Srov. Xxxxxx, X., op. cit., s. 166 an. 28 Předlisabonské znění (ex-čl. 133 SES) počítal s valnou částí těchto oblastí v odstavci 5 a 6. politiky, a řadí je tak mezi tradiční instrumenty této politiky. Podle výše zmíněného čl. 3/1(e) SFEU pak celá tato oblast patří do výlučné pravomoci EU. Zpřehledňující dojem, jímž působí nový čl. 207 SFEU oproti dosavadnímu ex-čl. 133 SES, nesmí zakrýt jednu novinku: nová úprava již neobsahuje katalog těch služeb, jež spadaly do sdílené pravomoci podle ex-čl. 133 SES: služby kulturní, audio- vizuální, vzdělávací, sociální a zdravotnické. Z toho by bylo možno usoudit, že obchod veškerými službami, a tudíž i uzavírání vnějších smluv ohledně nich, spadá do vý- lučné pravomoci EU v důsledku jednoznačného konstatování čl. 3/1 SFEU. Podle čl. 207/6 SFEU ale „[v]ýkon pravomocí svěřených tímto článkem v oblasti společné obchodní politiky se nedotýká vymezení pravomocí mezi Unií a členskými státy“. Kul- tura, sociální politika, vzdělávání a zdravotnictví nenáleží podle čl. 3/1 SFEU me- zi pravomocí EU výlučné, ale buď mezi pravomoci sdílené či dokonce podpůrné, ko- ordinační či doplňkové. Respektování principu svěřených pravomocí, zdůrazněné v čl. 207/6 SFEU, by – a podle cit. Xxxxxxxxx názoru – pak mělo znamenat, že tyto ob- lasti patří do sdílené pravomoci EU a členských států i pokud jde o obchod s odpoví- dajícími službami. Důsledkem takové sdílenosti by bylo, že tyto službu by mohly být předmětem pouze tzv. smíšených smluv. Pro předchozí úpravu tento názor potvrdil ESD – v předvečer vstupu v platnost Li- sasbonské smlouvy 30. 11. 2009 – v posudku 1/08 (zejm. body 125 an.). Učinil tak s odůvodněním, že pro nevýlučnost povahy těchto pravomocí hovoří snaha „ponechat členským státim skutečnou vnější pravomoc v citlivých oblastech, na něž se uvedené ustanovení vztahuje“ (bod 139). Ani tzv. horizontální povaha těchto vnějších smluv (terminologie ex-čl. 133/5/3 SES), tj. obecnější povaha klasických obchodních vněj- ších smluv, jež mj. obsahují zmíněná citlivá ustanovení (nejde tedy o dohody JEN v oblasti těchto citlivých ustanovení), tak neumožňuje setřít sdílenost pravomocí, a tudíž smíšenost příslušných smluv. Možná, že k výlučnosti čl. 207 SFEU se více dozvíme z budoucího rozhodnutí ve věci C-13/07 Komise v. Rada, byť se tato samozřejmě týká také předchozí úpravy; ge- nerální advokátka Kokott/ová však ve svém stanovisku naznačila, že podle ní by dis- kutované nové oblasti obchodní politiky do výlučné pravomoci EU již podle nové úpravy ...
Srov. Xxxxx, X. Xxxxx, X. et al. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 1. vyd. Praha : Xxxxxxx Kluwer ČR, a. s., V rámci projednávání územně plánovací dokumentace má Městská část možnost prosazovat své záměry pouze uplatněním stanoviska, jak vyplývá z § 17 odst. 1 písm. g) zákona o hlavním městě Praze a z § 25a odst. 2 Statutu Hlavního města Prahy. Samotné schvalování územně plánovací dokumentace spadá do působnosti hlavního města Prahy, nikoliv jednotlivých městských částí. V rámci územního řízení bude mít Městská část postavení účastníka řízení, jak vyplývá z § 85 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. V rámci stavebního řízení může mít Městská část postavení účastníka řízení, pakliže splní některou z podmínek uvedených v § 109 stavebního zákona. Jistota splnění závazku Městské části, bez ohledu na otázku jeho srozumitelnosti a určitosti, je více než pochybná. Městská část nemůže fakticky nijak zajistit, že Xxxxxxxx bude při prosazování svých záměrů úspěšný, i když jeho záměry v rámci svých možností podpoří. V případě, že dojde ke zmaření těchto záměrů, může mezi Městskou částí a Investorem vzniknout spor stran otázky, zda Městská část náležitě podpořila developerské záměry Investora. Pakliže by zmařením těchto záměrů Investorovi vznikla škoda, nelze vyloučit, že by její náhradu uplatnil u Městské části. I v případě, že takový nárok by byl více než sporný, může Investor už samotným zahájením sporu poškodit hospodaření Městské části. Lze shrnout, že Xxxxxx je pro Městskou část nevýhodná. Podle názoru TIC je Xxxxxx absolutně neplatná, což znamená, že Městská část se nebude moci domáhat splnění závazků ze strany Investora. Naopak Investor by se mohl domáhat vrácení poskytnutého plnění z neplatné smlouvy, neboť by se jednalo o bezdůvodné obohacení. I kdyby však byla Dohoda platnou, může nevhodně formulovaný závazek znamenat výrazné potíže v případě, že dojde ke komplikacím při realizaci developerských záměrů. Hrozí, že Investor v takovém případě bude uplatňovat vůči Městské části náhradu vzniklé škody. Dohoda, tak jak je konstruována, může vzbuzovat dojem, že zavazuje samosprávné orgány Městské části a jejich členy k tomu, aby uplatňovaly svůj vliv v procesech, které nejsou v jejich kompetenci. Přitom ze zákona mají tyto orgány povinnost hájit veřejný zájem a závazek hájit zájmy Investora se může dostat s veřejným zájmem do rozporu. Podobný střet zájmů z Dohody může vzniknout i v ekonomické rovině, pokud by Městská část utratila dřívější splátky Investora dříve, než bu...
Srov. ANTOŠ, M. Tajné hlasování za plentou jako záruka svobodných voleb versus distanční hlasování. Časopis pro práv ní vědu a praxi. 2007, roč. 15, č. 2007, s. 172–182, FILIP, J. Alternativní způsoby hlasování a jejich vliv na aktivitu voličů. běžně zohledňován ani v rámci výzkumné agendy volební integrity, která má ze všech výzkumně-volebních agend snad nejblíže k právnímu zkoumání voleb.3 Studie tak před- stavuje vůbec první pokus o identifikaci problémů korespondenčního hlasování skrze zmapování judikatury ústavních soudů. Ty kromě tradiční kontroly ústavnosti či rozho- dování o ústavních stížnostech často plní i roli volebního soudu. Proto může zaměření se na judikaturu právě těchto soudů vést k objevení různých problémů korespondenční- ho hlasování. Ze studie pak mohou čerpat nejen orgány justice, ale i orgány legislativy a exekutivy. Přínosná studie může být především pro zákonodárce, který může identifi- kované problémy zohlednit při tvorbě a přijímání právní úpravy korespondenčního hla- sování. Studie má následující strukturu. V první části, sloužící jako vstup do tématu, předsta- vuji dosavadní stav poznání. Ve druhé části vymezuji metodologii studie. Ve třetí části před- stavuji problémy korespondenčního hlasování a způsoby jejich řešení. V závěrečné části shrnuji výsledky studie.
Srov. De legibus, kn. 3, kap. 2, n. 4, s. 181. 16 Xxxxxxxxxxx jednak rozlišuje společnost na samostatnou (politickou), kde jde o spravedlnost a morálku, a na nesamostatnou (rodinnou), která má na zřeteli základní uspokojení přirozených potřeb člověka. A pak také dělá kvalitativní rozdíl mezi politikem, králem, hospodářem a pánem. Srov. XXXXXXXXXXX: Politika, I, 1–2.
Srov. Da 2, 37–38. na Gen 47, kde je řeč o Xxxxxxxx, který byl správcem Egypta, a který sloužil a respektoval xxxxxxx, který rovněž nesplňoval výše uvedené požadavky víry a mravů, a který přesto byl právoplatným panovníkem svého království.45 Xxxxxx tedy trvá na tom, že se politická moc, protože má pouze přirozený charakter, zakládá jedině na přirozenosti člověka.46 Xxxxxx nakonec připomíná, že svrchovaná moc ve státě není závislá dokonce ani na samotném užívání rozumu panovníka. Za jeho doby bylo totiž běžné, že se panovníkem stávalo i nezletilé dítě. To, třebaže nemělo aktuálně moc vládnout, mělo ji po dobu dětství jen habituálně, bylo právoplatným vladařem. Zrovna tak vladařem nepřestal být ani ten, kdo na čas ztratil užívání rozumu. Pokud by však panovník ztratil rozum natrvalo, Xxxxxx hájí, aby v zájmu obecného blaha byla takovému člověku moc odňata.47 Někdo by snad na základě těchto řádků mohl nabýt dojmu, že Xxxxxx banalizuje křesťanskou víru a zakotvenost vladaře v mravních hodnotách. Tomu tak samozřejmě není. Xxxxxx přece nechce říci, že světský vladař má být nevěřící a mravně špatný, anebo že je jedno, že je bezbožný a zhýralý. Jeho cílem je pouze zdůraznit objektivní a přirozený charakter občanské moci a politické autority. Svůj postoj dokazuje i z Písma a z tradice církve. Respektive ani Písmo ani tradice podle něho nedosvědčují, že by kdy nějaká podmíněnost politické moci vírou a morálkou existovala. Xxxxxx cituje list Římanům 13, 1–7; 1Tm 2, 2 a 1P 2, 13–18, kde Xxxxx a Xxxx napomínají věřící, že jsou podřízeni králům a vladařům, kteří nad nimi vládnou, a o kterých je známo, že jsou nevěřící. A rozhodně nemůžeme říci, zastává Xxxxxx, že tato napomenutí dávají apoštolové proto, aby vyloučili větší zlo. Xxxx a Xxxxx otevřeně říkají, že xxxx vládcové jsou Božími služebníky a že od Xxxx mají svoji moc, a tudíž je třeba je poslouchat, a to ne ze strachu, ale ve svědomí. Z těchto míst je podle Xxxxxxx zřejmé, že se tato moc nenacházela u pohanských králů pouze vzhledem k jiným pohanům, ale rovněž vzhledem ke křesťanům, kteří jim byli plným právem podřízeni.48 Zatím jsme se zabývali spíše otázkou víry, jak je to však s mravy vladaře? Xxxxxx jasně od sebe odděluje politickou moc jako takovou a morální kvality člověka. Zmiňuje, že ani Xxxxx nebo Xxxxxxxx nebyli zbaveni vlády po té, co těžce zhřešili. Trest zbavit někoho vlády za špatné chování se totiž nezakládá na žádném právu a nebylo by to ani vhodné, protože by se do společnosti vnesl zmatek a zpochybni...
Srov. De legibus, kn. 3, kap. 10, n. 3, s. 208–209.
Srov. XXXXXXX, Xxxxx. Právní problémy tzv. vnějších smluv Evropské unie. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2009, s. 125.
Srov. Constitution du 17 décembre 1962 révisée par la loi n°1249 du 2 avril 2002. Revue de Droit Monégasque. 2003, č. 5, s. 17–38.
Srov. Informace Ministerstva zdravotnictví k uznávání onemocnění Covid-19 za nemoc z povolání. In: xxxx.xx [online].
Srov. Valdhans, který používá výraz „primárně aplikovatelné právo“. XXXXXXXX, Xxxx. In: op. cit. č. 8, s. 151.