Pojem. Záruka za jakost je jednostranné právní jednání poskytovatele záruky (tím je zpravidla prodávající, výrobce apod.),64 kterým se zavazuje, že věc, ke které je záruka za jakost poskytnuta, si po určitou dobu a při obvyklém použití uchová svoji použitelnost a obvyklé vlastnosti,65 dle dikce zákona „vlastnosti uvedené v prohlášení o záruce“66 či „své funkce a výkonnost.67 Pokud si věc svoji použitelnost a obvyklé vlastnosti neuchová, poskytovatel záruky se zavazuje k určitému plnění. Podstatné je uvést, že se jedná o dobrovolný závazek a poskytovatel záruky není ze zákona povinen záruku za jakost v rámci svého plnění poskytovat. Z toho vyplývá i to, že je v zásadě na poskytovateli záruky, k jakým povinnostem, za jakých podmínek a na jak dlouho se zaváže.68 Na záruku se tak bez dalšího nepoužije délka zákonné úpravy podle § 2165 (2 roky od převzetí jako u práva vad). Nicméně aby se jednalo o záruku za jakost, je nutno, aby plnění v rámci záruky za jakost bylo poskytováno nad rámec jiných zákonných povinností (např. souvisejících s právy z vadného plnění, k tomu blíže viz. kapitola 6. této práce). Pakliže by tomu tak nebylo a poskytoval záruky by záruku za jakost poskytoval v rozsahu toho, co je povinen plnit dle zákona, jednalo by se o klamavé jednání
Pojem. Jak již bylo naznačeno v úvodu, smlouvy o územním rozvoji nejsou institutem, který by byl pozitivním právem upraven. Jedná se o konstrukci zastřešující velké množství typů dohod a smluv, které se více či méně shodují svým obsahem, ale častokrát liší pojmenováním. Smlouvami o územním rozvoji tato práce rozumí smlouvy upravující finanční nebo materiální spoluúčast soukromoprávních subjektů na rozvoji infrastruktury územních samosprávných celků. Tyto smlouvy jsou tedy definovány jejich 1/ subjekty (ÚSC a soukromoprávní subjekty), 2/ úplatností (materiálním nebo finančním plněním) a 3/ předmětem (podíl soukromoprávního subjektu na rozvoji infrastruktury). Jejich základ lze spatřovat v tzv. plánovacích smlouvách dle StavZ které jsou rámci této práce řazeny taktéž pod zastřešující pojem smluv o územním rozvoji. Obsahové náležitosti těchto smluv stanovuje přímo StavZ popřípadě jeho prováděcí předpisy. Z důvodu omezené možnosti upravovat plánovacími smlouvami určité otázky využívají územní samosprávné celky dalších typů smluv, které jim poskytují širší možnosti vymezení vzájemných práv a povinností. V praxi se s nimi lze setkat pod různými názvy, jako například smlouvy o spolupráci, smlouvy s developery, smlouvy o zapojení zájemce atp., a jedná se o dohody uzavřené jako tzv. inominátní smlouvy dle § 1746 OZ. Se svolením autorky analýzy „smlouvy o územním rozvoji“2, paní Mgr. Venduly Záhumenské, je pojem „Smlouvy o územním rozvoji“ v této práci užíván jakožto obecný zastřešující pojem (institut). Ohledně pojmenování výše uvedených dohod byly v rámci práce zvažovány i další možnosti jako právě „smlouvy o spolupráci“, „smlouvy s developery“ nebo „smlouvy o spoluúčasti“. Nakonec byl kvůli zachování kontinuity s již existující prací zabývající se touto tématikou zvolen název „smlouvy o územním rozvoji“. Výhodou tohoto pojmenování je, že v sobě zahrnuje i pojem územního rozvoje, který je s řešenou problematikou nerozlučně spojen. Mimo smluv plánovacích, smluv s příslušnými vlastníky veřejné dopravní a technické infrastruktury, tato práce pracuje taktéž s pojmem „smlouvy o spolupráci se zájemci (investory) o výstavbu“, které jsou jakousi sběrnou kategorií zbylých typů dohod a závazků.
Pojem. Vlastnické právo je jedním ze základních práv a nejdůležitějším věcným právem. Od dob platnosti římského práva je vlastnické právo vymezováno jako všeobecné právní panství nad věcí. V současnosti se nejčastěji charakterizuje40 jako právem zakotvenou možnost vlastníka v mezích stanovených právním řádem držet a užívat věci a nakládat s nimi podle své úvahy a ve svém zájmu, a to mocí, která není závislá na existenci moci ko- hokoli jiného k téže věci, v téže době. Současně také zahrnuje právem zabezpečenou mož- nost vlastníka domáhat se od všech třetích osob zdržení se užívání věci vlastníka proti jeho vůli a zdržení se chování, která ruší vlastníka v jeho držbě a užívání věci a dispozicích s ní, vlastnické právo totiž jako právo absolutní působí „erga omnes“ – tedy proti všem. Jedná se o právo jednotné, a jak vyplývá z platné právní úpravy41, neexistují rozdíly mezi jednot- livými druhy a formani vlastnictví. Vlastnictví je chráněno Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, dle které má každá osoba právo pokojně užívat svůj majetek. Listina základních práv a svobod (je součástí českého ústavního pořádku) výslovně stanovuje v čl. 11, že každý má právo vlastnit majetek. Občanský zákoník zná jen vlastnické právo k hmotné věci, výslovně za- kotveným předmětem jsou jen věci ve smyslu § 119 OZ a byty a nebytové prostory § 125 OZ. Vlastnictví k jiným formám majetku, právům či nehmotným věcem je upraveno pouze ve speciálních zákonech.42
Pojem. Obchodní zákoník vymezil kupní smlouvu v ust. § 409 ObchZ111 jako smlouvu kterou se „prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu.“ Z definice kupní smlouvy vyplývá, že obsahem kupní smlouvy byl na jedné straně závazek prodávajícího dodat kupujícímu zboží (resp. movitou věc) a převést na něj vlastnické právo ke zboží, čemuž odpovídal závazek prodávajícího zaplatit kupní cenu.112 Svojí povahou byla obchodní kupní smlouva závazkem synallagmatickým113 a konsensuálním, tj. pro její vznik postačoval shodný projev vůle obou smluvních stran o podstatných náležitostech smlouvy. Samotný pojem obchodní kupní smlouvy nebyl zákonodárcem založen, lze jím rozumět kupní smlouvu uzavřenou v režimu obchodního zákoníku. I v případě uzavřené obchodní kupní smlouvy, tedy v případě, kdy závazkový právní vztah byl podvolen obchodněprávnímu režimu, bylo nutné přihlédnut a akceptovat další ustanovení - tyto odlišnosti byly často aplikovány ve vztahu ke spotřebiteli, adhezním smlouvám nebo pro určité způsoby prodeje. Právní úprava obchodní kupní smlouvy se aplikovala současně pro úplatné smlouvy o prodeji cenných papírů. Jak bylo několikrát upozorňováno, právní úprava obchodních závazků byla především v případě volby smluvních stran (fakultativní právní vztahy) nedostatečná, což mělo za následek komplikace.