Srov. Haagskou úmluvu o dohodách o výlučném výběru soudu z 30.6.2005, čl. 30. „conventio est lex“. S těmito principy ovšem někdy nevystačíme. Vztah předpisů ES a mezinárodních smluv a jejich vzájemné střety Komplikovaný je i vztah předpisů ES a mezinárodních smluv z hlediska samotného českého vnitrostátního práva. Autorka uvádí konkrétně vztah čl. 10 Ústavy, který stanoví přednost vyhlášených a ratifikovaných mezinárodních smluv před zákonem, a čl. 10a Ústavy, tzv. „integrační klauzule“, podle něhož mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci. Tato dvě ustanovení a jejich vzájemný vztah, zejména pak dosah ustanovení čl. 10a Ústavy, nejsou v české odborné literatuře vnímány shodně. Podle názoru autorky je přitom nepochybné, že základ je třeba spatřovat v mezinárodním právu: Smlouva o přistoupení ČR k EU je mezinárodní smlouvou, stejně jako smlouvy zakládající Evropská společenství. Toto platí obecně, i přes specifika evropského práva. Kritika „cukerného komunitárního nálezu“ Ústavního soudu (nález Pl. ÚS 50/04), kterou vyslovilo několik českých specialistů,6 je tak oprávněná.
Srov. Xxxxx, X. in Xxxxxxxxx, I., Xxxxx, S., Xxxxx, M., a kol.: Obchodní zákoník. Komentář., 12. vydání, Praha, X.X. Xxxx, 2009, str. 844. 20 Ust. § 289 obchodního zákoníku je třeba považovat za kogentní v souladu s dikcí ust. § 263 odst. 2 obchodního zákoníku, neboť se jedná nejen o základní ustanovení (§ 289 odst. 1 obchodního zákoníku), ale též o ustanovení stanovící povinnou písemnou formu daného úkonu (§ 289 odst. 2 obchodního zákoníku. podléhá ve zbývajícím rozsahu také úprava smlouvy o smlouvě budoucí dle obchodního zákoníku principu autonomie vůle. Toto pojetí je podpořeno rovněž konstantní judikaturou soudů České republiky, kdy např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 553/2003, tento soud konstatoval, že „Vzhledem k tomu, že ustanovení § 263 obch. zák. obsahuje taxativní výčet ustanovení, od nichž se nelze odchýlit nebo je vyloučit, a ustanovení § 292 odst. 3 obch.zák. zařazené v části třetí obchodního zákoníku v tomto výčtu uvedeno není, je třeba dospět k závěru, že ustanovení § 292 odst. 3 je dispozitivní normou. Na tomto závěru se ostatně shoduje, i přes kritické výhrady ke způsobu legislativního řešení tohoto problému, jak je dále citována, i široká právní praxe. Celé ustanovení § 292 obch.zák. patří k dispozitivní právní úpravě, strany mohou sjednat úpravu odchylnou. Ovšem sjednání odchylné úpravy by muselo být přesné a řešit celý postup, jinak by mohlo ohrozit celý závěr smluvních stran (srov. Xxxxx, M., časopis Právní praxe, ročník 1993, číslo 4, str. 211). I v případě § 292 odst. 3 obchodního zákoníku jde o normu dispozitivní, jakkoli je to pro úpravu prekluze nezvyklé. Je proto především možné např. dohodnout lhůtu delší nebo prekluzivní charakter lhůty vyloučit s tím, že půjde jenom o promlčení (sov. Xxxxxxxxxx, I., Komentář k § 292 zák. č. 513/1991 Sb., Bejček, J., časopis Právní rádce, ročník 1994, číslo 4, str. 19). Lze tedy uzavřít, že ustanovení § 292 odst. 3 obch. zák. je dispozitivním ustanovením, které obsahuje prekluzivní lhůtu k vyzvání zavázané strany oprávněnou stranou ke splění závazku. Vzhledem k uvedenému charakteru normy se lze od ní odchýlit, případně ji vyloučit.“ Autor této práce je názoru, že shora citovaná argumentace Nejvyššího soudu České republiky je správná a plně se s ní ztotožňuje, když v souladu s touto argumentací má za to, že obdobně by ve shodě s dikcí ust. § 263 obchodního zákoníku měla být chápána a vykládána dispozitivita rovněž i u dalších ustanovení obchodního zá...
Srov. ANTOŠ, M. Tajné hlasování za plentou jako záruka svobodných voleb versus distanční hlasování. Časopis pro práv ní vědu a praxi. 2007, roč. 15, č. 2007, s. 172–182, FILIP, J. Alternativní způsoby hlasování a jejich vliv na aktivitu voličů. běžně zohledňován ani v rámci výzkumné agendy volební integrity, která má ze všech výzkumně-volebních agend snad nejblíže k právnímu zkoumání voleb.3 Studie tak před- stavuje vůbec první pokus o identifikaci problémů korespondenčního hlasování skrze zmapování judikatury ústavních soudů. Ty kromě tradiční kontroly ústavnosti či rozho- dování o ústavních stížnostech často plní i roli volebního soudu. Proto může zaměření se na judikaturu právě těchto soudů vést k objevení různých problémů korespondenční- ho hlasování. Ze studie pak mohou čerpat nejen orgány justice, ale i orgány legislativy a exekutivy. Přínosná studie může být především pro zákonodárce, který může identifi- kované problémy zohlednit při tvorbě a přijímání právní úpravy korespondenčního hla- sování. Studie má následující strukturu. V první části, sloužící jako vstup do tématu, předsta- vuji dosavadní stav poznání. Ve druhé části vymezuji metodologii studie. Ve třetí části před- stavuji problémy korespondenčního hlasování a způsoby jejich řešení. V závěrečné části shrnuji výsledky studie.
1. Problémy korespondenčního hlasování v judikatuře ústavních soudů I.
Srov. Constitution du 17 décembre 1962 révisée par la loi n°1249 du 2 avril 2002. Revue de Droit Monégasque. 2003, č. 5, s. 17–38.
Srov. Da 2, 37–38.
Srov. Da 2, 37–38. na Gen 47, kde je řeč o Xxxxxxxx, který byl správcem Egypta, a který sloužil a respektoval xxxxxxx, který rovněž nesplňoval výše uvedené požadavky víry a mravů, a který přesto byl právoplatným panovníkem svého království.45 Xxxxxx tedy trvá na tom, že se politická moc, protože má pouze přirozený charakter, zakládá jedině na přirozenosti člověka.46 Xxxxxx nakonec připomíná, že svrchovaná moc ve státě není závislá dokonce ani na samotném užívání rozumu panovníka. Za jeho doby bylo totiž běžné, že se panovníkem stávalo i nezletilé dítě. To, třebaže nemělo aktuálně moc vládnout, mělo ji po dobu dětství jen habituálně, bylo právoplatným vladařem. Zrovna tak vladařem nepřestal být ani ten, kdo na čas ztratil užívání rozumu. Pokud by však panovník ztratil rozum natrvalo, Xxxxxx hájí, aby v zájmu obecného blaha byla takovému člověku moc odňata.47 Někdo by snad na základě těchto řádků mohl nabýt dojmu, že Xxxxxx banalizuje křesťanskou víru a zakotvenost vladaře v mravních hodnotách. Tomu tak samozřejmě není. Xxxxxx přece nechce říci, že světský vladař má být nevěřící a mravně špatný, anebo že je jedno, že je bezbožný a zhýralý. Jeho cílem je pouze zdůraznit objektivní a přirozený charakter občanské moci a politické autority. Svůj postoj dokazuje i z Písma a z tradice církve. Respektive ani Písmo ani tradice podle něho nedosvědčují, že by kdy nějaká podmíněnost politické moci vírou a morálkou existovala. Xxxxxx cituje list Římanům 13, 1–7; 1Tm 2, 2 a 1P 2, 13–18, kde Xxxxx a Xxxx napomínají věřící, že jsou podřízeni králům a vladařům, kteří nad nimi vládnou, a o kterých je známo, že jsou nevěřící. A rozhodně nemůžeme říci, zastává Xxxxxx, že tato napomenutí dávají apoštolové proto, aby vyloučili větší zlo. Xxxx a Xxxxx otevřeně říkají, že xxxx vládcové jsou Božími služebníky a že od Xxxx mají svoji moc, a tudíž je třeba je poslouchat, a to ne ze strachu, ale ve svědomí. Z těchto míst je podle Xxxxxxx zřejmé, že se tato moc nenacházela u pohanských králů pouze vzhledem k jiným pohanům, ale rovněž vzhledem ke křesťanům, kteří jim byli plným právem podřízeni.48 Zatím jsme se zabývali spíše otázkou víry, jak je to však s mravy vladaře? Xxxxxx jasně od sebe odděluje politickou moc jako takovou a morální kvality člověka. Zmiňuje, že ani Xxxxx nebo Xxxxxxxx nebyli zbaveni vlády po té, co těžce zhřešili. Trest zbavit někoho vlády za špatné chování se totiž nezakládá na žádném právu a nebylo by to ani vhodné, protože by se do společnosti vnesl zmatek a zpochybni...
Srov. De legibus, kn. 3, kap. 10, n. 3, s. 208–209.
Srov. De legibus, kn. 3, kap. 2, n. 4, s. 181. 16 Xxxxxxxxxxx jednak rozlišuje společnost na samostatnou (politickou), kde jde o spravedlnost a morálku, a na nesamostatnou (rodinnou), která má na zřeteli základní uspokojení přirozených potřeb člověka. A pak také dělá kvalitativní rozdíl mezi politikem, králem, hospodářem a pánem. Srov. XXXXXXXXXXX: Politika, I, 1–2.
Srov. Informace Ministerstva zdravotnictví k uznávání onemocnění Covid-19 za nemoc z povolání. In: xxxx.xx [online].
Srov. Meziresortní koncepcí aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity na léta 2016 až 2022. Hlavní cíle projektu