Pracovní cesta. (1) Pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. Zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal.
Pracovní cesta. Vyslání zaměstnance na pracovní cestu představuje dočasnou změnu podstatné náležitosti pracovní smlouvy a to místa výkonu práce. Právní úprava pracovní cesty je obsažena v ust. § 42 zákoníku práce. Je to časově ohraničené období, kdy zaměstnanec vykonává práci na jiném místě, než bylo stanoveno v pracovní smlouvě jako místo výkonu práce. Rozlišujeme dva druhy pracovních cest a to tuzemské a zahraniční. Zaměstnavatel smí zaměstnance vyslat na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. Dohoda o vysílání na pracovní cesty může být součástí pracovní smlouvy, anebo může být uzavřena v rámci samostatné smlouvy. Zákoník práce neuvádí, že dohoda o pracovní cestě musí mít písemnou formu. Z toho vyplývá, že je možné ji uzavřít i ústně, popř. konkludentně. Osobně se domnívám, že je vždy lepší uzavírat dohody písemnou formou, aby se tak předešlo pozdějším nejasnostem. V praxi se často objevují i dohody o pracovní cestě, které jsou uzavírány jen pro konkrétní pracovní cestu. Z pohledu zaměstnavatele považuji za vhodnější zanést ujednání o vysílání zaměstnance na pracovní cesty přímo do pracovní smlouvy, což zaměstnavateli umožní flexibilní dispozici se zaměstnancem. Pokud by zaměstnavatel pokaždé uzavíral se zaměstnancem dohodu jen o konkrétní pracovní cestě, hrozilo by, že zaměstnanec nebude s některou pracovní cestou souhlasit a zaměstnavatel by jej nemohl na pracovní cestu vyslat. Pracovní cesta má dle zákoníku práce trvat jen po dobu nezbytné potřeby. Toto vymezení vnímám jako problematické a příliš obecné. Zákoník práce by dle mého názoru měl blíže specifikovat vymezení doby trvání pracovní cesty, nebo alespoň určit její maximální možnou dobu trvání s ohledem na ochranu zaměstnance a jeho osobní a rodinný život. Jelikož se zákoník práce blíže k době trvání pracovní cesty nevyjadřuje, doporučila bych smluvním stranám, aby do dohody o pracovní cestě zanesly i maximální dobu jejího trvání, která je pro zaměstnance přípustná. Určitému okruhu osob160 zákon přiznává větší míru ochrany. U těchto zaměstnanců pak nepostačuje obecný souhlas s vysíláním na pracovní cesty obsažený v
Pracovní cesta. O pracovní cestu se jedná pouze v případě, kdy je zaměstnanec vyslán mimo své místo výkonu práce (§ 42 odst. 1 zákoníku práce). Je-li tedy sjednáno místo výkonu práce např. v rámci okresu, může zaměstnavatel určovat pracoviště zaměstnance volně na tomto území, aniž se bude jednat o pracovní cestu. Může se však jednat o cestu mimo pravidelné pracoviště. To má význam zejména z toho důvodu, že s vysláním na pracovní cestu musí zaměstnanec souhlasit (§ 42 odst. 1 věta druhá zákoníku práce). Tento souhlas s pracovní cestou lze udělit vždy individuálně pro jednotlivou cestu, nebo tak lze učinit formou generálního souhlasu pro futuro, např. v pracovní smlouvě. V tomto případě je nicméně třeba mít na zřeteli § 240 zákoníku práce. U zaměstnanců pod zvláštní ochranou (těhotné zaměstnankyně, zaměstnanci a zaměstnankyně pečující o děti, popřípadě o jinou osobu) právní úprava vyžaduje souhlas s každým jednotlivým vysláním na pracovní cestu. Po dobu pracovní cesty náleží zaměstnanci cestovní náhrady, zejména náhrada jízdních výdajů a stravné (viz § 156 a násl. se zřetelem k § 173 a násl. zákoníku práce); lze zde využít i paušalizace v souladu s § 182 zákoníku práce. Cesta mimo pravidelné pracoviště se řídí stejnými pravidly pro stanovení náhrad atp. jako cesta pracovní, s tím zásadním rozdílem, že není vyžadován souhlas zaměstnance s takovou cestou. Zároveň pro oba typy cest platí § 210 zákoníku práce, který stanoví, že: „Doba strávená na pracovní cestě nebo na cestě mimo pravidelné pracoviště jinak než plněním pracovních úkolů, která spadá do směny, se považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele, při které se zaměstnanci mzda nebo plat nekrátí.“ Pokud jde o vztah místa výkonu práce, pracovních cest a pravidelného pracoviště lze uvažovat o několika základních situacích: Jakákoli cesta mimo budovu PPP bude pracovní cestou a zaměstnanci budou náležet cestovní náhrady (zejm. cestovné a stravné), s cestou bude muset zaměstnance souhlasit, a to buďto vždy při každé cestě, nebo lze tento souhlas vyřešit generálním ujednáním např. v pracovní smlouvě. Cesty v rámci katastru obce nebudou pracovními cestami a zaměstnanec tak s nimi nemusí udělovat souhlas, ani mu nepřísluší žádné náhrady. Pokud ale bude mít zaměstnanec na starosti ZŠ mimo obec (např. na území okresu), je cesta na tuto ZŠ pracovní cestou ve smyslu zákoníku práce. Pokud bude sjednáno místo výkonu práce v rozsahu větším než území jedné obce (okres, kraj, ale i např. dvě a více ZŠ v různých obcích), nejsou ...
Pracovní cesta. Pracovní cesta je institutem, kdy dochází ke změně místa výkonu práce. Je jednostranným právním úkonem, kterým zaměstnavatel pověří zaměstnance. Vyžaduje však vždy jeho souhlas. Pracovní cesta může být uvedena jako doložka pracovní smlouvy nebo jako zvláštní dohoda. V případě, že je uzavřena dohoda, postačí generální souhlas v ní uvedený. Není-li taková dohoda, vyžaduje se souhlas zaměstnance s každou jednotlivou zahraniční cestou.109 V případě, že je možnost vysílat zaměstnance na pracovní cesty uvedena v pracovní smlouvě, jako 107 GALVAS, Milan a kol. Pracovní právo. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012. s. 280. ISBN 978-80-210-5852-1. 108 GALVAS, Milan a kol. Pracovní právo. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012. s. 281. ISBN 978-80-210-5852-1. 109 XXXXXX, Xxxxxxxx a kol. Zákoník práce: komentář. 1. vyd. V Praze: C.H. Xxxx, 2012. s. 265. ISBN 978-80-7179-251-2. povinnost zaměstnance vyplývající z pracovního poměru, nejedná se o změnu pracovní smlouvy. Xxxxx nestanovuje pro souhlas zaměstnance žádnou zákonnou formu. Souhlas tak může být i konkludentní. V ustanovení § 240 KnZP je uvedena zvláštní skupina zaměstnanců, u nichž zákon uplatňuje zvýšenou ochranu, a proto je u nich nutný souhlas s každou jednotlivou pracovní cestou, i kdyby byl smluvně dohodnut generální souhlas.110 Přidělování pracovních úkolů je vymezeno podle druhu sjednané práce v pracovní smlouvě. Zaměstnanec koná úkoly podle pokynů toho zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal. Zaměstnanec není omezen ve výkonu práce na svém pracovišti. V případě, že se dispoziční pravomoc tohoto vysílajícího zaměstnance nebo přímo zaměstnavatele změní, musí být vyslaný zaměstnanec informován.111 Z hlediska změny pracovních podmínek uvedených ve smlouvě či dohodě o vysílání zaměstnance je zajímavé vysílání zaměstnanců do zahraničí. V tomto případě může dojít nejen ke změně výkonu místa práce, současně však ke změně podmínek výkonu práce uvedených v pracovní smlouvě. Z důvodu ochrany zaměstnance (zásady pracovního práva „zvláštní zákonná ochrana zaměstnance“), pro něj platí po dobu pracovní cesty příznivější pracovní podmínky, než ty, které byly se zaměstnancem dohodnuty v pracovní smlouvě. 112 110 XXXXXX, Xxxxxxxx a kol. Zákoník práce: komentář. 1. vyd. V Praze: C.H. Xxxx, 2012. s. 266. ISBN 978-80-7179-251-2.
Pracovní cesta. Pracovní cesta je jednostranný právní akt zaměstnavatele, při které dochází ke změně obsahu pracovního poměru.
Pracovní cesta. Cesta, kterou pojištěný uskutečňuje za účelem plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s plněním těchto pracovních úkolů zaměstnance vyslaného zaměstnavatelem, podnikající fyzické osoby nebo podnikatele. V rámci pracovní cesty je pojištěna rekreační turistika a rekreační sporty.
Pracovní cesta. Předseda představenstva bere na vědomí, že Společnost jej může vyslat na nezbytně nutnou dobu na pracovní cestu, a Předseda představenstva souhlasí s tím, že bude takové pracovní cesty konat.