Dle doby trvání pracovního poměru. 5.1.1. Pracovní poměr na dobu určitou § 39 odst. 1 zákoníku práce říká, že pracovní poměr je uzavřen na dobu neurčitou, pokud není výslovně sjednána jeho délka (nevyvratitelná domněnka). Dle zákona je možné sjednat pracovní poměr na dobu určitou maximálně po dobu 2 let. Další pracovní poměr na dobu určitou mezi stejnými subjekty lze uzavřít až po šesti měsících od konce předchozího poměru (§ 39 odst. 2 zákoníku práce). I toto pravidlo má však výjimku, a to v ust. § 39 odst. 3 a 4 zákoníku práce (jedná se o případ, kdy zvláštní právní předpis stanoví pracovní poměr na dobu určitou jako podmínku pro vznik dalších práv, taktéž z důvodu náhrady dočasně nepřítomného zaměstnance či z vážných provozních důvodů na straně zaměstnavatele). Pokud však zaměstnavatel nesplní podmínky pro zaměstnání na dobu určitou dle § 39 odst. 2, 3, 4 a zaměstnanec písemně projeví vůli u něj dále pracovat ještě před skončením dohodnuté doby platí, že jde o pracovní poměr na dobu neurčitou. Uzavření pracovního poměru na dobu určitou má smysl především v různých sezónních pracích apod. Doba konce pracovního poměru na dobu určitou může být vymezena přesným datem, nebo musí být určena způsobem nepřipouštějícím pochybnosti o jeho skončení. Je možné stanovit trvání pracovního poměru uvedením časového období, či stanovit délku jinak, např. vykonáním činnosti, na kterou byla smlouva uzavřena či podle jinak objektivně zjistitelných skutečností. Tou může být např. náhrada za zaměstnankyni či zaměstnance na rodičovské či mateřské dovolené, náhrada za zaměstnance uvolněného pro výkon veřejné funkce, zaměstnance v dočasné pracovní neschopnosti apod. Ustanovení pracovního poměru na dobu určitou vychází ze směrnice Rady 1999/70/ES8 ze dne 28. června 1999 týkající se Rámcové dohody uzavřené organizacemi ETUC9, UNICE10 a CEEP11 o pracovních smlouvách na dobu určitou. Tato úprava se však nevztahuje na zaměstnance, jimž bylo zaměstnání na dobu určitou zprostředkováno agenturou.
Dle doby trvání pracovního poměru