Spotřebitelská Smlouva. Smlouva kupní, o dílo, případně jiné smlouvy dle občanského zákoníku, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel, resp. Prodávající.
Spotřebitelská Smlouva. Je to Kupní smlouva, ve které jako Kupující vystupuje spotřebitel. Podle platných zákonů je spotřebitel více chráněn než Kupující, který není spotřebitelem. Současně má prodávající i více povinností vůči spotřebiteli než vůči jinému Kupujícímu a je povinen poskytnout spotřebiteli informace stanovené jak občanským zákoníkem, tak zákonem na ochranu spotřebitele. Je-li Kupujícím jiná osoba než spotřebitel, neužijí se ta ustanovení VOP, která slouží výhradně pro ochranu spotřebitele.
Spotřebitelská Smlouva. Je to Smlouva, ve které jako Kupující vystupuje spotřebitel. Spotřebitel má v mnoha případech výhodnější postavení než ostatní kupující. Pokud se některé právo týká pouze Spotřebitele, je to v těchto VOP výslovně uvedeno (tj. místo „Kupující“ je uvedeno „Spotřebitel“).
Spotřebitelská Smlouva. Na nepřiměřená ujednání se uplatňuje ochrana poskytovaná spotřebiteli pouze ve vztazích B2C, resp. pouze vztazích vzniklých na základě smlouvy uzavřené se spotřebitelem (OZ zavádí legislativní zkratku „spotřebitelská smlouva“). Spotřebitelskou smlouvu OZ definuje jako smlouvu, kterou uzavírá podnikatel se spotřebitelem (§ 1810 OZ). Specialita závazkových vztahů vzniklých na základě této smlouvy je tak dána subjekty, které smlouvu uzavírají a nikoli smluvními typy. Spotřebitelskou smlouvou proto může být obecně jakýkoliv smluvní typ nevyjímaje smlouvy inominátní, bude-li naplněna podmínka subjektů.14 Úprava spotřebitelských smluv v OZ je obecného charakteru a použije se vždy, když lze OZ použít alespoň subsidiárně, nestanoví-li OZ či zvláštní zákon něco jiného.15 Posouzení postavení jednotlivých stran a tedy i vzniku spotřebitelské smlouvy je nutno vztahovat k okamžiku uzavření smlouvy. Pozdější změna postavení stran či změna subjektu nemá vliv na platnost smlouvy a z ní plynoucích závazků.16 Zařazení smlouvy jako smlouvy spotřebitelské se tak bude odvíjet od konkrétního posouzení postavení smluvních stran, přičemž se obecně klade zřetel na to, jak se jeví jedna strana druhé smluvní straně. Výjimkami z tohoto pravidla jsou ustanovení, v nichž zákon stanovuje fikci či domněnku postavení podnikatele. Obdobnou výjimkou ze subjektivního náhledu druhé strany bude i případ, kdy dojde k zakrývání skutečného postavení strany za účelem získání výhod, které by dané osobě jinak nenáležely.17 SDEU ve své judikatuře ohledně výkladu Bruselské úmluvy dovodil, že ustanovení o spotřebitelské smlouvě lze aplikovat i na jednostranná právní jednání. Slib výhry učiněný podnikatelem, který vyvolal u spotřebitele dojem, že po splnění jednotlivých podmínek mu vznikne nárok na výplatu výhry, zavazuje podnikatele jako povinnost vyplývající ze spotřebitelské smlouvy.18 Obdobně veřejný příslib učiněný v reklamním letáku a adresovaný spotřebiteli, o tom, že může získat zdarma bonus při uzavření kupní smlouvy, je spotřebitelskou smlouvou.19 Aplikaci ustanovení o spotřebitelské smlouvě na jednostranné závazky lze dovodit i z dikce § 1724 odst. 2 OZ, které stanovuje, že se ustanovení o smlouvách použijí přiměřeně i na jednostranná právní jednání, jestliže to není z hlediska povahy projevu vůle či zákonem vyloučeno.
Spotřebitelská Smlouva. Zvláštní právní normy podle čl. 6 Řím I a čtvrtého oddílu Brusel I bis se aplikují jen v případě, že se závazkový poměr kvalifikuje jako spotřebitelská smlouva. Je proto nezbytné vymezit pojem spotřebitelské smlouvy, který je nutné interpretovat autonomně na vnitrostátním soukromém právu.42 Unijní předpisy zavazují větší počet států, které mají své vlastní vnitrostátní normy 32 Viz srovnání bod 1 odůvodnění nařízení Řím I a bod 3 odůvodnění nařízení Brusel I bis.
Spotřebitelská Smlouva. Význam ustanovení o spotřebitelských smlouvách je vyjádřen zásadou, podle které je třeba aplikovat tato ustanovení na každý smluvní vztah, kdy jsou naplněna kritéria pro kvalifikaci vztahu jako spotřebitelského. Tato ustanovení je třeba užít vedle ostatních ustanovení týkajících se jednotlivých smluvních typů občanského zákoníku. Spotřebitelské smlouvy je možno vnímat jako modifikaci smluv běžných občanskoprávních, ale nelze vyloučit použití ustanovení k jednotlivému smluvnímu typu. Obecně může být spotřebitelskou smlouvou kterýkoli ze smluvních typů včetně smluv nepojmenovaných. Pro možnost určení, zda se v konkrétním případě jedná o spotřebitelskou smlouvu, je třeba si vymezit pojmy spotřebitele a podnikatele. Pojem spotřebitel je vymezen v § 419 OZ, dle kterého je to fyzická osoba, která uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná, a současně takto nečiní v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Osoba podnikatele je vymezena v § 420 OZ, dle tohoto ustanovení je podnikatelem osoba samostatně vykonávající výdělečnou činnost na vlastní účet a odpovědnost na základě živnostenské nebo obdobné způsobilosti, a která tak činní soustavně za účelem dosažení zisku. Samotný pojem spotřebitelská smlouva je legislativní zkratkou pro smlouvy uzavírané spotřebitelem, není však žádným zvláštním smluvním typem. OZ jako spotřebitelskou smlouvu tedy označuje smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel.5 Tento fakt je významný z pohledu ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany. Obecná úprava smluv uzavíraných se spotřebitelem6 klade požadavek na podnikatele sdělit svoji totožnost, kontaktní údaj jako telefonní číslo nebo adresu pro doručování elektronické pošty, označení zboží nebo služby a jejich popis, cenu zboží včetně všech daní a poplatků, způsob platby a způsob dodání, stejně jako náklady na dodání. V případě ceny není třeba sdělovat konkrétní částku, pro dodržení povinností na straně podnikatele postačí uvést způsob, jakým bude cena určena. Dále má podnikatel poučovací povinnost o právech vznikajících z vadného plnění a o uplatnění těchto práv stejně jako v případě závazku uzavřeného na dobu neurčitou podmínky pro jeho ukončení. Obdobně v případě nákladů na dodání postačí informace, že mohou být dodatečně naúčtovány. Tato sdělení musí podnikatel poskytnout v jazyce uzavírané smlouvy a to jasně a srozumitelně. Některé z těchto údajů je možné sdělit prostřednictvím vzorového
Spotřebitelská Smlouva. S účinností od 1. 1. 2001 upravil pod vlivem evropského soukromého komunitárního práva občanský zákoník výslovně tzv. spotřebitelské smlouvy; je však třeba říci, že spotřebitelské smlouvy nejsou samostatným smluvním typem17, určujícím rysem jsou účastníci smlouvy, nikoli předmět18. Občanský zákoník podmiňuje existenci spotřebitelské smlouvy splněním podmínky, aby účastníky smlouvy byli dodavatel a spotřebitel (Xxxxxxx Xxxxxxx na základě tohoto faktu (účastník jako charakteristický rys) a jazykové komparace dochází k názoru, že vhodnějším názvem pro spotřebitelské smlouvy by byl výraz „smlouvy sjednané se spotřebiteli“, což je výraz, který používá například francouzské, španělské, portugalské či italské právo19. S tímto názorem se ztotožňuji, a to ze stejných důvodů jako Xxxxxxx- předmět smlouvy není relevantní, zvláštní postavení smlouvy určují účastníci, z nichž jeden je spotřebitel a druhý nikoli, tedy pojmenování „smlouvy sjednané se spotřebiteli“ lépe vystihují podstatu věci), v paragrafu 52 odstavci prvém demonstrativně uvádí dva příklady smluvních typů- a to smlouvu kupní (blíže upraveno v § 588 an.) a smlouvu o dílo (blíže upraveno v § 631 an.). Až do nabytí účinnost zákona č. 56/2006 Sb. obsahovala definice spotřebitelských smluv požadavek, aby se jednalo o smlouvu upravenou v části osmé občanského zákoníku20. Xxxxx Xxxxxx se domnívá, že se jednalo o špatnou implementaci směrnic, když žádná ze směrnic Evropského společenství (dnes Evropské Unie) nepřipouštěla možnost, že by ochrana spotřebitele měla být omezena pouze jen na určité smluvní typy21. Odstranění tohoto požadavku lze tedy hodnotit kladně, a to nejen s ohledem na konsekvence, které nesprávná implementace směrnic přináší, ale také s ohledem na ochranu spotřebitele. Po novele v úvahu v rámci předmětné úpravy v souvislosti s uzavíráním smluv tak připadají nejen právní vztahy podléhající výlučně režimu občanského zákoníku, ale i právní vztahy založené smlouvami definovanými (a pojmenovanými) v jiných právních předpisech, např. v zákoně o vlastnictví bytů22; zároveň odstranění požadavku, aby předmětná smlouva byla upravena v části osmé občanského zákoníku, přineslo možnost uzavírat dodavatelům a spotřebitelům nepojmenované