UNIVERZITA KARLOVA
UNIVERZITA KARLOVA
Právnická fakulta
Xxxxxx Xxxxx
Mezinárodní kupní smlouva: povinnosti prodávajícího
Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: xxxx. XXXx. Xxxxxx Xxxxxxxxxx, XXx., DSc.
Katedra: Katedra obchodního práva
Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 15.11.2022
Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny a že práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.
Dále prohlašuji, že vlastní text této práce včetně poznámek pod čarou má 161 234 znaků včetně
mezer.
Xxxxxx Xxxxx
V Praze dne 15.11.2022
Poděkování
Na tomto místě bych rád poděkoval xxxx. XXXx. Xxxxxx Xxxxxxxxxx, XXx., DSc. za odborné vedení, cenné rady a laskavý přístup při psaní této diplomové práce. Velké poděkování patří také mojí rodině a blízkým za podporu nejen při zpracování této diplomové práce, ale i během celého studia.
Obsah
2 Obecná východiska úpravy povinností prodávajícího dle Vídeňské úmluvy 3
2.1 Unifikace mezinárodního obchodního práva a geneze Vídeňské úmluvy 3
2.2 Základní charakteristika Vídeňské úmluvy jako nástroje soukromého práva 6
2.3 Působnost a aplikovatelnost Vídeňské úmluvy 8
2.4 Problematika výkladu ve Vídeňské úmluvě 12
2.5 Povinnosti prodávajícího ve struktuře Vídeňské úmluvy 14
3 Dodání zboží, předání dokladů a převod vlastnictví 17
3.1.1 Místo dodání zboží a obsah povinnosti dodat 18
3.1.1.1 Smluvně určené místo dodání 19
3.1.1.2 Předání zboží prvnímu dopravci 19
3.1.1.3 Umožnění kupujícímu disponovat se zbožím 22
3.1.2 Ostatní povinnosti při dodání zboží 27
3.2 Povinnost předat doklady vztahující se ke zboží 31
3.3 Povinnost převést vlastnictví 33
4 Dodání zboží bez vad a nároků třetích osob 35
4.1.2 Standardy kvality podle Vídeňské úmluvy 38
4.1.2.1 Standard kvality zboží téhož provedení 38
4.1.2.2 Standard kvality zboží určeného pro zvláštní účel 41
4.1.2.3 Standard kvality zboží dle vzorku či předlohy 42
4.1.2.4 Standard zachování a ochrany zboží při balení a přepravě 43
4.1.3 Podmínky odpovědnosti prodávajícího za vady faktické 44
4.1.3.1 Okamžik přechodu nebezpečí 44
4.1.3.2 Prohlídka zboží kupujícím 46
4.2.1 Omezení zboží právem nebo nárokem třetí osoby 50
4.2.2 Omezení průmyslovým nebo jiným duševním vlastnictvím 52
4.2.3 Podmínky odpovědnosti prodávajícího za vady právní 55
1 Úvod
Krize posledních let, ať už se jedná o válku na Ukrajině, pandemii covid 19 či zablokování Suezského průplavu, ukázaly světu důležitost mezinárodního obchodu jako jednoho z pilířů, na kterém jsou vystavěny dnešní společnosti. Jedním z prvků, kterým právo ulehčuje mezinárodní obchodní styk a do určité míry pomáhá k překonání těchto problémů, je poskytnutí jednotné a stabilní právní regulace. Tento cíl již přes 40 let naplňuje Vídeňská úmluva o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (dále jen „Vídeňská úmluva“)1, která reguluje nejdůležitější smluvní typ mezinárodního obchodu – koupi zboží.
Vídeňská úmluva je mezinárodní smlouva, o které můžeme hovořit jako o u určitém standardu pro mezinárodní koupi zboží a která zároveň představuje „nejdůležitější právní základ mezinárodního obchodu“.2 Nespornou výhodou Vídeňské úmluvy je její přímá úprava, která stanovuje konkrétní hmotněprávní pravidla pro podnikatele, a zajišťuje tak potřebnou právní jistotu a předvídatelnost v jinak riskantním a složitém mezinárodním obchodním styku. Pro podnikatele je tedy klíčové znát jednotlivá práva a povinnosti, které z Vídeňské úmluvy plynou.
Tato diplomová práce si dává za cíl popsat režim povinností prodávajícího podle Vídeňské úmluvy. Na první pohled jednoduchá obligace dodat zboží s patřičnými doklady a převést vlastnické právo v sobě skrývá mnoho problematických aspektů, které v praxi často vedou k nákladným sporům.3 Pro prevenci a řešení těchto sporů je tedy nutné pochopit tento autonomní a unifikovaný systém povinností. Tím dojde k naplnění cíle Vídeňské úmluvy, která dle její preambule slouží k „odstraňování právních překážek v mezinárodním obchodě a podpoř(e) rozvoj(e) mezinárodního obchodu“.4
Pro podání uceleného výkladu problematiky povinností prodávajícího je napřed v kapitole druhé stručně vysvětlena historická geneze Vídeňské úmluvy a základní pravidla a instituty nutné k jejímu pochopení a interpretaci. Samotné povinnosti prodávajícího jsou analyzovány v následujících dvou kapitolách řazených dle systematiky Vídeňské úmluvy – Dodání zboží, předání dokladů a převod vlastnictví v kapitole třetí a Dodání zboží bez vad a nároků třetích osob
1 V odborné literatuře je Vídeňská úmluva často známá pod zkratkou „CISG“, která vychází z jejího anglického názvu
„United Nations Convention on Contracts for the International Sale of Goods“.
2 TICHÝ, Luboš. CISG – Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží: komentář. Praha: C.H. Xxxx, 2017.
ISBN 978-80-7400-649-4. s. 3.
3 XXXXXXXXX, Xxxxxx. Understanding the CISG. 6. Kluwer Law International, 2022. ISBN 9789403541921. s. 77.
4 Preambule Vídeňské úmluvy.
v kapitole čtvrté. Tyto dvě kapitoly představují těžiště celé práce a jsou v nich rozebrány jednotlivé složky tvořící povinnosti prodávajícího ve světle české i mezinárodní literatury a judikatury.
2 Obecná východiska úpravy povinností prodávajícího dle Vídeňské úmluvy
Vídeňská úmluva vznikla jako konsensus mnoha států a představuje tak prolnutí různých právních kultur, které vytvářejí autonomní režim, jenž je nezávislý a často odlišný od národní právní úpravy. Analýzu povinností prodávajícího tak tato práce začíná stručnou charakteristikou Vídeňské úmluvy jako právního nástroje. Nejprve je rozebrána historie vzniku Vídeňské úmluvy, která je zasazena do širšího kontext snahy o unifikaci mezinárodního obchodního práva. Následně jsou popsány charakteristické vlastnosti a klíčové instituty Vídeňské úmluvy, včetně definic některých klíčových pojmů. Na závěr této kapitoly je pojednáno o struktuře Vídeňské úmluvy a o zasazení povinností prodávajícího do této struktury.
2.1 Unifikace mezinárodního obchodního práva a geneze Vídeňské úmluvy
Rozdílné právní režimy tvoří překážku mezinárodního obchodního styku, jelikož vedou ke zvýšení nákladů a snížení právní jistoty. Tuto překážku lze omezit harmonizací, což je proces sbližování a vzájemného připodobňování právních předpisů, které si ale nadále zachovávají určité odlišnosti.5 K úplnému odstranění této překážky je třeba procesu unifikace, kdy jsou rozdílné národní právní režimy nahrazeny přijetím jednotné právní normy. Tyto jednotné normy jsou typicky vytvářeny sjednáním mezinárodní smlouvy, ve které se státy zavážou danou úpravu přijmout do svého právního řádu.6
Kořeny unifikace mezinárodního obchodního práva nalezneme už ve starověkém Římě v tzv. ius gentium, souboru právních norem upravujících závazkové vztahy mezi Římany a cizinci a mezi cizinci navzájem.7 V období středověku se unifikace projevovala zejména v tzv. lex mercatoria, systému zejména obyčejových norem užívaných obchodníky k řešení vzájemných sporů.8 S dalším rozvojem mezinárodního obchodu můžeme snahy o unifikaci pozorovat zejména v právní nauce Evropy 19. století v dílech právníků internacionalistické a pozitivistické školy.9 Skutečný
5 XXXXXXXXXX, Xxxxxx. In: XXXXXX, Xxxxxx, Xxxxxx XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx XXXXXXX a kolektiv.
Mezinárodní právo soukromé. 8. vydání. Brno: Doplněk, 2015. ISBN 978-80-7239-321-3. s. 71.
6 Tamtéž.
7 Jednalo se o součást římského práva vytvářeného činností preatora peregrínského, které obsahovalo hmotněprávní úpravu soukromoprávních poměrů s mezinárodním prvkem. XXXXXXXXXX. 2015. op. cit. s. 83.
8 Tyto normy byly postupem času integrovány také do některých národních právních předpisů.
9 Představitelé Internacionalistické školy jsou například Hefter, Xxxxxxxxx či Pillet. Představitelé Pozitivistické školy jsou například Xxxxxxx, Xxxx či Bartin. XXXXXXXXXX. 2015. op. cit. s. 89–90.
rozmach ve snahách o unifikaci je spojen s 20. stoletím, zejména s obdobím po druhé světové válce, kdy došlo k masivnímu nárůstu objemu mezinárodního obchodu.10
Historii samotné Vídeňské úmluvy lze vysledovat k Mezinárodnímu ústavu pro sjednocování soukromého práva (dále jen „UNIDROIT“) založenému v roce 1926 Společností národů.11 Právě na půdě UNIDROIT přednesl v roce 1929 Xxxxx Xxxxx návrh na sjednocení práva souvisejícího s mezinárodní koupi zboží.12 Po vypracování tzv. Modré zprávy představila komise UNIDROIT v roce 1935 první návrh úmluvy. Práce na druhém návrhu z roku 1939 byla přerušena druhou světovou válku.13
Poválečné úsilí o znovuobnovení unifikačního úsilí vyvrcholilo v roce 1964 na konferenci v Haagu, kde byla přijata Úmluva o jednotném zákonu o smlouvě o mezinárodní koupi zboží (dále jen „ ULIS“)14 a Úmluva o jednotném zákonu o uzavírání smluv o mezinárodní koupi zboží (dále jen „ULFIS“).15 Tyto úmluvy měly představovat celosvětovou unifikaci právní úpravy mezinárodní koupě zboží, této ambice však nedostály, jelikož byly ratifikovány pouze devíti státy převážně západní Evropy.16 Haagskou konferenci tvořili z politických důvodů právě převážně státy západní Evropy, v důsledku toho kritici vytýkali ULIS a ULFIS nedostatečné reflektování
10 XXXXXXXX, Xxxxx X. International Sales Law: A Global Challenge. Cambridge: Cambridge University Press, 2014. ISBN 9781139103923. s.10.
11 Po ukončení činnosti Ligy národů byl Ústav znovu obnoven v roce 1940 na základě Statut UNIDROIT jako nezávislá mezivládní organizace se sídlem v Římě, jejíž hlavním cílem je přispět k harmonizaci a modernizaci mezinárodního soukromého a obchodního práva. Zkratka UNIDROIT je odvozena z francouzského názvu ústavu „Institut international pour l'unification du droit privé“. Více informací je dostupných na webových stránkách UNIDROIT <xxxxx://xxx.xxxxxxxx.xxx/> [cit. 2022-08-22].
12 Xxxxxxxx dílo Právo koupě zboží (v originále Das Recht des Warenkaufs), jehož první svazek byl vydán v roce
1935 a druhý v roce 1957, významně ovlivnilo další právní úpravu mezinárodní koupě zboží.
13 DIMATTEO. 2014. op. cit. s. 11.
14 Zkratka ULIS pochází z anglického názvu „Uniform Law on the International Sale of Goods“, do češtiny se také někdy překládá jako Konvence o jednotném zákonu upravujícím mezinárodní koupi. Úmluva je dostupná na webu UNIDROIT: <xxxxx://xxx.xxxxxxxx.xxx/xxxxxxxxxxx/xxxxxxxxxxxxx-xxxxx/xxxx-0000/> [cit. 2022-08-22]. XXXXX, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku: (úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde, 1999. ISBN 80-720-1183-9. s. 37.
15 Xxxxxxx XXXXX (někdy také „ULF“ nebo „ULFC)“ pochází z anglického názvu „Uniform Law on the Formation of Contracts for the International Sale of Goods“ do češtiny se také někdy překládá jako Konvence o jednotném zákonu upravujícím uzavírání smluv v mezinárodní koupi. Úmluva je dostupná na webu UNIDROIT
<xxxxx://xxx.xxxxxxxx.xxx/xxxxxxxxxxx/xxxxxxxxxxxxx-xxxxx/xxxxxx-0000/> [cit. 2022-08-22].
XXXXX. 1999. op. cit. s. 37.
16 Státy, které ratifikovaly ULIS a ULFIS jsou: Belgie, Federální republika Německo, Gambie, Itálie, Izrael, Lucembursko, Nizozemí, San Xxxxxx a Velká Británie (s výhradou aplikace závisející na dohodě kupujícího a prodávajícího).
potřeb rozvojových zemí, států východní Evropy a USA.17 Dalším problémem bylo založení právní úpravy na tradici Římského práva a neurčitost některých klíčových pojmů.18
V důsledku neúspěchu ULIS a XXXXX se otázka unifikace mezinárodní koupě zboží přenesla na půdu OSN, která v roce 1966 ustanovila Komisi pro mezinárodní obchodní právo (dále jen
„UNCITRAL“).19 Po osmi letech prací představil UNCITRAL v roce 1978 Newyorský návrh, který obsahoval úpravu kupní smlouvy včetně jejího uzavírání, a byl do značné míry ovlivněn předchozími úmluvami ULIS a ULFIS.20 Newyorský návrh byl předložen diplomatické konferenci, která se konala ve Vídni v roce 1980 a které se zúčastnili zástupci 62 států. Na závěr konference, po které dostala úmluva své jméno, byla Vídeňská úmluva přijata většinou 42 hlasů.21 Úmluva vstoupila v platnost 1. ledna 1988 poté, co byla ratifikována potřebným počtem deseti států.22 S účinností k 1. lednu 1988 k Vídeňské úmluvě také přistoupila Československá federativní republika, a to s výhradou podle článku 95 Vídeňské úmluvy.23 Tato výhrada vylučuje aplikaci ustanovení článku 1 odst. 1 písm. b) Vídeňské úmluvy. Za této situace se Vídeňská úmluva aplikuje pouze, pokud všechny strany kupní smlouvy mají místo podnikání ve smluvních státech.24 Pro Českou republiku jako nástupnický stát vstoupila Vídeňská úmluva v platnost 1. ledna 1993. Česká republika následně v roce 2017 výhradu dle článku 95 stáhla a rozšířila tak okruh aplikace
Vídeňské úmluvy.25
17 Z 28 členů konference bylo 19 států západní Evropy, konference se nezúčastnily komunistické státy ani rozvojové země. Srov. TICHÝ. 2017. op. cit. s. 2.
18 XXXXXXX, Xxxx. The Uniform Law for the International Sale of Goods: The Hague convention of 1964. Law and Contemporary Problems [online]. Duke University School of Law, 1965, (30), 326-353 [cit. 2022-08-22]. Dostupné z: <xxxxx://xxxxxxxxxxx.xxx.xxxx.xxx/xxx/xxx00/xxx0/0> s. 349–351.
19 Zkratka UNCITRAL je odvozena z anglického názvu United Nations Commission on International Trade Law. Cílem UNICTRAL je odstraňovat překážky mezinárodního ochodu a podporovat rozvoj harmonizace a unifikace mezinárodního práva. UNICTRAL tvoří 60 členských států volených Valným shromážděním OSN, Česká republika je členem od roku 2005. Více informací je dostupných na webových stránkách UNICTRAL:
<xxxxx://xxxxxxxx.xx.xxx/> [cit. 2022-08-23].
20 DIMATTEO. 2014. op. cit. s. 12.
21 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 2.
22 Dle článku 99 odst. 1 CISG nabude platnosti „prvního dne měsíce následujícího po uplynutí dvanácti měsíců ode dne uložení desáté listiny o ratifikaci“. Tato podmínka byla splněna 11. prosinci 1986, kdy CISG byla ratifikována v těchto 11 státech: Argentina, Čína, Egypt, Francie, Maďarsko, Itálie, Lesotho, Sýrie, Spojené státy americké, Jugoslávie a Zambie.
23 V současné době uplatňují výhradu dle článku 95 Vídeňské úmluvy tyto státy: Arménie, Čína, Laos, Svatý Vincent
a Grenadiny, Singapur, Slovensko a USA.
24 Článek 1 odst. 1 písm. a) Vídeňské úmluvy.
25 Ministerstvo průmyslu a obchodu. Stažení výhrady ČR k Úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží a k Dodatkovému protokolu k Úmluvě o promlčení při mezinárodní koupi zboží [online]. 21.12.2017. Dostupné z:
<xxxxx://xxx.xxx.xx/xx/xxxxxxxxxx-xxxxxx/xxxxxxxxxxx-xxxxxxxxxx-x-xxxxxx/xxxxxxxx/xxxx/xxxxxxx-xxxxxxx- cr-k-umluve-osn-o-smlouvach-o-mezinarodni-koupi-zbozi-a-k-dodatkovemu-protokolu-k-umluve-o- promlceni-pri-mezinarodni-koupi-zbozi--234091/> [cit. 2022-08-23].
Po vstupu v platnost získala Vídeňská úmluva na popularitě a ke dni uzavření této diplomové práce ji ratifikovalo již 95 států.26 Poslední rozmach ratifikací nastal v Asii v souvislosti s čínským projektem tzv. Nové Hedvábné stezky (anglicky „Belt and Road Inititative“), který Vídeňskou úmluvu využívá ke zjednodušení obchodu mezi rozličnými regiony.27
V důsledku tohoto projektu k Vídeňské úmluvě od roku 2015 přistoupil Vietnam, Laos, Ázerbájdžán a Turkmenistán. Zároveň se také otevřela diskuse o přistoupení v zemích jako Indonésie, Thajsko a Filipíny, které doposud přijetí odmítaly.28 Turkmenistán se také stal poslední zemí, která Vídeňskou úmluvu ratifikovala, a to v květnu roku 2022. Ze států, které naopak Vídeňskou úmluvu nepřijaly, jsou pro mezinárodní obchod nejvýznamnější Indie a Velká Británie.29
Vídeňská úmluva navazuje svojí úpravou na historické snahy o unifikaci mezinárodní koupě zboží, zejména pak na úmluvy ULIS a ULFIS. Oproti těmto úmluvám je ale mnohem šířeji přijata, a to zejména díky tomu, že se do její tvorby zapojilo více států ze všech světových regionů a úprava je postavena na kombinaci kontinentálního a anglosaského systému.30 Proto lze konstatovat, že Vídeňská úmluva je „nejvýznamnější mezinárodní smlouvou v oblasti soukromého práva“ a je v podnikatelské praxi považována za standardní úpravu.31
2.2 Základní charakteristika Vídeňské úmluvy jako nástroje soukromého práva
Vídeňská úmluva upravuje mezinárodní koupi zboží, tedy soukromoprávní poměr s mezinárodním prvkem. Mezinárodní prvek znamená, že daný poměr má vztah k více státům a jejich právním řádům. Dle mezinárodního práva soukromého existují dvě základní možnosti úpravy tohoto vztahu – metoda kolizní a přímá.32 Dle kolizní úpravy řeší střet více právních řádů tzv. kolizní normy, které určí právní řád státu, který se na právní poměr bude aplikovat. Kolizní normy tak upravují právní vztahy nepřímo a samy neobsahují práva a povinnosti účastníků.33 Oproti tomu přímá úprava obsahuje hmotněprávní normy typicky
26Kompletní seznam členských států je dostupný na webu UNCITRAL:
<xxxxx://xxxxxxxx.xx.xxx/xx/xxxxx/xxxxxxxxx/xxxxxxxxxxx/xxxx_xx_xxxxx/xxxx/xxxxxx> [cit. 2022-08-23].
27 XXXXX, Xxxx-Xxxxxxxxx. Legal Responses to China’s “Belt and Road” Initiative: Necessary, Possible or Pointless Exercise?. Transnational law & Contemporary problems [online]. 2020, (29:2), 249–325 [cit. 2022-11-13]. Dostupné z: <xxxxx://xxxx.xxx.xxxxx.xxx/xxxxx/xxxx.xxx.xxxxx.xxx/xxxxx/0._xxxxx.xxx> s. 281.
28 WOLFF. 2020. op. cit. s. 283–284.
29 DIMATTEO. 2014. op. cit. s. 13.
30 DIMATTEO. 2014. op. cit. s. 12.
31 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 3.
32 XXXXXXXXXX. 2015. op. cit. s. 28.
33 Tamtéž.
sjednané na základě mezinárodní smlouvy, které přímo určují práva a povinnosti účastníků. Přímá úprava tak vytváří v národních právních řádech dvojí režim pro soukromoprávní poměry s mezinárodním prvkem – poměry, na které se vztahují přímé normy, a poměry upravené právním řádem státu určeným dle kolizních norem.34 Vídeňská úmluva je typickým příkladem přímé normy, která obsahuje autonomní režim úpravy práv a povinností.35
Vídeňská úmluva také spadá do kategorie úpravy závazkových právních poměrů soukromého práva, která je ovládána zejména zásadou smluvní autonomie.36 Princip autonomie vůle dává společně s dispozitivním charakterem většiny ustanovení prodávajícímu a kupujícímu (dále jen
„strany“) velkou moc upravit si právní rámec vzájemného vztahu dle svých potřeb.37 Strany mohou aplikaci Vídeňské úmluva zcela vyloučit, nebo mohou vyloučit či upravit její jednotlivá ustanovení.38 Zároveň mají strany také možnost zvolit si Vídeňskou úmluvu jako rozhodné právo, a to i za předpokladu, že nejsou splněné některé z podmínek její aplikace.39 Touto volbou ale nemohou obcházet kogentní předpisy hmotného práva určeného dle kolizních norem.40
Samotná práva a povinnosti stran také primárně vycházejí ze smlouvy, kterou tyto strany uzavřely. Smlouvy mohou stanovit práva a povinnosti nad rámec Vídeňské úmluvy, nebo mohou tato ustanovení zpřesňovat a individualizovat.41 Důležitá pravidla mohou existovat i mimo text samotné smlouvy. Strany si často zlehčují sjednávání mezinárodních kupních smluv odkazem na všeobecné obchodní podmínky, které jsou tak přímo zahrnuty do smlouvy.
Spornou otázkou výkladu Vídeňské úmluvy zůstává situace, kdy v průběhu uzavírání smlouvy každá ze stran odkáže na své vlastní obchodní podmínky, které se tak dostanou do rozporu. Tradičně byl tento konflikt řešen pomocí tzv. doktríny posledního slova, a v platnosti byly ponechány obchodní podmínky té strany, která na ně jako poslední odkázala před uzavřením
34 XXXXXXXXXX. 2015. op. cit. s. 29–30.
35 XXXXXXXXXX. 2015. op. cit. s. 30.
36 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 53.
37 Ustanovení Vídeňské smlouvy jsou dispozitivní s výjimkou článku 12, který v případě, že v tomto smyslu učinil smluvní stát při ratifikaci výhradu, stanovuje povinnou písemnou formu projevů vůle stran. Dispozitivní také nejsou závěrečná ustanovení, jelikož jsou adresována smluvním státům, a ne osobám.
38 Článek 6 Vídeňské úmluvy. K vyloučení může dojít jak výslovně, tak i konkludentně, například volbou právního řádu státu, který neratifikoval Vídeňskou úmluvu.
39 XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Tři pohledy na mezinárodní kupní smlouvu: Vídeňská úmluva OSN, Nařízení Řím I a Společné evropské právo kupní smlouvy. Obchodněprávní revue. Praha: C.H. Xxxx, 2012(6). s. 168.
40K aplikaci Vídeňské úmluvy dojde také v případě, že strany učiní volbu práva, kterou odkáží na právní řád státu, který Vídeňskou úmluvu ratifikoval. TICHÝ. 2017. op. cit. s. 54–55. Srov. např. rozhodnutí francouzského soudu [Cour d'appel de Grenoble] č. 93/4126 ze dne 13. září 1995. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 157 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-09-26].
41 Příkladem zpřesnění povinnosti je Článek 35 odst. 1 Vídeňské úmluvy, který stanoví, že „prodávající musí dodat zboží v množství, jakosti a provedení, jež určuje smlouva“.
smlouvy. Dnes je ale rozšířenější tzv. zbytková doktrína, kdy jsou ponechána v platnosti ustanovení obou obchodních podmínek v rozsahu, ve kterém si vzájemně neodporují, a rozdílná ustanovení jsou ze smlouvy odstraněna.42
Dalším pramenem práv a povinností jsou obchodní zvyklosti a zavedená praxe, které mají aplikační přednost před ustanoveními Vídeňské úmluvy.43 Obchodní zvyklosti jsou pravidla jednání, která jsou dodržována a respektována obchodními komunitami v dané branži, ať už na mezinárodní, národní nebo lokální úrovni.44 Obchodní zvyklosti jsou pro strany závazné, pokud se na nich dohodly. Vídeňská úmluva zároveň stanovuje fikci, podle které se strany nepřímo dohodly na použití zvyklostí, které obě strany znaly nebo musely znát, a které jsou široce známé a zpravidla dodržované v příslušném mezinárodním obchodním odvětví.45 Zavedená praxe stran je určitý způsob chování, který je konkrétními stranami smlouvy po určitou dobu pravidelně opakován, a je tak pro strany závazný i do budoucna.46 Při praktické aplikaci Vídeňské úmluvy je tedy třeba mít vždy na paměti smlouvu, obchodní zvyklosti, zavedenou praxi a případná další ujednání, která mohou ovlivňovat práva a povinnosti stran.
2.3 Působnost a aplikovatelnost Vídeňské úmluvy
Vídeňská úmluva se vztahuje na specifickou kategorii mezinárodních kupních smluv, pro které vytváří speciální unifikovaný právní režim. Přesné vymezení této kategorie je nezbytné pro určení, zda se pro strany aplikuje režim práv a povinností dle Vídeňské úmluvy. V případě, že strany neupravily právní režim své smlouvy volbou práva, je okruh právních poměrů, na které se Vídeňská úmluva vztahuje, vymezen věcnou, územní, osobní a časovou působností.
42 V anglické literatuře je tato situace známá jako „battle of the forms“. Doktrína posledního slova „last shot rule“ má svoji oporu v doslovném výkladu článku 19 Vídeňské úmluvy a v požadavku totožnosti návrhu a přijetí. Je ale kritizována jako neflexibilní a nespravedlivý postup, který ignoruje realitu podnikání. Oproti tomu zbytková doktrína „knockout rule“ se snaží lépe vybalancovat pozice stran a reflektovat jejich vůli v podnikatelské realitě, je ovšem více vzdálená samotnému textu Vídeňské úmluvy.
Srov. XXXXXXXXXXX, Xxxxxx. Battle of the forms under the CISG – one or more solutions?. Internationales Handelsrecht [online]. 2015, 15(3), 89-94 [cit. 2022-09-26]. ISSN 2193-9527. Dostupné z:
<xxxxx://xxx.xxx/00.0000/xxx-0000-0000>.; XXXXXXX, Xxxx. Inclusion of Standard Terms under the CISG. Stanovisko poradního výboru č. 13 [online]. 20.1.2013. Dostupné z: <xxxxx://xxx.xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxxxxxx- no13/> [cit. 2022-09-28].
43 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 73–74.
44 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 73. Historické srov. článek 13 odst. 0 XXXX.
45 Článek 9 Vídeňské úmluvy. Příkladem mezinárodní obchodní zvyklosti jsou například dodací podmínky
INCOTERMS.
46 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 73–74. Příkladem zavedené praxe je například promíjení reklamačních lhůt, určitý způsob převzetí plnění nebo určitý způsob a místo placení.
O samotném způsobu aplikace Vídeňské úmluvy je pojednáno v části územní působnosti, která
s ní nejúžeji souvisí.
Věcná působnost Vídeňské úmluvy je omezena na smlouvy o koupi zboží.47 Vídeňská úmluva neobsahuje definici kupní smlouvy, ta je dovozena judikaturou s odkazem na povinnosti kupujícího a prodávajícího v článcích 30 a 53 Vídeňské úmluvy. Výslednou definici tudíž můžeme chápat jako smlouvu, na základě které je prodávající povinen dodat zboží, převést vlastnictví a předat příslušné doklady a kupující je povinen převzít zboží a zaplatit kupní cenu.48 Jedná se tedy o výměnu zboží za peníze, a Vídeňská úmluva tak obsáhne většinu druhů kupních smluv.49 Vídeňská úmluva se dle převažujícího názoru naopak neaplikuje na smlouvu o výměně, nájemní smlouvu spojenou s koupí, leasingovou smlouvu, distribuční smlouvu ani smlouvu o franchisingu.50 Při kombinaci různých typů závazků se Vídeňská úmluva neaplikuje tehdy, pokud převažující část závazků prodávajícího spočívá ve vykonání prací nebo poskytování služeb.51
Definici zboží Vídeňská úmluva také neobsahuje, a obrátit se musíme opět na judikaturu a doktrinální nauku. Široká shoda panuje na pojetí, že základem definice zboží jsou movité hmotné věci.52 Do této definice spadají také věci které mají být vyrobeny, živá zvířata a hromadné věci.53 Vídeňská úmluva se ale vztahuje i na některé nehmotné věci, typicky počítačové programy, které jsou spojené s pevným nosičem nebo jsou standardizované.54 Vídeňská úmluva dále stanovuje
47 Článek 1 odst. 1 Vídeňské úmluvy.
48 Srov. např. rozhodnutí italského soudu [Tribunale di Forlì] ze dne 16. února 2009. [online]. Dostupné v databázi
CISG-online pod č. 1780 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-09-28]. 49 Výjimkou jsou spotřebitelské kupní smlouvy, které jsou vyloučeny v článku 2 písm. a) Vídeňské úmluvy. 50 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 20–22.
51 Článek 3 odst. 2 Vídeňské úmluvy.
52 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 22.; Srov. např. rozhodnutí italského soudu [Tribunale di Forlì] č. 2280/2007 ze dne
9. prosince 2008. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 1729 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx- cases?caseId=7647> [cit. 2022-09-28].; Rozhodnutí švýcarského soudu [Handelsgericht des Kantons Aargau] č. HOR.2008.42/rl/tv ze dne 10. března 2010. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 2176 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-09-28].
53 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 22. Dle Článku 3 odst. 1 Vídeňské úmluvy věci, které mají být vyrobeny, nespadají do její působnosti, pokud „strana, která zboží objednává, se zavazuje dodat podstatnou část věcí nutných pro jejich výrobu nebo zhotovení“.
54 Rozhodnutí německého soudu [Landgericht München I] č. 8 HKO 24667/93 ze dne 8. února 1995. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 203 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-09-28]. Soud rozhodl že prodej programu Graphiplus 5.1 spadá do působnosti Vídeňské úmluvy, jelikož se jedná o standardizovaný program. Někteří autoři ale s názorem, že standardizace počítačového programu je relevantním faktorem pro aplikaci Vídeňské úmluvy, nesouhlasí. Srov. XXXXXXX. XXXXXXXX. 2019. op. cit. s. 29.
druhy zboží, na které se nevztahuje, například cenné papíry, letadla, lodě či elektřina, a také způsoby prodeje, na které se nevztahuje, jako je prodej v dražbě či prodej spotřebiteli.55 Dle judikatury a nauky se Vídeňská úmluva nevztahuje také na prodej práv, patentů, licencí nebo vstupenek.56
Vídeňská úmluva neupravuje všechny právní otázky, které se týkají mezinárodní kupní smlouvy, ale pouze vybrané. Výslovně je upravená problematika uzavření smlouvy a práv a povinností stran.57 Dále je dovozováno, že pod tuto materii spadají související otázky, jako je zánik práva, odpovědnost za třetí osoby a interpretace.58 Naopak Vídeňská úmluva výslovně vylučuje úpravu platnosti smlouvy, otázky vlastnictví a odpovědnost prodávajícího za smrt nebo ublížení na zdraví způsobené zbožím.59 Vyloučena je například i materie svéprávnosti, zastoupení či promlčení.60
Územní působnost Vídeňské úmluvy musí naplňovat prvek mezinárodnosti kupní smlouvy. Rozhodující skutečností je, zda ke dni uzavření smlouvy mají smluvní strany místo podnikání v různých státech.61
Vídeňská úmluva neposkytuje definici místa podnikání, a je tak dovozováno, že se jedná o místo, ze kterého se podnikatelská činnost skutečně rozvíjí s určitou trvalostí, stabilitou a nezávislostí.62 U obchodních společností je místem podnikání především jejich sídlo. U společností spadajících do koncernu se místo podnikání dceřiné společnosti posuzuje zpravidla samostatně.63 V případě, že má osoba více míst podnikání, je rozhodující to místo, které má nejužší vztah ke smlouvě a jejímu plnění.64 Pro aplikaci Vídeňské úmluvy musí být mezinárodní prvek, tedy zahraniční místo podnikání, znám oběma stranám, jedná se tak o kritérium objektivní transparentnosti.65
55 Článek 2 Vídeňské úmluvy.
56 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 23.
57 Část II. a III. Vídeňské úmluvy.
58 XXXXXXX. XXXXXXXX. 2019. op. cit. s. 46.
59 Článek 4 a článek 5 Vídeňské úmluvy.
60 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 47–49.
61 Článek 1 odst. 1 Vídeňské úmluvy.
62 XXXXXXX. XXXXXXXX. 2019. op. cit. s. 18.
63 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 23.
64 Článek 10 písm. a) Vídeňské úmluvy.
65 Článek 1 odst. 2 Vídeňské úmluvy stanovuje, že informace o transparentnosti pramení ze smlouvy, jednání mezi stranami nebo z informací poskytnutých stranami. Je sporné, zda je možné tuto podmínku splnit zjištěním potřebných informací z jiného zdroje, například od třetích osob. Srov. TICHÝ. 2017. op. cit. s. 23.; XXXXXXX. XXXXXXXX. 2019. op. cit. s. 18–19.
Vídeňská úmluva se může aplikovat dvěma způsoby. Přímou aplikací, pokud se místa podnikání stran nacházejí v různých státech, které jsou zároveň smluvními stranami Vídeňské úmluvy.66 Druhou možností je nepřímá aplikace Vídeňské úmluvy pomocí kolizní normy.67 V tomto případě je působnost dána, pokud podle pravidel mezinárodního práva soukromého má být použito právního řádu některého ze smluvních států Vídeňské úmluvy.68 Vídeňská úmluva se tak může aplikovat i za situace, kdy má pouze jedna ze stran místo podnikání v smluvním státě Vídeňské úmluvy. Možnost nepřímé aplikace Vídeňské úmluvy mohou státy při ratifikaci vyloučit, a to prostřednictvím výhrady dle článku 95 Vídeňské úmluvy. Tuto výhradu uplatňovala do roku 2017 i Česká republika.69
Osobní působnost určuje, kdo může být stranou smlouvy, na kterou se aplikuje Vídeňská úmluva. Pojem strana smlouvy není vykládán autonomně, ale je definován dle právního řádu státu, ve kterém má daná osoba sídlo.70 Osobní charakteristiky a vlastnosti stran, jako je postavení podnikatele nebo národnost, prakticky nemají vliv na působnost Vídeňské úmluvy.71 Jediným omezením vyplývajícím z Vídeňské úmluvy je tak vyloučení spotřebitele jako smluvní strany.72
Časová působnost Vídeňské úmluvy je upravena dvojím způsobem. Ustanovení Vídeňské úmluvy upravující uzavírání kupní smlouvy73 mohou být použitelná pouze, pokud byl návrh na uzavření smlouvy učiněn nejdříve ve stejný den, kdy Vídeňská úmluva vstoupila v platnost.74 Ostatní ustanovení Vídeňské úmluvy se použijí na smlouvy, které byly uzavřené nejdříve v den, kdy vstoupila v platnost Vídeňská úmluva.75 V praxi tak může nastat situace, kdy se Vídeňská úmluva aplikuje na kupní smlouvu, ale nebude se podle ní posuzovat uzavření této smlouvy. Vstup
66 Článek 1 odst. 1 písm. a) Vídeňské úmluvy.
67 Ve státech EU je touto kolizní normou článek 4 odst. 1 písm. a) Nařízení Řím I „smlouva o koupi zboží se řídí právem země, v níž má prodávající obvyklé bydliště“.
68 Článek 1 odst. 1 písm. b) Vídeňské úmluvy.
69 MINISTERSTVO PRŮMYSLU A OBCHODU. 2017. op. cit.
70 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 27.
71 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 28.
72 Spotřebitelské smlouvy jsou vyloučeny jako předmět kupní smlouvy („zboží kupované pro osobní potřebu, potřebu rodiny nebo domácnosti“), ne jako omezení strany, systematicky se tak jedná o omezení věcné působnosti. Srov. článek 2 písm. a) Vídeňské úmluvy.
73 Část II. články 14–24 Vídeňské úmluvy.
74 Článek 100 odst. 1 Vídeňské úmluvy.
75 Článek 100 odst. 2 Vídeňské úmluvy.
Vídeňské úmluvy v platnost se posuzuje vzhledem k oběma smluvním státům v případě přímé
aplikace, a vzhledem k jednomu státu v případě nepřímé aplikace kolizní úpravou.76
2.4 Problematika výkladu ve Vídeňské úmluvě
Vídeňská úmluva si jako mezinárodní smlouva obsahující přímé normy dává za cíl dosáhnout jednotné mezinárodní úpravy.77 Samotný právní předpis ale k tomuto cíli nestačí, je třeba, aby byl také jednotně vykládán. Z tohoto důvodu Vídeňskou úmluvu ovládá princip autonomního a jednotného výkladu.78
Aby byl výklad autonomní, je potřeba jej oprostit od národních vlivů, které by mohly způsobovat odlišnosti. Obecně tedy není možné při výkladu odkazovat na národní předpisy, zavedené definice či judikaturu. Výklad musí vycházet nezávisle z podstaty a textu samotné Vídeňské úmluvy. Soud či tribunál, který vykládá Vídeňskou úmluvu, by se měl pokusit nalézt řešení, které je mezinárodně použitelné.79 Určitou výjimkou může představovat výklad institutu, který byl do Vídeňské úmluvy historicky převzat z konkrétního právního řádu, a k jehož pochopení může být přihlédnuto k národní tradici.80 Vídeňská úmluva také v určitých případech přímo odkazuje na národní právní řád, čímž pro danou situaci omezuje autonomní výklad.81
Kromě samotného textu Vídeňské úmluvy jsou základním zdrojem výkladu rozhodnutí soudů a tribunálů. Pomůcku pro dosažení jednotného výkladu poskytují databáze, které sbírají rozhodnutí týkající se Vídeňské úmluvy z celého světa.82 Sekundárním, ale o to bohatším zdrojem interpretace je doktrína. Zásadní je zmínit zejména tzv. Poradní výbor Vídeňské úmluvy, což je soukromá iniciativa sdružující přední akademiky z celého světa, kteří vydávají stanoviska pro sjednocování
76 Článek 1 odst. 1 písm. a) a b) Vídeňské úmluvy.
77 Odst. 3 Preambule Vídeňské úmluvy.
78 Článek 7 odst. 1 Vídeňské úmluvy.
79 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 60–61.
80 Příkladem může být koncept objektivní odpovědnosti, který byl do článku 74 Vídeňské úmluvy převzat z anglo-
americké právní oblasti. Srov. XXXXXXX. XXXXXXXX. 2019. op. cit. s. 84.
81 Příkladem může být článek 1 odst. 1 písm. b) Vídeňské úmluvy, který odkazuje na národní kolizní normy.
82 Databázi judikatury CLOUT vytvořil UNCITRAL a je dostupná na webu <xxxxx://xxx.xxxxxxxx.xxx/xxxxx/> [cit. 2022-09-06]. Velice významné jsou také databáze vytvářené univerzitami. Mezi nejdůležitější patří CISG- online, kterou spravuje univerzita Basel, a která je dostupná na webu <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/> [cit. 2022-09- 06]. Dále pak UNILEX, který spravuje univerzita v Římě spolu s UNIDROIT, dostupná na webu
<xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/> [cit. 2022-09-06]. A také databáze univerzity Xxxx, která je dostupná na webu
<xxxxx://xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxx> [cit. 2022-09-06].
vykladu sporných ustanovení Vídeňské úmluvy.83 Tato stanoviska nejsou závazná, jsou ale považována za cenný zdroj informací vzhledem ke své odborné kvalitě.84
Jednotlivým výkladovým metodám nepřekvapivě vévodí slovní výklad, který vychází z obvyklého smyslu jednotlivých slov. Slovní výklad je obzvláště důležitý, neboť se jedná o nejlepší způsob, jak zajistit jednotnost výkladu.85 Další tradiční metodou je výklad systematický, kdy je sporné ustanovení vykládáno s ohledem na strukturu a celkové souvislosti Vídeňské úmluvy.86 Historický výklad je zajímavý tím, že veškeré dokumenty související se vznikem Vídeňské úmluvy jsou veřejně dostupné, což opět napomáhá jednotnosti.87 Určitý význam pro historický výklad mohou mít také předchůdci Vídeňské smlouvy – zejména ULIS a ULFIS.88 Teleologický výklad bere v potaz cíle Vídeňské úmluvy.89 Srovnávací výklad je také důležitý, zejména při hledání jednotného výkladu porovnáváním výkladů různých národních soudů.90
S výkladem Vídeňské úmluvy úzce souvisí mezery v její úpravě a problematika jejich zaplňování. Rozlišujeme dva typy mezer – vnitřní a vnější. Vnitřní mezery se zabývají problematikou, která není ve Vídeňské úmluvě upravena, ač se na ni vztahuje její působnost.91 Takovéto mezery je třeba vyplnit primárně podle obecných zásad, na kterých Vídeňská úmluva spočívá.92 Tyto zásady dovozené z různých ustanovení Vídeňské úmluvy jsou například autonomie vůle, dobrá víra, spolupráce stran nebo informační povinnost stran. Podle převažujícího názoru mohou být jako pomůcka k nalezení těchto zásad použity tzv. Principy mezinárodních obchodních smluv, které vydává UNIDROIT ve snaze kodifikovat obecné principy použitelné pro mezinárodní obchod.93 V případě, že není možné mezeru vyplnit za použití obecných principů,
83 Poradní výbor (anglicky „Advisory Council“ – často zkracované na „CISG-AC“) byl založen v roce 2001, více
o jeho činnosti a přehled vydaných stanovisek (anglicky „Opinions“) jsou dostupné na webu
<xxxxx://xxx.xxxxxx.xxx/ > [cit. 2022-09-06].
84 XXXXXXX. XXXXXXXX. 2019. op. cit. s. 84.
85 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 129. Vídeňská úmluva je vydána v šesti oficiálních jazykových verzích, které jsou vzájemně rovnocenné – arabština, čínština, angličtina, francouzština, ruština a španělština. Text české verze, na který je odkazováno v průběhu práce, je převzat ze Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 160/1991 Sb., o sjednání Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží.
86 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 62–63.
87 Záznamy o přípravných pracích jsou dostupné například na webu UNCITRAL v tzv. Yearbooks
<xxxxx://xxxxxxxx.xx.xxx/xx/xxxxxxx/xxxxxxxxxxxx/xxxxxxxxx> [cit. 2022-09-06].
88 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 62.
89 Primárním cíl Vídeňské úmluvy je vyjádřen v článku 7 odst. 1, jako „potřeb(a) podporovat jednotnost při jejím použití a dodržování dobré víry v mezinárodním obchodu“.
90 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 63.
91 XXXXXXX. XXXXXXXX. 2019. op. cit. s. 86.
92 Článek 7 odst. 1 Vídeňské úmluvy.
93 Anglicky „Principles of international commercial contracts“ (často zkracováno jako „UNIDROIT Principles“ nebo
„PICC principles“) poslední verze vydaná v roce 2016 je dostupná na webu UNIDROIT
<xxxxx://xxx.xxxxxxxx.xxx/xxxxxxxxxxx/xxxxxxxxxx-xxxxxxxxx/xxxxxxxx-xxxxxxxxxx-0000/> [cit. 2022-09-06]. XXXXXXX. XXXXXXXX. 2019. op. cit. s. 87.
je posledním řešením aplikace příslušného ustanovení národního práva určeného dle kolizních norem.94 Vnější mezery, které pokrývají problematiku, jež nespadá do působnosti Vídeňské úmluvy, jsou rovnou řešeny aplikací národního práva dle kolizních norem.95
Kromě výkladu textu Vídeňské úmluvy je upraven také výklad jednání a projevů stran, v praxi se bude jednat zejména o výklad ustanovení kupní smlouvy. Primární vodítkem výkladu je subjektivní hledisko, tedy úmysl strany, která projev učinila.96 Podmínkou je, že tento úmysl druhé straně byl, nebo alespoň mohl být znám.97 V případě nemožnosti aplikace subjektivního hlediska následuje výklad pomocí objektivního hlediska tzv. informovaného příjemce.98 Již není rozhodující, jak jednání vnímaly strany, ale jak by jej vnímala hypotetická třetí osoba, která by stála ve stejném postavení jako druhá strana. Tato třetí osoba musí být považována za rozumného podnikatele znalého daného odvětví, a zároveň musí být brán zřetel na všechny rozhodné okolností případu.99
2.5 Povinnosti prodávajícího ve struktuře Vídeňské úmluvy
Strukturu Vídeňské úmluvy tvoří čtyři části a preambule, která shrnuje její obecné cíle.100 První část pokrývá předmět úpravy a obecná ustanovení,101 jejichž nejdůležitější prvky jsou shrnuty výše v rámci popisu působnosti a výkladu Vídeňské úmluvy.
Druhou část tvoří ustanovení týkající se uzavírání smlouvy, která následují tradiční model uzavírání smlouvy tvořený návrhem a jeho přijetím.102 Záměrnou mezerou v úpravě je problematika platnosti smlouvy, která musí být posouzena podle národního práva určeného příslušnou kolizní normou.103 Platně uzavřená smlouva je základem pro další práva a povinnosti plynoucí z následujících ustanovení Vídeňské úmluvy.
94 Článek 7 odst. 2 Vídeňské úmluvy.
95 XXXXXXX. XXXXXXXX. 2019. op. cit. s. 86.
96 Článek 8 odst. 1 Vídeňské úmluvy. V anglickém originále je použit výraz „intent“, který je překládán také jako
„skutečná vůle“. Srov. TICHÝ. 2017. op. cit. s. 68.
97 Článek 8 odst. 1 Vídeňské úmluvy používá termín „úmysl nemohl být neznám“, který odpovídá hrubé nedbalosti, tedy že příjemce si úmyslu nebyl vědom, ačkoliv jej mohl snadno vnímat. Srov. TICHÝ. 2017. op. cit. s. 68.
98 Článek 8 odst. 2 Vídeňské úmluvy, v anglickém originále je použit výraz „reasonable person“, který může být přeložen také jako „rozumná osoba“. Srov. TICHÝ. 2017. op. cit. s. 69.
99 Demonstrativní výčet rozhodných skutečností je uveden v článku 8 odst. 3 Vídeňské úmluvy a obsahuje „jednání
o smlouvě, praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, zvyklostí a následného chování stran“.
Srov. ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Interpretace smluvních ujednání a jednostranných prohlášení stran v prostředí mezinárodního obchodu. Časopis pro právní vědu a praxi. Brno: Xxxxxxx University Press, 2018, 26(3). s. 387-389.
100 Zejména se jedná o odstraňování právních překážek a rozvoj mezinárodního obchodu.
101 Články 1–13 Vídeňské úmluvy.
102 Články 14–24 Vídeňské úmluvy.
103 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 85.
Třetí část je nazvaná koupě zboží a obsahuje v pěti kapitolách úpravu pro tuto diplomovou práci nejpodstatnější. Obecná ustanovení upravená v kapitole I. obsahují definici podstatného porušení smlouvy, která je základem duálního režimu posuzování závažnosti porušení smlouvy.104 Tento režim je aplikovatelný pro celou Vídeňskou úmluvu a koresponduje s příslušnými nároky, které je možno při porušení požadovat.105 Dále jsou upraveny náležitosti odstoupení od smlouvy, možnost požadovat naturální plnění a režim změny a ukončení smlouvy.106
Xxxxxxxx XX. upravuje ve článcích 31–44 samotné povinnosti prodávajícího, které jsou předmětem této diplomové práce, tedy povinnosti dodat zboží bez vad a nároků třetích osob, předat doklady a převést vlastnické právo.
Mimo rozsah této práce jsou práva kupujícího, která vzniknou při nesplnění těchto povinností prodávajícím. Jedná se o právo na specifické plnění, právo na náhradu škody, právo na úrok, právo odepřít vlastní plnění, právo na opravu zboží a právo na slevu z kupní ceny.107 V případě podstatného porušení smlouvy se poté jedná o právo odstoupit od smlouvy a právo na nahrazení dodaného zboží.108
Kapitola III. je zrcadlovým obrazem kapitoly druhé. Upravuje tedy v první řadě povinnosti kupujícího zaplatit kupní cenu a převzít zboží. Dále také upravuje práva prodávajícího při porušení smlouvy kupujícím, konkrétně se jedná o právo na plnění kupní ceny, právo na náhradu škody, právo na úrok, právo odepřít vlastní plnění a v případě podstatného porušení smlouvy právo od smlouvy odstoupit.109 Srovnáním práv kupujícího a prodávajícího plynoucím z porušení smlouvy zjistíme, že jsou až na tři práva spojená se zbožím, která by u prodávajícího postrádala smysl, totožná.
Kapitola IV. obsahuje separátní úpravu přechodu nebezpečí, o které bude pojednáno
ve 4. kapitole této práce v souvislosti s vadami zboží.
Kapitola V. obsahuje společná ustanovení o povinnostech prodávajícího a kupujícího. V první řadě jsou upravena práva stran vznikající z vadného plnění druhé strany, která jsou společná kupujícímu a prodávajícímu. Jedná se o právo k přerušení plnění, právo zrušit smlouvu, právo
104 Srov. XXXXXXXXXXX, Xxxx. Podstatné porušení smlouvy podle Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Právní rozhledy. Praha: C.H. Xxxx, 2009(14). s. 504-507.
105 Článek 25 Vídeňské úmluvy stanoví, že podstatné porušení smlouvy je takové, které druhé straně způsobuje takovou újmu, která ji „ve značné míře zbavuje toho, co tato strana je oprávněna očekávat podle smlouvy“, pokud jsou takové důsledky předvídatelné. Toto ustanovení je často kritizováno pro svoji vágnost.
Srov. KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 340.
106 Články 26–29 Vídeňské úmluvy.
107 Články 45–52 Vídeňské úmluvy.
108 Srov. článek 46 odst. 2 a článek 49 Vídeňské úmluvy.
109 Články 61–65 Vídeňské úmluvy.
zrušit smlouvu o postupném plnění, právo požadovat náhradu škody a právo požadovat úroky z prodlení.110 Dále je upraveno vyloučení odpovědnosti v případě zproštění a oboustranného nesplnění povinností a také obecný režim účinků odstoupení od smlouvy.111 V poslední řadě je upravena povinnost stran zachovat zboží.112
Čtvrtá část Vídeňské úmluvy upravuje závěrečná ustanovení, která obsahují diplomatická ustanovení, výhrady, které státy mohou učinit při ratifikaci Vídeňské úmluvy, ustanovení týkají se vztahu Vídeňské úmluvy a jiných mezinárodních smluv, a ustanovení o časové působnosti.113
110 Články 71–78 Vídeňské úmluvy.
111 Články 79–84 Vídeňské úmluvy.
112 Články 85–88 Vídeňské úmluvy.
113 Články 89–101 Vídeňské úmluvy. O časové působnosti je pojednáno v kapitole 2.3.4.
3 Dodání zboží, předání dokladů a převod vlastnictví
Poté co byly popsány historické souvislosti vzniku Vídeňské úmluvy a rozebrány jednotlivé obecné instituty potřebné pro další práci s jejím textem, je možné se zaměřit na zkoumání konkrétních povinností prodávajícího. Vstup do této problematiky představuje článek 30 Vídeňské úmluvy, který zní takto:
„Prodávající je povinen dodat zboží, předat jakékoliv doklady, které se k němu vztahují, a vlastnické právo ke zboží, jak vyžaduje smlouva a tato Úmluva za podmínek stanovených smlouvou a touto Úmluvou.“
Znovu můžeme vidět zdůraznění principu autonomie vůle, kdy na prvním místě pro určení povinností stran stojí uzavřená kupní smlouva. Až poté následují ustanovení Vídeňské úmluvy a povinnosti v nich stanovené. To ale nesnižuje význam Vídeňské úmluvy, jelikož zejména v případném sporu je zjištění přesného rozsahu těchto povinností klíčové.
Můžeme rozlišit čtyři základní povinnosti prodávajícího. Povinnost dodat zboží, předat doklady, umožnit převod vlastnictví a povinnost, aby dodané zboží bylo bez vad a nároků třetích osob. V této kapitole budou rozebrány první tři z těchto povinností.
Povinnost dodat zboží je primární povinností, jejíž cílem je dostat zboží do dispoziční sféry kupujícího. Tato povinnost bude splněna i v případě, že prodávající dodá zboží vadné, zboží v rozporu se smlouvou, nebo zboží zcela jiné, tzv. aliud.114 Toto je důležité, protože v případě dodání takto vadného zboží není možné, aby kupující odstoupil od smlouvy z důvodu, že zboží nebylo dodáno.115 Kupující musí postupovat v souladu s právy, která mu vznikají z ustanovení upravující dodání zboží s vadami, a odstoupit od smlouvy je možné pouze v případě podstatného porušení smlouvy.116 Povinnost dodat zboží neexistuje v případě, že kupující má ke dni uzavření smlouvy zboží již u sebe.117
114 KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 421.
115 Podle článku 49 odst. 1 písm. b Vídeňské úmluvy v případě, že prodávající nedodá zboží ani v dodatečné lhůtě stanovené kupujícím, může kupující od smlouvy odstoupit vždy.
116 Srov. článku 46 odst. 2 a 3 Vídeňské úmluvy.
117 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 517.
Povinnost dodat zboží zahrnuje problematiku obsahu povinnosti dodat zboží a také místa, kde má být tato povinnost vykonána. V praxi strany často ustanovení o dodání zboží modifikují a značný význam mají také dodací podmínky INCOTERMS.118
3.1.1 Místo dodání zboží a obsah povinnosti dodat
Vídeňská úmluva poskytuje v článku 31 návod, jak identifikovat místo dodání zboží, aby mohl prodávající splnit svoji povinnost dodat zboží. V souladu s principem autonomie vůle stojí na prvním místě smluvně určené místo a způsob dodání. V případě, že smlouva o místě dodání mlčí a doručení je potřebné, upravuje Vídeňská úmluva ve článku 31 písm. a) – c) tři situace, jak může prodávající splnit svoji povinnost. Jedná o předání zboží prvnímu dopravci, umožnění nakládat se zbožím v místě, kde se zboží nachází, a umožnění nakládat se zbožím v sídle prodávajícího. Určujícím faktorem pro rozlišení, které z těchto ustanovení se aplikuje, je zahrnutí přepravy zboží do kupní smlouvy.119 Přeprava znamená transport zboží zabezpečený prodávajícím tak, aby mohl kupující zboží převzít.120 Na situaci, kdy smlouva požaduje přepravu v tomto smyslu, se nahlíží jako na doručení prvnímu dopravci podle písm. a).121 V případech, kdy situace ve smlouvě není jasná a nejedná o prodej zboží na místě, lze dle výkladových pravidel obecně předpokládat, že dodání zboží má zajistit prodávající. Aplikace ustanovení písm. a) je tedy určitým standardem, pokud není ve smlouvě jasně vyjádřeno, že dodání zboží zajišťuje kupující.122
V případě, kdy smlouva neupravuje přepravu, nebo se jedná o přepravu, kterou má zajistit kupující po převzetí zboží, jedná se o situaci vyžadující pouhé umožnění dispozice se zbožím.123 V omezených případech specifikovaných v písm. b) se bude jednat o předání v místě, kde se zboží nachází. Ve zbytku případů se podle písm. c) bude jednat o předání v sídle prodávajícího.
Obsah povinnosti dodat zboží může být dvojí a koresponduje s aplikovatelným způsobem určení místa dodání zboží. V první možnosti, která je častější, má prodávající povinnost dodat zboží na určité místo a tuto povinnost splní typicky předáním zboží prvnímu dopravci. Druhá
118 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 521.
119 V anglické verzi je použit termín „carriage of the goods“.
120 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 524.
121 Tato povinnost může vzniknout také z obchodní zvyklosti nebo zavedené praxe stran.
122 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 524.; Srov. také rozhodnutí německého soudu [Landgericht Flensburg] č. 2 O 291/98 ze dne 24. března 1999. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 719 z: <xxxxx://xxxx- xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-10-05]. K opačnému závěru dospěl německý soud [Landgericht Aachen] v rozhodnutí č. 43 O 136/92 ze dne 14. května 1993. [online]. Dostupné v databázi CISG- online pod č. 86 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-10-05], kdy neexistenci dohody stran o přepravě ve smlouvě podřadil pod článek 31 písm. c) Vídeňské úmluvy.
123 XXXXXX, Xxxx. Vídeňská úmluva o smlouvách o mezinárodní koupi zboží v aplikační praxi českých soudů.
Obchodněprávní revue. Praha: C.H. Xxxx, 2021(4). s. 246.
možnost, která je méně častá, a slouží jako záchytná kategorie v případě, že se strany nedomluví, obsahuje pouze povinnost umožnit kupujícímu zboží převzít, typicky naložit ze skladu nebo převzít v sídle prodávajícího. Určení místa dodání tak ovlivňuje samotný obsah povinnosti prodávajícího.124
3.1.1.1 Smluvně určené místo dodání
Pokud je místo dodání stanoveno ve smlouvě a liší se od místa stanoveného dle režimu článku 31 Vídeňské úmluvy, jedná se o explicitní či implicitní vyloučení aplikace tohoto článku. Prodávající tedy bude povinen dodat zboží na místo určené ve smlouvě. Kromě místa dodání si strany mohou také upravit způsob, jakým bude zboží dodáno, tedy obsah povinnosti dodat zboží. Namísto úplného vyloučení aplikace článku 31 Vídeňské úmluvy se mohou strany ve smlouvě dohodnout, že pouze doplní či pozmění režim podle tohoto článku. V takovém případě se článek 31 Vídeňské úmluvy nadále aplikuje, ale v pozměněné podobě.125 V praxi strany často upravují místo a způsob dodání zboží odkazem na dodací podmínky INCOTERMS, o kterých je pojednáno níže.
3.1.1.2 Předání zboží prvnímu dopravci
Ustanovení článku 31 písm. a) Vídeňské úmluvy, které upravuje povinnost „předání zboží prvnímu dopravci k přepravě pro kupujícího“ se uplatní pouze v případě, že smlouva vyžaduje přepravu zboží, jelikož sama Vídeňská úmluva tuto povinnost neobsahuje.
Dopravcem ve smyslu Vídeňské úmluvy je nezávislá osoba, která přepravuje zboží a toto zboží má po dobu přepravy ve své péči. Příkladem může být majitel námořní, letecké, silniční, železniční nebo poštovní přepravy. Požadavek samostatnosti znamená, že dopravce není zaměstnancem prodávajícího, ale přepravu provádí samostatně na základě smlouvy o přepravě. Dopravce tedy nemůže být součástí společnosti prodávajícího, může se ale jednat o společnosti patřící do jednoho koncernu.126 V případě, že je k doručení zboží využito více dopravců, povinnost prodávajícího
124 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 140–141.
125 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 541. Více o autonomii stran a možnosti vyloučení ustanovení Vídeňské úmluvy
v kapitole 2.2.
126 XXXXXXXXX, Xxxxxxx Xxxxxx. Delivery of goods under the CISG. In: XXXXXXXXX, Xxxxxxxx, Xxxxxx X XXXXXX a Xxxxx XXXXXX. Current Issues in the CISG and Arbitration. 15. Hague: Eleven International Publishing, 2014. ISBN 9789462360976. s. 171.
je splněna předáním zboží prvnímu z nich bez ohledu na to, jak významnou roli v celém procesu
transportu hraje.127
Prodávající samozřejmě může zboží doručit celou nebo část cesty také sám, nebo prostřednictvím svých zaměstnanců, nebude se na něj ale hledět jako na „dopravce“ ve smyslu Vídeňské úmluvy.128 V tomto případě bude povinnost předat zboží ve smyslu článku 31 písm. a) Vídeňské úmluvy splněna až ve chvíli, kdy zboží opustí sféru vlivu prodávajícího a bude předáno buď prvnímu dopravci, nebo přímo kupujícímu. Stejně je řešena situace, kdy přepravu zajišťuje dodavatel prodávajícího, na kterého se také nehledí jako na „dopravce“. Dodavatel v tomto případě plní povinnost za prodávajícího a zboží je dodáno ve chvíli, kdy opustí sféru vlivu dodavatele a je předáno prvnímu nezávislému dopravci, nebo přímo kupujícímu.129
Spornou otázkou zůstává, zda lze za „dopravce“ ve smyslu Vídeňské úmluvy považovat také zasílatele, tedy osobu, která je zodpovědná za organizaci dopravy, ale zboží sama nepřepravuje.130 Někteří autoři vycházejí z právního postavení zasílatelů dle práva, které se aplikuje na zasílatelskou smlouvu. Tento přístup ale musí být odmítnut, aby byl zachován mezinárodní charakter Vídeňské úmluvy a její autonomní výklad.131 Je tedy potřeba vycházet z charakteru činnosti konkrétního zasílatele, kterou lze rozdělit do několika skupin.
V případě, že zasílatel dopravu pouze organizuje a sám zboží nepřepravuje, panuje v literatuře shoda, že se nejedná o „dopravce“. Stejně tak panuje shoda, že zasílatel je „dopravce“ v případě, že od prodávajícího převezme zboží a sám zboží alespoň část cesty přepravuje. Kontroverzní otázkou zůstává třetí situace, kdy prodávající dopraví zboží k zasílateli s instrukcemi k odeslání, ale zasílatel jej sám nepřepravuje a pouze jej převezme a předá dopravci. I v tomto případě lze podle Xxxxxxxxx na zasílatele hledět jako na „dopravce“, i když zboží fyzicky nepřepravuje, a to z důvodu, že prodávající předal zboží nezávislé třetí osobě a tím splnil to co je po něm požadováno, aby započal proces dopravy zboží ke kupujícímu.132
Opačný názor zastává například Xxxxxx, který se na problematiku dívá z pohledu zasílatele. Zasílatel za této situace nemůže z principu převzít odpovědnost jako dopravce, jelikož nedochází
127 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 525–526.
128 Rozhodnutí německého soudu [Landgericht Freiburg im Breisgau] č. 2 O 401/04 ze dne 13. května 2005. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 1199 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-10-07].
129 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 527.
130 V anglické literatuře je užíván termín „freight forwarders“.
131 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 528.
132 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 527.
k uzavření smlouvy o přepravě, a odpovídá tak pouze jako schovatel.133 Spor se tedy týká toho, zda rozšířit definice „dopravce“ podle Vídeňské úmluvy, a zajistit tak relativně jednoduchý a jednotný režim povinnosti prodávajícího na úkor nesouladu s definicí dopravce dle jiných mezinárodních instrumentů.134 Druhá možnost vyžaduje pracnější zkoumání odlišností dle práva upravujícího konkrétní zasílatelské smlouvy, a může tak vést k ohrožení autonomního výkladu Vídeňské úmluvy.
Samotný okamžik předání zboží nastane ve chvíli, kdy dopravce zboží skutečně fyzicky převezme s úmyslem jej převézt. Nestačí tedy, že prodávající zboží připraví k přepravě. Typickým okamžikem předání je naložení zboží do dopravního prostředku za přítomnosti dopravce nebo jeho zaměstnance. Pokud ale k naložení dojde bez přítomnosti dopravce, dojde k předání až ve chvíli, kdy si dopravce, typicky řidič, vozidlo převezme.135
Podmínka předání k „přepravě pro kupujícího“ bude splněna, pokud prodávající uzavře přepravní smlouvu, která obsahuje pokyn dopravci k dodání zboží kupujícímu s jeho přesnou adresou. Podmínka bude také splněna, když zboží bude odesláno třetí osobě na pokyn kupujícího, nebo po vzájemné dohodě stran. Oproti tomu, pokud prodávající dá dopravci instrukci k přepravě zboží do skladu, ze kterého ho může vyzvednout jiný dopravce, nejedná se o přepravu pro kupujícího. Rozdílná situace nastane, pokud o dočasném uskladnění zboží nebo přerušení přepravy rozhodne dopravce s ohledem na problémy při přepravě, jelikož se jedná o riziko vzniklé z přepravy, za které prodávající již neodpovídá.136 V případě, že prodávající řádně předá zboží dopravci a splní tak svou povinnost, ale následně vydá instrukce k tomu, aby bylo zboží vráceno nebo doprava zastavena, jeho povinnost se tím obnoví. Pokud dojde k přerušení přepravy v důsledku porušení povinností kupujícího, bude kupující odpovědný za škodu vzniklou zvýšenými přepravními náklady.137
Samotné místo, na kterém dojde k předání zboží, je na volbě prodávajícího, pokud kupní smlouva neurčí něco jiného. Tato volba ale nemůže být úplně libovolná s ohledem na princip dobré víry vyjádřený v článku 7 odst. 1 Vídeňské úmluvy, který neumožní volbu neočekávatelného
133 XXXXX, Xxxxx a Xxxxxxxx XXXXXX. The CISG: A new textbook for students and practitioners. Mnichov: Sellier European Law Publishers, 2007. ISBN 978-3-86653-020-1. s.114.
134 HUBER. XXXXXX. 2007. op. cit. s. 114–115.; Xxxx. INTERNATIONAL CHAMBER OF COMMERCE. Incoterms® 2020: ICC Rules for the Use of Domestic and International Trade Terms. Paříž: ICC Services, 2019. ISBN 9789284205103. s. 6–8.
135 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 529.
136 Tamtéž.
137 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 533. Srov. článek 61 odst. 1 písm. b) Vídeňské úmluvy.
místa, které neúměrně prodlouží dobu přepravy. Místem předání bude ve většině případů místo, kde prodávající podniká.138
3.1.1.3 Umožnění kupujícímu disponovat se zbožím
V případě, kdy smlouva neupravuje přepravu zboží a prodávající není povinen dodat zboží v určitém jiném místě, je povinností prodávajícího umožnit kupujícímu dispozici se zbožím. A to podle článku 31 písm. b) Vídeňské úmluvy v místě, kde se zboží nachází, anebo subsidiárně podle písm. c) v místě podnikání prodávajícího.139
Článek 31 písm. b) Vídeňské úmluvy upravuje čtyři situace, za kterých se aplikuje, a pro které určuje specifické místo, kde má dojít k převzetí zboží. Toto určení je specifické a k převzetí musí dojít na přesně vymezeném místě, jakým je například továrna nebo sklad.
1) Smlouva na koupi jednotlivě určeného zboží, které se nachází v místě, o kterém strany věděly v době uzavření smlouvy. Příkladem může být prodej obrazu, který je vystaven v galerii, nebo auta, které se nachází v autosalonu.
2) Smlouva na koupi druhově určeného zboží, které má být dodáno z určitého skladu, který se nachází v místě, o kterém strany věděly v době uzavření smlouvy. Jedná se například
o prodej tuny obilí ve skladu, ropy v zásobníku nebo nákladu lodi v přístavu.
3) Smlouva na koupi zboží, které má být vyrobeno a o kterém strany věděly v době uzavření smlouvy, na jakém místě má být vyrobeno. Jedná se o výrobu věcí, kterými může být například výroba auta v továrně nebo ušití šatů krejčím.
4) Smlouva na koupi zboží, které má být zhotoveno a o kterém strany věděly v době uzavření smlouvy, na jakém místě má být zhotoveno. Zhotovení zboží v tomto případě odkazuje na věci přírodního původu získávané na konkrétním místě, jako například kukuřice z pole, kde je pěstována, dřevo z lesa označené k vykácení nebo štěrk z lomu, ve kterém má být vytěžen.140
Otázkou je, zda je tento režim možné vztáhnout i na situaci, kdy je zboží prodáno během dopravy, tedy když je zrovna transportováno po zemi, po moři nebo vzduchem. Podle Xxxxxxx je to možné a prodávající zboží předá tím, že umožní kupujícímu jej v místě určení
138 KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 424.
139 Česká verze Vídeňské úmluvy používá výrazy „umožnění kupujícímu nakládat zboží“ a „umožnění kupujícímu nakládat zbožím“. V anglické verzi je požit termín „placing the goods at the buyer’s disposal“, kterému lépe odpovídá český překlad umožnit dispozici se zbožím. Srov. TICHÝ. 2017. op. cit. s. 144.
140 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 534.
nakládat.141 Schwenzer ale nesouhlasí, a při respektování doslovného výkladu tohoto ustanovení aplikuje první a druhou z výše rozebraných situací. Obě vyžadují, aby místo předání bylo tam, kde se zboží v době uzavření smlouvy nachází. Tato podmínka nemůže být při dopravě splněna, jelikož se zboží nachází uprostřed oceánu, na silnici, nebo ve vzduchu, a určení místa musí být geograficky stálé. Takový prodej tedy chápe jako derogaci z tohoto režimu a smluvní ujednání určitého místa dodání zboží.142
Pro aplikaci tohoto režimu je nezbytné, aby kupující i prodávající v okamžiku uzavření smlouvy věděli o okolnostech, kde se zboží nachází, nebo kde bude vyrobeno či zhotoveno. Nevědomost z nedbalosti nebo zjištění okolností až po uzavření smlouvy není dostatečné a povede k aplikaci ustanovení článku 31 písm. c) Vídeňské úmluvy.143 Článek 31 písm. c) Vídeňské úmluvy se tedy použije, když danou smlouvu nelze podřadit pod žádnou ze situací popsaných v písm. b). V těchto zbytkových situacích je prodávající povinen umožnit kupujícímu dispozici se zbožím v místě, kde má prodávající své místo podnikání v době uzavření smlouvy.144 V případě, že po uzavření smlouvy dojde ke změně místa podnikání, je v souladu s principem dobré víry požadovat po kupujícím, aby zboží převzal v tomto novém místě, a to za předpokladu, že mu to nezpůsobí nepřiměřené obtíže a prodávající mu nahradí případné zvýšené náklady.145
Samotná povinnost umožnění dispozice se zbožím je splněna tím, když prodávající zajistí vše potřebné k tomu, aby mohl kupující zboží převzít.146 Obsah této povinnosti se může lišit v závislosti na druhu zboží. Například některé strojírenské výrobky vyžadují k přepravě řádné zabalení a označení, zatímco u zemědělských produktů není potřeba zboží ani označit, a k oddělení například tuny obilí ve skladu dojde až ve chvíli příjezdu kupujícího.147 U zboží, které je volně přístupné, jako například dřevo v lese, může ke splnění povinnosti prodávajícího stačit prohlášení, že si jej kupující může vyzvednout. Pokud se zboží nachází u třetí osoby, musí prodávající zajistit,
141 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 143.
142 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 534.
143 KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 425.
144 Místo podnikání je určeno podle obecných ustanovení Vídeňské úmluvy, konkrétně článku 10, který je rozebrán
v kapitole 2.3.2 územní působnost.
145 Srov. rozhodnutí německého soudu [Oberlandesgericht Hamm] č. 19 U 127/97 ze dne 23. června 1998. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 434 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-10-07].
146 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 535.
147 Srov. např. rozhodnutí německého soudu [Oberlandesgericht Karlsruhe] č. 19 U 8/02 ze dne 19. prosince 2002. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 817 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-10-07]. Soud posuzoval, zda byl stroj na navíjení cívek, který byl poškozen při nakládání, řádně zabalen. Došel k závěru, že prodávající splnil svoji povinnost a stroj byl způsobilý přepravy, i když nebyl vložen do ochranné konstrukce.
aby si jej kupující mohl vyzvednout, a to informováním třetí osoby, že má zboží vydat kupujícímu, nebo předáním přepravního dokladu, typicky náložného nebo skladištního listu, kupujícímu.148
Pokud není dohodnut termín převzetí, prodávající splní svoji povinnost, až když kupujícího o možnosti převzetí zboží uvědomí. Povinnost je splněna, když je oznámení zasláno prostředky přiměřenými okolnostem, a to i v případě, že oznámení bude opožděné nebo ztracené.149 K přechodu nebezpečí škody na věci a k povinnosti kupujícího zaplatit kupní cenu dojde nicméně až v případě, kdy oznámení skutečně dojde kupujícímu, a ten je o možnosti převzít zboží uvědomen.150 Samotné nakládka zboží není součástí povinností prodávajícího, pokud se na tom strany nedohodnou nebo to není součástí obchodních zvyklostí či zavedené praxe. Jedná se tedy o součást povinnosti kupujícího převzít zboží a kupující musí nakládku zorganizovat a uhradit.151
Dodací podmínky INCOTERMS jsou nástroj, kterým strany mohou ve smlouvě určit místo a způsob dodání zboží způsobem, který je v praxi široce uznávaný. Jedná se o kodifikaci doložek běžně používaných v mezinárodních kupních smlouvách, které vydává Mezinárodní obchodní komora, přičemž poslední verze je z roku 2020.152 INCOTERMS se stávají závaznými až ve chvíli, kdy jsou inkorporovány do smlouvy.153 Platný odkaz musí obsahovat označení příslušné doložky, geografické označení místa dodání a označení „INCOTERMS“ včetně časové verze.154 K aplikaci INCOTERMS může dojít také v případě, že se jedná o zavedenou praxi stran.155 Kontroverzní otázkou je, zda INCOTERMS mohou být aplikovány jako obchodní zvyklost v případě, že je použita pouze doložka bez označení „INCOTERMS“ a časové verze.156 Soudy dovodily, že INCOTERMS představují „zvyklost, která je v mezinárodním obchodu široce známá a dodržována“ a v mnoha případech takto podle článku 9 odst. 2 Vídeňské úmluvy INCOTERMS bez dalšího zkoumání aplikovaly.157 Tento přístup je kritizován za to, že nebere dostatečný ohled
148 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 535–538.
149 Odesílání oznámení je upraveno v článku 27 Vídeňské úmluvy.
150 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 536. Srov. článek 69 odst. 2 a článek 58 odst. 1 Vídeňské úmluvy.
151 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 537. Srov. článek 53 a článek 60 písm. b) Vídeňské úmluvy.
152 INCOTERMS je zkratka anglického názvu International Commercial Terms. Mezinárodní obchodní komora je nevládní organizace se sídlem v Paříži, známá také pod zkratkou ICC, která vydala první verzi INCOTERMS již v roce 1936. Více informací o ICC lze nalézt na jejím webu <xxxxx://xxxxxx.xxx/> [cit. 2022-10-8].
153 XXXXXXXXXX, Xxxxxx, Xxxxxxxxx XXXXXXXX a Xxxxxxxxx XXXXXXX. Mezinárodní obchodní právo. ISBN 80-7380-764-5. s. 50.
154 Taková doložka může vypadat následovně: „DAP, nám. Xxxxxxxxxx 0, Xxxxx, INCOTERMS 2020“.
155 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 516.
156 V našem příkladě by xxxxxxx vypadal následovně: „DAP, nám. Xxxxxxxxxx 0, Xxxxx“.
na význam, který dané termíny mohou mít v národních právních řádech.158 Zdá se, že řešení tedy musí být nalezeno případ od případu, posouzením, zda daná situace spadá pod podmínky existence obchodní zvyklosti podle článku 9 Vídeňské úmluvy.159 Specificky v případě, že v zemi prodávající i kupujícího má použitá zkratka jiný význam než podle INCOTERMS, by tato intepretace měla dostat přednost.160
INCOTERMS 2020 upravují 11 doložek a u každé poskytují její výklad se specifikací povinností kupujícího a prodávajícího. Doložky můžeme dělit do dvou skupin podle způsobu přepravy pro který jsou vhodné.
1) Doložky vhodné pro jakýkoliv způsob přepravy
EXW – ze závodu. Prodávající má povinnost pouze dát zboží kupujícímu k dispozici ve
svém objektu. Kupující zajišťuje vše ostatní na své náklady a riziko.
FCA – vyplaceně dopravci. Prodávající má povinnost předat zboží dopravci nebo jiné osobě ve svém objektu nebo na určeném místě. Prodávající je zodpovědný za nakládku pouze ve svém objektu.
CPT – přeprava placena do. Prodávající má povinnost předat zboží dopravci nebo jiné osobě na určeném místě.
CIP – přeprava a pojištění placeny do. Prodávající má povinnost předat zboží dopravci nebo jiné osobě na určeném místě a sjednat pojištění.
DAP – s dodáním v ujednaném místě určení. Prodávající má povinnost dát zboží připravené k vykládce na příchozím dopravním prostředku k dispozici kupujícímu v místě dodání zboží.
DPU – s dodáním na místo vykládky. Prodávající má povinnost dát zboží vyložené z příchozího dopravního prostředku k dispozici kupujícímu v určeném překladišti, přístavu, nebo místě určení.
xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-10-10]. Soud v New Yorku shledal, že doložky INCOTERMS jsou skrze článek 9 odst. 2 Vídeňské úmluvy přímo integrovány do textu Vídeňské úmluvy a jsou tak její součástí.; Srov. také rozhodnutí německého soudu [Oberlandesgericht Frankfurt am Main] č. 9 U 81/94 ze dne 5. července 1995. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 258 z: <xxxxx://xxxx- xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-10-10].
158 HUBER. XXXXXX. 2007. op. cit. s. 19.
159 Rozhodnutí německého soudu [Bundesgerichtshof] č. VIII ZR 154/95 ze dne 11. prosince 1996. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 225 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-10-10].; Srov. XXXXXXX X. XXXXXXX, Xxxxxxx P. Analysis of Incoterms As Usage Under Article 9 of the CISG. University of Pennsylvania Journal of International Law. 2013, 35(2), s. 424–426.
160 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 516–517.
DDP – s dodáním clo placeno. Prodávající má povinnost dát zboží připravené k vykládce na příchozím dopravním prostředku k dispozici kupujícímu ve sjednaném místě určení. Prodávající má povinnost celně odbavit zboží pro vývoz i dovoz.
2) Doložky pro lodní přepravu
FAS – vyplaceně k boku lodi. Prodávající má povinnost dodat zboží na přístavní molo
k boku specifikované lodi.
FOB – vyplaceně loď – přes zábradlí. Prodávající má povinnost dodat zboží na palubu specifikované lodi.
CFR – náklady a přepravné. Prodávající má povinnost dodat nebo obstarat dodání zboží na palubu specifikované lodi a předat jej dopravci.
CIF – náklady, pojištění a přepravné. Prodávající má povinnost dodat nebo obstarat dodání zboží na palubu specifikované lodi, předat jej dopravci a sjednat pojištění.161
Vztah mezi místem doručení určeným doložkami INCOTERMS a článkem 31 Vídeňské úmluvy může být v zásadě dvojí, a to v závislosti na místě dodání zboží.
V případě, že místo dodání zboží dle doložky INCOTERMS koresponduje s článkem 31 Vídeňské úmluvy, nejedná se o povinnost „dodat zboží v určitém jiném místě“, a nedojde tak k vyloučení aplikace článku 31 Vídeňské úmluvy. Použije se tak režim podle příslušného písmene článku 31 Vídeňské úmluvy a INCOTERMS tento režim pouze doplní. Doložky CPT a CIP korespondují s režimem podle písm. a) a prodávající má povinnost předat zboží prvnímu dopravci na určeném místě. Doložka EXW odpovídá režimu písm. b) a prodávající musí umožnit kupujícímu dispozici se zbožím ve skladu, továrně, zásobníku apod. a o této skutečnosti ho uvědomit. Doložka FCA odpovídá režimu podle písm. c), pokud je místo dodání zboží v místě podnikání prodávajícího.162
Místo dodání zboží určené podle doložky INCOTERMS se může také lišit od režimu dle Vídeňské úmluvy. Jedná se o dodání zboží na místo, kde se zboží nenacházelo v době uzavření smlouvy, typicky se bude jednat o místo geograficky položené mezi místy podnikání stran.163 Tato
161 INTERNATIONAL CHAMBER OF COMMERCE. Incoterms® 2020: ICC Rules for the Use of Domestic and
International Trade Terms. Paříž: ICC Services, 2019. ISBN 9789284205103. s. 19–123.
Srov. XXXXXXX, Xxxxxx, Xxxxxxxx XXXXX a Xxxxxx XXXXXXXXXXX. CISG (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží): komentář s judikaturou a výkladem k otázkám souvisejícím. Praha: Leges, 2021. ISBN 978-80-7502-514-2. s. 49–60.
162 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 542.
163 XXXXXXX, Xxxxx. The interplay between INCOTERMS® and the CISG. Journal of Law & Commerce [online].
2013, 32(1) [cit. 2022-11-14]. Dostupné z: <xxxxx://xxx.xxx/00.0000/xxx.0000.00> s. 12–13.
situace nastane v případě doložky FCA, pokud se strany dohodli na určitém místě dodání, odlišném od místa podnikání prodávajícího. Dále se jedná o režim všech doložek určených pro lodní přepravu, tedy doložek FAS, FOB, CFR a CIF, kdy je místo dodání na palubě konkrétní lodi, nebo na mole vedle ní. Také se jedná o režim doložky DDP.164
Skutečnost, že doložka INCOTERMS určuje místo dodání odlišné od Vídeňské úmluvy automaticky neznamená, že se bude lišit také obsah povinnosti dodat zboží. Jedná se zejména o doložky DAP, DPU a DDP, dle kterých je povinnost prodávajícího dát zboží kupujícímu k dispozici, což odpovídá režimu podle písm. b), nikoliv ale v místě, kde se zboží nachází, jak vyžaduje písm. b), ale v jiném určeném místě. Pokud doložky INCOTERMS neupraví určitou problematiku, je tedy v těchto případech možné odkázat na povinnosti prodávajícího podle článku 31 Vídeňské úmluvy.165
Některé doložky ale konstruují povinnosti prodávajícího odlišně od Vídeňské úmluvy, a bude se tak jednat o smluvní derogaci. Zejména se jedná o doložky, které vyžadují ke splnění povinnosti prodávajícího kooperaci kupujícího, což je režim odlišný od Vídeňské úmluvy, která takovou kooperaci nevyžaduje.166 Příkladem je doložka FCA, která ke splnění povinnosti prodávajícího vyžaduje naložení zboží na dopravní prostředek kupujícího. Podle doložek FAS a FOB kupující musí uzavřít smlouvu o dopravě a označit loď na které, nebo vedle které, má být zboží dodáno.167 Vídeňská úmluva ale počítá s možností takovéto odchylné úpravy a v případě, kdy bude nemožnost plnění prodávajícího zaviněna kupujícím, nemohou proti prodávajícímu být uplatněny nároky z nesplnění povinnosti.168 Doložky INCOTERMS také doplňují další povinnosti plynoucí z Vídeňské úmluvy, jedná se například o zpřísnění povinnosti prodávajícího oznámit kupujícímu předání zboží dopravci podle článku 32 odst. 1 Vídeňské úmluvy.169
3.1.2 Ostatní povinnosti při dodání zboží
S povinností prodávajícího dopravit zboží jsou spojeny tři další povinnosti, které upravuje Vídeňská úmluva. Jedná se o povinnosti spojené s označením zboží, s obstaráváním dopravních prostředků a s pojištěním zboží.170
164 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 542.
165 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 541–543.
166 COETZEE. 2013. op. cit. s. 12–13.
167 Tamtéž.
168 Článek 80 Vídeňské úmluvy.
169 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 526–527.
170 Článek 32 Vídeňské úmluvy.
První povinnost se týká případů, kdy je zboží přepravováno třetí osobou, tedy samostatným dopravcem.171 Smyslem této povinnosti je zajistit označení zboží takovým způsobem, aby mohlo být identifikováno a přiřazeno ke konkrétní kupní smlouvě. Označení může mít podobu jména a adresy kupujícího uvedené na zboží, vydání dopravních dokladů nebo jakýkoliv jiné, a to způsobem, který umožní třetí straně přiřadit zboží ke smlouvě.172
V případě, že prodávající zboží takto neoznačí, musí prodávajícímu oznámit, že předal zboží dopravci. Oznámení musí kupujícímu umožnit jednoznačně identifikovat zboží, může se tedy jednat o zaslání přepravních dokumentů nebo o pouhé jméno lodi a číslo kontejneru, ve kterém se zboží nachází. Forma oznámení není uvedena a jedinou podmínkou je, že se dle článku 27 Vídeňské úmluvy bude jednat o „prostředky přiměřen(é) okolnostem“.173 Pro odeslání oznámení není stanovena žádná lhůta, teoreticky je tedy možné ho učinit až do okamžiku dojití zboží do místa určení.174 V souladu s dobrou vírou a obecnými principy dle článku 7 odst. 2 Vídeňské úmluvy ale někteří autoři vyžadují, aby k odeslání došlo v rozumné době po předání zboží.175 Včasné odeslání oznámení je také v zájmu prodávajícího, jelikož je podmínkou pro přechod nebezpečí škody na zboží.176 Primárně se ale jedná o povinnost prodávajícího a v případě jejího řádného nesplnění může kupující požadovat náhradu škody. V krajním případě se může jednat také o podstatné porušení smlouvy.177
Druhou povinností prodávajícího je povinnost uzavřít přepravní smlouvu s dopravcem v případě, že je podle článku 32 odst. 2 Vídeňské úmluvy „povinen obstarat přepravu zboží“. Tato povinnost existuje vždy, když smlouva o koupi zahrnuje přepravu zboží ve smyslu článku 31 písm. a) Vídeňské úmluvy, nebo pokud se na povinnosti uzavřít přepravní smlouvu strany dohodly ve smlouvě.178 Někteří autoři navrhují užší vymezení této definice, a to pouze na případy, kdy povinnost zorganizovat přepravu existuje ve smlouvě. Argumentují tím, že dle striktního výkladu Vídeňské úmluvy je prodávající povinen pouze předat zboží prvnímu dopravci, a ne samotnou přepravu obstarat.179
171 Jedná se o situace dle článku 31 písm. a) Vídeňské úmluvy a při smluvní dohodě stran.
172 KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 445–446.
173 Pro oznámení je možné použít prostředků elektronické komunikace. Srov. XXXXXXX, Xxxxxxxxx. Electronic Communications Under the CISG. Stanovisko poradního výboru č. 1 [online]. 15.8.2003. Dostupné z:
<xxxx://xxx.xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxxxxxx-xx0/> [cit. 2022-10-20].
174 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 147.
175 KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 446.
176 Článek 67 odst. 2 Vídeňské úmluvy.
177 Článek 49 odst. 1 písm. a) ve spojení s článkem 25 Vídeňské úmluvy a článek 45 odst. 1 písm. b) Vídeňské úmluvy.
Srov. SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 563–564.
178 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 565.
179 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 147.
V případě, že je dovozena povinnost prodávajícího zorganizovat přepravu, učiní tak uzavřením příslušných přepravních smluv, zvolením odpovídajících dopravních prostředků a určením dopravní trasy. Doprava musí být naplánována do místa určeného ve smlouvě, případně do místa podnikání kupujícího. Prodávající může s ohledem na nevhodnost tohoto místa určit nové místo, pokud to je v souladu s principem dobré víry.180
Smlouvy musí být uzavřené za podmínek obvyklých pro takovou přepravu. Toto neznamená, že má prodávající povinnost zvolit nejlevnější možnou metodu, naopak, musí vybrat bezpečný dopravní prostředek a spolehlivého dopravce.181 Ke splnění obvyklých podmínek typicky dojde použitím běžně užívaných formulářových smluv, prodávající se ale nemůže dohodnout na podmínkách, které bezdůvodně zbavují dopravce odpovědnosti. Povinnost obstarat přepravu zboží neznamená, že prodávající musí nést náklady za tuto dopravu, naopak, dle standardního režimu Vídeňské úmluvy hradí náklady dopravy kupující.182
Poslední povinnost souvisí s problematikou pojištění. Povinnost prodávajícího pojistit dopravu zboží může vzniknout jak ze smlouvy, tak pokud je to v rámci povinnosti obstarat přepravu obvyklé. Posouzení, zda je pojištění pro dopravu obvyklé, bude záležet na konkrétních okolnostech případu a zejména na druhu zboží. Typicky bude pojištění nutné v situaci, kdy cena zboží výrazně převyšuje limit odpovědnosti za škodu dopravce. Cenu pojištění hradí ta strana, která nese náklady na dopravu. V případě, že prodávající není povinen pojištění sám zřídit, musí kupujícímu neprodleně poskytnout na jeho žádost veškeré dostupné údaje nutné k uzavření pojištění.183 Tyto údaje musí kupujícímu poskytnout i bez jeho žádosti, pokud to vyžadují principy dobré víry a spolupráce.184
Způsob, jak určit dobu dodání zboží, je stanoven ve článku 33 Vídeňské úmluvy. Tak jako v podobných případech, i tady Vídeňská úmluva staví do popředí dohodu stran a určení doby dodání ve smlouvě. V případě, že si strany dobu dodání nesjednaly nebo ji stanovily neúplně či mezerovitě a tuto vadu nelze zhojit výkladem, článek 33 stanoví pravidla, jak dobu dodání určit.
180 Například pokud je dohodnutý přístav zablokován nebo v něm probíhá stávka, může prodávající zvolit jiný vhodný přístav.
181 Srov. rozhodnutí švýcarského soudu [Bezirksgericht der Saane] č. T 171/95 ze dne 20. února 1997. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 426 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-10-15].
182 XXXXXXXXX. 2014. op. cit. s. 175.
183 Článek 32 odst. 3 Vídeňské úmluvy.
184 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 148.
V případě, že je ve smlouvě stanoven okamžik dodání, má přednost před ostatními ustanoveními, a prodávající má povinnost dodat zboží v určený časový okamžik.185 Česká verze Vídeňské úmluvy používá termín „den určený ve smlouvě“, jedná se ale o nepřesný překlad, který neodpovídá oficiálním jazykovým verzím, a proto je vhodnější výraz „časový okamžik“.186 Okamžik dodání musí být ve smlouvě stanoven určitě nebo alespoň určitelně. Určitý časový okamžik může být určen kalendářně, např. „1.1.2023“, nebo může být určen odkazem na událost, o které víme, kdy nastane, např. „10 dní před Vánocemi 2022“. Strany mohou časový okamžik stanovit i přesněji, tedy v hodinách nebo minutách. V případě určitelného data postačí navázání časového okamžiku na vnější událost, např. „10 dní po vyrobení zboží“, nebo „v den, kdy loď dopluje do přístavu“ nebo „v den, který určí kupující“.187 Tuto definici ale nesplní ustanovení, ze kterého nelze časový okamžik přesně určit, tedy např. „co nejdříve“ nebo „okamžitě“. Takový případ nelze podřadit pod žádnou z možností v článku 33 Vídeňské úmluvy a musí být posouzen jako smluvní derogace z tohoto článku.188
Strany si mohou ve smlouvě sjednat také lhůtu, tedy určitý časový úsek na doručení zboží.189 Opět platí, že určení této lhůty musí být určité, nebo alespoň určitelné. Některá ustanovení mohou být sporná, například „10 dní po Vánocích“ může odkazovat na časový okamžik, tedy desátý den po Vánocích, nebo na lhůtu deseti dní od Vánoc. V tomto případě bude záležet na interpretaci konkrétní smlouvy, v případě pochybností by se soud měl přiklonit k tomu, že se jedná o lhůtu.190 Do lhůty se standardně započítávají také svátky a dny pracovního volna, v případě, kdy na takový den připadne konec lhůty, bude ale záležet případ od případu na dohodě stran, zavedené praxi nebo zvyklostech, zda dojde k prodloužení lhůty na nejbližší pracovní den.191
V zásadě má prodávající právo vybrat, který den v dané lhůtě zboží doručí. To neplatí v případě, že „z okolností vyplývá, že dobu dodání určuje kupující“, a konkrétní den doručení má tak právo určit kupující.192 Touto okolností bude především ustanovení ve smlouvě, které opravňuje kupujícího tuto volbu provést, zejména když má kupující povinnost obstarat přepravu. Stejný efekt mají některé doložky INCOTERMS, například FOB, FCA a FAS. Režim dodání zboží
185 Článek 33 písm. a) Vídeňské úmluvy.
186 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 149. V angličtině je použit termín „date“, ve francouzštině termín “date“ a pro srovnání
v německé verzi je použit termín “ Zeitpunkt“.
187 Podmínkou v tomto případě není, aby se jednalo o událost, o které víme, že nastane. SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 573–574.
188 HUBER. XXXXXX. 2007. op. cit. s. 125.
189 Článek 33 písm. b) Vídeňské úmluvy.
190 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 574.
191 Tamtéž.
192 Článek 33 písm. b) Vídeňské úmluvy.
podle článku 31 písm. b) a c) Vídeňské úmluvy, tedy situace, kdy prodávající dá zboží k dispozici kupujícímu, nezakládá sám o sobě právo kupujícího na volbu dne dodání. V případě, že kupující chce uplatnit své právo volby dne dodání, musí o tom prodávajícího informovat v rozumném časovém předstihu.193
Pokud není možné určit čas dodání podle předchozích ustanovení, tedy ze smlouvy nelze zjistit časový okamžik ani lhůtu, stanoví Vídeňská úmluva povinnost prodávajícího dodat zboží v „přiměřené lhůtě po uzavření smlouvy“.194 Přiměřená lhůta musí být určena při zvážení všech okolností konkrétního případu a zájmů obou stran. Mezi nejdůležitější ukazatele se řadí poměry v dané branži, druh zboží, zdali zboží musí být vyrobeno, důvod, proč kupující zboží kupuje nebo zda prodávající musí zboží koupit od dodavatele.195 Jako včasné, tedy učiněné v přiměřené lhůtě, bylo shledáno například doručení použitého buldozeru 14 dní po obdržení první splátky kupní ceny.196
V případě že prodávající nedodá zboží včas, jedná se o porušení jeho povinnosti. V případě, že dodá zboží předčasně, může až do doby stanovené pro dodání dodat chybějící část nebo množství dodaného zboží, nebo odstranit jeho vady.197 Podmínkou pro uplatnění této možnosti je, že nezpůsobí kupujícímu nepřiměřené obtíže nebo výdaje, tímto je omezena svoboda prodávajícího zvolit libovolné prostředky nápravy. Nepřiměřené může být například provedení dlouhé opravy na stroji již instalovaném v provozu, požadování po kupujícím uhradit náklady za dopravu náhradního zboží nebo pokus o odstranění vady bez předchozího informování kupujícího.198
3.2 Povinnost předat doklady vztahující se ke zboží
Vzhledem k tomu, že Vídeňská úmluvy upravuje mezinárodní koupi, která typicky vyžaduje přepravu zboží, relevantní doklady tvoří důležitou součást této transakce. Článek 34 Vídeňské úmluvy upravuje povinnost prodávajícího předat doklady vztahující se ke zboží, ale pouze v případě, že je tato povinnost stanovena ve smlouvě. O jaké doklady se jedná, kdy, kde a jakým
193 KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 464–465.
194 Článek 33 písm. c) Vídeňské úmluvy.
195 HUBER. XXXXXX. 2007. op. cit. s. 125–126.
196 Rozhodnutí švýcarského soudu [Tribunal Cantonal du Valais/Kantonsgericht Wallis] č. Cl 97 167 ze dne 28. října 1997. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 328 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx- cases?caseId=6300> [cit. 2022-10-15].; Srov. také rozhodnutí německého soudu [Oberlandesgericht Naumburg] č. 9 U 146/98 ze dne 27. dubna 1999. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 512 z: <xxxxx://xxxx- xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-10-15].
197 Článek 37 Vídeňské úmluvy.
198 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 633.
způsobem je má prodávající předat, ponechává Vídeňská úmluva také na dohodě ve smlouvě. Tato povinnost spolu s upřesněním jejího obsahu je typicky obsažena v doložkách INCOTERMS, pokud jsou součástí smlouvy. V případě, že si strany tuto povinnost neupraví ve smlouvě, nebo ze smlouvy, zavedené praxe nebo obchodních zvyklostí nevyplývá, Vídeňská úmluva nespecifikuje žádné dokumenty, které by prodávající musel předat.199
Vzhledem k mezinárodní povaze obchodu je tato povinnost ale častá a typicky se jedná o dokumenty související s dopravou a uskladněním zboží, jako jsou náložní listy, konosamenty, povolení k exportu či importu, skladištní listy a dokumenty dokládající pojištění zboží.200 Tyto dokumenty musejí být odlišeny od dokumentů, které jsou součástí zboží, jako jsou návody, plány nebo popis zboží, na která se vztahují ustanovení o vadách zboží.201
Čas předání dokumentů může být stanoven ve smlouvě nebo může také vyplývat z dalších ustanovení. Například pokud smlouva požaduje uzavření dokumentárního akreditivu, musí prodávající předat dokumenty v době v něm určené. Pokud je povinností prodávajícího dát zboží v určitém čase a na určitém místě k dispozici kupujícímu, a ten pro převzetí potřebuje předložit určité dokumenty, musí mu je prodávající předat před dodáním zboží. Podobná situace nastane v případě převozu zboží dopravcem, kdy dokumenty musí prodávající předat před tím, než k němu zboží dorazí.202 V každém případě ale musí být dokumenty předány v rozumném časovém horizontu.203
Místo předání dokladů může být také odvozené z ustanovení smlouvy, například ze způsobu placení kupní ceny. V případě dokumentárního akreditivu bude místem předání banka, ve které je zřízen. Pokud je dohodnuto předání dokumentů proti zaplacení kupní ceny, předání zboží často zprostředkují pověřené banky.204 V případě povinnosti prodávajícího umožnit dispozici se zbožím podle článku 31 písm. b) nebo c) je možné předat dokumenty v místě a době, kdy si zboží kupující vyzvedne.205 Pokud není možné určit žádné jiné místo, je prodávající povinen doklady zaslat na své náklady a riziko do místa podnikání kupujícího.206 Pokud to není v rozporu s ujednáním
199 Článek 34 Vídeňské úmluvy.
200 XXXXXXX. HALLA. HRNČIŘÍKOVÁ. 2021. op. cit. s. 297.
201 Článek 38 a násl. Vídeňské úmluvy.
202 KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 476–477.
203 Tato povinnost je dovozena analogií k článku 33 písm. c) Vídeňské úmluvy.
204 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 584–585.
205 Tamtéž.
206 Oproti režimu zasílání oznámení dle článku 27 a předání zboží prvnímu dopravci dle článku 31 písm. a) Vídeňské úmluvy, je povinnost prodávajícího předat dokumenty splněna až když budou fakticky doručeny kupujícímu, a ne pouze jejich odesláním.
stran, zavedenou praxí nebo obchodními zvyklostmi, mohou být dokumenty předány také
v elektronické podobě.207
Pokud prodávající předal doklady před stanovenou dobou a tyto doklady jsou vadné, má právo do uplynutí této doby vady odstranit, pokud to kupujícímu nezpůsobí nepřiměřené obtíže nebo náklady.208 Toto ustanovení se vztahuje také na situaci, kdy kupující vadné doklady odmítl převzít. Příkladem vady jsou například neplatné doklady, doklady, které se vztahují k jinému zboží, nekompletní doklady nebo doklady které obsahují chybné údaje.209 Odstranění vad bude záležet na povaze vady a dokumentu, může se tedy jednat o jejich změnu, doplnění nebo vydání nových dokumentů.210 Ustanovení požadující, aby kupujícímu nebyly způsobeny nepřiměřené obtíže nebo náklady, nemá v praxi téměř žádný význam, jelikož je těžké si představit obtíž způsobenou doručením nového dokladu.211 V každém případě je ale zachováno právo kupujícího žádat náhradu škody, kterou mu vadné dokumenty způsobily.212
3.3 Povinnost převést vlastnictví
Klíčovou povinností prodávajícího, která vyplývá z povahy kupní smlouvy a je stanovena v článku 30 Vídeňské úmluvy, je převod vlastnictví ke zboží. Samotný obsah této povinnosti je ale z působnosti Vídeňské úmluvy výslovně vyloučen.213 Jedná se tedy o tzv. vnější mezeru, která musí být zaplněna národním právem určeným dle kolizních norem. Tímto právem bude zpravidla tzv. lex rei sitae, tedy právo místa, kde se zboží nachází. Prodávající má tedy povinnost učinit nezbytná právní jednání, vyjádření a postupy, které takto určený právní řád k převodu vlastnického práva vyžaduje.214
Samotný převod vlastnictví Vídeňská úmluva sice neupravuje, některé další otázky s ním spojené se jí ale i tak dotýkají. Jedná se zejména o výhradu vlastnictví, tedy situaci, kdy je převod vlastnictví podmíněn zaplacením kupní ceny. Takové smluvní ujednání je předmětem úpravy
207 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 153.
208 Článek 34 Vídeňské úmluvy. Po uplynutí lhůty k předání dokumentů může prodávající odstranit vady pouze v
obecném režimu článku 48 Vídeňské úmluvy, který je pro něj přísnější.
209 Příkladem vady byl shledán například nesoulad v ceně uvedené na faktuře a v kupní smlouvě. Srov. např. rozhodnutí mexického soudu [Comisión para la Protección del Comercio Exterior de México] č. M/21/95 ze dne
29. dubna 1996. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 350 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx- cases?caseId=6322> [cit. 2022-10-18].
210 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 588.
211 Ustanovení o nezpůsobení nepřiměřených obtíží nebo nákladů je převzato z článku 37 Vídeňské úmluvy, který
sloužil tomuto článku za vzor, ale pro případ předání dokladů se zdá nadbytečné.
212 Článek 34 Vídeňské úmluvy.
213 Článek 4 písm. b) Vídeňské úmluvy.
214 XXXXXXX. HALLA. HRNČIŘÍKOVÁ. 2021. op. cit. s. 269.
Vídeňské úmluvy a může vést k porušení povinnosti prodávajícího, i když jeho platnost závisí na národním právu. V případě, kdy je ujednána jednostranná výhrada vlastnictví, ale prodávající je povinen plnit před zaplacením kupní ceny, by se mohlo jednat o porušení povinnosti převést vlastnictví. Xxxxxxxxx ale uvádí, že v takovém případě se povinnost prodávajícího zužuje pouze na dodání zboží, a ne na převod vlastnictví.215
215 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 518–519.; Srov. např. rozhodnutí australského soudu [Federal Court of Australia] č. [1995] FCA 1221 ze dne 28. dubna 1995. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 218 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-10-20].
4 Dodání zboží bez vad a nároků třetích osob
V případě, že prodávající dodá zboží, předá doklady a převede vlastnické právo, stále chybí jeden důležitý faktor k tomu, aby splnil svoje povinnosti a získal spokojeného zákazníka – dodané zboží musí být bezvadné. Vídeňská úmluva stanovuje odpovědnost prodávajícího za vady zboží a rozlišuje při tom vady faktické a vady právní.216
Z terminologického hlediska česká verze Vídeňské úmluvy vykazuje nekonzistentnost a neodpovídá přesně autentickému znění. V anglické verzi je vyhovující zboží spojeno s termíny
„conformity“ a „conform with the contract“ a nevyhovující s termínem “lack of conformity“. Pro vyhovující zboží používá česká verze odpovídající výraz „v souladu se smlouvou“, ale také výraz „zboží bez vad“.217 Nevyhovující zboží označují výrazy „vada zboží“ nebo také „neodpovídá smlouvě“.218 Naopak termín, který by nejblíže vystihoval anglickou verzi „rozpor se smlouvou“ použit není.219 Pro přehlednost bude tato práce dále používat termíny „vada zboží“ a zboží
„vadné“, „bezvadné“ nebo „bez vad“.
Článek 35 Vídeňské úmluvy stanoví kritéria bezvadnosti zboží, kterými jsou předně množství, jakost, druh a balení určené ve smlouvě. Kromě smluvních ujednání jsou sekundárně určena také objektivní kritéria standardu kvality, kterými jsou zboží téhož provedení, zboží určené pro zvláštní účel, zboží dle vzorku či předlohy a obvyklý způsob balení. Tato objektivní kritéria mají doplňující charakter a jsou v poměru subsidiarity ke kritériím určeným ve smlouvě.220
Aby bylo dosaženo autonomního režimu, upouští Vídeňská úmluva od rozlišování nepatrných nebo zanedbatelných vad, které je typické pro národní právní řády. Všechny vady jsou tak posuzovány stejně a vztahuje se na ně stejný režim odpovědnosti.221 Rozsah vady ale bude mít vliv na posouzení, zda se jedná o podstatné či nepodstatné porušení smlouvy.222 Další výjimkou může být tolerance k nepatrným vadám založená na dohodě stran, zavedené praxi nebo
216 Faktické vady upravují články 35–40 Vídeňské úmluvy. Právní vady jsou upraveny v článcích 41–43 Vídeňské úmluvy.
217 Srov. např. článek 50 Vídeňské úmluvy a název oddílu II. v kapitole II. Vídeňské úmluvy.
218 Srov. např. článek 35 odst. 2 a článek 35 odst. 3 Vídeňské úmluvy.
219 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 155.
220 XXXX, Xxxxx. The Conformity of the Goods to the Contract in International Sales. Pace International Law Review
[online]. 2015, 27(1) [cit. 2022-10-24]. Dostupné z: <xxxxx://xxxxxxxxxxxxxx.xxxx.xxx/xxxx/xxx00/xxx0/0> s. 196.
221 KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 489–490.
222 Článek 25 Vídeňské úmluvy.
obchodní zvyklosti.223 Vídeňská úmluva považuje za součást zboží také návody k použití, pokyny k sestavení, plány a podobné dokumenty, na které se tak vztahuje stejný režim ohledně posuzování vad.224
Primární stanovení požadavků, které musí zboží splňovat, je ponecháno na dohodě stran. Obsah kupní smlouvy doplňuje také případná zavedená praxe a obchodní zvyklosti. Článek 35 odst. 1 Vídeňské úmluvy stanoví demonstrativní výčet kategorií, které lze považovat za základ toho, co je typicky ujednáno ve smlouvě, jedná se o množství, jakost, druh a balení zboží. Požadavky na zboží musejí být ze smlouvy určitelné, ať už jsou stanovené výslovně, nebo implicitně.225 Popis jednotlivých vlastností může být také učiněn odkazem na technické normy nebo podnikatelské praktiky.226
Nesrovnalosti v množství zboží představují vadu zboží, ať už se jedná o doručení většího, nebo menšího množství. Stejně tak vadu představuje taková nesrovnalost, která jasně vyplývá z dokumentů.227 V některých případech ale nemusí odchylka v doručeném množství zakládat vadu zboží, pokud tak stanoví zvyklosti v dané obchodní branži. Jedná se například o velkoobchod se zemědělskými produkty, pohonnými hmotami a dalšími surovinami, kde je typicky přípustná určitá procentuální odchylka ve stanoveném množství.228
Nesprávná jakost, nebo také kvalita, zboží v sobě obsahuje jak fyzické vlastnosti zboží, tak všechny faktické a právní okolnosti, které se zboží týkají. V případě, že je doručeno zboží horší, lepší, nebo odlišné kvality, jedná se o vadné zboží. Není tedy podstatné, zda došlo
223 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 157.
224 KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 493.
225 XXXXXX, Xxxxxxxxxx. Standards and Conformity of the Goods under Article 35 CISG. Stanovisko poradního výboru č. 19 [online]. 25.11.2018 Dostupné z:
<xxxxx://xxx.xxxxxx.xxx/xxxx/xxxxxxxxxx/XXXX_Xxxxxxxx_Xxxxxxx_Xxxxxxx_Xx_00x.xxx> [cit. 2022-10-24].
s. 7.
226 Příkladem podnikatelských praktik jsou například principy Global Compact dostupné na webu:
<xxxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxxxx.xxx/xxxx-xx-xx/xxxxxxx/xxxxxxxxxx> [cit. 2022-10-23] nebo Atlantská dohoda dostupná na webu: <xxxxx://xxx.xxxxxxx.xxx/xxxxxxx.xxx> [cit. 2022-10-23].
227 Srov. rozhodnutí německého soudu [Oberlandesgericht Rostock] č. 6 U 126/00 ze dne 25. září 2002. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 672 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-10-24]. Soud rozhodl, že doručení většího množství krevet, které bylo patrné již z faktury, nezbavuje kupujícího povinnosti vadu oznámit.
228 Srov. rozhodnutí rozhodčího tribunálu při Mezinárodní obchodní komoře [ICC International Court of Arbitration] č. 9083 ze srpna 1999. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 706 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx- for-cases?caseId=6644> [cit. 2022-10-24]. Rozhodčí tribunál rozhodl, že při prodeji většího množství knih z tiskárny do supermarketů a knihkupectví, může být tolerována odchylka v doručeném množství knih až do výše 5 %.
ke zhoršení využitelnosti nebo snížení hodnoty zboží.229 Standard jakosti může obsahovat také požadavky na původ zboží a na způsob jeho produkce. Příkladem mohou být podmínky na dodržování lidských práv, ekologickou produkci nebo zákaz dětské práce.230 Vadou zboží mohou být také chybějící dokumenty, za vadu byl shledán například chybějící certifikát označující zboží jako bio produkt.231
Druh zboží je v české verzi Vídeňské úmluvy vyjádřen termínem „provedení zboží“. Jedná se o nesprávný překlad, který neodpovídá originálním jazykovým verzím.232 Zároveň neodpovídá ani obsahu této kategorie, jelikož Vídeňská úmluva považuje za vadu každé druhové odchýlení, tedy i doručení zboží jiného, tzv. aliud, jedná se tedy o širší pojem než termín „provedení“.233 V případě doručení cukru místo objednané soli se proto bude jednat o vadu zboží, nikoliv o vadu v dodání zboží.234 Z tohoto důvodu tato práce dále používá termín „druh zboží“. V mnoha případech doručení nesprávného zboží se bude jednat o skutečnost, o které prodávající „nemohl nevědět“ ve smyslu článku 40 Vídeňské úmluvy, a nebude se tak moci dovolat povinnosti prodávajícího vadu reklamovat.235
Oproti mnoha národním právním řádům, pro které je balení zboží pouhou vedlejší povinností, Vídeňská úmluva považuje nesprávně zabalené zboží za vadné.236 Pokud je to relevantní, bude typicky způsob balení výslovně stanoven ve smlouvě. Implicitní dohoda je také možná, ale například skutečnost, že předchozí zásilky byly zabaleny určitým způsobem, k implicitnímu dovození této povinnosti nestačí.237
229 LUCA. 2015. op. cit. s. 189–190.
230 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 596–597.
231 Rozhodnutí německého soudu [Oberlandesgericht München] č. 27 U 346/02 ze dne 13. listopadu 2002. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 786 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-10-24].
232 Srov. anglická verze „description“ a francouzská „le type“, dále také německá verze „die Art“.
233 KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 494.
234 Více o právních následcích doručení rozdílného zboží v kapitole 3.1.
235 Srov. např. rozhodnutí německého soudu [Oberlandesgericht Zweibrücken] č. 7 U 4/03 ze dne 2. února 2004. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 877 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-10-24]. Více v kapitole 4.1.3.2.
236 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 598.
237 Srov. rozhodnutí německého soudu [Oberlandesgericht Saarbrücken] č. 5 U 426/96-54 ze dne 17. ledna 2007. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 1642 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx- cases?caseId=7561> [cit. 2022-10-24]. Případ se týkal prodeje mramorových desek, které byly poškozené při přepravě. Soud shledal, že není možné dovodit implicitní dohodu na způsobu balení z předchozích zásilek, a aplikoval objektivní standard zabalení obvyklým způsobem podle článku 35 odst. 2 písm. d) Vídeňské úmluvy.
4.1.2 Standardy kvality podle Vídeňské úmluvy
Článek 35 odst. 2 Vídeňské úmluvy stanoví sérii objektivních kritérií, která představují minimální standardy bezvadnosti zboží. Ty se uplatní v případě, že smlouva požadavky na zboží neupravuje, nebo jsou upraveny nedostatečně. Přístup ke vztahu smluvních ujednání a objektivních standardů není jednotný. Některé soudy a doktrína, zejména v USA, považují standardy kvality podle článku 35 odst. 2 za jakousi záruku kvality, která se aplikuje společně s ujednáními smlouvy, pokud to smlouva přímo nevylučuje.238 Oproti tomu se podle některých evropských soudů standardy kvality podle článku 35 odst. 2 vůbec neaplikují za situace, kdy strany smluvně sjednaly určitou vlastnost zboží.239 Podle Xxxxxxxxx je vhodným kompromisem postup, podle kterého smluvní ustanovení určující charakteristiku zboží vyloučí aplikaci článku 35 odst. 2 co do této charakteristiky. Ostatní požadavky standardů kvality se ale dále aplikují společně se smluvními ustanoveními.240
Jednotlivé standardy kvality mají mezi sebou hierarchický vztah, který je odvozen od vůle stran. Na prvním místě stojí standard kvality zboží dle vzorku či předlohy podle písm. c), v případě že se neaplikuje, následuje standard kvality zboží určeného pro zvláštní účel podle písm. b). Pokud ani tento standard nelze z projevů stran dovodit, aplikuje se standard kvality zboží téhož provedení podle písm. a), a to typicky společně se standardem zachování a ochrany zboží při balení a přepravě podle písm. d).241
4.1.2.1 Standard kvality zboží téhož provedení
Nejobecnějším předpokladem bezvadnosti zboží je podle článku 31 odst. 1 písm. a) Vídeňské úmluvy požadavek, aby bylo způsobilé k účelům, ke kterým se zboží téhož provedení obvykle
238 Srov. např. rozhodnutí amerického soudu [U.S. District Court for the Western District of Pennsylvania] č. 07-140- JJf ze dne 25. července 2008. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 1776 z: <xxxxx://xxxx- xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-10-25].
Srov. XXXXXXXXX, Xxxxx X. Decisions on Conformity of Goods under Article 35 of the UN Sales Convention (CISG). In: XXXXXXXXX, Xxxxxxxx, Xxxxxx X XXXXXX a Xxxxx XXXXXX. Current Issues in the CISG and Arbitration. 15. Hague: Eleven International Publishing, 2014. ISBN 9789462360976. s. 192–193.
239 Srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky č. 32 Odo 725/2004 ze dne 29. března 2006 [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 1776 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-10-25]. Nejvyšší soud rozhodl, že aplikace standardu kvality dle článku 35 odst. 2 Vídeňské úmluvy
„nepřichází v úvahu, neboť prodávající není odpovědný za vady zboží, pokud si kupující sám určí typ zboží nebo parametry, které příslušný druh zboží má mít“. Kupující, který si ve smlouvě objednal koberec typu ADOS, což není zátěžový koberec, tímto tak určil vlastnost tohoto koberce. Nemohl se tedy spoléhat na standard kvality zboží určeného pro zvláštní účel, tedy že koberec měl být použit jako zátěžový koberec na chodbách hotelu.
240 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 599–600.
241 KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 503.
používá.242 Kvalita zboží tedy musí odpovídat očekáváním průměrného uživatele a zboží nesmí způsobovat rizika, se kterými průměrný uživatel nepočítá.243 Například zboží určené pro další prodej musí mít odpovídající kvalitu a trvanlivost. V některých případech bude k tomuto účelu vyžadována oficiální certifikace, jako například značka CE pro trh Evropské unie.244 Judikatura dále uvádí jako obvyklý účel například to, že zdravotnické pomůcky musí být sterilní, keramické nádoby na pečení musí být žáruvzdorné a potraviny musí být zdravotně nezávadné.245 Závadné jsou také potraviny, u kterých existuje i pouhé podezření, že jsou zdravotně závadné, pokud toto podezření prodávající nemůže vyvrátit.246
Z podobných případů potenciálně závadných potravin se vyvinula převážně německá doktrína, která zkoumá, zda pouhé podezření může učinit zboží vadným i v jiných situacích. Zdá se, že není důvod, proč by tato možnost měla být omezena pouze na zdravotní ohrožení potravinami, bude se ale jednat o výjimečné případy, jelikož typicky bude možné ověřit skutečný stav zboží.247 Podezření je relevantní za dvou podmínek. Zaprvé, pokud reakce trhu na takové zboží znemožní zboží použít k jeho obvyklým účelům, a zadruhé, pokud prodávající není schopen toto podezření vyvrátit.248 Samotné podezření se nemusí zakládat na pravdě, musí však vzniknout před přechodem nebezpečí na kupujícího.249
Obvyklé použití zahrnuje také požadavek, aby zboží odpovídalo standardům po určitou dobu.
Tato doba se bude lišit podle druhu zboží a účelům, ke kterým je určené. Například zboží
242 Samotné odlišení obvyklého použití zboží, od použití v praxi „neobvyklého“ musí být určeno případ od případu a neexistuje pro něj žádný obecný test. Srov. KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 505.
243 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 159.
244 KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 513. Srov. např. rozhodnutí novozélandského soudu [High Court of New Zealand] č. CP 395 SD 01 ze dne 31. března 2003. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 833 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-10-27]. Soud aplikoval standard obchodovatelnosti, jelikož prodávající si byl vědom, že prodávané domácí spotřebiče byly určené pro další přeprodej.
245 UNCITRAL. Digest of Case Law on the United Nations Convention on Contracts for the International Sale of Goods [online] s. 141. Dostupné z: <xxxxx://xxxxxxxx.xx.xxx/xxxxx/xxxxxxxx.xx.xxx/xxxxx/xxxxx- documents/uncitral/en/cisg_digest_2016.pdf> [cit. 2022-10-27].; Srov. např. rozhodnutí francouzského soudu [Cour de Cassation] č. 95-20.273 ze dne 17. prosince 1996. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č.
220 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-10-27]. Soud shledal za vadné keramické nádoby na pečení, které nebyly dostatečně žáruvzdorné.
246 Rozhodnutí německého soudu [Bundesgerichtshof] č. VIII ZR 67/04 ze dne 2. března 2005. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 999 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-10-27]. Soud rozhodl, že prodávané vepřové maso pocházející z Belgie je vadné, protože existuje podezření, že obsahuje dioxin. V Belgii bylo v té době velké množství případů kontaminace mezi prasaty a prodávající nebyl schopen doložit zdravotní certifikaci o nezávadnosti masa. Maso bylo zabaveno a zničeno celní správou Bosny a Hercegoviny, aniž by byla přítomnost dioxinu zkoumána.
247 SCHWENZER, Xxxxxxxx a Xxxxx XXXXX. Suspicions, mere suspicions: non-conformity of the goods?. Uniform Law Review [online]. 2014, 19(1), 152-168 [cit. 2022-10-27]. ISSN 1124-3694. Dostupné z:
<xxxxx://xxx.xxx/00.0000/xxx/xxx000> s. 158.
248 Tamtéž. s. 156–162.
249 Tamtéž. s. 167. Více k přechodu nebezpečí v kapitole 4.1.3.1.
podléhající rychlé zkáze musí odpovídat obvyklým požadavkům na minimální trvanlivost. Opotřebované zboží musí odpovídat obvyklým standardům typicky kratší dobu než zboží nové.250 Příklady z judikatury nám dávají představu o kazuistickém stanovování obvyklého použití různých druhů zboží, zůstává ale otázka, jak by mělo být obvyklé použití legálně definováno. V literatuře existuje spor mezi zastánci názoru, že zboží musí být průměrné kvality, a těmi, kteří preferují standard „obchodovatelnost“, dle kterého i zboží podprůměrné kvality může být bezvadné, pokud je možné ho přeprodat.251 Kompromisním řešením se zdá být standard identifikovaný v nizozemském rozhodčím nálezu, který odmítá oba tyto přístupy a zavádí standard
„rozumné kvality“, který lépe odpovídá očekáváním kupujícího.252
Podmínky obvyklého účelu budou často vyjádřeny v národních právních řádech. Interpretací smlouvy je třeba určit, který právní řád strany považovaly za rozhodný. Typicky se bude jednat o standardy státu kupujícího, nebo státu, kde má být zboží použito.253 Speciální režim existuje pro kogentní právní předpisy, které upravují nad standard obvyklého použití například ochranu spotřebitele, zaměstnanců nebo životního prostředí. S takovými předpisy musí být zboží v souladu pouze ve státě prodávajícího. Po prodávajícím totiž nemůže být očekáváno, že bude znát předpisy jiných států, a to ani když ho kupující uvědomí o státě, kam má být zboží doručeno.254 Kupující tedy musí takto nadstandardní ustanovení zahrnout do smlouvy.255 Výjimku tvoří zboží určené pro další prodej, pokud prodávající věděl o státě, kam bude zboží dále prodáváno.256
250 KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 514.
251 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 602–603.
252 Rozhodnutí nizozemského tribunálu [Nederlands Arbitrage Instituut] č. 2319 ze dne 15. října 2002. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 740 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-10-27]. Tribunál rozhodl, že by nebylo rozumné požadovat po kupujícím zaplacení dojednané kupní ceny za ropný produkt, který obsahoval příliš vysoké množství rtuti. Rozhodujícím faktorem pro aplikaci standardu rozumné kvality bylo, že testy obchodovatelnosti a průměrné kvality vedly k rozdílným výsledkům. Test rozumnosti podle tribunálu také nejlépe odpovídá režimu článku 7 Vídeňské úmluvy.
253 XXXXXX, Xxxx. Vídeňská úmluva o smlouvách o mezinárodní koupi zboží v recentní judikatuře německých soudů.
Obchodněprávní revue. Praha: C.H. Xxxx, 2015(6). s. 167.; Srov. XXXXXX. 2018. op. cit. s. 17–18.
254 FLECHTNER. 2014. op. cit. s. 178–179.
255 Srov. např. rozhodnutí německého soudu [Bundesgerichtshof] č. VIII ZR 159/94 ze dne 8. března 1995. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 144 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-10-28]. Švýcarský prodávající prodal mušle německému kupujícímu. Německá veterinární agentura shledala, že obsah kadmia v mušlích přesahoval limity doporučené německými potravinářskými standardy. Soud rozhodl, že prodávající není podle článku 35 odst. 2 písm. a) Vídeňské úmluvy bez dalšího povinen doručit mušle, které odpovídají veškerým standardům země kupujícího. I přes zvýšený obsah kadmia, který napovídá o podprůměrné kvalitě, označil mušle za bezvadné, jelikož byly zdravotně nezávadné a vhodné ke konzumaci, což byl jejich obvyklý účel.
256 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 605-606.
4.1.2.2 Standard kvality zboží určeného pro zvláštní účel
Pokud se strany nedohodly jinak, musí být zboží vždy způsobilé k obvyklým účelům, v některých případech je ale možné požadovat vyšší standard, a to způsobilost pro zvláštní účel. Článek 35 odst. 2 písm. b) stanovuje, že zboží je bezvadné, pokud se hodí pro zvláštní účel, o kterém byl prodávající výslovně nebo jinak uvědomen v době uzavření smlouvy, a kupující se spoléhal na odbornost a úsudek prodávajícího.
Zvláštní účel zboží musí kupující v době uzavření smlouvy prodávajícímu dostatečně popsat, není ale potřeba, aby tak učinil formálním ujednáním ve smlouvě. Sdělení zvláštního účelu typicky vzejde od kupujícího, ale standard „uvědomění prodávajícího“ umožňuje, aby prodávající byl informován třetí osobu, nebo se o zvláštním účelu dozvěděl z vlastní činnosti. K aplikovatelnosti tohoto standardu není třeba skutečná vědomost prodávajícího, ale soud bude zkoumat, zda rozumný prodávající mohl z daných skutečností zvláštní účel dovodit.257 Příkladem může být kupující, který hodlá používat stroj ve zvlášť studených klimatických podmínkách, a spolehne se na prodávajícího, aby mu takový stroj dodal. K uvědomění prodávajícího o takovém účelu postačí sdělení místa užívání zboží, které ale musí být určeno dostatečně jasné.258 Není tedy možné ho dovodit například z adresy kupujícího, jelikož není jednoznačné, že se jedná o místo, kde bude zboží použito.259
Podmínkou aplikace je důvěra kupujícího, který se musí spolehnout na odbornost a úsudek prodávajícího. Kritérium odbornosti bude splněno, pokud je prodávající specialista nebo expert na zboží určené pro daný zvláštní účel, nebo pokud tak před kupujícím vystupuje. Této odbornosti nebrání to, že kupující je také znalý zboží v dané branži. Oproti tomu v případě, že kupující bude mít větší odbornost než prodávající, nebude obecně možné, aby se na prodávajícího spolehl.260 Jedná se například o situaci kdy prodávající zboží sám nevyrábí, ale pouze jej přeprodává, nebo pokud se vyžadovaná odbornost týká zvláštního právního režimu, který je unikátní pro zemi kupujícího.261 Kritérium spolehnutí se je vyloučené za situace, kdy kupující zboží sám vybere, zboží před koupí prohlédne, ovlivní proces výroby zboží nebo trvá na koupi určité značky zboží.
257 Jedná se o objektivní interpretační standard tzv. informovaného příjemce podle článku 8 odst. 2 Vídeňské úmluvy. Srov. např. rozhodnutí rakouského soudu [Oberlandesgericht Graz] č. 5 R 62/13x ze dne 19. června 2013. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 2461 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx- cases?caseId=8375> [cit. 2022-10-28].
258 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 606.
259 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 161.
260 LUCA. 2015. op. cit. s. 216.; Srov. XXXXXX. 2018. op. cit. s. 13.
261 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 609.
V takovém případě se bude jednat o smluvně určenou kvalitu zboží, která spadá pod článek
35 odst. 1 Vídeňské úmluvy.262
4.1.2.3 Standard kvality zboží dle vzorku či předlohy
Podle článku 35 odst. 2 písm. c) Vídeňské úmluvy v případě, kdy je v rámci transakce použit vzorek nebo předloha, musí mít zboží jim odpovídající kvalitu. Rozhodující skutečností je, že prodávající „předloží“ zboží, které slouží jako vzorek či předloha, kupujícímu, není tedy potřeba zvláštního smluvní ujednání, a to ani implicitního.263 Vzorek je část zboží, které je předmětem kupní smlouvy, příkladem může být vzorek obilí, které se kupující chystá koupit. Prodávající musí v tomto případě zajistit, aby finální zboží mělo stejné charakteristiky jako vzorek.264 Předloha neboli model představuje všechny, nebo pouze určité charakteristiky zboží. Příkladem může být vzorník barev pro koupi koberce. Dodané zboží musí mít ty charakteristiky, u kterých lze ze smlouvy dovodit, že je předloha představovala.265
Problematická situace nastane, pokud charakteristika zboží dle vzorku či předlohy neodpovídá charakteristice, která je obsažena ve smlouvě. V případě, že si tyto charakteristiky neodporují, zboží musí splňovat všechny takto určené požadavky. Pokud se dostanou do sporu, je nutné postupovat případ od případu a za pomoci veškerých dostupných skutečností interpretovat smlouvu a určit, která charakteristika má přednost.266 V případě, že má vzorek skryté vady nebo byl odebrán v rozporu se smlouvu, bude zboží považováno za vadné, i když bude mít shodné vlastnosti se vzorkem.267 Standard kvality podle vzorku či předlohy má přednost před standardem
262 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 161; Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky č. 32 Odo 725/2004 ze dne 29. března 2006 [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 1776 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx- cases?caseId=7665> [cit. 2022-10-25].
263 Srov. např. rozhodnutí německého soudu [Landgericht Berlin] č. 52 S 247/94 ze dne 15. září 1994. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 399 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-10-30].
264 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 609.
265 KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 520.
266 Srov. rozhodnutí rakouského soudu [Oberster Gerichtshof] č. 2 Ob 163/97b ze dne 11. března 1999. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 524 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-10-30]. V tomto případě kupující kontaktoval prodávajícího ohledně nákupu horských kol. Prodávající kupujícímu následně předvedl kola s frézovaným rámem, která byla oproti klasickým kolům lehčí. Na základě této ukázky kupující kola objednal, ale v objednávce nespecifikoval žádné speciální požadavky na vlastnosti rámu kol. Prodávající tedy doručil standardní kola bez frézovaných rámů. Soud rozhodl, že úmyslem stran bylo uzavřít smlouvu na koupi kol podle předloženého modelu, a doručená kola označil za vadná.
267 Zboží bude v tomto případě považováno za vadné pro rozpor se standardem zboží stejného provedené podle článku 35 odst. 2 písm. a) Vídeňské úmluvy. Srov. rozhodnutí rakouského soudu [Oberster Gerichtshof] č. 2 Ob 48/02a ze dne 27. února 2003. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 794 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx- for-cases?caseId=6722> [cit. 2022-10-30].
zvláštního účelu, jelikož kupující, který zboží nebo jeho vlastnosti vyzkoušel, se nemůže spoléhat na odbornost a úsudek prodávajícího.268
Standard kvality zboží podle vzorku či předlohy se neaplikuje, pokud prodávající deklaruje, že daný vzorek či předloha je pouze nezávazná ukázka.269 Podobně není možné toto ustanovení vztáhnout na situace, kdy vzorek poskytne kupující nebo kdy kupující napřed zakoupí menší množství zboží na zkoušku. V těchto případech se ale může jednat o implicitní smluvní určení kvality zboží dle článku 35 odst. 1 Vídeňské úmluvy.270
4.1.2.4 Standard zachování a ochrany zboží při balení a přepravě
Pokud strany ve smlouvě nestanovily, jakým způsobem má být zboží zabaleno, povinnost prodávajícího zboží zabalit bude stanovena podle článku 35 odst. 2 písm. d) Vídeňské úmluvy. Aby zboží mohlo být považováno za bezvadné, musí být zabaleno způsobem, který je pro daný druh zboží obvyklý. Obvyklost bude stanovena primárně podle mezinárodních obchodních zvyklostí dané branže s ohledem k tomu, aby zboží bylo adekvátně ochráněno před poškozením při dopravě.271 Oproti tomu konkrétní předpisy a standardy země dovozu nebo vývozu nebudou relevantní.272 V některých případech může být obvyklé požadovat, aby zboží bylo řádně označené například slovem „křehké“, nebo aby byl dopravce specificky informován o obsahu zásilky. Povinnost zboží zabalit se vztahuje na případy, kdy je prodávající povinen zboží předat dopravci, i na případy, kdy je povinen umožnit kupujícímu se zbožím disponovat. Ve druhém případě ale může být obvyklé, nebo to může vyplývat z dohody stran, že balení zboží obstará kupující.273 Pokud není možné podle obchodních zvyklostí dovodit, jaké balení je obvyklé, prodávající musí zboží zabalit přiměřeným způsobem. Toto se bude týkat typicky zboží nového nebo speciálně vyrobeného pro kupujícího. Přiměřenost obalu bude posouzena s ohledem na ochranu zboží a specifické faktory, jako je druh zboží, způsob přepravy, délka přepravy nebo klimatické
podmínky.274
Kromě funkce ochrany při transportu vyžadují některé druhy zboží také obal, na kterém budou uvedeny specifické informace týkající se zboží. Typicky u potravin určených pro další prodej
268 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 610.
269 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 161.
270 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 610.
271 LUCA. 2015. op. cit. s. 230.
272 KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 522.
273 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 611.
274 XXXX. 2015. op. cit. s. 232–233.
se bude jednat o jejich složení a trvanlivost.275 Pro některé druhy zboží naopak bude obvyklé, že obal nevyžadují, například při koupi velkého množství obilí nebo uhlí.276 Rozdílné druhy obalů také hrají roli v případě, že dojde k jejich poškození. Obaly, které slouží pouze k ochraně zboží, a tuto funkci splní, mohou samy být poškozeny. Naopak obaly, které tvoří součást zboží, poškozeny být nemohou, zejména pokud se jedná o zboží určené pro další prodej, které vyžaduje originální nepoškozené balení.277 V tomto případě musí prodávající často zboží zabalit do dalšího ochranného obalu. Například značkové boty nebo elektronika musí být zabaleny v originálním nepoškozeném obalu, a proto pro přepravu od výrobce budou muset být zabaleny v další krabici nebo kontejneru, který zboží s obalem dostatečně ochrání.278
V případě, kdy dojde k poškození zboží během přepravy v důsledku vadného balení, prodávající za tuto škodu odpovídá, i když k samotné škodě došlo až po přechodu nebezpečí na kupujícího.279 Prodávající musí převést vlastnictví k obalu na kupujícího, pokud se jedná o obal, který je součástí zboží, nebo je jednorázově použitelný. Toto neplatí v případě, kdy je ujednáno, že je kupující povinen obal vrátit.280
4.1.3 Podmínky odpovědnosti prodávajícího za vady faktické
Stanovení podmínek odpovědnosti prodávajícího za vady je nezbytné k tomu, aby kupující mohl úspěšně uplatňovat svoje práva z vadného plnění. Prodávající odpovídá pouze za vady vzniklé před přechodem nebezpečí, které kupující včas odhalil, a řádným způsobem reklamoval.
4.1.3.1 Okamžik přechodu nebezpečí
Předpokladem odpovědnosti prodávajícího za vady zboží je zjištění časového okamžiku přechodu nebezpečí na kupujícího. Za vady vzniklé před přechodem nebezpečí odpovídá vždy prodávající, za vady vzniklé po přechodu nebezpečí odpovídá s určitými výjimkami kupující.281
275 Srov. např. rozhodnutí francouzského soudu [Cour d'appel de Grenoble] č. 93/4126 ze dne 13. září 1995. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 157 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-11-02]. Soud rozhodl, že mléčné výrobky určené pro další prodej ve Francii byly vadné, jelikož na obalu nebyly uvedené informace o složení.
276 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 162.
277 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 611.
278 LUCA. 2015. op. cit. s. 229.
279 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 611. Více k přechodu nebezpečí v kapitole 4.1.3.1.
280 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 162.
281 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 165.
Okamžik přechodu nebezpečí může být určen ve smlouvě, obchodních zvyklostech nebo zavedené praxi, a často se tak děje pomocí odkazu na doložky INCOTERMS, které přechod nebezpečí upravují. V případě, že strany tuto problematiku neupraví, aplikuje se režim určený články 67–69 Vídeňské úmluvy. Přechod nebezpečí v tomto případě ovlivňuje způsob dodání zboží.
V případě dopravy zboží dopravcem přechází nebezpečí ve chvíli, kdy prodávající předá zboží prvnímu dopravci. Pokud si strany ujednaly, že k předání dojde na určitém místě, dojde k přechodu nebezpečí až ve chvíli, kdy je zboží předáno na tomto místě.282 Pro to, aby mohlo k přechodu nebezpečí dojít, musí být předané zboží označené takovým způsobem, aby mohlo být přiřazeno ke konkrétní smlouvě.283 Naopak nepředání dokladů nebo výhrada vlastnického práva nehraje pro přechod nebezpečí roli, jelikož rozhodující je změna faktického panství nad věcí.284
U zboží, které je v době prodeje přepravováno, dochází k přechodu nebezpečí uzavřením kupní smlouvy, tedy okamžikem dojití oznámení o akceptaci.285 Toto ustanovení je problematické, jelikož v praxi může být obtížné určit, kdy přesně došlo v průběhu dopravy k poškození zboží.286 Z tohoto důvodu existuje výjimka, která stanovuje, že k přechodu nebezpečí dojde retrospektivně v době, kdy prodávající předal zboží dopravci, který je v době uzavřené smlouvy přepravuje.287 Podmínkou aplikace této výjimky je vystavení dokumentů o přepravě, typicky konosamentu, dopravcem a existence zvláštních okolností případu. Určení těchto okolností zůstává sporné a shoda panuje pouze na tom, že jednou z okolností je pojištění dopravy pro dobu od předání zboží, které je uzavřeno ve prospěch kupujícího.288 Pokud však prodávající věděl, nebo mohl vědět, že zboží bylo v době uzavření smlouvy již ztraceno nebo poškozeno, a tuto informaci nesdělil kupujícímu, nebezpečí zůstane na prodávajícím až do uzavření smlouvy. Podle některých autorů ale i v tomto případě zlé víry prodávajícího může dojít k částečnému retrospektivnímu přechodu nebezpečí, a to co do rozsahu škod a rizik, které nejsou kryté vědomostí nebo nedbalostí prodávajícího.289
Ve všech ostatních případech dojde k přechodu nebezpečí převzetím zboží kupujícím, a to za rozlišení dvou modalit. Zaprvé, za situace, kdy je prodávající povinen dodat zboží do místa
282 Článek 67 odst. 1 Vídeňské úmluvy. Srov. KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 863–864.
283 Článek 67 Vídeňské úmluvy demonstrativně uvádí označení značkami na zboží, přepravními doklady nebo zasláním zprávy kupujícímu.
284 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 297–298. Srov. článek 67 odst. 2 Vídeňské úmluvy.
285 Článek 68 Vídeňské úmluvy. Srov. článek 23 Vídeňské úmluvy.
286 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 300.
287 Článek 68 Vídeňské úmluvy. Srov. KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 872.
288 HUBER. XXXXXX. 2007. op. cit. s. 315.
289 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 300–301.
podnikání prodávajícího, nebezpečí přejde převzetím zboží kupujícím. Pokud kupující zboží nepřevezme, riziko přejde v přiměřené lhůtě poté, co mu prodávající umožní se zbožím disponovat.290 Zadruhé, v případě dodání zboží v jiném místě přechází nebezpečí v okamžiku splatnosti dodání, tedy ve chvíli, kdy prodávající umožní kupujícímu disponovat se zbožím a kupující se o této možnosti dozví.291 Přechod nebezpečí opět vyžaduje identifikaci zboží označením nebo oznámením.292
Prodávající odpovídá za vady, které má zboží v okamžiku přechodu nebezpečí na kupujícího. Toto pravidlo se vztahuje i na vady, které nejsou zjevné, tzv. skryté vady, za předpokladu, že v okamžiku přechodu nebezpečí existovaly alespoň v zárodku.293 Existují dvě výjimky, kdy po přechodu nebezpečí za vady stále odpovídá prodávající.294 Zaprvé, pokud k vadě dojde v důsledku porušení některé jeho povinnosti plynoucí ze smlouvy nebo z Vídeňské úmluvy. Příklady porušení těchto povinností jsou například zaslání zboží prostřednictvím nevhodného dopravce, zvolení nevhodného způsobu přepravy, nevhodné zabalení zboží, vadná montáž nebo nedostatečný návod k použití.295 Zadruhé, vada vzniklá porušením záruky prodávajícího, že zboží bude mít určité vlastnosti nad rámec obvyklé doby trvanlivosti nebo obvyklých vlastností.296 Záruka bude typicky jednostranné výslovné vyjádření prodávajícího ve smlouvě, ale může být ujednána i konkludentně.297
4.1.3.2 Prohlídka zboží kupujícím
Odpovědnost prodávajícího za vady zboží zaniká, pokud kupující vadu v přiměřené době nereklamuje. K zajištění přiměřené doby reklamace stanovuje Článek 38 Vídeňské úmluvy povinnost kupujícího zboží prohlédnout.
Povinnost kupujícího zboží prohlédnout není povinností ve smyslu Vídeňské úmluvy, jelikož jejím porušením nevznikají prodávajícímu žádná práva. Jedná se tedy o oprávnění kupujícího
290 Článek 69 odst. 1 Vídeňské úmluvy. Srov. KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 876–877.
291 Článek 69 odst. 2 Vídeňské úmluvy. Způsob, jakým se kupující o možnosti převzetí zboží dozvěděl, není relevantní a oznámení nemá žádnou stanovenou formu. Srov. TICHÝ. 2017. op. cit. s. 303–304.
292 Článek 69 odst. 3 Vídeňské úmluvy. Srov. KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 877.
293 Článek 36 odst. 1 Vídeňské úmluvy. Srov. např. rozhodnutí rakouského soudu [Oberlandesgericht Linz] č. 6 R 160/05z ze dne 23. ledna 2006. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 1377 z: <xxxxx://xxxx- xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-11-02]. Soud rozhodl, že problémy s elektronikou a zavěšením kol u automobilu musely být skrytými vadami vzhledem k faktu, že automobil byl téměř nový.
294 Článek 36 odst. 2 Vídeňské úmluvy.
295 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 166.
296 Článek 36 odst. 2 Vídeňské úmluvy demonstrativně definuje záruku tím, že „zboží po určitou dobu bude způsobilé pro obvyklé své použití nebo pro zvláštní použití nebo že si zachová určitou jakost nebo určité vlastnosti.“
297 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 626–627.
v rámci výkonu práv z odpovědnosti prodávajícího.298 Účelem prohlídky je zjistit, zda je zboží bezvadné, tedy zda odpovídá smlouvě co do druhu, množství, kvality, účelu a vlastnosti, a také zda zboží není poškozené. Prohlídka se kromě zboží včetně všech jeho součástí týká také dokumentů, na které se tento režim aplikuje analogicky.299 Prohlídka se vztahuje také na každou jednotlivou dodávku, předčasně dodané zboží, pokud jej prodávající přijal, a také dodatečně dodané zboží, u něhož byly odstraněny předchozí vady.300
Pokud se strany nedohodnou jinak, provádí kupující prohlídku v místě dodání zboží způsobem, který odpovídá okolnostem daného případu a v souladu s mezinárodním zvyklostmi a obecnou praxí. Kupující provádí prohlídku na vlastní náklady, a to buď sám, nebo prostřednictvím třetí osoby.301 Lhůta pro provedení prohlídky počíná běžet řádným dodáním zboží. V případě předčasného dodání zboží počíná lhůta běžet až v domluvený termín dodání. Prohlídka musí být provedena „v době podle okolností co nejkratší“.302 Stanovení lhůty závisí na objektivních faktorech, zejména na druhu zboží, ale také na rozsahu dodávky, způsobu zabalení zboží, obchodním postavení kupujícího nebo typu vady.303 Nejkratší lhůta k prohlídce je dovozena u sezónního zboží a zboží podléhajícího rychlé zkáze, a to v řádech hodin až dnů.304 U průměrného zboží, které nepodléhá rychlé zkáze, a vad, které lze zjistit bez větších problémů, se lhůta pohybuje v rozmezí jednoho až dvou týdnů.305 V případě zboží, u kterého lze vadu zjistit až zkušebním provozem nebo specializovanou prohlídkou, jako například u některých strojních výrobků, se lhůta může pohybovat v řádech týdnů nebo dokonce měsíců.306
298 Tuto povinnost ale není možné zaměnit za právo kupujícího prohlédnout zboží před zaplacením kupní ceny podle článku 58 odst. 3 Vídeňské úmluvy, i když v praxi mohou tyto prohlídky být učiněny zároveň. Srov. nesprávně TICHÝ. 2017. op. cit. s. 172.
299 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 639.
300 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 173.
301 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 175. Srov. KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 568.
302 Článek 38 odst. 1 Vídeňské úmluvy.
303 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 644.
304UNCITRAL. Digest of Case Law on the United Nations Convention on Contracts for the International Sale of Goods [online]. s. 158. Dostupné z: <xxxxx://xxxxxxxx.xx.xxx/xxxxx/xxxxxxxx.xx.xxx/xxxxx/xxxxx- documents/uncitral/en/cisg_digest_2016.pdf> [cit. 2022-11-03].; Srov. např. rozhodnutí německého soudu [Amtsgericht Riedlingen] č. 2 C 395/93 ze dne 21. října 1994. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 358 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-11-03]. Soud rozhodl, že na prohlídku čerstvé šunky má kupující dobu maximálně tří dnů.
305 KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 570.; Srov. např. rozhodnutí německého soudu [Oberlandesgericht Koblenz] č. 2 U 1556/98 ze dne 18. listopadu 1999. [online]. Dostupné v databázi CISG- online pod č. 570 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-11-03]. Soud rozhodl, že pro vady, které není obtížné odhalit, jako byla v tomto případě vadná struktura tkaniny ze skelných vláken, má kupující na prohlídku zboží dobu jednoho týdne.
306 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 646.; Srov. např. rozhodnutí německého soudu [Landgericht Düsseldorf] č. 31 O 231/94 ze dne 23. června 1994. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 179 z: <xxxxx://xxxx- xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-11-03]. Soud rozhodl, že prohlídka elektrického motoru trvající čtyři měsíce byla i přes značnou technickou náročnost příliš dlouhá.
Prohlídka zboží může být odložena do doby, kdy zboží dojde do místa určení, jestliže smlouva zahrnuje přepravu zboží dopravcem.307 Podobně v případě, kdy je během dopravy změněno místo určení, nebo je zboží znovu odesláno, může být prohlídka odložena do doby, než zboží dorazí na nové místo určení. Toto je možné pouze za předpokladu, že prodávající o možnosti změny věděl nebo měl vědět a kupující neměl přiměřenou možnost zboží prohlédnout.308
Reklamace zboží primárně slouží k informování prodávajícího o vadách zboží tak, aby mohl rozhodnout o příslušných opatřeních k jejich odstranění. Kupující musí vady prodávajícímu oznámit v přiměřené době309 a prostředkem přiměřeným okolnostem.310 Lhůta k reklamaci vad počíná v případě zjevných vad běžet bezprostředně po skončení lhůty k prohlídce zboží bez ohledu na to, zda byla prohlídka vykonána. V případě skryté vady začne lhůta k reklamaci běžet, jakmile kupující vadu zjistí, a to buď vlastní činností, nebo když se o ní dozví, například reklamací od zákazníka. Počátek lhůty může být stanoven také objektivním standardem okamžiku, kdy kupující vadu měl zjistit, který se uplatní zejména pokud se vada objektivně projevuje a kupující jí nevěnuje pozornost.311
Délka reklamační lhůty musí být „přiměřená“ a opět se bude odvíjet od konkrétních okolnostech případu, zejména od druhu zboží. U zboží podléhajícího rychlé zkáze je typická velmi krátká lhůta určená v hodinách či dnech.312 Určení reklamační lhůty u průměrného zboží bez zvláštních okolností je předmětem diskuzí a do jisté míry se liší v jednotlivých jurisdikcích, bude se ale pohybovat okolo jednoho či dvou týdnů.313 V rámci snahy o unifikaci Schwenzer spolu s dalšími autory navrhuje univerzální lhůtu pro prohlídku zboží a reklamaci v délce jednoho
307 Článek 38 odst. 2 Vídeňské úmluvy.
308 Článek 38 odst. 3 Vídeňské úmluvy. Srov. KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 575–576.
309 Článek 39 odst. 1 Vídeňské úmluvy.
310 Srov. Článek 27 Vídeňské úmluvy. Reklamace tedy může v některých případech být učiněna i ústně. KRÖLL.
MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 593–594.
311 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 182–183.
312 Srov. např. rozhodnutí nizozemského soudu [Rechtbank Breda] č. KG ZA 08-659 ze dne 16. ledna 2009. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 1789 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-11-04]. Soud rozhodl, že reklamace zkažených melounů musí proběhnout okamžitě nebo maximálně v řádu několika málo dnů.
313 Největší rozdíly existovaly ze začátku platnosti Vídeňské úmluvy. Německé a rakouské soudy tíhly k určování krátkých lhůt se standardem pro prohlídku a reklamaci okolo 14 dnů. Naopak Americké soudy určovali tuto lhůtu v řádech několik měsíců a francouzské soudy v některých případech dokonce v řádech několik let. Srov. SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 661–663.
měsíce.314 Tento trend se v poslední době prosazuje také v judikatuře, zejména u evropských soudů.315
Vídeňská úmluva také stanovuje dvouletou propadnou lhůtu, kterou zaniká právo na reklamaci vad. 316 Tato lhůta se vztahuje také na skryté vady a počíná běžet skutečným předáním zboží kupujícímu. Svou podstatou tato lhůta odpovídá prekluzi a soudy k ní musí přihlédnout z úřední povinnosti.317
Pokud je prodávající ve špatné víře, nemůže se dovolávat výše zmíněného režimu prohlídky a reklamace k tomu, aby vyloučil svoji odpovědnost. O špatnou víru se bude jednat za situace, kdy jsou vady zboží důsledkem skutečností, o kterých prodávající věděl nebo o kterých nemohl nevědět, a které nesdělil kupujícímu.318 Pozitivní vědomost o vadě nastane, pokud prodávající vadu zakrývá nebo zamlčuje. Podle Tichého formulace „nemohl nevědět“ odpovídá hrubé nedbalosti,319 ale dle převládajícího názoru se jedná o stav vyšší intenzity, tedy když je vada jasně zřejmá.320 Konkrétní posouzení bude záležet na okolnostech daného případu, ale může se jednat například o přehlédnutí očividných vad, dodání nepoužitelného zboží, dodání nezanedbatelně odlišného množství zboží nebo dodání jiného zboží.321
Opačnou situací je špatná víra kupujícího, kdy za vady, o kterých kupující v době uzavření smlouvy věděl nebo nemohl nevědět, prodávající neodpovídá.322 Znalost kupujícího se posuzuje podle stejného standardu jako znalost prodávajícího. Kupující nemá povinnost před uzavřením smlouvy zboží prohlédnout, pokud k takové prohlídce ale došlo, prodávající neodpovídá za očividné vady, které mohl kupující odhalit.323 Toto pravidlo se vztahuje pouze na vady, které
314 Anglicky je tato lhůta označována také jako „Noble Month“. Srov. XXXXXXXXX, Xxxxxxxx. National Preconceptions That Endanger Uniformity. Pace International Law Review. 2007, 19(1), 103-124.
315 UNCITRAL. Digest of Case Law on the United Nations Convention on Contracts for the International Sale of Goods [online] s. 177. Dostupné z: <xxxxx://xxxxxxxx.xx.xxx/xxxxx/xxxxxxxx.xx.xxx/xxxxx/xxxxx- documents/uncitral/en/cisg_digest_2016.pdf> [cit. 2022-11-04].; Srov. např. rozhodnutí německého soudu [Bundesgerichtshof] č. VIII ZR 287/98 ze dne 3. listopadu 1999. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 475 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-11-04]. Srov. rozhodnutí maďarského soudu [Szegedi Ítélőtábla] č. Gf.I.30.379.2008/4.szám ze dne 5. prosince 2008. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 1938 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-11- 04].
316 Článek 39 odst. 2 Vídeňské úmluvy.
317 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 187.; Srov. KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 609.
318 Článek 40 Vídeňské úmluvy.
319 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 189.
320 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 675.; Srov. XXXXXXX. HALLA. HRNČIŘÍKOVÁ. 2021. op. cit. s. 342.
Srov. např. rozhodnutí německého soudu [Oberlandesgericht Zweibrücken] č. 7 U 4/03 ze dne 2. února 2004. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 877 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-11-04].
321 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 675–676.
322 Článek 35 odst. 3 Vídeňské úmluvy.
323 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 613.
jsou v rozporu s objektivními standardy kvality podle článku 35 odst. 2 Vídeňské úmluvy. Na smluvně určené standardy kvality zboží dle článku 35 odst. 1 Vídeňské úmluvy se tento režim neaplikuje.324
Pokud kupující řádným způsobem nereklamoval zboží, jeho práva snížit kupní cenu a požadovat náhradu škody s výjimkou ušlého zisku mohou být i nadále zachována, pokud oznámení neučinil z omluvitelných důvodů.325 Toto ustanovení má zmírnit přílišnou tvrdost ztráty práv v důsledku zanedbání reklamace a do Vídeňské úmluvy bylo včleněno na návrh rozvojových zemí.326 Český překlad „omluvitelné důvody“ je nepřesný a autentickým verzím lépe odpovídá výraz „rozumná omluva“.327 Selhání kupujícího může být rozumně omluvitelné, pokud konkrétní okolnosti případu nabádají ke shovívavosti vůči kupujícímu.328 Tyto okolnosti mohou být například vada, která u daného typu zboží není běžná, reklamace podaná krátce po lhůtě nebo nezkušenost, nemoc či organizační problémy kupujícího.329
Právní vady spočívají v omezení vlastnického práva ke zboží, přičemž Vídeňská úmluva rozlišuje mezi omezení právem a nárokem třetí osoby podle článku 41 a speciální kategorií omezení průmyslovým a duševním vlastnictvím třetí osoby podle článku 42. Vídeňská úmluva také obsahuje úpravu odpovědnosti prodávajícího za vady právní, která se liší od režimu odpovědnosti za vady faktické.330
4.2.1 Omezení zboží právem nebo nárokem třetí osoby
Vlastnictví zboží může být omezeno věcnými nebo obligačními právy třetích osob. Existence těchto práv bude posouzena podle národního právního řádu určeného podle kolizní normy, přičemž se zpravidla bude jednat o tzv. lex rei sitae, tedy právo místa, kde se zboží nachází.331 Nejzávažnější situace nastane, pokud prodávající na kupujícího vůbec nepřevede vlastnické
324 KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 524–525.
325 Článek 44 Vídeňské úmluvy. Srov. článek 50 Vídeňské úmluvy.
326 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 712–713.
327 Anglická verze Vídeňské úmluvy používá termín „reasonable excuse“ a francouzská „une excuse raisonnable“.
Srov. XXXXXXX. HALLA. HRNČIŘÍKOVÁ. 2021. op. cit. s. 361–362.
328 V anglické literatuře je používán termín „leniency“, který je často spojován s tzv. právem ekvity.
329 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 715–716.
330 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 191–192.
331 XXXXX, Xxxxx. The seller’s liability for goods infringing intellectual property rights under Article 42 CISG.
Stanovisko poradního výboru č. 22 [online]. 9.8.2022 Dostupné z:
<xxxx://xxxxxx.xxx/xxxx/xxxxxxxxxx/XXXX_Xxxxxxxx_Xxxxxxx_Xxxxxxx_Xx_00.xxx> [cit. 2022-11-02]. s. 5.
právo.332 Další omezující práva jsou například zajištění, zástava, zadržovací právo, nájem nebo leasing.333 Rozhodné je, zda právo třetí osoby skutečně existuje, a zda na jeho základě může třetí osoba se zbožím nakládat nebo nějakým jiným způsobem kupujícího v jeho vlastnickém právu omezit.334 Za omezení právem třetí osoby se považuje také situace, kdy je zboží omezeno právem samotného prodávajícího, pokud to je v rozporu se smlouvou.335
Od práva třetí osoby je potřeba odlišit nárok třetí osoby, i když například Tichý tyto kategorie vnímá jako společné.336 Určující charakteristikou je, že nárok může být neoprávněný a nemusí se zakládat na skutečně existujícím právu třetí osoby. Rozhodné je, že třetí osoba tvrdí, že bylo v souvislosti s prodejem zboží porušeno její právo. Po kupujícím nemůže být požadováno, aby se vypořádal s nárokem třetí osoby. Tato situace spadá do odpovědností sféry prodávajícího, který je v lepší pozici se s takovým nárokem vypořádat. Pro tvrzení třetí osoby není stanovena žádná forma, a nemusí tedy být učiněno právními prostředky, jako je žaloba nebo předžalobní výzva.337 Toto se týká také nároků, které jsou zjevně zlomyslné nebo šikanózní.338
Otázkou je, zda do kategorie právních vad spadají také veřejnoprávní omezení. Tichý toto odmítá s argumentem, že formulace „právo nebo nárok třetí osoby“ se vztahuje pouze na osoby soukromého práva, a stát za třetí osobu nelze považovat.339 Opačný názor zastává například Schwenzer, podle které některá veřejnoprávní omezeni do této kategorie spadají.340 V tomto smyslu můžeme veřejnoprávní omezení rozlišit na několik druhů. Omezení, jež jsou rizikem strany, kterou postihují, například dovozní a vývozní embarga, mohou vést k nesplnění povinnosti prodávajícího dodat zboží nebo povinnosti kupujícího zboží převzít.341 Omezení, která se týkají vlastnosti zboží, například z důvodu ochrany spotřebitele, zaměstnanců nebo životního prostředí, jsou považovány za vady faktické, které jsou posuzovány podle článku 35 Vídeňské úmluvy.
332 Srov. rozhodnutí německého soudu [Bundesgerichtshof] č. VIII ZR 268/04 ze dne 11. ledna 2006. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 1200 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-11-06]. Soud rozhodl, že prodej kradeného auta se posoudí jako právní vada nepřevedení vlastnictví, a vztahuje se na ni režim článku 41 Vídeňské úmluvy. Jelikož se jedná o právní vadu, kupující musel postupovat podle článku 43 odst. 1 Vídeňské úmluvy a zboží v řádné lhůtě reklamovat.
333 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 192.
334 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 681.
335 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 686–687. Opačný názor zastává například Xxxxx, který dodání zboží omezené právem prodávajícího považuje za porušení povinnosti dodat zboží nebo povinnosti převést vlastnictví. Srov. KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 630.
336 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 192.
337 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 685–686.
338 TEBEL. 2022. op. cit. s. 9.
339 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 192.
340 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 683; Obdobně také. XXXXXXX, Xxxx. Seller's liability for defects in title according to articles 41 and 42 of the CISG. In: XXXXXXXXX, Xxxxxxxx, Xxxxxx X XXXXXX a Xxxxx XXXXXX. Current Issues in the CISG and Arbitration. 15. Hague: Eleven International Publishing, 2014. ISBN 9789462360976.
341 Srov. článek 30 a 53 Vídeňské úmluvy. s. 197.
Za právní vady lze považovat taková omezení, která se týkají zboží, aniž by se jednalo o jejich vlastnost. Příkladem jsou například daně a cla, která se vztahují na zboží, a která měl dle smlouvy platit prodávající.342 Dále se jedná o zásahy státních orgánů, jako například zabavení kradeného zboží příslušnými orgány343 nebo zabavení a navrácení zboží na základě úmluv proti nelegálním obchodu se starodávnými a kulturními předměty.344
Odpovědnost prodávajícího je vyloučena, pokud kupující souhlasil s tím, že zboží je omezeno právem nebo nárokem třetí osoby.345 Tento režim je pro prodávajícího přísnější než režim odpovědnosti za vady faktické, u kterých k vyloučení odpovědnosti stačí pouhá vědomost nebo hrubá nedbalost kupujícího.346 Forma souhlasu není stanovena, může se jednat například o ujednání, kterým se kupující zavazuje uhradit veškeré existující náklady spojené se skladováním zboží, nebo může být souhlas dán ve všeobecných obchodních podmínkách.347 Souhlas může být dán také implicitně, například za situace, kdy prodávající informuje kupujícího o zástavním právu třetí osoby a instruuje ho, aby kupní cenu zaplatil přímo třetí osobě, a kupující takové ujednání bezpodmínečně přijme.348
4.2.2 Omezení průmyslovým nebo jiným duševním vlastnictvím
Z obecného režimu práv a nároků třetích osob podle článku 41 Vídeňské úmluvy jsou vyňaty práva a nároky založené na duševním a průmyslovém vlastnictví, které upravuje článek 42. Odlišují se zejména omezenou územní působností a mírnějším režimem odpovědnosti prodávajícího za vady.349
Pojem duševní vlastnictví, který v sobě zahrnuje průmyslové vlastnictví, musí být vykládán autonomně a nezávisle na národních právních řádech.350 Zdá se, že vhodnou definicí je široké vymezení duševního vlastnictví obsažené v Úmluvě o zřízení Světové organizace duševního
342 KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 631. Srov. např. rozhodnutí ruského Mezinárodního obchodního rozhodčího soudu č. 99/1997 ze dne 21. ledna 1998. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 1243 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-11-06].
343 Srov. rozhodnutí německého soudu [Bundesgerichtshof] č. VIII ZR 268/04 ze dne 11. ledna 2006. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 1200 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-11-06].
344 Příkladem takové úmluvy je například Úmluva UNESCO o opatřeních, která mají být přijata k zákazu a prevenci nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků ze dne 14 listopadu 1970. V češtině je dostupná jako vyhláška Ministra zahraničních věcí č. 15/1980 Sb.; SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 683–684.
345 Článek 41 Vídeňské úmluvy.
346 Srov. článek 35 odst. 3 Vídeňské úmluvy. Více informací lze nalézt v kapitole 4.1.3.2.
347 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 193.
348 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 689.
349 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 195–196.
350 KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 641.
vlastnictví, jako „všechna (…) práva vztahující se k duševní činnosti v oblasti průmyslové, vědecké, literární a umělecké“.351 Jedná se o široce uznávanou definici, do které patří například práva k literárním, uměleckým a vědeckým dílům, práva k vynálezům a práva na ochranu proti nekalé soutěži.352 Rozhodným faktorem je, zda dané právo třetí osoby může omezit smluvně dohodnutý způsob použití zboží. Příkladem může být dodání stroje, který využívá výrobní proces patentovaný třetí stranou nebo vyrábí věci, které jsou pod ochranou průmyslového vlastnictví třetí osoby.353 Pod tento režim spadají také osobností práva včetně práva na jméno, a to buď přímo, nebo prostřednictvím analogie.354 Podobně jako v režimu článku 41 Vídeňské úmluvy může být vlastnické právo ke zboží omezené existujícím právem, ale i pouhým neoprávněným nárokem.355
Práva duševního vlastnictví jsou teritoriálně omezená, a představují tak vadu zboží pouze ve státě, kde jsou chráněna. Odpovědnost prodávajícího tak není neomezená a je klíčové určit rozhodný stát, podle jehož práva musí být zboží bezvadné.356 První možností je stát, ve kterém má být zboží znovu prodáno nebo jinak použito, pokud to strany v době uzavření smlouvy zamýšlely.357 Není třeba výslovného smluvního ujednání, ale tato okolnost musí jednoznačně vyplývat z jednání stran o smlouvě. Indicií může být například požadavek kupujícího, aby zboží bylo doručeno do konkrétního místa, nebo fakt, že prodávající věděl o tom, v jakých zemích kupující operuje.358 Strany mohou zamýšlet také použití zboží ve více státech a v takovém případě musí být zboží bezvadné v každém z nich.359 Pokud nelze dovodit žádný stát použití zboží, tak jako zbytková klauzule slouží stát, ve kterém má kupující místo podnikání.360
351 Článek 2 odst. viii) Úmluvy o zřízení Světové organizace duševního vlastnictví ze dne 14. července 1967. V češtině dostupná jako Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 69/1975 Sb. Tento článek dále obsahuje demonstrativní výčet práv, která do duševního vlastnictví spadají.
352 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 694.
353 Srov. např. rozhodnutí rakouského soudu [Oberster Gerichtshof] č. 10 Ob 122/05x ze dne 12. září 2006. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 1364 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-11-06]. V tomto případě německý prodávající prodal kompaktní disky (CD) rakouskému kupujícímu. Následně vyšlo najevo, že prodávající neměl pro prodej kompaktních disků v Rakousku potřebnou licenci od své tchajwanské mateřské společnosti. Soud rozhodl, že kompaktní disky mají právní vadu, jelikož jsou omezeny právem duševního vlastnictví tchajwanské společnosti.
354 Srov. XXXXXXX. 2014. op. cit. s. 214–215.
355 KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 640–641.
356 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 197. Srov. Srov. XXXXXXX. 2014. op. cit. s. 208–209.
357 Článek 42 odst. 1 písm. a) Vídeňské úmluvy.
358 TEBEL. 2022. op. cit. s. 19–21.
359 Srov. např. rozhodnutí rakouského soudu [Oberster Gerichtshof] č. 10 Ob 122/05x ze dne 12. září 2006. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 1364 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-11-06].
360 Článek 41 odst. 1 písm. b) Vídeňské úmluvy.
Odpovědnost prodávajícího je vymezena úžeji než v obecném režimu podle článku 41 Vídeňské úmluvy. Prodávající odpovídá pouze za práva třetích osob, o kterých ke dni uzavření smlouvy věděl nebo nemohl nevědět. Standardem je tedy hrubá nedbalost prodávajícího, která obsahuje také určitou povinnost zjistit rozhodné skutečnosti.361 Tato povinnost se vztahuje například na zjištění registrovaných práv třetích osob nahlédnutím do veřejných rejstříků. Po prodávajícím ale není možné požadovat, aby věděl o neregistrovaných právech nebo aby se informoval o veškerých v minulosti mediálně zveřejněných právech.362 Tento standard může být zvýšen, pokud má prodávající povinnost zjišťovat skutečnosti v souladu s náležitou péčí podle vnitrostátního práva, která se tak částečně přenese i na jeho obchodního partnera.363
Odpovědnost prodávajícího je vyloučena, pokud kupující v okamžiku uzavření smlouvy věděl nebo nemohl nevědět o právu nebo nároku třetí osoby.364 Pro prodávajícího se jedná o zmírnění obecného režimu odpovědnosti za právní vady podle článku 41 Vídeňské úmluvy, který k vyloučení odpovědnosti prodávajícího vyžaduje souhlas kupujícího.365 I když Vídeňská úmluva používá stejnou terminologii jako u odpovědnosti prodávajícího za vady faktické, tedy výraz
„nemohl nevědět“, který obecně odpovídá hrubé nedbalosti, jedná se o odlišné standardy.366 Prodávající nemá obecnou povinnost zjišťovat existenci práv třetích osob v rozhodném statě a ani k tomu typicky není vybaven, protože nezná potřebné detaily zboží.367 Prodávající tedy nemůže tuto povinnost automaticky přenést na kupujícího, pokud se na tom nedohodli. Podle okolností případu ale kupující může mít povinnost zjistit informace o relevantních ochranných známkách nebo vynálezech, zejména pokud se jedná o experta v dané oblasti, který sám dané zboží vyrábí.368 Odpovědnost prodávajícího je dále vyloučena, pokud právo nebo nárok plyne z toho, že prodávající postupoval podle podkladů, které mu poskytl kupující, jako jsou technické výkresy,
361 Povinnost zjišťovat vychází z anglického termínu „duty to investigate“, který v doslovném českém překladu znamená povinnost vyšetřovat. Srov. KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 645–646.
362 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 197–198.; Srov. XXXXXXX. 2014. op. cit. s. 202.
363 Náležitá péče je obecně známá pod anglickým termínem „due dilgence“. Srov. TEBEL. 2022. op. cit. s. 9–19.
364 Článek 42 odst. 2 písm. a) Vídeňské úmluvy.
365 Více informací lze nalézt v kapitole 4.2.1.
366 Srov. článek 35 odst. 3 Vídeňské úmluvy. Více informací lze nalézt v kapitole 4.1.3.2.
367 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 702. Opačný názor lze nalézt např. v rozhodnutí francouzského soudu [Cour de Cassation] č. T 00-14.414 ze dne 19. března 2002. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 662 z:
<xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-11-06]. Soud rozhodl, že kupující jako prodejce obuvi byl profesionál v oboru, a musel tedy poznat, že boty, které od prodávajícího zakoupil, měly padělané logo. O této právní vadě tedy ve smyslu článku 42 odst. 2 písm. a) Vídeňské úmluvy nemohl nevědět.
368 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 702–703.
návrhy nebo vzorce.369 Zjistí-li ale prodávající, že postupem podle těchto podkladů poruší práva třetích osob, je povinen o tom informovat kupujícího.370
4.2.3 Podmínky odpovědnosti prodávajícího za vady právní
O úpravě odpovědnosti prodávajícího, která je specifická pro režim článku 41 nebo 42 Vídeňské úmluvy, již bylo pojednáno výše v rámci těchto podkapitol. Otázky odpovědnosti prodávajícího, které jsou společné všem právním vadám, zahrnují zejména proces reklamace a určení okamžiku rozhodného pro bezvadnost zboží. Oproti vadám faktickým Vídeňská úmluva neupravuje povinnost prodávajícího zboží prohlédnout.
Reklamace právních vad je podobná režimu reklamace vad faktických, ale existuje zde několik klíčových rozdílů. Reklamace právních vad má stejný účel, a to oznámit vady prodávajícímu tak, aby mohlo dojít k jejich efektivnímu řešení. Obsah reklamace musí obsahovat skutečnosti
„určující povahu práva nebo nároku třetí osoby“.371 Typicky se bude jednat o jméno a adresu třetí osoby, důvod jejího nároku a způsob, jakým se tohoto nároku domáhá, tedy informace potřebné k tomu, aby se na třetí osobu mohl prodávající obrátit a situaci vyřešit.372 Podobně jako u vad faktických Vídeňské úmluva pro toto oznámení nestanovuje žádné speciální formální požadavky.373
Reklamace musí být uskutečněna „v přiměřené době“ poté, co se kupující dozvěděl nebo se měl dozvědět o právu nebo nároku třetí osoby.374 Přiměřenost lhůty bude záležet na okolnostech konkrétního případu, zejména na rozsahu, povaze a množství uplatňovaných práv nebo nároků. Důležitá bude také právní stránka nároku, zejména pokud je kupující při obraně proti nároku nebo uplatňování vlastních nároků proti třetí osobě omezen procesními lhůtami.375 Přibližná lhůta jednoho měsíce dovozená pro reklamaci faktických vad může být obdobně aplikována i u vad právních.376
369 Článek 42 odst. 2 písm. b) Vídeňské úmluvy.
370 TEBEL. 2022. op. cit. s. 33–36.
371 Článek 43 odst. 1 Vídeňské úmluvy.
372 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 200.
373 KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 654.
374 Článek 43 odst. 1 Vídeňské úmluvy.
375 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 708 - 709.
376 Srov. rozhodnutí německého soudu [Bundesgerichtshof] č. VIII ZR 268/04 ze dne 11. ledna 2006. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 1200 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000> [cit. 2022-11-06]. Soud rozhodl, že reklamace zakoupeného kradeného auta dva měsíce od zabavení auta policií, byla příliš dlouhá.; Srov XXXXXXXXX, Xxxxxx X. Xxxxxxxxx zu BGH, 11.1.2006 – VIII ZR 268/04. Entscheidungen zum Wirtschaftsrecht. 2006(14), 427–428. Dostupné také z: <xxxxx://xxxx- xxxxxx.xxx/xxxxx/xxxxxxxXxxxx/Xxxxxxxxx_XXxX_0000_000.xxx> Xxxxxxxxx na základě tohoto rozhodnutí doporučuje v obdobných případech použít analogicky k reklamaci vad faktických lhůtu jednoho měsíce.
Počátek reklamační lhůty začne běžet okamžikem, kdy se kupující dozvěděl nebo mohl dozvědět o právu nebo nároku třetí osoby. Znalost právní vady typicky vznikne oznámením nároku třetí osobou, ale kupující se o právu nebo nároku může dozvědět i z jiných zdrojů. Relevantní jsou také informace, o kterých se kupující mohl dozvědět, ale z nedbalosti se tak nestalo.377 Oproti režimu faktických vad není upravena povinnost kupujícího zboží prohlédnout, ale to neznamená, že kupující může na zjišťování relevantních informací o zboží zcela rezignovat. Kupující je povinen se o své vlastnické právo starat a zjišťovat okolnosti, které mohou jeho vlastnické právo omezit.378 Rozsah této povinnosti je určen objektivním standardem průměrně pečlivého kupujícího a relevantní budou zejména název a označení zboží, dokumenty zmiňující práva třetích osob a samotná prohlášení třetích osob.379 Oproti faktickým vadám má reklamační lhůta povahu lhůty promlčecí, a jejím uplynutím tak nedochází k prekluzi práv.380
Výjimkou, kdy i přes neučiněnou reklamaci nedojde k promlčení práv kupujícího, je vědomost prodávajícího o právu nebo nároku třetí osoby a jeho povaze.381 Oproti faktickým vadám je vyžadována skutečná znalost prodávajícího a nestačí, že o těchto skutečnostech „nemohl nevědět“.382 Někteří autoři přesto i zde dovozují standard hrubé nedbalosti obdobně jako u vad faktických.383 Vědomost prodávajícího je relevantní ke dni uplynutí reklamační lhůty kupujícího, jelikož vědomostí prodávajícího zaniká potřeba, aby byl reklamací informován. I přes to, že v tomto případě reklamace kupujícího není podmínkou pro uplatnění jeho práv, neoznámením vady zboží může kupující být odpovědný za opomenutí povinnosti zmírňovat škodu.384
Rozhodný časový okamžik pro určení bezvadnosti zboží je okamžik dodání zboží.385 Prodávající odpovídá za práva a nároky třetích osob, pokud okolnosti, na kterých jsou založeny, existovaly před dodáním zboží. Není tedy podstatné, kdy právo či nárok vyjde najevo, jelikož k tomu zpravidla dojde až po dodání zboží, když třetí strana kontaktuje kupujícího. Rozhodné je, zda okolnosti vzniku skutečného nebo domnělého práva lze vysledovat do okamžiku před dodáním zboží.386
377 KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 654–655.
378 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 199–200.
379 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 707–708.
380 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 199–200.
381 Článek 43 odst. 2 Vídeňské úmluvy.
382 KRÖLL. MISTELIS. VISCASILLAS. 2018. op. cit. s. 657.
383 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 202.
384 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 710–711. Srov. Článek 77 Vídeňské úmluvy.
385 TICHÝ. 2017. op. cit. s. 193.
386 SCHWENZER. 2016. op. cit. s. 687.
Zachování některých prostředků právní ochrany podle článku 44 Vídeňské úmluvy se řídí stejným režimem jako u vad faktických.387 Rozumnou omluvou v případě právních vad může být například neznalost práva ve spojení s nezkušeností kupujícího.388
387 Více informací lze nalézt v kapitole 4.1.3.2.
388 XXXXXXX. HALLA. HRNČIŘÍKOVÁ. 2021. op. cit. s. 362.
5 Závěr
Mezinárodní koupě zboží je jedním ze základních institutů mezinárodního obchodu, který je důležitým pilířem tržního hospodářství a ekonomického blahobytu. O usnadnění mezinárodního obchodu již přes 40 let usiluje Vídeňská úmluva, jako vrchol unifikačních snah v oblasti soukromého práva. Centrální část Vídeňské úmluvy tvoří úprava povinností a jim korespondujících práv stran. Tato práce si dala za cíl zanalyzovat problematiku povinností z pohledu prodávajícího a odpovědět na pomyslnou otázku, kterou si každý prodávající klade:
„Co musím udělat, aby mohl obchod úspěšně proběhnout?“ Tato práce analyzuje čtyři povinnosti prodávajícího následovně:
Povinnost dodat zboží
Úprava dodání zboží je v mezinárodním obchodě obzvláště důležitá, jelikož náklady dopravy na dlouhé vzdálenosti nenechávají prostor pro nedorozumění. Pro určení obsahu povinnosti dodat zboží je klíčové, zda strany do kupní smlouvy zahrnuly přepravu zboží. Pokud ano, podle Vídeňské úmluvy musí prodávající pro splnění své povinnosti zboží zabalit, označit, zorganizovat jeho přepravu ke kupujícímu uzavřením přepravní smlouvy, předat zboží prvnímu nezávislému dopravci a ve stanovených případech zboží také pojistit. Místo, kde dojde k předání zboží dopravci, je na volbě prodávajícího.
Pokud přeprava zboží není zahrnuta, nebo ji zajišťuje kupující, povinností prodávajícího je pouze zboží dát k dispozici kupujícímu a ve vymezených případech ho také zabalit a označit. Místem, kde musí být zboží dáno k dispozici, je ve čtyřech specifických případech místo, kde se zboží nachází nebo kde se bude nacházet. V ostatních případech musí být zboží dáno k dispozici kupujícímu v místě podnikání prodávajícího. Zboží musí být dodané v přiměřené lhůtě po uzavření smlouvy, která plyne z konkrétních okolností případu.
Pokud si strany dohodly povinnost dodat zboží odlišně, bude mít tato dohoda přednost před ustanoveními Vídeňské úmluvy. Pro praxi je důležitou otázkou zejména upravení povinnosti dodat zboží pomocí doložek INCOTERMS, což je mezinárodně uznávaný způsob určení místa a způsobu dodání zboží. Interakce INCOTERMS s Vídeňskou úmluvou probíhá na dvou rovinách. Zaprvé, Vídeňská úmluva upravuje proces inkorporace INCOTERMS do kupní smlouvy a bude tak rozhodným právem pro sporné situace, například když se doložky nacházejí ve všeobecných obchodních podmínkách, které si vzájemně konkurují, nebo pokud strany doložky nesprávně označily, a jejich inkorporace bude záviset na obchodních zvyklostech.
Zadruhé, doložky INCOTERMS různým způsobem interagují s obecným režimem dodání zboží podle Vídeňské úmluvy. Některé doložky, například CPT a CIP, doplňují režim Vídeňské úmluvy, a výsledné povinnosti prodávajícího budou mixem obou režimů. Naopak doložky jako FAS nebo FOB představují derogaci od režimu Vídeňské úmluvy, který se tak vůbec nepoužije.
Povinnost předat doklady
Předání dokladů, jakými jsou například konosamenty, povolení k exportu či doklady o pojištění, je nezbytnou součástí mezinárodního obchodu a Vídeňská úmluva jejich předání upravuje jako jednu z primárních povinností. Tato ustanovení jsou ale pouze technického charakteru, protože specifikace nezbytných dokumentů a povinnost je předat musí vzejít z kupní smlouvy, ve které jsou často vymezeny doložkami INCOTERMS. Vídeňská úmluva poskytuje pouze podpůrný režim určení místa, času a způsobu předání těchto dokumentů.
Povinnost převést vlastnictví
Vídeňská úmluva stanovuje povinnost převést vlastnictví, ale druhým dechem obsah této povinnosti vylučuje. Prodávající má tedy povinnost převést vlastnictví dle podmínek stanovených rozhodným právem určeným kolizní normou.
Povinnost dodat zboží bez vad
Vady zboží jsou v praxi nejčastějším zdrojem sporů mezi stranami. Vídeňská úmluva detailně upravuje problematiku týkající se vad zboží ve dvou oblastech. Zaprvé určuje, jaké charakteristiky musí mít bezvadné zboží. Zboží bez faktických vad musí odpovídat smluvnímu ujednání nebo alternativně jednomu ze standardů kvality určených Vídeňskou úmluvou. Těmito standardy je kvalita zboží stejného provedení, kvalita zboží určeného pro zvláštní účel a kvalita zboží dle vzorku či předlohy. Každý z těchto standardů přitom klade na zboží jiné nároky a má odlišná pravidla aplikace. Bezvadné zboží musí být také řádně zabaleno, jelikož pro Vídeňskou úmluvu je ochrana zboží při přepravě jednou z priorit. Zboží bez právních vad nesmí být omezeno právem nebo nárokem třetí osoby, přičemž práva a nároky založené na duševním vlastnictví mají specifický režim založený na principu teritoriality.
Zadruhé Vídeňská úmluva upravuje, za jakých podmínek prodávající za vady odpovídá. Primárním požadavkem je přechod nebezpečí na kupujícího, který je ovlivněn způsobem dodání zboží. Sekundárně faktické i právní vady upravují specifický režim reklamace, který musí prodávající dodržet, aby byla zachována odpovědnost prodávajícího. Faktické vady vyžadují
od kupujícího prohlídku zboží a oznámení vady, kdežto pro reklamaci právních vad není prohlídka z jejich podstaty nutná. Důležitou roli hraje také případná předchozí vědomost kupujícího nebo prodávajícího o vadách, která odpovědnost prodávajícího modifikuje. K procesu reklamace se pojí bohatá judikatura určující délku a povahu lhůt pro reklamaci, standardy znalosti vad a způsob provedení reklamace.
Závěrečné shrnutí
Každá z povinností prodávajícího má specifický režim a Vídeňská úmluva je upravuje v rozdílném rozsahu. Povinnosti dodat zboží a dodat zboží bez vad představují záchytný režim pro případ, že si strany neujednají povinnosti prodávajícího jiným způsobem. Tento záchytný režim je ale komplexní a i bez jakéhokoliv ujednání stran je schopen určit obsah povinností prodávajícího a způsob, jakým musejí být splněny. Oproti tomu se bez ujednání stran neobejde povinnost předat doklady, jelikož Vídeňská úmluva pouze upravuje způsob, jakým má být povinnost splněna, pokud se na ní strany dohodnou. Povinnost převést vlastnictví je upravena nejméně obsáhle, Vídeňská úmluva ve své podstatě její existenci pouze potvrzuje, ale ve veškerých podrobnostech odkazuje na národní právo.
Základním principem Vídeňské úmluvy je autonomní výklad. Kvůli nutnosti konsensu při jejím přijetí Vídeňská úmluva často používá obecné pojmy jako „přiměřená doba“ nebo
„prostředky přiměřené okolnostem“. Mnoho základních konceptů, které používá, jsou také definovány odlišně v různých právních řádech, jedná se například o definici „dopravce“ nebo o problematiku počítání času. Pro zachování právní jistoty je klíčové, aby soudy a tribunály na celém světě tyto termíny interpretovaly a aplikovaly jednotně. V tomto duchu diplomová práce popisuje a analyzuje jednotlivé koncepty a snaží se nalézt mezinárodně přijatelná řešení na základě české a světové literatury a judikatury. Za tímto účelem také na mnoha místech zpřesňuje přes 30 let starý český překlad Vídeňské úmluvy, jelikož česká verze není jednou z autentických verzí, a případné jazykové odchylky nemohou být základem pro rozdílnou interpretaci.
Na řadě míst diplomová práce identifikuje pozitivní trendy v unifikaci výkladu Vídeňské úmluvy a sbližování rozhodovací praxe soudů a tribunálů. V tomto světle je možné s přibývající judikaturou a pokračováním rozsáhlé akademické činnosti konstatovat, že po téměř 100 letech dochází k naplnění idey Xxxxxx Xxxxxx o unifikovaných pravidlech mezinárodního obchodu.
Seznam použitých zkratek
CISG-online CLOUT
EU ICC
INCOTERMS OSN
Poradní výbor
strany ULFIS ULIS UNCITRAL UNIDROIT UNILEX
Vídeňská úmluva
Databáze judikatury spravovaná univerzitou Basel Databáze judikatury spravovaná UNCITRAL Evropská unie
Mezinárodní obchodní komora Mezinárodní obchodní dodací podmínky Organizace spojených národů
Poradní výbor Vídeňské úmluvy prodávající a kupující
Úmluva o jednotném zákonu o uzavírání smluv o mezinárodní koupi zboží
Úmluva o jednotném zákonu o smlouvě o mezinárodní koupi zboží Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo
Mezinárodnímu ústavu pro sjednocování soukromého práva Databáze judikatury spravovaná univerzitou v Římě Vídeňská úmluva o smlouvách o mezinárodní koupi zboží
Seznam použitých zdrojů
1 Seznam použité literatury
XXXXXXX, Xxxxxxxxx a Xxxxxxxx XXXXXXXX. Commentary on the UN Sales Law (CISG). Kluwer Law International, 2019. ISBN 9789041199782.
XXXXXXXX, Xxxxx X. International Sales Law: A Global Challenge. Cambridge: Cambridge University Press, 2014. ISBN 9781139103923.
XXXXXX, Xxxx. Vídeňská úmluva o smlouvách o mezinárodní koupi zboží v aplikační praxi českých soudů. Obchodněprávní revue. Praha: C.H. Xxxx, 2021(4), 244-248.
XXXXXX, Xxxx. Vídeňská úmluva o smlouvách o mezinárodní koupi zboží v recentní judikatuře německých soudů. Obchodněprávní revue. Praha: C.H. Xxxx, 2015(6), 164–172.
XXXXXXXXX, Xxxxx X. Decisions on Conformity of Goods under Article 35 of the UN Sales Convention (CISG): the 'Mussels Case', Evidentiary Standards for Lack of Conformity, and the 'Default Rule' vs. 'Cumulative' Views of Implied Conformity Obligations. In: XXXXXXXXX, Xxxxxxxx, Xxxxxx X XXXXXX a Xxxxx XXXXXX. Current Issues in the CISG and Arbitration. 15. Hague: Eleven International Publishing, 2014, s. 195-217. ISBN 9789462360976.
XXXXXXXXXXX, Xxxx. Podstatné porušení smlouvy podle Úmluvy OSN o smlouvách
o mezinárodní koupi zboží. Právní rozhledy. Praha: C.H. Xxxx, 2009(14), 504-510.
XXXXX, Xxxxx a Xxxxxxxx XXXXXX. The CISG: A new textbook for students and practitioners. Mnichov: Sellier European Law Publishers, 2007. ISBN 978-3-86653-020-1.
XXXXX, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku: (úmluva OSN
o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). Praha: Linde, 1999. ISBN 80-720-1183-9.
XXXXXX, Xxxxxx, Xxxxxx XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx XXXXXXX a kolektiv. Mezinárodní právo soukromé. 8. vydání. Brno: Doplněk, 2015. ISBN 978-80-7239-321-3.
XXXXXXXXX, Xxxxxx. Understanding the CISG. 6. Kluwer Law International, 2022. ISBN 9789403541921.
XXXXXXXXX, Xxxxxxx Xxxxxx. Delivery of goods under the CISG. In: XXXXXXXXX, Xxxxxxxx, Xxxxxx X XXXXXX a Xxxxx XXXXXX. Current Issues in the CISG and Arbitration.
15. Hague: Eleven International Publishing, 2014, s. 167–177. ISBN 9789462360976
XXXXXXX, Xxxxxx, Xxxxxxxx XXXXX a Xxxxxx XXXXXXXXXXX. CISG (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží): komentář s judikaturou a výkladem k otázkám souvisejícím. Praha: Leges, 2021. ISBN 978-80-7502-514-2.
XXXXXXX, Xxxx. Seller's liability for defects in title according to articles 41 and 42 of the CISG. In: XXXXXXXXX, Xxxxxxxx, Xxxxxx X XXXXXX a Xxxxx XXXXXX. Current Issues in the CISG and Arbitration. 15. Hague: Eleven International Publishing, 2014, s. 217-225. ISBN 9789462360976.
XXXXXXXXXX, Xxxxxx. Tři pohledy na mezinárodní kupní smlouvu: Vídeňská úmluva OSN, Nařízení Řím I a Společné evropské právo kupní smlouvy. Obchodněprávní revue. Praha: C.H. Xxxx, 2012(6), 167-172.
XXXXXXXX, Xxxxxxxxx, Xxxxxx XXXXXXXXXX, Xxxxxxxxx XXXXXXX a Xxx XXXXXX. Mezinárodní obchodní právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2019. ISBN 978-80-7380-764-1.
ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Interpretace smluvních ujednání a jednostranných prohlášení stran v prostředí mezinárodního obchodu. Časopis pro právní vědu a praxi. Brno: Xxxxxxx University Press, 2018, 26(3), 381-396.
XXXXXXXXX, Xxxxxxxx X. Commentary on the UN Convention on the International Sale of Goods (CISG). 4. vydání. Oxford: Oxford University Press, 2016. ISBN 978-0-19-872326-4.
XXXXX, Xxxxx. CISG – Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží: komentář.
Praha: C.H. Xxxx, 2017. Xxxxxxx edice komentované zákony. ISBN 978-80-7400-649-4.
2 Seznam použitých internetových zdrojů
XXXXXX, Xxxxxxx Xxxxxxx. UNILEX on UNIDROIT Principles & CISG [online]. [cit. 2022- 09-06]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxxxx.xxxx/>.
XXXXXXX, Xxxxx. The interplay between INCOTERMS® and the CISG. Journal of Law & Commerce [online]. 2013, 32(1) [cit. 2022-11-14]. Dostupné z: <xxxxx://xxx.xxx/00.0000/xxx.0000.00>.
EISELEN, Sieg. Inclusion of Standard Terms under the CISG. Stanovisko poradního výboru č. 13 [online]. 2013 [cit. 2022-09-28]. Dostupné z: <xxxxx://xxx.xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxxxxxx- no13/>.
XXXXXXX, Xxxx. The Uniform Law for the International Sale of Goods: The Hague convention of 1964. Law and Contemporary Problems [online]. Duke University School of Law, 1965, (30), 326-353 [cit. 2022-08-22]. Dostupné
z: <xxxxx://xxxxxxxxxxx.xxx.xxxx.xxx/xxx/xxx00/xxx0/0>.
ICC. About ICC [online]. [cit. 2022-10-08]. Dostupné z: <xxxxx://xxxxxx.xxx/xxxxx-xx/> INDEPENDENT MONITORING ASSOCIATION FOR CHILD LABOUR. Atlanta
Agreement [online]. [cit. 2022-20-23]. Dostupné z: <xxxxx://xxx.xxxxxxx.xxx/xxxxxxx.xxx>.
XXXX, Xxxxx. The Conformity of the Goods to the Contract in International Sales. Pace International Law Review [online]. 2015, 27(1), 163-257 [cit. 2022-10-24]. Dostupné z: <xxxxx://xxxxxxxxxxxxxx.xxxx.xxx/xxxx/xxx00/xxx0/0>.
Ministerstvo průmyslu a obchodu. Stažení výhrady ČR k Úmluvě OSN o smlouvách
o mezinárodní koupi zboží a k Dodatkovému protokolu k Úmluvě o promlčení při mezinárodní koupi zboží [online]. 21.12.2017 [cit. 2022-08-23]. Dostupné z: <xxxxx://xxx.xxx.xx/xx/xxxxxxxxxx-xxxxxx/xxxxxxxxxxx-xxxxxxxxxx-x- obchod/uncitral/cigs/stazeni-vyhrady-cr-k-umluve-osn-o-smlouvach-o-mezinarodni-koupi- zbozi-a-k-dodatkovemu-protokolu-k-umluve-o-promlceni-pri-mezinarodni-koupi-zbozi-- 234091/>.
PACE UNIVRSITY. Albert X. Xxxxxxx CISG Database [online]. [cit. 2022-09-06]. Dostupné
z: <xxxxx://xxxx.xxx.xxxx.xxx/xxxx/xxxx>.
XXXXXXX, Xxxxxxxxx. Electronic Communications Under the CISG. Stanovisko poradního výboru č. 1 [online]. 15.8.2003 [cit. 2022-10-10]. Dostupné z: <xxxx://xxx.xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxxxxxx-xx0/>.
XXXXXX, Xxxxxxxxxx. Standards and Conformity of the Goods under Article 35 CISG.
Stanovisko poradního výboru č. 19 [online]. 25.11.2018 [cit. 2022-10-24]. Dostupné z:
<xxxxx://xxx.xxxxxx.xxx/xxxx/xxxxxxxxxx/XXXX_Xxxxxxxx_Xxxxxxx_Xxxxxxx_Xx_00x.xxx>.
XXXXXXXXX, Xxxxxx G. Anmerkung zu BGH, 11.1.2006 – VIII ZR 268/04. Entscheidungen zum Wirtschaftsrecht. 2006(14), 427–428. Dostupné také z: <xxxxx://xxxx- xxxxxx.xxx/xxxxx/xxxxxxxXxxxx/Xxxxxxxxx_XXxX_0000_000.xxx>.
XXXXXXXXX, Xxxxxxxx a Xxxxx XXXXX. Suspicions, mere suspicions: non-conformity of the goods?. Uniform Law Review [online]. 2014, 19(1), 152-168 [cit. 2022-10-27]. ISSN 1124-3694. Dostupné z: <xxxxx://xxx.xxx/00.0000/xxx/xxx000>.
XXXXXXXXX, Xxxxxxxx. National Preconceptions That Endanger Uniformity. Pace International Law Review [online]. 2007, 19(1), 103-124 [cit. 2022-11-04]. Dostupné z: <xxxxx://xxxxxxxxxxxxxx.xxxx.xxx/xxxx/xxx00/xxx0/0>.
XXXXXXXXXXX, Xxxxxx. Battle of the forms under the CISG – one or more solutions?. Internationales Handelsrecht [online]. 2015, 15(3), 89-94 [cit. 2022-09-26]. ISSN 2193-9527. Dostupné z: <xxxxx://xxx.xxx/00.0000/xxx-0000-0000>.
XXXXX, Xxxxx. The seller’s liability for goods infringing intellectual property rights under
Article 42 CISG. Stanovisko poradního výboru č. 22 [online]. 9.8.2022 [cit. 2022-11-02].
Dostupné
z: <xxxx://xxxxxx.xxx/xxxx/xxxxxxxxxx/XXXX_Xxxxxxxx_Xxxxxxx_Xxxxxxx_Xx_00.xxx>.
UNCITRAL. Digest of Case Law on the United Nations Convention on Contracts for the International Sale of Goods [online]. [cit. 2022-10-27]. Dostupné z: <xxxxx://xxxxxxxx.xx.xxx/xxxxx/xxxxxxxx.xx.xxx/xxxxx/xxxxx- documents/uncitral/en/cisg_digest_2016.pdf>.
UNCITRAL. About UNCITRAL [online]. [cit. 2022-08-23]. Dostupné
z: <xxxxx://xxxxxxxx.xx.xxx/xx/xxxxx>.
UNCITRAL. Case Law on UNCITRAL Texts (CLOUT) [online]. [cit. 2022-09-06]. Dostupné
z: <xxxxx://xxx.xxxxxxxx.xxx/xxxxx/>.
UNCITRAL. Status: United Nations Convention on Contracts for the International Sale of Goods (Vienna, 1980) (CISG) [online]. [cit. 2022-08-23]. Dostupné z: <xxxxx://xxxxxxxx.xx.xxx/xx/xxxxx/xxxxxxxxx/xxxxxxxxxxx/xxxx_xx_xxxxx/xxxx/xxxxxx>.
UNCITRAL. UNCITRAL Yearbooks [online]. [cit. 2022-09-06]. Dostupné
z: <xxxxx://xxxxxxxx.xx.xxx/xx/xxxxxxx/xxxxxxxxxxxx/xxxxxxxxx>.
UNIDROIT. About UNIDROIT [online]. [cit. 2022-08-22]. Dostupné
z: <xxxxx://xxx.xxxxxxxx.xxx/xxxxx-xxxxxxxx/>.
UNITED NATIONS GLOBAL COMPACT. The Ten Principles of the UN Global Compact [online]. [cit. 2022-10-23]. Dostupné z: <xxxxx://xxx.xxxxxxxxxxxxxxx.xxx/xxxx- is-gc/mission/principles>.
UNIVERSITY OF BASEL FACULTY OF LAW. CISG-online [online]. [cit. 2022-09-06].
Dostupné z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxx>.
XXXXXXX X. XXXXXXX, Xxxxxxx P. Analysis of Incoterms As Usage Under Article 9 of the CISG. University of Pennsylvania Journal of International Law. 2013, 35(2), 379–430. Dostupné také z: <xxxxx://xxxx.xxx/xxxxxxxxx0000000>.
XXXXX, Xxxx-Xxxxxxxxx. Legal Responses to China’s “Belt and Road” Initiative: Necessary, Possible or Pointless Exercise?. Transnational law & Contemporary problems [online]. 2020, (29:2), 249–325 [cit. 2022-11-13]. Dostupné
z: <xxxxx://xxxx.xxx.xxxxx.xxx/xxxxx/xxxx.xxx.xxxxx.xxx/xxxxx/0._xxxxx.xxx>.
3 Seznam použitých právních předpisů
Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 69/1975 Sb., o Úmluvě o zřízení Světové organizace duševního vlastnictví, podepsané ve Stockholmu 14. července 1967.
Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 15/1980 Sb., o Úmluvě o opatřeních k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků.
Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 160/1991 Sb., o Úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží.
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Nařízení Řím I).
Úmluva o jednotném zákonu o smlouvě o mezinárodní koupi zboží ze dne 1. července 1964. Úmluva o jednotném zákonu o uzavírání smluv o mezinárodní koupi zboží ze dne 1. července
1964.
4 Seznam použité judikatury
Rozhodnutí italského soudu [Tribunale di Forlì] ze dne 16. února 2009. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 1780 z: < xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000>.
Rozhodnutí italského soudu [Tribunale di Forlì] č. 2280/2007 ze dne 9. prosince 2008. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 1729 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx- cases?caseId=7647>.
Rozhodnutí švýcarského soudu [Handelsgericht des Kantons Aargau] č. HOR.2008.42/rl/tv ze dne 10. března 2010. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 2176 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000>.
Rozhodnutí německého soudu [Landgericht München I] č. 8 HKO 24667/93 ze dne 8. února 1995. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 203 z: <xxxxx://xxxx- xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000>.
Rozhodnutí německého soudu [Landgericht Aachen] č. 43 O 136/92 ze dne 14. května 1993. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 86 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx- cases?caseId=6066>.
Rozhodnutí německého soudu [Landgericht Freiburg im Breisgau] č. 2 O 401/04 ze dne 13. května 2005. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 1199 z: <xxxxx://xxxx- xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000>.
Rozhodnutí německého soudu [Oberlandesgericht Hamm] č. 19 U 127/97 ze dne
23. června 1998. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 434 z: <xxxxx://xxxx- xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000>.
Rozhodnutí německého soudu [Oberlandesgericht Karlsruhe] č. 19 U 8/02 ze dne 19. prosince 2002. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 817 z: <xxxxx://xxxx- xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000>.
Rozhodnutí amerického soudu [U.S. District Court for the Southern District of New York] č. 06 Civ. 3972 (LTS)(JCF) ze dne 28. září 2011. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 2338 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000>.
Rozhodnutí německého soudu [Oberlandesgericht Frankfurt am Main] č. 9 U 81/94 ze dne
5. července 1995. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 258 z: <xxxxx://xxxx- xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000>.
Rozhodnutí německého soudu [Bundesgerichtshof] č. VIII ZR 154/95 ze dne
11. prosince 1996. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 225 z: <xxxxx://xxxx- xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000>.
Rozhodnutí švýcarského soudu [Tribunal Cantonal du Valais/Kantonsgericht Wallis] č. Cl 97 167 ze dne 28. října 1997. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 328 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000>.
Rozhodnutí německého soudu [Oberlandesgericht Naumburg] č. 9 U 146/98 ze dne 27. dubna 1999. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 512 z: <xxxxx://xxxx- xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000>.
Rozhodnutí mexického soudu [Comisión para la Protección del Comercio Exterior de México] č. M/21/95 ze dne 29. dubna 1996. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 350 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000>.
Rozhodnutí australského soudu [Federal Court of Australia] č. [1995] FCA 1221ze dne 28. dubna 1995. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 218 z: <xxxxx://xxxx- xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000>.
Rozhodnutí německého soudu [Oberlandesgericht Rostock] č. 6 U 126/00 ze dne 25. září 2002. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 672 z: <xxxxx://xxxx- xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000>.
Rozhodnutí rozhodčího tribunálu při Mezinárodní obchodní komoře [ICC International Court of Arbitration] č. 9083 ze srpna 1999. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 706 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000>.
Rozhodnutí německého soudu [Oberlandesgericht München] č. 27 U 346/02 ze dne
13. listopadu 2002. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 786 z: <xxxxx://xxxx- xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000>.
Rozhodnutí německého soudu [Oberlandesgericht Zweibrücken] č. 7 U 4/03 ze dne
2. února 2004. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 877 z: <xxxxx://xxxx- xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000>.
Rozhodnutí německého soudu [Oberlandesgericht Saarbrücken] č. 5 U 426/96-54 ze dne
17. ledna 2007. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 1642 z: < xxxxx://xxxx- xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000>.
Rozhodnutí amerického soudu [U.S. District Court for the Western District of Pennsylvania] č. 07-140-JJf ze dne 25. července 2008. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 1776 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000>.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky č. 32 Odo 725/2004 ze dne 29. března 2006 [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 1776 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx- cases?caseId=7665>.
Rozhodnutí novozélandského soudu [High Court of New Zealand] č. CP 395 SD 01 ze dne
31. března 2003. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 833 z: < xxxxx://xxxx- xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000>.
Rozhodnutí německého soudu [Bundesgerichtshof] č. VIII ZR 67/04 ze dne 2. března 2005. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 999 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx- cases?caseId=6923>.
Rozhodnutí nizozemského tribunálu [Nederlands Arbitrage Instituut] č. 2319 ze dne
15. října 2002. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 740 z: <xxxxx://xxxx- xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000>.
Rozhodnutí německého soudu [Bundesgerichtshof] č. VIII ZR 159/94 ze dne 8. března 1995. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 144 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx- cases?caseId=6122>.
Rozhodnutí německého soudu [Landgericht Berlin] č. 52 S 247/94 ze dne 15. září 1994. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 399 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx- cases?caseId=6371>.
Rozhodnutí německého soudu [Oberlandesgericht Koblenz] č. 2 U 1556/98 ze dne
18. listopadu 1999. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 570 z: <xxxxx://xxxx- xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000>.
Rozhodnutí německého soudu [Landgericht Düsseldorf] č. 31 O 231/94 ze dne 23. června 1994. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 179 z: <xxxxx://xxxx- xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000>.
Rozhodnutí nizozemského soudu [Rechtbank Breda] č. KG ZA 08-659 ze dne 16. ledna 2009. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 1789 z: <xxxxx://xxxx-xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx- cases?caseId=7707>.
Rozhodnutí německého soudu [Bundesgerichtshof] č. VIII ZR 287/98 ze dne
3. listopadu 1999. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 475 z: <xxxxx://xxxx- xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000>.
Rozhodnutí maďarského soudu [Szegedi Ítélőtábla] č. Gf.I.30.379.2008/4.szám ze dne
5. prosince 2008. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 1938 z: <xxxxx://xxxx- xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000>.
Rozhodnutí německého soudu [Oberlandesgericht Zweibrücken] č. 7 U 4/03 ze dne
2. února 2004. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 877 z: <xxxxx://xxxx- xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000>.
Rozhodnutí ruského Mezinárodního obchodního rozhodčího soudu č. 99/1997 ze dne
21. ledna 1998. [online]. Dostupné v databázi CISG-online pod č. 1243 z: <xxxxx://xxxx- xxxxxx.xxx/xxxxxx-xxx-xxxxx?xxxxXxx0000>.
5 Seznam ostatních zdrojů
INTERNATIONAL CHAMBER OF COMMERCE. Incoterms® 2020: ICC Rules for the Use of Domestic and International Trade Terms. Paříž: ICC Services, 2019. ISBN 9789284205103.
Mezinárodní kupní smlouva: povinnosti prodávajícího
Abstrakt
Diplomová práce se zabývá úpravou povinností prodávajícího ve Vídeňské úmluvě o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Vídeňská úmluva byla přijata na půdě OSN v roce 1980 a od té doby byla ratifikována 95 státy z celého světa. Jejím obsahem je unifikovaná hmotněprávní úprava mezinárodní kupní smlouvy, což je základní smluvní typ mezinárodního obchodu. Vídeňská úmluva tak svým obsahem a popularitou představuje nejdůležitější unifikační počin v oblasti mezinárodního obchodu.
Diplomová práce si klade za cíl popsat a analyzovat úpravu povinností prodávajícího, která tvoří centrální část Vídeňské úmluvy. Základním principem Vídeňské úmluvy je jednotný výklad, který zajišťuje, že bude aplikována stejným způsobem soudy a rozhodčími tribunály po celém světě. Práce se zaměřuje na identifikaci tohoto jednotného režimu a činí tak analýzou a komparací české a zahraniční literatury a judikatury.
Práce se dělí na tři části. První kapitola se zabývá obecnou charakteristikou Vídeňské úmluvy. Je rozebrána historická geneze Vídeňské úmluvy na pozadí snahy o unifikaci mezinárodního obchodního práva. Dále je charakterizována hmotněprávní úprava a její vztah ke smluvní autonomii stran. Přiblíženy jsou také působnost a výklad Vídeňské úmluvy jako prerekvizity nezbytné pro další práci s jejím textem. Finálně jsou povinnosti prodávajícího zasazeny do struktury Vídeňské úmluvy.
Kapitola druhá popisuje první tři povinnosti prodávajícího. Primárně se jedná o povinnost dodat zboží a o charakterizaci jejího duálního režimu. Obsah této povinnosti se, stejně jako místo a čas dodání zboží, liší v závislosti na tom, zda prodávající musí zboží předat dopravci, nebo s ním umožnit disponovat kupujícímu. Značnou roli hrají také doložky INCOTERMS a jejich vztah k Vídeňské úmluvě. Dále jsou popsány povinnosti předat doklady a převést vlastnictví, které jsou ve Vídeňské úmluvě upraveny o poznání méně obsáhle.
Třetí kapitola se věnuje povinnosti dodat zboží bez faktických a právních vad. U faktických vad je klíčová analýza standardů kvality určených Vídeňskou úmluvou a úprava odpovědnosti prodávajícího, zejména otázka přechodu nebezpečí a procesu reklamace. Právní vady představují specifický režim odpovědnosti prodávajícího za práva a nároky třetích osob, se speciální kategorií práv založených na duševním vlastnictví.
Samotný závěr práce shrnuje všechny čtyři analyzované povinnosti prodávajícího.
Klíčová slova: Vídeňská úmluva, povinnosti prodávajícího, mezinárodní kupní smlouva
International Contract of Sale: Obligations of the Seller Abstract
The thesis deals with the regulation of the seller's obligations in the Vienna Convention on Contracts for the International Sale of Goods. The Vienna Convention was adopted by the United Nations in 1980 and has since been ratified by 95 countries from around the world. It contains a unified substantive regulation of an international sales contract, which is the basic contractual type of international trade. With its content and popularity, the Vienna Convention represents the most important unification act in the field of international trade.
The thesis aims to describe and analyse the regulation of the seller's obligations, which forms the central part of the Vienna Convention. The basic principle of the Vienna Convention is uniform interpretation, which ensures that it will be applied in the same way by courts and arbitral tribunals around the world. The thesis focuses on the identification of this unified regime and does so by analysing and comparing Czech and foreign literature and case law.
The thesis is divided into three parts. The first chapter deals with the general characteristics of the Vienna Convention. The historical genesis of the Vienna Convention and the unification of international trade law are analysed. Furthermore, the substantive regulation and its relationship to the contractual autonomy of the parties are described. The scope and interpretation of the Vienna Convention are also explained, as they are necessary prerequisites for further work with its text. Finally, the seller's obligations position in the structure of the Vienna Convention is analysed.
Chapter two describes the first three obligations of the seller. It primarily concerns the characterization of the dual regime of the obligation to deliver goods. The conditions, place, and time of delivery of the goods differ depending on whether the seller must hand over the goods to the carrier or place them at the buyer’s disposal. The interaction between INCOTERMS clauses and the Vienna Convention also plays a significant role. Further, the less comprehensively regulated obligations to hand over documents and transfer ownership are described.
The third chapter deals with the obligation to deliver goods conforming with the contract. The key analysis concerns the implied obligations of quality and the regulation of the seller's liability, especially the question of the passing of risk and the examination and notice procedure. A specific regime of seller’s liability concerns its obligation to deliver goods free from third party rights and claims, with a special category of rights based on intellectual property.
The conclusion of the thesis summarizes all four analysed obligations of the seller.