Úvahy de lege ferenda Vzorová ustanovení

Úvahy de lege ferenda. Jak bylo výše řečeno ujednání v manželské smlouvě ohledně péče o děti či jako sankce za nevěru jsou v České republice chápána jako neplatná. Autorka by chtěla odůvodnit argumenty ve prospěch opačného názoru a zároveň poukázat, že účinná právní úprava má dostatek prostředků zabránit nespravedlnosti v případě, kdy by konkrétní ujednání bylo v neprospěch dítěte, a tedy že pro paušální zákaz není důvod. Konstantní odmítání právnické obce a Notářské komory ČR, které neumožňuje, jakkoliv se domluvit v rámci modifikační smlouvy ohledně SJM, resp. manželské smlouvy na péči o děti autorka považuje za nepřiměřené. Dítě se totiž velmi často stává prostředkem vydírání a předmětem obchodu. Ženy mnohdy ustupují v majetkové sféře, aby se s manželem co nejrychleji domluvily a nepřišly o výlučnou péči o dítě, přičemž manžel „střídavou péči“ mnohdy používá jako prostředek nátlaku. Autorka se domnívá, že mnohem elegantnějším řešením by bylo umožnit dohodu o péči o děti již v rámci manželské, resp. modifikační smlouvy. V praxi by se tedy jednalo o situaci, kdy by manželé do modifikační smlouvy vložili dohodu o úpravě poměrů k nezletilému dítěti, která by byla součástí návrhu na rozvod manželství. Tato dohoda je dle § 755 odst. 3 OZ podmínkou pro rozhodnutí o návrhu na rozvod manželství. V případě ujednaného nepřiměřeně nízkého výživného pro dítě poskytuje účinná právní úprava možnost soudu toto výživné moderovat, ačkoliv se rodiče dohodli. Pokud by manžel či manželka byla v době uzavírání v tísni, tato dohoda by byla zneplatněna úplně, a to z důvodu rozporu s dobrými mravy. I v tomto ohledu tedy právo dle názoru autorky poskytuje účinné nástroje hovořící pro umožnění této dohody. V případě, že by výživné pro dítě dohodou na začátku nebo v průběhu manželství bylo nastaveno nepřiměřeně vysoké, zákon rovněž umožňuje aplikaci § 1765 odst. 1 OZ ohledně změny okolností. Pokud by tedy došlo ke změně okolností tak podstatné, že změna založí v právech a povinnostech zvlášť hrubý nepoměr, je zde možnost domáhat se obnovení jednání

Úvahy de lege ferenda. V poslední kapitole práce bych ráda navázala na předchozí části a rozvinula téma regulace obsahu spotřebitelských smluv v úvahách de lege ferenda. V průběhu psaní práce se některé věci jevily jako nedostatečně upravené, jiné jsou naopak v úpravě příliš excesivní. Regulace obsahu smlouvy je pak dána nejenom přímou úpravou nepřiměřených ujednání ve vztahu ke spotřebitelům, informačními povinnostmi smluvními i předsmluvními a zákonem stanovenou možností odstoupení od smlouvy v některých případech. Je přímo ovlivněna i vymahatelností práva. Regulovat obsah smlouvy bez toho, aby byla této (často velmi složité) regulaci poskytnuta kvalitní procesní úprava, nemá valný smysl. Jelikož ve vztahu ke spotřebitelské smlouvě považuji za důležité navrhnout některé změny týkající se postavení spotřebitele při vymáhání práva, jsou v této kapitole zařazena i témata mimosoudního řešení sporů a hromadných žalob. Myslím si, že hmotněprávní úprava regulace obsahu smlouvy je na velmi vysoké úrovni, nicméně její neoddělitelnou součástí musí být i lepší postavení spotřebitele v případě sporu s podnikatelem. Postavení spotřebitelů při uzavírání smluv i v případných následných sporech ze smluv by bylo možné upravit pomocí hmotněprávních i procesněprávních změn. Ve výsledku by mělo být snahou jasné, jednoznačné hmotné právo a snadno vymahatelné právo, ve spotřebitelských vztazích se specifikem větší participace státu, který by měl pomoci nerovný vztah podnikatele a spotřebitele rovnovážně upravit. Konkrétně by měl zajistit efektivní řízení spotřebitelských sporů, pomoc spotřebitelům, kteří hledají právní radu či zastoupení, ale také zajistit včasnou a přesnou transpozici spotřebitelských směrnic.

Úvahy de lege ferenda. Co se týče úvah de lege ferenda, pak zcela zásadní změny přináší platné znění nového občanského zákoníku, který má nabýt účinnosti ke dni 1. ledna 2014. NOZ je výsledkem mnohaletých příprav předních českých odborníků na soukromé právo, jejichž snaha vyústila v kompletní rekodifikaci občanského práva. Byla tak realizována potřeba reagovat na současnou nedostatečnou úpravu, která přes svou téměř padesátiletou historii již nemůže, i přes mnohočetné novelizace, vyhovovat soudobým požadavkům. Rekodifikace přináší mnoho nových institutů a uspořádání norem do systematických celků jako reakci na dlouholetý vývoj soukromého práva nejenom v České republice. Předně je třeba uvést, že v NOZ je spotřebitel definován jako člověk. Pojem člověk s konečnou platností vylučuje pochybnosti o tom, zda by mohla být za spotřebitele považována i právnická osoba. Do účinnosti zákona č. 155/2010 Sb. ke dni 1. února 2010 existoval mezi odbornou veřejností spor, zda lze za spotřebitele považovat vedle fyzických osob i osoby právnické. Novelizace OZ v souladu s judikaturou ESD121 proto jednoznačně omezila okruh těchto osob pouze na osoby fyzické. K tomuto omezení se přiklání i NOZ, který s ohledem na exitující praktické problémy poskytuje ochranu i právnickým osobám na základě ustanovení o slabší straně.122 Z hlediska odpovědnosti za vady u kupní smlouvy uzavírané se spotřebitelem je pak nejdůležitější zvláštní úprava prodeje zboží v obchodě, která je obsažena v pododdílu 5 v rámci úpravy koupě.123 NOZ přebírá ze stávající úpravy některá ustanovení v lehce změněné, resp. technicky upravené podobě. Například „shoda s kupní smlouvou“ se nyní označuje jako „jakost při převzetí“. Zde byla zachována veškerá práva spotřebitele, včetně vyvratitelné právní domněnky s ohledem na znění směrnice 1999/44/ES. Oproti nedostatkům, které obsahuje OZ, však úprava doznala

Úvahy de lege ferenda. Jakkoli lze obecně souhlasit s účelem sledovaným právní úpravou, zákonodárcem zvolené řešení se mi nezdá příliš šťastné. Má první výhrada směřuje k vlastnímu konceptu kontraktační povinnosti. Vhodnější by bylo, aby docházelo uno actu k převodu smlouvy o poskytování a úhradě hrazených služeb na nabyvatele vlastnického práva k závodu; takové řešení odpovídá univerzalitě závodu. Má druhá výhrada pak směřuje k legislativnímu provedení kontraktační povinnosti. Podmínky vzniku kontraktační povinnosti nejsou, domnívám se, vhodně nastaveny.

Úvahy de lege ferenda. Předmětná právní úprava není, domnívám se, příliš zdařilá. Jakkoli se ztotožňuji s účelem sledovaným právní úpravou, proti zvolenému řešení mám zásadní výhrady. Má první výhrada směřuje k ustanovení § 27 ZZS, které stanoví podmínky pro pokračování v poskytování zdravotních služeb na základě oprávnění zemřelého poskytovatele. Má druhá výhrada pak směřuje k vlastní podmínce vzniku kontraktační povinnosti obsažené v § 17 odst. 8 ZVZP.

Úvahy de lege ferenda. Z předchozí kapitoly je patrné, že jurisdikční normy oddílu 5 neposkytují zaměstnanci optimální úroveň ochrany333, neboť v řadě aspektů je dokonce jeho postavení horší než postavení poskytovatelů služeb, jejichž postavení se řídí obecnými ustanoveními o příslušnosti čl. 7 Brusel I bis. Úvahy o zlepšení systému jurisdikční ochrany zaměstnance jsou proto vcelku logické. Lze proto uvažovat o úpravě, která by byla realizována ve dvou krocích:334 i. vložení věty “aniž je dotčen článek 6“ do ustanovení čl. 20 odst. 2 Brusel I bis335; ii. zavedení nových jurisdikčních norem do systému kapitoly 2 oddílu 5 Brusel I bis.336 Ustanovení čl. 20 odst. 2 Brusel I bis rozšiřuje pojem bydliště zaměstnavatele i na případy, kdy zaměstnavatel nemá bydliště v některém členském státě, ale má v některém členském státě pobočku, zastoupení nebo jinou provozovnu a spor vyplývá z jejich provozu. V těchto situacích je se zaměstnavatelem jednáno, jako by měl bydliště na území členských států. Takto provedené rozšíření pojmu bydliště však zaměstnanci zpravidla nepřinese zvýšenou ochranu, neboť podle vnitrostátních předpisů mezinárodního práva soukromého některých členských států by zaměstnanec mohl žalovat zaměstnavatele se sídlem mimo území členských států v místě svého bydliště nebo u jiného místa, které je pro zaměstnance výhodnější než bydliště zaměstnavatele. Je to tedy zaměstnavatel, který je ve svém důsledku zvýhodněn zavedením tohoto ustanovení, neboť to jej chrání před vnitrostátními předpisy mezinárodního práva soukromého jednotlivých členských států (výhodnějšími pro zaměstnance). Při navrhované úpravě čl. 20 odst. 2 Brusel I bis by tedy zaměstnanec nadále mohl zaměstnavatele žalovat podle ustanovení čl. 21 odst. 1 písm. b) Brusel I bis v případech, kdy zaměstnavatel nemá bydliště na území členských států. Zároveň by se však v souladu s čl. 20 odst. 1 uplatnil čl. 6, který by umožňoval zaměstnanci postupovat i podle výhodnějších vnitrostátních předpisů mezinárodního práva soukromého jednotlivých členských států337.

Úvahy de lege ferenda. Domnívám se, že právní úprava zvolená zákonodárcem v § 2623 ObčZ je nejednoznačná, a zákonodárce měl v občanském zákoníku řádně vymezit, kdy se zvláštní právní úprava použije. Osobně bych stavební dílo definoval jako stavební činnost, jejíž výsledkem je zhotovení, úprava či oprava stavby nebo její části, nebo činnost jejíž výsledkem je stavební úprava pozemku. Ostatně základ vymezení stavebního díla je již obsažen v § 2587 ObčZ. Současně bych navrhoval výslovně stanovit, že zvláštní právní úprava dopadá i na případ stavby movité. Dnešní dikce § 2623 ObčZ rozlišující mezi nemovitou věcí a stavbou, kdy v případě nemovité věci se hovoří pouze o úpravě, je pro adresáty normy z mého pohledu nejasná. Akcent by měl být dán na stavební činnost jako takovou, čímž by odpadla problematika s vymezením pojmu stavby, jako tomu je v případě § 2 odst. 3 StavZ nebo § 14 odst. 4 ZoVZ. Řádným vymezením stavebního díla by tak došlo k odstranění shora nastíněných výkladových potíží, které z mého pohledu dnešní právní stav vyvolává.

Úvahy de lege ferenda. Ze shora uvedeného je patrné, že práva z vadného plnění se řídí převážně právní úpravou týkající se kupní smlouvy. Bohužel se domnívám, že jednotná právní úprava pro kupní smlouvu a smlouvu o dílo není vždy úplně přiléhavá, zejména pokud se jedná o stavbu jako předmět díla. Byť je na objednateli, jaké právo z vadného plnění zvolí, a na právo odstoupit od smlouvy nemusí tak vůbec dojít, dle mého názoru je k zamyšlení, zda toto právo v případě díla, na které se aplikuje zvláštní právní úprava obsažená v § 2623 a násl. ObčZ, zcela nevyloučit, jestliže výsledek provedené činnosti zhotovitele nebude zpravidla možné vrátit zpět zhotoviteli. Dále bylo poukázáno na solidární odpovědnost i dalších osob spolu se zhotovitelem v případě vadně provedeného díla a na úskalí s tím spojená. Přestože lze hodnotit solidární odpovědnost poddodavatele z pohledu objednatele bezesporu pozitivně, domnívám se, že pokud se jedná o odpovědnost projektanta či osoby provádějící dozor, vyvolává právní úprava spíše otázky její aplikovatelnosti. Objednatel má především zájem na tom, aby případná vada stavby byla odstraněna, a pokud to není možné, aby obdržel přiměřenou slevu z ceny provedeného díla. Nabízí se tedy úvaha, jestli by nebylo vhodnější mít výslovně upravenou pouze solidární odpovědnost zhotovitele a jeho poddodavatele, přičemž pokud dojde ke vzniku vady stavby z důvodu vadného plnění projektanta či osoby vykonávající dozor, má objednatel pochopitelně právo vůči nim uplatňovat nárok na náhradu vzniklé škody.

Úvahy de lege ferenda. Lze shrnout, že judikatura je v otázce vzniku nároku na úhradu víceprací provedených zhotovitelem poměrně ustálená a v naprosté většině případů, pokud zhotovitel neprokáže, že došlo k oboustranně odsouhlasené změně rozsahu či kvality díla s dopadem na původně sjednanou cenu, se ani soudní cestou nedomůže, aby mu byly práce provedené nad původně sjednaný rámec zaplaceny. Byť se Ústavní soud ČR