Základní zásady pracovněprávních vztahů Vzorová ustanovení

Základní zásady pracovněprávních vztahů. Existuje 5 základních zásad, které jsou vymezeny v ustanovení § 1a ZP. Tyto zásady jsou důležité, jak pro teorii, tak pro použití zákoníku práce i občanského zákoníku. Z těchto zásad vyplývá „co není zakázáno, je dovoleno“. Mají zásadní 84 GALVAS, Milan, Xxxxxx XXXXXXXXX a Xxxx XXXXXXXX. Základy pracovního práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2010. ISBN 978-80-7380-243-1, STR. 31, 32 85 XXXXXX, Xxxxxxxx a Xxx XXXXXX. Pracovní právo. 7. doplněné a podstatně přepracované vydání. V Praze: X.X. Xxxx, 2017. Academia iuris (C.H. Xxxx). ISBN 978-80-7400-667-8, STR. 78 86 XXXXX, Xxxx. Pracovní právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, 2011. Právnické učebnice (Xxxx Xxxxx). ISBN 978-80-7380-316-2, STR. 68, 69 význam pro výklad a použití následných ustanovení zákoníku práce a občanského zákoníku v oblasti pracovněprávních vztahů. Výčet zásad je demonstrativní.87 Soukromé právo zahrnuje zásady, jenž se aplikují na vztahy pracovněprávní, jedná se o zásady jako autonomie vůle, ochrana dobrých mravů, „co není zakázáno, je dovoleno“, pacta sunt servanta – smlouvy, které jsou uzavřené, mají být dodrženy, bona fides – ochrana dobré víry, ignorantia legis non excusat – neznalost zákona neomlouvá a neminem leadere – nikoho nepoškozovat.88 Základními zásadami se považuje podle zákoníku práce:

Základní zásady pracovněprávních vztahů. 13 (1) Pracovněprávní vztahy podle tohoto zákona mohou vzniknout jen se souhlasem fyzické osoby a zaměstnavatele. (2) Zaměstnavatel a) nesmí přenášet riziko z výkonu závislé práce na zaměstnance, b) musí zajistit rovné zacházení se zaměstnanci a dodržovat zákaz jakékoli diskriminace zaměstnanců, c) musí dodržovat zásadu poskytování stejné mzdy nebo platu a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, popřípadě odměny za stejnou práci a za práci stejné hodnoty,

Základní zásady pracovněprávních vztahů a veřejný pořádek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 204

Základní zásady pracovněprávních vztahů. Základní zásady považujeme za vůdčí ideje daného právního odvětví sledující cíle a účel zákonné úpravy. Jedná se o obecné normy, které napomáhají při interpretaci a aplikaci práva. Základní zásady pracovněprávních vztahů byly původně upraveny v § 13 - § 15 zákoníku práce. Tato úprava byla mnohými autory kritizována jako nevyvážená a nesystematická.21 Koncepční novelou22 byly základní zásady vtěleny do § 1a23 zákoníku práce, který uvádí: ,,Smysl a účel ustanovení tohoto zákona vyjadřují i základní zásady pracovněprávních vztahů, jimiž jsou zejména: a) zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance24

Základní zásady pracovněprávních vztahů. 13 (1) Pracovněprávní vztahy podle tohoto zákona mohou vzniknout jen se souhlasem fyzické osoby a zaměstnavatele. (2) Zaměstnavatel a) nesmí přenášet riziko z výkonu závislé práce na zaměstnance,

Základní zásady pracovněprávních vztahů. 13 (1) Pracovněprávní vztahy podle tohoto zákona mohou vzniknout jen se souhlasem fyzické osoby a zaměstnavatele. (2) Zaměstnavatel a) nesmí přenášet riziko z výkonu závislé práce na zaměstnance, b) musí zajistit rovné zacházení se zaměstnanci a dodržovat zákaz jakékoli diskriminace zaměstnanců, jakož i fyzických osob ucházejících se o zaměstnání, c) musí dodržovat zásadu poskytování stejné mzdy nebo platu a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, popřípadě odměny za stejnou práci a za práci stejné hodnoty, d) musí poskytovat zaměstnanci informace v pracovněprávních vztazích a zajišťovat projednání s ním, e) musí seznamovat zaměstnance s kolektivní smlouvou a vnitřními předpisy, f) nesmí zaměstnanci za porušení povinnosti vyplývající mu z pracovněprávního vztahu ukládat peněžní postihy ani je od něho požadovat; to se nevztahuje na škodu, za kterou zaměstnanec odpovídá, g) nesmí požadovat ani sjednat zajištění závazku v pracovněprávním vztahu, s výjimkou konkurenční doložky a srážek z příjmu z pracovněprávního vztahu, h) může dočasně přidělit zaměstnance k výkonu práce k jiné právnické nebo fyzické osobě jen podle § 2 odst. 5, s výjimkou případů prohlubování nebo zvyšování kvalifikace u jiné právnické nebo fyzické osoby (§ 230 odst. 5 a § 231 odst. 3). (3) Zaměstnanec v pracovním poměru má právo na přidělování práce v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby, s výjimkou kratší pracovní doby (§ 80) nebo konta pracovní doby (§ 86 a 87), jakož i na rozvržení pracovní doby před zahájením práce, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak. (4) Zaměstnanec v dalším pracovním poměru nebo na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr u téhož zaměstnavatele nemůže vykonávat práce, které jsou stejně druhově vymezeny. U zaměstnavatele, jímž je stát, se věta první použije jen v případě, že se jedná o výkon práce v téže organizační složce státu. (5) Zaměstnavatelé jsou povinni pečovat o vytváření a rozvíjení pracovněprávních vztahů v souladu s tímto zákonem, s ostatními právními předpisy a s dobrými mravy. (1) Výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného účastníka pracovněprávního vztahu a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. (2) Zaměstnavatel nesmí zaměstnance jakýmkoliv způsobem postihovat nebo znevýhodňovat proto, že se zákonným způsobem domáhá svých práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů. (3) Zaměstnavatel je povinen projednat se zaměstnancem nebo na ...