Pojem a právní úprava. Stejně jako akreditiv, vychází současná platná právní úprava inkasa z dřívější úpravy obsažené v obchodním zákoníku, při současném respektování Jednotných pravidel pro inkasa (Uniform Rulles for Collections) z r. 1995 vydaných Mezinárodní obchodní komorou v Paříži.109 Inkaso je považováno za úkon, při kterém inkasant odevzdá tomu, kdo má platit, v jeho bydlišti určité dokumenty proti hotovému zaplacení příslušné částky. Takovými dokumenty mohou být např. splatná směnka, šek či kupony. Inkaso vzniklo v důsledku toho, že ne vždy bylo možné docílit, aby odběratel otevřel akreditiv, a tak bylo často nutno nabídnout nebo přijmout podmínku „placení proti dokumentům“, popř. dokumenty proti akceptaci směnky.110 Právní úpravu inkasa obsahuje v ustanoveních § 2694 až 2700 občanský zákoník. Pro inkaso se stejně jako pro akreditiv subsidiárně použije právní úprava příkazu. Tento závěr lze vyvodit z § 2444 občanského zákoníku, který stanoví, že ustanovení o příkazu se přiměřeně použije i na případy, kdy má někdo podle smlouvy nebo podle jiných ustanoveních zákona povinnost zařídit záležitost na účet jiného. Touto smlouvou je právě i smlouva o inkasu. Vymezení pojmu inkasa obsahuje ustanovení § 2 odst. 1 zákona o platebním styku, které stanoví, že „inkasem je provedení převodu peněžních prostředků z platebního účtu, k němuž dává platební příkaz příjemce na základě souhlasu, který plátce udělil příjemci, poskytovateli příjemce nebo svému poskytovateli.“ 111 V souvislostí s podanou definicí inkasa dle zákona o platebním styku je důležité upozornit na skutečnost, že pojem inkasa ve smyslu zákona o platebním styku není totožný s pojmem inkasa dle občanského zákoníku. Zatímco zákon o inkasu hovoří ve významu platebního instrumentu používaného v rámci platebního styku, občanský zákoník chápe inkaso jako závazek.
Pojem a právní úprava. Specifickou oblastí, kde dochází ke střetu soutěžního práva a zájmu členských států EU na zabezpečení určitých veřejných statků, je oblast tzv. služeb obecného hospodářského zájmu podle čl. 106 odst. 2 Smlouvy. Jako příklad lze uvést poskytování zdravotnických služeb a poskytování sociálních služeb. Podle podmínek, za kterých jsou veřejné služby provozovány, bude nebo také nebude jejich úhrada považována za veřejnou podporu. Vyrovnávací platby za závazek veřejné služby nejsou veřejnou podporou, splňují-li následující
Pojem a právní úprava. Specifickou oblastí, kde dochází ke střetu soutěžního práva a zájmu členských států EU na zabezpečení určitých veřejných statků, je oblast tzv. služeb obecného hospodářského zájmu podle čl. 106 odst. 2 Smlouvy (dále také jako „SOHZ“). Jako příklad lze uvést poskytování zdravotnických služeb a poskytování sociálních služeb. Podle podmínek, za kterých jsou veřejné služby provozovány, bude nebo také nebude jejich úhrada považována za veřejnou podporu. Vyrovnávací platby za závazek veřejné služby nejsou veřejnou podporou, splňují-li následující 4 předpoklady, stanovené rozsudkem Evropského soudního dvoru v případě Altmark (C–280/00): ⚫ podniku, který je příjemcem vyrovnávací platby, musí být svěřeny závazky veřejné služby a tyto závazky musí být jasně definovány co do povahy, rozsahu, trvání a dotčených podniků (právní normou či právním aktem); ⚫ ukazatele pro výpočet vyrovnávací platby, musí být stanoveny předem objektivním a transparentním způsobem, aby nemohlo dojít k udělení hospodářské výhody; ⚫ výše vyrovnávací platby je omezena rozsahem nezbytným k pokrytí veškerých nákladů vynaložených při plnění závazků veřejné služby nebo jejich části, přičemž je třeba zohlednit příslušné příjmy a přiměřený zisk; ⚫ pokud nebyl podnik pověřený plněním závazků veřejné služby vybrán prostřednictvím procesu zadávání veřejných zakázek, musí být výše vyrovnávací platby určena na základě analýzy nákladů, které by běžný, řádně řízený podnik disponující odpovídajícími pro službu potřebnými prostředky vynaložil na plnění těchto závazků, přičemž je třeba zohlednit příslušné příjmy a přiměřený zisk za plnění těchto závazků. Za splnění uvedených podmínek nepředstavuje vyrovnávací platba za závazek veřejné služby veřejnou podporu, neboť zde chybí především prvek zvýhodnění. Pokud nejsou splněny 4 předpoklady, stanovené rozsudkem Evropského soudního dvoru v případě Altmark, lze úhradu za závazek veřejné služby poskytovat ve třech režimech: Na základě zmocnění v čl. 106 odst. 3 Smlouvy vydala Evropská komise rozhodnutí č. 2012/21/EU „o použití čl. 106 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie na státní podporu ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby udělené určitým podnikům pověřeným poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu“ (dále jen „rozhodnutí č. 2021/21/EU“). Pokud nebyly při poskytnutí vyrovnávací platby za veřejné služby naplněny všechny podmínky rozsudku Altmark, zároveň ale byly naplněny podmínky rozhodnutí č. 2012/21/EU, bude se jednat o veřejnou podpo...
Pojem a právní úprava. Bankovní smlouvy budou často obsahovat odkaz na obchodní podmínky. Občanský zákoník s pojmem obchodních podmínek pracuje na několika místech, aniž by poskytoval jeho definici. Vymezení pojmu obchodních podmínek obsahují Principy mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT ve svém článku 2.1.19, které stanoví, že „obchodními podmínkami rozumíme ustanovení, která jsou předem připravena jednou ze stran za účelem generálního a opakovaného použití a jsou použita bez projednání s druhou stranou”45. Obchodní podmínky představují nepřímá smluvní ujednání, která se součástí smlouvy stávají v okamžiku, kdy s tím obě strany projeví souhlas.46 Smlouvy, které část svého obsahu určují odkazem na obchodní podmínky, budou často smlouvami uzavíranými adhezním způsobem, viz kapitola 1.3. Obchodní podmínky jsou zásadně ovlivňovány principem smluvní volnosti. Jak dle mého názoru správně uvádí X. Xxxxxxxx, nelze se domnívat, že obsah všeobecných obchodních podmínek by měl sloužit k úpravě podstatných náležitostí smlouvy, které mezi sebou odlišují jednotlivé smluvní typy, ale jejich obsah by měl být tvořen podmínkami, které lze označit jako pravidelně se vyskytující (naturalia negotii) a náhodně se vyskytující (accidentalia negotii), bez jejichž ujednání může hlavní smlouva vzniknout bez dalšího. X. Xxxxxxxx dále uvádí, že všeobecné obchodní podmínky sehrávají ve vztahu k hlavní smlouvě úlohu doplňkovou.47 S tímto závěrem se plně ztotožňuji, neboť je to právě ustanovení § 1751 odst. 1 občanského zákoníku, které stanoví přednost ujednání sjednaných přímo ve smlouvě před všeobecnými obchodními podmínkami, pokud ty se s nimi dostanou do rozporu. Zákonodárce zároveň logicky upřednostňuje úpravu individuálně sjednanou stranami, ve které strany svou vůli vyjadřují exaktněji s ohledem na své konkrétní zájmy a potřeby.
Pojem a právní úprava. Jak uvádí důvodová zpráva k občanskému zákoníku, jednorázový vklad je jakýmsi protipólem k obecné smlouvě o účtu a je pro něj charakteristické, že na rozdíl od účtu u něj nedochází ke změnám výše vložených peněžních prostředků.87 Jak ale správně upozorňuje X. Xxxxxxxxx, i smlouva o jednorázovém vkladu může naplnit znaky smlouvy o platebních službách dle zákona o platebním styku a tak na sebe vztáhnout působnost zákona o platebním styku.88 V praxi ale bude mít jednorázový vklad nejčastěji podobu termínovaného vkladu, kdy se vklad úročí po určitou předem sjednanou dobu stanovenou sazbou. Termínované účty nejsou zpravidla určeny pro neomezené provádění platebních transakcí. Nelze na ně vkládat peněžní prostředky, ani takové prostředky volně vybírat.89 Občanský zákoník termín vkladu nedefinuje. Nutno tak uvažovat nad možností, že vkladem budou i jiné komodity než peněžní prostředky. Právní podmínkou však bude, aby se jednalo o věci zastupitelné. 90 Předmětem smluv o jednorázovém vkladu v bankovní praxi jsou 86 XXXXX, X. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, s. 953 87 Tamtéž, s. 954.
Pojem a právní úprava. Vymezit pojem bankovních smluv je problematické vzhledem k tomu, že zákon jej nedefinuje. Pod termínem bankovní smlouvy rozumíme především smlouvy, kde jednou ze stran je obligatorně subjekt označený jako banka a splňuje podmínky stanovené zákonem č. 21/1992 Sb. o bankách (dále BankZ), přičemž takovou smlouvu uzavře v rozsahu svého oprávnění – bankovní licence.5 O těchto podmínkách dále v kapitole pojednávající o účastnících bankovních smluv. Jde o tyto základní smlouvy podle obchodního zákoníku: smlouva o otevření akreditivu, smlouva o inkasu, smlouva o bankovním uložení věci, smlouva o běžném účtu a smlouva o vkladovém účtu. Vyjmenované smlouvy jsou absolutními závazkovými vztahy neboli absolutními obchody ve smyslu ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) ObchZ, neboť vztahy vzniklé na základě těchto smluv se řídí vždy obchodním zákoníkem a to bez ohledu na povahu účastníků. Jde o kogentní ustanovení, od kterého se nelze odchýlit.