Charakteristika Společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Spolupráce členských států v oblasti SZBP byla v rámci integračního procesu vždy poměrně problematická. Integrace v této oblasti je složitá zejména z důvodu odlišných zahraničněpolitických priorit, ekonomického a geopolitického potenciálu a bezpečnostně strategických zájmů členských států. Státy tedy nebyly a nejsou příliš nakloněny komunitarizaci této politiky a ponechávají si rozhodující roli v jejím utváření. Lisabonská smlouva, která upravuje současný stav SZBP, sice oproti předchozím smlouvám přináší podrobnější úpravu, ale nezměnila nic na zásadních principech jejího fungování, tedy na principu mezivládním a principu jednomyslného rozhodování. SZBP je zvláštní oblastí vnějších vztahů EU. Vnější vztahy EU jsou však širším pojmem a vedle SZBP zahrnují i jiné oblasti vnější činnosti EU, včetně těch, které spadají pod pravomoc Komise. Smlouva o EU mimo jiné říká, že „pravomoc Unie v otázkách společné zahraniční a bezpečnostní politiky se vztahuje na všechny oblasti zahraniční politiky a všechny otázky týkající se bezpečnosti Unie…“.1 Hlavní rozdíl mezi vnějšími vztahy a společnou zahraniční a bezpečnostní politikou tvoří různý způsob zapojení institucí a odlišný způsob rozhodování, který se shodoval s hranicí mezi bývalým prvním a druhým pilířem EU. V prvním pilíři, do nějž patřila například společná obchodní politika, rozvojová pomoc nebo evropská politika sousedství, hrály značnou roli Komise a Parlament. Rada v mnoha otázkách rozhodovala kvalifikovanou většinou. Ve druhém pilíři, samotné SZBP pokrývající klasickou diplomacii, vojenskou spolupráci a krizový management, ležela odpovědnost téměř výhradně na Radě rozhodující jednomyslně. Lisabonská smlouva sice zrušila pilířovou strukturu Unie a pokusila se sjednotit vnější zastupování EU napříč vnějšími aktivitami, odlišná pravidla pro rozhodování SZBP ovšem ponechala.2
