Common use of Závěr Clause in Contracts

Závěr. Jak bylo popsáno, tak i navrhovaná právní úprava zastoupení, přestože nepředstavuje radikální systémovou změnu (alespoň u převažujícího zastoupení fyzických osob), přináší celou řadu novinek a změn oproti stávající právní úpravě. Tyto změny jsou založeny na evolučním rozpracování stávající právní úpravy podle poznatků doktríny a reálných potřeb praxe. V případě zastoupení právnických osob vychází NOZ z německé koncepce zastoupení (organschaftliche Vertretung), která nerozlišuje jednání statutárních orgánů a smluvního zástupce a hovoří vždy o „zastoupení“ právnické osoby. Hlavní výhodou navrhované právní úpravy je integrace celého institutu zastoupení do textu NOZ, díky čemuž lze lépe propojit obecnou a zvláštní úpravu jednotlivých pasáží. Názorně je to provedeno v celé hlavě třetí, části první NOZ, která postupuje od všeobecných ustanovení o zastoupení bez ohledu na jeho původ, přes úpravu smluvního zastoupení (zmocnění) až po specifika prokury. Řazení některých institutů bylo přehodnoceno a došla-li rekodifikační komise k závěru, že mají obecné využití, zařadila je k obecnějším ustanovením (z dnešní marginální rubriky o smluvním zastoupení proto byly převedeny do všeobecných ustanovení základní pravidla excesu či ochrany dobré víry). Ohledně struktury a řazení textu lze zajisté navrhovat i cokoli jiného, zejména by bylo stejně tak možné postupovat i opačným způsobem, který popisuje prof. Tichý. Všeobecná ustanovení by bylo možno vypustit či zkrátit a obecný základ právní úpravy konstruovat v úpravě smluvního zastoupení, na niž by se z jiných dílů (např. zákonného zastoupení či prokury) odkazovalo. Takovéto řešení však považovala rekodifikační komise za méně vhodné a osobně se s jejím závěrem ztotožňuji. Ostatně, žádné větší výhrady k systematice zastoupení nezazněly ani v opakovaných připomínkových řízeních. Oproti současnému znění občanského zákoníku došlo k celkovému posílení právní úpravy a řešení některých aspektů, které doposud nebyly upraveny vůbec, nebo nedostatečně (např. vznik zastoupení, specifika excesu, další zastoupení na základě nutné potřeby, odpovědnost za výběr substitučního zástupce, jiné formy plné moci než jen písemná a ústní, nové výslovné úpravy zastoupení právnických osob a podnikatelů, smluvní typ přímého zastoupení ve smlouvě o obchodním zastoupení apod.). Připomínka prof. Tichého k základnímu rozlišení zástupce a „falešného zástupce“ byla akceptována a zapracována do úvodního ustanovení o zastoupení v § 412 odst. 1 NOZ. Na existenci zastoupení lze skutečně usuzovat nejen z právního jednání, ale i z jiných okolností. Je-li proto zřejmé, že někdo jedná za jiného, půjde o jednání zástupce. Naopak připomínka směřující k dalšímu rozvolnění možností pro ustanovení substitučního zástupce bez dohody se zastoupeným akceptována nebyla, neboť již zavedení této možnosti pro případ nutné potřeby v § 415 odst. 1 NOZ je oproti současnému stavu výraznou a plně dostačující změnou. Akceptována nebyla též připomínka týkající se jednání nezpůsobilého zástupce, které se připouští v zájmu ochrany dobré víry třetí osoby, která o této záležitosti nevěděla a ani nemohla vědět. Důvody tohoto řešení chápu, nicméně ve shodě s prof. Tichým mám jisté pochybnosti o tom, zda jimi lze prolomit obecná ustanovení o způsobilosti, resp. o neplatnosti právních úkonů, která podle mého názoru dopadají na zástupce stejně, jako na jakoukoli jinou osobu. Na druhou stranu je relevantní argument prof. Xxxxxx, že zde nejde o ochranu práv zástupce, který je pouze prostředníkem, ale o odpovědnost za výběr zástupce na straně zastoupeného a ochranu dobré víry na straně třetí osoby. Pokud tomu tak je, mělo by být toto ustanovení přeřazeno ze všeobecných ustanovení do dílu o smluvním zastoupení, neboť za výběr zákonného zástupce nelze vyvozovat odpovědnost zastoupeného. V souladu s liberální koncepcí svobody a autonomie smluvní volnosti stran se navrhuje umožnit na základě dohody odchylné od zákona některá jednání, která současná právní úprava bez pádných důvodů zakazuje. Příkladem může být umožnění zastoupení osobou, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, pokud zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Jde typicky o problém soukromoprávní povahy, který nevyžaduje kogentní právní úpravu, neboť se nedotýká ochrany slabšího, třetích osob ani společnosti. I v tomto ohledu bylo vyhověno tomu, co ve svém textu uvádí prof. Tichý. Střet zájmů je definován rozporem mezi zájmy zástupce a zastoupeného, navíc je doplněn o vyvratitelnou domněnku, jedná-li zástupce za třetí osobu nebo ve vlastní věci. Možnost schválení (ratihabice) jednání učiněného ve střetu zájmů vyplývá podle mého názoru přímo z dispozitivní konstrukce § 413 odst. 1 NOZ a není třeba ji speciálně popisovat. Obdobný základ v liberalizaci právní úpravy má nově zavedená možnost dodatečného schválení jednatelství bez příkazu, která ovšem vyžaduje výslovnou úpravu ratihabice, neboť o zastoupení vůbec nešlo. Projevem autonomie smluvní volnosti je též vázanost účinků prokury již okamžikem jejího udělení, a nikoli až zápisem do obchodního rejstříku, či nově zavedená možnost sjednat důvody pro odvolání plné moci. Touto možností se částečně akceptuje připomínka prof. Tichého směřující k zavedení institutu neodvolatelné plné moci, ale k ochraně zmocnitele se zachovává právo odvolání zmocnění i pro jiný zvlášť závažný důvod. Některé změny jsou do jisté míry arbitrární a vycházejí z posunu vnímání praxe a potřeb společnosti. Za příklad takovéto změny lze považovat rozhodnutí o tom, zda mají v případě plurality zástupců jednat za zastoupeného všichni společně (jako je tomu dnes), nebo každý zvlášť. Ve shodě s doporučením týmu prof. Tichého se komise nakonec rozhodla pro změnu stávajícího pojetí a zavedení dispozitivního pravidla individuálního jednání každého zmocněnce. Navrhovaná právní úprava respektuje i doktrinální kritické požadavky vůči stávajícímu znění občanského zákoníku a odstraňuje proto například pojetí jednostranného „zastoupení na základě plné moci“ a nahrazuje jej teoreticky správnou koncepcí „smluvního zastoupení“ s důsledným promítnutím do terminologie i obsahu normativního textu.

Závěr. Jak bylo popsánoTato práce měla za cíl podrobněji prozkoumat problematiku obecné nájemní smlouvy, tak i jak je upravena v ust. § 663 až 684 OZ, a také ve stručnosti pojednat o zvláštních případech nájmu obsažených v občanském zákoníku. Pro ucelenější pohled na nájem jsem se zmínil také o historickém vývoji tohoto institutu a naznačil, jaké změny by mohla přinést navrhovaná právní úprava. Je jisté, že nájem patří a v budoucnu bude zajisté stále patřit mezi základní závazkové vztahy. Vzhledem k tomu, že se jedná o tradiční institut soukromého práva, nelze očekávat, že by v podmínkách demokratického právního státu obecná úprava zastoupení, přestože nepředstavuje radikální systémovou změnu (alespoň u převažujícího zastoupení fyzických osob), přináší celou řadu novinek a změn oproti stávající právní úpravěnájmu prošla v budoucnosti nějakými převratnými změnami. Tyto změny jsou založeny na evolučním rozpracování stávající Základní vymezení nájmu bude v zásadě vždy stejné – přenechání věci k dočasnému užívání za úplatu. Určitě ale lze doporučit některé dílčí změny. Podle mého názoru by bylo vhodné odstranit dosavadní roztříštěnost právní úpravy podle poznatků doktríny nájemní smlouvy, kterou reprezentuje např. úprava nájmu nebytových prostor. Kvůli větší přehlednosti bych zahrnul veškeré speciální úpravy do občanského zákoníku v návaznosti na obecnou úpravu nájmu. Z důvodu posílení právní jistoty stran nájemního vztahu bych pak doporučoval obligatorní písemnou formu pro nájemní smlouvu nejen na nájem bytů či nebytových prostorů, ale na všechny nemovitosti. Pro věci movité by i nadále stačila forma ústní či konkludentní. Jako zbytečně zatěžující pro pronajímatele se mi jeví současná úprava obnovení nájmu, kdy pronajímatel musí na nájemce podávat žalobu, aby prodloužení nájmu zabránil. Podle mě by bylo dostatečné, aby pronajímatel nájemce pouze písemně vyzval, aby pronajatou věc vydal (příp. vyklidil nemovitost). Za vhodný považuji i návrh, aby byl znovu do našeho právního řádu zaveden institut pachtu. Ten je svým způsobem specifický, neboť předpokládá větší aktivitu nájemce při obhospodařování věci a reálných potřeb praxepřivlastňování užitků z věci nájemcem. V případě zastoupení právnických osob vychází NOZ z německé koncepce zastoupení (organschaftliche Vertretung)Zákon by proto měl obsahovat dispozitivní ustanovení, která nerozlišuje jednání statutárních orgánů se užijí v případě, kdy si smluvní strany dostatečně nedohodnou svá práva a smluvního zástupce a hovoří vždy o „zastoupení“ právnické osoby. Hlavní výhodou navrhované právní úpravy je integrace celého institutu zastoupení do textu NOZ, díky čemuž lze lépe propojit obecnou a zvláštní úpravu jednotlivých pasáží. Názorně je to provedeno v celé hlavě třetí, části první NOZ, která postupuje od všeobecných ustanovení o zastoupení bez ohledu na jeho původ, přes úpravu smluvního zastoupení (zmocnění) až po specifika prokury. Řazení některých institutů bylo přehodnoceno a došla-li rekodifikační komise k závěru, že mají obecné využití, zařadila je k obecnějším ustanovením (z dnešní marginální rubriky o smluvním zastoupení proto byly převedeny do všeobecných ustanovení základní pravidla excesu či ochrany dobré víry). Ohledně struktury a řazení textu lze zajisté navrhovat i cokoli jiného, zejména by bylo stejně tak možné postupovat i opačným způsobem, který popisuje prof. Tichý. Všeobecná ustanovení by bylo možno vypustit či zkrátit a obecný základ právní úpravy konstruovat v úpravě smluvního zastoupení, na niž by se z jiných dílů (např. zákonného zastoupení či prokury) odkazovalo. Takovéto řešení však považovala rekodifikační komise za méně vhodné a osobně se s jejím závěrem ztotožňuji. Ostatně, žádné větší výhrady k systematice zastoupení nezazněly ani v opakovaných připomínkových řízeních. Oproti současnému znění občanského zákoníku došlo k celkovému posílení právní úpravy a řešení některých aspektů, které doposud nebyly upraveny vůbec, nebo nedostatečně (např. vznik zastoupení, specifika excesu, další zastoupení na základě nutné potřeby, odpovědnost za výběr substitučního zástupce, jiné formy plné moci než jen písemná a ústní, nové výslovné úpravy zastoupení právnických osob a podnikatelů, smluvní typ přímého zastoupení ve smlouvě o obchodním zastoupení apod.). Připomínka prof. Tichého k základnímu rozlišení zástupce a „falešného zástupce“ byla akceptována a zapracována do úvodního ustanovení o zastoupení v § 412 odst. 1 NOZ. Na existenci zastoupení lze skutečně usuzovat nejen z právního jednání, ale i z jiných okolností. Je-li proto zřejmé, že někdo jedná za jiného, půjde o jednání zástupce. Naopak připomínka směřující k dalšímu rozvolnění možností pro ustanovení substitučního zástupce bez dohody se zastoupeným akceptována nebyla, neboť již zavedení této možnosti pro případ nutné potřeby v § 415 odst. 1 NOZ je oproti současnému stavu výraznou a plně dostačující změnou. Akceptována nebyla též připomínka týkající se jednání nezpůsobilého zástupce, které se připouští v zájmu ochrany dobré víry třetí osoby, která o této záležitosti nevěděla a ani nemohla vědět. Důvody tohoto řešení chápu, nicméně ve shodě s prof. Tichým mám jisté pochybnosti o tom, zda jimi lze prolomit obecná ustanovení o způsobilosti, resp. o neplatnosti právních úkonů, která podle mého názoru dopadají na zástupce stejně, jako na jakoukoli jinou osobu. Na druhou stranu je relevantní argument prof. Xxxxxx, že zde nejde o ochranu práv zástupce, který je pouze prostředníkem, ale o odpovědnost za výběr zástupce na straně zastoupeného a ochranu dobré víry na straně třetí osoby. Pokud tomu tak je, mělo by být toto ustanovení přeřazeno ze všeobecných ustanovení do dílu o smluvním zastoupení, neboť za výběr zákonného zástupce nelze vyvozovat odpovědnost zastoupenéhopovinnosti. V souladu s liberální koncepcí svobody a autonomie se zásadami smluvní volnosti a rovnosti stran se navrhuje umožnit na základě dohody odchylné od zákona některá jednáníby v zásadě všechna ustanovení o obecném nájmu měla být dispozitivní. Prvořadá by tedy měla být vždy dohoda účastníků, která současná právní zákonná úprava bez pádných důvodů zakazuje. Příkladem může být umožnění zastoupení osobou, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupenéhoby pak nastoupila pouze tehdy, pokud zastoupený by se strany mezi sebou o takovém rozporu věděl nebo musel věděturčité otázce nedohodly. Jde typicky o problém soukromoprávní povahyNa úplný závěr bych chtěl ještě dodat, který nevyžaduje kogentní právní úpravu, neboť se nedotýká ochrany slabšího, třetích osob ani společnostiže zpracování této práce mi umožnilo daleko komplexnější pohled zejména na obecné nájemní vztahy. I v tomto ohledu bylo vyhověno tomu, co ve svém textu uvádí prof. Tichý. Střet zájmů je definován rozporem Prostudování dané problematiky mi pomohlo lépe pochopit souvislosti mezi zájmy zástupce obecným nájmem a zastoupeného, navíc je doplněn o vyvratitelnou domněnku, jedná-li zástupce za třetí osobu nebo ve vlastní věci. Možnost schválení (ratihabice) jednání učiněného ve střetu zájmů vyplývá podle mého názoru přímo z dispozitivní konstrukce § 413 odst. 1 NOZ jeho zvláštními případy a není třeba ji speciálně popisovat. Obdobný základ v liberalizaci právní úpravy má nově zavedená možnost dodatečného schválení jednatelství bez příkazu, která ovšem vyžaduje výslovnou úpravu ratihabice, neboť o zastoupení vůbec nešlo. Projevem autonomie smluvní volnosti je též vázanost účinků prokury již okamžikem jejího udělení, a nikoli až zápisem do obchodního rejstříku, či nově zavedená možnost sjednat důvody pro odvolání plné moci. Touto možností se částečně akceptuje připomínka prof. Tichého směřující k zavedení institutu neodvolatelné plné moci, ale k ochraně zmocnitele se zachovává právo odvolání zmocnění i pro jiný zvlášť závažný důvod. Některé změny jsou do jisté míry arbitrární a vycházejí z posunu vnímání praxe a potřeb společnosti. Za příklad takovéto změny lze považovat rozhodnutí o tom, zda mají v případě plurality zástupců jednat za zastoupeného všichni společně (jako je tomu dnes), nebo každý zvlášť. Ve shodě s doporučením týmu prof. Tichého se komise nakonec rozhodla pro změnu stávajícího pojetí a zavedení dispozitivního pravidla individuálního jednání každého zmocněnce. Navrhovaná právní úprava respektuje i doktrinální kritické požadavky vůči stávajícímu znění občanského zákoníku a odstraňuje proto například pojetí jednostranného „zastoupení na základě plné moci“ a nahrazuje jej teoreticky správnou koncepcí „smluvního zastoupení“ s důsledným promítnutím do terminologie i obsahu normativního textupřekonat potíže při výkladu jednotlivých ustanovení.

Závěr. Jak bylo popsáno, tak i navrhovaná právní Právní úprava zastoupení, přestože nepředstavuje radikální systémovou změnu (alespoň u převažujícího zastoupení fyzických osob), přináší celou řadu novinek a změn oproti stávající právní úpravěsmlouvy o vkladu na vkladní knížce má velmi dlouho historii. Tyto změny jsou založeny na evolučním rozpracování stávající Jde o jeden z nejstarších smluvních typů bankovních obchodů upravených v právních předpisech. O celkové stabilitě právní úpravy podle poznatků doktríny a reálných potřeb praxevkladů na vkladních knížkách svědčí právní vývoj této regulace, který nezaznamenává žádné zásadní právní změny. V případě zastoupení právnických osob vychází NOZ z německé koncepce zastoupení (organschaftliche Vertretung), která nerozlišuje jednání statutárních orgánů a smluvního zástupce a hovoří vždy o „zastoupení“ právnické osoby. Hlavní výhodou navrhované Za nejvýznamnější změnu v historii právní úpravy je integrace celého institutu zastoupení lze považovat změnu v chápání vkladní knížky jako cenného papíru. Právní úprava platná až do textu NOZzačátku 60. let minulého století výslovně označovala vkladní knížku za cenný papír. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. toto pojetí vkladní knížky již neobsahuje, díky čemuž lze lépe propojit obecnou a zvláštní úpravu jednotlivých pasáží. Názorně je to provedeno v celé hlavě třetí, části první NOZ, která postupuje od všeobecných ustanovení o zastoupení bez ohledu na jeho původ, přes úpravu smluvního zastoupení (zmocnění) až po specifika prokury. Řazení některých institutů bylo přehodnoceno a došla-li rekodifikační komise k závěru, že mají obecné využití, zařadila je k obecnějším ustanovením (z dnešní marginální rubriky o smluvním zastoupení proto byly převedeny do všeobecných ustanovení základní pravidla excesu či ochrany dobré víry). Ohledně struktury a řazení textu lze zajisté navrhovat i cokoli jiného, zejména by bylo stejně tak možné postupovat i opačným způsobem, který popisuje prof. Tichý. Všeobecná ustanovení by bylo možno vypustit či zkrátit a obecný základ právní úpravy konstruovat v úpravě smluvního zastoupení, na niž by se z jiných dílů (např. zákonného zastoupení či prokury) odkazovalo. Takovéto řešení přičemž však považovala rekodifikační komise za méně vhodné a osobně se s jejím závěrem ztotožňuji. Ostatně, žádné větší výhrady k systematice zastoupení nezazněly ani v opakovaných připomínkových řízeních. Oproti současnému znění občanského zákoníku došlo k celkovému posílení právní úpravy a řešení některých aspektůzachovává všechny podstatné rysy vkladní knížky, které doposud nebyly upraveny vůbecji cennému papíru přibližují (inkorporování práva ke vkladu do vkladní knížky, nebo nedostatečně (např. vznik zastoupení, specifika excesu, další zastoupení na základě nutné potřeby, odpovědnost za výběr substitučního zástupce, jiné formy plné moci než jen písemná a ústní, nové výslovné úpravy zastoupení právnických osob a podnikatelů, smluvní typ přímého zastoupení ve smlouvě o obchodním zastoupení umořování vkladní knížky apod.). Připomínka profV moderní právní úpravě představovalo největší změnu vypuštění úpravy vkladních knížek na doručitele a zejména zrušení vkladových vztahů z vkladních knížek na doručitele. Tichého k základnímu rozlišení zástupce a „falešného zástupce“ Tato změna nebyla legislativně příliš dobře propracována. V první fázi byla akceptována a zapracována do úvodního bez náhrady zrušena ustanovení upravující vklady na vkladních knížkách na doručitele, přičemž zákaz sjednání smlouvy o zastoupení v § 412 odst. 1 NOZ. Na existenci zastoupení lze skutečně usuzovat nejen z právního jednánívkladu na doručitele nebyl součástí této úpravy, ale i vyplýval ze zákona č. 61/1966 Sb. Vypuštění ustanovení z jiných okolnostíobčanského zákoníku nebylo provázeno přechodnou právní úpravou stanovící pravidla pro tehdy existující smlouvy o vkladu na vkladních knížkách na doručitele, které nebyly zrušeny. Je-li proto zřejméLegislativní nedostatek byl překonáván výkladem. V druhé etapě byly zrušeny existující vkladové vztahy na vkladních knížkách na doručitele zákonem a byla určena promlčecí doba pro výběr zůstatku z vkladu. Ani tato úprava nebyla doplněna přechodnými ustanoveními, že někdo jedná za jinéhokteré by vytvořily právní režim pro otázky související zejména s existencí vkladních knížek na doručitele, půjde o jednání zástupcejejich umořováním v případě ztráty nebo zničení, výplatou vinklovaných vkladů na těchto vkladních knížkách apod. Naopak připomínka směřující k dalšímu rozvolnění možností pro ustanovení substitučního zástupce bez dohody se zastoupeným akceptována nebyla, neboť již zavedení této možnosti pro případ nutné potřeby v § 415 odst. 1 NOZ je oproti současnému stavu výraznou a plně dostačující změnou. Akceptována nebyla též připomínka týkající se jednání nezpůsobilého zástupceS ohledem na povahu vkladních knížek na doručitele jako anonymních vkladů, které se připouští v zájmu ochrany dobré víry třetí osoby, která o této záležitosti nevěděla a ani nemohla vědět. Důvody tohoto řešení chápu, nicméně ve shodě s prof. Tichým mám jisté pochybnosti o tom, zda jimi lze prolomit obecná ustanovení o způsobilosti, resp. o neplatnosti právních úkonů, která podle mého názoru dopadají na zástupce stejně, jako na jakoukoli jinou osobu. Na druhou stranu je relevantní argument prof. Xxxxxx, že zde nejde o ochranu práv zástupce, který je pouze prostředníkem, ale o odpovědnost za výběr zástupce na straně zastoupeného a ochranu dobré víry na straně třetí osoby. Pokud tomu tak je, mělo by být toto ustanovení přeřazeno ze všeobecných ustanovení do dílu o smluvním zastoupení, neboť za výběr zákonného zástupce nelze vyvozovat odpovědnost zastoupeného. V souladu s liberální koncepcí svobody a autonomie smluvní volnosti stran se navrhuje umožnit na základě dohody odchylné od zákona některá jednání, která současná právní úprava bez pádných důvodů zakazuje. Příkladem může být umožnění zastoupení osobou, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, pokud zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Jde typicky o problém soukromoprávní povahy, který nevyžaduje kogentní právní úpravu, neboť se nedotýká ochrany slabšího, třetích osob ani společnosti. I v tomto ohledu bylo vyhověno tomu, co ve svém textu uvádí prof. Tichý. Střet zájmů je definován rozporem mezi zájmy zástupce a zastoupeného, navíc je doplněn o vyvratitelnou domněnku, jedná-li zástupce za třetí osobu nebo ve vlastní věci. Možnost schválení (ratihabice) jednání učiněného ve střetu zájmů vyplývá podle mého názoru přímo z dispozitivní konstrukce § 413 odst. 1 NOZ a není třeba ji speciálně popisovat. Obdobný základ v liberalizaci právní úpravy má nově zavedená možnost dodatečného schválení jednatelství bez příkazu, která ovšem vyžaduje výslovnou úpravu ratihabice, neboť o zastoupení vůbec nešlo. Projevem autonomie smluvní volnosti je též vázanost účinků prokury již okamžikem jejího udělení, a nikoli až zápisem do obchodního rejstříku, či nově zavedená možnost sjednat důvody pro odvolání plné moci. Touto možností se částečně akceptuje připomínka prof. Tichého směřující k zavedení institutu neodvolatelné plné moci, ale k ochraně zmocnitele se zachovává právo odvolání zmocnění i pro jiný zvlášť závažný důvod. Některé změny jsou praxi chovají do jisté míry arbitrární podobně jako hotové peníze a vycházejí z posunu vnímání praxe vzhledem k množství vkladových vztahů potvrzených vkladními knížkami na doručitele a potřeb společnostivelkému objemu prostředků na těchto účtech, se dalo očekávat velké oslabení praktického významu vkladních knížek. Za příklad takovéto změny lze považovat rozhodnutí Dostupné údaje o tom, zda mají v případě plurality zástupců jednat za zastoupeného všichni společně (jako je tomu dnes), nebo každý zvlášťmnožství peněžních prostředků uložených na vkladních knížkách na doručitele obavy o osud smluvního typu nepotvrzují. Ve shodě s doporučením týmu prof. Tichého se komise nakonec rozhodla pro změnu stávajícího pojetí a zavedení dispozitivního pravidla individuálního jednání každého zmocněnce. Navrhovaná Platná právní úprava respektuje i doktrinální kritické požadavky vůči stávajícímu znění smlouvy o vkladu na vkladní knížce obsažená v občanském zákoníku v zásadě vyhovuje potřebám praxe. Velmi malé množství dostupné judikatury svědčí o relativní dokonalosti této právní úpravy. Skutečnost, že dosavadní úprava byla v podstatě bez větších změn a doplňků převzata do vládního návrhu občanského zákoníku podporuje závěr o správnosti shora uvedené úvahy. Při zkoumání a odstraňuje proto například pojetí jednostranného „zastoupení rozboru platné právní úpravy jsem dospěla k některým problémům. Právní úprava občanského zákoníku neobsahuje úpravu pojmu vklad. Absence tohoto vymezení je překonávána při využití definice obsažené v zákoně č. 21/1992 Sb., o bankách, která je však výslovně omezena jen pro účely tohoto zákona. Nedostatek právní úpravy v tomto směru prohlubuje i nejednotné chápání pojmu nakládání s vkladem. Není zcela jasné zda, nakládání s vkladem zahrnuje jak výběr vkladu či jeho části, tak i vložení dalších peněžních prostředků na základě plné moci“ stávající vklad. Nejednotnost se projevuje zejména v důsledku umožnění bezhotovostních vkladů na vkladní knížky v rámci tzv. podnikového spoření, které nevyžaduje předložení vkladní knížky. Pokud by nakládání s vkladem nezahrnulo tzv. přívklady, mohlo by v důsledku úpravy obsažené v § 785 ObčZ dojít ke zrušení vkladu po uplynutí lhůty dvaceti let. V tomto směru by se žádalo právní úpravu upřesnit. V současně platné právní úpravě se jeví nadbytečná úprava práva vkladatele na úroky nebo majetkové výhody stanovené peněžním ústavem v souladu s opatřením státního orgánu (§ 779 ObčZ). Vzhledem k tomu, že státní moc upustila od regulace úroků z vkladů, jde o úpravu redundantní. Vládní návrh občanského zákoníku již takovou právní úpravu neobsahuje. Cestovní vkladní knížky ztratily postupem času své opodstatnění zejména v důsledku rozvoje platebních karet a nahrazuje jej teoreticky správnou koncepcí „smluvního zastoupení“ bankomatů. V současné době již není důvod pro jejich vydávání a právní úprava tohoto druhu vkladní knížky nemá důvod a může být vypuštěna. Vládní návrh občanského zákoníku však s důsledným promítnutím do terminologie i obsahu normativního textutouto úpravou stále počítá. Jestliže k právní úpravě smlouvy o vkladu na vkladní knížce v občanském zákoníku není mnoho připomínek zásadní povahy, totéž nelze prohlásit k vyhlášce č. 47/1964 Sb. Prvním problémem tohoto předpisu je skutečnost, že byl vydán k ustanovením občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. před provedením novelizace zákonem č. 509/1991 Sb. Jde o prováděcí předpis k již zrušeným ustanovením zákona. Zejména tato skutečnost zřejmě vyvolává absolutní nezájem Ministerstva financí České republiky o tento právní předpis. Svědčí o tom zejména fakt, že vyhláška byla naposledy novelizována v roce 1993, a tudíž se v ní neprojevily ani zásadní změny týkající se vkladních knížek na doručitele. Většina problémů zastaralé právní úpravy je překonávána výkladem v duchu norem občanského zákoníku. Samostatným problémem je právní úprava umořování vkladních knížek obsažená v této vyhlášce. Smysl umořovacího řízení spočívající ve zpřístupnění informace o ztrátě určité vkladní knížky je stále naplňován vyvěšením umořovací vyhlášky na desce v určených pobočkách peněžního ústavu. Efektivita takového opatření v praxi nemůže být veliká. V této souvislosti se nabízí zejména právní úprava zakládající využití elektronických prostředků komunikace umožňující zapojení širšího okruhu klientů. V závěru své práce musím konstatovat, že právní úprava smlouvy o vkladu na vkladní knížce patří mezi velmi kvalitní právní regulace v soukromém právu a vyžaduje jen dílčí úpravy k odstranění dílčích nedokonalostí. V loňském roce nabízelo vkladní knížku šest bank, letos jsou to je banky čtyři. Patří mezi ně tradičně Česká spořitelna, dále Poštovní spořitelna, Volksbank a WSPK.

Závěr. Jak Na konec bych chtěl zopakovat a zdůraznit ty závěry ke kterým se v práci došlo a které považuji za nejdůležitější a do určité míry i překvapivé. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZ. V rámci některé z použité literatury je úprava OZ v určitých částech kritizována, je však nasnadě říci, že tato kritika nové úpravy, která byla v práci rozebrána, byla v naprosté většině snadno vyvratitelná a závěry dostatečně argumentačně podloženy. Příkladem může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy pro platnost a vznik závazku. Dále v práci bylo popsánodocíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednání, který je souladnější se smyslem a účelem zákona. Tedy zejména, že právní jednání se stává právním jednání od momentu, kdy naplňuje rozebírané náležitosti. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti a účinkem právního jednání. Lze také konstatovat, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednání, tak i navrhovaná právní úprava zastoupenídostatečného rozboru toho co je podstatou smlouvy a závazku a to jak v mezích teoretických, přestože nepředstavuje radikální systémovou změnu tak i zákonných s možným využitím výsledků v teorii i v praxi. Ustanovení OZ, která byla v práci rozebírána lze shledat za dostačující k účelům, ke kterým by měla sloužit a které jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudů, příkladem může být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (alespoň u převažujícího zastoupení fyzických osobsmlouva, závazek, ujednání), přináší celou řadu novinek a změn oproti stávající právní úpravě. Tyto změny jsou založeny na evolučním rozpracování stávající právní úpravy podle poznatků doktríny a reálných potřeb praxepřípadně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivý, poctivě v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užívání. V případě zastoupení právnických osob vychází NOZ z německé koncepce zastoupení (organschaftliche Vertretung)práci byla poměrně důkladně rozebrána a rozlišena kauza od právního důvodu. Kauzu jakožto odpověď k tomu, která nerozlišuje jednání statutárních orgánů a smluvního zástupce a hovoří vždy o „zastoupení“ právnické osobyproč k dané právní skutečnosti došlo od právního důvodu, jakožto odpovědi k tomu, proč má dlužník povinnost. Hlavní výhodou navrhované právní úpravy je integrace celého institutu zastoupení do textu NOZ, díky čemuž lze lépe propojit obecnou a zvláštní úpravu jednotlivých pasáží. Názorně je to provedeno v celé hlavě třetí, části první NOZ, která postupuje od všeobecných ustanovení o zastoupení bez ohledu na jeho původ, přes úpravu smluvního zastoupení (zmocnění) až po specifika prokury. Řazení některých institutů bylo přehodnoceno a došla-li rekodifikační komise Došlo se také k závěru, že mají obecné využitíkauza a její samotná existence není podmínkou platnosti a vzniku smlouvy, zařadila je k obecnějším ustanovením (má však vliv například na vynutitelnost práv a povinností z dnešní marginální rubriky o smluvním zastoupení proto byly převedeny do všeobecných ustanovení základní pravidla excesu ní vyplývající. Z této práce by mohla například vycházet další práce zabývající se změnou či ochrany dobré víry). Ohledně struktury zánikem závazku, neplatnosti právního jednání a řazení textu lze zajisté navrhovat i cokoli jiného, zejména by bylo stejně tak možné postupovat i opačným způsobem, který popisuje prof. Tichý. Všeobecná ustanovení by bylo možno vypustit či zkrátit a obecný základ vliv formy na právní úpravy konstruovat v úpravě smluvního zastoupení, na niž by se z jiných dílů (např. zákonného zastoupení či prokury) odkazovalo. Takovéto řešení však považovala rekodifikační komise za méně vhodné a osobně se s jejím závěrem ztotožňuji. Ostatně, žádné větší výhrady k systematice zastoupení nezazněly ani v opakovaných připomínkových řízeních. Oproti současnému znění občanského zákoníku došlo k celkovému posílení právní úpravy a řešení některých aspektů, které doposud nebyly upraveny vůbec, nebo nedostatečně (např. vznik zastoupení, specifika excesu, další zastoupení na základě nutné potřeby, odpovědnost za výběr substitučního zástupce, jiné formy plné moci než jen písemná a ústní, nové výslovné úpravy zastoupení právnických osob a podnikatelů, smluvní typ přímého zastoupení ve smlouvě o obchodním zastoupení apod.). Připomínka prof. Tichého k základnímu rozlišení zástupce a „falešného zástupce“ byla akceptována a zapracována do úvodního ustanovení o zastoupení v § 412 odst. 1 NOZ. Na existenci zastoupení lze skutečně usuzovat nejen z právního jednání, ale i či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku z jiných okolnostíjiného právního důvodu. Je-li proto zřejméARISTOTEL. The Nicomachean Ethics. 5. vydání London: Kegan, že někdo jedná za jinéhoTrench, půjde o jednání zástupceTrubner, 1893. Naopak připomínka směřující k dalšímu rozvolnění možností pro ustanovení substitučního zástupce bez dohody se zastoupeným akceptována nebyla[online] [cit. 19. února 2015]. Dostupné na <xxxx://xxx.xxxxxxxxxxx.xxx/xxxxxx/xxxxxxxxx-xxx-xxxxxxxxxxx-xxxxxx>. XXXXX, neboť již zavedení této možnosti pro případ nutné potřeby v § 415 odstXxxxxxxx. 1 NOZ je oproti současnému stavu výraznou in PŘESPOLE, Xxxx. (přel.) Ius regale montanorum aneb právo královské hornikuov. 2. XXXX, Xxxx. L. Právní dějiny na území České republiky. Praha: Linde, 2003. 474 x. XXXXXX, Xxx, XXXXXXX, Xxxx, XXXXXXXXX, Xxxxxxxx a plně dostačující změnoukol. Akceptována nebyla též připomínka týkající se jednání nezpůsobilého zástupceObčanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: Obecná část. Praha Xxxxxxx Kluwer ČR, které se připouští v zájmu ochrany dobré víry třetí osoby, která o této záležitosti nevěděla a ani nemohla vědět2013. Důvody tohoto řešení chápu, nicméně ve shodě s prof. Tichým mám jisté pochybnosti o tom, zda jimi lze prolomit obecná ustanovení o způsobilosti, resp. o neplatnosti právních úkonů, která podle mého názoru dopadají na zástupce stejně, jako na jakoukoli jinou osobu. Na druhou stranu je relevantní argument prof. Xxxxxx, že zde nejde o ochranu práv zástupce, který je pouze prostředníkem, ale o odpovědnost za výběr zástupce na straně zastoupeného a ochranu dobré víry na straně třetí osoby. Pokud tomu tak je, mělo by být toto ustanovení přeřazeno ze všeobecných ustanovení do dílu o smluvním zastoupení, neboť za výběr zákonného zástupce nelze vyvozovat odpovědnost zastoupeného. V souladu s liberální koncepcí svobody a autonomie smluvní volnosti stran se navrhuje umožnit na základě dohody odchylné od zákona některá jednání, která současná právní úprava bez pádných důvodů zakazuje. Příkladem může být umožnění zastoupení osobou, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, pokud zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Jde typicky o problém soukromoprávní povahy, který nevyžaduje kogentní právní úpravu, neboť se nedotýká ochrany slabšího, třetích osob ani společnosti. I v tomto ohledu bylo vyhověno tomu, co ve svém textu uvádí prof. Tichý. Střet zájmů je definován rozporem mezi zájmy zástupce a zastoupeného, navíc je doplněn o vyvratitelnou domněnku, jedná-li zástupce za třetí osobu nebo ve vlastní věci. Možnost schválení (ratihabice) jednání učiněného ve střetu zájmů vyplývá podle mého názoru přímo z dispozitivní konstrukce § 413 odst. 1 NOZ a není třeba ji speciálně popisovat. Obdobný základ v liberalizaci právní úpravy má nově zavedená možnost dodatečného schválení jednatelství bez příkazu, která ovšem vyžaduje výslovnou úpravu ratihabice, neboť o zastoupení vůbec nešlo. Projevem autonomie smluvní volnosti je též vázanost účinků prokury již okamžikem jejího udělení, a nikoli až zápisem do obchodního rejstříku, či nově zavedená možnost sjednat důvody pro odvolání plné moci. Touto možností se částečně akceptuje připomínka prof. Tichého směřující k zavedení institutu neodvolatelné plné moci, ale k ochraně zmocnitele se zachovává právo odvolání zmocnění i pro jiný zvlášť závažný důvod. Některé změny jsou do jisté míry arbitrární a vycházejí z posunu vnímání praxe a potřeb společnosti. Za příklad takovéto změny lze považovat rozhodnutí o tom, zda mají v případě plurality zástupců jednat za zastoupeného všichni společně (jako je tomu dnes), nebo každý zvlášť. Ve shodě s doporučením týmu prof. Tichého se komise nakonec rozhodla pro změnu stávajícího pojetí a zavedení dispozitivního pravidla individuálního jednání každého zmocněnce. Navrhovaná právní úprava respektuje i doktrinální kritické požadavky vůči stávajícímu znění občanského zákoníku a odstraňuje proto například pojetí jednostranného „zastoupení na základě plné moci“ a nahrazuje jej teoreticky správnou koncepcí „smluvního zastoupení“ s důsledným promítnutím do terminologie i obsahu normativního textu.432 x.

Závěr. Jak bylo popsánoJednou z hlavních otázek, tak i navrhovaná právní úprava zastoupeníkteré si autorka pokládala bylo, přestože nepředstavuje radikální systémovou změnu (alespoň u převažujícího zastoupení fyzických osob)zda je možné nějakým způsobem upravit si sankce za nevěru a osobní práva a povinnosti manželů. Bohužel po pečlivém zkoumání právnické literatury, přináší celou řadu novinek a změn oproti stávající právní úpravě. Tyto změny jsou založeny na evolučním rozpracování stávající právní úpravy podle poznatků doktríny a reálných potřeb praxe. V případě zastoupení právnických osob vychází NOZ z německé koncepce zastoupení (organschaftliche Vertretung), která nerozlišuje jednání statutárních orgánů a smluvního zástupce a hovoří vždy o „zastoupení“ právnické osoby. Hlavní výhodou navrhované právní úpravy je integrace celého institutu zastoupení do textu NOZ, díky čemuž lze lépe propojit obecnou a zvláštní úpravu jednotlivých pasáží. Názorně je to provedeno v celé hlavě třetí, části první NOZ, která postupuje od všeobecných ustanovení o zastoupení bez ohledu na jeho původ, přes úpravu smluvního zastoupení (zmocnění) až po specifika prokury. Řazení některých institutů bylo přehodnoceno a došla-li rekodifikační komise došla autorka k závěru, že mají obecné využití, zařadila je stávající právní úprava k obecnějším ustanovením tomuto není nakloněna a modifikační režim lze uplatnit pouze na vyjasnění otázek ohledně majetkového režimu. Autorka se ztotožňuje se závěry některých autorů (z dnešní marginální rubriky o smluvním zastoupení proto byly převedeny do všeobecných ustanovení základní pravidla excesu či ochrany dobré vírylze jmenovat například Michala Dvořáka). Ohledně struktury a řazení textu lze zajisté navrhovat i cokoli jiného, zejména by bylo stejně tak možné postupovat i opačným způsobem, který popisuje profse domnívá, že obdobná ujednání lze ujednat jako inominátní smlouvu, ačkoliv smluvní sankce za nevěru je i dle tohoto autora kategoricky vyloučena. TichýNa základě analýzy anglického práva, kde se tato ujednání běžně vyskytují se však autorka domnívá, že v této oblasti lze v budoucnu předpokládat vývoj, který bude těmto ujednáním nakloněn, přičemž je zde otevřen poměrně široký prostor pro polemiku na poli právnické veřejnosti. Všeobecná ustanovení by bylo možno vypustit či zkrátit a obecný základ právní úpravy konstruovat v úpravě smluvního zastoupení, na niž by se z jiných dílů (např. zákonného zastoupení či prokury) odkazovalo. Takovéto řešení však považovala rekodifikační komise za méně vhodné a osobně se s jejím závěrem ztotožňuji. Ostatně, žádné větší výhrady k systematice zastoupení nezazněly ani v opakovaných připomínkových řízeních. Oproti současnému znění V této diplomové práci byla provedena pečlivá analýza textu účinného občanského zákoníku došlo spolu s komentáři a další příslušnou právní literaturou spolu s podrobným zhodnocením majetku, který do SJM spadá a který už nikoliv. Tuto problematiku autorka poměrně detailně doplnila i judikaturou k celkovému posílení tomuto tématu. Celou prací se prolíná nastínění principů anglického práva vybrané tématiky. Další otázku, kterou si autorka pokládala na začátku své diplomové práce, bylo, zda příjmy manželů spadají do SJM a zda právní úpravy úprava poskytuje právně relevantní možnost takové ujednání naprosto vyloučit. Z tohoto hlediska lze bezesporu konstatovat, že manželé si mohou plně uzpůsobit modifikační dohodou SJM, že příjmy jednoho z manželů do SJM nebudou spadat. Tohoto výsledku mohou docílit jak ujednáním zúžení SJM, tak i režimem odděleného jmění manželů. Co se týče možnosti manželů upravit předmanželskou smlouvou poměry k nezletilým dětem, je tato možnost v rámci českého práva dle názoru autorky omezena. Domluva nesmí být v rozporu s dobrými mravy a řešení některých aspektůveřejným pořádkem. Modifikační smlouva je v českém právním řádu vnímána jako primárně smlouva majetková a z tohoto důvodu by dle převažujících názorů právnické obce taková ujednání obsahovat neměla. Z důvodu velkého tíhnutí autorky k autonomii vůle se autorka domnívá (avšak názor není v souladu se závěry právnické obce a jedná se tedy o úvahu de lege ferenda), že takové ujednání by mohlo být chápáno jako inominátní smlouva a pokud by nebylo v rozporu se zájmem dítěte, měl by k této domluvě soud přihlédnout.233 233 Úvahy de lege ferenda a jejich důvody podrobněji uvedeny v kapitole 4.4. S výše uvedenou problematikou úzce souvisí i jeden z dalších cílů této práce, tedy poskytnout přehled ujednání, které doposud nebyly upraveny vůbecsi manželé nebo snoubenci upravit mohou a které již nikoliv. V rámci poměrně detailní analýzy, nebo nedostatečně (např. vznik zastoupeníkterou autorka provedla, specifika excesu, další zastoupení na základě nutné potřeby, odpovědnost za výběr substitučního zástupce, jiné formy plné moci než jen písemná a ústní, nové výslovné úpravy zastoupení právnických osob a podnikatelů, smluvní typ přímého zastoupení ve smlouvě o obchodním zastoupení apod.). Připomínka prof. Tichého k základnímu rozlišení zástupce a „falešného zástupce“ byla akceptována a zapracována do úvodního ustanovení o zastoupení lze v § 412 odst. 1 NOZ. Na existenci zastoupení lze skutečně usuzovat nejen z právního jednání, ale i z jiných okolností. Je-li proto zřejmététo otázce konstatovat, že někdo jedná za jinéhojudikatura je v této oblasti nepříliš rozsáhlá, půjde o jednání zástupce. Naopak připomínka směřující k dalšímu rozvolnění možností pro ustanovení substitučního zástupce bez dohody se zastoupeným akceptována nebyla, neboť již zavedení této možnosti pro případ nutné potřeby a tedy si v § 415 odst. 1 NOZ je oproti současnému stavu výraznou a plně dostačující změnou. Akceptována nebyla též připomínka týkající se jednání nezpůsobilého zástupcetomto ohledu musíme pomoci doktrínou, které se připouští věnuje jen několik málo autorů. V této otázce lze shrnout, že v zájmu ochrany dobré víry třetí osobynávaznosti na zásady nového občanského zákoníku by byla a priori neplatná ustanovení modifikační smlouvy, která o této záležitosti nevěděla by byla v rozporu se zákonem, dobrými mravy, veřejným pořádkem či ujednání týkající se práv a ani nemohla vědětpovinností osobního charakteru. Důvody tohoto řešení chápu, nicméně ve shodě s prof. Tichým mám jisté pochybnosti o tomDle vyjádření prezidenta Notářské komory ČR Radima Neubaura nesmí manželská smlouva stanovit, zda jimi lze prolomit obecná ustanovení a kolik budou mít manželé dětí, rozdělit si konkrétně provádění domácích prací.234 Autorka se ztotožňuje s tím, že smlouva nesmí obsahovat ujednání o způsobilostizákaz výdělečné činnosti jednoho z manželů. V tomto případě by dle názoru autorky byl jednoznačně porušen veřejný pořádek a dobré mravy. Není možné ani ujednání, které upravuje za jakých podmínek se druhý může domáhat rozvodu nebo konkrétní určení částky jako odměny manželce za porod dítěte. Manželé si nemohou ani upravit částku, kterou manželka obdrží za každý rok trvání manželství. Velmi uspokojivého zjištění se autorce dostalo ohledně právní jistoty obou manželů, co se týče jejich účinku vůči třetím osobám, resp. věřitelům. Pokud manželé modifikační smlouvu zveřejní v Seznamu listin o neplatnosti právních úkonů, která podle mého názoru dopadají na zástupce stejně, jako na jakoukoli jinou osobu. Na druhou stranu je relevantní argument prof. Xxxxxx, že zde nejde o ochranu práv zástupcemanželském majetkovém režimu jejich ochrana před případnými věřiteli bude velmi silná a věřitel se nebude moci v rovině hmotněprávní ani procesněprávní domáhat uspokojení z majetku, který je pouze prostředníkem, ale o odpovědnost za výběr zástupce na straně zastoupeného a ochranu dobré víry na straně třetí osoby. Pokud tomu tak je, mělo by být toto ustanovení přeřazeno ze všeobecných ustanovení do dílu o smluvním zastoupení, neboť za výběr zákonného zástupce nelze vyvozovat odpovědnost zastoupenéhov tomto seznamu uveden jako výhradní majetek manžela. V souladu s liberální koncepcí svobody a autonomie smluvní volnosti stran se navrhuje umožnit na základě dohody odchylné od zákona některá jednání, která současná právní úprava bez pádných důvodů zakazuje. Příkladem může být umožnění zastoupení osobou, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupenéhotakovém případě je nedlužný manžel chráněn už ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí, pokud zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědětzávazek vznikl až po registraci do tohoto veřejného seznamu. Jde typicky o problém soukromoprávní povahyÚprava exekuce je jako důvod pro uzavření manželské modifikační smlouvy bezesporu jedním z nejsilnějších argumentů. Nová právní úprava, který nevyžaduje kogentní ačkoliv oproti předchozí právní úpravuúpravě nabyla významných změn, neboť umožňuje domáhat se nedotýká ochrany slabšíhouspokojení i z výlučného majetku jednoho z manželů, třetích osob ani společnostia to i přestože dluh nepatří do SJM. I Samozřejmě pouze do výše vypořádacího podílu každého z manželů, nikoliv tedy do výše celého rozsahu aktiv, jak to umožňovala předchozí právní úprava. Dle názorů právnické obce lze výlučný dluh jednoho z manželů uspokojit bez ohledu na to, kdy tento dluh vznikl. Manžel se sice může bránit návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí a právní argumentací přiměřenosti, kterou autorka podrobněji rozvedla v 6. kapitole, nicméně modifikační smlouva je dle názoru autorky bezesporu mnohem elegantnějším řešením. Na začátku diplomové práce si autorka pokládala i otázku, zda je v nějakém ohledu uzavření modifikační smlouvy pro manžele nevýhodné. Kromě časové investice u notáře a dle názoru autorky minimální investice z hlediska finančních prostředků, autorka žádná negativa v tomto ohledu bylo vyhověno tomunenašla, co ve svém textu uvádí profba naopak se domnívá, že její uzavření je více než žádoucí. Tichý. Střet zájmů je definován rozporem mezi zájmy zástupce Na základě podrobného zkoumání platné a zastoupeného, navíc je doplněn o vyvratitelnou domněnku, jedná-li zástupce za třetí osobu nebo ve vlastní věci. Možnost schválení (ratihabice) jednání učiněného ve střetu zájmů vyplývá podle mého názoru přímo z dispozitivní konstrukce § 413 odst. 1 NOZ a není třeba ji speciálně popisovat. Obdobný základ v liberalizaci účinné právní úpravy má nově zavedená možnost dodatečného schválení jednatelství bez příkazumajetkových poměrů manželů v českém právním řádu by autorka úpravu majetkových poměrů modifikační smlouvou doporučila každému páru, která ovšem vyžaduje výslovnou úpravu ratihabice, neboť o zastoupení vůbec nešlo. Projevem autonomie smluvní volnosti je též vázanost účinků prokury již okamžikem jejího uděleníať už v rámci manželství anebo nejlépe před vstupem do manželství, a nikoli až zápisem to především s ohledem na jejich právní jistotu. S plynutím času si lidé čím dál více uvědomují důležitost modifikačních smluv SJM, a to do obchodního rejstříkuté míry, či nově zavedená možnost sjednat důvody pro odvolání plné mociže dle nejnovějších dat je podle notářské komory každé páté manželství je uzavřeno spolu s modifikační smlouvou. Touto možností Pouze 20 % lidí však nevnímá návrh na uzavření předmanželské smlouvy jako projev nedůvěry nebo urážku.235 Autorka však předpokládá, stejně jako výzkumy nejaktuálnějších dat, že tento počet se částečně akceptuje připomínka prof. Tichého směřující k zavedení institutu neodvolatelné plné moci, ale k ochraně zmocnitele se zachovává právo odvolání zmocnění i pro jiný zvlášť závažný důvod. Některé změny jsou do jisté míry arbitrární a vycházejí z posunu vnímání praxe a potřeb společnosti. Za příklad takovéto změny lze považovat rozhodnutí o tom, zda mají v případě plurality zástupců jednat za zastoupeného všichni společně (jako je tomu dnes), nebo každý zvlášť. Ve shodě bude spolu s doporučením týmu prof. Tichého se komise nakonec rozhodla pro změnu stávajícího pojetí a zavedení dispozitivního pravidla individuálního jednání každého zmocněnce. Navrhovaná právní úprava respektuje i doktrinální kritické požadavky vůči stávajícímu znění občanského zákoníku a odstraňuje proto například pojetí jednostranného „zastoupení na základě plné moci“ a nahrazuje jej teoreticky správnou koncepcí „smluvního zastoupení“ s důsledným promítnutím do terminologie i obsahu normativního textuinformovaností veřejnosti nadále zvyšovat.

Závěr. Jak bylo popsánoPrávní zástupce musí při jakémkoli poskytování právních služeb ve vztahu k zahraničí nebo s jakýmkoli mezinárodním prvkem před sa- motným poskytnutím služby vždy zcela zásadně hodnotit, tak zda je oprávněn danou službu na onom území poskytnout a jakými pro- fesními a stavovskými předpisy je v takovém okamžiku vázán. Zejména pro nejasnost rozhodného práva pro profesní a etické normy v jakýchkoli procesních situacích s mezinárodním prvkem a vzhledem k různým názorovým proudům je však zapotřebí vždy, tj. i navrhovaná právní úprava zastoupenív zahraničí, přestože nepředstavuje radikální systémovou změnu bezchybně a v plném rozsahu dodržovat tuzemské (alespoň u převažujícího zastoupení fyzických osob)české) profesní a etické normy. K tomu je zapotřebí dávat pozor na aplikovatelnost norem a standardů v místě jakéhokoli řízení nebo v místě, přináší celou řadu novinek a změn oproti stávající právní úpravěkde dochá- zí k jakémukoli projevu činnosti advokáta. Tyto změny jsou založeny na evolučním rozpracování stávající právní úpravy podle poznatků doktríny a reálných potřeb praxeNeopatrnost v tomto směru, či příp. V případě zastoupení právnických osob vychází NOZ z německé koncepce zastoupení úmyslná snaha o využití jemnějšího standardu pravidel mimo tuzemské prostředí, může totiž kromě profesní odpovědnosti vyústit i v sankce uložené advokátu přímo procesním fórem, obvykle pak sankce s majetkovým (organschaftliche Vertretung)finančním) dopadem, která nerozlišuje jednání statutárních orgánů a smluvního zástupce a hovoří vždy o „zastoupení“ právnické osobyči sankce v podobě restrikcí pro jakýkoli budoucí výkon činnosti v daném místě. Hlavní výhodou navrhované právní úpravy je integrace celého institutu zastoupení do textu NOZ, díky čemuž lze lépe propojit obecnou a zvláštní úpravu jednotlivých pasáží. Názorně je to provedeno Nelze pak ani vyloučit takové rozhodnutí vydané v celé hlavě třetí, části první NOZ, která postupuje od všeobecných ustanovení o zastoupení bez ohledu na jeho původ, přes úpravu smluvního zastoupení (zmocnění) až po specifika prokury. Řazení některých institutů bylo přehodnoceno a došla-li rekodifikační komise k závěru, že mají obecné využití, zařadila je k obecnějším ustanovením (z dnešní marginální rubriky o smluvním zastoupení proto byly převedeny do všeobecných ustanovení základní pravidla excesu či ochrany dobré víry). Ohledně struktury a řazení textu lze zajisté navrhovat i cokoli jiného, zejména by bylo stejně tak možné postupovat i opačným způsobem, který popisuje prof. Tichý. Všeobecná ustanovení by bylo možno vypustit či zkrátit a obecný základ právní úpravy konstruovat v úpravě smluvního zastoupení, na niž by se z jiných dílů (např. zákonného zastoupení či prokury) odkazovalo. Takovéto řešení však považovala rekodifikační komise za méně vhodné a osobně se s jejím závěrem ztotožňuji. Ostatně, žádné větší výhrady k systematice zastoupení nezazněly ani v opakovaných připomínkových řízeních. Oproti současnému znění občanského zákoníku došlo k celkovému posílení právní úpravy a řešení některých aspektůzahraničí, které doposud nebyly upraveny vůbec, nebo nedostatečně (např. vznik zastoupení, specifika excesu, další zastoupení na základě nutné potřeby, odpovědnost za výběr substitučního zástupce, jiné formy plné moci než jen písemná a ústní, nové výslovné úpravy zastoupení právnických osob a podnikatelů, smluvní typ přímého zastoupení ve smlouvě o obchodním zastoupení apod.). Připomínka prof. Tichého k základnímu rozlišení zástupce a „falešného zástupce“ byla akceptována a zapracována do úvodního ustanovení o zastoupení může spočívat zejména v § 412 odst. 1 NOZ. Na existenci zastoupení lze skutečně usuzovat nejen z právního jednání, ale i z jiných okolností. Je-li proto zřejmé, že někdo jedná za jiného, půjde o jednání zástupce. Naopak připomínka směřující k dalšímu rozvolnění možností pro ustanovení substitučního zástupce bez dohody se zastoupeným akceptována nebyla, neboť již zavedení této možnosti pro případ nutné potřeby v § 415 odst. 1 NOZ je oproti současnému stavu výraznou a plně dostačující změnou. Akceptována nebyla též připomínka týkající se jednání nezpůsobilého zástupce, které se připouští v zájmu ochrany dobré víry třetí osoby, která o této záležitosti nevěděla a ani nemohla vědět. Důvody tohoto řešení chápu, nicméně ve shodě povinnosti nahradit určitou část nákladů řízení spojenou s prof. Tichým mám jisté pochybnosti o tom, zda jimi lze prolomit obecná ustanovení o způsobilostineprofesionálním, resp. o neplatnosti právních úkonů, která podle mého názoru dopadají na zástupce stejně, jako na jakoukoli jinou osobuneodborným jednáním advokáta. Na druhou stranu je relevantní argument prof. XxxxxxStejně tak nelze vyloučit třeba to, že zde nejde i samotné rozhodnutí vy- dané v zahraničí bude konstatovat profesní pochybení advokáta. Přestože má takové v zahraničí přijaté „sankční opatření“ veškeré parametry sankce veřejného napomenutí ve smyslu § 32 odst. 3 písm. b) zák. o ochranu práv zástupceadvokacii, který je pouze prostředníkem, ale o odpovědnost za výběr zástupce na straně zastoupeného a ochranu dobré víry na straně třetí osobynepředstavuje překážku rei iudicatae ve vztahu ke kárnému provinění. Pokud tomu Není tak je, mělo by být toto ustanovení přeřazeno ze všeobecných ustanovení do dílu o smluvním zastoupení, neboť za výběr zákonného zástupce nelze vyvozovat odpovědnost zastoupenéhovyloučen kárný postih advokáta ve smyslu tuzemského profesního standardu. V souladu s liberální koncepcí svobody a autonomie smluvní volnosti stran se navrhuje umožnit na základě dohody odchylné od zákona některá jednání, která současná právní úprava bez pádných důvodů zakazuje. Příkladem může být umožnění zastoupení osobou, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, pokud zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Jde typicky o problém soukromoprávní povahy, který nevyžaduje kogentní právní úpravu, neboť se nedotýká ochrany slabšího, třetích osob ani společnosti. I ✤ 22 Viz v tomto ohledu bylo vyhověno tomu, co ve svém textu uvádí profsmyslu např. Tichýčl. Střet zájmů je definován rozporem mezi zájmy zástupce a zastoupeného, navíc je doplněn o vyvratitelnou domněnku, jedná-li zástupce za třetí osobu nebo ve vlastní věci. Možnost schválení (ratihabice) jednání učiněného ve střetu zájmů vyplývá podle mého názoru přímo z dispozitivní konstrukce § 413 7 odst. 1 NOZ a není třeba ji speciálně popisovat. Obdobný základ 3 LACIAC [The Lagos Chamber of Commerce Arbitration Rules] 2016 (cit.): „If it is alleged in the course to the LACIAC Court.“ V orientačním překladu (cit.): „Pokud se v liberalizaci právní úpravy má nově zavedená možnost dodatečného schválení jednatelství bez příkazuprůběhu rozhodčího řízení tvrdí, která ovšem vyžaduje výslovnou úpravu ratihabiceže se advokát nebo [jiný] zástupce strany dopustil pochybení, neboť o zastoupení vůbec nešlo. Projevem autonomie smluvní volnosti jak je též vázanost účinků prokury již okamžikem jejího udělenídefinováno ve Směrnici International Bar Association pro zastupování stran v mezinárodním rozhodčím řízení, a nikoli až zápisem do obchodního rejstříku, či nově zavedená možnost sjednat důvody pro odvolání plné moci. Touto možností se částečně akceptuje připomínka prof. Tichého směřující k zavedení institutu neodvolatelné plné moci, ale k ochraně zmocnitele se zachovává právo odvolání zmocnění i pro jiný zvlášť závažný důvod. Některé změny jsou do jisté míry arbitrární a vycházejí z posunu vnímání praxe a potřeb společnosti. Za příklad takovéto změny lze považovat rozhodnutí o tom, zda mají v případě plurality zástupců jednat za zastoupeného všichni společně (jako je tomu dnes), nebo každý zvlášť. Ve shodě s doporučením týmu prof. Tichého se komise nakonec rozhodla pro změnu stávajícího pojetí a zavedení dispozitivního pravidla individuálního jednání každého zmocněnce. Navrhovaná právní úprava respektuje i doktrinální kritické požadavky vůči stávajícímu znění občanského zákoníku a odstraňuje proto například pojetí jednostranného „zastoupení na základě plné moci“ a nahrazuje jej teoreticky správnou koncepcí „smluvního zastoupení“ s důsledným promítnutím do terminologie i obsahu normativního textu.může rozhodčí

Závěr. Jak bylo popsánoZákaz lichvy je tradičním institutem soukromého práva. Výslovná úprava civilního deliktu lichvy v novém občanském zákoníku však představuje novinku. Nový občanský zákoník upravuje zákaz lichvy a následky spojené s jeho porušením v § 1796 OZ. S ohledem na nejednotný přístup právní doktríny k vymezení rozsahu působnosti § 1796 OZ, tak je cílem první kapitoly této práce objasnění dosahu zákazu lichvy v § 1796 OZ prostřednictvím vymezení jednotlivých znaků skutkové podstaty civilního deliktu lichvy. Těžiště této práce spočívá v kapitole druhé, která se zaobírá důsledky sjednání lichevní smlouvy při zohlednění smyslu a účelu zakotvení zákazu lichvy v § 1976 OZ. S ohledem na definici lichvy v § 1796 OZ lze o porušení zákazu lichvy uvažovat pouze v případě, že porucha ekvivalence smlouvy vyplývá z ujednání o předmětu smlouvy a úplatě za něj za předpokladu, že míra, v jaké plnění převyšuje protiplnění poskytované druhou stranou, dosahuje intenzity hrubého nepoměru. O lichevní smlouvu půjde až v případě, kdy k sjednání plnění, jehož hodnota převyšuje protiplnění poskytované druhou stranou kvalifikovaným způsobem, jedna strana zneužije okolnosti, která činí druhou stranu zvláště zranitelnou. Vzhledem k tomu, že k okolnosti hrubého nepoměru vzájemných plnění a poruše vůle na straně zneužitého přistupuje ještě prvek zneužití, lze o naplnění kritéria hrubého nepoměru pro účely kvalifikace smlouvy jako lichevní uvažovat i navrhovaná při nižší míře nepoměru, než jakou vyžaduje § 1793 OZ. Důvodem kvalifikace smlouvy jako lichevní je tedy zásadně nepřiměřenost ujednání o úplatě za plnění poskytované protistranou, ať už jde o nepřiměřenou výši kupní ceny, nájemného nebo úroku (příp. nepřiměřenou výši úplaty za poskytnutí úvěru sestávající z úroku, odměny za sjednání úvěru, provize za zprostředkování úvěru či plateb za vedení účtu). K porušení zákazu lichvy ve smyslu § 1796 OZ naopak nedochází, je-li smlouva nepřiměřená jen ve vedlejším ujednání, kterým se strana zavazuje k plnění v nepřiměřené výši, jež však (materiálně) není úplatou za plnění poskytované podle smlouvy. Podle mého názoru tedy nelze smlouvu kvalifikovat jako lichevní proto, že je jí sjednána nepřiměřená výše úroků z prodlení nebo smluvní pokuty. Úroky z prodlení ani smluvní pokuta nemají povahu úplaty jakožto protiplnění za poskytnuté plnění stricto sensu; k jejich plnění je dlužník povinen až případě porušení smlouvy. Na ochranu dlužníka proti nepřiměřeným ujednáním o úroku z prodlení nebo o smluvní pokutě pamatuje zákon zvlášť, aniž vylučuje jejich přezkum z hlediska souladu s dobrými mravy. V souvislosti se změnou koncepce neplatnosti v novém občanském zákoníku panují v právní úprava zastoupenídoktríně spory ohledně významu zakotvení výslovné úpravy následku porušení zákazu lichvy v § 1796 OZ a významu vyloučení aplikace této úpravy pro případ, přestože nepředstavuje radikální systémovou změnu že je zneužitou stranou podnikatel, který uzavřel lichevní smlouvu při svém podnikání (alespoň u převažujícího zastoupení fyzických osob§ 1797 OZ). Veřejný pořádek a dobré mravy představují soubor základních pravidel právního řádu a základních hodnot společenského řádu, na jejichž dodržování je třeba bezvýhradně trvat. Neztotožňuji se proto s názorem, podle něhož může být nezákonné nebo nemravné protiprávní jednání relativně nebo absolutně neplatné podle toho, v jaké míře odporuje zákonu nebo dobrým mravům. Mají-li být veřejný pořádek a dobré mravy zachovány bezvýhradně, nelze ponechat na iniciativě strany právního jednání, zda a kdy se korektiv dobrých mravů či veřejného pořádku prosadí. Pojmově proto nelze jejich porušení sankcionovat toliko relativní neplatností právního jednání. Podle toho, zda je právní jednání ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem či s dobrými mravy, se právní posoudí pouze buď jako platné, nebo jako neplatné. Jako neplatné se pak posoudí právní jednání, které porušuje takové ustanovení, které je nepochybně a jednoznačně stanoveno na ochranu veřejného pořádku, nebo které odporuje takové hodnotě, která zřejmě patří mezi základní hodnoty společnosti. Právní jednání učiněné ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem nebo s dobrými mravy bude, vyžaduje-li jeho neplatnost smysl a účel zákona, neplatné vždy absolutně (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 OZ). S ohledem na teleologický výklad § 1796 OZ a právní úpravu následků právního jednání učiněného v rozporu se zákonem, jimž je zjevně narušen veřejný pořádek, nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy (§ 588 OZ), přináší celou řadu novinek v této práci odmítám většinově prosazovaný názor, podle něhož je lichevní smlouva neplatná relativně. Nelze souhlasit s tím, že § 1796 OZ stanovuje následek neplatnosti lichevní smlouvy toliko na ochranu poškozené strany. Smysl a změn oproti stávající právní úpravěúčel zákazu lichvy má širší význam, který spočívá nejen v ochraně práva jednotlivce svobodně nákladat se svým majetkem, ale rovněž v ochraně společnosti před působením lichvářů vůbec. Tyto změny jsou založeny Zákaz lichvy stanovuje § 1796 OZ ve veřejném zájmu jako jedno z pravidel na evolučním rozpracování stávající právní úpravy podle poznatků doktríny ochranu veřejného pořádku. K jeho porušení přihlédne soud i bez návrhu (§ 1796 OZ ve spojení s § 588 OZ). Úvahy o zachování smlouvy v platnosti proto, že smysl a reálných potřeb praxeúčel zákona nevyžaduje, aby její rozpor se zákonem vyvolal také její neplatnost (§ 580 odst. V případě zastoupení právnických osob vychází NOZ z německé koncepce zastoupení (organschaftliche Vertretung1 OZ), která nerozlišuje jednání statutárních orgánů a smluvního zástupce a hovoří vždy o „zastoupení“ právnické osobyzákonodárce vyloučil stanovením následku neplatnosti lichevní smlouvy přímo v § 1796 OZ. Hlavní výhodou navrhované právní úpravy je integrace celého institutu zastoupení do textu NOZ, díky čemuž lze lépe propojit obecnou a zvláštní úpravu jednotlivých pasáží. Názorně je to provedeno v celé hlavě třetí, části první NOZZ hlediska souladu s dobrými mravy může být přezkoumána rovněž smlouva lichevní povahy, která postupuje od všeobecných ustanovení o zastoupení bez ohledu na nespadá do působnosti § 1796 OZ proto, že nenaplňuje znaky skutkové podstaty lichvy vypočtené v § 1796 OZ. Ustanovení § 1797 OZ podle mého názoru nebrání tomu, aby jako neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 588 OZ byla posouzena rovněž smlouva uzavřená s podnikatelem v postavení slabší strany při jeho původpodnikání, přes úpravu smluvního zastoupení (zmocnění) až po specifika prokury. Řazení některých institutů bylo přehodnoceno a došlavyznačuje-li rekodifikační komise k závěruse vážnou poruchou ekvivalence, že mají obecné využitíporuchou vůle na straně zneužitého a prvkem zneužití. Z hlediska principu bezrozpornosti právního řádu není přijatelné na jedné straně prosazovat platnost zásady ochrany slabší strany [§ 3 odst. 2 písm. d) OZ, zařadila je k obecnějším ustanovením § 433 OZ] a zakazovat nepoctivé jednání (z dnešní marginální rubriky o smluvním zastoupení proto byly převedeny do všeobecných ustanovení základní pravidla excesu § 6 OZ), zneužití práva (§ 8 OZ) a právní jednání v rozporu veřejným pořádkem či ochrany dobré vírydobrými mravy (§ 588 OZ). Ohledně struktury , a řazení textu lze zajisté navrhovat i cokoli jinéhona druhé straně připustit takový výklad § 1797 OZ, zejména by bylo stejně tak možné postupovat i opačným způsobem, který popisuje prof. Tichý. Všeobecná ustanovení by bylo možno vypustit či zkrátit a obecný základ právní úpravy konstruovat v úpravě smluvního zastoupení, na niž podle něhož by se podnikatel proti lichevnímu jednání (coby konkretizovanému případu nepoctivého a nemravného právního jednání) nemohl vůbec bránit. Stejně tak však není možné § 1797 OZ zcela opomenout jako obsoletní. Za účelem prosazení možnosti spravedlivého postihu zvlášť zavrženíhodného lichevního jednání, lze však dopad § 1797 OZ ve vztahu k lichevním smlouvám uzavřeným s podnikatelem v postavení slabší strany při jeho podnikání contra verba legis zúžit použitím teleologické redukce jen na případy, kdy je odepření ochrany proti neekvivalentní smlouvě odůvodněno specifiky podnikatelského styku vyplývajícími ze zvláštního postavení podnikatele coby profesionála. Za lichevní nebude možno považovat jakoukoliv smlouvu, při jejímž uzavření dojde k naplnění skutkové podstaty lichvy popsané v § 1796 OZ. Naopak se některých z jiných dílů tam uvedených subjektivních znaků podnikatel nebude z povahy věci moci dovolat vůbec (např. zákonného zastoupení či prokury) odkazovalo. Takovéto řešení však považovala rekodifikační komise za méně vhodné a osobně se s jejím závěrem ztotožňuji. Ostatnělehkomyslnosti), žádné větší výhrady k systematice zastoupení nezazněly ani v opakovaných připomínkových řízeních. Oproti současnému znění občanského zákoníku došlo k celkovému posílení právní úpravy a řešení některých aspektů, které doposud nebyly upraveny vůbec, nebo nedostatečně zatímco jiné subjektivní znaky bude možné považovat jako právně relevantní pouze ve výjimečných případech (např. vznik zastoupenínezkušenost, specifika excesurozumová slabost, další zastoupení na základě nutné potřeby, odpovědnost za výběr substitučního zástupce, jiné formy plné moci než jen písemná a ústní, nové výslovné úpravy zastoupení právnických osob a podnikatelů, smluvní typ přímého zastoupení ve smlouvě o obchodním zastoupení apod.rozrušení). Připomínka profMožnost kvalifikace smlouvy uzavřené s podnikatelem v postavení slabší strany jako lichevní, a proto nemravné, přitom s ohledem na nezbytnost přítomnosti prvku vědomého zneužití momentální slabiny podnikatele k vyjednání plnění, které záměrně podstatně (kvalifikovaným způsobem) převyšuje protiplnění nabízené protistranou, nepovede k nejistotě v právním styku. Tichého k základnímu rozlišení zástupce a „falešného zástupce“ byla akceptována a zapracována do úvodního ustanovení Je totiž vyloučeno, aby nepodnikatel nebo podnikatel, který je momentálně v postavení silnější strany, uzavřel lichevní smlouvu, aniž by o zastoupení její lichevní povaze nevěděl. Lichevní smlouva ve smyslu § 1796 OZ je absolutně neplatná v plném rozsahu bez dalšího, jak předpokladá § 412 1796 OZ. Smlouva lichevní povahy neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 NOZve spojení s § 588 OZ může být částečně neplatná spíše jen teoreticky. Na existenci zastoupení lze skutečně usuzovat nejen z právního jednání, ale i z jiných okolnostíUjednání o výši úplaty ve většině případů nový občanský zákoník totiž nepovažuje za podstatnou náležitost smlouvy. Je-li proto zřejméPosiluje tak možnost posoudit ujednání o úplatě jako obsahově oddělitelné od zbytku smlouvy ve smyslu § 576 OZ. Pro případ, že někdo jedná za jinéhobyla výše úplaty stranami smlouvy sjednána neplatně, půjde zákon ale její výši dispozitivně nestanovuje. Sjednání úplatné smlouvy o nulové úplatě přitom může stěží vyhovět kritériu hypotetické vůle stran, jehož naplnění je podmínkou omezení neplatnosti smlouvy pouze na její část podle § 576 OZ. O moderaci nepřiměřené výše úplaty v zájmu zachování lichevní smlouvy v platnosti postupem podle § 577 OZ nelze uvažovat vzhledem k tomu, že je lichevní smlouva absolutně neplatná a že konvalidace absolutní neplatnosti není přípustná. I kdyby však lichevní smlouva měla být neplatná pouze relativně, nepřichází aplikace § 577 OZ v úvahu. Ustanovení § 577 OZ zmocňuje soud k zásahu do obsahu právního jednání zástupcepro případ, že důvod jeho neplatnosti spočívá toliko v nezákonném určení množstevního neho jiného rozsahu. Naopak připomínka směřující k dalšímu rozvolnění možností pro ustanovení substitučního zástupce bez dohody se zastoupeným akceptována nebyla, neboť již zavedení této možnosti pro případ nutné potřeby Důvodem neplatnosti lichevní smlouvy je však hrubý nepoměr vzájemných plnění pouze v kombinaci s prvkem zneužití poruchy vůle na straně slabší strany; sám o sobě tedy neplatnost smlouvy nepůsobí (viz § 415 1793 odst. 1 NOZ OZ, § 1796 OZ). Na případy lichvy proto § 577 OZ nedopadá. Narozdíl od názoru, který se prosazuje v právní doktríně, nepovažuji postup podle § 577 OZ za vhodný ani s ohledem na smysl a účel § 1796 OZ. Výsledek aplikace § 577 OZ totiž odporuje ochrannému účelu zákazu lichvy. Domnívám se, že kritérium hypotetické vůle stran, kterým je oproti současnému stavu výraznou a plně dostačující změnousoud ve svém uvážení omezen podle § 577 OZ, nedovoluje soudu moderovat nepřiměřenou výši úplaty jinak než směrem k výši obvyklé úplaty. Akceptována nebyla též připomínka týkající se jednání nezpůsobilého zástupceMožnost modifikace smlouvy podle § 577 OZ tudíž od sjednávání lichevních smluv lichváře nejen že neodrazuje, ale dokonce jej (s ohledem na nulové riziko, které podstupuje) motivuje k dalšímu porušování zákazu lichvy. Postup podle § 577 OZ tak sice zneužitého chrání před tíživými důsledky neplatnosti lichevní smlouvy v podobě povinnosti neprodleně lichváři vydat, oč se připouští zneužitý obohatil (např. celou úvěrovou jistinu), neumožňuje však, aby neplatnost stanovená coby následek lichevního jednání v zájmu ochrany dobré víry třetí osoby§ 1796 OZ spolu s oprávněním soudu k moderaci rozsahu bezdůvodného obohacení podle § 2999 OZ plnily funkci sankce vůči lichváři a (jejím prostřednictvím též) funkci generální prevence vůči potenciálním lichvářům. Na ochranu zneužitého pamatuje zákon v úpravě bezdůvodného obohacení. Pravidla o vypořádání bezdůvodného obohacení získaného plněním na základě neplatné lichevní smlouvy poskytují prostor pro moderaci rozsahu bezdůvodného obohacení se zohledněním smyslu a účelu zákazu lichvy (§ 2999 OZ). Současně úprava bezdůvodného obohacení rozlišující mezi poctivým a nepoctivým obohaceným představuje subtilním nástroj, pomocí něhož lze odstínit případné zavrženíhodné motivace zneužitého při zachování možnosti potrestání lichváře redukcí peněžité náhrady, která o této záležitosti nevěděla a ani nemohla vědět. Důvody tohoto řešení chápu, nicméně ve shodě s prof. Tichým mám jisté pochybnosti o tom, zda jimi lze prolomit obecná ustanovení o způsobilosti, resp. o neplatnosti právních úkonů, která podle mého názoru dopadají na zástupce stejně, jako na jakoukoli jinou osobu. Na druhou stranu je relevantní argument prof. Xxxxxxmu náleží z titulu bezdůvodného obohacení v případě, že zde nejde předmět bezdůvodného obohacení není dobře možné vydat. Při současné ochraně zneužitého před okamžitým nástupem povinnosti vydat lichváři předmět bezdůvodného obohacení (příp. vyklidit byt v případě nájemní lichvy) v důsledku neplatnosti lichevní smlouvy prostřednictvím pravidla nemo turpitudinem suam alegare potest (§ 6 odst. 2 OZ) vytvářejí pravidla o vypořádání bezdůvodného obohacení – narozdíl od navrhovaného postupu podle § 577 OZ – prostor pro postih lichvy a její úplné vymýcení. S ohledem na úpravu bezdůvodného obohacení a ochranu práv zástupcezneužitého stanovením zákazu prospěchu z vlastního protiprávního činu nebo stavu, který je pouze prostředníkemvyvolal, ale o odpovědnost za výběr zástupce není neplatnost lichevní smlouvy zneužitému na straně zastoupeného a ochranu dobré víry na straně třetí osoby. Pokud tomu tak je, mělo by být toto ustanovení přeřazeno ze všeobecných ustanovení do dílu o smluvním zastoupení, neboť za výběr zákonného zástupce nelze vyvozovat odpovědnost zastoupeného. V souladu s liberální koncepcí svobody a autonomie smluvní volnosti stran se navrhuje umožnit na základě dohody odchylné od zákona některá jednání, která současná právní úprava bez pádných důvodů zakazuje. Příkladem může být umožnění zastoupení osobou, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, pokud zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Jde typicky o problém soukromoprávní povahy, který nevyžaduje kogentní právní úpravu, neboť se nedotýká ochrany slabšího, třetích osob ani společnosti. I v tomto ohledu bylo vyhověno tomu, co ve svém textu uvádí prof. Tichý. Střet zájmů je definován rozporem mezi zájmy zástupce a zastoupeného, navíc je doplněn o vyvratitelnou domněnku, jedná-li zástupce za třetí osobu nebo ve vlastní věci. Možnost schválení (ratihabice) jednání učiněného ve střetu zájmů vyplývá podle mého názoru přímo z dispozitivní konstrukce § 413 odst. 1 NOZ a není třeba ji speciálně popisovat. Obdobný základ v liberalizaci právní úpravy má nově zavedená možnost dodatečného schválení jednatelství bez příkazu, která ovšem vyžaduje výslovnou úpravu ratihabice, neboť o zastoupení vůbec nešlo. Projevem autonomie smluvní volnosti je též vázanost účinků prokury již okamžikem jejího udělení, a nikoli až zápisem do obchodního rejstříku, či nově zavedená možnost sjednat důvody pro odvolání plné moci. Touto možností se částečně akceptuje připomínka prof. Tichého směřující k zavedení institutu neodvolatelné plné moci, ale k ochraně zmocnitele se zachovává právo odvolání zmocnění i pro jiný zvlášť závažný důvod. Některé změny jsou do jisté míry arbitrární a vycházejí z posunu vnímání praxe a potřeb společnosti. Za příklad takovéto změny lze považovat rozhodnutí o tom, zda mají v případě plurality zástupců jednat za zastoupeného všichni společně (jako je tomu dnes), nebo každý zvlášť. Ve shodě s doporučením týmu prof. Tichého se komise nakonec rozhodla pro změnu stávajícího pojetí a zavedení dispozitivního pravidla individuálního jednání každého zmocněnce. Navrhovaná právní úprava respektuje i doktrinální kritické požadavky vůči stávajícímu znění občanského zákoníku a odstraňuje proto například pojetí jednostranného „zastoupení na základě plné moci“ a nahrazuje jej teoreticky správnou koncepcí „smluvního zastoupení“ s důsledným promítnutím do terminologie i obsahu normativního textuújmu.

Závěr. Tématem mé bakalářské práce je pojem veřejnoprávní smlouvy a tak jsem se snažila tento institut probrat trochu více do hloubky. Jak jsem již v Úvodu své práce zmínila, bylo popsánoby možné se každé kapitole věnovat ještě mnohem hlouběji, než-li jsem se věnovala ve své práci. Ale to by už nebyla bakalářská práce nýbrž diplomová. Účelem této bakalářské práce bylo vytvořit ucelený náhled na veřejnoprávní smlouvy v českém právním řádu. Institutem veřejnoprávních smluv se zabývali již teoretici za dob Rakouska – Uherska, což může napovědět, že tento institut byl a bude velmi důležitý nejen pro náš právní řád. Avšak si dovolím říci, že institut veřejnoprávních smluv z hlediska četnosti a výskytu je pojmem poměrně moderním. Veřejnoprávní smlouvu můžeme definovat jako jednostranný či vícestranný právní akt. Stala se součástí moderní formy veřejné správy, kde veřejnoprávní smlouvy napomáhají k samotnému rozvoji veřejné správy. Důležitým aspektem je i zapojování čím dál většího počtu soukromých subjektů do výkonu veřejné správy. Do budoucna můžeme očekávat rozvoj veřejnoprávních smluv a dle mého názoru hlavně v oblastech subordinačních veřejnoprávních smluv. V bakalářské práci jsem uvedla členění dle zákon č. 500/2004 Sb., správního řádu na smlouvy koordinační a subordinační, veřejnoprávní smlouvy „mezi účastníky“ někdy se můžeme setkat i se zvláštními typy veřejnoprávních smluv. Veřejnoprávní smlouvy spadají do právní úpravy konkrétně do části páté správního řádu, kde se jedná o § 159 až 170. Hlavním rozdílem, který jsem v bakalářské práci uvedla je rozdíl mezi soukromoprávními smlouvami, které známě především z občanského práva. Konkrétně mám na mysli smluvní volnost, kde u veřejnoprávních smluv není tak široká jako u smluv soukromoprávních. Jedná se o požadovaný souhlas nadřízeného správního orgánu, který je třeba u veřejnoprávních smluv. V současné době se veřejnoprávní smlouvy nejčastěji uplatňují v podobě smluv koordinačních, a to zejména na úrovni obcí. Ve stavebním zákoně se objevují veřejnoprávní smlouvy subordinační, například jde o umístění stavby. Vzhledem k tomu, že cílem veřejnoprávních smluv je především zefektivnění a zjednodušení veřejné správy, tak i navrhovaná právní úprava zastoupení, přestože nepředstavuje radikální systémovou změnu (alespoň u převažujícího zastoupení fyzických osob), přináší celou řadu novinek a změn oproti stávající právní úpravě. Tyto změny jsou založeny na evolučním rozpracování stávající právní úpravy podle poznatků doktríny a reálných potřeb praxe. V případě zastoupení právnických osob vychází NOZ z německé koncepce zastoupení (organschaftliche Vertretung), která nerozlišuje jednání statutárních orgánů a smluvního zástupce a hovoří vždy o „zastoupení“ právnické osoby. Hlavní výhodou navrhované právní úpravy je integrace celého institutu zastoupení do textu NOZ, díky čemuž lze lépe propojit obecnou a zvláštní úpravu jednotlivých pasáží. Názorně je to provedeno v celé hlavě třetí, části první NOZ, která postupuje od všeobecných ustanovení o zastoupení bez ohledu na jeho původ, přes úpravu smluvního zastoupení (zmocnění) až po specifika prokury. Řazení některých institutů bylo přehodnoceno a došla-li rekodifikační komise k závěru, že mají obecné využití, zařadila je k obecnějším ustanovením (z dnešní marginální rubriky o smluvním zastoupení proto byly převedeny do všeobecných ustanovení základní pravidla excesu či ochrany dobré víry). Ohledně struktury a řazení textu lze zajisté navrhovat i cokoli jiného, zejména by bylo stejně tak možné postupovat i opačným způsobem, který popisuje prof. Tichý. Všeobecná ustanovení by bylo možno vypustit či zkrátit a obecný základ právní úpravy konstruovat v úpravě smluvního zastoupení, na niž by se z jiných dílů (např. zákonného zastoupení či prokury) odkazovalo. Takovéto řešení však považovala rekodifikační komise za méně vhodné a osobně se s jejím závěrem ztotožňuji. Ostatně, žádné větší výhrady k systematice zastoupení nezazněly ani v opakovaných připomínkových řízeních. Oproti současnému znění občanského zákoníku došlo k celkovému posílení právní úpravy a řešení některých aspektů, které doposud nebyly upraveny vůbec, nebo nedostatečně (např. vznik zastoupení, specifika excesu, další zastoupení na základě nutné potřeby, odpovědnost za výběr substitučního zástupce, jiné formy plné moci než jen písemná a ústní, nové výslovné úpravy zastoupení právnických osob a podnikatelů, smluvní typ přímého zastoupení ve smlouvě o obchodním zastoupení apod.). Připomínka prof. Tichého k základnímu rozlišení zástupce a „falešného zástupce“ byla akceptována a zapracována do úvodního ustanovení o zastoupení v § 412 odst. 1 NOZ. Na existenci zastoupení lze skutečně usuzovat nejen z právního jednání, ale i z jiných okolností. Je-li proto zřejmé, že někdo jedná za jiného, půjde o jednání zástupce. Naopak připomínka směřující k dalšímu rozvolnění možností pro ustanovení substitučního zástupce bez dohody se zastoupeným akceptována nebyla, neboť již zavedení této možnosti pro případ nutné potřeby v § 415 odst. 1 NOZ je oproti současnému stavu výraznou a plně dostačující změnou. Akceptována nebyla též připomínka týkající se jednání nezpůsobilého zástupce, které se připouští v zájmu ochrany dobré víry třetí osoby, která o této záležitosti nevěděla a ani nemohla vědět. Důvody tohoto řešení chápu, nicméně ve shodě s prof. Tichým mám jisté pochybnosti o tom, zda jimi lze prolomit obecná ustanovení o způsobilosti, resp. o neplatnosti právních úkonů, která podle mého názoru dopadají na zástupce stejně, jako na jakoukoli jinou osobu. Na druhou stranu je relevantní argument prof. Xxxxxx, že zde nejde o ochranu práv zástupce, který je pouze prostředníkem, ale o odpovědnost za výběr zástupce na straně zastoupeného se budou ještě veřejnoprávní smlouvy vyvíjet a ochranu dobré víry na straně třetí osoby. Pokud tomu tak je, mělo by být toto ustanovení přeřazeno ze všeobecných ustanovení do dílu o smluvním zastoupení, neboť za výběr zákonného zástupce nelze vyvozovat odpovědnost zastoupeného. V souladu s liberální koncepcí svobody a autonomie smluvní volnosti stran se navrhuje umožnit na základě dohody odchylné od zákona některá jednání, která současná právní úprava bez pádných důvodů zakazuje. Příkladem může být umožnění zastoupení osobou, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, pokud zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Jde typicky o problém soukromoprávní povahy, který nevyžaduje kogentní právní úpravu, neboť se nedotýká ochrany slabšího, třetích osob ani společnosti. I v tomto ohledu bylo vyhověno tomu, co ve svém textu uvádí prof. Tichý. Střet zájmů je definován rozporem mezi zájmy zástupce a zastoupeného, navíc je doplněn o vyvratitelnou domněnku, jedná-li zástupce za třetí osobu nebo ve vlastní věci. Možnost schválení (ratihabice) jednání učiněného ve střetu zájmů vyplývá podle mého názoru přímo z dispozitivní konstrukce § 413 odst. 1 NOZ a není třeba ji speciálně popisovat. Obdobný základ v liberalizaci právní úpravy má nově zavedená možnost dodatečného schválení jednatelství bez příkazu, která ovšem vyžaduje výslovnou úpravu ratihabice, neboť o zastoupení vůbec nešlo. Projevem autonomie smluvní volnosti je též vázanost účinků prokury již okamžikem jejího udělení, a nikoli až zápisem do obchodního rejstříku, či nově zavedená možnost sjednat důvody pro odvolání plné moci. Touto možností se částečně akceptuje připomínka prof. Tichého směřující k zavedení institutu neodvolatelné plné moci, ale k ochraně zmocnitele se zachovává právo odvolání zmocnění i pro jiný zvlášť závažný důvod. Některé změny jsou do jisté míry arbitrární a vycházejí z posunu vnímání praxe a potřeb společnosti. Za příklad takovéto změny lze považovat rozhodnutí o tom, zda mají v případě plurality zástupců jednat za zastoupeného všichni společně (jako je tomu dnes), nebo každý zvlášť. Ve shodě s doporučením týmu prof. Tichého se komise nakonec rozhodla pro změnu stávajícího pojetí a zavedení dispozitivního pravidla individuálního jednání každého zmocněnce. Navrhovaná právní úprava respektuje i doktrinální kritické požadavky vůči stávajícímu znění občanského zákoníku a odstraňuje proto například pojetí jednostranného „zastoupení na základě plné moci“ a nahrazuje jej teoreticky správnou koncepcí „smluvního zastoupení“ s důsledným promítnutím do terminologie i obsahu normativního textutento institut nezanikne.

Závěr. Jak bylo popsáno, tak i navrhovaná právní úprava zastoupení, přestože nepředstavuje radikální systémovou změnu (alespoň u převažujícího zastoupení fyzických osob), přináší celou řadu novinek a změn oproti stávající právní úpravě. Tyto změny jsou založeny na evolučním rozpracování stávající právní úpravy podle poznatků doktríny a reálných potřeb praxe. V případě zastoupení právnických osob vychází NOZ z německé koncepce zastoupení (organschaftliche Vertretung)úvodu práce byla nastolena výzkumná otázka, která nerozlišuje jednání statutárních orgánů vzhledem k jejímu charakteru byla dále rozvedena do jednotlivých dílčích otázek. Na tyto dílčí otázky pak byly v jednotlivých částech práce hledány odpovědi. Níže je tak prezentována snaha o jejich vyjádření, jež tyto odpovědi shrnuje a smluvního zástupce a hovoří vždy o „zastoupení“ právnické osoby. Hlavní výhodou navrhované právní úpravy je integrace celého institutu zastoupení do textu NOZ, díky čemuž lze lépe propojit obecnou a zvláštní úpravu jednotlivých pasáží. Názorně je to provedeno v celé hlavě třetí, části první NOZ, která postupuje od všeobecných ustanovení o zastoupení bez ohledu na jeho původ, přes úpravu smluvního zastoupení (zmocnění) až po specifika prokury. Řazení některých institutů bylo přehodnoceno a došla-li rekodifikační komise k závěru, že mají obecné využití, zařadila je k obecnějším ustanovením (z dnešní marginální rubriky o smluvním zastoupení proto byly převedeny do všeobecných ustanovení základní pravidla excesu či ochrany dobré víry). Ohledně struktury a řazení textu lze zajisté navrhovat i cokoli jiného, zejména by bylo stejně tak možné postupovat i opačným způsobem, který popisuje prof. Tichý. Všeobecná ustanovení by bylo možno vypustit či zkrátit a obecný základ právní úpravy konstruovat v úpravě smluvního zastoupení, na niž by snaží se z jiných dílů (napřnich vyvodit závěry. zákonného zastoupení či prokury) odkazovaloZásada svěřených pravomocí jako zásada, podle které jedná Unie pouze v mezích svěřených jí ve smlouvách, Lisabonskou smlouvou nedoznala změny, naopak, tato zásada byla touto revizí primárního práva zdůrazněna. Takovéto řešení však považovala rekodifikační komise za méně vhodné Tuto zásadu narušuje doktrína implicitních pravomocí a osobně se s jejím závěrem ztotožňujidoložka flexibility. Ostatně, žádné větší výhrady k systematice zastoupení nezazněly ani v opakovaných připomínkových řízeních. Oproti současnému znění občanského zákoníku došlo k celkovému posílení právní úpravy a řešení některých aspektů, které doposud nebyly upraveny vůbec, nebo nedostatečně (např. vznik zastoupení, specifika excesu, další zastoupení na základě nutné potřeby, odpovědnost za výběr substitučního zástupce, jiné formy plné moci než jen písemná a ústní, nové výslovné úpravy zastoupení právnických osob a podnikatelů, smluvní typ přímého zastoupení ve smlouvě o obchodním zastoupení apod.). Připomínka prof. Tichého k základnímu rozlišení zástupce a „falešného zástupce“ Působnost doložky flexibility byla akceptována a zapracována do úvodního ustanovení o zastoupení v § 412 odst. 1 NOZ. Na existenci zastoupení lze skutečně usuzovat nejen z právního jednání, ale i z jiných okolností. Je-li proto zřejmé, že někdo jedná za jiného, půjde o jednání zástupce. Naopak připomínka směřující k dalšímu rozvolnění možností pro ustanovení substitučního zástupce bez dohody se zastoupeným akceptována nebylarozšířena, neboť se již zavedení této možnosti neomezuje na oblast společného trhu a nově se vztahuje na veškeré cíle stanovené Smlouvami, což se může jevit jako značné rozšíření pro případ nutné potřeby v § 415 odst. 1 NOZ je oproti současnému stavu výraznou a plně dostačující změnou. Akceptována nebyla též připomínka týkající se jednání nezpůsobilého zástupce, které se připouští v zájmu ochrany dobré víry třetí osoby, která o této záležitosti nevěděla a ani nemohla vědět. Důvody tohoto řešení chápu, nicméně ve shodě s prof. Tichým mám jisté pochybnosti o tom, zda jimi lze prolomit obecná ustanovení o způsobilosti, resp. o neplatnosti právních úkonů, která podle mého názoru dopadají na zástupce stejně, jako na jakoukoli jinou osobusféru její možné aplikace. Na druhou stranu je relevantní argument profvýklad pojmu „cíle stanovené Smlouvami“ restriktivně korigován prohlášeními připojenými k závěrečnému aktu, jakkoli tato prohlášení nejsou právně závazná. XxxxxxTato prohlášení i přes svou nezávaznou povahu rovněž vyzdvihl Ústavní soud v nálezu Xxxxxxx X, neboť dle jeho názoru zúžila možnost skrytého rozšiřování pravomocí Unie. Rovněž zdůrazňuje, že zde nejde judikatura Soudního dvora je stále relevantní i ve vztahu k čl. 352 SFEU a doložka flexibility tak nemůže sloužit jako základ pro rozšiřování pravomocí Unie mimo obecný základ vytvořený ustanoveními Smlouvy jako celku, přičemž doložka flexibility je integrální součástí institucionálního systému založeného na principu svěřených pravomocí. Ústavní soud rovněž odmítl, že by doložka flexibility mohla znamenat přenesení kompetenční kompetence. Přes jasnou a srozumitelnou argumentaci Ústavního soudu nelze však přehlížet fakt, že doložka flexibility zmocňuje orgány Unie jednat za situace, kdy chybí konkrétní zmocnění, přičemž její použití není omezeno na oblast společného trhu. To ostatně zdůraznil i Spolkový ústavní soud. Je možno konstatovat, že doložka flexibility dle Lisabonské smlouvy je silnějším nástrojem v rukou orgánů Unie, přičemž nová posílená role národních parlamentů (a tedy i členských států) při kontrole zásady subsidiarity není jeho odpovídající protiváhou. Lisabonská smlouva zavádí kategorizaci pravomocí z pohledu míry zapojení Unie na přijímání právně závazných aktů, která směřuje k jejich přesnějšímu vymezení. Smlouvy tak poprvé obsahují určitý kompetenční řád a lze konstatovat, že vymezení jednotlivých typů pravomocí se zásadně neodchyluje od dosavadní judikatury Soudního dvora. Jako do určité míry problematická se jeví doktrína preempce pro oblasti konkurujících pravomocí v rámci pravomocí sdílených, která je výslovně vyjádřena ve Smlouvách. Členské státy mohou v těchto oblastech vykonávat pravomoc pouze v rozsahu, jakém ji Unie nevykonala nebo přestala vykonávat. Pravomoc členských států je tak zbytkovou pravomocí. Unie tedy může v těchto oblastech získat dle svého uvážení velmi silnou pozici. 225 Dle mého názoru by přesnější delimitace sdílených pravomocí v rámci konkurujících pravomocí měla být předmětem diskuse v rámci další revize primárního práva, jakkoli by nalezení optimálního řešení bylo obtížné, ne-li téměř nemožné. Celkově lze však kategorizaci pravomocí provedenou Lisabonskou ve srovnání s minulou úpravou hodnotit pozitivně, a to zejména s ohledem na její větší přehlednost a jasnost, což také vyjádřil Ústavní soud v nálezu Xxxxxxx X. Kontrola dodržení zásady subsidiarity je často považována za klíč k posílené roli národních parlamentů dle Lisabonské smlouvy. Toto posílení bylo uskutečněno zavedením kontroly ex ante, tzv. procedurou včasného varování, a získáním aktivní legitimace pro žalobu dle čl. 263 SFEU z důvodu porušení zásady subsidiarity. Jedná se v obou případech jistě o ochranu práv zástupcekrok správným směrem. V případě předběžné kontroly se však jeví jako problematická osmitýdenní lhůta pro zaslání odůvodněného stanoviska, který a to z několika důvodů. Jednak vzhledem k objemu legislativní činnosti a jednak vhledem k odborné náročnosti posouzení dopadu navrhovaného právního aktu. To ve výsledku vede k tomu, že dosažení potřebného počtu hlasů k aktivaci žluté nebo oranžové karty je pouze prostředníkemvelmi obtížné. 226 Pro řešení tohoto ne zcela ideálního stavu považuji za důležité přiměřeně prodloužit lhůtu osmi týdnů. Nelze však zapomínat na to, ale o odpovědnost za výběr zástupce na straně zastoupeného že národní parlamenty nicméně nemohou legislativní proces zablokovat a ochranu dobré víry na straně třetí osobynejsou v tomto ohledu „pány situace“. Pokud tomu tak jeJsem toho názoru, mělo že touto možností by být toto ustanovení přeřazeno ze všeobecných ustanovení do dílu o smluvním zastoupeníměla zákonodárná tělesa členských států disponovat, neboť za výběr zákonného zástupce současný systém včasného varování je skutečně pouze varováním nikoliv skutečnou kontrolou. Posílení pozice národních parlamentů je tak v tomto ohledu do jisté míry symbolické. Pozitivně nelze vyvozovat odpovědnost zastoupenéhohodnotit ani vymezení tzv. V souladu testu subsidiarity, neboť ve srovnání s liberální koncepcí svobody a autonomie smluvní volnosti stran se navrhuje umožnit na základě dohody odchylné od zákona některá jednáníprotokolem připojeným k Amsterodamské smlouvě je dokonce ještě více nekonkrétní. Ukazuje se, která současná právní úprava bez pádných důvodů zakazuježe subsidiarita je spíše otázkou politickou než čistě ekonomickou či právní. Příkladem může být umožnění zastoupení osobou, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, pokud zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Jde typicky o problém soukromoprávní povahy, který nevyžaduje kogentní právní úpravuTento stav však není ideální, neboť se nedotýká ochrany slabšíhotím vytrácí pevně stanovená kritéria, třetích osob ani společnosti. I v tomto ohledu podle kterých by bylo vyhověno tomumožno posoudit, co ve svém textu uvádí prof. Tichý. Střet zájmů je definován rozporem mezi zájmy zástupce a zastoupeného, navíc je doplněn o vyvratitelnou domněnku, jednázda-li zástupce za třetí osobu nebo ve vlastní věcije činnost Unie oprávněná či nikoliv. Možnost schválení (ratihabice) jednání učiněného ve střetu zájmů vyplývá podle mého názoru přímo z dispozitivní konstrukce § 413 odst. 1 NOZ S jistou mírou zjednodušení a není třeba ji speciálně popisovat. Obdobný základ špetkou ironie lze říci, že při navržení legislativního aktu postačuje, pokud Komise prohlásí, že v liberalizaci právní úpravy má nově zavedená možnost dodatečného schválení jednatelství bez příkazu, která ovšem vyžaduje výslovnou úpravu ratihabice, neboť o zastoupení vůbec nešlo. Projevem autonomie smluvní volnosti je též vázanost účinků prokury již okamžikem jejího udělení, a nikoli až zápisem do obchodního rejstříku, či nově zavedená možnost sjednat důvody pro odvolání plné moci. Touto možností souladu se částečně akceptuje připomínka prof. Tichého směřující k zavedení institutu neodvolatelné plné moci, ale k ochraně zmocnitele se zachovává právo odvolání zmocnění i pro jiný zvlášť závažný důvod. Některé změny jsou do jisté míry arbitrární a vycházejí z posunu vnímání praxe a potřeb společnosti. Za příklad takovéto změny lze považovat rozhodnutí o tom, zda mají v případě plurality zástupců jednat za zastoupeného všichni společně (jako je tomu dnes), nebo každý zvlášť. Ve shodě s doporučením týmu prof. Tichého se komise nakonec rozhodla pro změnu stávajícího pojetí a zavedení dispozitivního pravidla individuálního jednání každého zmocněnce. Navrhovaná právní úprava respektuje i doktrinální kritické požadavky vůči stávajícímu znění občanského zákoníku a odstraňuje proto například pojetí jednostranného „zastoupení na základě plné moci“ a nahrazuje jej teoreticky správnou koncepcí „smluvního zastoupení“ s důsledným promítnutím do terminologie i obsahu normativního textuzásadou subsidiarity je.

Závěr. Jak Na konec bych chtěl zopakovat a zdůraznit ty závěry ke kterým se v práci došlo a které považuji za nejdůležitější a do určité míry i překvapivé. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZ. V rámci některé z použité literatury je úprava OZ v určitých částech kritizována, je však nasnadě říci, že tato kritika nové úpravy, která byla v práci rozebrána, byla v naprosté většině snadno vyvratitelná a závěry dostatečně argumentačně podloženy. Příkladem může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy pro platnost a vznik závazku. Dále v práci bylo popsánodocíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednání, který je souladnější se smyslem a účelem zákona. Tedy zejména, že právní jednání se stává právním jednání od momentu, kdy naplňuje rozebírané náležitosti. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti a účinkem právního jednání. Lze také konstatovat, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednání, tak i navrhovaná právní úprava zastoupenídostatečného rozboru toho co je podstatou smlouvy a závazku a to jak v mezích teoretických, přestože nepředstavuje radikální systémovou změnu tak i zákonných s možným využitím výsledků v teorii i v praxi. Ustanovení OZ, která byla v práci rozebírána lze shledat za dostačující k účelům, ke kterým by měla sloužit a které jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudů, příkladem může být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (alespoň u převažujícího zastoupení fyzických osobsmlouva, závazek, ujednání), přináší celou řadu novinek a změn oproti stávající právní úpravě. Tyto změny jsou založeny na evolučním rozpracování stávající právní úpravy podle poznatků doktríny a reálných potřeb praxepřípadně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivý, poctivě v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užívání. V případě zastoupení právnických osob vychází NOZ z německé koncepce zastoupení (organschaftliche Vertretung)práci byla poměrně důkladně rozebrána a rozlišena kauza od právního důvodu. Kauzu jakožto odpověď k tomu, která nerozlišuje jednání statutárních orgánů a smluvního zástupce a hovoří vždy o „zastoupení“ právnické osobyproč k dané právní skutečnosti došlo od právního důvodu, jakožto odpovědi k tomu, proč má dlužník povinnost. Hlavní výhodou navrhované právní úpravy je integrace celého institutu zastoupení do textu NOZ, díky čemuž lze lépe propojit obecnou a zvláštní úpravu jednotlivých pasáží. Názorně je to provedeno v celé hlavě třetí, části první NOZ, která postupuje od všeobecných ustanovení o zastoupení bez ohledu na jeho původ, přes úpravu smluvního zastoupení (zmocnění) až po specifika prokury. Řazení některých institutů bylo přehodnoceno a došla-li rekodifikační komise Došlo se také k závěru, že mají obecné využitíkauza a její samotná existence není podmínkou platnosti a vzniku smlouvy, zařadila je k obecnějším ustanovením (má však vliv například na vynutitelnost práv a povinností z dnešní marginální rubriky o smluvním zastoupení proto byly převedeny do všeobecných ustanovení základní pravidla excesu ní vyplývající. Z této práce by mohla například vycházet další práce zabývající se změnou či ochrany dobré víry). Ohledně struktury zánikem závazku, neplatnosti právního jednání a řazení textu lze zajisté navrhovat i cokoli jiného, zejména by bylo stejně tak možné postupovat i opačným způsobem, který popisuje prof. Tichý. Všeobecná ustanovení by bylo možno vypustit či zkrátit a obecný základ vliv formy na právní úpravy konstruovat v úpravě smluvního zastoupení, na niž by se z jiných dílů (např. zákonného zastoupení či prokury) odkazovalo. Takovéto řešení však považovala rekodifikační komise za méně vhodné a osobně se s jejím závěrem ztotožňuji. Ostatně, žádné větší výhrady k systematice zastoupení nezazněly ani v opakovaných připomínkových řízeních. Oproti současnému znění občanského zákoníku došlo k celkovému posílení právní úpravy a řešení některých aspektů, které doposud nebyly upraveny vůbec, nebo nedostatečně (např. vznik zastoupení, specifika excesu, další zastoupení na základě nutné potřeby, odpovědnost za výběr substitučního zástupce, jiné formy plné moci než jen písemná a ústní, nové výslovné úpravy zastoupení právnických osob a podnikatelů, smluvní typ přímého zastoupení ve smlouvě o obchodním zastoupení apod.). Připomínka prof. Tichého k základnímu rozlišení zástupce a „falešného zástupce“ byla akceptována a zapracována do úvodního ustanovení o zastoupení v § 412 odst. 1 NOZ. Na existenci zastoupení lze skutečně usuzovat nejen z právního jednání, ale i či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku z jiných okolnostíjiného právního důvodu. Je-li proto zřejméARISTOTEL. The Nicomachean Ethics. 5. vydání London: Kegan, že někdo jedná za jinéhoTrench, půjde o jednání zástupceTrubner, 1893. Naopak připomínka směřující k dalšímu rozvolnění možností pro ustanovení substitučního zástupce bez dohody se zastoupeným akceptována nebyla[online] [cit. 19. února 2015]. Dostupné na <xxxx://xxx.xxxxxxxxxxx.xxx/xxxxxx/xxxxxxxxx-xxx-xxxxxxxxxxx- ethics>. XXXXX, neboť již zavedení této možnosti pro případ nutné potřeby v § 415 odstXxxxxxxx. 1 NOZ je oproti současnému stavu výraznou in PŘESPOLE, Xxxx. (přel.) Ius regale montanorum aneb právo královské hornikuov. 2. XXXX, Xxxx. X. Xxxxxx dějiny na území České republiky. Praha: Linde, 2003. 474 x. XXXXXX, Xxx, XXXXXXX, Xxxx, XXXXXXXXX, Xxxxxxxx a plně dostačující změnoukol. Akceptována nebyla též připomínka týkající se jednání nezpůsobilého zástupceObčanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: Obecná část. Praha Xxxxxxx Kluwer ČR, které se připouští v zájmu ochrany dobré víry třetí osoby, která o této záležitosti nevěděla a ani nemohla vědět2013. Důvody tohoto řešení chápu, nicméně ve shodě s prof. Tichým mám jisté pochybnosti o tom, zda jimi lze prolomit obecná ustanovení o způsobilosti, resp. o neplatnosti právních úkonů, která podle mého názoru dopadají na zástupce stejně, jako na jakoukoli jinou osobu. Na druhou stranu je relevantní argument prof. Xxxxxx, že zde nejde o ochranu práv zástupce, který je pouze prostředníkem, ale o odpovědnost za výběr zástupce na straně zastoupeného a ochranu dobré víry na straně třetí osoby. Pokud tomu tak je, mělo by být toto ustanovení přeřazeno ze všeobecných ustanovení do dílu o smluvním zastoupení, neboť za výběr zákonného zástupce nelze vyvozovat odpovědnost zastoupeného. V souladu s liberální koncepcí svobody a autonomie smluvní volnosti stran se navrhuje umožnit na základě dohody odchylné od zákona některá jednání, která současná právní úprava bez pádných důvodů zakazuje. Příkladem může být umožnění zastoupení osobou, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, pokud zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Jde typicky o problém soukromoprávní povahy, který nevyžaduje kogentní právní úpravu, neboť se nedotýká ochrany slabšího, třetích osob ani společnosti. I v tomto ohledu bylo vyhověno tomu, co ve svém textu uvádí prof. Tichý. Střet zájmů je definován rozporem mezi zájmy zástupce a zastoupeného, navíc je doplněn o vyvratitelnou domněnku, jedná-li zástupce za třetí osobu nebo ve vlastní věci. Možnost schválení (ratihabice) jednání učiněného ve střetu zájmů vyplývá podle mého názoru přímo z dispozitivní konstrukce § 413 odst. 1 NOZ a není třeba ji speciálně popisovat. Obdobný základ v liberalizaci právní úpravy má nově zavedená možnost dodatečného schválení jednatelství bez příkazu, která ovšem vyžaduje výslovnou úpravu ratihabice, neboť o zastoupení vůbec nešlo. Projevem autonomie smluvní volnosti je též vázanost účinků prokury již okamžikem jejího udělení, a nikoli až zápisem do obchodního rejstříku, či nově zavedená možnost sjednat důvody pro odvolání plné moci. Touto možností se částečně akceptuje připomínka prof. Tichého směřující k zavedení institutu neodvolatelné plné moci, ale k ochraně zmocnitele se zachovává právo odvolání zmocnění i pro jiný zvlášť závažný důvod. Některé změny jsou do jisté míry arbitrární a vycházejí z posunu vnímání praxe a potřeb společnosti. Za příklad takovéto změny lze považovat rozhodnutí o tom, zda mají v případě plurality zástupců jednat za zastoupeného všichni společně (jako je tomu dnes), nebo každý zvlášť. Ve shodě s doporučením týmu prof. Tichého se komise nakonec rozhodla pro změnu stávajícího pojetí a zavedení dispozitivního pravidla individuálního jednání každého zmocněnce. Navrhovaná právní úprava respektuje i doktrinální kritické požadavky vůči stávajícímu znění občanského zákoníku a odstraňuje proto například pojetí jednostranného „zastoupení na základě plné moci“ a nahrazuje jej teoreticky správnou koncepcí „smluvního zastoupení“ s důsledným promítnutím do terminologie i obsahu normativního textu.432 x.

Závěr. Jak bylo popsánoVeřejnoprávní smlouvy dostaly s přijetím nového správního řádu zcela nový rozměr, neboť jejich nová obecná a jednotná úprava je základem pro jejich širší uplatnění. Nový správní řád má na svědomí kromě řady jiných přínosů pro český právní řád také to, že se tak tradiční institut, jako jsou veřejnoprávní smlouvy, dostal doslova na světlo, stala se z něj moderní forma činnosti veřejné správy a z reakcí, ať už osob, kterým přísluší možnost stát se smluvní stranou veřejnoprávní smlouvy, nebo samotné veřejnosti na tuto možnost, tedy možnost uzavírat veřejnoprávní smlouvy a dát jim tak přednost před autoritativním správním uvážením, je patrno, že je institutem, který náš právní řád doslova postrádal. Přínosem veřejnoprávních smluv jako takových je to, že úprava určitých otázek, která byla dosud (do přijetí nového správního řádu) závislá na autoritativním uvážením, může být nyní závislá na dohodě stran, což umožňuje flexibilitu úpravy předmětu veřejnoprávní smlouvy v mezích zákona, omezuje počty následných sporů a zefektivňuje výkon veřejné správy. Navíc nová právní úprava přinesla možnost uzavírat veřejnoprávní smlouvy v oblastech, kde to dříve díky zákonným mezerám nebylo možné. Je zřejmě zbytečné uvádět výčet všech pozitiv, které veřejnoprávním smlouvám přísluší, neboť tyto jednotlivě vyplývají téměř z každé z předchozích devíti kapitol diplomové práce, která se snaží přinést obecný a ucelený pohled na veřejnoprávní smlouvy, vycházející jak z úpravy v novém správním řádu, tak i navrhovaná právní úprava zastoupení, přestože nepředstavuje radikální systémovou změnu (alespoň u převažujícího zastoupení fyzických osob), přináší celou řadu novinek a změn oproti stávající právní úpravěz jednotlivých zvláštních zákonů. Tyto změny jsou založeny na evolučním rozpracování stávající právní úpravy podle poznatků doktríny a reálných potřeb Za vše mluví praxe. V případě zastoupení právnických osob vychází NOZ z německé koncepce zastoupení (organschaftliche Vertretung), která nerozlišuje jednání statutárních orgánů a smluvního zástupce a hovoří vždy o „zastoupení“ právnické osoby. Hlavní výhodou navrhované právní úpravy je integrace celého institutu zastoupení do textu NOZ, díky čemuž lze lépe propojit obecnou a zvláštní úpravu jednotlivých pasáží. Názorně je to provedeno v celé hlavě třetí, části první NOZ, která postupuje od všeobecných ustanovení o zastoupení bez ohledu na jeho původ, přes úpravu smluvního zastoupení (zmocnění) až po specifika prokury. Řazení některých institutů bylo přehodnoceno a došla-li rekodifikační komise k závěru, že mají obecné využití, zařadila je k obecnějším ustanovením (z dnešní marginální rubriky o smluvním zastoupení proto byly převedeny do všeobecných ustanovení základní pravidla excesu či ochrany dobré víry). Ohledně struktury a řazení textu lze zajisté navrhovat i cokoli jiného, zejména by bylo stejně tak možné postupovat i opačným způsobem, který popisuje prof. Tichý. Všeobecná ustanovení by bylo možno vypustit či zkrátit a obecný základ právní úpravy konstruovat v úpravě smluvního zastoupení, na niž by se z jiných dílů (např. zákonného zastoupení či prokury) odkazovalo. Takovéto řešení však považovala rekodifikační komise za méně vhodné a osobně se s jejím závěrem ztotožňuji. Ostatně, žádné větší výhrady k systematice zastoupení nezazněly ani v opakovaných připomínkových řízeních. Oproti současnému znění občanského zákoníku došlo k celkovému posílení právní úpravy a řešení některých aspektů, které doposud nebyly upraveny vůbec, nebo nedostatečně (např. vznik zastoupení, specifika excesu, další zastoupení na základě nutné potřeby, odpovědnost za výběr substitučního zástupce, jiné formy plné moci než jen písemná a ústní, nové výslovné úpravy zastoupení právnických osob a podnikatelů, smluvní typ přímého zastoupení ve smlouvě o obchodním zastoupení apod.). Připomínka prof. Tichého k základnímu rozlišení zástupce a „falešného zástupce“ byla akceptována a zapracována do úvodního ustanovení o zastoupení v § 412 odst. 1 NOZ. Na existenci zastoupení lze skutečně usuzovat nejen z právního jednání, ale i z jiných okolností. Je-li proto zřejmé, že někdo jedná za jiného, půjde o jednání zástupce. Naopak připomínka směřující k dalšímu rozvolnění možností pro ustanovení substitučního zástupce bez dohody se zastoupeným akceptována nebyla, neboť již zavedení této možnosti pro případ nutné potřeby v § 415 odst. 1 NOZ je oproti současnému stavu výraznou a plně dostačující změnou. Akceptována nebyla též připomínka týkající se jednání nezpůsobilého zástupce, které se připouští v zájmu ochrany dobré víry třetí osoby, která o této záležitosti nevěděla a ani nemohla vědět. Důvody tohoto řešení chápu, nicméně ve shodě s prof. Tichým mám jisté pochybnosti o tom, zda jimi lze prolomit obecná ustanovení o způsobilosti, resp. o neplatnosti právních úkonů, která podle mého názoru dopadají na zástupce stejně, jako na jakoukoli jinou osobu. Na druhou stranu je relevantní argument prof. Xxxxxx, že zde nejde o ochranu práv zástupce, který je pouze prostředníkem, ale o odpovědnost za výběr zástupce na straně zastoupeného a ochranu dobré víry na straně třetí osoby. Pokud tomu tak je, mělo by být toto ustanovení přeřazeno ze všeobecných ustanovení do dílu o smluvním zastoupení, neboť za výběr zákonného zástupce nelze vyvozovat odpovědnost zastoupeného. V souladu s liberální koncepcí svobody a autonomie smluvní volnosti stran se navrhuje umožnit na základě dohody odchylné od zákona některá jednání, která současná právní úprava bez pádných důvodů zakazuje. Příkladem může být umožnění zastoupení osobou, jejíž zájmy jsou těch několik málo let existence obecné úpravy veřejnoprávních smluv je zřejmý nárůst v rozporu se zájmy zastoupeného, pokud zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Jde typicky o problém soukromoprávní povahy, který nevyžaduje kogentní právní úpravu, neboť se nedotýká ochrany slabšího, třetích osob ani společnosti. I v tomto ohledu bylo vyhověno tomu, co ve svém textu uvádí prof. Tichý. Střet zájmů je definován rozporem mezi zájmy zástupce a zastoupeného, navíc je doplněn o vyvratitelnou domněnku, jedná-li zástupce za třetí osobu nebo ve vlastní věci. Možnost schválení (ratihabice) jednání učiněného ve střetu zájmů vyplývá podle mého názoru přímo z dispozitivní konstrukce § 413 odst. 1 NOZ a není třeba ji speciálně popisovat. Obdobný základ v liberalizaci právní úpravy má nově zavedená možnost dodatečného schválení jednatelství bez příkazu, která ovšem vyžaduje výslovnou úpravu ratihabice, neboť o zastoupení vůbec nešlo. Projevem autonomie smluvní volnosti je též vázanost účinků prokury již okamžikem jejího uděleníjejich uzavírání, a nikoli až zápisem do obchodního rejstříkuto ke všeobecné spokojenosti. Vzhledem k poměrně nedávnému vzniku obecné úpravy veřejnoprávních smluv nejsou ještě zdaleka tak využívány, či nově zavedená možnost sjednat důvody pro odvolání plné mocijak by si zasloužily. Touto možností se částečně akceptuje připomínka prof. Tichého směřující Je však jisté, že veřejnoprávní smlouvy mají slibnou budoucnost a předpokládám, že dojde k zavedení institutu neodvolatelné plné mocirozšíření oblastí, ale k ochraně zmocnitele se zachovává právo odvolání zmocnění i pro jiný zvlášť závažný důvod. Některé změny jsou do jisté míry arbitrární a vycházejí z posunu vnímání praxe a potřeb společnosti. Za příklad takovéto změny lze považovat rozhodnutí o tom, zda mají v případě plurality zástupců jednat za zastoupeného všichni společně (jako je tomu dnes), nebo každý zvlášť. Ve shodě s doporučením týmu prof. Tichého se komise nakonec rozhodla pro změnu stávajícího pojetí a zavedení dispozitivního pravidla individuálního jednání každého zmocněnce. Navrhovaná právní úprava respektuje i doktrinální kritické požadavky vůči stávajícímu znění občanského zákoníku a odstraňuje proto například pojetí jednostranného „zastoupení na základě plné moci“ a nahrazuje jej teoreticky správnou koncepcí „smluvního zastoupení“ s důsledným promítnutím do terminologie i obsahu normativního textukde bude veřejnoprávní smlouvy umožněno uzavírat.

Závěr. Jak bylo popsánoTato bakalářská práce se zabývala vadami v režimu Vídeňské úmluvy. Konkrétně byla zaměřena na rozbor faktických vad zboží. Cílem práce byla především analýza jednotlivých ustanovení článku 35 Vídeňské úmluvy a zhodnocení, tak i navrhovaná právní úprava zastoupení, přestože nepředstavuje radikální systémovou změnu (alespoň u převažujícího zastoupení fyzických osob), přináší celou řadu novinek jakým způsobem a změn oproti stávající právní úpravěpředevším za jakých podmínek je upraveno postavení smluvních stran. Tyto změny jsou založeny na evolučním rozpracování stávající právní úpravy podle poznatků doktríny Vzhledem k cíli směřovala bakalářská práce k potvrzení nebo naopak vyvrácení této stanovené hypotézy: „Vídeňská úmluva poskytuje rovnocennou ochranu zájmů prodávajícího a reálných potřeb praxekupujícího ve vztahu k faktickým vadám zboží.“ Práce byla rozdělena do čtyř kapitol. V případě zastoupení právnických osob vychází NOZ z německé koncepce zastoupení (organschaftliche Vertretung)první kapitole byly představeny podmínky aplikace Vídeňské úmluvy. Byla rozebrána mezinárodní kupní smlouva jako předmět Úmluvy a její základní definiční znaky dle ustanovení článků 30 a 53 stanovující povinnosti prodávajícího a kupujícího jako smluvních stran. Rovněž byly představeny dva způsoby možné aplikace Vídeňské úmluvy na základě ustanovení článku 1 Úmluvy. Dále se první kapitola věnovala interpretaci samotné Úmluvy, přičemž byly krátce popsány jednotlivé interpretační zásady. Druhá kapitola byla zaměřena na obecnou definici vad a rozdělení na vady faktické a vady právní. Hlavní částí bakalářské práce byla třetí kapitola, která nerozlišuje jednání statutárních orgánů a smluvního zástupce a hovoří vždy o „zastoupení“ právnické osobyse podrobně věnovala vadám faktickým dle ustanovení článku 35 Vídeňské úmluvy. Hlavní výhodou navrhované právní úpravy je integrace celého institutu zastoupení Tato kapitola byla rozdělena do textu NOZ, díky čemuž lze lépe propojit obecnou a zvláštní úpravu jednotlivých pasáží. Názorně je to provedeno v celé hlavě třetí, části první NOZ, která postupuje od všeobecných ustanovení o zastoupení bez ohledu na jeho původ, přes úpravu smluvního zastoupení (zmocnění) až po specifika prokury. Řazení některých institutů bylo přehodnoceno a došla-li rekodifikační komise k závěru, že mají obecné využití, zařadila je k obecnějším ustanovením (z dnešní marginální rubriky o smluvním zastoupení proto byly převedeny do všeobecných ustanovení základní pravidla excesu či ochrany dobré víry). Ohledně struktury a řazení textu lze zajisté navrhovat i cokoli jiného, zejména by bylo stejně tak možné postupovat i opačným způsobem, který popisuje prof. Tichý. Všeobecná ustanovení by bylo možno vypustit či zkrátit a obecný základ právní úpravy konstruovat v úpravě smluvního zastoupení, na niž by se z jiných dílů (např. zákonného zastoupení či prokury) odkazovalo. Takovéto řešení však považovala rekodifikační komise za méně vhodné a osobně se s jejím závěrem ztotožňuji. Ostatně, žádné větší výhrady k systematice zastoupení nezazněly ani v opakovaných připomínkových řízeních. Oproti současnému znění občanského zákoníku došlo k celkovému posílení právní úpravy a řešení některých aspektůněkolika podkapitol, které doposud nebyly upraveny vůbec, nebo nedostatečně (např. vznik zastoupení, specifika excesu, další zastoupení analyzovaly ustanovení na základě nutné potřeby, odpovědnost za výběr substitučního zástupce, jiné formy plné moci než jen písemná a ústní, nové výslovné úpravy zastoupení právnických osob a podnikatelů, smluvní typ přímého zastoupení ve smlouvě o obchodním zastoupení apod.). Připomínka prof. Tichého k základnímu rozlišení zástupce a „falešného zástupce“ byla akceptována a zapracována do úvodního ustanovení o zastoupení v § 412 článku 35 odst. 1 NOZÚmluvy, včetně úpravy množství, jakosti, provedení a obalu zboží. Na existenci zastoupení lze skutečně usuzovat nejen z právního jednáníNásledující část kapitoly byla zaměřena na ustanovení článku 35 odst. 2 Úmluvy, ale i z jiných okolnostítedy zahrnovala rozbor ustanovení upravující zboží hodící se pro účely téhož provedení, zboží hodící se pro zvláštní účel, zboží, které by mělo mít vlastnosti vzoru či předlohy a zboží, které je vhodně uloženo nebo zabaleno pro přepravu. Je-li proto zřejméPoslední část této kapitoly zahrnovala rozbor ustanovení článku 35 odst. 3 Úmluvy, na základě kterého může být vyloučena odpovědnost prodávajícího. Všechna ustanovení byla rovněž doplněna judikaturou. Ve čtvrté kapitole pak byla krátce nastíněna otázka důkazního břemene kupujícího a prodávajícího ve vztahu k ustanovení článku 35 Vídeňské úmluvy. Cílem třetí kapitoly bylo na základě poznatků potvrdit nebo naopak vyvrátit platnost hypotézy: „Vídeňská úmluva poskytuje rovnocennou ochranu zájmů prodávajícího a kupujícího ve vztahu k faktickým vadám zboží.“ Tato hypotéza byla autorkou v práci potvrzena. Je však velice důležité zmínit, že někdo jedná za jinéhojistých okolností může mezi postavením prodávajícího a kupujícího docházet k mírné disproporcionalitě. Rovnocenná ochrana zájmů kupujícího a prodávajícího se projevuje především na možnosti smluvních stran upravit si jednotlivá ustanovení. Vzhledem k tomu, půjde že lze Vídeňskou úmluvu použít pouze na obchodní smlouvy, nedochází (až na výjimky) k zvýhodňování ani kupujícího ani prodávajícího. Od obou smluvních stran se předpokládá určitá profesionalita. To se odráží například v možnosti prodávajícího dokázat, že od kupujícího nebylo rozumné spoléhat se na profesionalitu prodávajícího, který nebyl schopen rozpoznat zvláštní účel, za kterým mělo být zboží použito. K mírné nerovnosti smluvních stran u řešení faktických vad zboží ovšem může docházet v případech, které nejsou Vídeňskou úmluvou upravovány přímo. Velkým nedostatkem současné úpravy Vídeňské úmluvy je dle autorky práce to, že neřeší otázku důkazního břemene ve smyslu prokázání vadnosti zboží. Důkazní břemeno může nést kupující i prodávající a i když v praxi převažuje názor, že by se důkazní břemeno mělo řídit principem blízkosti, mohou nastat situace, kdy bude jedna se smluvních stran vzhledem k dokazování znevýhodněna. Dalším nedostatkem je nejednotný názor na vykládání standardů kvality zboží. V současné době panují rozdílné názory, zda se má jednat o jednání zástupcekvalitu rozumnou nebo kvalitu přiměřenou. Naopak připomínka směřující V tomto případě může docházet právě k dalšímu rozvolnění možností pro nerovnosti smluvních stran vzhledem k faktickým vadám zboží dle ustanovení substitučního zástupce bez dohody se zastoupeným akceptována nebyla, neboť již zavedení této možnosti pro případ nutné potřeby v § 415 č. 35 odst. 1 NOZ je oproti současnému stavu výraznou Úmluvy a plně dostačující změnouto zejména v těch situacích, kdy jsou požadavky na kvalitu zboží vyšší v zemi kupujícího než v zemi prodávajícího. Akceptována nebyla též připomínka týkající Judikatura se jednání nezpůsobilého zástupcesice přiklání ve prospěch prodávajícího, které se připouští v zájmu ochrany dobré víry třetí osoby, která o této záležitosti nevěděla který neznal a ani nemohla vědětnemohl znát potřebné předpisy (pokud mu je kupující nesdělil), ovšem může dojít k situacím, kdy bude rozhodnuto ve prospěch kupujícího. Důvody tohoto řešení chápuAutorka práce je proto názoru, nicméně že by tato skutečnost měla být specifikována vždy pokud možno ve shodě s profsmlouvě. Tichým mám jisté pochybnosti o tomK disproporcionalitě mezi smluvními stranami může dojít i v situacích, zda jimi lze prolomit obecná kdy se soud odmítl řídit zavedenou zvyklostí mezi smluvními stranami, ale naopak judikoval, že ochrana zboží při přepravě je důležitější, než právě zavedená zvyklost mezi smluvními stranami. Rozhodnutím soudu došlo na základě ustanovení o způsobilosti, respčl. o neplatnosti právních úkonů, která podle mého názoru dopadají na zástupce stejně, jako na jakoukoli jinou osobu35 odst. 2 písm. d) k zvýhodnění kupujícího před prodávajícím. Na druhou stranu závěr práce je relevantní argument prof. Xxxxxxnutné opět připomenout, že zde nejde výše uvedené informace a poznatky, platí pouze v případech, kdy si smluvní strany nevyloučily použití Vídeňské úmluvy, kteréhokoli jejího ustanovení (s výjimkou článku 12 Úmluvy) nebo jeho účinky nezměnily, pomocí ustanovení článku 6 Úmluvy. Seznam použitých pramenů a literatury Odborná literatura XXXXX, Xxxxx; XXXXXX, Xxxxxxxx. The CISG. A new textbook for students and practitioners. Munich: Sellier, European Law Publishers, 2007, 408 s., ISBN 978-3-86653-020-1. XXXXX, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku (Úmluva OSN o ochranu práv zástupcemezinárodní koupi zboží). Praha: Nakladatelství Linde Praha, který je pouze prostředníkem1999, ale 321 s., ISBN 80-7201-183-9. XXXXX, Xxxxxxx. Úmluva OSN o odpovědnost za výběr zástupce na straně zastoupeného a ochranu dobré víry na straně třetí osoby. Pokud tomu tak je, mělo by být toto ustanovení přeřazeno ze všeobecných ustanovení do dílu smlouvách o smluvním zastoupení, neboť za výběr zákonného zástupce nelze vyvozovat odpovědnost zastoupeného. V souladu mezinárodní koupi zboží: (s liberální koncepcí svobody a autonomie smluvní volnosti stran se navrhuje umožnit na základě dohody odchylné od zákona některá jednání, která současná právní úprava bez pádných důvodů zakazuje. Příkladem může být umožnění zastoupení osobou, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, pokud zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Jde typicky o problém soukromoprávní povahy, který nevyžaduje kogentní právní úpravu, neboť se nedotýká ochrany slabšího, třetích osob ani společnosti. I v tomto ohledu bylo vyhověno tomu, co ve svém textu uvádí prof. Tichý. Střet zájmů je definován rozporem mezi zájmy zástupce a zastoupeného, navíc je doplněn o vyvratitelnou domněnku, jedná-li zástupce za třetí osobu nebo ve vlastní věci. Možnost schválení (ratihabice) jednání učiněného ve střetu zájmů vyplývá podle mého názoru přímo z dispozitivní konstrukce § 413 odst. 1 NOZ a není třeba ji speciálně popisovat. Obdobný základ v liberalizaci právní úpravy má nově zavedená možnost dodatečného schválení jednatelství bez příkazu, která ovšem vyžaduje výslovnou úpravu ratihabice, neboť o zastoupení vůbec nešlo. Projevem autonomie smluvní volnosti je též vázanost účinků prokury již okamžikem jejího udělení, a nikoli až zápisem do obchodního rejstříku, či nově zavedená možnost sjednat důvody pro odvolání plné moci. Touto možností se částečně akceptuje připomínka prof. Tichého směřující k zavedení institutu neodvolatelné plné moci, ale k ochraně zmocnitele se zachovává právo odvolání zmocnění i pro jiný zvlášť závažný důvod. Některé změny jsou do jisté míry arbitrární a vycházejí z posunu vnímání praxe a potřeb společnosti. Za příklad takovéto změny lze považovat rozhodnutí o tom, zda mají v případě plurality zástupců jednat za zastoupeného všichni společně (jako je tomu dneskomentářem), nebo každý zvlášť2. Ve shodě s doporučením týmu profvyd. Tichého se komise nakonec rozhodla pro změnu stávajícího pojetí a zavedení dispozitivního pravidla individuálního jednání každého zmocněnce. Navrhovaná právní úprava respektuje i doktrinální kritické požadavky vůči stávajícímu znění občanského zákoníku a odstraňuje proto například pojetí jednostranného „zastoupení na základě plné moci“ a nahrazuje jej teoreticky správnou koncepcí „smluvního zastoupení“ s důsledným promítnutím do terminologie i obsahu normativního textuPraha: Hospodářská komora České republiky, PP Agency, 1995, 109 s., ISBN 8070030380.

Závěr. Jak bylo popsánoVýznam smluvního jednání je zřejmý právě ze široké smluvní volnosti, tak i navrhovaná právní úprava zastoupeníkterou zákoník umožňuje, přestože nepředstavuje radikální systémovou změnu a ze skutečnosti, že dílčí okruhy problémů zákoník neřeší a ponechává je smluvním partnerům. Při kontraktaci je přitom možno vycházet z publikovaných praktických poznatků. Příznivý průběh obchodních případů (alespoň u převažujícího zastoupení fyzických osobbez nepříznivých důsledků), přináší celou řadu novinek realizace, event. aplikace právních ustanovení je po našem soudu limitován zejména úrovní právních předpisů, úrovní smlouvy i kvalitním dokladováním průběhu plnění smlouvy a změn oproti stávající právní úpravěrychlostí a kvalitou rozhodování sporů. Tyto změny jsou založeny na evolučním rozpracování stávající právní úpravy podle poznatků doktríny Z těchto předpokladů k úspěšné realizaci a reálných potřeb praxeaplikaci práva přispívá tedy i kvalifikované uzavírání smluv (jasných, srozumitelných, určitých) a dokladování průběhu plnění smlouvy, které je v možnostech subjektů obchodního práva. V případě zastoupení právnických osob vychází NOZ z německé koncepce zastoupení (organschaftliche Vertretung), která nerozlišuje jednání statutárních orgánů Rozhodující význam přitom má výběr smluvního partnera a smluvního zástupce a hovoří vždy o „zastoupení“ právnické osobyvhodná volba zajišťovacích prostředků. Hlavní výhodou navrhované právní úpravy je integrace celého institutu zastoupení do textu NOZ, díky čemuž lze lépe propojit obecnou a zvláštní úpravu jednotlivých pasážíPři uzavírání smluv bychom se měli snažit vyvarovat "klasických nedostatků". Názorně je to provedeno v celé hlavě třetí, části první NOZ, která postupuje od všeobecných ustanovení o zastoupení bez ohledu na jeho původ, přes úpravu smluvního zastoupení (zmocnění) až po specifika prokury. Řazení některých institutů bylo přehodnoceno a došla-li rekodifikační komise k závěruZačasté zjišťujeme, že mají obecné využitídohody učiněné mezi smluvními stranami nejsou v souladu se zákonem nebo nejsou voleny příliš vhodně. Přestože se může jednat o známé otázky, zařadila řada nedostatků se stále opakuje. Připomínáme, že značné procento smluv trpí nedostatkem již při určení subjektů. Další neméně důležitou otázkou je k obecnějším ustanovením používání nevysvětlených pojmů a zkratek. Smluvním stranám lze jen doporučit, aby pojmy použité ve smlouvě (které nejsou pojmy právních předpisů) v úvodu smlouvy definovaly; totéž platí o zkratkách. Naše poznatky z dnešní marginální rubriky o smluvním zastoupení proto byly převedeny do všeobecných ustanovení základní pravidla excesu praxe ukazují, že dosti často nebývá vhodně sjednán předmět plnění. Předmět plnění bývá "otevřený", není přesně vymezen rozsah plnění, odkazuje se i na různé podklady, které v době uzavření smlouvy neexistují, či ochrany dobré víry)nejsou dostatečně konkretizovány. Ohledně struktury a řazení textu lze zajisté navrhovat i cokoli jiného, zejména by bylo stejně tak možné postupovat i opačným způsobem, který popisuje prof. Tichý. Všeobecná ustanovení by bylo možno vypustit či zkrátit a obecný základ právní úpravy konstruovat v úpravě smluvního zastoupení, na niž by Předpokládá se z jiných dílů přitom dodatečné upřesňování (např. zákonného zastoupení či prokurydodatky). Vyjadřujeme přesvědčení, že pokud se při uzavírání smluv nerespektují alespoň základní pravidla, pak se při jejich realizaci "postupuje za pochodu", "upřesňuje" a celkový výsledek bývá nepříznivý. V dosahu praktické sféry jsou však i otázky rozhodování sporů. Zákon č. 216/1994 Sb. totiž umožňuje subjektům i pro případ tuzemských majetkových sporů dohodnout si, že spor rozhodne rozhodce, čímž vyloučí rozhodování obecných ("státních") odkazovalo. Takovéto řešení však považovala rekodifikační komise za méně vhodné a osobně se s jejím závěrem ztotožňuji. Ostatně, žádné větší výhrady k systematice zastoupení nezazněly ani v opakovaných připomínkových řízeních. Oproti současnému znění občanského zákoníku došlo k celkovému posílení právní úpravy a řešení některých aspektůsoudů, které doposud nebyly upraveny vůbecžel vydávají rozhodnutí i za několik let. Je přitom možné využít i stálých rozhodčích soudů, nebo nedostatečně což lze jen doporučit (viz např. vznik zastoupení, specifika excesu, další zastoupení na základě nutné potřeby, odpovědnost za výběr substitučního zástupce, jiné formy plné moci než jen písemná a ústní, nové výslovné úpravy zastoupení právnických osob a podnikatelů, smluvní typ přímého zastoupení ve smlouvě o obchodním zastoupení apod.xxx.xxxx.xx). Připomínka profPro případ, že není sjednána tzv. Tichého rozhodčí doložka, bude případný spor rozhodovat soud. K určité ztrátě času by zde dále mohlo dojít, pokud by žaloba nebyla podána příslušnému soudu. Spory obecně, kromě pozitiva, že dochází k základnímu rozlišení zástupce a „falešného zástupce“ byla akceptována a zapracována do úvodního ustanovení o zastoupení jejich vyřešení, nesou s sebou řadu negativních jevů, proto je vhodné snažit se sporům předcházet. Lze použít postup souhrnně označovaný jako Alternative Dispute Resolution (ve zkratce ADR), tedy alternativní řešení sporů. Rozšířenou formou ADR je mediace. Mediace spočívá v § 412 odsttom, že se strany dohodnou na nezávislém důvěryhodném subjektu (může jím být např. 1 NOZadvokát nebo vysokoškolský učitel). Na existenci zastoupení lze skutečně usuzovat nejen z právního jednáníTato osoba spolu se stranami hledá schůdné řešení, které nabízí, ale neukládá. Uskutečnění mediace i z jiných okolnostípříp. Je-li proto zřejmé, že někdo jedná za jiného, půjde o jednání zástupce. Naopak připomínka směřující k dalšímu rozvolnění možností pro ustanovení substitučního zástupce bez dohody se zastoupeným akceptována nebyla, neboť mediátor mohou být dohodnuti již zavedení této možnosti pro případ nutné potřeby v § 415 odst. 1 NOZ je oproti současnému stavu výraznou a plně dostačující změnou. Akceptována nebyla též připomínka týkající se jednání nezpůsobilého zástupce, které se připouští v zájmu ochrany dobré víry třetí osoby, která o této záležitosti nevěděla a ani nemohla vědět. Důvody tohoto řešení chápu, nicméně ve shodě s prof. Tichým mám jisté pochybnosti o tom, zda jimi lze prolomit obecná ustanovení o způsobilosti, resp. o neplatnosti právních úkonů, která podle mého názoru dopadají na zástupce stejně, jako na jakoukoli jinou osobu. Na druhou stranu je relevantní argument prof. Xxxxxx, že zde nejde o ochranu práv zástupce, který je pouze prostředníkem, ale o odpovědnost za výběr zástupce na straně zastoupeného a ochranu dobré víry na straně třetí osoby. Pokud tomu tak je, mělo by být toto ustanovení přeřazeno ze všeobecných ustanovení do dílu o smluvním zastoupení, neboť za výběr zákonného zástupce nelze vyvozovat odpovědnost zastoupeného. V souladu s liberální koncepcí svobody a autonomie smluvní volnosti stran se navrhuje umožnit na základě dohody odchylné od zákona některá jednání, která současná právní úprava bez pádných důvodů zakazuje. Příkladem může být umožnění zastoupení osobou, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, pokud zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Jde typicky o problém soukromoprávní povahy, který nevyžaduje kogentní právní úpravu, neboť se nedotýká ochrany slabšího, třetích osob ani společnosti. I v tomto ohledu bylo vyhověno tomu, co ve svém textu uvádí prof. Tichý. Střet zájmů je definován rozporem mezi zájmy zástupce a zastoupeného, navíc je doplněn o vyvratitelnou domněnku, jedná-li zástupce za třetí osobu nebo ve vlastní věci. Možnost schválení (ratihabice) jednání učiněného ve střetu zájmů vyplývá podle mého názoru přímo z dispozitivní konstrukce § 413 odst. 1 NOZ a není třeba ji speciálně popisovat. Obdobný základ v liberalizaci právní úpravy má nově zavedená možnost dodatečného schválení jednatelství bez příkazu, která ovšem vyžaduje výslovnou úpravu ratihabice, neboť o zastoupení vůbec nešlo. Projevem autonomie smluvní volnosti je též vázanost účinků prokury již okamžikem jejího udělení, a nikoli až zápisem do obchodního rejstříku, či nově zavedená možnost sjednat důvody pro odvolání plné moci. Touto možností se částečně akceptuje připomínka prof. Tichého směřující k zavedení institutu neodvolatelné plné moci, ale k ochraně zmocnitele se zachovává právo odvolání zmocnění i pro jiný zvlášť závažný důvod. Některé změny jsou do jisté míry arbitrární a vycházejí z posunu vnímání praxe a potřeb společnosti. Za příklad takovéto změny lze považovat rozhodnutí o tom, zda mají v případě plurality zástupců jednat za zastoupeného všichni společně (jako je tomu dnes), nebo každý zvlášť. Ve shodě s doporučením týmu prof. Tichého se komise nakonec rozhodla pro změnu stávajícího pojetí a zavedení dispozitivního pravidla individuálního jednání každého zmocněnce. Navrhovaná právní úprava respektuje i doktrinální kritické požadavky vůči stávajícímu znění občanského zákoníku a odstraňuje proto například pojetí jednostranného „zastoupení na základě plné moci“ a nahrazuje jej teoreticky správnou koncepcí „smluvního zastoupení“ s důsledným promítnutím do terminologie i obsahu normativního textusmlouvě.

Závěr. Jak bylo popsánoZa cíl své práce jsem zvolila vymezení následků porušení smlouvy podle úpravy v novém občanském zákoníku, tak i navrhovaná jejich rozbor a srovnání s předchozí právní úprava zastoupeníúpravou v občanském a obchodním zákoníku. Práce je rozdělena do šesti kapitol, přestože nepředstavuje radikální systémovou změnu (alespoň u převažujícího zastoupení fyzických osob), přináší celou řadu novinek a změn oproti stávající právní úpravěz nichž každá je věnována jednomu z následků porušení smlouvy. Tyto změny jsou založeny na evolučním rozpracování stávající právní úpravy podle poznatků doktríny a reálných potřeb praxe. V případě zastoupení právnických osob vychází NOZ z německé koncepce zastoupení (organschaftliche Vertretung), která nerozlišuje jednání statutárních orgánů a smluvního zástupce a hovoří vždy o „zastoupení“ právnické osoby. Hlavní výhodou navrhované právní úpravy je integrace celého institutu zastoupení do textu NOZ, díky čemuž lze lépe propojit obecnou a zvláštní úpravu jednotlivých pasáží. Názorně je to provedeno v celé hlavě třetí, části Kapitola první NOZ, která postupuje od všeobecných ustanovení o zastoupení bez ohledu na jeho původ, přes úpravu smluvního zastoupení (zmocnění) až po specifika prokury. Řazení některých institutů bylo přehodnoceno a došla-li rekodifikační komise k závěru, že mají obecné využití, zařadila je k obecnějším ustanovením (z dnešní marginální rubriky o smluvním zastoupení proto byly převedeny do všeobecných ustanovení základní pravidla excesu či ochrany dobré víry). Ohledně struktury a řazení textu lze zajisté navrhovat i cokoli jiného, zejména by bylo stejně tak možné postupovat i opačným způsobem, který popisuje prof. Tichý. Všeobecná ustanovení by bylo možno vypustit či zkrátit a obecný základ právní úpravy konstruovat v úpravě smluvního zastoupení, na niž by se z jiných dílů (např. zákonného zastoupení či prokury) odkazovalo. Takovéto řešení však považovala rekodifikační komise za méně vhodné a osobně se s jejím závěrem ztotožňuji. Ostatně, žádné větší výhrady k systematice zastoupení nezazněly ani v opakovaných připomínkových řízeních. Oproti současnému znění občanského zákoníku došlo k celkovému posílení právní úpravy a řešení některých aspektů, které doposud nebyly upraveny vůbec, nebo nedostatečně (např. vznik zastoupení, specifika excesu, další zastoupení na základě nutné potřeby, odpovědnost za výběr substitučního zástupce, jiné formy plné moci než jen písemná a ústní, nové výslovné úpravy zastoupení právnických osob a podnikatelů, smluvní typ přímého zastoupení ve smlouvě o obchodním zastoupení apod.). Připomínka prof. Tichého k základnímu rozlišení zástupce a „falešného zástupce“ byla akceptována a zapracována do úvodního ustanovení o zastoupení v § 412 odst. 1 NOZ. Na existenci zastoupení lze skutečně usuzovat nejen z právního jednání, ale i z jiných okolností. Je-li proto zřejmé, že někdo jedná za jiného, půjde o jednání zástupce. Naopak připomínka směřující k dalšímu rozvolnění možností pro ustanovení substitučního zástupce bez dohody se zastoupeným akceptována nebyla, neboť již zavedení této možnosti pro případ nutné potřeby v § 415 odst. 1 NOZ je oproti současnému stavu výraznou a plně dostačující změnou. Akceptována nebyla též připomínka týkající se jednání nezpůsobilého zástupce, které se připouští v zájmu ochrany dobré víry třetí osoby, která o této záležitosti nevěděla a ani nemohla vědět. Důvody tohoto řešení chápu, nicméně ve shodě s prof. Tichým mám jisté pochybnosti o tom, zda jimi lze prolomit obecná ustanovení o způsobilosti, resp. o neplatnosti právních úkonů, která podle mého názoru dopadají na zástupce stejně, jako na jakoukoli jinou osobu. Na druhou stranu je relevantní argument prof. Xxxxxx, že zde nejde o ochranu práv zástupcezabývá institutem předsmluvní odpovědnosti, který je pouze prostředníkem, ale o odpovědnost v novém občanském zákoníku výslovně upraven nově. Před platností současné právní úpravy se tak musel dovozovat právní doktrínou či soudní praxí. Vpravení předsmluvní odpovědnosti do zákonné úpravy považuji za výběr zástupce na straně zastoupeného a ochranu dobré víry na straně třetí osoby. Pokud tomu tak je, mělo by být toto ustanovení přeřazeno ze všeobecných ustanovení do dílu o smluvním zastoupení, neboť za výběr zákonného zástupce nelze vyvozovat odpovědnost zastoupeného. V souladu s liberální koncepcí svobody a autonomie smluvní volnosti stran se navrhuje umožnit na základě dohody odchylné od zákona některá jednání, která současná právní úprava bez pádných důvodů zakazuje. Příkladem může být umožnění zastoupení osobou, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, pokud zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Jde typicky o problém soukromoprávní povahy, který nevyžaduje kogentní právní úpravupozitivní změnu, neboť se nedotýká ochrany slabšíhojedná o institut v praxi poměrně frekventovaný. Kromě obecné úpravy předsmluvní odpovědnosti se první kapitola zabývá také jejími skutkovými podstatami. Druhá kapitola je věnována odpovědnosti za prodlení, třetích osob ani společnostijejíž úprava s rekodifikací větší změny nezaznamenala. Xxxxxxx je však patrné její přiklonění k předchozí úpravě obchodněprávní, jak uvádí také důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. Druhá kapitola je rozdělena na dvě podkapitoly analyzující prodlení dlužníka, věřitele a jeho právní následky. Opět je provedena komparace s předchozí právní úpravou, často s využitím judikatury. Kapitola třetí řeší problematiku odstoupení od smlouvy, kde je opět patrná inspirace úpravou v obchodním zákoníku. Nejprve je institut obecně vymezen, poté jsou s pomocí judikatorních závěrů Nejvyššího a Ústavního soudu rozebrány jeho účinky. Poslední část třetí kapitoly se týká úpravy odstupného, která je téměř beze změn převzata u občanského zákoníku z roku 1964. Zmíněn je také závdavek, který byl do platné právní úpravy vpraven z obecného zákoníku občanského. Čtvrtá kapitola se zabývá odpovědností za vady, která přijetím nového občanského zákoníku doznala změn. Změny se týkají nejen systematického zařazení institutu, ale také samotného pojetí odpovědnosti, neboť nová právní úprava vychází z pojetí, že osoba mající právem uloženou povinnost neodpovídá za její porušení, nýbrž za její řádné splnění. Změny v úpravě odpovědnosti za vady jsou dle mého názoru posunem k lepšímu, neboť následky vad plnění jsou podle platné právní úpravy řešeny systematičtěji a úprava je celkově lépe strukturovaná. Kromě obecné odpovědnosti za vady je pozornost věnována také odpovědnosti za vady u koupě movité věci, jejíž úprava nově posiluje práva kupujícího. Odpovědnost za vady při prodeji zboží v obchodě také doznala změn. Jednou z nich je nahrazení pojmu shoda s kupní smlouvou, který byl používán občanským zákoníkem, pojmem jakost při převzetí. Patrný je záměr zákonodárce upřednostnit naplnění původní smlouvy před odstoupením od smlouvy. Kapitola pátá je věnována odpovědnosti za škodu. I zde došlo k terminologickým změnám, neboť platná právní úprava nahrazuje pojem „odpovědnost“ termínem „závazek z deliktu“. Kromě změn v tomto ohledu bylo vyhověno tomurovině formulační přinesla rekodifikace občanského práva i změny zásadní. Nový občanský zákoník opouští jednotné pojetí civilního deliktu a zakotvuje jeho dualitu. V souvislosti s tím došlo také ke změně podmínek odpovědnosti za škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti, co kdy platná právní úprava vychází z principu absolutní objektivní odpovědnosti. Ke zmírnění přísnosti absolutní objektivní odpovědnosti stanovuje nový občanský zákoník její limity, kterými se zabývá poslední část páté kapitoly. Poslední šestá kapitola se zabývá institutem smluvní pokuty. Změnou v zařazení smluní pokuty mezi instituty utvrzení dluhu ztrácí smluvní pokuta funkci zajišťovací, kterou plnila dosud, ve svém textu uvádí profprospěch funkce utvrzovací. TichýDalší významnou změnou je upuštění od požadavku písemného sjednání smluvní pokuty. Střet zájmů Tato neformálnost je definován rozporem mezi zájmy zástupce výrazem důslednějšího respektování zásady autonomie vůle subjektů, ke které se nový občanský zákoník hlásí. Domnívám se, že upuštění od požadavku písemnosti ujednání povede ke zhoršení dokazování existence ujednání o smluvní pokutě a zastoupenéhosníží právní jistotu. Za pozitivní změnu naopak považuji výslovné umožňění sjednání smluvní pokuty i v jiném plnění než peněžitém, navíc čímž je doplněn o vyvratitelnou domněnkuzamezeno jakýmkoliv nejasnostem ohledně povahy smluvní pokuty. Podobně jako v případě odpovědnosti za škodu i v úpravě smluvní pokuty vychází platná právní úprava z obchodního zákoníku a vznik pohledávky na zaplacení smluvní pokuty neváže na existencí zavinění. Z obchodního zákoníku je převzato i právo soudu moderovat nepříměřeně vysokou smluvní pokutu, jedná-li zástupce za třetí osobu nebo ve vlastní věcikteré je nově podmíněno návrhem dlužníka. Možnost schválení (ratihabice) jednání učiněného ve střetu zájmů vyplývá podle I tuto změnu hodnotím kladně, neboť dle mého názoru přímo z dispozitivní konstrukce § 413 odst. 1 NOZ a není třeba ji speciálně popisovat. Obdobný základ v liberalizaci právní úpravy má nově zavedená možnost dodatečného schválení jednatelství bez příkazu, která ovšem vyžaduje výslovnou úpravu ratihabice, neboť o zastoupení vůbec nešlo. Projevem autonomie smluvní volnosti je též vázanost účinků prokury již okamžikem jejího udělení, a nikoli až zápisem do obchodního rejstříku, či nově zavedená možnost sjednat důvody pro odvolání plné moci. Touto možností se částečně akceptuje připomínka prof. Tichého směřující k zavedení institutu neodvolatelné plné moci, ale povede k ochraně zmocnitele se zachovává právo odvolání zmocnění i pro jiný zvlášť závažný důvod. Některé změny jsou do jisté míry arbitrární dlužníka a vycházejí z posunu vnímání praxe a potřeb společnosti. Za příklad takovéto změny lze považovat rozhodnutí o tom, zda mají v případě plurality zástupců jednat za zastoupeného všichni společně (jako je tomu dnes), nebo každý zvlášť. Ve shodě s doporučením týmu prof. Tichého se komise nakonec rozhodla pro změnu stávajícího pojetí a zavedení dispozitivního pravidla individuálního jednání každého zmocněnce. Navrhovaná právní úprava respektuje i doktrinální kritické požadavky vůči stávajícímu znění občanského zákoníku a odstraňuje proto například pojetí jednostranného „zastoupení na základě plné moci“ a nahrazuje jej teoreticky správnou koncepcí „smluvního zastoupení“ s důsledným promítnutím do terminologie i obsahu normativního textuzároveň nijak nenaruší funkci smluvní pokuty.

Závěr. Je očividné, že peněžité plnění, zejména pak jako náhrada případné škody vzniklé podnájemci (předčasnou) výpovědí z podnajatých prostor, nemusí vždy představovat ultimativní cíl této vypovídané strany. Bude-li mít vypovídaný podnájemce-podnikatel především zájem v podnajatých prostorech nadále setrvat, nemůže se však domáhat soudního přezkumu oprávněnosti obdržené výpovědi, jako je tomu v případě zvláštní právní úpravy nájmu prostoru sloužícího podnikání, ve smyslu § 2314 ObčZ. Jak bylo popsánopopsáno výše, pro vypovídaného podnájemce bude velmi problematické využít „obecné“ určovací žaloby dle § 80 OSŘ. V konečném důsledku tak i navrhovaná bude muset vypovídaný podnájemce napadat oprávněnost výpovědi prostřednictvím žaloby na plnění, a to v podobě žaloby na uložení povinnosti vypovídající straně strpět další výkon podnájemního práva; pouze tato žaloba bude totiž s to poskytnout vypovídanému podnájemci, v jeho nejisté situaci, alespoň drobnou jistotu v podobě absence nutnosti prokazovat naléhavý právní úprava zastoupenízájem. V rámci takto zahájeného sporu pak bude soudem – avšak pouze jako předběžná otázka – posouzena oprávněnost výpovědi, přestože nepředstavuje radikální systémovou změnu (alespoň u převažujícího zastoupení fyzických osob)resp. posouzeno, přináší celou řadu novinek a změn oproti stávající právní úpravě. Tyto změny jsou založeny na evolučním rozpracování stávající právní úpravy podle poznatků doktríny a reálných potřeb praxezda podnájemní vztah nadále trvá, či nikoli. V případě zastoupení právnických osob vychází NOZ z německé koncepce zastoupení (organschaftliche Vertretung)pronajímatele, která nerozlišuje jednání statutárních orgánů a smluvního zástupce a hovoří vždy coby vypovídané strany, bude otázka oprávněnosti obdržené výpovědi – opět jako otázka předběžná – posouzena až v případném sporu o „zastoupení“ právnické osoby. Hlavní výhodou navrhované právní úpravy je integrace celého institutu zastoupení do textu NOZ, díky čemuž lze lépe propojit obecnou a zvláštní úpravu jednotlivých pasáží. Názorně je to provedeno v celé hlavě třetí, části první NOZ, která postupuje od všeobecných ustanovení o zastoupení bez ohledu na jeho původ, přes úpravu smluvního zastoupení (zmocnění) až po specifika prokury. Řazení některých institutů bylo přehodnoceno a došla-li rekodifikační komise k závěru, že mají obecné využití, zařadila je k obecnějším ustanovením (z dnešní marginální rubriky o smluvním zastoupení proto byly převedeny do všeobecných ustanovení základní pravidla excesu či ochrany dobré víry). Ohledně struktury a řazení textu lze zajisté navrhovat i cokoli jiného, zejména by bylo stejně tak možné postupovat i opačným způsobem, který popisuje prof. Tichý. Všeobecná ustanovení by bylo možno vypustit či zkrátit a obecný základ právní úpravy konstruovat v úpravě smluvního zastoupení, na niž by se z jiných dílů (např. zákonného zastoupení či prokury) odkazovalo. Takovéto řešení však považovala rekodifikační komise za méně vhodné a osobně se s jejím závěrem ztotožňuji. Ostatně, žádné větší výhrady k systematice zastoupení nezazněly ani v opakovaných připomínkových řízeních. Oproti současnému znění občanského zákoníku došlo k celkovému posílení právní úpravy a řešení některých aspektů, které doposud nebyly upraveny vůbec, nebo nedostatečně (např. vznik zastoupení, specifika excesu, další zastoupení na základě nutné potřeby, odpovědnost za výběr substitučního zástupce, jiné formy plné moci než jen písemná a ústní, nové výslovné úpravy zastoupení právnických osob a podnikatelů, smluvní typ přímého zastoupení ve smlouvě o obchodním zastoupení apod.). Připomínka prof. Tichého k základnímu rozlišení zástupce a „falešného zástupce“ byla akceptována a zapracována do úvodního ustanovení o zastoupení v § 412 odst. 1 NOZ. Na existenci zastoupení lze skutečně usuzovat nejen z právního jednání, ale i z jiných okolností. Je-li proto zřejmé, že někdo jedná za jiného, půjde o jednání zástupce. Naopak připomínka směřující k dalšímu rozvolnění možností pro ustanovení substitučního zástupce bez dohody se zastoupeným akceptována nebyla, neboť již zavedení této možnosti pro případ nutné potřeby v § 415 odst. 1 NOZ je oproti současnému stavu výraznou a plně dostačující změnou. Akceptována nebyla též připomínka týkající se jednání nezpůsobilého zástupce, které se připouští v zájmu ochrany dobré víry třetí osoby, která o této záležitosti nevěděla a ani nemohla vědět. Důvody tohoto řešení chápu, nicméně ve shodě s prof. Tichým mám jisté pochybnosti o tom, zda jimi lze prolomit obecná ustanovení o způsobilostizaplacení dlužného nájemného, resp. o neplatnosti právních úkonů, která podle mého názoru dopadají na zástupce stejně, jako na jakoukoli jinou osobunáhrady pronajímatelem utrpěné škody z důvodu předčasného odchodu podnájemce. Na druhou stranu je relevantní argument prof. XxxxxxLze však důvodně předpokládat, že zde nejde o ochranu práv zástupcez procesní opatrnosti bude strana žalující podávat společně se žalobou na plnění také „obecnou“ určovací žalobu (ať už pro případ, který je pouze prostředníkemže bude chtít pronajímatel například žalovat na zaplacení nájemného též za dobu po podání výpovědi, ale o odpovědnost za výběr zástupce na straně zastoupeného a ochranu dobré víry na straně třetí osoby. Pokud tomu tak jenebo se podnájemce bude chtít právě touto cestou domáhat určení, mělo by být toto ustanovení přeřazeno ze všeobecných ustanovení do dílu o smluvním zastoupení, neboť za výběr zákonného zástupce nelze vyvozovat odpovědnost zastoupenéhože podnájemní vztah nadále trvá). V souladu s liberální koncepcí svobody konečném důsledku tedy bude docházet k dublování předmětných sporů, které budou toliko více prodlužovat právní nejistotu dotčených stran (zejména pak tedy strany vypovídané); netřeba dodávat, že strana vypovídaná z podnájemního vztahu bude zároveň nucena na obranu svých práv vynaložit o poznání vyšší náklady na vedení souvisejících soudních řízení v podobě dvojmo placeného soudního poplatku za podanou (obecnou) žalobu určovací a autonomie smluvní volnosti stran současně podanou žalobu na plnění. Neutěšenost celé situace pak již jen podtrhuje skutečnost, že nezřídka se navrhuje umožnit pronajímatel, coby strana vypovídající, bude velmi pravděpodobně snažit vyvinout tlak na základě dohody odchylné od zákona některá jednánívypovídaného podnájemce zároveň podanou žalobou na vyklizení předmětu podnikatelského podnájmu. Můžeme tak uzavřít, která současná právní že východiska výše citované a popsané rozhodovací praxe NS značně ovlivní (tj. degradují) podobu možné ochrany vypovídané strany podnájemního vztahu. Znovu opakujeme, že nevidíme jakýkoli – ať už praktický, či teoretický – důvod, přičemž sebemenší zdůvodnění nepředkládá ani samotný NS, proč by se zvláštní úprava bez pádných důvodů zakazujenájmu prostoru sloužícího podnikání neměla prosadit též v případě podnájmu takovýchto prostor. Příkladem může být umožnění zastoupení osobouNelze přitom ponechat stranou tu skutečnost, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, pokud zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Jde typicky o problém soukromoprávní povahy, který nevyžaduje kogentní právní úpravu, neboť se nedotýká ochrany slabšího, třetích osob ani společnosti. I v tomto ohledu bylo vyhověno tomu, co ve svém textu uvádí prof. Tichý. Střet zájmů je definován rozporem mezi zájmy zástupce a zastoupeného, navíc je doplněn o vyvratitelnou domněnku, jednáže budou-li zástupce za třetí osobu nebo účastníci podnájemních vztahů nyní respektovat výše naznačený postup – a priori tedy budou na místo (obecné) žaloby určovací podávat žalobu na plnění –, vyvstává otázka, jak bude na tyto spory nahlíženo v situaci, kdy před pravomocným skončením takto zahájených sporů bude případně rozebíraná výkladová praxe NS ve vlastní věcivztahu k § 2314 ObčZ změněna. Možnost schválení (ratihabice) jednání učiněného ve střetu zájmů vyplývá podle mého názoru přímo z dispozitivní konstrukce § 413 odst. 1 NOZ a není třeba ji speciálně popisovat. Obdobný základ v liberalizaci právní úpravy má nově zavedená možnost dodatečného schválení jednatelství bez příkazuTo pak způsobem, která ovšem vyžaduje výslovnou úpravu ratihabice, neboť o zastoupení vůbec nešlo. Projevem autonomie smluvní volnosti je též vázanost účinků prokury již okamžikem jejího uděleníkdy uvedená praxe bude zcela obrácena, a nikoli až zápisem do obchodního rejstříku§ 2314 ObčZ se následně „nově“ uplatní i v případě posouzení oprávněnosti výpovědi z podnikatelských podnájemních vztahů. Budou takto podané žaloby vzhledem k tzv. incidentní retrospektivitě judikatury20 zamítány, či nově zavedená možnost sjednat důvody pro odvolání plné mocinebo bude chráněna důvěra stran, resp. Touto možností strany vypovídané ve výklad práva podaný již v té době překonanou judikaturou a z toho vyplývající její oprávněné očekávání ve správnost zvoleného procesního postupu? Jedná se částečně akceptuje připomínka profpouze o další aspekt prohlubující právní nejistotu dotčených osob vyplývající z řešené judikatury NS. Tichého směřující k zavedení institutu neodvolatelné plné moci, ale k ochraně zmocnitele Lze se zachovává právo odvolání zmocnění i pro jiný zvlášť závažný důvod. Některé změny jsou do jisté míry arbitrární a vycházejí z posunu vnímání praxe a potřeb společnosti. Za příklad takovéto změny lze považovat rozhodnutí o tompouze domnívat, zda mají jsou rozebírané závěry NS vedeny snahou co nejvíce minimalizovat v případě plurality zástupců jednat za zastoupeného všichni společně (jako je tomu dnes)soudní praxi podávané určovací žaloby, nebo každý zvlášťzde byla motivace jiná. Ve shodě s doporučením týmu profNelze však než uzavřít, že NS zasahuje výše popsanou rozhodovací praxí poměrně zřetelně do uvedeného a z textu zákona zřejmého úmyslu zákonodárce. Tichého Přinejmenším se komise nakonec rozhodla pro změnu stávajícího pojetí a zavedení dispozitivního pravidla individuálního jednání každého zmocněnceto tak může jevit vzhledem ke skromnému odůvodnění obou výše citovaných rozhodnutí. Navrhovaná právní úprava respektuje i doktrinální kritické požadavky vůči stávajícímu znění občanského zákoníku a odstraňuje proto například pojetí jednostranného „zastoupení na základě plné moci“ a nahrazuje jej teoreticky správnou koncepcí „smluvního zastoupení“ s důsledným promítnutím do terminologie i obsahu normativního textu* Autoři pracují v advokátní kanceláři XXXXX & PARTNERS.

Závěr. Jak Cílem této diplomové práce bylo popsánoanalyzování základních aspektů kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovité věci především v rámci platné právní úpravy. Jelikož téma kupní smlouvy o převodu nemovité věci je tématem velice významným a obsáhlým, zaměřila jsem se v této práci, jak již bylo zmíněno v úvodu této práce, především na otázky, které považuji za nejdůležitejší a také v některých případech za nejproblémovější. Záměr této práce je naplňován v rámci jednotlivých kapitol, kdy se nejdříve tato práce zabývá stručným vývojem kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitým věcem, kdy následně je na to navazováno charakterizováním současné platné právní úpravy o převodu vlastnického práva k nemovité věci prostřednictvím kupní smlouvy. U právní úpravy kupní smlouvy, která byla zavedena současným občanským zákoníkem, je bezesporu velkou výhodou sjednocení dříve nesourodé úpravy upravené odlišně dvěma předpisy do předpisu jediného, což znamená především zjednodušení a zpřehlednění úpravy pro všechny uživatele práva. Poněkud problémové se na první pohled může zdát taxativní vymezení nemovité věci dané občanským zákoníkem, některé výkladové problémy však byly vyřešeny tzv. technickou novelou občanského zákoníku z roku 2016, která především vyjasnila význam ustanovení § 498 odst. 1 věty druhé, čímž rozšířila počet výjimek ze zásady superficies solo cedit, kdy nyní je za nemovitou věc považována i např. stavba dočasná, pokud ji nelze přenést z místa na místo, aniž by byl porušena její podstata. Dále byl touto novelou v souvislosti s nemovitými věcmi rozšířen i dopad ustanovení § 509, který se nyní týká téměř všech liniových staveb (až na zmíněné výjimky), namísto inženýrských sití, jak bylo upraveno před účinností novely. V práci se také zabývám zvlášnostmi převodu vlastnického práva k nemovité věci, ke kterému dochází u nemovitých věcí podlehající evidenci v katastru nemovitostí stále na základě intabulačního principu, ačkoliv odborná veřejnost vedla zdlouhavou diskuzi, zda má být tento dvoufázový způsob převodu zachován. Intabulační princip však považuji za relativně výhodný, především z důvodu publicity zápisů, ačkoliv je zde stále prostor pro zlepšení, obzvláště v souvislosti s omezeým přezkumem vkladových listin prováděným katastrálními úřady. Zvlášť podrobně se dále v práci věnuji podstatným obsahovým náležitostem kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovité věci a také náležitostem kladeným na formu takové kupní smlouvy. V této souvislosti považuji za významnou změnu skutečnost, že ačkoliv se kupní smlouva vztahuje pouze na úplatný převod nemovité věci, kupní cena již nemusí být vůbec součástí kupní smlouvy. Přesto upravení její přesné výše a způsobu úhrady v kupní smlouvě považuji za více než vhodné. Dále dle mého názoru představuje nevhodně stanovený způsob úhrady kupní ceny jedno z nejrizikovějších míst převodu vlastnického práva k nemovité věci, jelikož může nastat situace, kdy prodávající převede nemovitou věc bez dostatečné jistoty, že mu bude kupujícím zaplacena kupní cena, nebo kupující zaplatí kupní cenu bez dostatečné jistoty, že mu bude vlastnické právo k nemovité věci prodávajícím převedeno. Za nejbezpečnější řešení této situace považuji způsob úhrady kupní ceny prostřednictvím advokátní či notářské úschovy. Při převodu nemovité věci mohou způsobit problémy i vady nemovité věci, jelikož často se v praxi může stát, že si kupující nedostatečně prověří stav nemovitosti, a to jak právní, tak i navrhovaná fyzický, přičemž o vadách, které mohl kupující zjistit zpravidla platí, že jdou k jeho tíži. Přitom považuji za výhodné pro posílení nároku kupujícího proti právním vadám nemovité věci zakomponování do kupní smlouvy ujištění prodávajícího, že věc nemá žádné vady, kromě vad výslovně uvedených, ačkoliv dle judikatury toto ujištění nemusí být součástí kupní smlouvy. Velké pozornosti je v poslední kapitole věnováno současné právní úprava zastoupeníúpravě možnosti nabytí nemovité věci od nevlastníka, přestože nepředstavuje radikální systémovou změnu (alespoň u převažujícího zastoupení fyzických osob)kdy velice příznivě hodnotím posun, přináší celou řadu novinek který nastal s přijetím současného občanského zákoníku v zákonné úpravě, kdy nyní skutečnost, že osoba zřídí třetí osobě právo k nemovité věci, aniž by jí věc patřila, nebude sama o sobě vyvolávat neplatnost. Nově zavedená úplná zásada materiální publicity reprezentuje základní cíl katastru nemovitostí a změn oproti stávající právní úpravěv důsledku uplatnění této zásady je nově chráněna dobrá víra osob v pravdivost a úplnost zápisů právních vztahů v katastru. Tyto změny jsou založeny na evolučním rozpracování stávající právní úpravy podle poznatků doktríny Ten, kdo nabyl nemovitost od neoprávněného, se může stát vlastníkem, splní-li zákonné podmínky a reálných potřeb praxepři nabývání je v dobré víře. Avšak považuji v tomto smyslu za důležité, že ani oprávnění vlastníci nejsou ponecháni bez ochrany a zákon jim poskytuje možnost využití právních prostředků, především poznámku spornosti a poznámku rozepře. Ty však prozatím nejsou v praxi využívány běžně. V případě zastoupení právnických osob vychází NOZ z německé koncepce zastoupení (organschaftliche Vertretung), která nerozlišuje jednání statutárních orgánů praxi se ale za hojně využívanou ukázala relativně nová placená služba katastru nemovitostí pro sledování změn v údajích katastru. Díky této službě mají vlastníci a smluvního zástupce další oprávněné osoby lepší přehled o zapisovaných údajích a hovoří vždy jejich změnách a mohou tak včas odhalit i případný neoprávněný převod jejich nemovitosti. Kupní smlouva o „zastoupení“ právnické osobypřevodu vlastnického práva k nemovité věci je tak dle mého názoru v současné úpravě velice dobře a relativně podrobně upravena. Hlavní výhodou navrhované právní úpravy V praxi je integrace celého institutu zastoupení do textu NOZ, díky čemuž lze lépe propojit obecnou a zvláštní úpravu jednotlivých pasáží. Názorně je to provedeno v celé hlavě třetí, části první NOZ, která postupuje od všeobecných ustanovení o zastoupení bez ohledu na jeho původ, přes úpravu smluvního zastoupení (zmocnění) až po specifika prokury. Řazení některých institutů bylo přehodnoceno a došla-li rekodifikační komise k závěruvšak standardem, že mají obecné využití, zařadila je k obecnějším ustanovením (z dnešní marginální rubriky o smluvním zastoupení proto byly převedeny do všeobecných ustanovení základní pravidla excesu či ochrany dobré víry). Ohledně struktury a řazení textu lze zajisté navrhovat i cokoli jiného, zejména by bylo stejně tak možné postupovat i opačným způsobem, který popisuje prof. Tichý. Všeobecná ustanovení by bylo možno vypustit či zkrátit a obecný základ právní úpravy konstruovat v úpravě smluvního zastoupení, smluvní strany kupní smlouvy nespoléhají jen na niž by se z jiných dílů (např. zákonného zastoupení či prokury) odkazovalo. Takovéto řešení však považovala rekodifikační komise za méně vhodné a osobně se s jejím závěrem ztotožňuji. Ostatně, žádné větší výhrady k systematice zastoupení nezazněly ani v opakovaných připomínkových řízeních. Oproti současnému znění občanského zákoníku došlo k celkovému posílení právní úpravy a řešení některých aspektů, které doposud nebyly upraveny vůbec, nebo nedostatečně (např. vznik zastoupení, specifika excesu, další zastoupení na základě nutné potřeby, odpovědnost za výběr substitučního zástupce, jiné formy plné moci než jen písemná a ústní, nové výslovné úpravy zastoupení právnických osob a podnikatelů, smluvní typ přímého zastoupení ve smlouvě o obchodním zastoupení apod.). Připomínka prof. Tichého k základnímu rozlišení zástupce a „falešného zástupce“ byla akceptována a zapracována do úvodního ustanovení o zastoupení v § 412 odst. 1 NOZ. Na existenci zastoupení lze skutečně usuzovat nejen z právního jednánízákonnou upravu, ale i z jiných okolností. Je-li proto zřejmésnaží se ve vlastním zájmu upravit podmínky převodu podrobně, že někdo jedná za jiného, půjde o jednání zástupce. Naopak připomínka směřující k dalšímu rozvolnění možností pro ustanovení substitučního zástupce bez dohody se zastoupeným akceptována nebyla, neboť již zavedení této možnosti pro případ nutné potřeby v § 415 odst. 1 NOZ je oproti současnému stavu výraznou a plně dostačující změnou. Akceptována nebyla též připomínka týkající se jednání nezpůsobilého zástupceaby předešly případným rizikům, které se připouští v zájmu ochrany dobré víry třetí osoby, která o této záležitosti nevěděla a ani nemohla vědět. Důvody tohoto řešení chápu, nicméně ve shodě s prof. Tichým mám jisté pochybnosti o tom, zda jimi lze prolomit obecná ustanovení o způsobilosti, resp. o neplatnosti právních úkonů, která podle mého názoru dopadají na zástupce stejně, jako na jakoukoli jinou osobu. Na druhou stranu je relevantní argument prof. Xxxxxx, že zde nejde o ochranu práv zástupce, který je pouze prostředníkem, ale o odpovědnost za výběr zástupce na straně zastoupeného a ochranu dobré víry na straně třetí osoby. Pokud tomu tak je, mělo by být toto ustanovení přeřazeno ze všeobecných ustanovení do dílu o smluvním zastoupení, neboť za výběr zákonného zástupce nelze vyvozovat odpovědnost zastoupeného. V souladu s liberální koncepcí svobody a autonomie smluvní volnosti stran se navrhuje umožnit na základě dohody odchylné od zákona některá jednání, která současná právní úprava bez pádných důvodů zakazuje. Příkladem může být umožnění zastoupení osobou, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, pokud zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Jde typicky o problém soukromoprávní povahy, který nevyžaduje kogentní právní úpravu, neboť se nedotýká ochrany slabšího, třetích osob ani společnosti. I v tomto ohledu bylo vyhověno tomu, co ve svém textu uvádí prof. Tichý. Střet zájmů je definován rozporem mezi zájmy zástupce a zastoupeného, navíc je doplněn o vyvratitelnou domněnku, jedná-li zástupce za třetí osobu nebo ve vlastní věci. Možnost schválení (ratihabice) jednání učiněného ve střetu zájmů vyplývá podle mého názoru přímo z dispozitivní konstrukce § 413 odst. 1 NOZ a není třeba ji speciálně popisovat. Obdobný základ v liberalizaci právní úpravy má nově zavedená možnost dodatečného schválení jednatelství bez příkazu, která ovšem vyžaduje výslovnou úpravu ratihabice, neboť o zastoupení vůbec nešlo. Projevem autonomie smluvní volnosti je též vázanost účinků prokury již okamžikem jejího udělení, a nikoli až zápisem do obchodního rejstříku, či nově zavedená možnost sjednat důvody pro odvolání plné moci. Touto možností se částečně akceptuje připomínka prof. Tichého směřující k zavedení institutu neodvolatelné plné moci, ale k ochraně zmocnitele se zachovává právo odvolání zmocnění i pro jiný zvlášť závažný důvod. Některé změny jsou do jisté míry arbitrární a vycházejí z posunu vnímání praxe a potřeb společnosti. Za příklad takovéto změny lze považovat rozhodnutí o tom, zda mají v případě plurality zástupců jednat za zastoupeného všichni společně (jako je tomu dnes), nebo každý zvlášť. Ve shodě s doporučením týmu prof. Tichého se komise nakonec rozhodla pro změnu stávajícího pojetí a zavedení dispozitivního pravidla individuálního jednání každého zmocněnce. Navrhovaná právní úprava respektuje i doktrinální kritické požadavky vůči stávajícímu znění občanského zákoníku a odstraňuje proto například pojetí jednostranného „zastoupení na základě plné moci“ a nahrazuje jej teoreticky správnou koncepcí „smluvního zastoupení“ s důsledným promítnutím do terminologie i obsahu normativního textumohou při převodu vyskytnout.

Závěr. Jak Hlavním cílem této práce bylo popsánokomplexně pojednat o institutu víceprací, tak i navrhovaná právní úprava zastoupenítedy prací, přestože nepředstavuje radikální systémovou změnu (alespoň u převažujícího zastoupení fyzických osob)které jsou prováděny navíc, přináší celou řadu novinek a změn oproti stávající právní úpravěnad rámec původní smlouvy o dílo ve stavebnictví. Tyto změny jsou založeny na evolučním rozpracování stávající právní úpravy podle poznatků doktríny a reálných potřeb praxe. V případě zastoupení právnických osob vychází NOZ z německé koncepce zastoupení (organschaftliche Vertretung), která nerozlišuje jednání statutárních orgánů a smluvního zástupce a hovoří vždy o „zastoupení“ právnické osoby. Hlavní výhodou navrhované právní úpravy je integrace celého institutu zastoupení do textu NOZ, díky čemuž lze lépe propojit obecnou a zvláštní úpravu jednotlivých pasáží. Názorně je to provedeno v celé hlavě třetí, části první NOZ, která postupuje od všeobecných ustanovení o zastoupení bez ohledu na jeho původ, přes úpravu smluvního zastoupení (zmocnění) až po specifika prokury. Řazení některých institutů bylo přehodnoceno a došla-li rekodifikační komise k závěruZ předchozího právního rozboru jasně vyplývá, že mají obecné využitívícepráce jsou institutem, zařadila je k obecnějším ustanovením (z dnešní marginální rubriky o smluvním zastoupení proto byly převedeny do všeobecných ustanovení základní pravidla excesu či ochrany dobré víry). Ohledně struktury a řazení textu lze zajisté navrhovat i cokoli jiného, zejména by bylo stejně tak možné postupovat i opačným způsobem, který popisuje prof. Tichý. Všeobecná ustanovení by bylo možno vypustit či zkrátit a obecný základ právní úpravy konstruovat v úpravě smluvního zastoupení, na niž by se z jiných dílů (např. zákonného zastoupení či prokury) odkazovalo. Takovéto řešení však považovala rekodifikační komise za méně vhodné a osobně kterým se s jejím závěrem ztotožňuji. Ostatně, žádné větší výhrady k systematice zastoupení nezazněly ani v opakovaných připomínkových řízeních. Oproti současnému znění občanského zákoníku došlo k celkovému posílení právní úpravy a řešení některých aspektů, které doposud nebyly upraveny vůbec, nebo nedostatečně (např. vznik zastoupení, specifika excesu, další zastoupení na základě nutné potřeby, odpovědnost za výběr substitučního zástupce, jiné formy plné moci než jen písemná a ústní, nové výslovné úpravy zastoupení právnických osob a podnikatelů, smluvní typ přímého zastoupení ve smlouvě o obchodním zastoupení apod.). Připomínka prof. Tichého k základnímu rozlišení zástupce a „falešného zástupce“ byla akceptována a zapracována do úvodního ustanovení o zastoupení v § 412 odst. 1 NOZ. Na existenci zastoupení lze skutečně usuzovat pojí řada nejen z právního jednánívýkladových, ale i aplikačních problémů. Jejich vyřešení nenapomáhá ani úprava obsažená v občanském zákoníku, neboť není vhodně koncipována pro rozsáhlé stavby, ale její aplikaci lze využít spíše u menších staveb, kde se uplatní nezávazný rozpočet. V oblasti víceprací také právní úprava straní spíše objednateli, neboť v občanském zákoníku převažují ustanovení, na základě kterých zhotoviteli v důsledku víceprací nevzniká nárok na navýšení ceny díla. Ustanovení, která by uvedený nárok, a také nárok na prodloužení doby pro dokončení díla, zhotoviteli umožňovala, se však ve stavební praxi takřka neaplikují, neboť se týkají situací, které ve stavebnictví nastanou jen zřídkakdy. Konkrétně se jedná například o ustanovení o ceně určené odhadem (§ 2612 OZ) či neúplným rozpočtem (§ 2622 OZ). V praxi však jasně převažují smlouvy o dílo, kde je cena určena rozpočtem úplným. Vzhledem k tomu, kolik problémů vícepráce v praxi způsobují, považuji úpravu občanského zákoníku v této oblasti za nedostatečnou. Mezi dílčí cíle stanovené v úvodu této práce patřilo také zodpovězení následujících otázek: Vzhledem k tomu, že smlouvy o dílo ve stavebnictví jsou zpravidla uzavírány mezi právnickými osobami, řadíme mezi osoby oprávněné sjednávat vícepráce zejména člena statuárního orgánu, osobu, do jejíž kompetence dané právní jednání spadá, zaměstnance (v rozsahu obvyklém vzhledem k zařazení a funkci), prokuristu či zmocněnce. U zaměstnanců, konkrétně u stavbyvedoucího a technického dozoru bylo sporné, zda jsou k takovému právnímu jednání oprávněni. Judikaturou však bylo postaveno na jisto, že vícepráce může z jiných okolnostíuvedených sjednávat pouze technický dozor. Hovoříme-li o vícepracích jako o skutečných vícepracích (v užším smyslu), v takovém případě musí být mezi objednatelem a zhotovitelem vždy uzavřena nová smlouva o dílo týkající se těchto prací navíc. Oproti tomu u změn díla postačí změna smlouvy, avšak vždy musí být brán zřetel na ujednanou formu. Nejčastěji dochází ke změně smlouvy formou písemných dodatků, při jejichž sjednávání musí být zhotovitel bdělý a požadovat navýšení ceny díla, neboť mu takový nárok nevzniká automaticky ze zákona, jako tomu bylo dříve. Splatnost ceny neboli nárok zhotovitele na zaplacení ceny díla poté vznikne jeho provedením, ledaže se strany dohodnou jinak. Potřeba písemného dodatku schváleného oběma smluvními stranami se může vyskytnout pouze u změn díla, nikoli u skutečných víceprací a je vždy odvislá od ujednání stran týkajících se změny smlouvy o dílo. Pakliže si strany ujednají, že postačí pouze ústní dohoda, dodatek třeba není. Podmíní-li ale změnu smlouvy uzavřením písemného dodatku, nedodržení této formy poté může vést až k jeho neplatnosti. Shodně jako v otázce (ii), i zde je nutné situaci rozlišit, zda se jedná o skutečné vícepráce či o změny díla. V prvně uvedeném případě má zhotovitel nárok požadovat hodnotu provedených víceprací z titulu bezdůvodného obohacení, byla-li by nově uzavřená smlouva neplatná, neboť poskytnuté plnění není spjato s plněním původním a není tedy ve vzájemné souvislosti. Jinak tomu je ale u změn díla, pokud nebude dodržena smluvními stranami požadovaná forma změny smlouvy (zpravidla písemný dodatek) a objednatel takovou vadu namítne. Je-li proto zřejmédodatek neplatný, tak dle judikatury Nejvyššího soudu nemůže zhotovitel požadovat hodnotu dodatečných prací z titulu bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že někdo jedná za jinéhose nejedná o plnění bez právního důvodu, půjde nýbrž o jednání zástupceplnění na základě smlouvy o dílo, u kterého však nebyly splněny podmínky pro jeho úhradu. Naopak připomínka směřující k dalšímu rozvolnění možností pro ustanovení substitučního zástupce bez dohody se zastoupeným akceptována nebylaS tímto závěrem však nesouhlasím, neboť již zavedení této možnosti aby vůbec mohly být splněny podmínky pro případ nutné potřeby v § 415 odstúhradu dodatečných prací, musí být tyto práce sjednány. 1 NOZ je oproti současnému stavu výraznou Pokud však byly práce sjednány bez dodržení požadované formy (například nebyl dodržen požadavek zápisu ve stavebním deníku a plně dostačující změnoubyly sjednány pouze ústně), jedná se poté o plnění mimosmluvní, bez právního důvodu, a tedy i o jednu ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení. Akceptována nebyla též připomínka týkající se jednání nezpůsobilého zástupce, které se připouští v zájmu ochrany dobré víry třetí osoby, která o této záležitosti nevěděla a ani nemohla vědět. Důvody tohoto řešení chápu, nicméně ve shodě s prof. Tichým mám jisté pochybnosti o tom, zda jimi Závěrem lze prolomit obecná ustanovení o způsobilosti, resp. o neplatnosti právních úkonů, která podle mého názoru dopadají na zástupce stejně, jako na jakoukoli jinou osobu. Na druhou stranu je relevantní argument prof. Xxxxxxdodat, že zde nejde smluvním stranám nezbývá nic jiného než pečlivě sjednat v rámci smlouvy o ochranu práv zástupcedílo postup při vzniku víceprací, který je aby tak předešly případným sporům a aby jejich pozornost mohla být zaměřena pouze prostředníkemna splnění hlavního cíle, ale o odpovědnost za výběr zástupce na straně zastoupeného tedy řádného dokončení a ochranu dobré víry na straně třetí osoby. Pokud tomu tak je, mělo by být toto ustanovení přeřazeno předání díla ze všeobecných ustanovení do dílu o smluvním zastoupení, neboť za výběr zákonného zástupce nelze vyvozovat odpovědnost zastoupeného. V souladu s liberální koncepcí svobody strany zhotovitele a autonomie smluvní volnosti stran se navrhuje umožnit na základě dohody odchylné od zákona některá jednání, která současná právní úprava bez pádných důvodů zakazuje. Příkladem může být umožnění zastoupení osobou, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, pokud zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Jde typicky o problém soukromoprávní povahy, který nevyžaduje kogentní právní úpravu, neboť se nedotýká ochrany slabšího, třetích osob ani společnosti. I v tomto ohledu bylo vyhověno tomu, co ve svém textu uvádí prof. Tichý. Střet zájmů je definován rozporem mezi zájmy zástupce převzetí díla a zastoupeného, navíc je doplněn o vyvratitelnou domněnku, jedná-li zástupce za třetí osobu nebo ve vlastní věci. Možnost schválení (ratihabice) jednání učiněného ve střetu zájmů vyplývá podle mého názoru přímo z dispozitivní konstrukce § 413 odst. 1 NOZ a není třeba ji speciálně popisovat. Obdobný základ v liberalizaci právní úpravy má nově zavedená možnost dodatečného schválení jednatelství bez příkazu, která ovšem vyžaduje výslovnou úpravu ratihabice, neboť o zastoupení vůbec nešlo. Projevem autonomie smluvní volnosti je též vázanost účinků prokury již okamžikem jejího udělení, a nikoli až zápisem do obchodního rejstříku, či nově zavedená možnost sjednat důvody pro odvolání plné moci. Touto možností se částečně akceptuje připomínka prof. Tichého směřující k zavedení institutu neodvolatelné plné moci, ale k ochraně zmocnitele se zachovává právo odvolání zmocnění i pro jiný zvlášť závažný důvod. Některé změny jsou do jisté míry arbitrární a vycházejí z posunu vnímání praxe a potřeb společnosti. Za příklad takovéto změny lze považovat rozhodnutí o tom, zda mají v případě plurality zástupců jednat za zastoupeného všichni společně (jako je tomu dnes), nebo každý zvlášť. Ve shodě s doporučením týmu prof. Tichého se komise nakonec rozhodla pro změnu stávajícího pojetí a zavedení dispozitivního pravidla individuálního jednání každého zmocněnce. Navrhovaná právní úprava respektuje i doktrinální kritické požadavky vůči stávajícímu znění občanského zákoníku a odstraňuje proto například pojetí jednostranného „zastoupení na základě plné moci“ a nahrazuje jej teoreticky správnou koncepcí „smluvního zastoupení“ s důsledným promítnutím do terminologie i obsahu normativního textuzaplacení sjednané ceny ze strany objednatele.

Závěr. Jak Veřejnoprávní smlouvy jsou považovány za moderní formu činnosti veřejné správy, která je stále více pojímána jako služba veřejnosti (výslovně § 4 zákona č. 500/2004 Sb.) se snahou přiblížení veřejné správy občanovi a její demokratizací. Bylo by jedině dobře, aby veřejná správa přestala být vnímána jako „byrokratický moloch“, kdy se při vstupu na její půdu občanovi ježí vlasy. Tato averze občanů vůči úřadům je hluboce zakořeněná a bylo popsánoby jedině k užitku, tak aby veřejnoprávní smlouvy a nejen ty, pomohly k odbourání tohoto bloku. Mohu potvrdit z vlastní praxe, že občané, kteří navštíví náš úřad v „neúřední dny“ již vstupují do dveří s bázlivou omluvou na rtech a očekávají ostré odmítnutí. Zároveň mě velice těší, když mohu říci, že se jim takového odmítnutí nedostane. Veřejnoprávní smlouvy v jistém slova smyslu znamenají průlom do administrativně právní metody regulace veřejné správy a veřejné moci tím, že umožňují správním orgánům, aby si k zajištění a dosažení svých cílů a úkolů zvolily možnost dobrovolné spolupráce (tedy uzavření smlouvy) namísto kogentní, pevně dané, právní úpravy. Veřejnou správu je přitom třeba pojímat jako správu veřejných záležitostí ve veřejném zájmu. Myslím, že novou právní úpravu veřejnoprávních smluv jen uvítat i navrhovaná vzhledem k tomu, že se tento institut začíná ve veřejné správě uzavírat stále častěji a volání po komplexní úpravě této oblasti bylo stále častější. Na hodnocení právní úprava zastoupeníúpravy nového správního řádu je však ještě brzy. Za dobu její účinnosti (3 měsíce), přestože nepředstavuje radikální systémovou změnu podle mého názoru nelze posoudit (alespoň u převažujícího zastoupení fyzických osob), přináší celou řadu novinek já toho nejsem schopna) zda ustanovení obsahují nějaké nedostatky či je třeba něco upravit a změn oproti stávající právní úpravěnebo naopak zcela vyhovuje. Tyto změny jsou založeny na evolučním rozpracování stávající právní úpravy podle poznatků doktríny a reálných potřeb To nám ukáže až časem praxe. V případě zastoupení právnických osob vychází NOZ Při svém pátrání po veřejnoprávních smlouvách se mi, bohužel, nepodařilo zajistit, byť jediný exemplář veřejnoprávní smlouvy uzavřený již podle nové právní úpravy. Jedním z německé koncepce zastoupení (organschaftliche Vertretung)důvodů byla i obava ve veřejné správě z nového správního řádu a snaha uzavřít veškeré potřebné veřejnoprávní smlouvy ještě před účinností nového správního řádu, která nerozlišuje jednání statutárních orgánů a smluvního zástupce a hovoří vždy o „zastoupení“ právnické osobytedy před 1. Hlavní výhodou navrhované právní úpravy 1. 2006. Veřejnoprávní smlouva je integrace celého institutu zastoupení vhodný instrument, jak adresáta veřejné správy nenásilně zapojit do textu NOZ, díky čemuž lze lépe propojit obecnou a zvláštní úpravu jednotlivých pasážíplnění úkolů veřejné správy. Názorně je to provedeno v celé hlavě třetí, části první NOZ, která postupuje od všeobecných ustanovení o zastoupení bez ohledu na jeho původ, přes úpravu smluvního zastoupení (zmocnění) až po specifika prokury. Řazení některých institutů bylo přehodnoceno a došla-li rekodifikační komise k závěruLze doufat, že mají obecné využití, zařadila je k obecnějším ustanovením (z dnešní marginální rubriky o smluvním zastoupení proto byly převedeny do všeobecných ustanovení základní pravidla excesu či ochrany dobré víry). Ohledně struktury institut veřejnoprávní smlouvy alespoň částečně změní náhled na veřejnou správu a řazení textu lze zajisté navrhovat i cokoli jiného, zejména by bylo stejně tak možné postupovat i opačným způsobem, který popisuje prof. Tichý. Všeobecná ustanovení by bylo možno vypustit či zkrátit a obecný základ právní úpravy konstruovat v úpravě smluvního zastoupení, na niž by se z jiných dílů (např. zákonného zastoupení či prokury) odkazovalo. Takovéto řešení však považovala rekodifikační komise za méně vhodné a osobně se s jejím závěrem ztotožňuji. Ostatně, žádné větší výhrady k systematice zastoupení nezazněly ani v opakovaných připomínkových řízeních. Oproti současnému znění občanského zákoníku došlo k celkovému posílení právní úpravy a řešení některých aspektů, které doposud nebyly upraveny vůbec, nebo nedostatečně (např. vznik zastoupení, specifika excesu, další zastoupení na základě nutné potřeby, odpovědnost za výběr substitučního zástupce, jiné formy plné moci než jen písemná a ústní, nové výslovné úpravy zastoupení právnických osob a podnikatelů, smluvní typ přímého zastoupení ve smlouvě o obchodním zastoupení apod.). Připomínka prof. Tichého k základnímu rozlišení zástupce a „falešného zástupce“ byla akceptována a zapracována do úvodního ustanovení o zastoupení v § 412 odst. 1 NOZ. Na existenci zastoupení lze skutečně usuzovat umožní nejen z právního jednáníobčanovi, ale i z jiných okolností. Je-li proto zřejmé, že někdo jedná za jiného, půjde o jednání zástupce. Naopak připomínka směřující k dalšímu rozvolnění možností pro ustanovení substitučního zástupce bez dohody se zastoupeným akceptována nebyla, neboť již zavedení této možnosti pro případ nutné potřeby v § 415 odst. 1 NOZ je oproti současnému stavu výraznou a plně dostačující změnou. Akceptována nebyla též připomínka týkající se jednání nezpůsobilého zástupce, které se připouští v zájmu ochrany dobré víry třetí osoby, která o této záležitosti nevěděla a ani nemohla vědět. Důvody tohoto řešení chápu, nicméně ve shodě s prof. Tichým mám jisté pochybnosti o tom, zda jimi lze prolomit obecná ustanovení o způsobilosti, resp. o neplatnosti právních úkonů, která podle mého názoru dopadají ostatním subjektům interes na zástupce stejně, jako na jakoukoli jinou osobu. Na druhou stranu je relevantní argument prof. Xxxxxx, že zde nejde o ochranu práv zástupce, který je pouze prostředníkem, ale o odpovědnost za výběr zástupce na straně zastoupeného a ochranu dobré víry na straně třetí osoby. Pokud tomu tak je, mělo by být toto ustanovení přeřazeno ze všeobecných ustanovení do dílu o smluvním zastoupení, neboť za výběr zákonného zástupce nelze vyvozovat odpovědnost zastoupeného. V souladu s liberální koncepcí svobody a autonomie smluvní volnosti stran se navrhuje umožnit na základě dohody odchylné od zákona některá jednání, která současná právní úprava bez pádných důvodů zakazuje. Příkladem může být umožnění zastoupení osobou, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, pokud zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Jde typicky o problém soukromoprávní povahy, který nevyžaduje kogentní právní úpravu, neboť se nedotýká ochrany slabšího, třetích osob ani společnosti. I v tomto ohledu bylo vyhověno tomu, co ve svém textu uvádí prof. Tichý. Střet zájmů je definován rozporem mezi zájmy zástupce a zastoupeného, navíc je doplněn o vyvratitelnou domněnku, jedná-li zástupce za třetí osobu nebo ve vlastní věci. Možnost schválení (ratihabice) jednání učiněného ve střetu zájmů vyplývá podle mého názoru přímo z dispozitivní konstrukce § 413 odst. 1 NOZ a není třeba ji speciálně popisovat. Obdobný základ v liberalizaci právní úpravy má nově zavedená možnost dodatečného schválení jednatelství bez příkazu, která ovšem vyžaduje výslovnou úpravu ratihabice, neboť o zastoupení vůbec nešlo. Projevem autonomie smluvní volnosti je též vázanost účinků prokury již okamžikem jejího udělení, a nikoli až zápisem do obchodního rejstříku, či nově zavedená možnost sjednat důvody pro odvolání plné moci. Touto možností se částečně akceptuje připomínka prof. Tichého směřující k zavedení institutu neodvolatelné plné moci, ale k ochraně zmocnitele se zachovává právo odvolání zmocnění i pro jiný zvlášť závažný důvod. Některé změny jsou do jisté míry arbitrární a vycházejí z posunu vnímání praxe a potřeb společnosti. Za příklad takovéto změny lze považovat rozhodnutí o tom, zda mají v případě plurality zástupců jednat za zastoupeného všichni společně (jako je tomu dnes), nebo každý zvlášť. Ve shodě s doporučením týmu prof. Tichého se komise nakonec rozhodla pro změnu stávajícího pojetí a zavedení dispozitivního pravidla individuálního jednání každého zmocněnce. Navrhovaná právní úprava respektuje i doktrinální kritické požadavky vůči stávajícímu znění občanského zákoníku a odstraňuje proto například pojetí jednostranného „zastoupení na základě plné moci“ a nahrazuje jej teoreticky správnou koncepcí „smluvního zastoupení“ s důsledným promítnutím do terminologie i obsahu normativního textujejích cílech.

Závěr. Jak bylo popsáno, tak i navrhovaná právní úprava zastoupení, přestože nepředstavuje radikální systémovou změnu Navzdory přechodu způsobu úpravy spotřebitelské problematiky v právu EU z minimálního standardu na úplnou harmonizaci během komparace 2011/83/EU s úpravou dle NOZ vyšlo najevo několik odlišností. Někdy se jednalo jen o nadbytečné změny v systematice (alespoň kupříkladu u převažujícího zastoupení fyzických osobinformační povinnosti), přináší celou řadu novinek a změn oproti stávající právní úpravě. Tyto změny jsou založeny na evolučním rozpracování stávající právní úpravy podle poznatků doktríny a reálných potřeb praxe. V jindy však došlo ke znatelné změně obsahu ustanovení (v případě zastoupení právnických osob vychází NOZ z německé koncepce zastoupení (organschaftliche Vertretungodpovědnosti za snížení hodnoty zboží při odstoupení od smlouvy), která nerozlišuje jednání statutárních orgánů a smluvního zástupce a hovoří vždy o „zastoupení“ právnické osoby. Hlavní výhodou navrhované právní úpravy je integrace celého institutu zastoupení do textu NOZ, díky čemuž lze lépe propojit obecnou a zvláštní úpravu jednotlivých pasáží. Názorně je to provedeno v celé hlavě třetí, části první NOZ, která postupuje od všeobecných ustanovení o zastoupení bez ohledu na jeho původ, přes úpravu smluvního zastoupení (zmocnění) až po specifika prokury. Řazení některých institutů bylo přehodnoceno a došla-li rekodifikační komise k závěru, že mají obecné využití, zařadila je k obecnějším ustanovením (z dnešní marginální rubriky o smluvním zastoupení proto byly převedeny do všeobecných ustanovení základní pravidla excesu či ochrany dobré víry). Ohledně struktury a řazení textu lze zajisté navrhovat i cokoli jiného, zejména by bylo stejně tak možné postupovat i opačným způsobem, který popisuje prof. Tichý. Všeobecná ustanovení by bylo možno vypustit či zkrátit a obecný základ právní úpravy konstruovat v úpravě smluvního zastoupení, na niž by se z jiných dílů (např. zákonného zastoupení či prokury) odkazovalo. Takovéto řešení však považovala rekodifikační komise za méně vhodné a osobně se s jejím závěrem ztotožňuji. Ostatně, žádné větší výhrady k systematice zastoupení nezazněly ani v opakovaných připomínkových řízeních. Oproti současnému znění občanského zákoníku došlo k celkovému posílení právní úpravy a řešení některých aspektů, které doposud nebyly upraveny vůbec, nebo nedostatečně (např. vznik zastoupení, specifika excesu, další zastoupení na základě nutné potřeby, odpovědnost za výběr substitučního zástupce, jiné formy plné moci než jen písemná a ústní, nové výslovné úpravy zastoupení právnických osob a podnikatelů, smluvní typ přímého zastoupení ve smlouvě o obchodním zastoupení apod.). Připomínka prof. Tichého k základnímu rozlišení zástupce a „falešného zástupce“ byla akceptována a zapracována do úvodního ustanovení o zastoupení v § 412 odst. 1 NOZ. Na existenci zastoupení lze skutečně usuzovat nejen z právního jednání, ale i z jiných okolností. Je-li proto zřejmé, že někdo jedná za jiného, půjde o jednání zástupce. Naopak připomínka směřující k dalšímu rozvolnění možností pro ustanovení substitučního zástupce bez dohody se zastoupeným akceptována nebyla, neboť již zavedení této možnosti pro případ nutné potřeby v § 415 odst. 1 NOZ je oproti současnému stavu výraznou a plně dostačující změnou. Akceptována nebyla též připomínka týkající se jednání nezpůsobilého zástupce, které se připouští v zájmu ochrany dobré víry třetí osoby, která o této záležitosti nevěděla a ani nemohla vědět. Důvody tohoto řešení chápu, nicméně ve shodě s prof. Tichým mám jisté pochybnosti o tom, zda jimi lze prolomit obecná ustanovení o způsobilosti, resp. o neplatnosti právních úkonů, která podle mého názoru dopadají na zástupce stejně, jako na jakoukoli jinou osobu. Na druhou stranu je relevantní argument prof. Xxxxxxlze konstatovat, že zde nejde o ochranu práv zástupceaktuální úprava spotřebitelské problematiky v NOZ reflektovala jak aktuální praktické problémy (nabídky učiněné po telefonu pod záminkou výzkumů), tak i otázky, po jejichž vyřešení volaly spíš hlasy akademické (nejasný následek neobjednaného plnění). Co se informační povinnosti týče, do budoucna by bylo vhodnější, kdyby kromě povinnosti jasnosti a srozumitelnosti zákonodárce řešil i výslovně formu. Přesněji, viditelnost (velikost a barva písma) takových informací. Nevidím důvod, proč neužít stejnou úpravu, jako byla přijata u obchodních podmínek. Zákon obsahuje na několika místech podrobný taxativní výčet povinně poskytovaných informací pro konkrétní druhy kontraktace. S výjimkou § 1826 NOZ (který ukládá poskytovat i dle mého názoru nadbytečné informace) lze konstatovat, že rozsah je zcela odpovídající účelu. Především zákonodárce klade velký důraz na obeznámení spotřebitele s celkovými náklady, jež bude nucen uhradit. Úprava odstoupení od smlouvy zůstala s několika rozdíly zachována. Především je změněn způsob počítání lhůty, a dále je úprava zpřesněna. Mimo jiné jsou konkrétněji řešeny následky odstoupení od smlouvy v podobě finančního vyrovnání stran, a lhůt pro navrácení plnění. Stejně tak lze přivítat i vyřešení problému spojeného s nevyžádaným plněním. Bylo vyslyšeno dlouhodobé volání po vyjasnění postavení nabyvatele tohoto plnění. Nově je určeno, že se na něj hledí jako na oprávněného držitele. Lze tedy říci, že v konkrétních otázkách ochrany spotřebitele je NOZ krokem vpřed, a řeší nedostatky staré úpravy (mimo jiné i systematické zařazení soukromoprávní ochrany spotřebitele do kodexu). Na druhou stranu, v otázkách distanční či elektronické kontraktace obecně je množství nejasných ustanovení mnohem větší. Především co se týče zachování písemné formy právního jednání u kontraktace přes e-mail, bude na otázky související s formou podpisu možno s jistotou odpovědět až s existencí judikatury nebo případné novely. Domnívám se, že tato situace vyvolává značnou míru právní nejistoty. Ačkoli nový kodex řeší otázky spojené s informačními technologiemi více než jeho předchůdce,129 stále nelze konstatovat, že by neexistovaly nejasnosti. Obecná úprava distančního (a tím spíše elektronického) způsobu uzavírání smluv je bohužel i nadále velmi stručná. Vzhledem k použití ne zcela jednoznačných termínů je potom zřejmé, že výklady této problematiky budou obtížné. Domnívám se, že z kodexu, který byl přijat v době rozmachu informačních technologií, by mělo být zcela jasné, zda je pouze prostředníkeme-mail způsobilým prostředkem uzavření smlouvy v písemné formě. Poměrně velké úsilí věnoval zákonodárce terminologickým změnám. V některých případech (právní jednání) je od staré terminologie upuštěno zcela, s tím, že se zákonodárce snaží zažitá slovní spojení vymýtit. Jindy (spotřebitelská smlouva, distanční smlouva) zákonodárce zvolil sice termín nový, ale o odpovědnost zažité označení zvolil jako legislativní zkratku. Patrně takový krok pramení z vědomí, že se zažité označení nepodaří zcela vymýtit. Celkově lze tedy konstatovat, že problematika distančních spotřebitelských smluv prodělala výrazné změny více reflektující skutečnost. Problémy výkladu této části NOZ byly spíše drobné a méně významné. Na druhou stranu, obecnou úpravu distančního způsobu kontraktace shledávám za výběr zástupce na straně zastoupeného a ochranu dobré víry na straně třetí osobynedostatečnou. Pokud tomu tak jeDokud nebude existovat relevantní judikatura či případná novela NOZ, mělo by být toto ustanovení přeřazeno ze všeobecných ustanovení do dílu o smluvním zastoupení, neboť za výběr zákonného zástupce nelze vyvozovat odpovědnost zastoupenéhobude trvat značná právní nejistota. V souladu s liberální koncepcí svobody práci je nad rámec zmíněného ještě rozebrána stručná historie soukromoprávní ochrany spotřebitele. To se týká především vývoje v USA a autonomie smluvní volnosti stran EU, které byly v této oblasti poměrně novátorské. Jelikož se navrhuje umožnit na základě dohody odchylné od zákona některá jednánívšak soukromoprávní ochrana spotřebitele začíná objevovat až v poslední třetině dvacátého století, která současná právní úprava bez pádných důvodů zakazujeje tato historická exkurze poměrně stručná. Příkladem může být umožnění zastoupení osobouDomnívám se, jejíž zájmy jsou že cíle stanovené v rozporu se zájmy zastoupenéhoúvodu byly naplněny. Otázky, pokud zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Jde typicky o problém soukromoprávní povahyjež bylo možné jednoznačně zodpovědět, který nevyžaduje kogentní právní úpravu, neboť se nedotýká ochrany slabšího, třetích osob ani společnosti. I v tomto ohledu bylo vyhověno tomu, co ve svém textu uvádí prof. Tichý. Střet zájmů je definován rozporem mezi zájmy zástupce a zastoupeného, navíc je doplněn o vyvratitelnou domněnku, jedná-li zástupce za třetí osobu nebo ve vlastní věci. Možnost schválení (ratihabice) jednání učiněného ve střetu zájmů vyplývá podle mého názoru přímo z dispozitivní konstrukce § 413 odst. 1 NOZ a není třeba ji speciálně popisovat. Obdobný základ v liberalizaci právní úpravy má nově zavedená možnost dodatečného schválení jednatelství bez příkazu, která ovšem vyžaduje výslovnou úpravu ratihabice, neboť o zastoupení vůbec nešlo. Projevem autonomie smluvní volnosti je též vázanost účinků prokury již okamžikem jejího udělenízodpovězeny byly, a nikoli až zápisem do obchodního rejstříku, či nově zavedená možnost sjednat důvody pro odvolání plné mociu sporných byla naznačena jejich možná řešení. Touto možností se částečně akceptuje připomínka prof. Tichého směřující Vzhledem k zavedení institutu neodvolatelné plné mocinovosti probíraného tématu práce neobsahuje obrovské množství zdrojů, ale k ochraně zmocnitele se zachovává právo odvolání zmocnění i pro jiný zvlášť závažný důvod. Některé změny jsou do jisté míry arbitrární a vycházejí zato často vychází spíše z posunu vnímání praxe a potřeb společnosti. Za příklad takovéto změny lze považovat rozhodnutí o tom, zda mají v případě plurality zástupců jednat za zastoupeného všichni společně (jako je tomu dnes), nebo každý zvlášť. Ve shodě s doporučením týmu prof. Tichého se komise nakonec rozhodla pro změnu stávajícího pojetí a zavedení dispozitivního pravidla individuálního jednání každého zmocněnce. Navrhovaná právní úprava respektuje i doktrinální kritické požadavky vůči stávajícímu znění občanského zákoníku a odstraňuje proto například pojetí jednostranného „zastoupení na základě plné moci“ a nahrazuje jej teoreticky správnou koncepcí „smluvního zastoupení“ s důsledným promítnutím do terminologie i obsahu normativního textuvlastní interpretace norem.

Závěr. Jak bylo popsánoStanovy společenství vlastníků jsou významným právním jednáním v oblasti by- tového práva. Posouzení právní povahy tohoto jednání není čistě teoretickou otáz- kou, tak i navrhovaná právní úprava zastoupení, přestože nepředstavuje radikální systémovou změnu (alespoň u převažujícího zastoupení fyzických osob), přináší celou řadu novinek a změn oproti stávající právní úpravěto především s ohledem na povinnost k náhradě újmy nastávající při jejich porušení. Tyto změny jsou založeny na evolučním rozpracování stávající právní úpravy podle poznatků doktríny a reálných potřeb praxe. V případě zastoupení právnických osob vychází NOZ z německé koncepce zastoupení (organschaftliche Vertretung), která nerozlišuje jednání statutárních orgánů a smluvního zástupce a hovoří vždy o „zastoupení“ právnické osoby. Hlavní výhodou navrhované právní úpravy je integrace celého institutu zastoupení do textu NOZ, díky čemuž Slovním výkladem občanského zákoníku lze lépe propojit obecnou a zvláštní úpravu jednotlivých pasáží. Názorně je to provedeno v celé hlavě třetí, části první NOZ, která postupuje od všeobecných ustanovení o zastoupení bez ohledu na jeho původ, přes úpravu smluvního zastoupení (zmocnění) až po specifika prokury. Řazení některých institutů bylo přehodnoceno a došla-li rekodifikační komise k závěrudovodit, že mají obecné využitístanovy společenství vlastníků jsou smlouvou, zařadila je avšak při bližším zkoumání jejich vzniku, změn a auto- nomie vůle při těchto jednáních lze o čistě smluvní povaze stanov jistě pochybovat. Povinnost k obecnějším ustanovením (náhradě újmy vyplývající ze stanov nemůže být vnímána jako smluvní absolutně, a to nejen z dnešní marginální rubriky o smluvním zastoupení proto byly převedeny do všeobecných ustanovení základní pravidla excesu či ochrany dobré víry)důvodu specifické povahy stanov jako smlouvy sui generis, ale především s ohledem na dosavadní vývoj judikatury k náhradě újmy v případě porušení stanov spolků. Ohledně struktury Stejně tak posouzení smluvní pokuty „ujednané“ ve sta- novách nebude ve všech případech zcela v souladu se všemi principy občanského práva. Vzhledem k tomu, že občanský zákoník nechává posouzení povahy stanov spo- lečenství vlastníků prostor a řazení textu lze zajisté navrhovat i cokoli jiného, zejména by bylo stejně tak možné postupovat i opačným způsobem, který popisuje prof. Tichý. Všeobecná ustanovení by bylo možno vypustit či zkrátit a obecný základ právní úpravy konstruovat v úpravě smluvního zastoupení, na niž by se z jiných dílů (např. zákonného zastoupení či prokury) odkazovalo. Takovéto řešení však považovala rekodifikační komise za méně vhodné a osobně se s jejím závěrem ztotožňuji. Ostatně, žádné větší výhrady k systematice zastoupení nezazněly ani v opakovaných připomínkových řízeníchblízké budoucnosti zřejmě nelze očekávat vyjas- nění ze strany zákonodárné moci34, bude na soudech, aby v konkrétních případech s přihlédnutím k místním zvyklostem a okolnostem případu vnášely světlo do další- ho výkladu posouzení stanov společenství vlastníků jako smlouvy sui generis. Oproti současnému znění občanského zákoníku došlo k celkovému posílení právní úpravy a řešení některých aspektů, které doposud nebyly upraveny vůbec, nebo nedostatečně (např. vznik zastoupení, specifika excesu, další zastoupení na základě nutné potřeby, odpovědnost za výběr substitučního zástupce, jiné formy plné moci než jen písemná a ústní, nové výslovné úpravy zastoupení právnických osob a podnikatelů, smluvní typ přímého zastoupení ve smlouvě o obchodním zastoupení apod.). Připomínka prof. Tichého k základnímu rozlišení zástupce a „falešného zástupce“ byla akceptována a zapracována do úvodního ustanovení o zastoupení v § 412 odst. 1 NOZ. Na existenci zastoupení lze skutečně usuzovat nejen z právního jednání, ale i z jiných okolností. Je-li proto zřejméVěřím, že někdo jedná za jiného, půjde o jednání zástupce. Naopak připomínka směřující k dalšímu rozvolnění možností pro ustanovení substitučního zástupce bez dohody se zastoupeným akceptována nebyla, neboť již zavedení této možnosti pro případ nutné potřeby v § 415 odst. 1 NOZ je oproti současnému stavu výraznou a plně dostačující změnou. Akceptována nebyla též připomínka týkající se jednání nezpůsobilého zástupce, které se připouští v zájmu ochrany dobré víry třetí osoby, která o této záležitosti nevěděla a ani nemohla vědět. Důvody tohoto řešení chápu, nicméně ve shodě s prof. Tichým mám jisté pochybnosti o tom, zda jimi lze prolomit obecná ustanovení o způsobilosti, resp. o neplatnosti právních úkonů, která podle mého názoru dopadají na zástupce stejně, jako na jakoukoli jinou osobu. Na druhou stranu je relevantní argument prof. Xxxxxx, že zde nejde o ochranu práv zástupce, který je pouze prostředníkem, ale o odpovědnost za výběr zástupce na straně zastoupeného a ochranu dobré víry na straně třetí osoby. Pokud tomu tak je, mělo by být toto ustanovení přeřazeno ze všeobecných ustanovení do dílu o smluvním zastoupení, neboť za výběr zákonného zástupce nelze vyvozovat odpovědnost zastoupeného. V souladu s liberální koncepcí svobody a autonomie smluvní volnosti stran se navrhuje umožnit na základě dohody odchylné od zákona některá jednání, která současná právní úprava bez pádných důvodů zakazuje. Příkladem může být umožnění zastoupení osobou, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, pokud zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Jde typicky o problém soukromoprávní povahy, který nevyžaduje kogentní právní úpravu, neboť se nedotýká ochrany slabšího, třetích osob ani společnosti. I v tomto ohledu bylo vyhověno tomu, co ve svém textu uvádí prof. Tichý. Střet zájmů je definován rozporem mezi zájmy zástupce a zastoupeného, navíc je doplněn o vyvratitelnou domněnku, jedná-li zástupce za třetí osobu nebo ve vlastní věci. Možnost schválení (ratihabice) jednání učiněného ve střetu zájmů vyplývá podle mého názoru přímo z dispozitivní konstrukce § 413 odst. 1 NOZ a není třeba ji speciálně popisovat. Obdobný základ v liberalizaci právní úpravy má nově zavedená možnost dodatečného schválení jednatelství bez příkazu, která ovšem vyžaduje výslovnou úpravu ratihabice, neboť o zastoupení vůbec nešlo. Projevem autonomie smluvní volnosti je též vázanost účinků prokury již okamžikem jejího uděleníbude učiněno, a nikoli až zápisem do obchodního rejstříkuto především s přihlédnutím ke specifické povaze bytového práva. Držet se pouhého vymezení stanov jako smlouvy nemůže být pro aplikaci na konkrétní případy bytového spoluvlastnictví spravedlivé, či nově zavedená možnost sjednat důvody pro odvolání plné mocia jak snad ale- spoň částečně nastínil tento příspěvek, ani dostatečně přiléhavé. Touto možností se částečně akceptuje připomínka prof32 § 2239 obč. Tichého směřující zák. 33 Především dosud není k zavedení institutu neodvolatelné plné moci, ale k ochraně zmocnitele se zachovává právo odvolání zmocnění i pro jiný zvlášť závažný důvod. Některé změny jsou do jisté míry arbitrární a vycházejí z posunu vnímání praxe a potřeb společnosti. Za příklad takovéto změny lze považovat rozhodnutí o tom, zda mají v případě plurality zástupců jednat za zastoupeného všichni společně (jako je tomu dnes), nebo každý zvlášť. Ve shodě s doporučením týmu prof. Tichého se komise nakonec rozhodla pro změnu stávajícího pojetí a zavedení dispozitivního pravidla individuálního jednání každého zmocněnce. Navrhovaná právní úprava respektuje i doktrinální kritické požadavky vůči stávajícímu znění občanského zákoníku a odstraňuje proto například pojetí jednostranného „zastoupení na základě plné moci“ a nahrazuje jej teoreticky správnou koncepcí „smluvního zastoupení“ s důsledným promítnutím do terminologie i obsahu normativního textudispozici judikatura jednotící rozhodování krajských soudů.

Závěr. Stále se zrychlující rozvoj obchodních, hos- podářských a finančních vztahů v moderních vy- spělých zemích i pokračující společenská inte- grace klade zvýšené nároky také na civilní soudní řízení, jeho rychlost a efektivnost. Nelze připus- tit, aby zdlouhavé soudní řízení zpomalovalo nebo dokonce ohrožovalo nerušený průběh mo- derního hospodářského života. Proto jsou po- chopitelné snahy o vytváření institucionálních předpokladů urychlování civilního soudního ří- zení. Odpovídající legislativní úprava je nezbytná. Nelze ji však přeceňovat, absolutizovat a považo- vat za jediný možný přístup k řešení otázek urychlování civilního řízení. Snad je vhodné, aby byl citován jeden z procesualistů, kteří měli blízko ke zpracovávání návrhu evropského civil- ního procesu a zabývali se uvedenou problema- tikou; xxxx. xx. X. Xxxx v této souvislosti uvádí:1) „Jak bylo popsánorychle bude určitá věc vyřízena, nezávisí podle našich zkušeností ani tak příliš na zákonné úpravě, ale mnohem více na daných reálných okolnostech, jako např. na přetížení soudů, pře- devším ale na pracovním stylu a osobnosti jed- notlivých soudců; je nutno také zkoumat a srov- návat efektivnost činnosti soudů v jednotlivých zemích.“ K urychlování řízení přispívá především taková legislativní úprava, která je přehledná, logická, vnitřně souladná a odpovídá základním zásadám, na nichž je vybudován civilní proces. Za funkční nelze považovat takový přístup k úpravě institutů, umožňujících urychlování řízení, který vnáší vnitřní nesoulad do systému procesního práva. K urychlování řízení jsou vhodné přiměřené le- gislativní úpravy v oblasti ovládané zásadou pro- jednací, zejména úpravy, jež využívají zkušenostní věty, skutkové domněnky (popřípadě i navrhovaná právní úprava zastoupení, přestože nepředstavuje radikální systémovou změnu (alespoň u převažujícího zastoupení fyzických osobdo- mněnky), přináší celou řadu novinek umožňující rychlé dosažení vysoké pravděpodobnosti rozhodných poznatků. Tako- vým postupem není narušována dispoziční vol- nost procesních stran při uplatňování procesních prostředků objasňování a změn oproti stávající právní úpravěvysvětlování skutkového stavu. Tyto změny jsou založeny na evolučním rozpracování stávající právní úpravy podle poznatků doktríny Pokud je strana v tomto směru nečinná, lik- navá a reálných potřeb praxe. V případě zastoupení právnických osob vychází NOZ z německé koncepce zastoupení (organschaftliche Vertretung)nevěnuje se pečlivému vedení sporu, musí nést procesní odpovědnost, která nerozlišuje jednání statutárních orgánů a smluvního zástupce a hovoří vždy o „zastoupení“ právnické osobyztoho vyplývá. Hlavní výhodou navrhované právní úpravy je integrace celého institutu zastoupení do textu NOZ, díky čemuž lze lépe propojit obecnou a zvláštní úpravu jednotlivých pasáží. Názorně je to provedeno Civilní soudní řády mnohých vyspělých zemí proto připouštějí vydání kontumačního rozsudku nejen v celé hlavě třetí, části první NOZ, která postupuje od všeobecných ustanovení o zastoupení bez ohledu na jeho původ, přes úpravu smluvního zastoupení (zmocnění) až po specifika prokury. Řazení některých institutů bylo přehodnoceno a došla-li rekodifikační komise k závěrupřípadě, že mají obecné využitíse strana bez vážného důvodu ne- dostaví k prvnímu ústnímu jednání, zařadila ale také v pří- padě, jestliže ještě před nařízením tohoto jednání nepřistoupí k důležitému procesnímu úkonu, k němuž je k obecnějším ustanovením (z dnešní marginální rubriky o smluvním zastoupení proto byly převedeny do všeobecných ustanovení základní pravidla excesu či ochrany dobré víry). Ohledně struktury a řazení textu lze zajisté navrhovat i cokoli jiného, zejména by bylo stejně tak možné postupovat i opačným způsobem, který popisuje prof. Tichý. Všeobecná ustanovení by bylo možno vypustit či zkrátit a obecný základ právní úpravy konstruovat v úpravě smluvního zastoupení, na niž by se z jiných dílů vyzvána soudem (např. zákonného zastoupení či prokury) odkazovalo. Takovéto řešení však považovala rekodifikační komise za méně vhodné k ohlášení, zda se hodlá proti podané žalobě bránit, anebo k vý- zvě, aby se písemně ve věci vyjádřila a osobně se v případě svého nesouhlasu s jejím závěrem ztotožňuji. Ostatnětvrzeními žalobce vylíčila roz- hodující skutečnosti, žádné větší výhrady k systematice zastoupení nezazněly ani v opakovaných připomínkových řízeních. Oproti současnému znění občanského zákoníku došlo k celkovému posílení právní úpravy a řešení některých aspektů, které doposud nebyly upraveny vůbec, nebo nedostatečně (např. vznik zastoupení, specifika excesu, další zastoupení na základě nutné potřeby, odpovědnost za výběr substitučního zástupce, jiné formy plné moci než jen písemná a ústní, nové výslovné úpravy zastoupení právnických osob a podnikatelů, smluvní typ přímého zastoupení ve smlouvě o obchodním zastoupení apod.nichž zakládá svoji obranu). Připomínka profUrychlování řízení v tomto směru lze za- ložit na institutu rozsudku pro zmeškání, nikoliv na institutu uznání nároku. Tichého k základnímu rozlišení zástupce Nepříznivé právní ná- sledky, zatěžující nečinnou procesní stranu, musí být podřízeny režimu kontumačního rozsudku, ni- koliv režimu uznání nároku. Uznání nároku totiž patří do zcela jiné oblasti procesní problematiky, než by mohlo být spojováno s urychlováním řízení v oblasti zjišťování rozhodného skutkového stavu. Skutkový stav, zněhož soud ve svém rozhodnutí, a „falešného zástupce“ byla akceptována a zapracována do úvodního ustanovení o zastoupení to i v § 412 odstrozsudku pro zmeškání, vychází, musí být podle vnitřního přesvědčení soudce vysoce prav- děpodobný. 1 NOZ. Na existenci zastoupení lze skutečně usuzovat nejen z právního jednání, ale i z jiných okolností. Je-li proto zřejmé, že někdo jedná za jiného, půjde o jednání zástupce. Naopak připomínka směřující k dalšímu rozvolnění možností pro ustanovení substitučního zástupce bez dohody se zastoupeným akceptována nebyla, neboť již zavedení této možnosti pro případ nutné potřeby v § 415 odst. 1 NOZ je oproti současnému stavu výraznou a plně dostačující změnou. Akceptována nebyla též připomínka týkající se jednání nezpůsobilého zástupce, které se připouští v zájmu ochrany dobré víry třetí osobyNemůže být založen na žádné fikci, která o této záležitosti nevěděla a ani nemohla vědětje v rozporu s objektivní skutečností. Důvody tohoto řešení chápu, nicméně ve shodě s profFunkcí právní fikce není zpravděpodobnění určitých roz- hodných skutečností. Tichým mám jisté pochybnosti o tom, zda jimi lze prolomit obecná ustanovení o způsobilosti, resp. o neplatnosti právních úkonůTím méně se fikce může vztahovat na dispozici předmětem řízení, která podle mého názoru dopadají na zástupce stejně, jako na jakoukoli jinou osobu. Na druhou stranu je relevantní argument prof. Xxxxxx, že zde nejde o ochranu práv zástupce, který je pouze prostředníkem, ale o odpovědnost za výběr zástupce na straně zastoupeného a ochranu dobré víry na straně třetí osoby. Pokud tomu tak je, mělo by být toto ustanovení přeřazeno ze všeobecných ustanovení do dílu o smluvním zastoupení, neboť za výběr zákonného zástupce nelze vyvozovat odpovědnost zastoupeného. V souladu s liberální koncepcí svobody a autonomie smluvní volnosti stran se navrhuje umožnit na základě dohody odchylné od zákona některá jednání, která současná právní úprava bez pádných důvodů zakazuje. Příkladem může být umožnění zastoupení osobou, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, pokud zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Jde typicky o problém soukromoprávní povahy, který nevyžaduje kogentní právní úpravu, neboť se nedotýká ochrany slabšího, třetích osob ani společnosti. I v tomto ohledu bylo vyhověno tomu, co ve svém textu uvádí prof. Tichý. Střet zájmů je definován rozporem mezi zájmy zástupce a zastoupeného, navíc je doplněn o vyvratitelnou domněnku, jedná-li zástupce za třetí osobu nebo ve vlastní věci. Možnost schválení (ratihabice) jednání učiněného ve střetu zájmů vyplývá podle mého názoru přímo z dispozitivní konstrukce § 413 odst. 1 NOZ a není třeba ji speciálně popisovat. Obdobný základ v liberalizaci právní úpravy má nově zavedená možnost dodatečného schválení jednatelství bez příkazu, která ovšem vyžaduje výslovnou úpravu ratihabice, neboť o zastoupení vůbec nešlo. Projevem autonomie smluvní volnosti je též vázanost účinků prokury již okamžikem jejího udělení, a nikoli až zápisem do obchodního rejstříku, či nově zavedená možnost sjednat důvody pro odvolání plné moci. Touto možností se částečně akceptuje připomínka prof. Tichého směřující k zavedení institutu neodvolatelné plné moci, ale k ochraně zmocnitele se zachovává právo odvolání zmocnění i pro jiný zvlášť závažný důvod. Některé změny jsou do jisté míry arbitrární a vycházejí z posunu vnímání praxe a potřeb společnosti. Za příklad takovéto změny lze považovat rozhodnutí o tom, zda mají v případě plurality zástupců jednat za zastoupeného všichni společně (jako je tomu dnes), nebo každý zvlášť. Ve shodě s doporučením týmu prof. Tichého se komise nakonec rozhodla pro změnu stávajícího pojetí a zavedení dispozitivního pravidla individuálního jednání každého zmocněnce. Navrhovaná právní úprava respektuje i doktrinální kritické požadavky vůči stávajícímu znění občanského zákoníku a odstraňuje proto například pojetí jednostranného „zastoupení na základě plné moci“ a nahrazuje jej teoreticky správnou koncepcí „smluvního zastoupení“ s důsledným promítnutím do terminologie i obsahu normativního textu.

Závěr. Jak bylo popsánoZejména zásluhou zásadních připomínek České advokátní komory nebyl ak- ceptován návrh Ministerstva financí, tak i navrhovaná aby v zájmu předcházení legalizace výnosů z trestné činnosti byly na advokáty novelou zákona č. 61/1996 Sb. přesunuty ně- které úkoly, jež jim nepřísluší. Zůstala zachována dosavadní právní úprava zastoupení, přestože nepředstavuje radikální systémovou změnu (alespoň u převažujícího zastoupení fyzických osob), přináší celou řadu novinek a změn oproti stávající právní úpravě. Tyto změny jsou založeny na evolučním rozpracování stávající právní úpravy podle poznatků doktríny a reálných potřeb praxe. V případě zastoupení právnických osob vychází NOZ z německé koncepce zastoupení (organschaftliche Vertretung)ml- čenlivosti advokáta, která nerozlišuje jednání statutárních orgánů je charakteristickým rysem demokratických systémů evropských států, které poskytují ochranu důvěrného vztahu mezi advokáty a smluvního zástupce a hovoří vždy kli- enty. Boj proti praní špinavých peněz by neměl ani v budoucnu vést k omezení práva na důvěrnost rozhovoru klienta se svým advokátem. Nedokáži si předsta- vit větší pokles prestiže advokáta než v případě, kdy by advokát informoval or- gány činné v trestním řízení třeba jen zprostředkovaně, přes Ministerstvo financí, o „zastoupení“ právnické osobytom, co se dozvěděl o obchodech svého klienta. Hlavní výhodou navrhované právní úpravy je integrace celého institutu zastoupení do textu NOZNejen v současnosti, díky čemuž lze lépe propojit obecnou a zvláštní úpravu jednotlivých pasáží. Názorně je to provedeno nýbrž i v celé hlavě třetí, části první NOZbudoucnosti by měl být advokát povinen zachovávat mlčenlivost nejenom o každé konkrétní věci, která postupuje od všeobecných ustanovení o zastoupení bez ohledu na je předmětem jeho původprávní pomoci, přes úpravu smluvního zastoupení (zmocnění) až po specifika prokury. Řazení některých institutů bylo přehodnoceno a došla-li rekodifikační komise k závěru, že mají obecné využití, zařadila je k obecnějším ustanovením (z dnešní marginální rubriky o smluvním zastoupení proto byly převedeny do všeobecných ustanovení základní pravidla excesu či ochrany dobré víry). Ohledně struktury a řazení textu lze zajisté navrhovat nýbrž i cokoli jiného, zejména by bylo stejně tak možné postupovat i opačným způsobem, který popisuje prof. Tichý. Všeobecná ustanovení by bylo možno vypustit či zkrátit a obecný základ právní úpravy konstruovat v úpravě smluvního zastoupení, na niž by se z jiných dílů (např. zákonného zastoupení či prokury) odkazovalo. Takovéto řešení však považovala rekodifikační komise za méně vhodné a osobně se s jejím závěrem ztotožňuji. Ostatně, žádné větší výhrady k systematice zastoupení nezazněly ani v opakovaných připomínkových řízeních. Oproti současnému znění občanského zákoníku došlo k celkovému posílení právní úpravy a řešení některých aspektů, které doposud nebyly upraveny vůbec, nebo nedostatečně (např. vznik zastoupení, specifika excesu, další zastoupení na základě nutné potřeby, odpovědnost za výběr substitučního zástupce, jiné formy plné moci než jen písemná a ústní, nové výslovné úpravy zastoupení právnických osob a podnikatelů, smluvní typ přímého zastoupení ve smlouvě o obchodním zastoupení apod.). Připomínka prof. Tichého k základnímu rozlišení zástupce a „falešného zástupce“ byla akceptována a zapracována do úvodního ustanovení o zastoupení v § 412 odst. 1 NOZ. Na existenci zastoupení lze skutečně usuzovat nejen z právního jednání, ale i z jiných okolností. Je-li proto zřejmé, že někdo jedná za jiného, půjde o jednání zástupce. Naopak připomínka směřující k dalšímu rozvolnění možností pro ustanovení substitučního zástupce bez dohody se zastoupeným akceptována nebyla, neboť již zavedení této možnosti pro případ nutné potřeby v § 415 odst. 1 NOZ je oproti současnému stavu výraznou a plně dostačující změnou. Akceptována nebyla též připomínka týkající se jednání nezpůsobilého zástupce, které se připouští v zájmu ochrany dobré víry třetí osoby, která o této záležitosti nevěděla a ani nemohla vědět. Důvody tohoto řešení chápu, nicméně ve shodě s prof. Tichým mám jisté pochybnosti o tom, zda jimi lze prolomit obecná ustanovení se na něj někdo obrátil s žádostí o způsobilosti, respprávní pomoc a v jaké věci. o neplatnosti právních úkonů, která podle mého názoru dopadají na zástupce stejně, jako na jakoukoli jinou osobu. Na druhou stranu je relevantní argument prof. XxxxxxPouze v pří- padě, že zde nejde o ochranu práv zástupcese advokát hodnověrným způsobem dozví, který že jeho klient připravuje nebo páchá některý z trestných činů uvedených v § 167 TrZ, je pouze prostředníkema i v budoucnu by měl být povinen překazit jeho spáchání nebo dokončení buá sám, ale o odpovědnost za výběr zástupce na straně zastoupeného a ochranu dobré víry na straně třetí osobynebo včas- ným oznámením státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. Pokud tomu tak je, mělo by být toto ustanovení přeřazeno ze všeobecných ustanovení do dílu o smluvním zastoupení, neboť za výběr zákonného zástupce nelze vyvozovat odpovědnost zastoupenéhoI po novelizaci zákona proti legalizaci výnosů z trestné činnosti zůstala ne- změněna zásada mlčenlivosti advokáta zakotvená v § 21 AZ. V souladu průběhu při- pomínkového řízení zazněl názor, že nedotknutelnost mlčenlivosti advokáta je naprostou samozřejmostí. Všichni, kteří připomínkovali věcný záměr novely zá- kona č. 61/1991 Sb. však vědí, jaké úsilí vyvinulo Ministerstvo financí pro za- členění advokáta mezi finanční instituce s liberální koncepcí svobody oznamovací povinností o neobvy- klých obchodech klienta. Považuji za vhodné, aby event. opakovaným snahám po takovém prolomení mlčenlivosti advokáta nebylo ani v budoucnu vyhověno, a autonomie smluvní volnosti stran to přesto, že finanční instituce jsou po novele povinny ohlašovat pouze po- dezřelé obchody jejich účastníků, nikoliv neobvyklé obchody jako před noveli- zací. advokát, Praha Odvolání v trestních věcech se navrhuje umožnit na základě dohody odchylné podává u soudu, proti jehož rozsudku smě- řuje, a to do osmi dnů od zákona některá jednání, která současná právní úprava bez pádných důvodů zakazuje. Příkladem může být umožnění zastoupení osobou, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, pokud zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Jde typicky o problém soukromoprávní povahy, který nevyžaduje kogentní právní úpravu, neboť se nedotýká ochrany slabšího, třetích osob ani společnosti. I v tomto ohledu bylo vyhověno tomu, co ve svém textu uvádí prof. Tichý. Střet zájmů je definován rozporem mezi zájmy zástupce a zastoupeného, navíc je doplněn o vyvratitelnou domněnku, jedná-li zástupce za třetí osobu nebo ve vlastní věci. Možnost schválení doručení opisu rozsudku (ratihabice) jednání učiněného ve střetu zájmů vyplývá podle mého názoru přímo z dispozitivní konstrukce § 413 248 odst. 1 NOZ tr. ř.). Jestliže se rozsudek doručuje jak obžalovanému, tak i jeho obhájci a není třeba ji speciálně popisovatzákonnému zá- stupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§ 248 odst. Obdobný základ 2 tr. ř.). Odvolání státního zástupce, odvolání, které podává za obžalovaného jeho obhájce, jakož i dovolání, které podává za poškozeného nebo za zúčastně- nou osobu její zmocněnec, musí být ve lhůtě uvedené v liberalizaci právní úpravy má nově zavedená možnost dodatečného schválení jednatelství bez příkazu§ 448 také odůvodněno tak, která ovšem vyžaduje výslovnou úpravu ratihabiceaby bylo patrno, neboť o zastoupení vůbec nešlov které části je rozsudek napadán a jaké vady jsou vytýkány rozsudku nebo řízení, které rozsudku předcházelo (§ 249 odst. Projevem autonomie smluvní volnosti je též vázanost účinků prokury již okamžikem jejího udělení, a nikoli až zápisem do obchodního rejstříku, či nově zavedená možnost sjednat důvody pro odvolání plné moci1 tr. Touto možností se částečně akceptuje připomínka prof. Tichého směřující k zavedení institutu neodvolatelné plné moci, ale k ochraně zmocnitele se zachovává právo odvolání zmocnění i pro jiný zvlášť závažný důvod. Některé změny jsou do jisté míry arbitrární a vycházejí z posunu vnímání praxe a potřeb společnosti. Za příklad takovéto změny lze považovat rozhodnutí o tom, zda mají v případě plurality zástupců jednat za zastoupeného všichni společně (jako je tomu dnesř.), nebo každý zvlášť. Ve shodě s doporučením týmu prof. Tichého se komise nakonec rozhodla pro změnu stávajícího pojetí a zavedení dispozitivního pravidla individuálního jednání každého zmocněnce. Navrhovaná právní úprava respektuje i doktrinální kritické požadavky vůči stávajícímu znění občanského zákoníku a odstraňuje proto například pojetí jednostranného „zastoupení na základě plné moci“ a nahrazuje jej teoreticky správnou koncepcí „smluvního zastoupení“ s důsledným promítnutím do terminologie i obsahu normativního textu.

Závěr. Jak bylo popsánoOpuštění eurozóny zůstává velmi kontroverzním té- matem. Na jednu stranu je „vyspělá měnová unie (…) pevně zakotvena ve vůli zůstat pospolu navěky“,49 na druhou „ve světě suverénních států … nic nemůže být považováno za skutečně nezvratné“.50 Napětí mezi oběma pozicemi zde bude vždy.Analýza prokázala,že jed- nostranné vzdání se eura není právně možné, tak i navrhovaná právní úprava zastoupenístejně jako vyloučení „problémového“ státu. Jedinou variantou jed- nostranného kroku je s největší pravděpodobností vy- stoupení z eurozóny spojené s vystoupením z EU.O něco přístupnější cestou je vyjednané opuštění založené na změně zřizovacích smluv, přestože nepředstavuje radikální systémovou změnu (alespoň což je však poměrně složitý proces podmíněný souhlasem všech členských států EU potvrzeným následnou ratifikací. Ústavněprávní stránka rozchodu je komplikována jeho reálnými dopady. Ani dohoda mezi všemi stranami ne- musí zajistit ekonomicky,finančně či právně stabilní pře- chod k nové měně pro opouštějící stát. Zvláště to platí tehdy, jestliže by tato měna byla slabší než euro, což lze pokládat za pravidlo.Vláda opouštějící země by byla nu- cena přistoupit k četným drastickým omezením,která by se dotkla práv a povinností všech subjektů způsobem v dnešní době jen těžko akceptovatelným. Příklad Ar- gentiny naznačil, že ačkoliv se u převažujícího zastoupení fyzických osob), přináší celou řadu novinek a změn oproti stávající právní úpravě. Tyto změny jsou založeny na evolučním rozpracování stávající právní úpravy podle poznatků doktríny a reálných potřeb praxe. V případě zastoupení právnických osob vychází NOZ z německé koncepce zastoupení (organschaftliche Vertretung), která nerozlišuje jednání statutárních orgánů a smluvního zástupce a hovoří vždy ní jednalo o „zastoupenípouhé“ právnické osobyopuštění pevného kurzu pesa s dolarem, provázely ho masivní demonstrace, finanční a politická krize a prak- tické zablokování soudního systému. Hlavní výhodou navrhované I když by na vnit- rostátní úrovni byla opatření prosazena, nelze to samé zaručit u přeshraničních vztahů podléhajících jiné právní úpravy je integrace celého institutu zastoupení do textu NOZ, díky čemuž lze lépe propojit obecnou a zvláštní úpravu jednotlivých pasážíjurisdikci. Názorně je to provedeno v celé hlavě třetí, části první NOZ, která postupuje od všeobecných ustanovení o zastoupení bez ohledu na jeho původ, přes úpravu smluvního zastoupení (zmocnění) až po specifika prokury. Řazení některých institutů bylo přehodnoceno a došla-li rekodifikační komise k závěruProvedená analýza naznačila, že mají obecné využitípřes doporučení čet- ných ekonomů a politiků není kvůli právním a praktic- kým překážkám opuštění eurozóny průchodné jako re- cept na řešení současného neveselého stavu v některých zemích. Nejpřístupnější variantou by teoreticky bylo všemi stranami posvěcené zrušení eura a jeho nahrazení vlastní měnou pro opouštějící stát a jakýmsi eurem II pro zbývající země eurozóny.51 Varianta na tento scénář již byla také údajně v určitých kruzích diskutována, zařadila je k obecnějším ustanovením (z dnešní marginální rubriky cílem má být rozdělení eurozóny na slabší a silnější skupinu zemí s vlastními variantami eura.52 Sám zdroj uniklé in- formace nicméně myšlenku označil za zoufalý akt,53 což asi nejlépe svědčí o smluvním zastoupení její proveditelnosti. Nezbývá proto byly převedeny do všeobecných ustanovení základní pravidla excesu či ochrany dobré víry). Ohledně struktury a řazení textu lze zajisté navrhovat i cokoli jiného, zejména by bylo stejně tak možné postupovat i opačným způsobem, který popisuje prof. Tichý. Všeobecná ustanovení by bylo možno vypustit či zkrátit a obecný základ právní úpravy konstruovat v úpravě smluvního zastoupení, na niž by se z jiných dílů (např. zákonného zastoupení či prokury) odkazovalo. Takovéto řešení však považovala rekodifikační komise za méně vhodné a osobně se s jejím závěrem ztotožňuji. Ostatně, žádné větší výhrady k systematice zastoupení nezazněly ani v opakovaných připomínkových řízeních. Oproti současnému znění občanského zákoníku došlo k celkovému posílení právní úpravy a řešení některých aspektů, které doposud nebyly upraveny vůbec, nebo nedostatečně (např. vznik zastoupení, specifika excesu, další zastoupení na základě nutné potřeby, odpovědnost za výběr substitučního zástupce, jiné formy plné moci než jen písemná a ústní, nové výslovné úpravy zastoupení právnických osob a podnikatelů, smluvní typ přímého zastoupení ve smlouvě o obchodním zastoupení apod.). Připomínka prof. Tichého k základnímu rozlišení zástupce a „falešného zástupce“ byla akceptována a zapracována do úvodního ustanovení o zastoupení v § 412 odst. 1 NOZ. Na existenci zastoupení lze skutečně usuzovat nejen z právního jednání, ale i z jiných okolností. Je-li proto zřejmédoufat, že někdo jedná za jinéhosnahy o zlepšení fiskální disciplíny vlád a snižování dluhů spolu s oživením ekonomiky přinesou takové zlepšení poměrů, půjde aby diskuze o jednání zástupceopuštění euro- zóny zůstala v akademické rovině a nastíněné právní pro- blémy pro jednou nebyly prověřeny praxí. Naopak připomínka směřující k dalšímu rozvolnění možností pro ustanovení substitučního zástupce bez dohody se zastoupeným akceptována nebyla, neboť již zavedení této možnosti pro případ nutné potřeby * Autor působí jako odborný asistent na PF Univerzity Palackého v § 415 odstOlo- mouci. 1 NOZ je oproti současnému stavu výraznou Článek vznikl v rámci Národního plánu výzkumu II (projekt č. 2D06016: Česká republika v Evropské unii: Postavení a plně dostačující změnou. Akceptována nebyla též připomínka týkající se jednání nezpůsobilého zástupce, které se připouští v zájmu ochrany dobré víry třetí osoby, která o této záležitosti nevěděla a ani nemohla vědět. Důvody tohoto řešení chápu, nicméně ve shodě s prof. Tichým mám jisté pochybnosti o tom, zda jimi lze prolomit obecná ustanovení o způsobilosti, resp. o neplatnosti právních úkonů, která podle mého názoru dopadají na zástupce stejně, jako na jakoukoli jinou osobu. Na druhou stranu je relevantní argument prof. Xxxxxx, že zde nejde o ochranu práv zástupce, který je pouze prostředníkem, ale o odpovědnost za výběr zástupce na straně zastoupeného a ochranu dobré víry na straně třetí osoby. Pokud tomu tak je, mělo by být toto ustanovení přeřazeno ze všeobecných ustanovení do dílu o smluvním zastoupení, neboť za výběr zákonného zástupce nelze vyvozovat odpovědnost zastoupeného. V souladu s liberální koncepcí svobody a autonomie smluvní volnosti stran se navrhuje umožnit na základě dohody odchylné od zákona některá jednání, která současná právní úprava bez pádných důvodů zakazuje. Příkladem může být umožnění zastoupení osobou, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, pokud zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Jde typicky o problém soukromoprávní povahy, který nevyžaduje kogentní právní úpravu, neboť se nedotýká ochrany slabšího, třetích osob ani společnosti. I v tomto ohledu bylo vyhověno tomu, co ve svém textu uvádí prof. Tichý. Střet zájmů je definován rozporem mezi zájmy zástupce a zastoupeného, navíc je doplněn o vyvratitelnou domněnku, jedná-li zástupce za třetí osobu nebo ve vlastní věci. Možnost schválení (ratihabice) jednání učiněného ve střetu zájmů vyplývá podle mého názoru přímo z dispozitivní konstrukce § 413 odst. 1 NOZ a není třeba ji speciálně popisovat. Obdobný základ v liberalizaci právní úpravy má nově zavedená možnost dodatečného schválení jednatelství bez příkazu, která ovšem vyžaduje výslovnou úpravu ratihabice, neboť o zastoupení vůbec nešlo. Projevem autonomie smluvní volnosti je též vázanost účinků prokury již okamžikem jejího udělení, a nikoli až zápisem do obchodního rejstříku, či nově zavedená možnost sjednat důvody pro odvolání plné moci. Touto možností se částečně akceptuje připomínka prof. Tichého směřující k zavedení institutu neodvolatelné plné moci, ale k ochraně zmocnitele se zachovává právo odvolání zmocnění i pro jiný zvlášť závažný důvod. Některé změny jsou do jisté míry arbitrární a vycházejí z posunu vnímání praxe a potřeb společnosti. Za příklad takovéto změny lze považovat rozhodnutí o tom, zda mají v případě plurality zástupců jednat za zastoupeného všichni společně (jako je tomu dnesprosazo- vání národních zájmů), nebo každý zvlášť. Ve shodě s doporučením týmu prof. Tichého se komise nakonec rozhodla pro změnu stávajícího pojetí a zavedení dispozitivního pravidla individuálního jednání každého zmocněnce. Navrhovaná právní úprava respektuje i doktrinální kritické požadavky vůči stávajícímu znění občanského zákoníku a odstraňuje proto například pojetí jednostranného „zastoupení na základě plné moci“ a nahrazuje jej teoreticky správnou koncepcí „smluvního zastoupení“ s důsledným promítnutím do terminologie i obsahu normativního textu.

Závěr. Jak bylo popsánoOd 1. 1. 1962 až do 31. 12. 1993, tak tedy po dobu více než 30 let účinnosti trestního řádu, vy- cházela praxe z názoru, že obstarávání důkazů je právem a povinností orgánů činných v trestním ří- zení, a proto odmítala zacházet stejně s důkazy, které obstaral obhájce, obviněný, či jiná strana. Po novele trestního řádu, provedené zákonem č. 292/1993 Sb., byla podle § 89 odst. 2 TrŘ oprávněna předložit důkaz, tzn. i navrhovaná právní úprava zastoupeníznalecký posu- dek, přestože nepředstavuje radikální systémovou změnu (alespoň u převažujícího zastoupení fyzických osob)kterákoliv strana. Předložení důkazu stranou nebylo důvodem k odmítnutí takového důkazu. Přesto však mnohé orgány činné v přípravném ří- zení, přináší celou řadu novinek i některé soudy, až do konce roku 2001 ne- zacházely se znaleckým posudkem vyžádaným obhajobou stejně jako s posudkem vyžádaným od znalců, přibraných některým orgánem činným v trestním řízení. Ustanovení § 89 odst. 2 TrŘ a změn oproti stávající právní úpravězejména § 110a TrŘ s účinností od 1. Tyto změny jsou založeny 1. 2002 vytváří potřebné zákonné předpoklady pro výrazné posilnění mož- ností účasti obhajoby na evolučním rozpracování stávající právní úpravy podle poznatků doktríny a reálných potřeb praxedokazování. V případě zastoupení právnických osob vychází NOZ z německé koncepce zastoupení (organschaftliche Vertretung), která nerozlišuje jednání statutárních orgánů a smluvního zástupce a hovoří vždy o „zastoupení“ právnické osoby. Hlavní výhodou navrhované právní úpravy je integrace celého institutu zastoupení do textu NOZ, díky čemuž lze lépe propojit obecnou a zvláštní úpravu jednotlivých pasáží. Názorně je to provedeno v celé hlavě třetí, části první NOZ, která postupuje od všeobecných ustanovení o zastoupení bez ohledu na jeho původ, přes úpravu smluvního zastoupení (zmocnění) až po specifika prokury. Řazení některých institutů bylo přehodnoceno a došlaPředloží-li rekodifikační komise k závěru, že mají obecné využití, zařadila je k obecnějším ustanovením (z dnešní marginální rubriky o smluvním zastoupení proto byly převedeny do všeobecných ustanovení základní pravidla excesu či ochrany dobré víry). Ohledně struktury a řazení textu lze zajisté navrhovat i cokoli jiného, zejména by bylo stejně tak možné postupovat i opačným způsobemobhajoba v kterékoliv trestní věci znalecký posu- dek, který popisuje prof. Tichý. Všeobecná ustanovení by bylo možno vypustit či zkrátit si vyžádala od znalce a obecný základ právní úpravy konstruovat v úpravě smluvního zastoupení, na niž by se z jiných dílů (např. zákonného zastoupení či prokury) odkazovalo. Takovéto řešení však považovala rekodifikační komise za méně vhodné a osobně se s jejím závěrem ztotožňuji. Ostatně, žádné větší výhrady k systematice zastoupení nezazněly ani v opakovaných připomínkových řízeních. Oproti současnému znění občanského zákoníku došlo k celkovému posílení právní úpravy a řešení některých aspektů, které doposud nebyly upraveny vůbec, nebo nedostatečně (např. vznik zastoupení, specifika excesu, další zastoupení na základě nutné potřeby, odpovědnost za výběr substitučního zástupce, jiné formy plné moci než jen písemná a ústní, nové výslovné úpravy zastoupení právnických osob a podnikatelů, smluvní typ přímého zastoupení ve smlouvě o obchodním zastoupení apod.). Připomínka prof. Tichého k základnímu rozlišení zástupce a „falešného zástupce“ byla akceptována a zapracována do úvodního ustanovení o zastoupení v § 412 odst. 1 NOZ. Na existenci zastoupení lze skutečně usuzovat nejen z právního jednání, ale i z jiných okolností. Jebude-li proto zřejmé, že někdo jedná za jiného, půjde o jednání zástupce. Naopak připomínka směřující k dalšímu rozvolnění možností pro ustanovení substitučního zástupce bez dohody se zastoupeným akceptována nebyla, neboť již zavedení této možnosti pro případ nutné potřeby v § 415 odst. 1 NOZ je oproti současnému stavu výraznou a plně dostačující změnou. Akceptována nebyla též připomínka týkající se jednání nezpůsobilého zástupce, které se připouští v zájmu ochrany dobré víry třetí osoby, která o této záležitosti nevěděla a ani nemohla vědět. Důvody tohoto řešení chápu, nicméně ve shodě s prof. Tichým mám jisté pochybnosti mít zna- lecký posudek předložený obhajobou všechny zákonem požadované náležitosti včetně doložky znalce o tom, zda jimi lze prolomit obecná ustanovení o způsobilostiže si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, resp. o neplatnosti právních úkonů, která podle mého názoru dopadají na zástupce postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako na jakoukoli jinou osobuby se jednalo o znalecký posudek vyžádaný orgánem činným v trestním řízení. Na druhou stranu je relevantní argument prof. XxxxxxJinak vyjádřeno, že zde nejde o ochranu práv zástupcepředloží-li obhajoba znalecký posudek, který vyžádala a jsou-li v posudku spl- něny všechny zákonné podmínky uvedené v § 110a TrŘ, tedy je-li k posudku připojena zá- konem předepsaná znalecká doložka, má zna- lecký posudek vyžádaný obhajobou procesně stejnou váhu jako posudky vyžádané orgány čin- nými v trestním řízení. Základem tohoto článku je pouze prostředníkemna sebe navazující příspěvek obou autorů na konferenci, ale věnované posledním novelám trestního zákona a trestního řádu, pořádané dne 30. ledna 2002 Univerzitou Xxxxx Xxxxxxx v Brně. Obsah příspěvku je dopl- něn o odpovědnost za výběr zástupce podněty, které pro oba autory vyplynuly z diskuse na straně zastoupeného tomto semináři a ochranu dobré víry na straně třetí osobyje otiskován se souhlasem rektora univerzity doc. Pokud tomu tak jeJUDr. Schel- leho. Třebaže seminář byl zaměřen především k otázkám trestního práva procesního, mělo by být toto ustanovení přeřazeno ze všeobecných ustanovení příspěvek po úpravě se dotýká především jedné z nejdůleži- tějších změn, které novela trestního řádu a trest- ního zákona přinesla do dílu o smluvním zastoupenítrestního práva hmotného a v té souvislosti se chce zabývat i tím, neboť za výběr zákonného zástupce nelze vyvozovat odpovědnost zastoupenéhojak se s tě- mito změnami zákonodárce vypořádal v přechod- ných ustanoveních, jejichž smyslem je mj. V souladu s liberální koncepcí svobody plynulý přechod od jedné zákonné úpravy ke druhé. Naprosto zásadní změnou, kterou do oblasti hospodářských a autonomie smluvní volnosti stran se navrhuje umožnit na základě dohody odchylné od zákona některá jednánímajetkových trestných činů no- vela přináší, je vymezení rozsahu škody, která současná právní úprava bez pádných důvodů zakazujemusí být trestným činem způsobena, aby bylo možno hovořit o spáchání trestného činu (rozli- šení mezi trestným činem a přestupkem) nebo o tzv. Příkladem může být umožnění zastoupení osobou, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, pokud zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Jde typicky o problém soukromoprávní povahy, který nevyžaduje kogentní právní úpravu, neboť se nedotýká ochrany slabšího, třetích osob ani společnosti. I v tomto ohledu bylo vyhověno tomu, co ve svém textu uvádí prof. Tichý. Střet zájmů je definován rozporem mezi zájmy zástupce a zastoupeného, navíc je doplněn o vyvratitelnou domněnku, jedná-li zástupce za třetí osobu nebo ve vlastní věci. Možnost schválení kvalifikovaném trestném činu (ratihabice) jednání učiněného ve střetu zájmů vyplývá podle mého názoru přímo z dispozitivní konstrukce § 413 odst. 1 NOZ a není třeba ji speciálně popisovat. Obdobný základ v liberalizaci právní úpravy má nově zavedená možnost dodatečného schválení jednatelství bez příkazu, která ovšem vyžaduje výslovnou úpravu ratihabice, neboť o zastoupení vůbec nešlo. Projevem autonomie smluvní volnosti je též vázanost účinků prokury již okamžikem jejího udělení, a nikoli až zápisem do obchodního rejstříku, či nově zavedená možnost sjednat důvody pro odvolání plné moci. Touto možností se částečně akceptuje připomínka prof. Tichého směřující k zavedení institutu neodvolatelné plné moci, ale k ochraně zmocnitele se zachovává právo odvolání zmocnění i pro jiný zvlášť závažný důvod. Některé změny jsou do jisté míry arbitrární a vycházejí z posunu vnímání praxe a potřeb společnosti. Za příklad takovéto změny lze považovat rozhodnutí o tom, zda mají v případě plurality zástupců jednat za zastoupeného všichni společně (škoda jako je tomu dnestěžší následek), nebo každý zvlášť. Ve shodě s doporučením týmu prof. Tichého se komise nakonec rozhodla pro změnu stávajícího pojetí a zavedení dispozitivního pravidla individuálního jednání každého zmocněnce. Navrhovaná právní úprava respektuje i doktrinální kritické požadavky vůči stávajícímu znění občanského zákoníku a odstraňuje proto například pojetí jednostranného „zastoupení na základě plné moci“ a nahrazuje jej teoreticky správnou koncepcí „smluvního zastoupení“ s důsledným promítnutím do terminologie i obsahu normativního textu.

Závěr. Jak Cílem této práce bylo popsánoodpovědět na otázku, zda je současná právní úprava změny závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku dostačující pro potřeby praxe. S ohledem na všechna jednotlivá zjištění, k nimž autor dospěl v předešlém textu, se domnívá, že v souhrnu lze ust. § 222 ZZVZ, v němž je daná úprava primárně obsažena, považovat za sice ne bezchybné ale vesměs použitelné. Ačkoliv je například při bližším zkoumání na první pohled zřejmé, že se v předmětném ustanovení „bije“ snaha o respektování občanskoprávní terminologie s nutností občanskoprávní pojmy vykládat nezávisle na jejich běžném významu, aby byl v co nejvyšší míře naplněn účel řešené právní úpravy sledovaný evropskými zadávacími směrnicemi, nemá tato skutečnost vliv na praktickou aplikaci předmětného ustanovení. To však neznamená, že by nesrovnalosti vyplývající z tohoto konfliktu nemusely být zákonodárcem řešeny. Rozhodně by bývalo lepší v zájmu koherence celého právního řádu, aby konstrukce zvláště ust. § 222 odst. 1 ZZVZ respektovala jak vnitrostátní občanskoprávní terminologii, tak i navrhovaná účel řešené právní úprava zastoupeníúpravy. Autor by proto doporučoval novelizaci daného ustanovení, přestože nepředstavuje radikální systémovou změnu (alespoň u převažujícího zastoupení fyzických osob)které by mělo reflektovat i takové změny, přináší celou řadu novinek které změnami závazku v občanskoprávním pojetí nejsou – příkladem je nerealizace práva na zaplacení smluvní pokuty zadavatelem. Současně by mělo být odstraněno nepříliš šťastné a změn oproti stávající právní úpravěnelogické navázání podstatné změny závazku na zadávací řízení. Tyto Návrh nového znění by přitom mohl vypadat následovně: Ačkoliv lze i tyto nedostatky překlenout výkladem, mohlo by ust. § 222 ZZVZ dle názoru autora lépe vyjasnit vztah se způsoby změny jsou založeny na evolučním rozpracování stávající závazku, které vyplývají ze zákona a které zadavatel nemůže nijak ovlivnit. Určitým vodítkem pro zákonodárce by přitom mohly být již reflektované zákonné případy změny dodavatele. Samostatnou kapitolou je rovněž vztah řešené právní úpravy podle poznatků doktríny s podstatnou změnou okolností uvedenou v ust. § 1765 odst. 1 OZ a reálných potřeb praxe. V případě zastoupení právnických osob vychází NOZ z německé koncepce zastoupení (organschaftliche Vertretung)způsobem rozhodování soudu o změně závazku, která nerozlišuje jednání statutárních orgánů a smluvního zástupce a hovoří vždy o „zastoupení“ právnické osoby. Hlavní výhodou navrhované právní úpravy je integrace celého institutu zastoupení do textu NOZ, díky čemuž lze lépe propojit obecnou a zvláštní úpravu jednotlivých pasáží. Názorně je to provedeno v celé hlavě třetí, části první NOZ, která postupuje od všeobecných ustanovení o zastoupení bez ohledu na jeho původ, přes úpravu smluvního zastoupení (zmocnění) až po specifika prokury. Řazení některých institutů bylo přehodnoceno a došla-li rekodifikační komise k závěru, že mají obecné využití, zařadila je k obecnějším ustanovením (z dnešní marginální rubriky o smluvním zastoupení proto byly převedeny do všeobecných ustanovení základní pravidla excesu či ochrany dobré víry). Ohledně struktury a řazení textu lze zajisté navrhovat i cokoli jiného, zejména který by bylo z hlediska právní jistoty adresátů rovněž vhodné ujasnit. Jako poměrně uspokojující shledává autor úpravu vyhrazených změn závazku, a stejně tak možné postupovat pozitivně hodnotí i opačným způsobemúpravu generální klauzule změny závazku dle ust. § 222 odst. 3 ZZVZ, který popisuje prof. Tichý. Všeobecná ustanovení by bylo možno vypustit či zkrátit jejíž interpretační nejasnosti se v důsledku rozhodovací praxe ÚOHS a obecný základ právní úpravy konstruovat v úpravě smluvního zastoupeníjudikatury soudů pomalu vytrácejí, na niž by se z jiných dílů ačkoliv některé otázky stále vyřešeny nejsou (např. zákonného zastoupení jaké rozšíření rozsahu plnění veřejné zakázky je významné). Autor je rovněž přesvědčen, že ačkoliv je výčet skutkových podstat generální klauzule taxativní, což by se mohlo jevit jako rozporné s čl. 72 odst. 4 klasické směrnice, obsahujícím i návětí obecně určující, co se myslí podstatnou změnou závazku, je toto legislativní řešení českého zákonodárce vhodnější z hlediska právní jistoty zadavatelů. Kromě toho se domnívá, že i dotčená úprava v klasické směrnici by za předpokladu použití historického výkladu vycházejícího z rozsudku Pressetext hovořila spíše ve prospěch taxativně stanovených skutkových podstat. Co naopak autor považuje za zásadní nedostatek současné právní úpravy, který má ve svém důsledku závažný vliv na postup zadavatelů a který je jen těžko překlenutelný výkladem, je absence pravidla umožňujícího provádění kvalitativních změn závazku jako je v prvé řadě prodloužení doby plnění. Jelikož jsou tyto změny často změnami naplňujícími generální klauzuli změny závazku, avšak zároveň změnami objektivně potřebnými, bylo by jistě nanejvýš vhodné, aby zakázkový zákon umožňoval i jejich provedení na základě některé z blokových výjimek. Proveditelnost blokových výjimek je však vázána finančními limity, v důsledku čehož je lze využít pouze v případě finančně vyjádřitelných změn závazků, jak dovodil XXXX a s čímž autor souhlasí. Je nepochybné, že tato legislativní mezera vychází již z evropských zadávacích směrnic, tudíž primárně by měla být řešena na jejich úrovni, avšak dle názoru autora by měl český zákonodárce problematiku kvalitativních změn závazku v právní úpravě zakotvit. Nedostatečnost úpravy se naplno projevila na jaře roku 2020, kdy se zadavatelé potýkali s problémem, jak prodloužit dobu plnění v důsledku mimořádných okolností nastanuvších v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu v důsledku pandemie koronaviru. Pouze na základě dosti benevolentního výkladu, poskytnutého Evropskou komisí, ÚOHS či prokury) odkazovaloMMR, byla naznačena možnost využití ust. Takovéto řešení však považovala rekodifikační komise za méně vhodné a osobně se s jejím závěrem ztotožňuji§ 222 odst. Ostatně, žádné větší výhrady k systematice zastoupení nezazněly ani v opakovaných připomínkových řízeních. Oproti současnému znění občanského zákoníku došlo k celkovému posílení právní úpravy a řešení některých aspektů6 ZZVZ, které doposud nebyly upraveny vůbecna rozdíl od změny de minimis umožnovalo obsah prováděných kvalitativních změn do jisté míry limitovat. Avšak i pokud by se toto řešení ujalo, nebo nedostatečně (nic by to nezměnilo na skutečnosti, že by kvalitativní změny závazku bylo možné provádět pouze za splnění podmínek uvedených v ust. § 222 odst. 6 písm. a) ZZVZ, tj. zjednodušeně řečeno za nepředvídaných okolností. V praxi přitom dochází často k případům, kdy smluvní strany potřebují prodloužit termín plnění například z prostého důvodu, že dodavatel nestíhá plnit včas. Jeví se proto nepřiměřeným, aby smluvní strany mohly provádět změny v rozsahu plnění na základě změn de minimis v podstatě kdykoliv, tudíž i v případě, že se smluvní strana dopustila zjevného pochybení, zatímco v případě kvalitativních změn nikoliv. Autor se proto domnívá, že je novelizace ust. § 222 ZZVZ v tomto smyslu nezbytná. Ačkoliv by však umožnění kvalitativních změn v případě nepředvídaných okolností problém nečinilo vzhledem k výkladu, který za tím účelem poskytl např. vznik zastoupeníÚOHS, specifika excesuv případě alternativy ke změně de minimis by vyvstal problém, další zastoupení na základě čím kvalitativní změny limitovat. Ve vztahu ke změně doby plnění by autor uvažoval např. o omezení jejího prodloužení určitým procentem celkového počtu dnů; u jiných kvalitativních změn by však bylo nutné potřebyzvolit jiný koncept. Autor pozitivně hodnotí vládní návrh novely zakázkového zákona, odpovědnost za výběr substitučního zástupcekterý řeší některé palčivé otázky aplikace zakázkové úpravy změny závazku, jiné formy plné moci než jen písemná a ústnínapř. použitelnost řešené úpravy v případě výjimek z povinnosti zadat veřejnou zakázku v zadávacím řízení, nové výslovné úpravy zastoupení právnických osob a podnikatelůujasnění aplikace finančních limitů v případě sektorových zakázek či sektorových koncesí, smluvní typ přímého zastoupení anebo samotné zmírnění finančních limitů stanovených ve smlouvě o obchodním zastoupení apod.)vztahu k ust. Připomínka prof. Tichého k základnímu rozlišení zástupce a „falešného zástupce“ byla akceptována a zapracována do úvodního ustanovení o zastoupení v § 412 222 odst. 1 NOZ5 a 6 ZZVZ. Na existenci zastoupení lze skutečně usuzovat nejen z právního jednáníPosledně řečené navíc řeší problém, ale jak počítat tzv. hodnotu změny, resp. cenový nárůst v případě těchto blokových výjimek, ačkoliv v případě změny de minimis tato otázka stále vyřešena není. Nelze však vyloučit, že bude stejné pravidlo judikaturou dovozeno a aplikováno právě i z jiných na výpočet hodnoty změny v případě ust. § 222 odst. 4 ZZVZ. Novela zákona by konečně mohla dle názoru autora částečně přispět i k výše řešenému umožnění kvalitativních změn závazku alespoň v případě nepředvídaných okolností. Je-li proto zřejméNelze totiž vyloučit, že někdo jedná za jiného, půjde o jednání zástupcese aplikační praxe chytí odlišné struktury ust. Naopak připomínka směřující k dalšímu rozvolnění možností pro ustanovení substitučního zástupce bez dohody se zastoupeným akceptována nebyla, neboť již zavedení této možnosti pro případ nutné potřeby v § 415 222 odst. 1 NOZ 6 ZZVZ, která byla návrhem novely zvolena a která o cenovém nárůstu souvisejícím s provedenými změnami hovoří skutečně jako o nárůstu souvisejícím, a tedy nikoliv nezbytně nutném. Zároveň je oproti současnému stavu výraznou podmínka cenového nárůstu obsažena mimo ust. § 222 odst. 6 ZZVZ, tzn., že se nejedná o podmínku, která by byla s těmi ostatními stanovena kumulativně. Může se samozřejmě nabízet otázka, zda právě umožnění takového výkladu nebylo cílem vládního návrhu neboli zda koncepční posun nebyl v tomto smyslu záměrný a plně dostačující změnou. Akceptována nebyla též připomínka týkající se jednání nezpůsobilého zástupceprovedený v reakci na nedostatky právní úpravy, které se připouští projevily v zájmu ochrany dobré víry třetí osoby, která o této záležitosti nevěděla a ani nemohla vědět. Důvody tohoto řešení chápu, nicméně ve shodě souvislosti s prof. Tichým mám jisté pochybnosti o tom, zda jimi lze prolomit obecná ustanovení o způsobilosti, resp. o neplatnosti právních úkonů, která podle mého názoru dopadají na zástupce stejně, jako na jakoukoli jinou osobudůsledky vyvolanými pandemií koronaviru. Na druhou stranu je relevantní argument prof. Xxxxxx, že zde nejde závěr o ochranu práv zástupce, který je pouze prostředníkem, ale o odpovědnost za výběr zástupce na straně zastoupeného a ochranu dobré víry na straně třetí osoby. Pokud tomu tak je, mělo by být toto ustanovení přeřazeno ze všeobecných ustanovení do dílu o smluvním zastoupení, neboť za výběr zákonného zástupce nelze vyvozovat odpovědnost zastoupeného. V souladu s liberální koncepcí svobody a autonomie smluvní volnosti stran se navrhuje umožnit na základě dohody odchylné od zákona některá jednání, která současná právní úprava bez pádných důvodů zakazuje. Příkladem může být umožnění zastoupení osobou, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, pokud zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Jde typicky o problém soukromoprávní povahy, který nevyžaduje kogentní právní úpravu, neboť se nedotýká ochrany slabšího, třetích osob ani společnosti. I v tomto ohledu bylo vyhověno tomu, co ve svém textu uvádí prof. Tichý. Střet zájmů je definován rozporem mezi zájmy zástupce a zastoupeného, navíc je doplněn o vyvratitelnou domněnku, jedná-li zástupce za třetí osobu nebo ve vlastní věci. Možnost schválení (ratihabice) jednání učiněného ve střetu zájmů vyplývá podle mého názoru přímo z dispozitivní konstrukce § 413 odst. 1 NOZ a není třeba ji speciálně popisovat. Obdobný základ v liberalizaci právní úpravy má nově zavedená možnost dodatečného schválení jednatelství bez příkazu, která ovšem vyžaduje výslovnou úpravu ratihabice, neboť o zastoupení vůbec nešlo. Projevem autonomie smluvní volnosti je též vázanost účinků prokury již okamžikem jejího udělení, a nikoli až zápisem do obchodního rejstříku, či nově zavedená možnost sjednat důvody pro odvolání plné moci. Touto možností se částečně akceptuje připomínka prof. Tichého směřující k zavedení institutu neodvolatelné plné moci, ale k ochraně zmocnitele se zachovává právo odvolání zmocnění i pro jiný zvlášť závažný důvod. Některé změny jsou do jisté míry arbitrární a vycházejí z posunu vnímání praxe a potřeb společnosti. Za příklad takovéto změny lze považovat rozhodnutí o tom, zda mají v případě plurality zástupců jednat za zastoupeného všichni společně (jako je tomu dnes), nebo každý zvlášť. Ve shodě s doporučením týmu prof. Tichého se komise nakonec rozhodla pro změnu stávajícího pojetí a zavedení dispozitivního pravidla individuálního jednání každého zmocněnce. Navrhovaná právní úprava respektuje i doktrinální kritické požadavky vůči stávajícímu znění občanského zákoníku a odstraňuje proto například pojetí jednostranného „zastoupení na základě plné moci“ a nahrazuje jej teoreticky správnou koncepcí „smluvního zastoupení“ s důsledným promítnutím do terminologie i obsahu normativního textuaplikovatelnosti těchto kvalitativních změn si však musíme ještě počkat.