Soudní rozhodnutí. 1) Rozsudek Spolkového soudního dvora SRN ze dne 30. září 2009-I ZR 39/09- European Transport Law 6/2010, strana 625 Pojišťovna odesílatele uplatnila vůči dopravci nárok na náhradu škody za ztrátu zásilky cca 3.300 notebooků v hodnotě EUR 991tisíc. Zboží bylo naloženo u Regensburku se stanicí určení u příjemce poblíž italského Milána. Odesílatel byl dlouholetým klientem dopravce a dopravce proto přijal odesílatelovy podmínky pro přepravu hodnotově významných zásilek, dle nichž mimo jiné nesmělo vozidlo v žádném případě zůstat bez dozoru, parkování bylo připuštěno pouze na zajištěných, osvětlených a hlídaných parkovištích a případná krádež měla být neprodleně oznámena policii a odesílateli. Řidič zastavil zhruba 2 km před cílem na parkovišti nedaleko Bolzana v 7:30 hodin ráno a šel vypít kávu. Zhruba o hodinu později zjistil, že zboží bylo odcizeno. Xxxxxxx však informoval téměř za 3 hodiny. Důvod, pro který ponechal řidič vozidlo bez dozoru, spočíval dle tvrzení dopravce ve střevních problémech řidiče, který musel nutně vyhledat toaletu a následně šel vypít šálek kávy. Zemský soud k žalobě pojistitele odsoudil dopravce k plné náhradě škody, stejně k dopravcovu odvolání rozsudek soudu prvního stupně potvrdil Vrchní zemský soud. Spolkový soudní dvůr k revizní žalobě dopravce potvrdil přípustnost odesílatelových podmínek pro způsob přepravy, konstatoval hrubé porušení zásad přepravy ze strany řidiče, který si musel být vědom jak sjednaných podmínek přepravy, tak vysoké hodnoty přepravovaného zboží i destinace, která je pro častost krádeží značně riziková. V tomto ohledu bylo potvrzeno stanovisko soudů nižších stupňů, že jednání dopravce představuje jednání lehkovážné, které lze postavit na roveň úmyslu ve smyslu článku 29 odst. 1 Úmluvy CMR. K rozdílnému závěru však došel Spolkový soudní dvůr ve vztahu k rozsahu náhrady škody. Soudy nižších stupňů sice vyšly z neomezené odpovědnosti dopravce ve smyslu čl. 29 Úmluvy CMR, nicméně jako základ pro výpočet náhrady škody akceptovaly ustanovení článku 23 odst. 1 a 2 Úmluvy CMR. Dle názoru nejvyššího soudu však v případě, kdy se dopravce nemůže dovolávat omezujících ustanovení čl. 23 Úmluvy CMR z důvodu hrubého porušení svých povinností, je nutno základ nároku na náhrady škody zjistit dle příslušného národního práva. Ustanovení čl. 23 odst. 1, 2, jakož i ustanovení čl. 23 odst. 3 a 7 je nutno aplikovat současně v případě, že se dopravce může dovolat své omezené odpovědnosti dané těmito ustanoveními. Nemůže-li se naop...
Soudní rozhodnutí. Pojmy „bydliště fyzické osoby“ a „místo, kde se fyzická osoba zdržuje“
Soudní rozhodnutí. Nejvyšší soud ČR Věcná legitimace ve sporu Xxxxx, X. Xxxx doba 59
Soudní rozhodnutí. Věcná legitimace ve sporu o dědické právo Vymezí-li žalobce okruh účastníků řízení o ur- čení dědického práva odchylně od okruhu účast- níků řízení o dědictví, nemůže být žalobě vyho- věno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci. Z odůvodnění: Okresní soud v L. „určil, že závěť se- psaná dne 8. 11. 1996 zůstavitelem K. M., zemřelým dne
Soudní rozhodnutí. Nejvyšší soud České republiky Převod Xxxxxxx, K. Setkání prezidií české XXXx. Xxxxxxxx Xxxx‰* Vyiešení tohoto problému je možné jen tehdy, když si uvědomíme, jaké místo má sám tento zákon č. 72/1))4 Sb., o vlastnictví bytů, v systému občanského práva. Již z jeho názvu zákon č. 72/1))4 Sb., kterjm se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovjm pro- storům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnic- tví bytů), je patrno, že jde o zvláštní (speciální právní piedpis).Pakliže existuje speciální právní piedpis, je ji- sté, že existuje právní piedpis obecnj. Pravidla aplikace pak vedou od zvláštního k obec- nému. Z toho plyne, že hledání osoby odpovědné za splnění podmínek pro uzaviení smlouvy o pievodu vlastnictví jednotky jen se zvláštními náležitostmi, uvedenjmi v § G odst. 3 BytZ, musíme začít v ustano- veních občanského zákoníku o vlastnickém právu. Zde se nabízí ustanovení § 123, obsahující klasickou vlastnickou triádu práv, která má každj vlastník věci, kterj je oprávněn piedmět svého vlastnictví držet, uží- vat a požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Právě k poslednímu vlastníkovu oprávnění, uvede- nému v obecném právním piedpise – občanském zá- koníku – nakládat s piedmětem svého vlastnictví – se vztahuje jeho povinnost, uvedená ve zvláštním práv- ním piedpise – zákoně o vlastnictví bytů – prohlásit, že piedmět vlastnictví a zároveň piedmět pievodu (jed- notka) má určité vlastnosti, spočívající v tom, že ne- došlo k podstatné změně v jejím charakteru a že ne- jde o její první pievod do vlastnictví.Touto úvahou se tedy lze dostat k určení, že prohlášení o splnění pod- mínek, za kterjch lze uzaviít smlouvu o pievodu vlast- nictví jednotky jen se zvláštními náležitostmi uvede- njmi v ustanovení § G odst.3 BytZ piísluší vlastníkovi jednotky, byť to zákon o vlastnictví bytů vjslovně xx- xxxxxxx. JUDr. Martin ·e‰ina* Xxx. Xxx. Xxxx Xxxxx‰*
Soudní rozhodnutí. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2005, sp. zn. 22 Cdo 2598/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.4.2005, sp.zn. 32 Odo 1064/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.12.2012, sp.zn. 32 Cdo 4429/2010. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.1.2007, sp.zn. 29 Odo 632/2005. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2007, sp.zn. 21 Cdo 1219/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.6.2008, sp.zn. 33 Odo 912/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.11.2004, sp.zn. 35 Odo 801/2002. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.4.2000, sp.zn. 21 Cdo 1774/99. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.10.1997, sp. zn. 5 Cmo 536/1996. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.7.2011, sp.zn. 24 Co 196/2001.
Soudní rozhodnutí. Rozhodnutí BG 6. 2. 1979, BGE 105 II 75 Rozhodnutí BGH 17. 10. 1983, NJW 1984, 866 Rozhodnutí Box v. Midlank Bank Ltd. [1979] 2 Lloyd's Law Reports 391 Rozhodnutí Brandling x. Xxxxxxx 2 Drew 427, 430; 61 English Reports 785, 786
Soudní rozhodnutí. Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 31. března 1971, věc C-22/70 („ERTA“). - Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 12. prosince 1972, věc C-21 až C- 24/72 („International Fruit Company“). - Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 14. července 1976, věc C-3, C-4, C-6/76 („Xxxxxx“). - Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 26. října 1982, věc C-104/81 („Kupferberg“). - Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 2. března 1994, věc C-316/91. - Rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 8. 1994, věc C-327/91. - Nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 19/08.
Soudní rozhodnutí rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.1.2013 – 23 Cdo 88/2011-244
Soudní rozhodnutí. Pokud bude vydáno konečně soudní rozhodnutí znemožňující používání Nabídky Zákazníkem v důsledku nároku týkajícího se porušení, společnost Siemens může dle vlastního uvážení získat pro Zákazníka právo Nabídku nadále používat nebo nahradit či upravit Nabídku tak, aby nadále práva neporušovala. Pokud takové nápravy nejsou rozumně dostupné: (i) společnost Siemens vrátí předplacené částky za užívání Nabídky v poměrné výši (a) za Hardware a Software poskytnuté Zákazníkovi v licenci na opakujícím se základě po zbývající dobu amortizace 60 měsíců od počátečního dodání Zákazníkovi nebo (b) v případě jakékoliv jiné Nabídky po zbývající Dobu předplatného takové Nabídky; (ii) veškeré platné licence k takové Nabídce budou automaticky ukončeny; a (iii) Zákazník okamžitě přeruší používání využívané Nabídky a vrátí veškerý související Software, který má ve svém držení. Společnost Siemens může dle vlastního uvážení poskytnout kteroukoliv z výše uvedených náhrad ke zmírnění porušení práv ještě před vydáním soudního rozhodnutí.