RABAN, Xxxxxxx. Občanské právo hmotné: závazkové právo. 1. vyd. Brno: Xxxxxx Xxxxx, 2014, s. 108.
RABAN, Xxxxxxx. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vydání, Praha: X. X. Xxxx, 2004, s. 59-60. u každé smlouvy, existence souhlasu je jednou z essentialia negotii rozhodčí smlouvy, musí být relevantní a v intencích určitého rozhodného práva musí být tato vůle prokazatelná.11 Otázka souhlasu nesouvisí pouze s materiální platností rozhodčí smlouvy, ale i se samotnou existencí rozhodčí smlouvy, a to typicky kdy jedna strana namítá, že neudělila žádný souhlas a tím pádem smlouva nikdy neexistovala.12 Již v procesu sjednávání je důležitým faktorem otázka rozsahu rozhodčí smlouvy. Ten je plně v rukou stran smlouvy. Strany si samy vybírají, a specifikují, co je a není předmětem rozhodčí smlouvy, tedy na jaké spory konkrétně se rozhodčí smlouva vztahuje.13 Zda se bude vztahovat na všechny spory, což by mohlo znít např. „Všechny spory vzniklé ve spojitosti s touto kupní smlouvou budou podléhat rozhodčímu řízení…“ nebo zda se bude vztahovat pouze na některé otázky „Spory vzniklé z práva z vadného plnění této kupní smlouvy budou podléhat rozhodčímu řízení...“ Otázka určení rozhodného práva vyvstane, když jedna strana tvrdí, že o tomto sporu lze na základě smlouvy vést rozhodčí řízení a druhá strana tvrdí opak. Je nutné zároveň dodat, že rozsah je úzce provázaný s interpretací/výkladem rozhodčí smlouvy.14 Otázka výkladu/interpretace právních úkonů je důležitá ve vztahu k právním úkonům vedoucím k uzavření této smlouvy, ale také s odkazem na rozsah rozhodčí smlouvy, tedy jak má být vykládáno, co si strany v rozhodčí smlouvě ujednaly. Zda lze rozsah vykládat jako vztahující se pouze na určité záležitosti nebo zda řeč stran lze vyložit jako zahrnující do rozsahu třeba i otázku mimosmluvních nároků.15 Dalším bodem jsou okolnosti přítomné v samotném procesu uzavírání rozhodčí smlouvy. Tato otázka je úzce provázána s projevem vůle, který musí být svobodný a vážně míněný.16 Jde o to, že musí absentovat okolnosti, které se příčí dobré víře, ve své podstatě jsou protiprávní a mají za následek neplatnost či nicotnost rozhodčí smlouvy. Tímto mám na mysli
RABAN, Xxxxxxx. In XXXXXX, Xxxxx (ed). Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 5. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2010, s. 288. které stanoví pro smlouvu o prodeji podniku neomezené ručení prodávajícího za splnění převedených závazků kupujícím. Nicméně za nejvhodnější považuji úpravu ručení v NOZ (podrobněji viz kapitola 4.). Ještě za dob Rakouska byl dne 17. prosince 1862 přijat AHGB pod č. 1/1863 ř. z. Ačkoli upravoval část obchodního práva, kterou neupravoval ABGB, pro účely této práce jeho právní stav v tomto období našich dějin nemá velký význam. Za První republiky byla díky recepční normě přijaté ještě v roce 1918 převzata předchozí právní úprava z doby Rakousko - Uherské monarchie. ABGB tak platil ještě dekádu a půl po konci první republiky až do počátku padesátých let, kdy byl derogován novým občanským zákoníkem, zák. č. 141/1950 Sb. AHGB smlouvu o prodeji podniku (tehdejší terminologií „závodu“) neupravoval, přesto s ním bylo možné disponovat – zcizit, prodat etc.4 V období po druhé světové válce došlo k radikální změně pojetí podniku, k tzv. personifikaci podniku. V tomto pojetí byl podnik postupně chápán více jako subjekt právních vztahů než jako jejich předmět. Z toho důvodu smlouva o převodu podniku nemohla projít žádným užitečným vývojem. Samozřejmě ani tehdejší ideologie a koncepce vlastnictví „všech“ nepřipouštěla převody podniků ze státu na jiné osoby. Tato změna pojetí podniku byla jedním z prostředků k odebrání majetku, který někteří lidé vlastnili po generace. Někteří autoři se nebojí použít velmi silná slova k přirovnání tehdejšího systému uspořádání společnosti.5 Po sametové revoluci bylo třeba změnit právní řád, aby byl umožněn přechod z centralizovaného socialistického hospodářství na hospodářství tržní. Velkou měrou k tomu přispělo i přijetí ObchZ, který znamenal renesanci v právu obchodních společností a přinesl i kladné změny do závazkových právních vztahů. Za jednu z takových kladných změn je v odborné literatuře považována i typizace smlouvy o prodeji podniku.6 Nevyhnutelnou změnou byl i návrat k tradiční koncepci pojetí podniku, kdy z ustanovení § 5 ObchZ bylo od 4 WENIG, Xxxxxx. Příručka obchodního práva platného v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Československý kompas, 1947, s. 81.
RABAN, Xxxxxxx. Občanské právo hmotné: závazkové právo. 1. vyd. Brno: Xxxxxx Xxxxx, 2014, s. 106 - 107. 49 XXXXXXX, Xxxx, Xxx XXXXXX, Xxxxx XXXXX a kol. Občanský zákoník: komentář. Svazek V. Vyd. 1. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, a. s., 2014, s. 473 - 474. v občanském, tak v obchodním zákoníku. Jediným liberačním důvodem, který nový občanský zákoník umožňuje, je prodlení věřitele.50 Nemůže-li dlužník plnit z důvodu prodlení věřitele, neocitá se v prodlení.51 Aby bylo možné tento liberační důvod uplatnit, je třeba vymezit, co se rozumí prodlením věřitele. To činí ustanovení § 1975 NOZ, který stanoví: „Věřitel je v prodlení, nepřijal-li řádně nabídnuté plnění nebo neposkytl-li dlužníku součinnost potřebnou ke splnění dluhu.“52 Součinností při plnění dluhu je i vydání tzv. kvitance, kterou věřitel potvrzuje dlužníkovo splnění dluhu. Institut kvitance je upraven v ustanovení § 1949 NOZ, přičemž druhý odstavec tohoto paragrafu dává dlužníkovi právo plnění odepřít v případě, že mu věřitel zároveň nevydá kvitanci.53 Nevydáním kvitance o splnění dluhu se věřitel dostává do prodlení podle § 1975 NOZ a je tak naplněn zákonný liberační důvod stanovený v ustanovení § 1968 NOZ, tedy že dlužník není v prodlení, nemohl-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Zmíněný liberační důvod plyne z funkční synallagmatičnosti závazku, neboť zde platí zásada, že splnění dluhu se může domáhat pouze ta smluvní strana, která svůj dluh již splnila nebo je připravena a schopna splnit jej současně s druhou stranou.54 Prodlení věřitele tedy vylučuje prodlení dlužníka.