Historický kontext. K oživení ideje přirozeného práva dochází ve 20. století, a to zejména po 2. světové válce. Obnovou ideje přirozeného práva byla znovu otevřena otázka vztahu přirozeného práva a morálky. Zatímco ztotožňování přirozeného práva s morálkou je jednoznačně odmítáno, chápání přirozeného práva jakožto zvláštního výrazu mravních hodnot má své opodstatnění.36 Klasická doktrína přirozeného práva je postavena na třech premisách. Tou první je univerzálnost a nezměnitelnost přirozeného práva, druhou premisou je, že se jedná o vyšší právo, které je nadřazeno pozitivnímu právu, třetí premisa je, že obsah přirozeného práva je zjistitelný lidským rozumem.37 Relativismus, který se projevoval v soudobém učení o přirozeném právu, nemohl ovšem zabránit pokusům o interpretaci přirozeného práva k podpoře opačných, antihumánních a antidemokratických tendencí, ať už v rámci ideologie německého nacismu nebo marxismu.38 Nikdo ze zastánců přirozenoprávní teorie nepopírá, že existuje právo pozitivní, rozdíl mezi jednotlivými teoriemi tkví v rozdílném vymezení tohoto práva – formulaci normativního obsahu přirozeného práva. Právní normy se následně posuzují jako souladné s přirozeným právem, nebo se odmítají. Na přelomu 50. a 60. let 20. století zájem o problematiku přirozeného práva v západní Evropě opadl. Ke znovuoživení přirozenoprávní teorie a teorie společenské smlouvy dochází v 70. letech i v USA. Jedním z nejvýznamnějších amerických filozofů, zabývajících se touto problematikou, byl Xxxx Xxxxx, na jehož myšlení a úvahy se zaměříme v následující kapitole.
Historický kontext. Myšlenky evropské jednoty se objevují v Itálii od 19. století, často ve spojení se snahou o národní jednotu.13 Jedná se většinou o představu federalistického uspořádání Evropy. Takové názory se vyskytují i v meziválečném období, ale hlavně v době druhé světové války. Byl to italský odboj, tzv. Resistenza, ze kterého vycházely italské návrhy na nové uspořádání Evropy např. Manifest z Ventotene14. Ten se stal základem pro evropské federalisty a přispěl ke vzniku Evropského federalistického hnutí (1943). Hlavním představitelem tohoto hnutí byl zejména Xxxxxxx Xxxxxxxx, jenž svými názory a projekty ovlivňoval italskou a evropskou politiku po několik následujících desetiletí.15 Právě italský federalismus zůstal asi nejživějším mezi obdobnými hnutími v Evropě.