Právní posouzení. Rozhodčí senát z takto zjištěného skutkového stavu dovodil, že žalobnímu návrhu je po právu vyhovět. Přihlédl přitom k provedeným důkazům, tvrzeným skutkovým okolnostem a unesení důkazního břemene stranou žalující. Strana žalující a strana žalovaná jsou podnikateli a závazkový vztah mezi nimi se týkal jejich podnikatelské činnosti, a proto se v době vzniku řídil podle § 261 odst. 1 obchodního zákoníku částí třetí tohoto zákona. Rozhodčí senát přezkoumal shora specifikovanou nájemní smlouvu o spolupráci a dovodil, že jde o smlouvu, která nebyla upravena jako typ smlouvy v obchodním zákoníku, ale podléhala úpravě obsažení v zákoně č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k obsahu předmětné smlouvy a souhlasnému tvrzení stran sporu se rozhodčí senát přiklonil k právnímu názoru, že jde o platně sjednanou smlouvou vyvolávající zamýšlené právní účinky. Rozhodčí senát konstatoval, že nájem vzniklý na základě předmětné nájemní smlouvy se řídí od 1.1.2014 podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Podle § 3074 tohoto zákona se nájem řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem. Vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Rozhodčí senát zaujal právní názor, že nová právní úprava nájmu nic nezměnila na povinnosti nájemce platit sjednané nájemné. Rozhodčí senát nepřisvědčil právnímu názoru strany žalující, že nájemní smlouva vyžadovala souhlas další osoby, protože z provedeného dokazování vyplynulo, že pronajímané prostory byly ve výlučném vlastnictví žalobce. Žalobce byl rovněž aktivně legitimován k uplatnění práva na zaplacení fakturovaných pohledávek, protože došlo k ukončení smlouvy o zajišťovacím postoupení pohledávek specifikované v žalobní odpovědi žalovaného. Rozhodčí senát vzal za prokázanou skutečnost, že žalovanému byly doručeny všechny faktury obyčejnou poštou a že byl o pohledávkách žalobce řádně a včas informován, protože tento způsob doručování odpovídal obvyklé praxi mezi žalobcem a žalovaným a navíc některé z předmětných faktur byly žalovaným částečně uhrazeny. Za těchto okolností rozhodčí senát vyhověl žalobě v plném rozsahu.
Právní posouzení. (33) Italské orgány dostály procedurálním požadavkům ve smyslu čl. 88 odst. 3 Smlouvy o ES, neboť oznámily režim podpory, který obsahoval odkládací klauzuli a byl uskutečněn na základě nařízení de minimis dříve, než se k němu Komise vyjádřila.
Právní posouzení. A – Úvodní poznámky
Právní posouzení. Z takto zjištěného skutkového stavu jediný rozhodce dovodil, že žaloba podaná žalující stranou proti žalované straně je po právu. Mezi žalující stranou a žalovanou stranou byla dne 4. 7. 2011 uzavřena Rámcová smlouva o dodávce produktů, přičemž se na základě této smlouvy a VOP žalující strana zavázala poskytovat žalující straně různé produkty a služby. Odběr produktů probíhal z nabídky žalující strany v souladu s čl. 2.4. VOP na stanovených odběrních místech, pomocí autorizačních karet vydaných žalované straně žalující stranou. Právní vztah mezi stranami, který je vztahem s mezinárodním prvkem, podléhá českému právu. Strany v tomto ohledu učinily v ustanovení čl. 4.3. Rámcové smlouvy volbu práva, a to právě ve prospěch českého práva. Předmětné ujednání je nutno považovat za platnou volbu práva jak podle čl. VII odst. 1 Úmluvy (za použití § 47 RozŘ), tak podle § 37 odst. 1 RozŘ, jakož i podle, přičemž dané ustanovení je plně použitelné s ohledem na § 123 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Předmětná volba práva ostatně odpovídá i úpravě čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, jakož i § 9 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. ve znění platném a účinném ke dni, kdy strany uzavřely Rámcovou smlouvu i jednotlivé dílčí smlouvy. Volba práva by ostatně byla platná i podle polského mezinárodního práva soukromého. Nadto, i kdyby volby práva nebylo, použilo by se české právo, když zjevně přicházelo v úvahu použití § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém (za současného použití § 123 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb.), resp. článku 4 odst. 1 písm. a) výše citovaného nařízení EP a Rady (ES) č. 593/2008. Ke stejnému závěru by tak vedlo i použití polského mezinárodního práva soukromého (a to jak zákona platného a účinného před rekodifikací, tak i po rekodifikaci této oblasti práva v Polsku z roku 2011). Jediný rozhodce tak vychází z toho, že při použití všech jen v úvahu přicházejících kolizních úprav (předpisů a standardů o mezinárodním právu soukromém, resp. o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy), totiž českých, polských předpisů a předpisů Evropské unie dochází ke zcela shodnému závěru a není proto zapotřebí činit jednoznačný závěr o tom, jaký kolizní standard bude přesně v konkrétním případě použit, když všechny tyto standardy vedou k závěru o platné volbě práva a podpůrně k tomu, že v případě absence volby by...
Právní posouzení. Ustanovení čl. 81 odst. 1 Smlouvy o ES
Právní posouzení. V rámci níže uvedených kapitol jsou nejprve (i) kategorizována pochybení identifikovaná na základě Veřejnosprávní kontroly s ohledem na jejich závažnost a možné dopady, dále jsou