Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy. Nepřijetí navrhované právní úpravy by mělo negativní dopady na Českou republiku jako celek a zároveň na tuzemské finanční instituce. Česká republika by neprovedením Dohody FATCA po její ratifikaci nedostála svým mezinárodním závazkům se všemi důsledky s tím spojenými. Zároveň by české finanční instituce nemohly vyhovět požadavkům FATCA, protože zasílání údajů o klientech třetí straně a plnění dalších požadavků by bylo v rozporu s platnou právní úpravou finančního trhu a ochrany osobních údajů. Finanční instituce by čelily 30% srážkové dani uvalené Spojenými státy americkými na platby pocházející ze zdrojů ve Spojených státech amerických, popř. provedené finančními institucemi z jiných států, které s americkou daňovou správou (dále také „IRS“) budou spolupracovat. Finančním institucím by bylo fakticky znemožněno podnikat, resp. investovat ve Spojených státech amerických a v těch zemích, jejichž finanční instituce by aplikovaly 30% srážkovou daň, a v podstatě by došlo k jejich vyloučení z mezinárodního kapitálového trhu. Tato okolnost je ještě akcentována skutečností, že české finanční instituce jsou většinou součástí mezinárodních finančních skupin, které musí být podle FATCA registrovány jako celek (pokud si nezvolí status tzv. „limited financial institution“, který je však nevýhodný a může být uplatňován pouze po přechodnou dobu). Rozpor vyplývající z uplatňování tuzemského práva a FATCA se týká:
Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy. Návrh zákona je předkládán především v návaznosti na nutnost transpozice směrnice DRM. Transpoziční předpis musí nabýt účinnosti nejpozději k 30. červnu 2019. Pokud by Česká republika směrnici řádně a včas neimplementovala, nedostála by svým závazkům vůči Evropské unii se všemi důsledky s tím spojenými. Stávající mechanismy řešení daňových sporů, jež vznikly na základě dvoustranných daňových dohod a Arbitrážní konvence, nemusí ve všech případech dosáhnout včas účinného řešení takových sporů. Situace, kdy různé členské státy odlišným způsobem vykládají nebo uplatňují ustanovení dvoustranných daňových smluv a úmluv, včetně Arbitrážní konvence, mohou vytvářet závažné daňové překážky bránící podnikům v přeshraniční činnosti. Tyto daňové překážky vytvářejí nadměrnou daňovou zátěž pro podniky a je pravděpodobné, že narušují ekonomické podmínky, způsobují ekonomickou neefektivnost a mají negativní dopad na přeshraniční investice a růst. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby v Evropské unii existovaly mechanismy, které zajišťují účinné řešení sporů týkajících se výkladu a uplatňování dvoustranných daňových smluv a Arbitrážní konvence, a zejména pak sporů vedoucích ke dvojímu zdanění. Podle článku 2 odst. 3 Ústavy slouží státní moc všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Dle článku 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod (článek 4 odst. 1 Listiny). Zásadu zákonnosti a enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí návrh zákona respektuje. Z výše uvedených důvodů je návrh zákona v souladu s ústavním pořádkem, včetně práva na ochranu soukromí chráněného článkem 7 odst. 1 a článkem 10 odst. 2 Listiny. Návrh zákona plně transponuje směrnici DRM do právního řádu České republiky. Vzhledem k tomu, že vůči příslušné směrnici nebyly vznášeny žádné specifické námitky z hlediska její slučitelnosti s ostatními předpisy Evropské unie a návrh zákona ve vztahu ke členským státům Evropské unie nejde nad rámec směrnice, lze konstatovat, že i návrh zákona je plně slučitelný s právními předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie, jakož i s obecnými zásadami práva Evropské unie. Mezinárodní smlouvy, které jsou součástí právního řádu České republiky podle článku 10 Ústavy (vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci ...
Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy. Navrhovaná úprava je nezbytná z důvodu potřeby reagovat na krizovou situaci vyvolanou pandemií nemoci COVID-19. Česká ekonomika je od konce 1. čtvrtletí 2020 silně zasažena dopady světové pandemie COVID-19. Negativní efekty jsou naprosto bezprecedentní, mezi sebou se dále zesilují, a dají se tak jen velmi těžko odhadovat. Standardně používané predikční nástroje jsou za těchto okolností ve značné míře omezené. Vzhledem k nyní dostupným informacím představuje tato predikce scénář možného vývoje ekonomiky. V závislosti na průběhu epidemie koronaviru a na opatřeních, jež jednotlivé státy přijímají k zabránění šíření nákazy a na podporu ekonomiky, se ale skutečný vývoj může od tohoto scénáře výrazně odchýlit. Opatřeními vlády České republiky zaváděnými k zastavení šíření nákazy bude v 1. polovině letošního roku ovlivněna významná část ekonomiky, zejména se jedná o odvětví cestovního ruchu, kultury a sportu, obchodu a dopravy. Zde se bude jednat patrně o negativní nabídkový šok, který se prostřednictvím omezené spotřeby domácností a investičních výdajů firem dále promítne také do ostatních odvětví ekonomiky. Současnou situací však bude zasažen také zpracovatelský průmysl. V obdobné situaci se nalézá většina evropských zemí a zpomalení očekává i hospodářství Číny a USA. Česká ekonomika proto bude výrazně negativně zasažena také přes propad zahraniční poptávky. Za předpokladu, že se epidemii koronaviru podaří v průběhu 2. čtvrtletí zvládnout, by česká ekonomika měla v 1. a obzvláště pak ve 2. čtvrtletí 2020 vykázat mezičtvrtletní propad. Ve
Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy. Směrnice přináší komplexní a poměrně detailní rámec právní úpravy ochrany oznamovatelů porušení práva Unie. Směrnice má být provedena do práva členských států do 17. prosince 2021. Pouze ve vztahu k povinnosti zavést interní kanál pro oznamování podle čl. 8 odst. 3 Směrnice platí delší transpoziční lhůta do 17. prosince 2023. S ohledem na povinnost provedení Směrnice do českého právního řádu se jeví jako vhodný postup předložení komplexního návrhu zákona upravujícího problematiku ochrany oznamovatelů v rámci jednoho přehledného a pro adresáty normy srozumitelného předpisu. Alternativa v podobě dílčích novel stávajících předpisů se s ohledem na rozsah transponovaných ustanovení Směrnice nejeví jako vhodná ani hospodárná. Komplexní úprava ochrany oznamovatelů v samostatném předpisu je rovněž preferovanou variantou z pohledu zahraničního srovnání (viz příloha důvodové zprávy). Přestože je povinnost implementace Směrnice do českého právního řádu v transpoziční lhůtě hlavním důvodem pro předložení návrhu zákona o ochraně oznamovatelů, nelze opomenout ani další významné důvody potřeby jeho přijetí. Tyto důvody jsou nejen právní povahy, ale i psychologické či reputační. Oznamování skutečností, o nichž se zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení dozví v souvislosti s výkonem pracovněprávní nebo obdobné činnosti, je jevem natolik specifickým, že je žádoucí, aby byl v právním řádu explicitně uveden, přestože je již dnes oznamovatelům poskytována dílčí ochrana dle zvláštních právních předpisů. Ochrana uvedená ve zvláštních právních předpisech se však týká jen jejich práv, která mohou být uplatněna během řízení (např. utajení či práva na informace v řízení zahájeném na základě jejich podnětu), ale do pracovního práva se zpětně nepromítají. Absencí tohoto pojmu v českém právním řádu dochází k tomu, že oznamovatelé nemají k dispozici právní institut, který by je chránil před možnou šikanou coby odvetou za jejich jednání. V ČR stále přetrvává spíše negativní postoj k osobám, které ve veřejném zájmu učiní oznámení o podezření ze spáchání protiprávního jednání (nemusí jít nutně o jednání trestně postižitelné), o němž se dozví zejména v rámci výkonu svého zaměstnání či služby. Tyto osoby čelí rozporuplným reakcím svého okolí, ale často i negativním reakcím a postihům ze strany zaměstnavatelů a kolegů. Taková praxe však udržuje ve společnosti obavy před negativními následky oznámení protiprávního jednání, jež je však z hlediska veřejného zájmu žádoucí. Přitom v posledních...