacházíme pravidla chování určená subjektům, je bezprostředním zdrojem poznání práva. Jsou to pravidla chování vydávaná nebo uznávaná státem, jejichž dodržování je garantováno donucovací mocí státu.”2 1 XXXXXX, X. a kol. Pracovní právo. 1. vydání. Brno: Doplněk, 1993 , str. 79-87 2 XXXXXX, M. a kol. Pracovní právo. 2. aktualizované a doplněné vydání. Brno: Doplněk, 2004, str.40 Na tomto základě obecně rozdělujeme prameny práva do následujících skupin: • právní obyčeje, • soudní precedenty, • normativní smlouvy, • normativní právní akty. Český právní systém se řadí do skupiny kontinentálního sytému práva, který na rozdíl od anglosaského systému práva neuznává soudní precedenty ani právní obyčeje jako formální pramen práva. České pracovní právo je právem kodifikovaným a psaným. Jeho prameny jsou: • normativní právní akty, • kolektivní smlouvy, • vnitropodnikové právní normy, • mezinárodní smlouvy, • technické normy, • pravidla slušnosti a občanského soužití, • nálezy Ústavního soudu České republiky, • prameny pracovního práva Evropské unie v podobě směrnic a nařízení.
Prameny pracovního práva. V teorii práva se prameny práva dělí na materiální a formální. Materiální prameny práva odpovídají na otázku „co je vlastně zdrojem práva, kde je původ pravidel lidského chování neboli norem, odkud pocházejí.“6 Formální prameny pak představují konkrétní formy, v jakých právo nalézáme. Dělí se na: • normativní právní akty, • právní obyčeje, • soudní precedenty, • normativní smlouvy. České pracovní právo je kodifikovaným a psaným právem, založeným na normativních právních aktech a normativních smlouvách.
Prameny pracovního práva. ZÁSADY PRACOVNÍHO PRÁVA
Prameny pracovního práva