Smlouva zasílatelská. Zasílatelskou smlouvu definuje nový občanský zákoník v § 2471 až § 2482, ale mohou se na ni aplikovat i ustanovení vyplývající ze smlouvy komisionářské, jelikož jak je již uvedeno výše, je zasílatelská smlouva speciálním typem smlouvy komisionářské. Společné mají obě smlouvy to, že jedna strana, v tomto případě zasílatel, provádí činnost svým jménem na účet svého klienta. Obě smlouvy se od sebe odlišují hlavně předmětem smlouvy, kterým je u smlouvy zasílatelské obstarání přepravy věcí pro příkazce a také typem obchodu, jelikož smlouva komisionářská je obchodem relativním, zatímco smlouva zasílatelská se řadí mezi obchody absolutní. [7] Smlouva o obchodním zastoupení je významným smluvním prvkem nejen u nás, ale také v zahraničí. V této kapitole bude blíže specifikován samotný pojem smlouva o obchodním zastoupení jak je vymezen v německém zákoníku. Dojde zde k popsání jednotlivých ustanovení, týkající se smlouvy o obchodním zastoupení a srovnání s českou právní úpravou. Spolkovou republiku Německo jsem si pro toto srovnání vybral převážně proto, že její právní úprava byla zdrojem inspirace při sestavování úpravy české, a také proto, že je Německo hlavním obchodním partnerem České republiky a disponuje jednou z nejvyspělejších ekonomik na světě. Pojem smlouva o obchodním zastoupení najdeme v německé právní úpravě v obchodním zákoníku – Handelsgesetzbuch (dále jen HGB), a to konkrétně v 7. oddíle v paragrafech § 84 až § 92c. Obchodní zástupce je zde doslovně přeložen jako Handelsvertreter a pro označení zastoupeného se používá výraz Unternehmer, který se však dá spíše přeložit jako slovo podnikatel, a proto budu pro označení zastoupeného používat slovo podnikatel. [9] HGB vymezuje obchodního zástupce jako osobu provozující samostatnou živnost, kterou je pověřen ze strany podnikatele ke zprostředkovávání obchodů nebo jejich uzavírání jménem zastoupeného, což ho opravňuje si v celku svobodně určovat rozsah své činnosti a pracovní dobu. Pokud osoba, která zprostředkovává obchody pro podnikatele, nedisponuje znaky samostatnosti, považuje ho HGB za zaměstnance a nikoliv obchodního zástupce. V českém obchodním zákoníku sice také nalezneme, že je zástupce označen jako samostatný podnikatel, tento fakt však již není blíže upřesněn jako je tomu v HGB. Dále je zde ve třetím odstavci uvedeno, že podnikatel může být rovněž obchodním zástupcem, s čím se v české úpravě nesetkáme, což ale neznamená, že je to z pohledu českého práva vyloučeno. Další podstatnou odlišnost od č...
Smlouva zasílatelská. „Rozvoj obchodu a dopravy šel v ruku v ruce s rozvojem zasílatelství (spedice) – oborem, jehož předmětem je provoz obstaravatelské činnosti v oblasti přepravy věcí (zásilek). Došlo k oddělení zasílatelství jako obstarání přepravy od přímého provádění přepravy.“7 Závazek zasílatele, že vlastním jménem na účet příkazce obstará přepravu zásilky z bodu A do bodu B, případně obstará veškeré úkony s tím související a to vše za úplatu je jádrem tohoto druhu smlouvy. Obstaráním přepravy se rozumí zejména uzavření smlouvy s dopravcem, který bude přepravu zboží provádět.
Smlouva zasílatelská. Dle vymezení obchodního zákoníku byla zasílatelská smlouva absolutním obchodem. To znamená, že se řídila obchodním zákoníkem i v případě, že některý z jejích účastníků nebyl podnikatelem nebo že činnost smluvních stran nesouvisela s podnikáním.43 Základní ustanovení o smlouvě zasílatelské bylo dle zákona zák. č. 513/1991 Sb. vymezeno v § 601 a sice, že „ Smlouvou zasílatelskou se zavazuje zasílatel příkazci, že mu vlastním jménem na jeho účet obstará přepravu věcí z určitého místa do určitého jiného místa, a příkazce se zavazuje zaplatit zasílateli úplatu.“44 Stejně jako v NOZ, vymezení zasílatelské smlouvy v obchodním zákoníku mělo charakter smlouvy obstaravatelské, když k ní subsidiární byla smlouva komisionářská. V obchodním zákoníku nebyla stanovena povinnost písemné smlouvy, jelikož se předpokládalo, že tento smluvní vztah bude zajištěn potvrzením zasílatelského příkazu. Zasílatel byl v rámci smlouvy povinen plnit pokyny příkazce, ale v případě jejich zjevné nesprávnosti měl povinnost příkazce na tuto nesprávnost pokynů upozornit. Pokud zasílatel potřebné pokyny od příkazce neobdržel, bylo jeho povinností si je vyžádat. Avšak byl-li příkazce s těmito pokyny v prodlení, byl zasílatel oprávněn postupovat i bez těchto pokynů tak, aby co nejvíce ochránil zájmy příkazce, které mu byly známé. Pokud smlouva stanovila, že má zasílatel před vydáním zásilky či dokladů, které umožňovaly oprávnění nakládat se zásilkou, vybrat od příjemce stanovenou peněžní částku, nebo provést nějaký inkasní úkon, pak se subsidiárně použilo ustanovení § 697 a násl. o dokumentárním inkasu. Zasílatel byl povinen sjednat způsob dopravy a podmínky přepravy s odbornou péčí, aby co nejlépe odpovídaly zájmům příkazce, které vyplývaly ze smlouvy, nebo byly zasílateli jinak známé, například ze vzájemně zažité obchodní praxe s příkazcem. Zasílatel rovněž 43 ObchZ odst. 3d § 261 44 ObchZ odst. 1 § 601 odpovídal za škodu na převzaté zásilce, která vznikla při obstarávání přepravy. Liberačním důvodem v tomto případě bylo, pokud škodu nemohl ani s vynaložením odborné péče odvrátit. Pojistit zásilku byl zasílatel povinen, jen když se na tomto závazku dohodl s příkazcem. Příkazce měl povinnost poskytnout zasílateli správné údaje o obsahu zásilky a dalších skutečnostech, které byly potřebné, aby mohl zasílatel uzavřít smlouvu s dopravcem. Pokud příkazce tuto svou povinnost nesplnil, odpovídal zasílateli za škodu, která mu tímto vznikla. V případě, že to neodporovalo smlouvě, nebo pokud to příkazc...