Obecné úvahy Vzorová ustanovení

Obecné úvahy. 1. konstatuje, že stávající mezinárodní daňové předpisy jsou z velké části zastaralé a nejsou schopny řešit rostoucí digitalizaci ekonomiky a účinně omezit daňové úniky a vyhýbání se daňovým povinnostem; zdůrazňuje, že je naléhavě zapotřebí tyto předpisy reformovat prostřednictvím přijetí globální daňové dohody OECD/G20 s cílem zajistit, aby mezinárodní, unijní a vnitrostátní daňové systémy odpovídaly novým hospodářským, sociálním a technologickým výzvám

Obecné úvahy. Nepřináší-li individuální záruka nebo systém záruk zavedený státem výhodu konkrétnímu podniku, nepřed- stavuje státní podporu. V této souvislosti za účelem stanovení, zda konkrétní záruka nebo systém záruk poskytuje výhodu, Soudní dvůr potvrdil ve svých rozsudcích z nedávné doby (4), že by Komise měla při posuzování vycházet z principu investora v tržním hospodářství (dále jen „princip investora v tržním hospodářství“). Mělo by se proto počítat se skutečnými možnostmi podniku příjemce podpory získat srovnatelné finanční zdroje na kapitálovém trhu. O státní podporu nejde tehdy, když je poskytnut nový zdroj financování za podmínek, které by byly přijatelné pro soukromý subjekt za normálních podmínek tržního hospodářství (5). Aby se usnadnilo hodnocení, zda dané záruční opatření splňuje princip investora v tržním hospodářství, stanoví Komise v tomto oddíle řadu podmínek dostačujících k vyloučení existence podpory. Individuální záruky jsou zahrnuty v bodě 3.2 s jednodušší možností pro malé a střední podniky v bodě 3.3. Systémy záruk jsou zahrnuty v bodě 3.4 s jednodušší možností pro malé a střední podniky v bodě 3.5.

Obecné úvahy. Jako nově zvolenému prezidentu mi nyní připadá úloha svým kolegům nastínit v hlavních liniích pracovní program UINL na další tříleté období a přitom se pře- devším zabývat tou filozofií, na kterou se bude oriento- vat jak práce, tak celá budoucí funkce notářství a UINL. Toto je pro mne jedna ze zvláštních událostí, které na- vždy poznamenají život člověka, protože představují vý- raz vnějších okolností i osobních rozhodnutí. tářství. Je to právě ta univerzální dimenze UINL, která mnohé vede k myšlence, že je již na čase adjektivum La7insbé z názvu Unie vyškrtnout,ačkoliv sice nadále zůstává plat- ným a mimořádně aktuálním modelem, avšak zároveň představuje určité geografické a kulturní vymezení,které již neodpovídá dnešnímu stavu věcí. Zjednodušení,které by ani v nejmenším nenarušilo od- kaz na „latinitu“ systému, která nás samozřejmě zavazuje a měla by zůstat samozřejmě ve znaku Unie,a to jako svě- dectví o určitém původu, určité filozofii a určitého ne- jen profesního kréda, které všichni mají respektovat a stále v jeho hlubokém významu nově oživovat. Jedná se tu o mimořádně významné, historické dědictví a jedi- nou formu notářství, která je zapotřebí pro moderní li- berální státní uspořádání a pro vyvážený vývoj tržního hospodářství. Nepopírám, že konsolidace našeho notářského systé- mu v takové společnosti, jakou je ta naše dnešní, před nás klade obtížné problémy, a to: adaptaci funkce a kom- petencí, efektivní a nikoliv jen abstraktní zkoumání řád- ného výkonu našeho povolání ve vazbě na profesní etiku a na poplatky vybírané podle odvedeného výkonu, za- chovávání a zlepšování disciplíny pro vstup do profese v rámci numerus cLausus.Vím, že o posledně jmenova- ném aspektu se vedou bouřlivé diskuse, neboť v něm někteří nespatřují záruku pro profesionalitu a službu ve- řejnosti, nýbrž spíše starý mechanismus k ochraně pro- fese a v rozporu s moderními pravidly soutěže tak, jak je to prezentováno ve známé Montiho zprávě a také v me- zinárodně široce známé zprávě Doing Business 2004 vy- dané Světovou bankou, ke kterým se ještě později vrá- tím. Naše reakce na toto vše je jednoznačná: jedná se o zcela přirozený a nenahraditelný systém v rámci právní praxe, kde na notáře byl přenesen veřejný úřad s pově- řením, aby zajišťovali transparentnost dokumentů a je- jich soulad se zákonem. Tento úřad je stále více vyko- náván paralelně k výkonu funkce soudce, popř. ;v zastoupení soudce, a to zvláště v případech xxxxxx- ných řízení jasným příkladem pro to je v mnoha z...

Obecné úvahy. 1. S ohledem na Smlouvu o založení ES, a zejména na články 138 a 139 této smlouvy (*);

Obecné úvahy. (32) Podle čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení mohou členské státy uložit ZVS pouze: „je-li tato trasa považována za životně důležitou pro hospodářský vývoj regionu, ve kterém se letiště nachází, v rozsahu nezbytném k zajištění dosta- tečné míry pravidelné letecké dopravy, která stanovené normy návaznosti, pravidelnosti, kapacity a cen, které by letečtí dopravci nesplnili, pokud by zvažovali výhradně vlastní obchodní zájmy.“

Obecné úvahy. 1. s ohledem na Dohodu o sociální politice přiloženou k Protokolu (č.14) o sociální politice přiloženému ke Smlouvě o založení Evropského společenství, a zejména na čl. 3 odst. 4 a čl. 4 odst. 2 této smlouvy;

Obecné úvahy. Ustanovení čl. 61 odst. 1 Dohody o EHP stanoví, že podpory poskytované v jakékoli formě členskými státy ES, státy ESVO nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhod­ ňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi smluvními stranami, nesluči­ telné s fungováním Dohody o EHP. Tato obecná kritéria se stejnou měrou vztahují na záruky. Stejně jako jiné formy případné podpory mohou záruky přímo poskytnuté státem, tedy ústředními, regionálními či místními orgány, a rovněž záruky poskytnuté ze státních zdrojů jinými státem kontrolovanými subjekty, například podniky, a přisuzovatelné orgánům veřejné moci (4), představovat státní podporu. Aby se předešlo případným pochybnostem, měl by se objasnit pojem státní zdroje ve spojení se státními zárukami. Přínosem plynoucím ze státní záruky je to, že riziko spojené se zárukou nese stát. Za takové riziko nesené státem by se obvykle měla zaplatit příslušná prémie. Jestliže se stát části nebo celé prémie vzdá, těží z toho podnik a ze státních zdrojů unikají prostředky. I když se ukáže, že stát v rámci poskytnuté záruky nic nezaplatí, může se přesto jednat o státní podporu podle čl. 61 odst. 1 Dohody o EHP. Podpora je poskytnuta v okamžiku, kdy je dána záruka, nikoli v okamžiku, kdy je záruka použita nebo kdy dojde k placení podle podmínek záruky. Zda záruka představuje státní podporu či nikoli, a jestliže ano, jak je ona státní podpora vysoká, musí být stanoveno v okamžiku, kdy je záruka poskytnuta. V této souvislosti Kontrolní úřad ESVO zdůrazňuje, že analýza podle pravidel pro státní podporu předem nevy­ lučuje slučitelnost daného opatření s jinými ustanoveními Dohody o EHP.

Obecné úvahy. (88) Článek 49 Dohody o EHP stanoví slučitelnost podpor, které odpovídají potřebě koordinovat dopravu. Evropský soudní dvůr rozhodl, že tento článek „považuje za slučitelné se Smlouvou podpory na dopravu pouze v přesně vymezených případech, které nejsou na újmu obecným zájmům Společenství“ (64).

Obecné úvahy. Jak bylo výše uvedeno, z některých zákonných ustanovení, z důvodové zprávy i z odborné literatury lze dovodit, že dědická smlouva je nejsilnějším dědickým titulem. Lze tak snad jednoduchou logickou cestou dospět k závěru, že pokud dědická smlouva oplývá vyšší právní silou než závěť, přičítá zákonodárce právě dědické smlouvě nejlepší způsobilost naplnit svobodnou vůli zůstavitele (Xxxxx Xxxxxxxx vyjadřuje svůj názor,179 že „dědická smlouva je velmi silným dědickým titulem, v němž je xxxx xxxxxx autonomie vůle zůstavitelům“)? Pokud přijmeme představu, že zůstavitelova vůle při uzavírání dědické smlouvy bude vycházet z úplných informací o smluvním dědici a z dobrého odhadu o vývoji budoucích vztahů se smluvním dědicem, potom by bylo možné takový závěr učinit. Dědická smlouva je pro zůstavitele závazná co do ustanovení dědice, nikoli však do dalšího xxxxxx000 – zůstavitel může i přes existující platnou dědickou smlouvu dále nakládat se svým majetkem až do jeho úplného spotřebování, až na jisté výjimky: K omezení vůle zůstavitele co do dispozice se svým majetkem je nutné počítat darování a pořízení pro případ smrti, která by byla s dědickou smlouvou v rozporu (§ 1588 odst. 1, odst. 2 NOZ). Po zůstaviteli se však nepožaduje, aby svůj majetek udržoval nebo případně rozmnožoval ve prospěch smluvního dědice.181 Dědickou smlouvu lze tak označit též jako právní institut, který oproti jiným typům pořízení pro případ smrti do značné míry nerespektuje římskoprávní zásadu ambulatoria est voluntas defuncti usque ad supremum vitae exitum, neboť dědická smlouva v podstatě fixuje vůli zůstavitele, aktuální v určitém okamžiku, bez valného ohledu na její následně přirozeně nastávající změny.182 Zajímavé je v tomto ohledu právně teoretické dělení, ke kterému dospěla švýcarská právní teorie i praxe.183 Dle této existují poslední pořízení (letztwillige Verfügungen) a pořízení pro případ smrti (Verfügungen Todes wegen); do první skupiny náleží závěť, do druhé pak dědická smlouva. Pořízení pro případ smrti neobsahují zůstavitelovu skutečnou poslední vůli,