Zabezpečení pracovních podmínek agenturou práce. Z ust. § 309 odst. 5 zákoníku vyplývá, že agentura práce a uživatel jsou povinni zabezpečit, aby pracovní a mzdové podmínky dočasně přiděleného zaměstnance nebyly horší, než jsou nebo by byly podmínky srovnatelného zaměstnance uživatele. Pokud jde o pracovní podmínky (v užším slova smyslu), jedná se o oblast, která úzce souvisí s organizací práce, jež náleží výlučně uživateli, a kterou agentura práce nemůže jakkoliv ovlivnit. Jedná se nejenom o rozvržení pracovní doby, poskytování přestávek v práci, nařizování práce přesčas, vysílání na pracovní cesty, ale také o rizikové faktory mající vliv na bezpečnou a zdraví neohrožující práci, o opatření přijímaná k odstraňování či minimalizaci rizik možného ohrožení zdraví apod. V některých souvislostech bývají pracovní podmínky pojímány šířeji než jako podmínky týkající se výkonu práce zaměstnancem pro zaměstnavatele v základním pracovněprávním vztahu. Pracovní podmínky v tomto širším slova smyslu zahrnují i plnění, která vůči výkonu práce v základním pracovněprávním vztahu představují určitou nadstavbu, tedy plnění poskytovaná zpravidla v režimu občanskoprávních předpisů. O tomto širším pojetí pracovních podmínek svědčí například dikce ust. § 10 odst. 1 zákona č. 427/2011 Sb., o doplňkovém penzijním spoření, podle něhož platí, že za účastníka může platit příspěvek účastníka nebo jeho část zaměstnavatel, pokud s tím účastník souhlasí s tím, že v rozporu se zásadou rovného zacházení není poskytování rozdílné výše příspěvku zaměstnavatele v závislosti na rizikovosti, obtížnosti nebo namáhavosti vykonávané práce, pokud je to ujednáno v kolektivní smlouvě nebo stanoveno ve vnitřním předpise zaměstnavatele. Jinými slovy – pokud zaměstnavatel ohledně výše příspěvků na doplňkové penzijní spoření diferencuje a tato diferenciace nemá oporu v rozdílnosti rizikovosti, obtížnosti či namáhavosti vykonávané práce a tato diferenciace nemá oporu v kolektivní smlouvě nebo ve vnitřním předpisu, porušuje zákonnou zásadu rovného zacházení. Zákonná úprava neřeší otázku náhrady škody, kterou agenturní zaměstnanec způsobil uživateli (upravena je pouze náhrada škody, která byla způsobena agenturnímu zaměstnanci a kterou mu nahradil jeho zaměstnavatel, tedy agentura práce – srov. ust. § 309 odst. 4 zákoníku práce). Zcela tak zůstala opomenuta otázka odpovědnosti za svěřené hodnoty ve smyslu ust. § 252 a násl. zákoníku práce. Dohoda o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování uzavíraná s odvoláním na citované ustanove...
