ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 3., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer Česká republika, 2010, s. 356. ISBN 9788073575625.
ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2001. str. 251.
ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 2. vyd. Praha: ASPI, 2006. s. 295. právními normami jen těžko stanovit. Proto ji musí hledat obecné i rozhodčí soudy při řešení konkrétních sporných případů ve své praxi. Za přibližně třicet let existence Vídeňské úmluvy měli soudci i rozhodci na stole jistě řadu případů, ve kterých řešili otázku, zda předvedené jednání lze považovat za jednání naznačující souhlas s nabídkou či nikoli. Například mnichovský Oberlandesgericht dovodil, že již nákup dodávaného zboží od jednoho ze subdodavatelů postačí k prokázání toho, že došlo k platnému uzavření smlouvy.37 Postupem času z judikatury vyplynulo několik dalších obecných typů jednání, která považujeme za jednání naznačující souhlas s návrhem a na základě kterého vznikne mezinárodní kupní smlouva. Příkladem takovéhoto jednání je například odeslání zboží – i dílčí dodávky – balení zboží pro odeslání kupujícímu, dále v souladu s nabídkou výroba zboží pro příjemce objednávky, přijetí nebo zpracování objednatelova zboží, zaplacení kupní ceny, otevření akreditivu na kupní cenu, uzavření smlouvy ke krytí transakce nebo zahájení výroby. Odeslání faktury nebo její podepsání kupujícím, proplacení šeku zaslaného s nabídkou lze také chápat jako výraz přijetí. Rozhodující je objektivní možnost adresáta pochopit ono jednání. Naopak pouhá příprava prohlášení o přijetí - např. vypracování dopisu – sama o sobě obvykle není vyjádřením úmyslu nabídku přijmout, a to bez ohledu na znění čl. 18 odst. 3.38 Odstavec 3 čl. 18 váže možnost vyjádření souhlasu s nabídkou výše uvedenými nebo jim podobnými úkony, tj. bez předchozího upozornění navrhovatele, na zakotvení této možnosti přímo v nabídce navrhovatele, na praxi, kterou mezi sebou strany zavedly, nebo na obecné mezinárodní obchodní zvyklosti. Přijetí návrhu je pak účinné od okamžiku, kdy je příslušný úkon – např. odeslání zboží nebo zaplacení kupní ceny – vykonán. K přijetí návrhu tak dochází ještě předtím, než se o tom navrhovatel dozví. Logickým důsledkem tak je, že předkladatel nabídky nemůže svou nabídku odvolat, a to i když je návrh odvolatelný. Jedině v případě, že by toto zrušení došlo do sféry odesílatele plnění dříve, než úkon vyjadřující souhlas s nabídkou provede.39
ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 2. vyd. Praha: ASPI, 2006. s. 221.
ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. Brno: Masarykova univerzita, 1993. 58 s. ISBN 8021007931.
ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku. Brno: Masarykova univerzita, 1993. s. 24-25. když spoléhání na jejich aplikaci jednou ze stran bude možné zhodnotit jako nerozumné, neboť se podstatně změnily okolnosti uzavírání smlouvy.113 Pro použití praktik je rozhodující praxe zjištěná mezi konkrétními stranami, naopak rozšířenější dodržování určitých pravidel není významné. V každém případě je ke vzniku praktiky potřebná určitá doba jejího dodržování a jistá frekvence. Dle Schlechtriema nemůže mezi stranami vzniknout praxe bez předchozího smluvního kontraktu. Dále uvažuje nad tím, že je nezbytné, aby strany uznaly své opakované jednání za praxi a obdobně jako Xxxxxxx výše tvrdí, že v průběhu jednání vznikají oprávněná očekávání, že strany budou postupovat odpovídajícím způsobem i v budoucnu.114 Okolnost opakovaná mezi stranami dvakrát, nebývá zpravidla považována za dostatečnou k vytvoření praxe mezi stranami.115 To dokazují i příklady ze soudní praxe. Například v již výše citovaném judikátu švýcarský soud116 rozhodoval otázku, zda byla dodávka dvou lodních nákladů uzavřena jako jeden nebo dva různé kontrakty. Tuto otázku nechal nakonec otevřenou a uzavřel, že podle čl. 9 odst. 1 Úmluvy by ani dva smluvní vztahy nestačily k prokázání praxe mezi stranami. Podobně německý soud117 shledal, že nárok kupujícího na úvěr, který by byl dán praxí zavedenou mezi stranami, neexistuje, neboť výhoda daná kupujícímu prodávajícím v podobě úvěru byla poskytnuta pouze dvakrát, což nestačí k vytvoření praxe mezi stranami dle č. 9 odst. 1 Úmluvy. Z tohoto názoru i z uvedených příkladů dovozuji, že pro vznik praktiky zavedené mezi stranami je nutné, aby předmětné jednání stran bylo provedeno alespoň třikrát a pokud možno i vícekrát. Je logické, že čím častěji bude jednání opakováno, tím snazší bude pro soud konstatovat, že byla mezi stranami zavedena určitá praxe. Při hodnocení této skutečnosti by soudce či rozhodce samozřejmě měl zvážit všechny další okolnosti řešeného případu.
ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Standardizované formy uzavírání smluv v mezinárodním obchodě. Brno: Masarykova Univerzita, 1991. s. 5.
ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 2. vyd. Praha: ASPI, 2006. 555 s. ISBN 807357196X.
ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. 3., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Xxxxxxx Kluwer Česká republika, 2010. ISBN 9788073575625. XXXXXXXXXXXX, Xxxxx. Uniform sales law: the UN-Convention on contracts for the international sale of goods. Editor Xxxxxxx Xxxxxxx Xxxxxx, Xxxxx Xxxxxxx, Xxxx Xxxxxxxxx. Wien: Manz, 1986, 120 p. Recht, Wirtschaft, Aussenhandel, Bd. 9. ISBN 32-140-6558-0. XXXXXXX. European contract law: a commentary. 1., neue Ausg. Oxford: Hart, 2012. ISBN 1849463654.
ROZEHNALOVÁ, Xxxxxxx. Právo mezinárodního obchodu. Praha: Xxxxxxx Kluwer Česká republika, 2010, str. 265.