Common use of Závěr Clause in Contracts

Závěr. Na konec bych chtěl zopakovat a zdůraznit ty závěry ke kterým se v práci došlo a které považuji za nejdůležitější a do určité míry i překvapivé. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZ. V rámci některé z použité literatury je úprava OZ v určitých částech kritizována, je však nasnadě říci, že tato kritika nové úpravy, která byla v práci rozebrána, byla v naprosté většině snadno vyvratitelná a závěry dostatečně argumentačně podloženy. Příkladem může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy pro platnost a vznik závazku. Dále v práci bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednání, který je souladnější se smyslem a účelem zákona. Tedy zejména, že právní jednání se stává právním jednání od momentu, kdy naplňuje rozebírané náležitosti. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti a účinkem právního jednání. Lze také konstatovat, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednání, tak i dostatečného rozboru toho co je podstatou smlouvy a závazku a to jak v mezích teoretických, tak i zákonných s možným využitím výsledků v teorii i v praxi. Ustanovení OZ, která byla v práci rozebírána lze shledat za dostačující k účelům, ke kterým by měla sloužit a které jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudů, příkladem může být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (smlouva, závazek, ujednání), případně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivý, poctivě v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užívání. V práci byla poměrně důkladně rozebrána a rozlišena kauza od právního důvodu. Kauzu jakožto odpověď k tomu, proč k dané právní skutečnosti došlo od právního důvodu, jakožto odpovědi k tomu, proč má dlužník povinnost. Došlo se také k závěru, že kauza a její samotná existence není podmínkou platnosti a vzniku smlouvy, má však vliv například na vynutitelnost práv a povinností z ní vyplývající. Z této práce by mohla například vycházet další práce zabývající se změnou či zánikem závazku, neplatnosti právního jednání a vliv formy na právní jednání, či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku z jiného právního důvodu.

Závěr. Na konec bych chtěl zopakovat a zdůraznit ty závěry ke kterým se v práci došlo a které považuji Cizí prvek Až do nedávné doby byly za nejdůležitější a do určité míry i překvapivécizí prvek považovány objektivní skutečnosti nezávislé na vůli stran. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZPředstavují základ pro objektivní hraniční určovatele. V rámci některé z použité literatury je úprava OZ v určitých částech kritizována, je však nasnadě říciObjektivní jsou proto, že mezi jejich existencí a rozhodným právem pro daný právní vztah je přímá souvislost. Rozhodné právo má tak říkajíc neomezenou, absolutní platnost. Jinak řečeno, určení relevantního právního řádu na základě objektivního cizího prvku představující hraniční určovatel nelze v zásadě omezit. Existuje-li taková objektivní skutečnost mimo působ- nost lex fori, považuje se tato kritika nové úpravyskutečnost za cizí (mezinárodní) prvek, která byla a tím je daný právní vztah internacionalizován. Jeho důsledkem je použití kolizněprávní metody. Volba práva, její vývoj a význam Vývoj chápání (koncepce) volby práva je důkazem postupného rozšiřování autonomie vůle stran, a tedy tendence k její svobodě. Volba práva jako cizí prvek Volba práva jako výraz autonomie vůle stran dosáhla v práci rozebránaposledním vývoji stadia, byla ve kterém je posuzována jako cizí prvek. I jinak ryze tuzemský (vnitrostátní) právní vztah je považo- ván za vztah mezinárodní, zvolí-li jeho strany pro jeho úpravu jiný právní řád, než který by při absenci této volby byl použit. Jinak řečeno, volba cizího právního řádu internacio- nalizuje právní vztah, neboť je sama považována za mezinárodní prvek. Zrovnoprávnění volby práva s objektivními hraničními určovateli Vzdor tomuto vývoji v naprosté většině snadno vyvratitelná a závěry dostatečně argumentačně podloženypozitivním právu není volba práva stále ještě považována za plno- hodnotný hraniční určovatel, plně srovnatelný s objektivními hraničními určovateli. Příkladem může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy pro platnost a vznik závazku. Dále v práci bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednání, který je souladnější se smyslem a účelem zákona. Tedy zejména, že právní jednání se stává právním jednání od momentu, kdy naplňuje rozebírané náležitosti. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti a účinkem právního jednání. Lze také konstatovat, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednání, tak i dostatečného rozboru toho co je podstatou smlouvy a závazku a to jak v mezích teoretických, tak i zákonných s možným využitím výsledků v teorii i v praxi. Ustanovení OZ, která byla v práci rozebírána lze shledat za dostačující k účelům, ke kterým Pů- sobnost volby práva by měla sloužit a které jsou třeba upravovatbýt korigována jen ve prospěch ochrany zájmů slabší strany určených objektivními hraničními určovateli. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudůTo odpovídá konceptu kontroly autonomie vůle v hmotném právu. Nutnost plné autonomie stran při absenci nutnosti ochrany jedné z nich. Volba práva na cestě k plné svobodě V případě rovnoprávných stran smluvního vztahu odporuje principům mezinárodního práva soukromého jakékoliv omezování působnosti volby práva jako výrazu svobody smluvních stran. Toto pojetí nemá v oblasti hmotného práva obdobu. Jedná se o nad- bytečný, příkladem může být zásada dobré víry a poctivostine-li nepřípustný zásah do kolizněprávní autonomie vůle. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené Volbu cizího práva nelze v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (smlouva, závazek, ujednání), případně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivý, poctivě v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užívání. V práci byla poměrně důkladně rozebrána a rozlišena kauza od právního důvodu. Kauzu jakožto odpověď k tomu, proč k dané právní skutečnosti došlo od právního důvodu, jakožto odpovědi k tomu, proč má dlužník povinnost. Došlo se také k závěru, že kauza a její samotná existence není podmínkou platnosti a vzniku smlouvy, má však vliv například na vynutitelnost práv a povinností z ní vyplývající. Z této práce by mohla například vycházet další práce zabývající se změnou či zánikem závazku, neplatnosti právního jednání a vliv formy na právní jednání, či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku z jiného právního důvodukonstelacích tohoto typu omezovat.

Závěr. Na konec bych chtěl zopakovat Cílem, který si kladla tato diplomová práce, bylo popsat a zdůraznit ty závěry ke kterým se analyzovat specifika, problémy a překážky vyplývající z právní úpravy bytových družstev pro jejich financování na základě smlouvy o úvěru a v práci došlo rozsahu případných zjištěných nedostatků poskytnout autorovy vlastní návrhy na jejich řešení resp. překlenutí. První tři kapitoly diplomové práce byly proto nejprve autorem věnovány základním východiskům obou ve vzájemném kontextu zkoumaným institutům, a které považuji za nejdůležitější to postupně historii a do určité míry i překvapivé. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZobecným zásadám bytového družstevnictví, třem nejklíčovějším pojmům spojeným s bytovými družstvy, možnostem jejich financování s následným zaměřením na náležitosti smlouvy o úvěru. V rámci některé z použité literatury těchto kapitol autor přinesl nejen obecný popis těchto témat v rozsahu přiměřeném cílům a tématu práce, ale prezentuje i řadu vlastních dílčích závěrů na s nimi spojené otevřené otázky jako je úprava OZ v určitých částech kritizována, je však nasnadě říci, že tato kritika nové úpravy, která byla v práci rozebrána, byla v naprosté většině snadno vyvratitelná například rozšíření aplikace pojmu družstevní byt nebo rozdíl mezi úvěrem a závěry dostatečně argumentačně podloženyzápůjčkou. Příkladem může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy pro platnost a vznik závazku. Dále v práci bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednání, který je souladnější se smyslem a účelem zákona. Tedy zejména, že právní jednání se stává právním jednání od momentu, kdy naplňuje rozebírané náležitosti. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti a účinkem právního jednání. Lze také konstatovat, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednání, tak i dostatečného rozboru toho co je podstatou smlouvy a závazku a to jak v mezích teoretických, tak i zákonných s možným využitím výsledků v teorii Z takto postaveného základu pak autor významně čerpal i v praxinásledujících kapitolách práce, které tvoří těžiště výzkumu této práce. Ustanovení OZČtvrtá kapitola práce se zabývala problematikou podmínek čerpání ve smlouvě o úvěru v rámci nichž se autor zaměřil na stanovy bytového družstva a jejich jednotlivé problémy i možnosti, která byla které v práci rozebírána rámci nich lze shledat za dostačující k účelůmvyužít v kontextu financování. Autor v této kapitole na základě provedené analýzy spíše odrazuje od stanovení přísných podmínek členství ve stanovách, ke kterým by měla sloužit stejně tak jako od ukládání nepřiměřených povinností členům - nájemcům družstevních bytů. Na druhé straně ale naopak shledává prostor pro zlepšení kapitálové pozice úvěrovaného na základě stanovení jiných plateb spojených se členstvím jakož i pro vytyčení způsobů, kterými může úvěrující uplatnit vliv na samosprávu a které jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudůřízení družstva bez toho, příkladem může být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (smlouva, závazek, ujednání), případně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivý, poctivě v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užíváníaby se jednalo o ovlivnění. V práci byla poměrně důkladně rozebrána páté kapitole se autor zaobíral metodami splácení úvěru a rozlišena kauza v tomto kontextu klíčovému institutu družstevního nájemného, které bude zpravidla představovat majoritní zdroj pro splacení úvěru a od právního důvodujehož zákonných mezí se musejí strany úvěrové smlouvy odpíchnout právě při stanovení podmínek splácení. Kauzu jakožto odpověď k tomu, proč k dané právní skutečnosti došlo od právního důvodu, jakožto odpovědi k tomu, proč má dlužník povinnost. Došlo Z opačné strany se také autor v této kapitole věnoval klíčovým otázkám pro to, aby tento zdroj splácení nebyl stižen právními vadami s ohledem na omezení plynoucí z věcného, časového i osobního hlediska družstevního nájemného. Šestá kapitola práce pojednávala o vzájemných vztazích zpravidla založených mezi úvěrujícím a úvěrovaným na základě smlouvy o úvěru mimo úvěrové čerpání a splacení, které mají především za cíl upozornit úvěrujícího na hrozící krize na straně úvěrovaného – bytového družstva a umožnit mu na ně náležitě reagovat. V tomto kontextu se pak autor blíže zabýval analýzou toho pro financování bytového družstva nejvýznamnějšího představovaného úpravou vypořádacího podílu jeho člena. Autor v rámci této problematiky dochází k závěru, že kauza předmětné riziko lze za současné úpravy jen stěží minimalizovat a její samotná existence není podmínkou platnosti de lege ferenda by za nejvhodnější považoval přijetí úpravy uvolněného družstevního podílu. V poslední sedmé kapitole se autor zaměřil na problematiku zajištění úvěru a vzniku smlouvyzejména na omezení pro něj plynoucí v případě, že má jeho předmětem být družstevní byt či družstevní podíl. Autor na základě provedeného rozboru těchto otázek pak přichází se závěrem, že tato specifika jsou i přes dílčí problémy upravena v ZOK a OZ vhodně a nečiní neodůvodněné a nepřiměřené překážky úvěrovému financování bytových družstev. Autor si současně v úvodu diplomové práce stanovil celkem čtyři hypotézy o překážkách ve financování bytových družstev a tím i v přímém důsledku překážkách jejich rozvoje na území České republiky. Na základě v této práci provedené deskripce, analýzy i vlastní syntézy považuje autor za vyvrácené hypotézy, že by za negativním vývojem bytového družstevnictví stál nedostatek dispozitivní či dokonce nejasné a nesrozumitelné právní úpravy, neboť je přesvědčen, že většina problematických otázek je v praxi družstev překlenuta resp. překlenutelná bez zásadnějších právních dopadů do vztahu s úvěrujícím. Za potvrzené však vliv například považuje zbylé dvě hypotézy o nedostatečnosti nebo nevhodnosti úpravy družstevního nájemného a vypořádacího podílu člena družstva a současně nepříznivých dopadech těchto slabin do možnosti jejich úvěrového financování. Bytové družstevnictví představuje důležitý třetí sektor oblasti bydlení mezi sektorem komerčním a veřejným. Jako takový má nepochybně své místo a pozitivní efekt na vynutitelnost práv bydlení nejen u nás, ale i jinde ve světě a povinností je na národním zákonodárci, aby pro něj vytvořil takové podmínky, ve kterých se bude moci rozvíjet, aby ani jeden ze sektorů nezaostával a neplnil sobě vlastní společenskou funkci. Otázka jejich financování je bude vždy nepochybně provázet a i proto se jí autor v této diplomové práci zabýval. OZ Zákon č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník ZOK Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) OSŘ Zákon č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád VeřRej Zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob OZ1964 Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 ObchZ Zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 InsZ Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ZoB Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách ABGB Rakouský zákon č. 946/1811 Sb., Všeobecný občanský zákoník ZoSÚ Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru TZ Zákon č. 40/2009 Sb., Trestní zákoník Zákon o registru smluv Zákon č. 340/2015 Sb., o zvláštních podmínkách účinnosti některých smluv, uveřejňování těchto smluv a o registru smluv (zákon o registru smluv) Zákon o službách Zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty Zákon o transformaci družstev Zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech Bytový zákon Zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31.12.2013 Zákon o daních z ní vyplývajícípříjmů Zákon č. Z této práce by mohla například vycházet další práce zabývající se změnou či zánikem závazku586/1992 Sb., neplatnosti právního jednání a vliv formy na právní jednání, či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku o daních z jiného právního důvodu.příjmů NS ČR Nejvyšší soud České republiky VS Ph Vrchní soud v Praze

Závěr. Na konec bych chtěl zopakovat a zdůraznit ty závěry ke kterým se v práci došlo a které považuji za nejdůležitější a do určité míry i překvapivéInstitut smlouvy o výstavbě, resp. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZ. V rámci některé z použité literatury je úprava OZ v určitých částech kritizovánadodatečné smlouvy o výstavbě, je však nasnadě říciinstitutem tak problematickým a složitým, že tato kritika nové úpravyse jeho masovějšího rozšíření, dle mého názoru, nedočkáme. Své pevné místo má smlouva o výstavbě určitě v případech, kdy se provádí dostavba, nástavba nebo přístavba nových jednotek na domě dosud nevymezeném na jednotky, nebo na domě s jednotkami, příp. pokud se rozšiřuje jednotka na úkor společných částí budovy. I v těchto případech se ale jedná o cestu na dlouhou trať, která byla v práci rozebrána, byla v naprosté většině snadno vyvratitelná a závěry dostatečně argumentačně podloženy. Příkladem může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry komplikována různými překážkami. Právní úprava, i když je dost těžkopádná, neposkytuje ale jinou možnost. Samotná výstavba domu podle ustanovení § 17 až § 19 je dle mého názoru ještě těžkopádnější. Vždyť už jenom představa o významu existence kauzy pro platnost hladkém průběhu výstavby prováděné na základě smlouvy o výstavbě nebo dodatečné smlouvy o výstavbě je dost zidealizovaná. Právní úprava nám ale nabízí alternativu, a vznik závazkuto alternativu, která dokáže ochránit individuální stavebníky bytů před mnohdy pochybnými praktiky některých developerů přinejmenším stejně spolehlivě, jak je má, v představě zákonodárce, ochránit právě institut smlouvy o výstavbě. Dále v práci bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednáníJedná se o družstevní bytovou výstavbu. Jaké jsou výhody a nevýhody individuální výstavby bytů na základě smlouvy o výstavbě a výstavbě bytového domu družstvem? Prvním krokem, který je souladnější se smyslem a účelem zákonapotřeba při výstavbě domu učinit, je dát dohromady dostatek zájemců o byty, kteří disponují přiměřenými finančními prostředky. Tedy zejménaZaložení bytového družstva je v současnosti jednodušší, že právní jednání se stává právním jednání od momentunež udržení množství zájemců o individuální bytovou výstavbu do doby, kdy naplňuje rozebírané náležitosti. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti a účinkem právního jednání. Lze také konstatovat, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednání, tak i dostatečného rozboru toho co je podstatou smlouvy a závazku a to jak v mezích teoretických, tak i zákonných s možným využitím výsledků v teorii i v praxi. Ustanovení OZ, která byla v práci rozebírána lze shledat za dostačující k účelům, ke kterým by měla sloužit a které jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudů, příkladem může být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (smlouva, závazek, ujednání), případně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivý, poctivě v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užívánínež bude uzavřena smlouva o výstavbě. V práci byla poměrně důkladně rozebrána zakládací listině se stanoví cíl družstva, kterým bude výstavba domu s byty. Družstevníci si stanoví pravidla, jaké jsou povinností členů vzhledem k zamýšlené výstavbě domu s byty, zejména jak se budou podílet finančně, jak budou postupovat, pokud některému z členů dojdou prostředky na výstavbu, můžou si stanovit i pravidla jak postupovat, když některý z členů z nějakého důvodu ztratí zájem na další výstavbě. A není nic jednoduššího, než si stanovit také možnost rozdělení dokončeného domu s byty prohlášením vlastníka budovy na jednotlivé jednotky a rozlišena kauza od právního důvodujejich převod jednotlivým členům do vlastnictví. Kauzu jakožto odpověď k tomuVe stanovách družstva budou určitě pasáže o tom, proč k dané právní skutečnosti došlo od právního důvodukdo družstvo zastupuje navenek, jakožto odpovědi k tomujak družstvo vytváří svou vůli, proč má dlužník povinnost. Došlo se také k závěru, že kauza a její samotná existence není podmínkou platnosti a vzniku smlouvy, má však vliv například na vynutitelnost práv a povinností z ní vyplývající. Z této práce by mohla například vycházet další práce zabývající se změnou či zánikem závazku, neplatnosti právního jednání a vliv formy na právní jednání, či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku z jiného právního důvodu.jak bude probíhat kontrola družstva,

Závěr. Navzdory přechodu způsobu úpravy spotřebitelské problematiky v právu EU z minimálního standardu na úplnou harmonizaci během komparace 2011/83/EU s úpravou dle NOZ vyšlo najevo několik odlišností. Někdy se jednalo jen o nadbytečné změny v systematice (kupříkladu u informační povinnosti), jindy však došlo ke znatelné změně obsahu ustanovení (v případě odpovědnosti za snížení hodnoty zboží při odstoupení od smlouvy). Na konec bych chtěl zopakovat druhou stranu lze konstatovat, že aktuální úprava spotřebitelské problematiky v NOZ reflektovala jak aktuální praktické problémy (nabídky učiněné po telefonu pod záminkou výzkumů), tak i otázky, po jejichž vyřešení volaly spíš hlasy akademické (nejasný následek neobjednaného plnění). Co se informační povinnosti týče, do budoucna by bylo vhodnější, kdyby kromě povinnosti jasnosti a zdůraznit ty závěry ke kterým se v práci došlo srozumitelnosti zákonodárce řešil i výslovně formu. Přesněji, viditelnost (velikost a které považuji za nejdůležitější barva písma) takových informací. Nevidím důvod, proč neužít stejnou úpravu, jako byla přijata u obchodních podmínek. Zákon obsahuje na několika místech podrobný taxativní výčet povinně poskytovaných informací pro konkrétní druhy kontraktace. S výjimkou § 1826 NOZ (který ukládá poskytovat i dle mého názoru nadbytečné informace) lze konstatovat, že rozsah je zcela odpovídající účelu. Především zákonodárce klade velký důraz na obeznámení spotřebitele s celkovými náklady, jež bude nucen uhradit. Úprava odstoupení od smlouvy zůstala s několika rozdíly zachována. Především je změněn způsob počítání lhůty, a do určité míry i překvapivé. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZ. V rámci některé z použité literatury dále je úprava OZ zpřesněna. Mimo jiné jsou konkrétněji řešeny následky odstoupení od smlouvy v určitých částech kritizovánapodobě finančního vyrovnání stran, a lhůt pro navrácení plnění. Stejně tak lze přivítat i vyřešení problému spojeného s nevyžádaným plněním. Bylo vyslyšeno dlouhodobé volání po vyjasnění postavení nabyvatele tohoto plnění. Nově je však nasnadě určeno, že se na něj hledí jako na oprávněného držitele. Lze tedy říci, že tato kritika nové úpravyv konkrétních otázkách ochrany spotřebitele je NOZ krokem vpřed, která byla a řeší nedostatky staré úpravy (mimo jiné i systematické zařazení soukromoprávní ochrany spotřebitele do kodexu). Na druhou stranu, v práci rozebránaotázkách distanční či elektronické kontraktace obecně je množství nejasných ustanovení mnohem větší. Především co se týče zachování písemné formy právního jednání u kontraktace přes e-mail, byla v naprosté většině snadno vyvratitelná a závěry dostatečně argumentačně podloženybude na otázky související s formou podpisu možno s jistotou odpovědět až s existencí judikatury nebo případné novely. Příkladem může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy pro platnost a vznik závazku. Dále v práci bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednání, který je souladnější se smyslem a účelem zákona. Tedy zejménaDomnívám se, že tato situace vyvolává značnou míru právní jednání se stává právním jednání od momentu, kdy naplňuje rozebírané náležitostinejistoty. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti a účinkem právního jednání. Lze také Ačkoli nový kodex řeší otázky spojené s informačními technologiemi více než jeho předchůdce,129 stále nelze konstatovat, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního by neexistovaly nejasnosti. Obecná úprava distančního (a tím spíše elektronického) způsobu uzavírání smluv je bohužel i nadále velmi stručná. Vzhledem k použití ne zcela jednoznačných termínů je potom zřejmé, že výklady této problematiky budou obtížné. Domnívám se, že z kodexu, který byl přijat v době rozmachu informačních technologií, by mělo být zcela jasné, zda je e-mail způsobilým prostředkem uzavření smlouvy v písemné formě. Poměrně velké úsilí věnoval zákonodárce terminologickým změnám. V některých případech (právní jednání) je od staré terminologie upuštěno zcela, tak i dostatečného rozboru toho co je podstatou smlouvy a závazku a to jak v mezích teoretickýchs tím, tak i zákonných s možným využitím výsledků v teorii i v praxiže se zákonodárce snaží zažitá slovní spojení vymýtit. Ustanovení OZ, která byla v práci rozebírána lze shledat za dostačující k účelům, ke kterým by měla sloužit a které jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudů, příkladem může být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně Jindy (spotřebitelská smlouva, závazekdistanční smlouva) zákonodárce zvolil sice termín nový, ujednání)ale zažité označení zvolil jako legislativní zkratku. Patrně takový krok pramení z vědomí, případně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivýže se zažité označení nepodaří zcela vymýtit. Celkově lze tedy konstatovat, poctivě v případě dobré víry) ze samotného ustanovení že problematika distančních spotřebitelských smluv prodělala výrazné změny více reflektující skutečnost. Problémy výkladu této části NOZ byly spíše drobné a méně významné. Na druhou stranu, obecnou úpravu distančního způsobu kontraktace shledávám za nedostatečnou. Dokud nebude existovat relevantní judikatura či jeho užívánípřípadná novela NOZ, bude trvat značná právní nejistota. V práci byla je nad rámec zmíněného ještě rozebrána stručná historie soukromoprávní ochrany spotřebitele. To se týká především vývoje v USA a EU, které byly v této oblasti poměrně důkladně rozebrána a rozlišena kauza od právního důvodunovátorské. Kauzu jakožto odpověď k tomuJelikož se však soukromoprávní ochrana spotřebitele začíná objevovat až v poslední třetině dvacátého století, proč k dané právní skutečnosti došlo od právního důvodu, jakožto odpovědi k tomu, proč má dlužník povinnostje tato historická exkurze poměrně stručná. Došlo se také k závěruDomnívám se, že kauza cíle stanovené v úvodu byly naplněny. Otázky, jež bylo možné jednoznačně zodpovědět, zodpovězeny byly, a její samotná existence není podmínkou platnosti a vzniku smlouvyu sporných byla naznačena jejich možná řešení. Vzhledem k novosti probíraného tématu práce neobsahuje obrovské množství zdrojů, má však vliv například na vynutitelnost práv a povinností ale zato často vychází spíše z ní vyplývající. Z této práce by mohla například vycházet další práce zabývající se změnou či zánikem závazku, neplatnosti právního jednání a vliv formy na právní jednání, či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku z jiného právního důvoduvlastní interpretace norem.

Závěr. Na konec bych chtěl zopakovat V rámci své diplomové práce, která je rozčleněna na šest stěžejních kapitol, jsem se pokusil proniknout hlouběji do problematiky smlouvy o dílo, speciálně do oblasti podstatných náležitostí. Zkoumal jsem tuto rovinu úpravy s využitím mnohé odborné literatury, odborných periodik, internetu, zákonných předpisů a zdůraznit ty závěry ke kterým také judikatury; abych dospěl nyní k závěru, v němž chci shrnout celou práci a zhodnotit, zad-li se mi podařilo dostát cílům vytyčených v práci došlo úvodu. Kapitolu zabývající se historií smlouvy o dílo, která je poměrně rozsáhlá, jsem zařadil do této práce z důvodu, že se nacházíme z hlediska soukromého práva na pomezí dvou poměrně významných historických etap. V současné době účinný obchodní zákoník bude v brzké době nahrazen novým občanským zákoník. Pokusil jsem se postihnout vývoj smlouvy o dílo od prvopočátku až de facto po budoucnost a dovolím si tvrdit, že kapitola zabývající se historií smlouvy o dílo mi pomohla k pochopení současné i budoucí úpravy a umožnila náhled v širších souvislostech. Obecnému pojednání o smlouvě o dílo a srovnání s jinými smluvními typy je věnována druhá kapitola, která je svým charakterem spíše deskriptivní, ale z výše uváděných důvodů jsem považoval ji do této práce zařadit. Za zmínku stojí zařazení úvahy o Švarcsystému, který přímo nesouvisí s tématem, ale jde o poměrně aktuální a často diskutované téma, což bylo hlavním důvodem pro věnování prostoru pro tuto úvahu. V úvodu hlavní kapitoly poskytuji ucelený soubor pohledů na podstatné náležitosti. Lze říci, že bezvýhradnými podstatnými částmi smlouvy o dílo je stanovení ceny, popřípadě způsob jejího určení a vymezení díla. Další náležitosti, jsou za podstatné považovány pouze určitými autory či skupinami autorů. Jedná se zejména o označení smluvních stran, závazek zhotovitele provést dílo, závazek objednatele zaplatit cenu za provedení díla či provádění díla na nebezpečí zhotovitele. Smluvní strany mají tak v podstatě dvě možnosti, jakým způsobem postupovat při právním ošetření zhotovení díla. Buď se spolehnou na zákonné znění smlouvy o dílo a budou formulovat pouze podstatné náležitosti uzavírané smlouvy, anebo si naproti tomu sjednají text smlouvy, který bude akcentovat veškeré faktické a právní eventuality, vzájemného budoucího smluvního vztahu. Doufám, že tato práce může přispět alespoň v drobné míře k efektivnější přípravě druhé zmiňované varianty. V případě označení smluvních stran platí, že rozhodující je vymezení jejich právního postavení, tzn. určení práv a povinností, které považuji za nejdůležitější jim ze smlouvy vznikají. Zmíněná judikatura dovozuje, že nepřesné označení stran nezakládá neplatnost smlouvy, ale i přesto je vhodné věnovat tomuto segmentu zvýšenou pozornost, aby se předešlo potencionálním sporům. Zmíněné doporučení platí ještě ve větší míře ve vtahu k vymezení předmětu díla. Pro obě smluvní strany platí, že čím méně přesně je předmět díla definován, tím větší pravděpodobnost vzniku sporů o tom co je a do určité míry i překvapivé. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZco není předmětem díla. V rámci některé z použité literatury pojednání o této problematice jsou reflektovány i jiné způsoby vymezení předmětu smlouvy. Problematika ceny za dílo přímo souvisí s určením díla. Xxxxxxxxxx je úprava OZ povinen provést dílo na svůj náklad a na své nebezpečí. Znamená to, že pokud nebylo dohodnuto jinak, nese rizika zvýšení nákladů na zhotovení zhotovitel. Zákon dává v obecné rovině tři možnosti úpravy ujednání o ceně díla. Zaměřil jsem se na všechny způsoby de lege lata a v určitých částech kritizovánapasážích i de lege ferenda. Nechybí občasná komparace s Německou úpravou a snad i užitečná doporučení do praxe. Kapitola věnovaná nepodstatným náležitostem by zasloužila daleko obsáhlejší zpracování, což mi ale rozsah práce nedovoluje. Analyzovány jsou tak pouze některé části, či problematické okruhy. Pátá kapitola je však nasnadě věnována komparaci nového občanského zákoníku se stávající právní úpravou. Je zde pojednáno o aktuální situaci a o struktuře nového kodexu soukromého práva. Poté se věnuji jednotlivým oddílům, resp. ustanovením. Pokusil jsem se poukázat na změny, které nová právní úprava přináší a analyzovat některé problematické pasáže. Nový občanský zákoník vychází zejména z účinného obchodního zákoníku samozřejmě s ambicí vylepšit ho. Domnívám se, že některá ustanovení jsou jazykově zbytečně upravena, což bude v praxi působit výkladové problémy (např. Poslední kapitola je věnována srovnání právní úpravy smlouvy o dílo v České republice s právní úpravou ve Spolkové republice Německo. Obecně lze říci, že tato kritika nové úpravy, která byla v práci rozebrána, byla v naprosté většině snadno vyvratitelná a závěry dostatečně argumentačně podloženy. Příkladem může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy pro platnost a vznik závazku. Dále v práci bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednání, který je souladnější se smyslem a účelem zákona. Tedy zejména, že právní jednání se stává právním jednání od momentu, kdy naplňuje rozebírané náležitosti. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti a účinkem právního jednání. Lze také konstatovat, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednání, tak i dostatečného rozboru toho co je podstatou smlouvy a závazku a to jak v mezích teoretických, tak i zákonných s možným využitím výsledků v teorii i v praxi. Ustanovení OZ, která byla v práci rozebírána lze shledat za dostačující k účelům, ke kterým by měla sloužit a které díky historickému vývoji jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudů, příkladem může být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (smlouva, závazek, ujednání), případně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivý, poctivě si porovnávané úpravy v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užívánísmlouvy o dílo vcelku podobné. V Cílem kapitoly je poukázat, na drobné odlišnosti, jako je například institut fikce převzetí. Svou diplomovou práci byla poměrně důkladně rozebrána jsem začal citátem, a rozlišena kauza od právního důvodujelikož mám citáty v oblibě, dovolil bych si ji citátem i ukončit: „Právo není jen soubor platných právních norem. Kauzu jakožto odpověď k tomuSkutečné právo je jiný svět: je to intelektuální výzva, proč k dané právní skutečnosti došlo od právního důvodukontext, jakožto odpovědi k tomuzábava, proč má dlužník povinnost. Došlo se také k závěruumění, že kauza a její samotná existence není podmínkou platnosti a vzniku smlouvyposlání, má však vliv například na vynutitelnost práv a povinností z ní vyplývající. Z této práce by mohla například vycházet další práce zabývající se změnou či zánikem závazku, neplatnosti právního jednání a vliv formy na právní jednání, či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku z jiného právního důvoduživot.“

Závěr. Na konec bych chtěl zopakovat Význam smluvního jednání je zřejmý právě ze široké smluvní volnosti, kterou zákoník umožňuje, a zdůraznit ty závěry ke kterým ze skutečnosti, že dílčí okruhy problémů zákoník neřeší a ponechává je smluvním partnerům. Při kontraktaci je přitom možno vycházet z publikovaných praktických poznatků. Příznivý průběh obchodních případů (bez nepříznivých důsledků), realizace, event. aplikace právních ustanovení je po našem soudu limitován zejména úrovní právních předpisů, úrovní smlouvy i kvalitním dokladováním průběhu plnění smlouvy a rychlostí a kvalitou rozhodování sporů. Z těchto předpokladů k úspěšné realizaci a aplikaci práva přispívá tedy i kvalifikované uzavírání smluv (jasných, srozumitelných, určitých) a dokladování průběhu plnění smlouvy, které je v možnostech subjektů obchodního práva. Rozhodující význam přitom má výběr smluvního partnera a vhodná volba zajišťovacích prostředků. Při uzavírání smluv bychom se měli snažit vyvarovat "klasických nedostatků". Začasté zjišťujeme, že dohody učiněné mezi smluvními stranami nejsou v práci došlo souladu se zákonem nebo nejsou voleny příliš vhodně. Přestože se může jednat o známé otázky, řada nedostatků se stále opakuje. Připomínáme, že značné procento smluv trpí nedostatkem již při určení subjektů. Další neméně důležitou otázkou je používání nevysvětlených pojmů a zkratek. Smluvním stranám lze jen doporučit, aby pojmy použité ve smlouvě (které považuji nejsou pojmy právních předpisů) v úvodu smlouvy definovaly; totéž platí o zkratkách. Naše poznatky z praxe ukazují, že dosti často nebývá vhodně sjednán předmět plnění. Předmět plnění bývá "otevřený", není přesně vymezen rozsah plnění, odkazuje se i na různé podklady, které v době uzavření smlouvy neexistují, či nejsou dostatečně konkretizovány. Předpokládá se přitom dodatečné upřesňování (např. dodatky). Vyjadřujeme přesvědčení, že pokud se při uzavírání smluv nerespektují alespoň základní pravidla, pak se při jejich realizaci "postupuje za nejdůležitější pochodu", "upřesňuje" a do určité míry i překvapivé. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZcelkový výsledek bývá nepříznivý. V rámci některé z použité literatury je úprava OZ v určitých částech kritizována, je dosahu praktické sféry jsou však nasnadě řícii otázky rozhodování sporů. Zákon č. 216/1994 Sb. totiž umožňuje subjektům i pro případ tuzemských majetkových sporů dohodnout si, že tato kritika nové úpravyspor rozhodne rozhodce, která byla v práci rozebránačímž vyloučí rozhodování obecných ("státních") soudů, byla v naprosté většině snadno vyvratitelná a závěry dostatečně argumentačně podloženykteré žel vydávají rozhodnutí i za několik let. Příkladem může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy pro platnost a vznik závazkuJe přitom možné využít i stálých rozhodčích soudů, což lze jen doporučit (viz např. Dále v práci bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednání, který je souladnější se smyslem a účelem zákonaxxx.xxxx.xx). Tedy zejménaPro případ, že právní jednání není sjednána tzv. rozhodčí doložka, bude případný spor rozhodovat soud. K určité ztrátě času by zde dále mohlo dojít, pokud by žaloba nebyla podána příslušnému soudu. Spory obecně, kromě pozitiva, že dochází k jejich vyřešení, nesou s sebou řadu negativních jevů, proto je vhodné snažit se stává právním jednání od momentu, kdy naplňuje rozebírané náležitosti. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti a účinkem právního jednánísporům předcházet. Lze také konstatovatpoužít postup souhrnně označovaný jako Alternative Dispute Resolution (ve zkratce ADR), tedy alternativní řešení sporů. Rozšířenou formou ADR je mediace. Mediace spočívá v tom, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednáníse strany dohodnou na nezávislém důvěryhodném subjektu (může jím být např. advokát nebo vysokoškolský učitel). Tato osoba spolu se stranami hledá schůdné řešení, tak které nabízí, ale neukládá. Uskutečnění mediace i dostatečného rozboru toho co je podstatou smlouvy a závazku a to jak v mezích teoretických, tak i zákonných s možným využitím výsledků v teorii i v praxipříp. Ustanovení OZ, která byla v práci rozebírána lze shledat za dostačující k účelům, ke kterým by měla sloužit a které jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudů, příkladem může mediátor mohou být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (smlouva, závazek, ujednání), případně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivý, poctivě v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užívání. V práci byla poměrně důkladně rozebrána a rozlišena kauza od právního důvodu. Kauzu jakožto odpověď k tomu, proč k dané právní skutečnosti došlo od právního důvodu, jakožto odpovědi k tomu, proč má dlužník povinnost. Došlo se také k závěru, že kauza a její samotná existence není podmínkou platnosti a vzniku smlouvy, má však vliv například na vynutitelnost práv a povinností z ní vyplývající. Z této práce by mohla například vycházet další práce zabývající se změnou či zánikem závazku, neplatnosti právního jednání a vliv formy na právní jednání, či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku z jiného právního důvodudohodnuti již ve smlouvě.

Závěr. Na konec bych chtěl zopakovat Cílem mé bakalářské práce bylo analyzovat a zdůraznit ty závěry ke kterým pochopit kritiku teorie společenské smlouvy, kterou formuloval Xxxxx Xxxx, jeden z nejvýznamnějších filozofů osvícenství. Zaměřil jsem se v práci došlo na jeho díla „Eseje o lidské morálce, politice a které považuji za nejdůležitější literatuře“ a do určité míry i překvapivé„Pojednání o lidské přirozenosti“, abych prozkoumal jeho argumenty zpochybňující platnost a praktičnost teorií společenské smlouvy. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZTato práce se zaměřila na podrobnou analýzu Humových argumentů proti konceptu společenské smlouvy, jak je předložil ve svých dílech "Eseje o lidské morálce, politice a literatuře" a "Pojednání o lidské přirozenosti". V rámci některé této analýzy byly zkoumány hlavní myšlenky a argumenty, které Xxxx využívá k tomu, aby zpochybnil platnost a praktičnost teorií společenské smlouvy, a zároveň byly zodpovězeny na všechny otázky naznačené v úvodu. Humova kritika vychází z použité literatury je úprava OZ v určitých částech kritizována, je však nasnadě řícijeho skepticismu vůči racionálnímu základu společenských institucí a politických autorit. Tvrdí, že tato kritika nové úpravyspolečenské smlouvy, která byla které formují vládu a definují politická práva a povinnosti, jsou pouhými fikcemi bez reálného základu v práci rozebrána, byla lidské přirozenosti. Místo toho zdůrazňuje roli historického vývoje a konvencí v naprosté většině snadno vyvratitelná a závěry dostatečně argumentačně podloženyutváření společenských institucí. Příkladem může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy pro platnost a vznik závazku. Dále v práci bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednání, který je souladnější se smyslem a účelem zákona. Tedy zejménaXxxx argumentuje, že právní jednání lidé nejsou schopni vytvářet společenské řády na základě racionálních principů nebo dohod, neboť jejich chování je spíše ovlivňováno emocemi a zvyky než rozumem. Politické autority jsou podle něj legitimní pouze tehdy, mají-li podporu veřejného mínění a zajišťují stabilitu a řád společnosti. Práce byla rozdělena do pěti kapitol, které postupně analyzovaly a porovnávaly Xxxxxx argumentaci v jeho esejích a traktátech. První kapitola zasadila Xxxxxx kritiku do kontextu jeho života a díla a představila klíčové interpretace jeho myšlenek. Druhá kapitola se stává právním jednání od momentuzaměřila na detailní analýzu Humovy eseje "O původní smlouvě", kdy naplňuje rozebírané náležitostikde se autor kriticky vypořádává s konceptem společenské smlouvy a argumentuje pro její nereálnost a historickou nepodloženost. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti Třetí kapitola zkoumala Humovo pojetí lidské přirozenosti v "Pojednání o lidské přirozenosti" a účinkem právního jednáníukázala, jak jeho důraz na emoce, zkušenost a zvyk ovlivňuje jeho pohled na společnost a politiku. Lze Čtvrtá kapitola pak provedla komparaci Xxxxxxxx argumentů v obou dílech a ukázala, že kritika v eseji "O původní smlouvě" představuje rozvinutí a aplikaci myšlenek formulovaných v "Pojednání o lidské přirozenosti". Xxxx v ní sice využívá stejnou skeptickou a empirickou metodu, avšak zaměřuje se konkrétněji na problematiku politické legitimity a kritizuje teorii společenské smlouvy z více úhlů pohledu. Za obzvláště přínosné považuji Humovy detailní analýzy historických příkladů vzniku a fungování vlád a jeho aplikace vědy, které prohloubily mé pochopení jeho kritiky. Humova kritika společenské smlouvy má významné důsledky pro politickou filozofii a teorii vlády. Jeho skeptický přístup zdůrazňuje důležitost empirického zkoumání lidského chování a historických faktorů při formování společenských řádů. Humova kritika nás vede k tomu, abychom se více zaměřili na konkrétní historické a sociální okolnosti, které ovlivňují vznik a fungování politických institucí, namísto spoléhání se na abstraktní a teoretické koncepty. Zkoumání Xxxxxxxx myšlenek a jeho kritiky společenské smlouvy přispívá k hlubšímu porozumění nejen jeho filozofii, ale také širšímu kontextu politické filozofie. Xxxx nám připomíná, že politické instituce nejsou výsledkem racionálních dohod, ale dlouhodobého historického vývoje a adaptace na sociální potřeby a zvyklosti. Tento přístup nám umožňuje lépe pochopit komplexitu a dynamiku politických řádů a jejich legitimity. Závěrem lze konstatovat, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednání, tak i dostatečného rozboru toho co je podstatou Xxxxxx kritika teorií společenské smlouvy představuje důležitý a závazku stále relevantní příspěvek k politické filozofii. Jeho důraz na empirický přístup a to jak skepticismu vůči racionálním základům společenských institucí nabízí cenné poznatky pro současné debaty o legitimitě a fungování státní moci. Tato práce přispívá k hlubšímu pochopení Humových myšlenek a jeho místa v mezích teoretických, tak i zákonných s možným využitím výsledků dějinách politické filozofie a zároveň poskytuje impulz k dalšímu zkoumání a reflexi v teorii i v praxi. Ustanovení OZ, která byla v práci rozebírána lze shledat za dostačující k účelům, ke kterým by měla sloužit a které jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudů, příkladem může být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (smlouva, závazek, ujednání), případně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivý, poctivě v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užívánítéto oblasti. V práci byla poměrně důkladně rozebrána budoucím výzkumu by bylo vhodné dále zkoumat, jak Humovy myšlenky mohou být aplikovány na současné politické a rozlišena kauza od právního důvodusociální kontexty. Kauzu jakožto odpověď k tomuMůže být zajímavé analyzovat, proč k dané právní skutečnosti došlo od právního důvodujak jeho kritika společenské smlouvy může informovat současné teorie demokracie, jakožto odpovědi k tomuspravedlnosti a legitimity vládních institucí. Například, proč má dlužník povinnostjak by Xxxx hodnotil roli mezinárodních organizací a smluv v kontextu globalizace? Jak by se jeho myšlenky daly aplikovat na otázky migrace, občanství a národní identity v 21. Došlo se také k závěrustoletí? Dále by bylo užitečné prozkoumat, že kauza jak Xxxxxx myšlenky rezonují s moderními empirickými studiemi lidského chování a její samotná existence není podmínkou platnosti sociálního vývoje. Současná behaviorální ekonomie a vzniku smlouvyevoluční psychologie například zpochybňují předpoklad racionality v lidském rozhodování, má však vliv například což je v souladu s Humovým důrazem na vynutitelnost práv roli emocí a povinností z ní vyplývající. Z této práce by mohla například vycházet další práce zabývající se změnou či zánikem závazku, neplatnosti právního jednání a vliv formy na právní jednání, či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku z jiného právního důvoduzvyků.

Závěr. Na konec bych chtěl zopakovat Cílem této diplomové práce bylo analyzování základních aspektů kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovité věci především v rámci platné právní úpravy. Jelikož téma kupní smlouvy o převodu nemovité věci je tématem velice významným a zdůraznit ty závěry ke kterým obsáhlým, zaměřila jsem se v práci došlo a této práci, jak již bylo zmíněno v úvodu této práce, především na otázky, které považuji za nejdůležitější nejdůležitejší a do určité míry i překvapivétaké v některých případech za nejproblémovější. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského Záměr této práce je naplňován v rámci jednotlivých kapitol, kdy se nejdříve tato práce zabývá stručným vývojem kupní smlouvy o převodu vlastnického práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZk nemovitým věcem, kdy následně je na to navazováno charakterizováním současné platné právní úpravy o převodu vlastnického práva k nemovité věci prostřednictvím kupní smlouvy. V rámci některé z použité literatury je úprava OZ v určitých částech kritizována, je však nasnadě říci, že tato kritika nové úpravyU právní úpravy kupní smlouvy, která byla zavedena současným občanským zákoníkem, je bezesporu velkou výhodou sjednocení dříve nesourodé úpravy upravené odlišně dvěma předpisy do předpisu jediného, což znamená především zjednodušení a zpřehlednění úpravy pro všechny uživatele práva. Poněkud problémové se na první pohled může zdát taxativní vymezení nemovité věci dané občanským zákoníkem, některé výkladové problémy však byly vyřešeny tzv. technickou novelou občanského zákoníku z roku 2016, která především vyjasnila význam ustanovení § 498 odst. 1 věty druhé, čímž rozšířila počet výjimek ze zásady superficies solo cedit, kdy nyní je za nemovitou věc považována i např. stavba dočasná, pokud ji nelze přenést z místa na místo, aniž by byl porušena její podstata. Dále byl touto novelou v souvislosti s nemovitými věcmi rozšířen i dopad ustanovení § 509, který se nyní týká téměř všech liniových staveb (až na zmíněné výjimky), namísto inženýrských sití, jak bylo upraveno před účinností novely. V práci se také zabývám zvlášnostmi převodu vlastnického práva k nemovité věci, ke kterému dochází u nemovitých věcí podlehající evidenci v katastru nemovitostí stále na základě intabulačního principu, ačkoliv odborná veřejnost vedla zdlouhavou diskuzi, zda má být tento dvoufázový způsob převodu zachován. Intabulační princip však považuji za relativně výhodný, především z důvodu publicity zápisů, ačkoliv je zde stále prostor pro zlepšení, obzvláště v souvislosti s omezeým přezkumem vkladových listin prováděným katastrálními úřady. Zvlášť podrobně se dále v práci rozebránavěnuji podstatným obsahovým náležitostem kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovité věci a také náležitostem kladeným na formu takové kupní smlouvy. V této souvislosti považuji za významnou změnu skutečnost, byla že ačkoliv se kupní smlouva vztahuje pouze na úplatný převod nemovité věci, kupní cena již nemusí být vůbec součástí kupní smlouvy. Přesto upravení její přesné výše a způsobu úhrady v naprosté většině snadno vyvratitelná a závěry dostatečně argumentačně podloženy. Příkladem může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy pro platnost a vznik závazkukupní smlouvě považuji za více než vhodné. Dále v práci bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednánídle mého názoru představuje nevhodně stanovený způsob úhrady kupní ceny jedno z nejrizikovějších míst převodu vlastnického práva k nemovité věci, který je souladnější se smyslem a účelem zákona. Tedy zejménajelikož může nastat situace, kdy prodávající převede nemovitou věc bez dostatečné jistoty, že právní jednání se stává právním jednání od momentumu bude kupujícím zaplacena kupní cena, kdy naplňuje rozebírané náležitosti. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti a účinkem právního jednání. Lze také konstatovatnebo kupující zaplatí kupní cenu bez dostatečné jistoty, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednánímu bude vlastnické právo k nemovité věci prodávajícím převedeno. Za nejbezpečnější řešení této situace považuji způsob úhrady kupní ceny prostřednictvím advokátní či notářské úschovy. Při převodu nemovité věci mohou způsobit problémy i vady nemovité věci, jelikož často se v praxi může stát, že si kupující nedostatečně prověří stav nemovitosti, a to jak právní, tak i dostatečného rozboru toho co fyzický, přičemž o vadách, které mohl kupující zjistit zpravidla platí, že jdou k jeho tíži. Přitom považuji za výhodné pro posílení nároku kupujícího proti právním vadám nemovité věci zakomponování do kupní smlouvy ujištění prodávajícího, že věc nemá žádné vady, kromě vad výslovně uvedených, ačkoliv dle judikatury toto ujištění nemusí být součástí kupní smlouvy. Velké pozornosti je podstatou smlouvy v poslední kapitole věnováno současné právní úpravě možnosti nabytí nemovité věci od nevlastníka, kdy velice příznivě hodnotím posun, který nastal s přijetím současného občanského zákoníku v zákonné úpravě, kdy nyní skutečnost, že osoba zřídí třetí osobě právo k nemovité věci, aniž by jí věc patřila, nebude sama o sobě vyvolávat neplatnost. Nově zavedená úplná zásada materiální publicity reprezentuje základní cíl katastru nemovitostí a závazku v důsledku uplatnění této zásady je nově chráněna dobrá víra osob v pravdivost a to jak úplnost zápisů právních vztahů v mezích teoretickýchkatastru. Ten, tak i zákonných s možným využitím výsledků kdo nabyl nemovitost od neoprávněného, se může stát vlastníkem, splní-li zákonné podmínky a při nabývání je v teorii i dobré víře. Avšak považuji v praxitomto smyslu za důležité, že ani oprávnění vlastníci nejsou ponecháni bez ochrany a zákon jim poskytuje možnost využití právních prostředků, především poznámku spornosti a poznámku rozepře. Ustanovení OZ, která byla Ty však prozatím nejsou v práci rozebírána lze shledat za dostačující k účelům, ke kterým by měla sloužit a které jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudů, příkladem může být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (smlouva, závazek, ujednání), případně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivý, poctivě v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užívánípraxi využívány běžně. V práci byla poměrně důkladně rozebrána praxi se ale za hojně využívanou ukázala relativně nová placená služba katastru nemovitostí pro sledování změn v údajích katastru. Díky této službě mají vlastníci a rozlišena kauza od právního důvodudalší oprávněné osoby lepší přehled o zapisovaných údajích a jejich změnách a mohou tak včas odhalit i případný neoprávněný převod jejich nemovitosti. Kauzu jakožto odpověď Kupní smlouva o převodu vlastnického práva k tomu, proč k dané právní skutečnosti došlo od právního důvodu, jakožto odpovědi k tomu, proč má dlužník povinnostnemovité věci je tak dle mého názoru v současné úpravě velice dobře a relativně podrobně upravena. Došlo se také k závěruV praxi je však standardem, že kauza a její samotná existence není podmínkou platnosti a vzniku smlouvysmluvní strany kupní smlouvy nespoléhají jen na zákonnou upravu, má však vliv například na vynutitelnost práv a povinností z ní vyplývající. Z této práce by mohla například vycházet další práce zabývající ale snaží se změnou či zánikem závazkuve vlastním zájmu upravit podmínky převodu podrobně, neplatnosti právního jednání a vliv formy na právní jednáníaby předešly případným rizikům, či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku z jiného právního důvodukteré se mohou při převodu vyskytnout.

Závěr. Na konec bych chtěl zopakovat Jednou z hlavních otázek, které si autorka pokládala bylo, zda je možné nějakým způsobem upravit si sankce za nevěru a zdůraznit ty závěry ke kterým se v práci došlo osobní práva a které považuji za nejdůležitější a do určité míry i překvapivépovinnosti manželů. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZ. V rámci některé z použité literatury je úprava OZ v určitých částech kritizovánaBohužel po pečlivém zkoumání právnické literatury, je však nasnadě říci, že tato kritika nové úpravy, která byla v práci rozebrána, byla v naprosté většině snadno vyvratitelná a závěry dostatečně argumentačně podloženy. Příkladem může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy pro platnost a vznik závazku. Dále v práci bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednání, který je souladnější se smyslem a účelem zákona. Tedy zejména, že právní jednání se stává právním jednání od momentu, kdy naplňuje rozebírané náležitosti. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti a účinkem právního jednání. Lze také konstatovat, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednání, tak i dostatečného rozboru toho co je podstatou smlouvy a závazku a to jak v mezích teoretických, tak i zákonných s možným využitím výsledků v teorii i v praxi. Ustanovení OZ, která byla v práci rozebírána lze shledat za dostačující k účelům, ke kterým by měla sloužit a které jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudů, příkladem může být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (smlouva, závazek, ujednání), případně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivý, poctivě v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užívání. V práci byla poměrně důkladně rozebrána a rozlišena kauza od právního důvodu. Kauzu jakožto odpověď k tomu, proč k dané právní skutečnosti došlo od právního důvodu, jakožto odpovědi k tomu, proč má dlužník povinnost. Došlo se také došla autorka k závěru, že kauza stávající právní úprava k tomuto není nakloněna a její samotná existence modifikační režim lze uplatnit pouze na vyjasnění otázek ohledně majetkového režimu. Autorka se ztotožňuje se závěry některých autorů (lze jmenovat například Michala Dvořáka), který se domnívá, že obdobná ujednání lze ujednat jako inominátní smlouvu, ačkoliv smluvní sankce za nevěru je i dle tohoto autora kategoricky vyloučena. Na základě analýzy anglického práva, kde se tato ujednání běžně vyskytují se však autorka domnívá, že v této oblasti lze v budoucnu předpokládat vývoj, který bude těmto ujednáním nakloněn, přičemž je zde otevřen poměrně široký prostor pro polemiku na poli právnické veřejnosti. V této diplomové práci byla provedena pečlivá analýza textu účinného občanského zákoníku spolu s komentáři a další příslušnou právní literaturou spolu s podrobným zhodnocením majetku, který do SJM spadá a který už nikoliv. Tuto problematiku autorka poměrně detailně doplnila i judikaturou k tomuto tématu. Celou prací se prolíná nastínění principů anglického práva vybrané tématiky. Další otázku, kterou si autorka pokládala na začátku své diplomové práce, bylo, zda příjmy manželů spadají do SJM a zda právní úprava poskytuje právně relevantní možnost takové ujednání naprosto vyloučit. Z tohoto hlediska lze bezesporu konstatovat, že manželé si mohou plně uzpůsobit modifikační dohodou SJM, že příjmy jednoho z manželů do SJM nebudou spadat. Tohoto výsledku mohou docílit jak ujednáním zúžení SJM, tak i režimem odděleného jmění manželů. Co se týče možnosti manželů upravit předmanželskou smlouvou poměry k nezletilým dětem, je tato možnost v rámci českého práva dle názoru autorky omezena. Domluva nesmí být v rozporu s dobrými mravy a veřejným pořádkem. Modifikační smlouva je v českém právním řádu vnímána jako primárně smlouva majetková a z tohoto důvodu by dle převažujících názorů právnické obce taková ujednání obsahovat neměla. Z důvodu velkého tíhnutí autorky k autonomii vůle se autorka domnívá (avšak názor není podmínkou platnosti v souladu se závěry právnické obce a vzniku jedná se tedy o úvahu de lege ferenda), že takové ujednání by mohlo být chápáno jako inominátní smlouva a pokud by nebylo v rozporu se zájmem dítěte, měl by k této domluvě soud přihlédnout.233 233 Úvahy de lege ferenda a jejich důvody podrobněji uvedeny v kapitole 4.4. S výše uvedenou problematikou úzce souvisí i jeden z dalších cílů této práce, tedy poskytnout přehled ujednání, které si manželé nebo snoubenci upravit mohou a které již nikoliv. V rámci poměrně detailní analýzy, kterou autorka provedla, lze v této otázce konstatovat, že judikatura je v této oblasti nepříliš rozsáhlá, a tedy si v tomto ohledu musíme pomoci doktrínou, které se věnuje jen několik málo autorů. V této otázce lze shrnout, že v návaznosti na zásady nového občanského zákoníku by byla a priori neplatná ustanovení modifikační smlouvy, má však vliv například na vynutitelnost která by byla v rozporu se zákonem, dobrými mravy, veřejným pořádkem či ujednání týkající se práv a povinností osobního charakteru. Dle vyjádření prezidenta Notářské komory ČR Radima Neubaura nesmí manželská smlouva stanovit, zda a kolik budou mít manželé dětí, rozdělit si konkrétně provádění domácích prací.234 Autorka se ztotožňuje s tím, že smlouva nesmí obsahovat ujednání o zákaz výdělečné činnosti jednoho z ní vyplývajícímanželů. Z této V tomto případě by dle názoru autorky byl jednoznačně porušen veřejný pořádek a dobré mravy. Není možné ani ujednání, které upravuje za jakých podmínek se druhý může domáhat rozvodu nebo konkrétní určení částky jako odměny manželce za porod dítěte. Manželé si nemohou ani upravit částku, kterou manželka obdrží za každý rok trvání manželství. Velmi uspokojivého zjištění se autorce dostalo ohledně právní jistoty obou manželů, co se týče jejich účinku vůči třetím osobám, resp. věřitelům. Pokud manželé modifikační smlouvu zveřejní v Seznamu listin o manželském majetkovém režimu jejich ochrana před případnými věřiteli bude velmi silná a věřitel se nebude moci v rovině hmotněprávní ani procesněprávní domáhat uspokojení z majetku, který je v tomto seznamu uveden jako výhradní majetek manžela. V takovém případě je nedlužný manžel chráněn už ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí, pokud závazek vznikl až po registraci do tohoto veřejného seznamu. Úprava exekuce je jako důvod pro uzavření manželské modifikační smlouvy bezesporu jedním z nejsilnějších argumentů. Nová právní úprava, ačkoliv oproti předchozí právní úpravě nabyla významných změn, umožňuje domáhat se uspokojení i z výlučného majetku jednoho z manželů, a to i přestože dluh nepatří do SJM. Samozřejmě pouze do výše vypořádacího podílu každého z manželů, nikoliv tedy do výše celého rozsahu aktiv, jak to umožňovala předchozí právní úprava. Dle názorů právnické obce lze výlučný dluh jednoho z manželů uspokojit bez ohledu na to, kdy tento dluh vznikl. Manžel se sice může bránit návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí a právní argumentací přiměřenosti, kterou autorka podrobněji rozvedla v 6. kapitole, nicméně modifikační smlouva je dle názoru autorky bezesporu mnohem elegantnějším řešením. Na začátku diplomové práce si autorka pokládala i otázku, zda je v nějakém ohledu uzavření modifikační smlouvy pro manžele nevýhodné. Kromě časové investice u notáře a dle názoru autorky minimální investice z hlediska finančních prostředků, autorka žádná negativa v tomto ohledu nenašla, ba naopak se domnívá, že její uzavření je více než žádoucí. Na základě podrobného zkoumání platné a účinné právní úpravy majetkových poměrů manželů v českém právním řádu by mohla například vycházet další práce zabývající autorka úpravu majetkových poměrů modifikační smlouvou doporučila každému páru, ať už v rámci manželství anebo nejlépe před vstupem do manželství, a to především s ohledem na jejich právní jistotu. S plynutím času si lidé čím dál více uvědomují důležitost modifikačních smluv SJM, a to do té míry, že dle nejnovějších dat je podle notářské komory každé páté manželství je uzavřeno spolu s modifikační smlouvou. Pouze 20 % lidí však nevnímá návrh na uzavření předmanželské smlouvy jako projev nedůvěry nebo urážku.235 Autorka však předpokládá, stejně jako výzkumy nejaktuálnějších dat, že tento počet se změnou či zánikem závazku, neplatnosti právního jednání a vliv formy na právní jednání, či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku z jiného právního důvodubude spolu s informovaností veřejnosti nadále zvyšovat.

Závěr. Na konec bych chtěl zopakovat Cílem této práce bylo objasnit některé otázky týkající se reklamačního procesu v rámci Úmluvy OSN o mezinárodní koupi zboží a zdůraznit ty závěry ke kterým doporučit smluvní úpravu problematických ustanovení. Kupující v rámci reklamačního procesu reklamuje vady zboží, kterými zboží trpělo k okamžiku přechodu nebezpečí či za ty, které vzniknou po tomto okamžiku, jestliže vznikly díky porušení povinností ze strany prodávajícího. Za porušení povinnosti se považuje i nedodržení záruky za jakost zboží. Přes nejasnost typologie vad v práci došlo a které považuji za nejdůležitější a do určité míry i překvapivé. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZ. V rámci některé z použité literatury je úprava OZ v určitých částech kritizována, je však nasnadě Úmluvě se dá říci, že tato kritika nové úpravyna základě jazykového rozboru čl. 38 a 39 Úmluva počítá s dělením vad na zjevné a skryté. Zjevné vady jsou způsobilé k objevení na základě prohlídky zboží. Vady skryté objevit prohlídkou zboží nelze. Za vadné plnění Úmluva považuje jakékoli plnění, která byla které není v práci rozebránasouladu se smlouvou. Může jít o sjednanou kvantitu, byla popis zboží, jeho balení a v naprosté většině snadno vyvratitelná neposlední řadě i o jeho kvalitu. Kvalita zboží se neposuzuje pouze jako fyzikální vlastnost zboží, může jít o způsob výroby, místo původu či povinnost opatřit zboží certifikátem kvality apod.. Za vadné plnění se považuje i to, které by svou kvalitou dosahovalo lepších vlastností než bylo sjednáno. V případě nesjednání vlastností zboží smluvně, poskytuje Úmluva doplňková kritéria pro určení zda je zboží ve shodě se smlouvou. Těmito kritérii je způsobilost použití zboží pro běžné účely a závěry pro zvláštní účel, jestliže byl prodávající o tomto použití uvědoměn a kupující spoléhal na odbornost a úsudek prodávajícího. Dalším kritériem je souladnost zboží s předloženým modelem či vzorkem a balení či opaření zboží tak, aby nedošlo k jeho poškození. Vady zjevné má kupující odhalit na základě prohlídky zboží. Samotná povinnost prohlédnout zboží není povinnosti v právním slova smyslu. Prodávající se nemůže dovolávat svých nároků z porušení smlouvy, jestliže kupující nevykoná prohlídku řádně a včas. Kupující by však měl mít na zřeteli, že prohlídka zboží je prekvizitou k čl. 39 tedy i lhůtě, ve které má kupující vadu oznámit. Kupující nemusí prohlídku vykonávat sám. Může si smluvně dohodnout, že ji za něj vykoná například specialista. Za určitých podmínek může ponechat kontrolu i na koncovém zákazníku. V obou případech však odpovídá za její provedení. Prohlídka zboží musí být dostatečně argumentačně podloženypečlivá, ale nelze po kupujícím vyžadovat, aby na ni vynaložil nepřiměřené náklady. Příkladem Prohlídka zboží musí být vykonána ve lhůtě dle okolností co nejkratší. Výklad lhůty je v rámci soudních rozhodnutí různý a poskytuje prostor k forum shopping. Nicméně platí, že u zboží složitějšího svou povahou je doba na prohlídku zboží delší. Stejně tak pokud je zboží prohlíženo znalcem. Na druhou stranu se požaduje kratší lhůta u vad lehce zjistitelných či v případech, kdy má být zboží dále zpracováno. Prohlídka musí vždy proběhnout před zpracováním zboží. Lhůta počíná běžet okamžikem dodání zboží, případně ji lze odložit, jestliže je zboží přepravováno či během přepravy směrováno do jiného místa určení. V tomto případě počíná lhůta běžet okamžikem, kdy zboží dorazí do místa určení. Kupující by si však měl uvědomit, že se okamžik dodání zboží a jeho faktického převzetí může lišit. Zjistí-li kupující vady zboží, ať již prohlídkou zboží nebo až poté co vyjdou najevo vady skryté, musí je reklamovat u prodávajícího. Tento úkon zachovává kupujícímu nároky z vad. Pokud tak neučiní řádně a včas, dochází k prekluzi jeho práv. Ani v tomto případě však nejde o povinnost kupujícího jakou takovou. Kupující vady reklamovat nemusí, nechce-li využít některého svého nároku z vad. Oznámení vadnosti zboží může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy pro platnost podáno ústně, ale lze doporučit písemnou formu. Popis vady musí být dostatečně určitý a vznik závazkujasný. Dále v práci bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednání, který je souladnější se smyslem a účelem zákona. Tedy zejména, že právní jednání se stává právním jednání od momentu, kdy naplňuje rozebírané náležitosti. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti a účinkem právního jednání. Lze také Nelze pouze po konstatovat, že zboží je vadné či nepracuje správně. Na druhou stranu nelze po kupujícím vyžadovat oznámení příčiny vady, jestliže ji kupující nemůže znát. Například stroj přestane pracovat. V těchto případech postačí, když kupující popíše, jak se vada projevuje. Lhůta pro oznámení vad běží od okamžiku, kdy je kupující zjistit mohl či měl. Vady zjevné mohl kupující objevit jejich prohlídkou. Vady skryté v okamžiku, kdy vyšly najevo nebo kdy měly být objeveny, například uvedením do provozu, používáním zboží atd.. Co se považuje za dobu přiměřenou také záleží na povaze zboží. Pokud jde o zboží rychle podléhající zkáze, sezónní zboží, vada je lehce rozpoznatelná, zboží, které má být zpracováno, či pokud chce kupující odstoupit od smlouvy, je vyžadována kratší lhůta pro oznámení. Lhůty, jež se považují za včasné, se v závislosti na rozhodnutích národních soudů pohybují v rozpětí dnů až týdnů. I v této otázce však existuje prostor pro forum shopping. Prodávající může poskytnout kupujícímu záruku na to, že zboží po určitou dobu bude způsobilé pro své obvyklé použití nebo pro zvláštní použití nebo že si zachová určitou jakost nebo určité vlastnosti. Tímto přebírá odpovědnost i za vady, které vzniknou v průběhu záruční lhůty. Záruční lhůta pak může nahradit objektivní dobu, do které se má vada oznámit. A to v případě, kdy výkladově lze tento úmysl odvodit. Nejjednodušší je si ve smlouvě stanovit, že lhůta pro oznámení vad činí například 3 roky a po této době nároky z vad kupujícímu zanikají. Záruka se však také může použít vedle objektivní doby uvedené v čl. 39 odst. 2. Funguje k ní jako doplněk, avšak nenahrazuje dvouletou lhůtu pro oznámení vad. Typicky půjde o zvláštní záruku, například za určitý objem produkce stroje apod.. Spornou otázkou je při aplikaci Úmluvy vztah mezi náhradou škody, způsobenou vadností zboží, v případech, kdy kupující neoznámil vadu tak jak měl, ale toto promeškání mu bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednáníprominuto díky existenci omluvitelného důvodu ve smyslu čl. 44. Má-li kupující omluvitelný důvod pro neoznámení vad, tak může snížit kupní cenu a žádat náhradu škody s výjimkou ušlého zisku. Omluvitelný důvod se však vztahuje pouze na oznámení vad a ne na prohlídku zboží. V důsledku neprohlédnutí zboží a i dostatečného rozboru toho co je podstatou smlouvy a závazku a to jak v mezích teoretických, tak i zákonných s možným využitím výsledků v teorii i v praxi. Ustanovení OZ, která byla v práci rozebírána lze shledat za dostačující k účelům, ke kterým by měla sloužit a které jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení pozdnímu oznámení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudů, příkladem může být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (smlouva, závazek, ujednání)prodávajícímu taktéž vzniknout škoda, případně škoda vzniklá kupujícímu může v průběhu času vzrůst. Otázkou je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivýzda v těchto případech může kupující využít ustanovení čl. 77 či 80. Existují dva náhledy na tuto problematiku. Xxxxx Xxxxxxxxxxxx uvádí, poctivě že kdyby se ukázalo, že interpretace omluvitelného důvodu je v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užívánípraxi příliš mírná, čímž by ohrozila praktický význam oznamování vad, pak by se měl čl. V práci byla poměrně důkladně rozebrána 77 a rozlišena kauza od právního důvodu80 vykládat spíše ve prospěch prodávajícího. Kauzu jakožto odpověď Druhá skupina, reprezentována například Xxxxxxx Xxxxxxx, tvrdí, že vzhledem k tomu, proč k dané právní skutečnosti došlo od právního důvoduže prohlídka zboží ani oznámení vad není povinností kupujícího v právním slova smyslu, jakožto odpovědi k tomu, proč má dlužník povinnost. Došlo se také k závěru, že kauza a její samotná existence není podmínkou platnosti a vzniku smlouvy, má však vliv například na vynutitelnost práv a povinností nemůže tak prodávající z ní vyplývající. Z této práce by mohla například vycházet další práce zabývající se změnou či zánikem závazku, neplatnosti právního jednání a vliv formy na právní jednání, či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku z jiného právního důvodutohoto titulu žádat náhradu škody.

Závěr. Na konec bych chtěl zopakovat Hlavním cílem této diplomové práce bylo analyzovat problematiku smlouvy o dílo zakotvenou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Jelikož úprava smlouvy o dílo představuje jeden z nejčastěji využívaných smluvních typů, snažila jsem se vytvořit přehledný rozbor důležitých ustanovení a zdůraznit ty závěry ke kterým poskytnout tak čtenáři ucelený pohled na tuto problematiku. S tímto typem smlouvy se v práci došlo životě setká skoro každý, ať již na straně zhotovitele, anebo častěji, objednatele. Právě to byl jeden z důvodů, proč jsem si toto téma zvolila. Mým záměrem bylo, aby práce vyznívala pokud možno komplexně, ale zároveň nikoli povrchně, a proto byla již v zadání omezena na smlouvu o dílo obecně, tedy provést analýzu jednotlivých právních ustanovení, a následně se zaměřit na určení obvyklé ceny. S pomocí recentní judikatury jsem vyložila, jak je obvyklá cena de- finována i prakticky uplatňována. První kapitola práce obecně vymezila smlouvu o dílo jako takovou. Vyložila nejen její podstatu, ale také vztah k dalším smluvním typům, zejména ke smlouvě kupní, pracovní a příkazní. Druhá kapitola se věnovala náležitostem smlouvy, které považuji za nejdůležitější jsou pro vznik smlouvy podstatné a do určité míry i překvapivétaké formě vzniku závazku, která je v tomto případě ponechána na vůli stran. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZAvšak s ohledem na budoucí možné spory lze jen doporu- čit písemnou formu s co nejpřesnějším vymezením všech aspektů (nejen podstat- ných náležitostí) smlouvy. V rámci některé Ceně díla je věnována poměrně rozsáhlá třetí kapitola, a to z použité literatury je úprava OZ v určitých částech kritizována, je však nasnadě řícidůvodu, že tato kritika nové úpravyse jedná nejen o pojmový znak smlouvy o dílo, ale také jednu z nejdůležitějších otázek pro strany, které smlouvu uzavírají. Tato část práce pre- zentuje možné způsoby stanovení ceny díla, které jsou pro lepší pochopení zpraco- vané do přehledného schématu. Následně je kladen důraz na jednu z podkapitol této části, která byla se zaměřuje obvyklou cenu díla. Obvyklá cena díla vychází z § 2586 odst. 2 OZ, přičemž se jedná o cenu placenou za totéž nebo srovnatelné dílo v práci rozebrána, byla v naprosté většině snadno vyvratitelná a závěry dostatečně argumentačně podloženy. Příkladem může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy pro platnost a vznik závazku. Dále v práci bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednání, který je souladnější se smyslem a účelem zákona. Tedy zejména, že právní jednání se stává právním jednání od momentu, kdy naplňuje rozebírané náležitosti. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti a účinkem právního jednání. Lze také konstatovat, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednání, tak i dostatečného rozboru toho co je podstatou době uzavření smlouvy a závazku a to jak v mezích teoretických, tak i zákonných s možným využitím výsledků v teorii i v praxi. Ustanovení OZ, která byla v práci rozebírána lze shledat za dostačující k účelům, ke kterým by měla sloužit a které jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudů, příkladem může být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (smlouva, závazek, ujednání), případně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivý, poctivě v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užívání. V práci byla poměrně důkladně rozebrána a rozlišena kauza od právního důvodu. Kauzu jakožto odpověď k tomu, proč k dané právní skutečnosti došlo od právního důvodu, jakožto odpovědi k tomu, proč má dlužník povinnost. Došlo se také k závěru, že kauza a její samotná existence není podmínkou platnosti a vzniku smlouvy, má však vliv například na vynutitelnost práv a povinností z ní vyplývajícíobdobných smluvních podmínek. Z této věty se může zdát určení obvyklé ceny poměrně bezproblémové, avšak není tomu tak. Této proble- matice jsem se proto věnovala blíže jako výzkumné otázce a odpověď na ni jsem hledala v rozhodovací praxi zdejších soudů. Nejvyšší soud se k ceně obvyklé vy- jádřil několikrát, avšak mně nejbližší vymezení je zřejmě toto: „V případě obvyklé ceny se musí jednat o cenu danou nabídkou a poptávkou, která odpovídá výši úhrady za obdobné plnění za běžných okolností. Je nutno respektovat všechny spe- cifické podmínky daného vztahu (způsob, okolnosti, místo, čas, charakter uží- vání).“ I přes to, že jsem se snažila cenu obvyklou co nejlépe vystihnout a zjistit její „výši“, jsem názoru, že by mělo jít skutečně o poslední možnost, kterou se strany rozhodnou využít. Nejen že strany budou k jejímu určení téměř vždy potřebovat znalecký posudek, který celý proces může zpomalit a ztížit, ale zároveň ani ten zřejmě nezajistí spokojenost obou stran. Následující kapitola se zaměřila na možné způsoby prováděním díla včetně odlišení osobního provedení díla zhotovitelem a situací, kdy dílo není prováděno zhotovitelem, ani pod jeho vedením. Pozornost byla dále věnována vymezení institutu potřebné péče, jakožto povinnost zhotovitele uloženou zákonem a také součinnosti objednatele, která může být v rozsahu mini- málním (např. potřebné prohlídky díla) až po rozsah významný (např. výběr mate- riálů při stavbě domu). Tato kapitola se dále věnovala době plnění, která sice není podstatnou náležitostí smlouvy, avšak pro strany závazku důležitou skutečností. Následující text práce by mohla například vycházet další se zaměřoval na vlastnické právo k předmětu díla, přičemž určování nabyvatele vlastnického práva závisí na tom, zda se jedná o věci určené jednotlivě nebo druhově. Šestá kapitola se zabývala otázkou provedení díla a tedy splněním závazku. Dílo je dle občanského zákoníku provedeno, je-li dokončeno a předáno. Z bývalé úpravy obchodního zákoníku občanský zákoník nepřevzal striktní formulaci požadavku na řádné dokončení a nynější úprava je tak méně striktní, když umožňuje považovat dílo za dokončené, ačkoli vykazuje vady. V předposlední kapitole věnuji pozornost odpovědnosti za vady díla. Teorie rozeznává na základě právní úpravy, ale vlastně již tradičně dva druhy vad – vady faktické a vady právní. Vady faktické jsou dále rozděleny na vady jakosti a provedení, vady množství, vady obalu a vady dokladů potřebných k převzetí a užívání předmětu. U vad právních jsem se zaměřila na roz- dělení na vady podstatné a vady nepodstatné. Opomenuta nebyla ani zákonná od- povědnost za vady díla a smluvní odpovědnost, tedy záruka za jakost. Konečně se práce zabývající zabývala také vybranými způsoby zániku závazku ze smlouvy. Nejdříve jsem se změnou či zánikem závazkuvěnovala obecné úpravě odstoupení od smlouvy s důrazem na podstatné porušení smlouvy a následky odstoupení a pokračuji vymezením dalších možných způsobů odstoupení. Po subkapitole zrušení závazku zaplacením odstup- ného a zániku závazku splněním, neplatnosti právního jednání a vliv formy na právní jednáníkteré je samozřejmě optimálním způsobem ukon- čení smlouvy, či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku jsem se věnovala zániku závazku z jiného právního důvodudůvodu ztráty způsobilosti či smrti zhotovitele, pokud provedení díla záleží na jeho zvláštních osobních schop- nostech. V průběhu celé práce jsem se snažila doplňovat text o vybraná rozhodnutí soudu a zároveň dát práci přidanou hodnotu v podobě schématu, tabulky a občasné citace znalců z tohoto oboru. Pokud bych měla z této práce vyzdvihnout to nejdůležitější, bylo by to jednoznačně doporučení sepsat smlouvu co nejpodrobněji (nespoléhat na úpravu zákona, která je ze své podstaty obecná) a o jejím obsahu vždy otevřeně jednat (nepomíjet potenciální problémy s tím, že nenastanou, nepočítat s případnou shovívavostí druhé strany, nespoléhat na „hotové“ texty jakéhokoli smluvního vztahu), neboť jen tak je možné předejít následným sporům, které mohou skončit až v rukou soudu. Občanský zákoník dává smluvním stranám širokou smluvní vol- nost a tu by měli dle mého názoru využít ve svůj vzájemný prospěch. Pro mě osobně byla tvorba této práce velice přínosnou, neboť jsem se mohla do problematiky smlouvy o dílo hlouběji ponořit a doufám, že bude stejně přínosná i pro ty, kteří si ji jednou přečtou.

Závěr. Na konec Během zpracovávání této práce jsem se potýkala s dvěma rozdílnými problémy. První se týkal části druhé zabývající se předmětem kupní smlouvy, ustanovení obchodního zákoníku totiž striktně normuje, co jím může být. Ustanovení, že zboží je věc movitá určená dle množství a druhu, je ustanovením základním této smlouvy, tudíž i kogentním (§ 263 o. 2 ObchZ, § 409 o. 2 ObchZ). Proto je pojednání značně teoretické a nenabízí široký prostor pro kreativitu stran kupní smlouvy. Větší problémy lze identifikovat až v části věnované množství, jakosti, provedení a obal a následných vadách zboží. Z pohledu vyhledané judikatury jsem dospěla k názoru, že ke sporům mezi stranami dochází právě kvůli jakosti, která podle mínění jedné z nich, není dostatečná. Jakost není nezbytnou součástí kupní smlouvy, ale vzhledem k výše uvedenému je více než vhodné precizovat kvalitu přímo ve smlouvě, či uvést alespoň účel, ke kterému bude zboží využito. Jak jsem již avizovala, část věnovaná dodání přinesla problém zcela odlišný. Úprava dodání je totiž dispozitivní, tudíž ji mohou strany dohodou vyloučit nebo si upravit poměry mezi sebou podle aktuálních potřeb. To přineslo značnou obtížnost při zpracovávání této problematiky, zvláště pak absentuje pohled z praxe a práce je tvořena jen na základě informací nabytých z odborných publikací nebo judikatury. Přesto se mi podařilo zapracovat do této kapitoly dvanáct způsobů dodání s tím, že jsem si plně vědoma, že různých eventualit může být nepočítaně, patrně se od sebe budou odlišovat jen v detailech. Mé zhodnocení, které může být bráno i jako doporučení, zní, zvyknout si u složitějších obchodních transakcí užívat dodací doložky, a to zvláště pro zachování stručnosti a přehlednosti smlouvy a pro předcházení nedorozuměním mezi stranami. I když stále poukazuji na dodání, v pozadí tohoto tématu stojí jiné neméně důležité právní instituty, které jsou s dodáním spojeny. Dodání není jen okamžikem, kdy prodávající splní svou základní povinnost vyplývající z kupní smlouvy, ale je také určující pro přechod nebezpečí škody na věci a v neposlední řadě je směrodatný i pro vznik záruky. Zároveň bych chtěl zopakovat na tomto místě zhodnotila literaturu a zdůraznit ty závěry ke kterým judikaturu. Zvlášť u literatury je složité, ne-li skoro nemožné, nalézt publikaci, která by se daným problémem zabývala komplexně a v požadované hloubce. Samozřejmě o kupní smlouvě publikuje odborné stati téměř každý komercialista, ale opravdu kvalitních materiálů je velice málo. S politováním uzavírám, že mnoho z nich jen opíše znění paragrafů. Pro mou práci došlo však byla důležitým zdrojem informací a které inspirace především kniha X. Xxxxxx. Ačkoliv vyšla již v roce 1993, přesto ji považuji za nejdůležitější a do určité míry i překvapivé. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZ. V rámci některé z použité literatury je úprava OZ v určitých částech kritizována, je však nasnadě říci, že tato kritika nové úpravy, která byla v stále výborný podklad pro jakoukoli práci rozebrána, byla v naprosté většině snadno vyvratitelná a závěry dostatečně argumentačně podloženy. Příkladem může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy pro platnost a vznik závazku. Dále v práci bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednání, který je souladnější tohoto druhu týkající se smyslem a účelem zákona. Tedy zejména, že právní jednání se stává právním jednání od momentu, kdy naplňuje rozebírané náležitosti. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti a účinkem právního jednání. Lze také konstatovat, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednání, tak i dostatečného rozboru toho co je podstatou smlouvy a závazku a to jak v mezích teoretických, tak i zákonných s možným využitím výsledků v teorii i v praxi. Ustanovení OZ, která byla v práci rozebírána lze shledat za dostačující k účelům, ke kterým by měla sloužit a které jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudů, příkladem může být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (smlouva, závazek, ujednání), případně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivý, poctivě v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užívání. V práci byla poměrně důkladně rozebrána a rozlišena kauza od právního důvodu. Kauzu jakožto odpověď k tomu, proč k dané právní skutečnosti došlo od právního důvodu, jakožto odpovědi k tomu, proč má dlužník povinnost. Došlo se také k závěru, že kauza a její samotná existence není podmínkou platnosti a vzniku kupní smlouvy, má však vliv například na vynutitelnost práv a povinností z ní vyplývající. Z této práce by mohla například vycházet další práce zabývající se změnou či zánikem závazku, neplatnosti právního jednání a vliv formy na právní jednání, či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku z jiného právního důvodu.

Závěr. Na konec bych chtěl zopakovat Cílem mé diplomové práce bylo porovnání institutu vrácení daru tak, jak jej upravoval zákon č. 40/1964 Sb., tedy do konce loňského roku platný a zdůraznit ty závěry ke kterým účinný občanský zákoník, s novým kodexem, který nabyl účinnosti s počátkem letošního roku. Mimoto bylo účelem práce také určité shrnutí aspektů, které jsou při vrácení daru sporné a zda tato spornost přetrvává i za účinnosti nového občanského zákoníku. Dále jsem porovnávala právní úpravu darování v českém právním systému s úpravou v anglickém právním systému. Základní hypotézou pro mě bylo rozšíření a zpřesnění úpravy vrácení daru současným občanským zákoníkem oproti právnímu stavu za účinnosti předchozího kodexu a dále to, že vrácení daru obsahuje hned několik bodů, které jsou problematické. Moje první hypotéza ohledně rozdílu ve vrácení daru mezi původní a novou právní úpravou se potvrdila, termín vrácení daru byl nahrazen pojmy odvolání daru a jeho vydání zpět, přitom počet ustanovení tyto otázky upravující se rozšířil z jediného § 630 zákona č. 40/1964 Sb. na jedenáct ustanovení v práci došlo současné právní úpravě. Je rozlišeno odvolání daru pro nouzi a pro nevděk, pro budoucí praxi dle mého názoru významné ustanovení § 2073 týkající se okamžiku, kdy se obdarovaný pro nevděk stává nepoctivým držitelem. Za významnou považuji i změnu týkající se možnosti osob, které považuji za nejdůležitější mají právo na výživu a do určité míry i překvapivé. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZdědiců domáhat se daru po obdarovaném. V případě odvolání daru pro nouzi je tato možnost logicky dána pokud právo na odvolání daru neuplatní sám dárce, protože ten, kdo má právo na výživu, by byl zkrácen. U odvolání daru pro nouzi pak půjde o možnost dědice v případě, kdy tak nemohl z objektivních příčin učinit dárce. Do účinnosti nového kodexu tyto možnosti nebyly zakotveny vůbec, pouze judikatura dovozovala možnost dědice pokračovat v domáhání se vrácení daru, pokud tak již činil jeho právních předchůdce. Důležité je podle mě také ustanovení § 2078, který jasně řeší, co má obdarovaný vrátit i situaci kdy už ví, že dar bude odvolán a zbaví se jej. Myslím si, že výše uvedené dokládá, že moje první hypotéza byla naplněna, protože díky novému kodexu došlo k odstranění problematických bodů, kdy se určité závěry pouze dovozovaly v rámci některé rozhodovací činnosti soudů i ke vzniku nových možností, které v minulé právní úpravě scházely. Provedeným srovnáním jsem zjistila, že nová právní úprava víceméně vychází z použité literatury je úprava OZ v určitých částech kritizovánaOZO, je však nasnadě řícipatrné, že pro tvůrce nového kodexu byla tato kritika nové úpravyprávní úprava velkou inspirací. Má další hypotéza týkající se aplikačních problémů, která byla v práci rozebránakteré přinášelo ustanovení § 630 zákona č. 40/1964 Sb., byla v naprosté většině snadno vyvratitelná a závěry dostatečně argumentačně podloženyse úplně nepotvrdila. Příkladem může být kritika neupravení zásady rovnosti Například ohledně osob blízkých (či závěry o významu existence kauzy pro platnost a vznik závazkuslovy zákona č. Dále v práci bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednání40/1964 Sb. členů rodiny), který je souladnější se smyslem a účelem zákona. Tedy zejménajsem předpokládala, že právní jednání se stává právním jednání od momentu, kdy naplňuje rozebírané náležitosti. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti a účinkem právního jednání. Lze také konstatovat, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednání, tak i dostatečného rozboru toho co je podstatou smlouvy a závazku a to jak v mezích teoretických, tak i zákonných s možným využitím výsledků v teorii i v praxi. Ustanovení OZ, která byla v práci rozebírána lze shledat za dostačující k účelům, ke kterým by měla sloužit a které jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a nejasná zákonná formulace přinášela velké problémy při rozhodování soudů, příkladem může být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (smlouva, závazek, ujednání), případně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivý, poctivě v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užívání. V práci byla poměrně důkladně rozebrána a rozlišena kauza od právního důvodu. Kauzu jakožto odpověď k tomu, proč k dané právní skutečnosti došlo od právního důvodu, jakožto odpovědi k tomu, proč má dlužník povinnost. Došlo se také Zkoumáním rozhodovací činnosti jsem však dospěla k závěru, že kauza i když pojem člen rodiny nebyl jasný, soudní praxe se jednoznačně přiklonila k rozšiřujícímu pojetí, podle kterého se do okruhu členů rodiny řadili jak manžel, tak sourozenci a její samotná existence příbuzní v řadě přímé, tzn. předci a potomci. Mám za to, že soudy v rámci volnosti, kterou jim poskytovalo zákonné ustanovení, při svém rozhodování dospěly k takovému výkladu, který se jeví jako co možná nejspravedlivější. Článek Xxxxxx a Švestky129 se snažil prosadit výklad restriktivní, soudní praxe ale zůstávala jednotná, proto si nemyslím, že by tento odlišný názor založený na návrhu revidovaného zákoníku občanského z roku 1937 měl větší význam. Nový kodex přitom nejasnosti ohledně definice členů rodiny odstranil zcela, když v souvislosti s odvoláním daru pro nevděk zmiňuje možnost dárce domáhat se daru i při zjevném porušení dobrých mravů vůči osobě blízké dárci. Přitom osoba blízká je v novém kodexu extenzivně definována, takže se podle mého názoru aplikuje vůči ještě širšímu okruhu osob, než jaký byl dovozován judikaturou dle zákona č. 40/1964 Sb. Za nejvýznamnější rozpor v rámci vrácení daru jsem považovala okamžik obnovení vlastnického práva. Zatímco soudní praxe měla v kontextu předchozí právní úpravy za to, že vlastnické právo dárce se obnovuje samotným projevem dárce, kterým mimo požadavku vrácení daru uvádí i důvody, pro které jej žádá, článek X. Xxxxxx a X. Xxxxxxx000 se s tímto pojetím neztotožňuje. Autoři uvádí, že v případě nemovitosti, která podléhá zápisu do katastru nemovitostí, není podmínkou platnosti možné, aby se vlastnické právo dárce obnovilo, protože jako vlastník je v katastru nemovitostí zapsán obdarovaný a vzniku smlouvyk uplatnění práva je třeba speciální žaloby. Myslím si, že článek autorů je velmi přínosný, jde o zajímavý náhled na věc a mám za to, že v praktické rovině mají autoři pravdu, ihned k obnovení vlastnického práva z logiky věci dojít nemůže, výmaz zápisu je možný, až když je vydáno soudní rozhodnutí (samozřejmě za předpokladu, že obdarovaný dar nevrátí dobrovolně). Ovšem nemám za to, že by tento fakt měl pro rozhodovací činnost význam, jde pouze o spory teoretické. Přitom od letošního roku je v této rovině důležitý § 2073, který v případě nevděku dělá z obdarovaného nepoctivého držitele, otázkou je, jak se projeví při rozhodování soudů. V otázce okamžiku přechodu vlastnického práva jsem zjistila, že ačkoli rozdílný názor existuje a je velmi dobře 129 XXXXX, Xxxx. XXXXXXX, Xxxx. Nad základními otázkami vrácení daru dárcem. Právní rozhledy, 2002, roč. 10, č.4, str. 157-158. 130 Tamtéž, s. 157. vyargumentován, opět nejde z mého pohledu o věc, která by vzbudila významnější ohlasy, jde o otázku teoretickou, soudní praxe má však vliv na věc jednotný pohled. Přesvědčila jsem se tedy, že moje hypotéza o tom, jaké nejasnosti panují ohledně této otázky, nebyla správná. Ačkoli teoretický spor existuje, není takového významu, jaký jsem mu přisuzovala předtím, než jsem se tématem začala zabývat hlouběji. U komparační kapitoly jsem se zabývala výzkumnou otázkou, jaké jsou rozdíly v darování, resp. vrácení daru mezi českým a anglickým právním systémem a zda by se mohly právní úpravy vzájemně inspirovat. Základní rozdíl představuje skutečnost, že v Anglii se darovací právní vztah neřadí do systému závazkového práva, protože zde není protiplnění, které je tamějším právem vyžadováno. Mohu potvrdit, že v rámci předmětu Contract law, který jsem ve Velké Británii absolvovala, byla zdůrazňována nutnost protiplnění i fakt, že darování se mezi kontrakty neřadí. Na druhou stranu jsou i aspekty, které jsou oběma systémům společné, jako například nepřípustnost darování mezi manžely. Co se týká samotného vrácení daru, o tomto institutu se mi nepodařilo najít jedinou zmínku, mám proto za to, že písemně upraveno sice není, ale pravděpodobně by bylo možno jej dovodit pomocí pravidel ekvity. Tato pravidla se jistě uplatní na vynutitelnost práv a povinností z ní vyplývající. Z této práce případy, které vyznívají nespravedlivě, kdy se jeden účastník vůči jinému nechová poctivě, přesto mám za to, že výslovná právní úprava vrácení daru by mohla být pro anglické právo inspirující, protože přímo vyjádřená možnost vrácení daru v zákonné úpravě, přináší do právních vztahů jistotu. Téma vrácení daru je poměrně úzké, informace o něm nejsou ucelené, existuje sice mnoho publikací i článků, které se jím zabývají, ale obvykle nikoli uceleně, neřeší veškeré souvislosti s ním spjaté. Snažila jsem se, abych téma v rámci výše stanovených hypotéz zcela naplnila. Problematika vrácení daru může být podle mého názoru rozpracována ještě více, a to v souvislosti s judikaturou soudů postupujících podle nového kodexu. Zkoumána by mohla být například vycházet další práce zabývající otázka, zda soudy vzhledem k podobnosti právní úpravy s OZO postupují tak, jak rozhodovaly tehdejší soudy, nebo budou mít na výklad ustanovení odlišný pohled. Rovněž by bylo zajímavé zkoumat, zda ohledně vrácení daru nevznikají nové teoretické problémy v souvislosti s právní úpravou v novém kodexu. Nyní se změnou zdá, že nový kodex dosavadní nejasnosti vyřešil, ale v právní teoretici či zánikem závazkusoudní praxe mohou postupem času dojít k jinému názoru. Závěrem bych ráda zmínila, neplatnosti právního jednání že moje hypotéza ohledně změny, kterou do tématu vrácení daru přinesl nový kodex, se zcela potvrdila, zatímco hypotéza týkající se sporných bodů při vrácení daru, se nepotvrdila. Měla jsem za to, že problémy spjaté s vrácením daru jsou významné a vliv formy na právní jednánísoudní praxe není jednotná, či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku z jiného právního důvodupři analýze těchto sporných aspektů jsem však zjistila, že nejasnosti sice existují, ale v teoretické rovině, praxe soudů je jednotná. Přitom v některých ohledech rozhodování soudů není podle mého názoru zcela správné, například v případě, kdy soudy dovodily, že dárcovi dědicové nemají příležitost požadovat vrácení daru, nemohl-li tak předtím učinit sám dárce – situace se nyní změnila díky ustanovení § 2074, který tuto možnost již upravuje, takže judikatura by se měla změnit. U darování manželům a mezi manžely mám za to, že nepřetrvávají žádné rozpory a soudy zde docházejí ke správným závěrům, podobně u darování nezletilým. Naopak v případě okamžiku zániku darovacího vztahu pro chování obdarovaného v případě nemovité věci se ztotožňuji spíše s právním názorem teoretiků než s judikaturou soudů, protože mám za to, že argumentace soudů dochází k závěrům, které nemají oporu v praktickém životě. Myslím si, že nyní, za účinnosti nového kodexu by soudy za uplatnění nového ustanovení § 2073 měly tento okamžik zániku darovacího vztahu přehodnotit.

Závěr. Na konec bych chtěl zopakovat V práci jsem se snažil skrze historický vývoj uvést problematiku smlouvy o dílo a zdůraznit ty závěry ke kterým se v práci došlo a které považuji za nejdůležitější a do určité míry i překvapivéjejí význam. Vzhledem k zaměření na stavby jsem se také pokusil nastínit souvislosti a procesy ve vztahu ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZstavbám, nemovitostem, realizacím staveb jako předmětu díla a objasnit pojmy jako je dílo, předmět díla, stavba, nemovitost, dočasná stavba či stavba movitá. V rámci některé informací z použité literatury literatury, judikatury a také mé praxe jsem se pak zaměřoval na potřebné úkony a návaznosti v souvislosti s případnými vadami díla, jako je dostatečně specifikovaná smlouva, náležitosti smlouvy jako, strany, cena, předmět díla a eventuelně smluvní ujednání o tom, co strany považují za drobné vady. Dále jsem se také zaměřil na to, jakým způsobem se uskuteční předání díla se zvláštním důrazem na samotný akt předání, potažmo převzetí díla a na záznam o tomto předání formou předávacího protokolu. Závěrem této práce bych rád uvedl, že zákonná úprava smlouvy o dílo pro stavby má dle mého názoru drobné mezery, jejichž zacelení by usnadnilo celý proces přípravy smlouvy o dílo v podobě jasnějších pravidel. Vzhledem k četnosti těchto smluv, významu staveb a nákladům, které se s realizací takového díla pojí, bych si dokázal představit, že bude v zákoně konkrétněji upravena například lhůta pro vytknutí vad (například do 14 dní ode dne zjištění vady) a to zejména ve vztahu ke spotřebiteli. I když je každý případ posuzován jednotlivě, dokážu si představit situaci, kdy člověk neznalý stavebního prostředí (spotřebitel) není schopen během převzetí díla stavby rozklíčovat a vytknout všechny případné vady stavby. Na toto bude potřebovat stavbu prohlédnout vícekrát a optimálně s vícero nezávislými odborníky. Jistě by byl klidnější, měl – li by na vytknutí vad jasnou lhůtu (například 14dní) od předání stavby. Stejně tak bych se klonil ke konkrétnějšímu výčtu toho, co je považováno za drobné vady stavby. I když v tomto případě rozumím záměru, že každá stavba a každá strana smlouvy jsou jedinečné a je třeba situaci posuzovat zvláště. Nicméně následná zdlouhavost procesu určování může být kritická. Veškeré chybějící či proměnné aspekty smlouvy se samozřejmě dají ujednat stranami přímo ve smlouvě a tím eliminovat případné budoucí nejasnosti. Podívám – li se ale na to optikou běžného člověka, který si našetřil nějaké peníze, vezme si hypotéku a nechá si firmou postavit například rodinný dům, neví, jak o stavařině ani o tom, co raději do smlouvy dílo všechno přidat, vůbec nic, může mít problém. S tímto pak souvisí ustanovení § 2628 OZ o tom, že objednatel nemá právo odmítnout převzetí díla stavby pro ojedinělé či drobné vady. Když pominu, že pojem drobné vady je relativní v určitých částech kritizovánapoměru k různým případům a chápu vůli zákonodárce posílit roli zhotovitele ve vztahu k nekalým praktikám objednavatelů, myslím si, že z hlediska řemesla a přístupu firem k pečlivosti při realizaci staveb je to na pováženou. Ze své praxe vím, jak stavební firmy vesměs fungují a že pokud nad nimi člověk neustále nemá dohled, spousta věcí se zbytečně odbude. Asi až čas ukáže, zda – li to stavebnictví neuškodí. Jednu věc už ovšem vím nyní. V lidské povaze je si věci usnadňovat, ne je dělat co nejkvalitněji. V této souvislosti bych si uměl představit kompromis zákonné úpravy, kdy pro určité části stavby, jako například nosné konstrukce, nebude odchylka od bezvadného plnění přijatelná a u ostatních méně podstatných částí ano. V čem dále vidím potenciální problém, je však nasnadě říciokamžik předvedení, že je dílo dokončeno a slouží svému účelu. Opět se zde nabízí potřeba, aby zejména v atypických případech, byla tato kritika nové úpravypředstava jasně definována v rámci smlouvy o dílo. Co když ale strany uzavřeli smlouvu o dílo ústně, což zákon umožňuje. Z tohoto pohledu bych si uměl představit, že bude smlouva o dílo zákonem podobně ukotvena, jako smlouva kupní pro případy, kdy jejím předmětem je nemovitá věc. Lépe řečeno nákup nemovité věci u smlouvy kupní (již platí) a pro účely smlouvy o dílo, kdy je předmět díla nemovitá věc. V případě smlouvy kupní je dáno, že smlouva jejíž předmětem je nemovitost, musí být uzavřena v písemné formě a s ověřenými podpisy. Dle mého názoru by stačilo, kdyby musela být smlouva o dílo, kdy je předmět díla stavba, která byla je věcí nemovitou a na straně objednavatele je spotřebitel, uzavírána v práci rozebránapísemné formě s povinnými přílohami rozpočtu a výčtem toho, byla co je považováno za drobné vady. Uvažuji tak z důvodu, o kterých jsem se zmínil již v naprosté většině snadno vyvratitelná a závěry dostatečně argumentačně podloženyúvodu práce. Příkladem může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy pro platnost a vznik závazku. Dále v práci bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednání, který je souladnější se smyslem a účelem zákona. Tedy zejménaA sice, že stavby jsou nesmírně důležitými a současně velice nákladnými věcmi, které si zaslouží patřičnou právní jednání ochranu. V druhé polovině práce jsem se stává právním jednání od momentupak věnoval problematice vad díla a jejich vztahu k záruce za jakost. To vše ve světle nové právní úpravy. Hlavním rozdílem záruky za jakost oproti právům z vad je zákonné ukotvení práva z vadného plnění, když věcným rozdílem je okamžik, kdy naplňuje rozebírané náležitostivada objektivně existuje a kdy se vyskytla. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti U práv z vadného plnění musí vada existovat již při předání díla. Objednatel ji nemusí vidět, může se jednat o skrytou vadu, ale musí existovat. U záruky za jakost nemusí vada vůbec existovat v okamžiku předání díla, ale stačí, když se vada objeví kdykoliv během záruční doby, po kterou se její poskytovatel zavázal. Velice kvituji toto zcela zřejmé vymezení, kdy záruka je naprosto dobrovolným projevem vůle a účinkem právního jednání. Lze také konstatovatsebevědomí zhotovitele, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednánísi za svou prací stojí. Myslím, tak že se ze záruky v budoucnu může stát určitý nástroj pro rozpoznávání kvalitních dodavatelů od těch méně kvalitních, když ti kvalitní ji budou s radostí poskytovat. Navíc i dostatečného rozboru toho co je podstatou smlouvy sám institut záruky, respektive ručitele plyne z dobrovolné vůle zaručit se za někoho jiného a závazku a to jak v mezích teoretických, tak i zákonných s možným využitím výsledků v teorii i v praxipřípadně plnit. Ustanovení OZ, která byla v práci rozebírána lze shledat Odpovědnost za dostačující k účelům, ke kterým by měla sloužit a které jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudů, příkladem může být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v vady stavby standardně dle OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (smlouva, závazek, ujednání), případně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivý, poctivě v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užívánítrvá 5 let. V práci byla poměrně důkladně rozebrána a rozlišena kauza od právního důvodu. Kauzu jakožto odpověď k tomurámci nové právní úpravy je pak v prvních 2 letech posíleno postavení kupujícího nemovitosti, proč k dané respektive objednatele díla stavby při uplatňování práv z vad výhodnější, jelikož platí vyvratitelná právní skutečnosti došlo od právního důvodudomněnka, jakožto odpovědi k tomu, proč kdy se má dlužník povinnost. Došlo se také k závěruza to, že kauza věc, respektive předmět díla (stavba) byla vadná již v okamžiku předání. V prvních dvou letech je tedy na zhotoviteli, aby prokázal, že tomuto tak případně nebylo. V následujících 3 letech se pak důkazní břemeno obrací a její samotná existence není podmínkou platnosti kupující, tedy objednatel má možnost vadu stavby vytknout, avšak je na něm, aby prokázal, že se jedná o vadu, kterou stavba měla již při předání / převzetí díla. Dle § 2112 odst. 2. OZ lze vady namítat i po uplynutí této obecné lhůty pro práva z vad stavby. Podmínkou je průkaznost, že prodávající, respektive zhotovitel o dané vadě věděl anebo musel vědět již v okamžiku předání díla, tedy v době přechodu nebezpečí škody na objednatele. Toto prokazování bude jistě velmi složité, zdlouhavé a vzniku smlouvy, má však vliv například na vynutitelnost práv a povinností z ní vyplývajícíbez znaleckých posudků se neobejde. Z Nicméně důležitým závěrem této práce by mohla například vycházet další práce zabývající se změnou či zánikem závazkuje, neplatnosti právního jednání a vliv formy na právní jednání, či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku že je možné požadovat po zhotoviteli plnění plynoucí z jiného právního důvoduodpovědnosti za vady stavby i po uplynutí obecné lhůty pěti let.

Závěr. Na konec bych chtěl zopakovat a zdůraznit ty závěry ke kterým se v práci došlo a které považuji za nejdůležitější Tato bakalářská práce je díky svému systematickému rozdělení směřována do dvou částí, konkrétně do části teoretické a do určité míry i překvapivé. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZčásti praktické. V rámci některé teoretická část práce provádí seznámení s vymezením podstatných pojmů, které se vztahují k tématu vadného plnění z použité literatury je úprava OZ v určitých částech kritizovánakupní smlouvy. Za tímto účelem pak byly vymezeny pojmy definiční, je však nasnadě řícijakými jsou závazkový právní vztah, proces směřující k jeho uzavírání, vymezení subjektů, které ve své podstatě uzavírají smlouvy. Nutno ještě k tomuto dodat, že tato kritika nové úpravyzde nebyly řešeny přímo strany konkrétního typového kontraktu, která byla kterými jsou u smlouvy kupní strany prodávajícího a kupujícího, ale byly řešeny osoby spotřebitele a podnikatele a samostatně byl vysvětlen i rozdíl mezi obecnou kupní smlouvou a kupní smlouvou spotřebitelskou. Stěžejními body teoretické části bylo vymezení vadného plnění a promítnutí vadného plnění do, mnohokrát zmíněné, kupní smlouvy. Práva, kterými kupující disponuje v práci rozebránaokamžiku, kdy dojde k plnění, jež vykazuje vadu, byla pak dále rozdělena a popsána. Zde se autorka nesnažila primárně přebírat rozdělení práv z vadného plnění v naprosté většině snadno vyvratitelná rovině ryze teoretické, jak je to uváděno v použitých zdrojích, kde jsou vady děleny na faktické a závěry dostatečně argumentačně podloženyprávní, odstranitelné a neodstranitelné atd., ale jediné rozdělení vad bylo učiněno v souladu s pojmoslovím NOZ, a to na vady, které zapříčiňují podstatné porušení smlouvy či na vady, které toto porušení zapříčiňují nepodstatným způsobem. Příkladem může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy pro platnost K tomu je pak nabízen přehled a vznik závazkuzpůsob uplatňování práv z takových vad. Dále v práci bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednáníRovněž byl nabídnut přehled práv z vadného plnění, který je souladnější možné uplatnit u vadného plnění plynoucího ze spotřebitelské kupní smlouvy. Na to blízce navazuje i samostatná kapitola věnovaná institutu záruky, ve které je nejen vysvětlení tohoto pojmu, ale také došlo k porovnání názorových proudů řešících aktuální otázku směřující k definitivnímu určení, zda v platném českém právu existuje tzv. zákonná záruka za jakost, jako tomu bylo za dřívější právní úpravy, či zda tento institut chybí. Autorka zaujala vlastní názor stran této problematiky, přičemž se smyslem a účelem zákona. Tedy zejménalze ztotožnit s oběma názorovými směry v tom smyslu, že právní jednání se stává právním jednání od momentuke skutečnému odstranění pochybností ohledně této otázky bude nutno vyčkat na relevantní závěry rozhodovací praxe nebo lépe na zásah zákonodárce, kdy naplňuje rozebírané náležitostikterý by mohl v dané oblasti upravit textaci zákona jednoznačnějším způsobem. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti a účinkem právního jednání. Lze také Bohužel je nutno konstatovat, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednánísoučasné znění právní úpravy je poněkud zmatečné, což rozhodně nepřispívá k udržení právní jistoty v tak zásadním bodě, jakým je pro demokratický stát ochrana spotřebitele. Poznatky získané z teoretické části práce pak byly promítnuty i do části praktické, kde byly nejprve formulovány otázky čistě teoretické, tak i dostatečného rozboru toho co je podstatou smlouvy s praktickým přesahem, na něž odpovídali respondenti v dotazníkovém šetření, jež bylo více zaměřeno na znalosti spotřebitelů a závazku jejich vnímání dané problematiky a to jak v mezích teoretickýchs takto získanými poznatky pak byly formulovány výsledky onoho šetření. Závěrem lze konstatovat, tak i zákonných s možným využitím výsledků v teorii i v praxi. Ustanovení OZ, která byla v práci rozebírána lze shledat za dostačující k účelům, ke kterým by měla sloužit a které jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudů, příkladem může být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (smlouva, závazek, ujednání), případně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivý, poctivě v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užívání. V práci byla poměrně důkladně rozebrána a rozlišena kauza od právního důvodu. Kauzu jakožto odpověď k tomu, proč k dané právní skutečnosti došlo od právního důvodu, jakožto odpovědi k tomu, proč má dlužník povinnost. Došlo se také že přes původní optimistický pohled na otázku znalosti práv spotřebitelů došla autorka k závěru, že kauza byť je koncepce ochrany spotřebitele nastavena značně striktním způsobem a její samotná existence není podmínkou platnosti spotřebitelům poskytuje jednoznačné zvýhodnění v kontraktačním procesu, tak i v procesu uplatňování práv z vadného plnění, jsou to sami spotřebitelé, kteří svými znalostmi, resp. neznalostmi, sráží tuto koncepci na nižší úroveň. Otázkou zůstává, zda je v tomto případě nutný zásah státu a vzniku smlouvyneustálé bazírování na povinnostech spotřebitelů, má však vliv například kdyby možná bylo přijatelnější omezení jejich práv, byť na vynutitelnost práv úkor pohodlí a povinností benefitů z ní vyplývající. Z této práce by mohla například vycházet další práce zabývající se změnou či zánikem závazku, neplatnosti právního jednání a vliv formy na právní jednání, či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku z jiného právního důvodutohoto plynoucích.

Závěr. Na konec bych chtěl zopakovat Diplomová práce se zabývala vybranými právy a zdůraznit ty závěry ke kterým povinnostmi zhotovitele ze smluv o dílo uzavíraných v oblasti investiční výstavby a zaměřila se v práci došlo především na odpovědnost zhotovitele za vady a které považuji jejich předcházení, odpovědnost zhotovitele za nejdůležitější škodu a do určité míry i překvapivéza prodlení. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZ. V rámci některé Investiční výstavba je ekonomicky významnou oblastí průmyslu a klade velké nároky na přesné a pečlivé smluvní ošetření vzájemných vztahů zúčastněných subjektů, obzvláště z použité literatury je úprava OZ v určitých částech kritizována, je však nasnadě řícitoho důvodu, že tato kritika nové úpravy, která byla v práci rozebrána, byla v naprosté většině snadno vyvratitelná a závěry dostatečně argumentačně podloženysamotná zákonná úprava se zde ukazuje jako nedostatečná. Příkladem může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy pro platnost a vznik závazku. Dále v práci bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednání, který je souladnější se smyslem a účelem zákona. Tedy zejména, že právní jednání se stává právním jednání od momentu, kdy naplňuje rozebírané náležitosti. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti a účinkem právního jednání. Lze také konstatovat, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednání, tak i dostatečného rozboru toho co je podstatou smlouvy a závazku a to jak v mezích teoretických, tak i zákonných s možným využitím výsledků v teorii i v praxi. Ustanovení OZ, která byla v práci rozebírána lze shledat za dostačující k účelům, ke kterým by měla sloužit a které jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudů, příkladem může být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (smlouva, závazek, ujednání), případně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivý, poctivě v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užívání. V práci byla poměrně důkladně rozebrána a rozlišena kauza od právního důvodu. Kauzu jakožto odpověď k tomu, proč k dané právní skutečnosti došlo od právního důvodu, jakožto odpovědi k tomu, proč má dlužník povinnost. Došlo se také k závěru, že kauza a její samotná existence není podmínkou platnosti a vzniku smlouvy, má však vliv například na vynutitelnost Obchodní zákoník nicméně umožňuje širokou autonomii smluvním stranám při úpravě vzájemných práv a povinností a je úkolem jednotlivých subjektů, aby zvolily vyhovující kompromis mezi dostatečně podrobnou úpravou a přílišnou kazuističností. Jedním z ní vyplývajícínejdůležitějších úkolů obou kontrahentů je vhodně vymezit předmět díla tak, aby nedocházelo k pochybám o řádném a včasném splnění či nesplnění smluvených povinností. Z Předměty díla jsou v investiční výstavbě značně věcně, časově i finančně rozsáhlé, což má za následek nezbytnost plnění určitých propojených povinností součinnosti objednatele a povinností zhotovitele a existenci výrazných požadavků na kvalitu předmětu díla a na její prokazování v průběhu provádění díla, před jeho předáním objednateli a dále. V úvodní části práce byly vymezeny základní v praxi používané termíny a nejdůležitější fáze investičního procesu. Byly charakterizovány dodavatelské systémy, přičemž větší pozornost byla věnována systému dodávky na klíč, která je za investiční výstavbu v užším smyslu považována. Dále byly vymezeny způsoby určení smluvní ceny, které souvisí se zvoleným dodavatelským systémem. Těžiště práce spočívá v kapitolách tři, čtyři, pět a šest. Kapitola tři mapuje odpovědnost za vady díla, předcházení vadám a zkoušky sjednávané za účelem včasného odhalení některých vad, kterými jsou tzv. komplexní vyzkoušení, zkušební provoz a garanční zkoušky. V závěru kapitoly je věnováno pár slov problematice odstoupení od smlouvy. Kapitola čtyři se blíže věnuje smlouvě na klíč a vymezení předmětu díla ve vazbě na řádné plnění, když se na praktickém příkladu a ve srovnání se smluvními podmínkami FIDIC pokouší ukázat rozdíl mezi situací, kdy určité činnosti zhotovitele spadají do rámce řádného plnění, a tzv. vícepracemi, které mají dopad na změnu ceny díla a časového harmonogramu jeho realizace. Pátá kapitola pojednává o odpovědnosti zhotovitele za prodlení včetně stále probíhající odborné diskuze ohledně smluvní výše úroků z prodlení. V šesté kapitole bylo zpracováno téma odpovědnosti za škodu a otázka omezení náhrady škody v kontextu dříve platné i současné právní úpravy. Všechny kapitoly mapují nejen zákonnou úpravu, ale i v praxi sjednávaná ujednání, a to s pomocí odborné literatury a praktických zkušeností některých odborníků, s nimiž bylo téma diskutováno. Jak se ukázalo, odpovědnost zhotovitelů je v praxi velmi široká, neboť pochopitelnou snahou objednatelů je přenášet na zhotovitele větší část rizika, jelikož zhotovitelé bývají stranou s většími potřebnými odbornými zkušenostmi. Přenos rizik na zhotovitele má však pro objednatele negativní dopad, neboť zhotovitelé navyšují požadovanou cenu za dílo o platby za uzavřená pojištění. Cílem obou smluvních stran by tedy mělo být jednak dostatečně přesné a jasné vymezení práv a povinností, a dále vhodný zvolený poměr mezi rizikem a cenou. Vzhledem k rozsahu práce nebylo možné podrobně rozpracovat celou řadu dalších institutů, jež se řádného a včasného plnění a odpovědnosti zhotovitele dotýkají a jejichž smluvní úprava je také zajímavá. Tyto instituty a především budoucí právní úprava v novém občanském zákoníku tvoří prostor pro případné rozšíření této práce by mohla například vycházet další práce zabývající se změnou či zánikem závazku, neplatnosti právního jednání a vliv formy na právní jednání, či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku z jiného právního důvodupráce.

Závěr. Na konec bych chtěl zopakovat Cílem této práce bylo navrhnout vybrané vnitropodnikové směrnice ve firmě Smalt, s. r. o., které má firma zastaralé a zdůraznit ty závěry bylo potřeba tyto směrnice aktualizovat a rozšířit, jelikož neodpovídají současnému stavu. Z původní směrnice jsem vyňala ustanovení týkající se pokladny a cenin, mezd, odměňování a přijímání nových pracovníků a následně tyto směrnice jsem rozšířila a aktualizovala. Nově bylo třeba vytvořit směrnici pro odběratelské faktury. K vypracování směrnic neexistují jasně dané a přesné postupy pro jejich tvorbu. Proto jsem se snažila vyvarovat toho, aby směrnice nebyly příliš složité a nepřehledné. Důležité je vystihnout všechny podstatné skutečnosti organizací používaných ekonomických, účetních a řídících postupů, dodržování účetních předpisů, zajištění úplnosti, průkaznosti a správnosti účetnictví a také pro zabezpečení hospodárnosti, odpovědnosti a ochrany majetku účetní jednotky. Podstatné je nejen to, aby byly směrnice vypracovány a následně dodržovány, ale především to, aby byly neustále aktualizovány. Každoročně by tedy mělo docházet jak ke kterým kontrole vnitřních směrnic, tak k jejich případné aktualizaci. Změny vnitropodnikových směrnic musejí vycházet ze zákonem stanovených změn, které mohou nastat každoročně, a to k začátku účetního období. Změny v průběhu roku vycházejí například ze změny vnitřních podmínek firmy. Pokud jsou směrnice kvalitně vytvořeny, napomáhají zjednodušit průběh externích kontrol a bude-li se v práci došlo firma řídit těmito aktuálními směrnicemi, povede to ještě k efektivnějšímu a které považuji za nejdůležitější dokonalejšímu chodu společnosti. Směrnice byly navrženy tak, aby splňovaly zákonem stanovené podmínky, vyhovovaly požadavkům firmy a do určité míry i překvapivévedly ke sjednocení postupů. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZ. V rámci některé z použité literatury je úprava OZ v určitých částech kritizována, je však nasnadě říciMyslím si, že tato kritika nové úpravyvypracování této bakalářské práce bylo přínosné pro obě strany. Firma získala aktualizaci stávajících směrnic, která byla v práci rozebrána, byla v naprosté většině snadno vyvratitelná jednu novou směrnici a závěry dostatečně argumentačně podloženy. Příkladem může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy pro platnost a vznik závazku. Dále v práci bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednání, který je souladnější se smyslem a účelem zákona. Tedy zejména, že právní jednání se stává právním jednání od momentu, kdy naplňuje rozebírané náležitosti. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti a účinkem právního jednání. Lze také konstatovat, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednání, tak i dostatečného rozboru toho co je podstatou smlouvy a závazku a to jak v mezích teoretických, tak i zákonných s možným využitím výsledků v teorii i v praxi. Ustanovení OZ, která byla v práci rozebírána lze shledat za dostačující k účelům, ke kterým by měla sloužit a které jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudů, příkladem může být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (smlouva, závazek, ujednání), případně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivý, poctivě v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užívání. V práci byla poměrně důkladně rozebrána a rozlišena kauza od právního důvodu. Kauzu jakožto odpověď k tomu, proč k dané právní skutečnosti došlo od právního důvodu, jakožto odpovědi k tomu, proč má dlužník povinnost. Došlo se také k závěru, že kauza a její samotná existence není podmínkou platnosti a vzniku smlouvy, má však vliv například na vynutitelnost práv a povinností z ní vyplývající. Z této práce by mohla například vycházet další práce zabývající se změnou či zánikem závazku, neplatnosti právního jednání a vliv formy na právní jednání, či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku z jiného právního důvodujá získala řadu nových zkušeností.

Závěr. Ve své práci jsem chtěl pojmout a popsat základní instituty a úpravu nájemní smlouvy, se zaměřením především na její část, která je upravena v občanském zákoníku a zákoně o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Nájemní smlouva je značně rozsáhlé téma a její úpravu obsahuje větší množství právních předpisů. Domnívám se, že by bylo vhodné, aby došlo k určitému sjednocení této roztříštěnosti do jednoho zákona, jímž by byl občanský zákoník a tím by došlo i ke zvýšení přehlednosti. Především by bylo žádoucí alespoň pokud jde o úpravu nebytových prostor, která je dnes víceméně vyhovující a to i přesto, že nečítá ani dvě desítky paragrafů. Není tedy důvod, proč by měla být obsažena ve zvláštním zákoně. Nájemní smlouva v současnosti svým obsahem úpravy ne zcela ve všem vyhovuje potřebám dnešní doby. Bylo by tedy vhodné, kdyby došlo v některých oblastech k určitým změnám a v jiných k doplnění stávající úpravy, protože ta potřebuje v některých ohledech “zmodernizovat”. Dle mého názoru by se mělo pokračovat cestou ponechání větší úrovně smluvní volnosti stranám smlouvy, pokud jde o obecnou úpravu nájemní smlouvy a všech zvláštních úprav kromě nájmu bytu. Zde je nutné vzhledem k možným sociálním dopadům ponechat vyšší míru ochrany nájemce. Co se týče konkrétních otázek, které by měly projít určitými změnami, snažil jsem se na ně upozorňovat průběžně ve své práci a zde bych přeci jen však některé ještě zdůraznil. Vhodné by bylo co se týče nájmu bytu definitivně dokončit deregulaci nájemného. Dále vztáhnout úpravu obnovení nájmu i na byty, i když třeba v jiné formě než je tomu dnes ( především by asi měla být opuštěna nutná ingerence soudu jako je tomu v současnosti v případě, že pronajímatel nechce v nájmu pokračovat) či zavést účinné sankce vůči pronajímateli, který dal nájemci výpověď z nájmu z důvodů jako je výpověď v případě, kdy pronajímatel potřebuje byt sám nebo pro člena své rodiny a byt pak k tomu důvodu nevyužil. Na konec bych chtěl zopakovat druhou stranu by bylo asi spravedlivé zavést výpověď bez udání výpovědního důvodu ovšem s dlouhou výpovědní lhůtou. Mělo by dojít rovněž k zpřehlednění a zdůraznit ty závěry zjednodušení úpravy některých otázek jako například zbytečně složité konstrukce drobných oprav, které má v bytě zajišťovat nájemce. Uvažovat by se mohlo i o stanovení obligatorní písemné formy pro různé úkony mezi pronajímateli a nájemci jako je tomu například u oznamování potřeby opravy věci apod., pro které zákon v současnosti písemnou formu nepožaduje. Tedy alespoň pokud jde o případy nájmu bytu nebo nebytových prostor. Představit si lze i stanovení konkrétních lhůt v případech, kdy je v současnosti zákon upravuje neurčitě (lhůta k využití bytu pronajímatelem, po ukončení nájmu z důvodu, že pronajímatel byt potřebuje). V poslední době došlo sice k napravení mnoha nedostatků v úpravě nájemní smlouvy a většímu vyvážení nájemního vztahu, pokud jde o práva mezi pronajímatelem a nájemcem, především tedy pokud jde o nájem bytu (např.zákon č. 107/2006 Sb.), jehož úprava byla nejméně vyhovující v důsledku přílišné ochrany nájemců a potlačení práv pronajímatelů. Jako velmi pozitivní například vidím zpřísnění možnosti přechodu nájmu nebo rozlišování výpovědí z nájmu, ke kterým je zapotřebí přivolení soudu a ke kterým není. Chráněny tak jsou především ty situace, kdy nájemce na navrhovaném skončení nájemního vztahu nenese vinu. Bylo by ovšem dobré v těchto úpravách pokračovat. I když v České republice neexistuje precedenční právo, ve své práci jsem se v práci došlo snažil k dokreslení situace odkazovat na důležité rozhodnutí českých soudů, které jsou pro právní úpravu důležité z mnoha hledisek a které považuji za nejdůležitější hrají důležitou interpretační a do určité míry i překvapivéaplikační úlohu. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající Je to právě OZoblast nájmu bytu, kde Ústavní soud ČR sehrál důležitou roli, když zrušil protiústavní úpravu regulace nájemného a byl tak tím, kdo fakticky nakonec přiměl zákonodárce konat a cestou nového zákona tuto otázku řešit. V rámci některé z použité literatury je úprava OZ v určitých částech kritizována, je však nasnadě Dá se tedy říci, že tato kritika nové úpravy, která byla činnost Ústavního soudu ČR se v práci rozebrána, byla případě nájemní smlouvy projevila více než v naprosté většině snadno vyvratitelná jiných oblastech soukromého práva s dopadem na značné množství osob. Úprava nájemní smlouvy se v poslední době ubírá správným směrem a závěry dostatečně argumentačně podloženy. Příkladem může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy pro platnost a vznik závazku. Dále v práci bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednání, který je souladnější se smyslem a účelem zákona. Tedy zejména, že právní jednání se stává právním jednání od momentu, kdy naplňuje rozebírané náležitosti. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti a účinkem právního jednání. Lze také konstatovat, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednání, tak i dostatečného rozboru toho co je podstatou smlouvy a závazku její vývoj bude jistě dále pokračovat a to jak ať už cestou úpravy v mezích teoretických, novém civilním kodexu nebo formou novelizací. Způsob jakým se tak i zákonných s možným využitím výsledků v teorii i v praxistane konečně není až tak podstatný. Ustanovení OZ, která byla v práci rozebírána lze shledat za dostačující k účelům, ke kterým by měla sloužit Přes všechny tyto změny a které jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení nedostatky však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín nájemní smlouva zůstane jedním z nejdůležitějších a rozhodování soudů, příkladem může být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (smlouva, závazek, ujednání), případně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivý, poctivě v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užívání. V práci byla poměrně důkladně rozebrána a rozlišena kauza od právního důvodu. Kauzu jakožto odpověď k tomu, proč k dané právní skutečnosti došlo od právního důvodu, jakožto odpovědi k tomu, proč má dlužník povinnost. Došlo se také k závěru, že kauza a její samotná existence není podmínkou platnosti a vzniku smlouvy, má však vliv například na vynutitelnost práv a povinností z ní vyplývající. Z této práce by mohla například vycházet další práce zabývající se změnou či zánikem závazku, neplatnosti právního jednání a vliv formy na právní jednání, či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku z jiného právního důvodunezastupitelných smluvních typů.

Závěr. Na konec bych chtěl zopakovat Cílem bakalářské práce je zhodnocení a zdůraznit ty závěry ke posouzení smlouvy o dílo ve výstavbě na základě obchodního a občanského zákoníku a poté analyzování těchto smluv v praxi u několika vybraných firem. Takto stanovené cíle byly splněny. Nejdříve jsem se zabýval studiem odborné literatury a to obchodním zákoníkem, kde je smlouva o dílo upravena v § 536 - § 565 a občanským zákoníkem, kde je smlouva o dílo upravena v § 631 - § 656. Po prostudování literatury jsem byl schopen splnil první cíl, kterým bylo zhodnocení a posouzení smlouvy o dílo ve výstavbě na základě obchodního a občanského zákoníku. K tomuto cíli byla stanovena hypotéza: „Úprava smlouvy o dílo dle obchodního a občanského zákoníku má odlišnosti“. Hypotéza byla potvrzena. Druhým cílem bylo analyzování smluv v praxi u několika vybraných firem. K tomuto cíli byl stanoven dotazník, ovšem, jak se ukázalo provést dotazníkové šetření u stavebních firem bylo obtížné, neboť v práci došlo něm byly otázky na citlivé údaje a které tak návratnost dotazníků byla poměrně malá. K druhému cíli byly celkem stanoveny čtyři hypotézy. Druhá hypotéza zněla: „Smlouva o dílo ve výstavbě má určité odlišnosti od smlouvy o dílo“. Tato hypotéze se také potvrdila. Zde považuji za nejdůležitější nevhodné to, že není stanovena v obchodním zákoníku speciální úprava pro smlouvu o dílo ve výstavbě, neboť se jedná o specifickou a do určité míry i překvapivérozsáhlou problematiku. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové Třetí hypotéza byla stanovena takto: „Stavební firmy mají smlouvy o dílo právně zajištěny“. Hypotéza byla potvrzena. Je pozitivní, že účastníci jsou právně chráněny před nedodržením smluvených podmínek či obsahem smlouvy a před nesplněním závazků, které ze smlouvy plynou. Čtvrtá hypotéza: „Stavební firmy využívají při uzavírání smlouvy o dílo právní pomoc“. Tato hypotéza se částečně nepotvrdila. To shledávám jako velice negativní, neboť správným sestavením smlouvy o dílo na základě odborné literatury rozebírající právě OZpomoci se dá předejít mnoha sporům. Využívání jedné vzorové smlouvy pro různé stavby mi přijde velice nepraktické a obtížně proveditelné. Poslední hypotéza byla stanovena: „Stavební společnosti vedou stavební deník“. Tato hypotéza se potvrdila. Ve většině případů stanovuje stavební zákon vést povinně stavební deník. V rámci některé z použité literatury je úprava OZ v určitých částech kritizovánaostatních případech doporučuji vést si stavební deník, je však nasnadě říci, že tato kritika nové úpravy, která byla v práci rozebrána, byla v naprosté většině snadno vyvratitelná a závěry dostatečně argumentačně podloženy. Příkladem správným vedením stavebního deníku se může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy pro platnost a vznik závazku. Dále v práci bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednání, který je souladnější se smyslem a účelem zákona. Tedy zejména, že právní jednání se stává právním jednání od momentu, kdy naplňuje rozebírané náležitosti. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti a účinkem právního jednání. Lze také konstatovat, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednání, tak i dostatečného rozboru toho co je podstatou smlouvy a závazku a to jak v mezích teoretických, tak i zákonných s možným využitím výsledků v teorii i v praxi. Ustanovení OZ, která byla v práci rozebírána lze shledat za dostačující k účelům, ke kterým by měla sloužit a které jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudů, příkladem může být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (smlouva, závazek, ujednání), případně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivý, poctivě v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užívání. V práci byla poměrně důkladně rozebrána a rozlišena kauza od právního důvodu. Kauzu jakožto odpověď k tomu, proč k dané právní skutečnosti došlo od právního důvodu, jakožto odpovědi k tomu, proč má dlužník povinnost. Došlo se také k závěru, že kauza a její samotná existence není podmínkou platnosti a vzniku smlouvy, má však vliv například na vynutitelnost práv a povinností z ní vyplývající. Z této práce by mohla například vycházet další práce zabývající se změnou či zánikem závazku, neplatnosti právního jednání a vliv formy na právní jednání, či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku z jiného právního důvodupředejít mnoha sporům.

Závěr. Na konec bych chtěl zopakovat Cílem diplomové práce bylo vymezení dealerské smlouvy z hlediska pojmu, způsobu kontraktace a zdůraznit ty závěry ke kterým obsahu. Průřezovou otázkou a dílčím cílem práce bylo zaujmutí vlastního stanoviska a návrhu možného řešení problému zneužívání postavení ze strany výrobce (dodavatele). Existenci dealerské smlouvy v českém právu předpokládá ustanovení §269 odst.2 ObchZ. umožňující stranám uzavřít inominátní smlouvu. Inominátní smlouvy se řídí převážně obecnou úpravou pro obchodní závazkové vztahy, z čehož jsem vycházel a považoval za nutné čtenáře alespoň stručně s úpravou obchodních závazkových vztahů seznámit. Pro správné pochopení dealerské smlouvy jako takové, bylo nutné jednoduše vystihnout původ slovního spojení a následně zařadit dealerskou smlouvu do českého právního řádu a konstatovat, že dealerská smlouva spadá pod relativní obchody a úpravu v práci došlo rámci třetí částí ObchZ. Dealerská smlouva je tedy smlouvou obchodní a které řídí se především samotným obsahem smlouvy, na kterém se strany dohodly. V otázkách zabývajících se kontraktací jsem vyzdvihl především tři zásady, jejichž dodržování považuji za nejdůležitější nezbytnou součást procesu kontraktace, a do určité míry i překvapivé. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZjednotlivá doporučení směřující k formě a způsobu negociace mezi stranami. V rámci některé z použité literatury diplomové práce jsem považoval za nutné vypořádat se s otázkou vymezení předmětu plnění dealerské smlouvy, který je úprava OZ pro inominátní smlouvy stanoven pouze „povinností dostatečného a určitého vymezení předmětu svých závazků“ v určitých částech kritizovánaobsahu konkrétní smlouvy. V části zabývající se právy a povinnostmi smluvních stran jsem narazil na problém zneužívání postavení výrobce, je však nasnadě říci, že tato kritika nové prostřednictvím „diktátu“ jednostranných povinností dealerovi. Problémem u jednotlivých inominátních smluv se jeví přílišná dispozitivnost úpravy, která byla v práci rozebrána, byla v naprosté většině snadno vyvratitelná umožňuje zneužívání postavení silného subjektu a závěry dostatečně argumentačně podloženyna druhou stranu nedokáže zabezpečit určitou míru autonomie ve smluvním vztahu subjektům slabším. Příkladem může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy pro platnost a vznik závazku. Dále v práci bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednání, který je souladnější De lege ferenda se smyslem a účelem zákona. Tedy zejménadomnívám, že právní jednání zachování dealerské smlouvy v rámci základních principů úpravy inominátní smlouvy je žádoucí. Na oblast prodeje automobilů se stává právním jednání od momentu, kdy naplňuje rozebírané náležitosti. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti a účinkem právního jednání. Lze také konstatovat, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednání, tak i dostatečného rozboru toho co je podstatou smlouvy a závazku a to jak v mezích teoretických, tak i zákonných s možným využitím výsledků v teorii i v praxi. Ustanovení OZvztahuje „bloková výjimka“, která byla dané odvětí zbavuje „přílišné“ intervence výrobce do autonomie rozhodování dealera v práci rozebírána lze shledat za dostačující jeho podnikatelské činnosti. Je otázkou k účelůmzamyšlení, ke kterým zda typizace dealerské smlouvy v rámci ObchZ., ačkoliv by měla sloužit zajistila ochranu dealera, by na druhou stranu nebyla velkým zásahem do zásady dispozitivnosti a které jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudůsmluvní svobody, příkladem může být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (smlouva, závazek, ujednání), případně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivý, poctivě v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užívání. V práci byla poměrně důkladně rozebrána a rozlišena kauza od právního důvodu. Kauzu jakožto odpověď k tomu, proč k dané právní skutečnosti došlo od právního důvodu, jakožto odpovědi k tomu, proč má dlužník povinnost. Došlo se také k závěru, že kauza a její samotná existence není podmínkou platnosti a vzniku smlouvy, má však vliv například na vynutitelnost práv a povinností z ní vyplývajícíkterých ObchZ stojí. Z této práce pohledu odpůrců by taková úprava mohla například vycházet další práce zabývající se změnou či zánikem závazku, neplatnosti právního jednání a vliv formy na právní jednání, či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku z jiného právního důvodubýt brána jako tzv. „trest za ekonomický úspěch“.

Závěr. Na konec bych chtěl zopakovat Je očividné, že peněžité plnění, zejména pak jako náhrada případné škody vzniklé podnájemci (předčasnou) výpovědí z podnajatých prostor, nemusí vždy představovat ultimativní cíl této vypovídané strany. Bude-li mít vypovídaný podnájemce-podnikatel především zájem v podnajatých prostorech nadále setrvat, nemůže se však domáhat soudního přezkumu oprávněnosti obdržené výpovědi, jako je tomu v případě zvláštní právní úpravy nájmu prostoru sloužícího podnikání, ve smyslu § 2314 ObčZ. Jak bylo popsáno výše, pro vypovídaného podnájemce bude velmi problematické využít „obecné“ určovací žaloby dle § 80 OSŘ. V konečném důsledku tak bude muset vypovídaný podnájemce napadat oprávněnost výpovědi prostřednictvím žaloby na plnění, a zdůraznit ty závěry ke kterým se to v práci došlo a které považuji za nejdůležitější a do určité míry i překvapivé. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZpodobě žaloby na uložení povinnosti vypovídající straně strpět další výkon podnájemního práva; pouze tato žaloba bude totiž s to poskytnout vypovídanému podnájemci, v jeho nejisté situaci, alespoň drobnou jistotu v podobě absence nutnosti prokazovat naléhavý právní zájem. V rámci některé takto zahájeného sporu pak bude soudem – avšak pouze jako předběžná otázka – posouzena oprávněnost výpovědi, resp. posouzeno, zda podnájemní vztah nadále trvá, či nikoli. V případě pronajímatele, coby vypovídané strany, bude otázka oprávněnosti obdržené výpovědi – opět jako otázka předběžná – posouzena až v případném sporu o zaplacení dlužného nájemného, resp. náhrady pronajímatelem utrpěné škody z použité literatury je úprava OZ v určitých částech kritizována, je důvodu předčasného odchodu podnájemce. Lze však nasnadě řícidůvodně předpokládat, že tato kritika nové úpravy, která byla v práci rozebrána, byla v naprosté většině snadno vyvratitelná a závěry dostatečně argumentačně podloženy. Příkladem může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy z procesní opatrnosti bude strana žalující podávat společně se žalobou na plnění také „obecnou“ určovací žalobu (ať už pro platnost a vznik závazku. Dále v práci bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednání, který je souladnější se smyslem a účelem zákona. Tedy zejménapřípad, že bude chtít pronajímatel například žalovat na zaplacení nájemného též za dobu po podání výpovědi, nebo se podnájemce bude chtít právě touto cestou domáhat určení, že podnájemní vztah nadále trvá). V konečném důsledku tedy bude docházet k dublování předmětných sporů, které budou toliko více prodlužovat právní jednání nejistotu dotčených stran (zejména pak tedy strany vypovídané); netřeba dodávat, že strana vypovídaná z podnájemního vztahu bude zároveň nucena na obranu svých práv vynaložit o poznání vyšší náklady na vedení souvisejících soudních řízení v podobě dvojmo placeného soudního poplatku za podanou (obecnou) žalobu určovací a současně podanou žalobu na plnění. Neutěšenost celé situace pak již jen podtrhuje skutečnost, že nezřídka se stává právním jednání od momentupronajímatel, coby strana vypovídající, bude velmi pravděpodobně snažit vyvinout tlak na vypovídaného podnájemce zároveň podanou žalobou na vyklizení předmětu podnikatelského podnájmu. Můžeme tak uzavřít, že východiska výše citované a popsané rozhodovací praxe NS značně ovlivní (tj. degradují) podobu možné ochrany vypovídané strany podnájemního vztahu. Znovu opakujeme, že nevidíme jakýkoli – ať už praktický, či teoretický – důvod, přičemž sebemenší zdůvodnění nepředkládá ani samotný NS, proč by se zvláštní úprava nájmu prostoru sloužícího podnikání neměla prosadit též v případě podnájmu takovýchto prostor. Nelze přitom ponechat stranou tu skutečnost, že budou-li účastníci podnájemních vztahů nyní respektovat výše naznačený postup – a priori tedy budou na místo (obecné) žaloby určovací podávat žalobu na plnění –, vyvstává otázka, jak bude na tyto spory nahlíženo v situaci, kdy naplňuje rozebírané náležitostipřed pravomocným skončením takto zahájených sporů bude případně rozebíraná výkladová praxe NS ve vztahu k § 2314 ObčZ změněna. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti To pak způsobem, kdy uvedená praxe bude zcela obrácena, a účinkem právního jednání§ 2314 ObčZ se následně „nově“ uplatní i v případě posouzení oprávněnosti výpovědi z podnikatelských podnájemních vztahů. Budou takto podané žaloby vzhledem k tzv. incidentní retrospektivitě judikatury20 zamítány, nebo bude chráněna důvěra stran, resp. strany vypovídané ve výklad práva podaný již v té době překonanou judikaturou a z toho vyplývající její oprávněné očekávání ve správnost zvoleného procesního postupu? Jedná se pouze o další aspekt prohlubující právní nejistotu dotčených osob vyplývající z řešené judikatury NS. Lze také konstatovatse pouze domnívat, zda jsou rozebírané závěry NS vedeny snahou co nejvíce minimalizovat v soudní praxi podávané určovací žaloby, nebo zde byla motivace jiná. Nelze však než uzavřít, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednáníNS zasahuje výše popsanou rozhodovací praxí poměrně zřetelně do uvedeného a z textu zákona zřejmého úmyslu zákonodárce. Přinejmenším se to tak může jevit vzhledem ke skromnému odůvodnění obou výše citovaných rozhodnutí. * Autoři pracují v advokátní kanceláři XXXXX & PARTNERS. 1 Viz Hulmák, tak i dostatečného rozboru toho M. § 2314. In: Xxxxxx, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 až 3014). 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2014, s. 519 (marg. č. 25). 2 Námitky pak vyžadují písemnou formu (§ 2314 odst. 1 in fine ObčZ). Smysl a účel námitkového řízení lze spatřovat v tom, že strana vypovídaná sdělí, co je podstatou smlouvy a závazku a to jak v mezích teoretickýchkonkrétně vůči výpovědi namítá. Vznesené námitky však obecně nemusejí být blíže zdůvodněny, tak i zákonných postačí sdělit nesouhlas s možným využitím výsledků v teorii i v praxi. Ustanovení OZ, která byla v práci rozebírána lze shledat za dostačující k účelům, ke kterým by měla sloužit a které jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudů, příkladem může být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (smlouva, závazek, ujednání)výpovědí, případně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu výpovědními důvody. I přestože vypovídaná strana může mít zájem blíže vysvětlit důvody svých námitek, k zachování jejího práva na soudní přezkum výpovědi postačí, omezí-li své námitky co do obsahu toliko na prosté vyjádření nesouhlasu s podanou výpovědí. 3 Srov. Xxxxxx, X. § 2314. Xxxxxxx, X. x xxx. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V (poctivý§ 1721 až 2520). Praha: Wolters Kluwer, poctivě 2014, s. 1351 a 1352 (marg. č. 3). 4 Viz Hulmák, M. § 2314. In: Xxxxxx, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 až 3014). 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2014, s. 517 (marg. č. 4). 5 Srov. například Mlynář, V. § 2314. Xxxxxx, X. x xxx. Občanský zákonik․ Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Xxxx, 2019, s. 2486 (marg. č. 16). . 6 Viz rozsudek NS z 17. 3. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1524/2019 7 Analýza příslušných závěrů NS vyslovených ve vztahu k otázce poměru (vztahu) nájmu a podnájmu, resp. k otázce právní konstrukce institutu podnájmu v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užívánírámci českého práva, není předmětem tohoto příspěvku (dané závěry NS zde budou zohledněny jen v nutných souvislostech). . 8 Viz rozsudek NS z 17. 3. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1524/2019 9 Srov. též například Bajura, J. § 2302. Xxxxxxx, X. x xxx. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V práci byla poměrně důkladně rozebrána (§ 1721 až 2520). Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1319 (marg. č. 11). 10 Srov. Xxxxxx, M. § 2302. In: Xxxxxx, M. a rozlišena kauza od právního důvodukol. Kauzu jakožto odpověď k tomuObčanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 až 3014). 1. vydání. Praha: C. H. Xxxx, proč k dané právní skutečnosti došlo od právního důvodu2014, jakožto odpovědi k tomus. 491 (marg. č. 23). 11 Xxx Xxxxxx, proč má dlužník povinnostV. § 2302. Došlo se také k závěruXxxxxx, že kauza a její samotná existence není podmínkou platnosti a vzniku smlouvyX. x xxx. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Xxxx, má však vliv 2019, s. 2472 (marg. č. 14). . . 12 Srov. například na vynutitelnost práv a povinností rozsudek NS z ní vyplývající25. Z této práce by mohla například vycházet další práce zabývající se změnou či zánikem závazku6. 2020, neplatnosti právního jednání a vliv formy na právní jednánísp. zn. 33 Cdo 4675/2018 13 Srov. rozsudek NS z 29. 4. 2003, či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku sp. zn. 21 Cdo 58/2003 (Rc 2/2004). 14 Viz rozsudek NS z jiného právního důvodu.28. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1255/2006

Závěr. Na konec bych chtěl zopakovat Ve své práci jsem se pokusila přehledně popsat nejvýznamnější změny v oblasti převodu vlastnického práva k bytové jednotce, které byly do našeho právního řádu zavedeny zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s účinností od 1. ledna 2014, a zdůraznit ty závěry ke kterým to konkrétně na vzoru smlouvy o převodu bytové jednotky. Zabývala jsem se zde rozdílnou právní úpravou smlouvy o převodu vlastnického práva k bytové jednotce jak podle předchozích právních předpisů, tak i dle právních předpisů současných. Domnívám se, že začlenění úpravy vlastnictví bytů do nového občanského zákoníku byl krok správný, jelikož i zde se jedná o úpravu vlastnického práva, která zcela jistě náleží do civilního kodexu. Zákonodárci si při tvorbě nového kodexu kladli za cíl převzetí fungujících institutů ze zákona o vlastnictví bytů a doplnění nové úpravy o instituty, které by reflektovaly požadavky vycházející z praxe a odborné veřejnosti. Cílem práce bylo upozornit na koncepční změny, jež přinesl nový občanský zákoník, který nově na vlastnictví bytů nahlíží jako na bytové spoluvlastnictví, kde dochází především k obsahové změně pojmů zakotvených ve smlouvě o převodu bytové jednotky. Nového koncepčního významu nabyla například jednotka, byt, či společné části nemovité věci a další související pojmy, které jsem se snažila ve své práci velmi podrobně objasnit a zároveň je porovnat s předchozí právní úpravou. Typickým příkladem změny je pojem bytové jednotky, kdy se takovou jednotkou rozumí nejen byt jako prostorově oddělená část domu, ale i podíl na společných částech. Toto nové pojetí pojmů v práci došlo mnoha ohledech překonává nejasnosti předchozí právní úpravy, ale zároveň nám přináší i řadu nově vzniklých komplikací, kterými jsou zejména přechodná ustanovení. Je třeba si uvědomit, že od roku 2014 v našem právním řádu existují dva typy jednotek, a které považuji za nejdůležitější to jednotky vymezené dle zákona o vlastnictví bytu a do určité míry i překvapivé. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZpak jednotky vymezené podle NOZ. V rámci některé této souvislosti musíme rozlišovat, zda bude ve smlouvě předmětem převodu bytová jednotka vymezená podle ZOVB či dle NOZ. S tím souvisí nepřesné formulace nového občanského zákoníku, kdy není zcela jasné, do jaké míry se má zrušený zákon o vlastnictví bytů použít na jednotky vymezené ještě tímto zákonem. Nově výslovně prohlašuje nový občanský zákoník jednotku za věc nemovitou. Rozdílné je i pojetí společných částí nemovité věci, kdy je nová právní úprava postavena na širším vymezení. Především bylo upuštěno od dělení na relativně a absolutně určité společné části. Nově se mohou určit podíly na společných částech nemovité věci trojím způsobem, přičemž zákon o vlastnictví bytů připouštěl pouze jediný způsob určení, a to jako podíl velikosti podlahové plochy jednotky k celkové podlahové ploše všech jednotek. V současné právní úpravě tento způsob určení zůstal subsidiárně zachován, ale nově je možné určit podíl na společných částech buďto pro všechny jednotky stejně, nebo lze přihlédnout při jeho určení k povaze, rozměrům a umístění bytu. Takové určení dle mého názoru může přinést řadu komplikací, protože z použité literatury je úprava OZ v určitých částech kritizovánadaných ustanovení nevyplývá jejich jasná formulace a chybí zde konkrétní kritéria a zdůvodnění, je však nasnadě řícipodle kterých se mají nově podíly určit. Za přínos nové právní úpravy naopak považuji obecnější vymezení společných částí, které reaguje na skutečnost, že tato kritika nové úpravyne všechny bytové domy jsou stejně dispozičně řešeny. Velmi důležité při převodu bytové jednotky je přesnější vymezení práv a povinností, která byla v práci rozebránakteré spolu s jednotkou na nabyvatele přecházejí. Nově totiž na nabyvatele přecházejí mimo jiné i dluhy převodce spojené se správou domu a pozemku, byla v naprosté většině snadno vyvratitelná a závěry dostatečně argumentačně podloženypřičemž má převodce povinnost předat nabyvateli prohlášení správce o existenci či neexistenci takových dluhů. Příkladem V souvislosti s tím ovšem může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy pro platnost a vznik závazkunastat problém, jelikož ze zákona jednoznačně nevyplývají žádné právní důsledky, které by takovým nepředáním prohlášení mohly vzniknout. Dále v práci bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednánívěnuji pozornost podstatným náležitostem kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k bytové jednotce a také náležitostem, který jež jsou kladeny na formu takové smlouvy o převodu. Významnou obsahovou změnou kupní smlouvy o převodu bytové jednotky je souladnější se smyslem a účelem zákona. Tedy zejménaskutečnost, že právní jednání ačkoliv kupní smlouvou dochází pouze k úplatnému převodu vlastnického práva k nemovité věci, tak dle judikatury kupní cena nemusí být v kupní smlouvě již uvedena. Přesto ale považuji zakomponování výše kupní ceny včetně způsobu její úhrady do kupní smlouvy o převodu bytové jednotky za více než vhodné. Dále doporučuji v souvislosti se stává právním jednání od momentuzpůsobem úhrady kupní ceny a dostatečnému zajištění smluvních stran využití advokátní či notářské úschovy. Díky nově přijatému katastrálnímu zákonu dochází k odlišnému pojetí zásady materiální publicity katastru nemovitostí, neboť toto pojetí výrazně zvyšuje ochranu práv nabyvatelů, přičemž ale na druhou stranu je však ochrana samotných vlastníků snížena. Dále novou koncepcí dochází k prodloužení doby v řízení o povolení vkladu vlastnického práva ve prospěch nového nabyvatele. Velký problém shledávám v ne zcela přesně stanoveném blokačním mechanismu při převodu vlastnictví bytové jednotky, a to v případě, kdy naplňuje rozebírané náležitostinení doložen vznik společenství vlastníků. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti a účinkem právního jednání. Lze také konstatovat, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednáníTato skutečnost pak totiž může zkomplikovat samotný převod bytové jednotky jak prodávajícím, tak i dostatečného rozboru toho co je podstatou smlouvy kupujícím. Podle mého názoru přijetí nové právní úpravy jistě přineslo do našeho právního řádu mnoho pozitiv, jako v případě nového obsahového pojetí bytové či nebytové jednotky, důslednějšího vymezení společných částí nemovité věci, přesnější určení práv a závazku a to jak v mezích teoretickýchpovinností přecházejících s převodem vlastnického práva k bytové jednotce na kupujícího, tak i zákonných s možným využitím výsledků větší ochranu nabyvatele při převodu takového práva. Na druhou stranu se začínají v teorii praxi projevovat i nedostatky nového kodexu, a to především v praxinepřesných a zavádějících formulacích a následných právních důsledcích, jež zákon dále neřeší. Ustanovení OZJelikož judikatura v oblasti bytového spoluvlastnictví ještě není nikterak obsáhlá, která byla v práci rozebírána lze shledat za dostačující k účelům, ke kterým by měla sloužit a které jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudů, příkladem může být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (smlouva, závazek, ujednání), případně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivý, poctivě v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užívání. V práci byla poměrně důkladně rozebrána a rozlišena kauza od právního důvodu. Kauzu jakožto odpověď k tomu, proč k dané právní skutečnosti došlo od právního důvodu, jakožto odpovědi k tomu, proč má dlužník povinnost. Došlo se také k závěrudomnívám se, že kauza by bylo vhodné pro potřeby praxe nepřesné a její samotná existence není podmínkou platnosti neurčité pojmy napravit novelizací zákona. 1) ČÁP, Xxxx - XXXXXXXXXXXXXXX, Xxxxx. Zákon o vlastnictví bytů. Komentář. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR, 2009. ISBN: 978-80-7357-475-8. 2) XXXXXX, Xxxxx. Vlastnictví bytů a vzniku smlouvynebytových prostor. Praha: ASPI, má však vliv například na vynutitelnost práv 2007. ISBN 978-80-7357-280-8. 3) XXXXX, Xxxxx a povinností z ní vyplývajícíkol. Z této práce by mohla například vycházet další práce zabývající se změnou či zánikem závazkuNový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit, neplatnosti právního jednání 2012. ISBN: 978-80-7208-922-2. 4) HULMÁK, Milan a vliv formy na právní jednáníkol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. Praha: X. X. Xxxx, či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku z jiného právního důvodu2014. ISBN: 978-80-7400-287- 8. 5) XXXXXXXXX, Xxx – XXXXXXXXXXXXXXX, Xxxxx. Bytové spoluvlastnictví v novém občanském zákoníku. Komentář. Praha: X. X. Xxxx, 2013. ISBN: 978-80-7400-444-5. 6) XXXXXXX, Xxxx a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář. Praha: X. X. Xxxx, 2014. ISBN: 978-80-7400-529-9. 7) XXXX, Xxxxxx. Vlastníctvo bytov. Bratislava: Vydavatelstvo Slovenskej akadémie vied, 1971. 8) XXXXXXX, Xxxxx – XXXXX, Xxxxx – XXXXX, Xxxxx – XXXX, Xxxxxxxx – XXXXXXXXXXX, Xxxxx. Zákon o vlastnictví bytů. Komentář. 4. dopl. a přeprac. vyd. Praha: X. X. Xxxx, 2011. ISBN 978-80-7400-363-9. 9) XXXX, Xxxxx. Vlastnictví bytů v Evropě. Brno: Institut vzdělávání Sokrates, 2013. ISBN 978-80-86572-78-9. 10) XXXXXX, Xxxxxx. Bytové spoluvlastnictví. Komentář k § 1158-1222 nového občanského zákoníku a k zákonu č. 67/2013 Sb. Praha: Leges, 2014. ISBN: 978-80-7502-025-3.

Závěr. Na konec bych chtěl zopakovat Hlavním cílem bakalářské práce bylo na základě teoretických znalostí sestavit vlastní kupní smlouvu na věc movitou mezi nepodnikateli a zdůraznit ty závěry ke kterým zodpovědět výzkumnou otázku, zda kupní smlouvy používané v praxi korespondují s platnými právními předpisy a zároveň zda neexistují případné body k doplnění. Pro splnění tohoto cíle a zodpovězení výzkumných otázek byl na základě teoretických znalostí proveden rozbor dvou kupních smluv a dále byly nalezeny rozdíly mezi nimi a body k případnému doplnění. Vztahy mezi prodávajícím a kupujícím ve smyslu podnikatel-podnikatel nebo nepodnikatel- nepodnikatel nejsou zdaleka tak obtížné jako vztahy v kupních smlouvách ve smyslu spotřebitel-podnikatel potažmo podnikatel-spotřebitel, kterých se týká navíc ještě ustanovení o ochraně spotřebitele, nicméně je vhodné věnovat i těmto zdánlivě obyčejným vztahům důkladnou pozornost, protože zejména u nemovitostí se jedná o převody vlastnických práv k předmětům vysoké hodnoty a je potřeba všechna ujednání řádně ošetřit, tak aby nebyla některá ze smluvních stran poškozena. Teoretická část se zabývala nejdůležitějšími body, které se pojí k pojmu koupě. Charakterizovala tedy nejen kupní smlouvu, ale také obě smluvní strany a další ujednání a právní aspekty pojící se k danému tématu. Praktická část navazovala svým rozborem na postřehy z teoretické části práce, a to konkrétně na jednotlivá ujednání vzorových smluv. Závěrečná část práce vyzdvihla viditelné rozdíly nalezené mezi rozbory kupních smluv a zaznamenala postřeh ujednání chybějících především v kupní smlouvě na věc movitou. Nicméně žádná zásadní ujednání nechyběla. Kupní smlouva mezi podnikatelem a spotřebitelem, jež je uvedena v příloze B, by měla být pravděpodobně přepracována více do formy odpovídající Spotřebitelskému zákonu, protože v této podobě je v ní z této problematiky uvedena pouze část týkající se odpovědnosti z vad. Poslední částí bylo sestavení vlastní smlouvy do které se promítly předchozí získané znalosti. Zpracování obsahu této bakalářské práce je přínosné zejména v lepším pochopení problematiky sestavování kupních smluv. Pro správné sestavování nejen kupních smluv je velice důležité sledovat měnící se legislativu, a proto v případě velkých a důležitých transakcí je vhodné využít rady a pomoci odborníků, kteří se dané problematice aktivně věnují a mohou lépe vyhodnotit rizika plynoucí ze vztahů mezi smluvními stranami. Nutností při zpracování této práce bylo využití odborné literatury včetně různých zákonů, především Občanského zákoníku a Zákona o ochraně spotřebitele, což je velmi obohacující zejména v pochopení odborně psaných textů. XXXX, Xxxx, 2013. Smluvní právo v novém občanském zákoníku, Metodické aktuality Svazu účetních. Praha: Svaz účetních. ISBN: 978-80-87367-43-8 XXXXX, Xxxxx, et al. 2007. Občanské právo hmotné. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Xxxx Xxxxx, s.r.o. ISBN: 978-80-7380-058-1 XXXXX, Xxxxxxx, et al. 1995. Římské právo. Praha: X. X. Xxxx. ISBN: 80-7179-031-1 XXXXXXXX, XXXX, 2012. Občanský zákoník I. s komentářem: zákon č. 89/2012 Sb. Český Těšín: Poradce, s.r.o. ISBN: 978-80-7365-336-1 XXXXXXX, Xxxx, et al. 2017. Nový občanský zákoník, Smluvní právo, 2., aktualizované vydání. Praha: Grada Publishing, a.s. ISBN: 978-80-271-0609-7 XXXXXX, Xxx, et al. 2013. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele. Ekonomické, právní a sociální aspekty, 1. vydání. Praha: X. X. Xxxx, s.r.o. ISBN: 978-80-7400-446- 9 ÖSTERREICHISCHE NATIONALBIBIOTHEK, Gesetze und Verfassungen im Justizfache [online]. 2011 [cit. 2017-12-28]. Dostupné z: xxxx://xxxx.xxx.xx.xx/xxx- content/xxxx?aid=jgs&datum=1012&size=45&page=3 POKORNÁ, Xxxxxxx, et al. 2017. Ochrana spotřebitele proti nekalým obchodním praktikám podnikatelů. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR a.s. ISBN: 978-80-7552-625-0 XXXXXX, Xxxxxx, et al. 2013. Vyznejte se v práci došlo novém občanském zákoníku, Nejběžnější životní situace z pohledu občanského práva. 1. vydání. Brno: BizBooks. ISBN: 978-80-265- 0071-1 XXXXXXX, Xxxx, et al. 2009. Občanské právo hmotné 1. 5. jubilejní aktualizované vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer ČR a.s. ISBN: 978-80-7357-466-6 XXXXXX, Xxxx, 2013. Ochrana spotřebitele v České republice a které považuji za nejdůležitější Evropské unii (včetně úpravy podle nového občanského zákoníku 2014) Právní stave k 1.1.2013. Praha: Leges. ISBN: 978-80-87576-34-2 XXXXXX, Xxxxxx, 2014. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách po rekodifikaci soukromého práva, 2 vydání. Praha: Xxxxxxx Kluwer, a.s. ISBN: 978-80- 0000-000-0 SMĚRNICE RADY 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách Zákon č. 56/2001 Sb., zákon o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích Zákon č. 72/1994 Sb., zákon o vlastnictví bytů Zákon č. 85/1996 Sb., zákon o advokacii Zákon č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovití Zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, xxxx xxxxxxxx a do určité míry i překvapivédani z převodu nemovitostí; zrušen ke dni 1.1.2014 Zákon č. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZ406/2000 Sb., o hospodaření energií Zákon č. V rámci některé 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele Zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích Zákonné opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z použité literatury je úprava OZ nabytí nemovitých věcí XXXXXXXXXXX, Xxxxxxx, et al. 2013. Integration Through Law: Consumer Law, Common Markets and Federalism in Europe and the United States: Europe and the American Federal Experience. Berlín: De Gruyter. ISBN: 978-3110107418 PROQUEST. 2017. Databáze článků ProQuest [online]. Xxx Xxxxx, MI, USA: ProQuest. [cit. 2017-09-28]. Dostupné z: xxxx://xxxxxxxx.xxx.xx/ XXXXX, Xxxxx, et. al. 2014. Kupní smlouva v určitých částech kritizovánanovém občanském zákoníku: komentář. Praha: X.X. Xxxx. ISBN: 978-80-7400-521-3 XXXXXXXXXXX, je však nasnadě říciXxxxxx, že tato kritika nové úpravy2011. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady, která byla v práci rozebrána2. vydání. Praha: Linede Praha, byla v naprosté většině snadno vyvratitelná a závěry dostatečně argumentačně podloženya.s. Příkladem může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy pro platnost a vznik závazku. Dále v práci bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednání, který je souladnější se smyslem a účelem zákona. Tedy zejména, že právní jednání se stává právním jednání od momentu, kdy naplňuje rozebírané náležitosti. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti a účinkem právního jednání. Lze také konstatovat, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednání, tak i dostatečného rozboru toho co je podstatou smlouvy a závazku a to jak v mezích teoretických, tak i zákonných s možným využitím výsledků v teorii i v praxi. Ustanovení OZ, která byla v práci rozebírána lze shledat za dostačující k účelům, ke kterým by měla sloužit a které jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudů, příkladem může být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (smlouva, závazek, ujednání), případně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivý, poctivě v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užívání. V práci byla poměrně důkladně rozebrána a rozlišena kauza od právního důvodu. Kauzu jakožto odpověď k tomu, proč k dané právní skutečnosti došlo od právního důvodu, jakožto odpovědi k tomu, proč má dlužník povinnost. Došlo se také k závěru, že kauza a její samotná existence není podmínkou platnosti a vzniku smlouvy, má však vliv například na vynutitelnost práv a povinností z ní vyplývající. Z této práce by mohla například vycházet další práce zabývající se změnou či zánikem závazku, neplatnosti právního jednání a vliv formy na právní jednání, či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku z jiného právního důvodu.ISBN: 978-807201-864-2

Závěr. Na konec bych chtěl zopakovat Rezervační smlouva je smlouvou nepojmenovanou, jejíž obsah je však do značné míry standardizován. Má přípravnou povahu a zdůraznit ty závěry pro každou ze stran realitní transakce může plnit svou specifickou funkci. Spíše než jako smlouvu „v běžném pojetí“ ji lze chápat jako listinu obsahující celý komplex práv a povinností směřující k realizaci celé transakce. Jejím obsahem jsou smlouvy, které jsou vzájemně nezávislé, nevyplývá-li z rezervační smlouvy něco jiného. Obsahem rezervační smlouvy bývá, vedle závazku v podobě rezervace v užším slova smyslu, i ujednání o smlouvě o smlouvě budoucí, běžně utvrzené smluvní pokutou či jiným nepojmenovaným institutem. Zvláštní pozornost je třeba věnovat závazkům, které má jedna ze stran ve vztahu k realitnímu zprostředkovateli, tedy zda nenaplňují definici realitního zprostředkování nebo na ně svým smyslem a účelem nedopadá některé z ustanovení zákona o realitním zprostředkování. Rovněž způsob nakládání s rezervačním poplatkem může dle judikatury podléhat režimu úschovy. Rezervační smlouvy běžně obsahují prohlášení o tom, že jejich uzavřením realitní zprostředkovatel obstaral zájemci příležitost k uzavření smlouvy s třetí osobou. Samotné prohlášení o obstarání příležitosti v rezervační smlouvě není dostačující, jestliže nedošlo ke kterým zprostředkování smlouvy s určitým obsahem a zájemce o koupi není způsobilý, tj. není schopen nebo nemá zájem, splnit převodcem stanovené podmínky, byť se k jejich splnění v práci došlo rezervační smlouvě formálně zaváže. Rozhodovací praxí před přijetím realitního zákona se zabývala kapitola třetí. Z provedené analýzy vyplývá, že judikatura, podle které „se k uzavření budoucí smlouvy se mohou zavázat pouze účastníci smlouvy, která má být jimi v budoucnu uzavřena“ není argumentačně přesvědčivá. Nejvyšší soud se na tuto praxi ale rozhodl navázat i za účinnosti „nového“ občanského zákoníku. Ve vztahu k trojstranným rezervačním smlouvám zaujal Nejvyšší soud stanovisko kladné. Otázky však vyvolává právní kvalifikace ujednání o propadnutí rezervačního poplatku v těchto případech. Svůj náhled na tuto problematiku jsem se pokusil představit v závěru kapitoly třetí této práce. Určitý posun v rozebírané problematice mohlo znamenat přijetí realitního zákona. Jeho legislativní úroveň je ale nízká a které považuji výklad problematický. Z důvodové zprávy lze vyčíst alespoň to, že některé aspekty rezervačních smluv měly být předmětem jeho regulace. Textace jednotlivých ustanovení tomu ale ne vždy odpovídá. Pro aplikaci uvedeného zákona na rezervační smlouvy se jeví stěžejní otázka, zda lze rezervační smlouvu považovat, za nejdůležitější smlouvu o realitním zprostředkování. Tato otázka však není obecně zodpověditelná. Jinými slovy, s ohledem na nepojmenovaný obsah rezervační smlouvy, je nutné v každém jednotlivém případě zkoumat, zda naplňuje definiční znaky smlouvy o realitním zprostředkování nebo alespoň účel některého z ustanovení realitního zákona (zejm. ustanovení § 14 RealZ). Výkladové problémy působí též ustanovení § 15 RealZ, jehož možnou aplikací jsem se zabýval v kapitole poslední této práce. Při aplikaci realitního zákona na rezervační smlouvy nabývá na významu otázka oddělitelnosti (nezávislosti) smluv obsažených v téže listině. Zákon o realitním zprostředkování lze aplikovat pouze na práva a do určité míry i překvapivépovinnosti ve vztahu k realitnímu zprostředkovateli (nikoli na rezervační smlouvu jako celek). Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZNěkteré rezervační smlouvy proto regulaci realitního zákona vůbec podléhat nemusejí, neboť realitní zprostředkovatel může plnit pouze roli platebního místa. V rámci některé z použité literatury kontextu současné (zvláštní) úpravy obsažené v realitním zákoně se stává ospravedlnitelným závěr Nejvyššího soudu o nemožnosti utvrdit povinnost uzavřít budoucí smlouvu ve prospěch realitního zprostředkovatele. Vždy ale jen ve vztahu k zájemci – spotřebiteli (§ 14 RealZ). Tento závěr je nově přenositelný i na smlouvy trojstranné (§ 14 ve spojení s § 15 RealZ). Ujednání o smlouvě budoucí mezi zájemcem a převodcem je i nadále možné, neboť tohoto vztahu se úprava OZ obsažená v určitých částech kritizovánarealitním zákoně netýká. S ohledem na řešené výkladové problémy lze poznamenat, je však nasnadě říciže realitní zákon vtahuje do vztahů realitního zprostředkování (na straně realitních zprostředkovatelů) určitou míru nejistoty. Zprostředkovatelé, snažíc se vyhovět některým požadavkům realitního zákona, vtahují do rezervačních smluv některá jeho ustanovení, aby se následně dozvěděli, že tato kritika nové úpravyreflexe realitního zákona je jedním z argumentů, která byla proč v případě sporu soudy zmíněnou regulaci na rezervační smlouvy aplikují. Lze proto souhlasit s názory publikovanými v komentářové literatuře vyslovující se ve prospěch novelizace zákona. Závěrem této práce jsem měl původně v úmyslu presumovat, jakým způsobem by se mohl k uvedeným výkladovým otázkám postavit třicátý třetí senát Nejvyššího soudu, jenž má rezervační smlouvy na starost. V konečné fázi zpracovávání této diplomové práce došlo ale k vyvěšení prvního z rozhodnutí věnující se otázce aplikace realitního zákona na rezervační smlouvy. Odkazuji proto na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1507/2022-115 vyvěšený dne 28. 6. 2023 na úřední desce soudu. Z hlediska dalšího možného výzkumu, pro který v této diplomové práci rozebránajiž není potřebný prostor, byla považuji za vhodné zabývat se rozborem některých dalších ustanovení realitního zákona na rezervační smlouvy. Za zmínku stojí například v naprosté většině snadno vyvratitelná minulosti poměrně diskutovaná otázka realitních úschov, a závěry dostatečně argumentačně podloženy. Příkladem může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy pro platnost a vznik závazku. Dále v práci bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednáníto ve vztahu k rezervačnímu poplatku, který je souladnější se smyslem a účelem zákona. Tedy zejména, že právní jednání se stává právním jednání od momentu, kdy naplňuje rozebírané náležitosti. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti a účinkem právního jednání. Lze také konstatovat, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednání, tak i dostatečného rozboru toho co je podstatou smlouvy a závazku a to jak v mezích teoretických, tak i zákonných s možným využitím výsledků v teorii i v praxi. Ustanovení OZ, která byla v práci rozebírána lze shledat za dostačující obvykle skládá právě k účelům, ke kterým by měla sloužit a které jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudů, příkladem může být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (smlouva, závazek, ujednání), případně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivý, poctivě v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užívání. V práci byla poměrně důkladně rozebrána a rozlišena kauza od právního důvodu. Kauzu jakožto odpověď k tomu, proč k dané právní skutečnosti došlo od právního důvodu, jakožto odpovědi k tomu, proč má dlužník povinnost. Došlo se také k závěru, že kauza a její samotná existence není podmínkou platnosti a vzniku smlouvy, má však vliv například na vynutitelnost práv a povinností z ní vyplývající. Z této práce by mohla například vycházet další práce zabývající se změnou či zánikem závazku, neplatnosti právního jednání a vliv formy na právní jednání, či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku z jiného právního důvodurealitnímu zprostředkovateli.

Závěr. Na konec bych chtěl zopakovat Tato bakalářská práce se zabývala vadami v režimu Vídeňské úmluvy. Konkrétně byla zaměřena na rozbor faktických vad zboží. Cílem práce byla především analýza jednotlivých ustanovení článku 35 Vídeňské úmluvy a zdůraznit ty závěry ke kterým zhodnocení, jakým způsobem a především za jakých podmínek je upraveno postavení smluvních stran. Vzhledem k cíli směřovala bakalářská práce k potvrzení nebo naopak vyvrácení této stanovené hypotézy: „Vídeňská úmluva poskytuje rovnocennou ochranu zájmů prodávajícího a kupujícího ve vztahu k faktickým vadám zboží.“ Práce byla rozdělena do čtyř kapitol. V první kapitole byly představeny podmínky aplikace Vídeňské úmluvy. Byla rozebrána mezinárodní kupní smlouva jako předmět Úmluvy a její základní definiční znaky dle ustanovení článků 30 a 53 stanovující povinnosti prodávajícího a kupujícího jako smluvních stran. Rovněž byly představeny dva způsoby možné aplikace Vídeňské úmluvy na základě ustanovení článku 1 Úmluvy. Dále se první kapitola věnovala interpretaci samotné Úmluvy, přičemž byly krátce popsány jednotlivé interpretační zásady. Druhá kapitola byla zaměřena na obecnou definici vad a rozdělení na vady faktické a vady právní. Hlavní částí bakalářské práce byla třetí kapitola, která se podrobně věnovala vadám faktickým dle ustanovení článku 35 Vídeňské úmluvy. Tato kapitola byla rozdělena do několika podkapitol, které analyzovaly ustanovení na základě článku 35 odst. 1 Úmluvy, včetně úpravy množství, jakosti, provedení a obalu zboží. Následující část kapitoly byla zaměřena na ustanovení článku 35 odst. 2 Úmluvy, tedy zahrnovala rozbor ustanovení upravující zboží hodící se pro účely téhož provedení, zboží hodící se pro zvláštní účel, zboží, které by mělo mít vlastnosti vzoru či předlohy a zboží, které je vhodně uloženo nebo zabaleno pro přepravu. Poslední část této kapitoly zahrnovala rozbor ustanovení článku 35 odst. 3 Úmluvy, na základě kterého může být vyloučena odpovědnost prodávajícího. Všechna ustanovení byla rovněž doplněna judikaturou. Ve čtvrté kapitole pak byla krátce nastíněna otázka důkazního břemene kupujícího a prodávajícího ve vztahu k ustanovení článku 35 Vídeňské úmluvy. Cílem třetí kapitoly bylo na základě poznatků potvrdit nebo naopak vyvrátit platnost hypotézy: „Vídeňská úmluva poskytuje rovnocennou ochranu zájmů prodávajícího a kupujícího ve vztahu k faktickým vadám zboží.“ Tato hypotéza byla autorkou v práci došlo potvrzena. Je však velice důležité zmínit, že za jistých okolností může mezi postavením prodávajícího a které považuji za nejdůležitější kupujícího docházet k mírné disproporcionalitě. Rovnocenná ochrana zájmů kupujícího a do určité míry i překvapivéprodávajícího se projevuje především na možnosti smluvních stran upravit si jednotlivá ustanovení. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZ. V rámci některé z použité literatury je úprava OZ v určitých částech kritizována, je však nasnadě říci, že tato kritika nové úpravy, která byla v práci rozebrána, byla v naprosté většině snadno vyvratitelná a závěry dostatečně argumentačně podloženy. Příkladem může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy pro platnost a vznik závazku. Dále v práci bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednání, který je souladnější se smyslem a účelem zákona. Tedy zejména, že právní jednání se stává právním jednání od momentu, kdy naplňuje rozebírané náležitosti. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti a účinkem právního jednání. Lze také konstatovat, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednání, tak i dostatečného rozboru toho co je podstatou smlouvy a závazku a to jak v mezích teoretických, tak i zákonných s možným využitím výsledků v teorii i v praxi. Ustanovení OZ, která byla v práci rozebírána lze shledat za dostačující k účelům, ke kterým by měla sloužit a které jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudů, příkladem může být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (smlouva, závazek, ujednání), případně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivý, poctivě v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užívání. V práci byla poměrně důkladně rozebrána a rozlišena kauza od právního důvodu. Kauzu jakožto odpověď k tomu, proč že lze Vídeňskou úmluvu použít pouze na obchodní smlouvy, nedochází (až na výjimky) k dané právní skutečnosti došlo od právního důvodu, jakožto odpovědi k tomu, proč má dlužník povinnostzvýhodňování ani kupujícího ani prodávajícího. Došlo Od obou smluvních stran se také k závěrupředpokládá určitá profesionalita. To se odráží například v možnosti prodávajícího dokázat, že kauza od kupujícího nebylo rozumné spoléhat se na profesionalitu prodávajícího, který nebyl schopen rozpoznat zvláštní účel, za kterým mělo být zboží použito. K mírné nerovnosti smluvních stran u řešení faktických vad zboží ovšem může docházet v případech, které nejsou Vídeňskou úmluvou upravovány přímo. Velkým nedostatkem současné úpravy Vídeňské úmluvy je dle autorky práce to, že neřeší otázku důkazního břemene ve smyslu prokázání vadnosti zboží. Důkazní břemeno může nést kupující i prodávající a její samotná existence není podmínkou platnosti i když v praxi převažuje názor, že by se důkazní břemeno mělo řídit principem blízkosti, mohou nastat situace, kdy bude jedna se smluvních stran vzhledem k dokazování znevýhodněna. Dalším nedostatkem je nejednotný názor na vykládání standardů kvality zboží. V současné době panují rozdílné názory, zda se má jednat o kvalitu rozumnou nebo kvalitu přiměřenou. V tomto případě může docházet právě k nerovnosti smluvních stran vzhledem k faktickým vadám zboží dle ustanovení č. 35 odst. 1 Úmluvy a vzniku smlouvyto zejména v těch situacích, má však vliv například kdy jsou požadavky na vynutitelnost práv kvalitu zboží vyšší v zemi kupujícího než v zemi prodávajícího. Judikatura se sice přiklání ve prospěch prodávajícího, který neznal a povinností z ní vyplývajícíani nemohl znát potřebné předpisy (pokud mu je kupující nesdělil), ovšem může dojít k situacím, kdy bude rozhodnuto ve prospěch kupujícího. Z této Autorka práce je proto názoru, že by mohla například vycházet další tato skutečnost měla být specifikována vždy pokud možno ve smlouvě. K disproporcionalitě mezi smluvními stranami může dojít i v situacích, kdy se soud odmítl řídit zavedenou zvyklostí mezi smluvními stranami, ale naopak judikoval, že ochrana zboží při přepravě je důležitější, než právě zavedená zvyklost mezi smluvními stranami. Rozhodnutím soudu došlo na základě ustanovení čl. 35 odst. 2 písm. d) k zvýhodnění kupujícího před prodávajícím. Na závěr práce zabývající se změnou či zánikem závazkuje nutné opět připomenout, neplatnosti právního jednání že výše uvedené informace a vliv formy na právní jednánípoznatky, či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv platí pouze v případech, kdy si smluvní strany nevyloučily použití Vídeňské úmluvy, kteréhokoli jejího ustanovení (s výjimkou článku 12 Úmluvy) nebo vzniku závazku z jiného právního důvodujeho účinky nezměnily, pomocí ustanovení článku 6 Úmluvy. Seznam použitých pramenů a literatury Odborná literatura XXXXX, Xxxxx; XXXXXX, Xxxxxxxx. The CISG. A new textbook for students and practitioners. Munich: Sellier, European Law Publishers, 2007, 408 s., ISBN 978-3-86653-020-1. XXXXX, Xxxxxxx. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku (Úmluva OSN o mezinárodní koupi zboží). Praha: Nakladatelství Linde Praha, 1999, 321 s., ISBN 80-7201-183-9. XXXXX, Xxxxxxx. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží: (s komentářem), 2. vyd. Praha: Hospodářská komora České republiky, PP Agency, 1995, 109 s., ISBN 8070030380.

Závěr. V úvodu práce byla nastolena výzkumná otázka, která vzhledem k jejímu charakteru byla dále rozvedena do jednotlivých dílčích otázek. Na konec bych chtěl zopakovat tyto dílčí otázky pak byly v jednotlivých částech práce hledány odpovědi. Níže je tak prezentována snaha o jejich vyjádření, jež tyto odpovědi shrnuje a zdůraznit ty závěry ke kterým snaží se z nich vyvodit závěry. Zásada svěřených pravomocí jako zásada, podle které jedná Unie pouze v práci došlo mezích svěřených jí ve smlouvách, Lisabonskou smlouvou nedoznala změny, naopak, tato zásada byla touto revizí primárního práva zdůrazněna. Tuto zásadu narušuje doktrína implicitních pravomocí a které považuji doložka flexibility. Působnost doložky flexibility byla rozšířena, neboť se již neomezuje na oblast společného trhu a nově se vztahuje na veškeré cíle stanovené Smlouvami, což se může jevit jako značné rozšíření pro sféru její možné aplikace. Na druhou stranu je výklad pojmu „cíle stanovené Smlouvami“ restriktivně korigován prohlášeními připojenými k závěrečnému aktu, jakkoli tato prohlášení nejsou právně závazná. Tato prohlášení i přes svou nezávaznou povahu rovněž vyzdvihl Ústavní soud v nálezu Xxxxxxx X, neboť dle jeho názoru zúžila možnost skrytého rozšiřování pravomocí Unie. Rovněž zdůrazňuje, že judikatura Soudního dvora je stále relevantní i ve vztahu k čl. 352 SFEU a doložka flexibility tak nemůže sloužit jako základ pro rozšiřování pravomocí Unie mimo obecný základ vytvořený ustanoveními Smlouvy jako celku, přičemž doložka flexibility je integrální součástí institucionálního systému založeného na principu svěřených pravomocí. Ústavní soud rovněž odmítl, že by doložka flexibility mohla znamenat přenesení kompetenční kompetence. Přes jasnou a srozumitelnou argumentaci Ústavního soudu nelze však přehlížet fakt, že doložka flexibility zmocňuje orgány Unie jednat za nejdůležitější situace, kdy chybí konkrétní zmocnění, přičemž její použití není omezeno na oblast společného trhu. To ostatně zdůraznil i Spolkový ústavní soud. Je možno konstatovat, že doložka flexibility dle Lisabonské smlouvy je silnějším nástrojem v rukou orgánů Unie, přičemž nová posílená role národních parlamentů (a tedy i členských států) při kontrole zásady subsidiarity není jeho odpovídající protiváhou. Lisabonská smlouva zavádí kategorizaci pravomocí z pohledu míry zapojení Unie na přijímání právně závazných aktů, která směřuje k jejich přesnějšímu vymezení. Smlouvy tak poprvé obsahují určitý kompetenční řád a lze konstatovat, že vymezení jednotlivých typů pravomocí se zásadně neodchyluje od dosavadní judikatury Soudního dvora. Jako do určité míry i překvapivéproblematická se jeví doktrína preempce pro oblasti konkurujících pravomocí v rámci pravomocí sdílených, která je výslovně vyjádřena ve Smlouvách. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZČlenské státy mohou v těchto oblastech vykonávat pravomoc pouze v rozsahu, jakém ji Unie nevykonala nebo přestala vykonávat. Pravomoc členských států je tak zbytkovou pravomocí. Unie tedy může v těchto oblastech získat dle svého uvážení velmi silnou pozici. 225 Dle mého názoru by přesnější delimitace sdílených pravomocí v rámci konkurujících pravomocí měla být předmětem diskuse v rámci další revize primárního práva, jakkoli by nalezení optimálního řešení bylo obtížné, ne-li téměř nemožné. Celkově lze však kategorizaci pravomocí provedenou Lisabonskou ve srovnání s minulou úpravou hodnotit pozitivně, a to zejména s ohledem na její větší přehlednost a jasnost, což také vyjádřil Ústavní soud v nálezu Xxxxxxx X. Kontrola dodržení zásady subsidiarity je často považována za klíč k posílené roli národních parlamentů dle Lisabonské smlouvy. Toto posílení bylo uskutečněno zavedením kontroly ex ante, tzv. procedurou včasného varování, a získáním aktivní legitimace pro žalobu dle čl. 263 SFEU z důvodu porušení zásady subsidiarity. Jedná se v obou případech jistě o krok správným směrem. V rámci některé případě předběžné kontroly se však jeví jako problematická osmitýdenní lhůta pro zaslání odůvodněného stanoviska, a to z použité literatury několika důvodů. Jednak vzhledem k objemu legislativní činnosti a jednak vhledem k odborné náročnosti posouzení dopadu navrhovaného právního aktu. To ve výsledku vede k tomu, že dosažení potřebného počtu hlasů k aktivaci žluté nebo oranžové karty je úprava OZ velmi obtížné. 226 Pro řešení tohoto ne zcela ideálního stavu považuji za důležité přiměřeně prodloužit lhůtu osmi týdnů. Nelze však zapomínat na to, že národní parlamenty nicméně nemohou legislativní proces zablokovat a nejsou v určitých částech kritizovánatomto ohledu „pány situace“. Jsem toho názoru, že touto možností by měla zákonodárná tělesa členských států disponovat, neboť současný systém včasného varování je skutečně pouze varováním nikoliv skutečnou kontrolou. Posílení pozice národních parlamentů je tak v tomto ohledu do jisté míry symbolické. Pozitivně nelze hodnotit ani vymezení tzv. testu subsidiarity, neboť ve srovnání s protokolem připojeným k Amsterodamské smlouvě je dokonce ještě více nekonkrétní. Ukazuje se, že subsidiarita je spíše otázkou politickou než čistě ekonomickou či právní. Tento stav však nasnadě není ideální, neboť se tím vytrácí pevně stanovená kritéria, podle kterých by bylo možno posoudit, zda-li je činnost Unie oprávněná či nikoliv. S jistou mírou zjednodušení a špetkou ironie lze říci, že tato kritika nové úpravypři navržení legislativního aktu postačuje, která byla v práci rozebrána, byla v naprosté většině snadno vyvratitelná a závěry dostatečně argumentačně podloženy. Příkladem může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy pro platnost a vznik závazku. Dále v práci bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednání, který je souladnější se smyslem a účelem zákona. Tedy zejménapokud Komise prohlásí, že právní jednání v souladu se stává právním jednání od momentu, kdy naplňuje rozebírané náležitosti. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti a účinkem právního jednání. Lze také konstatovat, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednání, tak i dostatečného rozboru toho co je podstatou smlouvy a závazku a to jak v mezích teoretických, tak i zákonných s možným využitím výsledků v teorii i v praxi. Ustanovení OZ, která byla v práci rozebírána lze shledat za dostačující k účelům, ke kterým by měla sloužit a které jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudů, příkladem může být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (smlouva, závazek, ujednání), případně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivý, poctivě v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užívání. V práci byla poměrně důkladně rozebrána a rozlišena kauza od právního důvodu. Kauzu jakožto odpověď k tomu, proč k dané právní skutečnosti došlo od právního důvodu, jakožto odpovědi k tomu, proč má dlužník povinnost. Došlo se také k závěru, že kauza a její samotná existence není podmínkou platnosti a vzniku smlouvy, má však vliv například na vynutitelnost práv a povinností z ní vyplývající. Z této práce by mohla například vycházet další práce zabývající se změnou či zánikem závazku, neplatnosti právního jednání a vliv formy na právní jednání, či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku z jiného právního důvoduzásadou subsidiarity je.

Závěr. Na konec bych chtěl zopakovat a zdůraznit ty závěry ke kterým se v práci došlo a které považuji za nejdůležitější a do určité míry i překvapivé. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZ. V rámci některé z použité literatury je úprava OZ v určitých částech kritizovánaCílem této práce byl popis dvou smluvních typů, je však nasnadě říci, že tato kritika nové úpravy, která byla v práci rozebrána, byla v naprosté většině snadno vyvratitelná a závěry dostatečně argumentačně podloženy. Příkladem může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy pro platnost a vznik závazku. Dále v práci bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednání, který je souladnější se smyslem a účelem zákona. Tedy zejména, že právní jednání se stává právním jednání od momentu, kdy naplňuje rozebírané náležitosti. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti a účinkem právního jednání. Lze také konstatovat, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednání, tak i dostatečného rozboru toho co je podstatou tedy zasílatelské smlouvy a závazku smlouvy o přepravě věci. Šlo o jejich komparaci, ukázání shod a to jak v mezích teoretických, tak i zákonných s možným využitím výsledků v teorii i rozdílů a jejich využití v praxi. Ustanovení OZSekundárním cílem této bakalářské práce bylo pak srovnání ustanovení o obou smlouvách ve starém OZ a ObchZ s NOZ. Nová kodifikace civilního práva je totiž natolik významným a přelomovým legislativním aktem, že občanskoprávní oblast zcela přetváří. Při tvorbě nového občanského zákoníku se kalkulovalo s tím, že znovu vznikne velký všezahrnující soukromoprávní kodex. Hlavně šlo o odstranění dualismu postihujícího především závazkovou část občanského a obchodního zákoníku. Změn byla samozřejmě velká řada, dotkly se celých oblastí civilního práva, nicméně v oblasti přepravních smluv a přepravy nebyly změny, ani terminologické, ani obsahové nikterak přelomové. Zasílatelství i přeprava věci jsou sice rostoucími segmenty v obchodním životě, nicméně jejich formy jsou konzervativní a tomu odpovídá i právní úprava. Tato bakalářská práce byla zaměřena na charakteristiku a analýzu zasílatelské smlouvy a smlouvy o přepravě věci v NOZ. Zároveň bylo nutné popsat starou dualitu rozdělení přepravních smluv v občanském i obchodním kodexu, nicméně smyslem práce nebyl vyčerpávající popis všech druhů přepravních smluv, ale jen zasílatelské a o přepravě věci, přičemž ve vztahu ke starému občanskému zákoníku šlo o popis typu, jenž se věnoval přepravě věci a nikoliv osob. Neplatné a neúčinné právní předpisy nebyly popsány již tak podrobně, šlo o popis hlavních zásad a především věcí vztahujících se k odpovědnosti za škodu a k náhradě škody, jež jsou z praktického hlediska vždy nejdůležitější. V předchozích kapitolách jsem popsala ustanovení o zasílatelské smlouvě a smlouvě o přepravě věci a jejich paragrafové začlenění a regulaci danou novým občanským zákoníkem. Z výše uvedeného taktéž vyplynul hlavní rozdíl mezi zasílatelstvím a přepravou věci. Tento rozdíl spočívá ve vztahu mezi odesílatelem, zasílatelem a dopravcem. Jinak řečeno na základě smlouvy o přepravě věci se přeprava provádí, zatím co v případě smlouvy zasílatelské se přeprava obstarává. Z této terminologie pak vyplývá to zásadní, a sice spory vycházející z nároků na náhradu škody. Podstatný rozdíl v odpovědnosti za škodu z hlediska dopravce a zasílatele je, že zasílatel neodpovídá za škodu vzniklou na zásilce během prováděné přepravy. Za škodu vzniklou během přepravy odpovídá dopravce, pokud není dán liberační důvod, tj. stanovený předpoklad zprošťující dopravce jeho odpovědnosti za vzniklou škodu. Zasílatel zásadně odpovídá příkazci za škodu vzniklou v rámci obstarávání přepravy, to znamená za řádný výběr osoby, s níž bude přepravní smlouva uzavřena. Je tedy zřejmé, že pro odesílatele zásilky je zcela zásadní správně zvolit smluvní typ, přičemž platí zásada, že smlouva se rozpozná na základě obsahu a nikoliv podle svého formálního pojmenování. Na základě rozpoznání správného typu smlouvy je pak možné určit, na kom se lze v případě vzniku škodní události, této škody domáhat. Porovnáme-li ustanovení ve starých a neplatných zákonech a ustanovení týkající se námi sledovaných přepravních smluv, dojdeme k výsledku, že se téměř neliší, a že NOZ pouze celou oblast zjednodušil tím, že zanikla stará dualita a tak bude orientace v celé přepravní oblasti jednodušší. Paragrafové znění v nové soukromoprávní kodifikaci však až na drobné změny kopíruje starou legislativní úpravu těchto smluv. V oblasti zasílatelství nový občanský zákoník přichází s novým ustanovením týkajícím se ručení příjemce zásilky v případě, věděl-li o pohledávce zasílatele ze zasílatelské smlouvy vůči příkazci, nebo o ní musel vědět. Nově je zde také upravena povinnost mezizasílatele uplatnit na žádost dřívějších zasílatelů všechna práva, která jim přísluší z jejich zástavního práva. Na přepravní oblast mohou dopadnout změny týkající se toho, že zvíře již není z právního hlediska věcí. Nově je také upraveno právo na náhradu škody odesílatele – to se nyní po šesti měsících od převzetí zásilky či od předání zásilky dopravci k přepravě promlčuje. To znamená, že lze právo na náhradu škody uplatnit u soudu i po uplynutí lhůty šesti měsíců, přičemž uplynutí lhůty musí namítat druhá strana, v tomto případě tedy dopravce. Podle staré úpravy byla v práci rozebírána lze shledat za dostačující k účelům, ke kterým by měla sloužit a které jsou třeba upravovattato doba prekluzivní. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudů, příkladem může být zásada dobré víry a poctivostiPrávo na náhradu škody tedy po šesti měsících zanikalo. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (smlouva, závazek, ujednání), případně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivý, poctivě v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užívání. V práci byla poměrně důkladně rozebrána a rozlišena kauza od právního důvodu. Kauzu jakožto odpověď Vzhledem k tomu, proč k dané právní skutečnosti došlo od právního důvoduže i po rekodifikaci má většina ustanovení o zasílatelské smlouvě i smlouvě o přepravě věci dispozitivní charakter, jakožto odpovědi k tomu, proč má dlužník povinnostmohou si strany smluvně dojednat svá práva a povinnosti odchylně. Došlo Lze se také odkázat na různé obchodní podmínky či přepravní řády, které vzhledem k závěruobecné úpravě těchto smluv konkretizují práva povinnosti vzhledem k potřebám jednotlivých druhů přeprav. Pro budoucnost by bylo myslím vhodné obsáhleji analyzovat mimozákonné normativy, že kauza jako jsou například všeobecné zasílatelské podmínky či přepravní řády. Zároveň je vhodné sledovat judikaturu soudů a její samotná existence není podmínkou platnosti jejich řešení ve vztahu k praktickým kauzám. To danou problematiku propojí s praxí a vzniku smlouvyukáže, má však vliv například na vynutitelnost práv jak se jednotlivá zákonná ustanovení v současnosti projevují. Velmi zajímavou a povinností z ní vyplývajícípřínosnou oblasti by byla i analýza smluvních doložek Incoterms. Z této práce by mohla například vycházet další práce zabývající se změnou či zánikem závazku, neplatnosti právního jednání Jejich význam s globalizací a vliv formy na právní jednání, či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku z jiného právního důvoduvůbec mezinárodními kořeny obchodu narůstá a bude narůstat.

Závěr. Na konec bych chtěl zopakovat a zdůraznit ty závěry ke kterým se v práci došlo a které považuji za nejdůležitější a do určité míry i překvapivé. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZ. V rámci některé z použité literatury je úprava OZ v určitých částech kritizována, je však nasnadě říci, že tato kritika nové úpravy, která byla v práci rozebrána, byla v naprosté většině snadno vyvratitelná a závěry dostatečně argumentačně podloženy. Příkladem může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy pro platnost a vznik závazku. Dále v práci Cílem této práce bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednání, který je souladnější se smyslem a účelem zákona. Tedy zejména, že právní jednání se stává právním jednání od momentu, kdy naplňuje rozebírané náležitosti. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti a účinkem právního jednání. Lze také konstatovat, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých rozebrat možnosti formulování některých fakultativních náležitostí právního jednání, tak i dostatečného rozboru toho co je podstatou společenské smlouvy a závazku a to jak v mezích teoretických, tak i zákonných společnosti s možným využitím výsledků v teorii i v praxi. Ustanovení OZ, která byla v práci rozebírána lze shledat za dostačující k účelům, ke kterým by měla sloužit a které jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudů, příkladem může být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (smlouva, závazek, ujednání), případně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivý, poctivě v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užíváníručeným omezeným. V práci byla poměrně důkladně rozebrána jsem se zaměřil zejména na nejčastěji používaná fakultativní ustanovení společenské smlouvy s cílem jejich rozborem dojít k možným formulacím jejich znění na základě platné legislativy, judikátů a rozlišena kauza od právního důvoduvybrané knižní odborné literatury vztahující se k problematice. Kauzu jakožto odpověď k tomuAnalytická část práce tak obsahuje zejména okruhy jednotlivých možných ujednání členěné do jednotlivých podkapitol, proč ve kterých se snaží odpovědět nejen na základní otázky nastolené k dané právní skutečnosti došlo problematice. Celá práce tak odpovídá na výzkumnou otázku: Jaké jsou možnosti úpravy některých fakultativních náležitostí společenské smlouvy? Zejména pomocí rozboru jednotlivých okruhů ujednání společenské smlouvy, kde čtenáři otevírá pohled na danou problematiku a seznamuje ho s možností upravit daný problém ve společenské smlouvě, avšak zároveň se ho snaží upozornit na zákonná omezení či hlubší souvislosti. Formuluje tak základní otázky k problému a snaží se k nim přinést dané odpovědi. Úplným závěrem si dovolím malou úvahu, celá práce se v podstatě zabývá nastavením určitých pojistek pro jednotlivé společníky. V některých částech doporučuje jejich zřízení nad rámec zákona, někde však dokonce nabádá k odstranění některých pojistek jinak v zákoně obsažených. Když však záměr společníků není od právního důvoduzačátku poctivý a nesleduje společný zájem, jakožto odpovědi bývá někdy vystřízlivění velice nepříjemné. Vývoj v čase, který nelze předpovídat přináší mnohdy nečekané vztahy a to zejména pokud se v době vzniku společenské smlouvy jeví jako přímo zalité sluncem a vztahy mezi budoucími společníky si nedovedeme představit jiné než prostě úžasné a bezproblémové. V takovém případě mnohdy právě znění společenské smlouvy může být podceněno. Dokonce pokud záměr všech společníků není od začátku poctivý a nesleduje společný zájem, může dojít podceněním znění společenské smlouvy k tomu, proč má dlužník povinnostnevratným škodám právě na straně společníka s poctivým záměrem. Došlo se také k závěruDoufám, že kauza a její samotná existence není podmínkou platnosti a vzniku smlouvy, má však vliv například na vynutitelnost práv a povinností z ní vyplývající. Z přínosem této práce by mohla například vycházet další práce zabývající se změnou či zánikem závazku, neplatnosti právního jednání bude mimo jiné právě orientace v ustanoveních společenské smlouvy a vliv formy na právní jednání, či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku z jiného právního důvoduže čtenáři nastíní srozumitelným způsobem jednotlivé možnosti.

Závěr. Cílem práce bylo analyzovat smlouvu o smlouvě budoucí, poukázat na její povinný zákonný obsah a kriticky zhodnotit případná slabá místa právní úpravy. Vzhledem k poměrně nové právní úpravě práce částečně srovnává zákonná ustanovení s předešlou dvojí úpravou v občanském a obchodním právu. Úprava zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, upřednostňuje dispozitivnost před kogentními ustanoveními, což znamená, že smluvním stranám je ponechána větší volnost. Smlouva o smlouvě budoucí si vzala za vzor spíše úpravu obchodněprávní, ve které byla velká autonomie vůle stran, obdobně jako v současné úpravě. Můžeme tedy tvrdit, že podnikatele nová úprava nemohla překvapit. Změna úpravy přinesla větší volnost při tvorbě samotné smlouvy všem smluvním stranám. Až na výjimky se ustoupilo od povinné písemné formy. Toto uvolnění formální úpravy má svá pro i proti. Na konec bych chtěl zopakovat jednu stranu je mnohem jednodušší samotnou smlouvu o smlouvě budoucí uzavřít, v zásadě se strany ani nemusejí setkat či vést složitá jednání. Na druhou stranu je tímto uvolněním zatížena strana, která nese důkazní břemeno, a zdůraznit ty závěry ke kterým v případném sporu bude muset obtížněji prokazovat, jaký měly strany úmysl při samotné tvorbě smlouvy, pokud se domlouvaly ústně na jednání za zavřenými dveřmi. Písemnost formy byla nejen jasným a průkazným dokladem o vůli stran, ale také o uznání závaznosti takového jednání. Domnívám se, že pokud smluvní strany trvají například na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí pouhým podáním ruky, ne každým podnikatelem bude tato forma vnímána jako dostatečně závazný projev vůle skutečně smlouvu relizační uzavřít. To může být na škodu zejména proto, že smluvní strany vynakládají nemalé úsilí na odstranění překážek uzavření realizační smlouvy a mnohdy jim to přináší také nečekané výdaje. Pravidlo písemnosti nebylo prolomeno například u smluv o převodu nemovitých věcí, z důvodu ochrany veřejného pořádku. Co se týká obsahu smlouvy o smlouvě budoucí, ten nyní stačí stanovit pouze obecným způsobem, což nejen podnikatelům zjednoduší tvorbu smluv. Ovšem i toto pravidlo s sebou přináší problém, pokud si podnikatelé sjednají závazek až příliš obecně. Potom ani soud nemusí být schopen rozpoznat původní úmysl stran. Proto je určitě vhodné stanovit obsah smlouvy stručně, ale co nejpřesněji. Ve smlouvě o budoucí nájemní smlouvě je tedy možné doporučit sjednání nejen předmětu nájmu a výše nájemného, ale také způsobu jeho placení, způsobu předání předmětu nájmu, doručování výzev, sjednání lhůty pro uzavření vlastní nájemní smlouvy apod. Každá smlouva o smlouvě budoucí má minimálně dvě strany. Častějším případem je jejich oboustranný závazek, ale dle zákona se může zavázat také jen jedna z nich. Například v uvedeném příkladu smlouvy o budoucí nájemní smlouvě se pronajímatel zavazuje rekonstruovat zmiňovaný komplex na kancelářskou budovu a uzpůsobit ji požadavkům nájemce a nájemce má právo vyzvat pronajímatele k uzavření smlouvy, pokud dohodnuté požadavky splní. Podle mého názoru je dispozitivnost a bezformálnost tvorby smlouvy o smlouvě budoucí (a smluvního jednání obecně) velmi výhodná zejména pro právníky nebo právně znalé podnikatele, kteří se v práci došlo zákonné úpravě vyznají. Těm nečiní problém orientovat se mezi jednotlivými paragrafy a které považuji za nejdůležitější vidět zákoník komplexně. Dokáží si sami stanovit formu, která je pro ně výhodná, vytvářet si potřebné důkazy pro případ sporů apod. Nicméně pro většinu podnikatelů by bylo vhodnější stanovit přísnější pravidla a do určité míry i překvapivé. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZvzory pro tvorbu smluv, kterými by semohli řídit. V rámci některé současném zákoně je smlouva o smlouvě budoucí upravena v pouhých čtyřech paragrafech, což lze považovat za ideálně jednoduché – stačí se dohodnout jen na obecném obsahu, a to dokonce beze slova. Lhůta bude běžet dle zákona, v případě nedodržení závazku uzavřít budoucí smlouvu rozhodne soud a pokud mi vznikne škoda, tak vzniká nárok na její kompenzaci. Ale tato ustanovení nelze vytrhnout z použité literatury je úprava OZ v určitých částech kritizována, je však nasnadě řícikontextu celého zákona. Je třeba vědět, že tato kritika nové úpravyjsou jisté případy, která byla v práci rozebrána, byla v naprosté většině snadno vyvratitelná a závěry dostatečně argumentačně podloženyve kterých je nutné smlouvu uzavřít písemně. Příkladem může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy pro platnost a vznik závazku. Dále v práci bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednání, který je souladnější se smyslem a účelem zákona. Tedy zejménaJe užitečné vědět, že právní jednání se stává právním jednání od momentuvedle zákonného práva na náhradu škody existuje také právo sjednat si smluvní pokutu. Sjednání smluvní pokuty sice automaticky vylučuje právo na náhradu škody, kdy naplňuje rozebírané náležitosti. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti nicméně vhodnou formulací lze toto zákonné ustanovení smluvně vyloučit, a účinkem právního jednání. Lze také konstatovat, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednánívyhradit si tím nárok jak na nahrazení škody, tak i dostatečného rozboru toho co je podstatou smlouvy a závazku a to na zaplacení smluvené pokuty. Smluvně si lze ujednat téměř cokoliv, ve prospěch jak v mezích teoretickýchjedné, tak i zákonných s možným využitím výsledků v teorii i v praxidruhé smluvní strany. Ustanovení OZVýsledkem úvahy a závěrem práce je mé doporučení sejít se před samotným uzavřením smlouvy se zkušeným právníkem a nechat si poradit, která byla v práci rozebírána lze shledat za dostačující k účelům, ke kterým by měla sloužit a které jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudů, příkladem může být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (smlouva, závazek, ujednání), případně je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivý, poctivě v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užívání. V práci byla poměrně důkladně rozebrána a rozlišena kauza od právního důvodu. Kauzu jakožto odpověď k tomu, proč k dané právní skutečnosti došlo od právního důvodu, jakožto odpovědi k tomu, proč má dlužník povinnost. Došlo se také k závěru, že kauza a její samotná existence není podmínkou platnosti a vzniku smlouvy, má však vliv například na vynutitelnost práv a povinností z ní vyplývající. Z této práce by mohla například vycházet další práce zabývající se změnou či zánikem závazku, neplatnosti právního jednání a vliv formy na právní jednání, či rozebírat jakým způsobem smlouvu vhodně upravit pro konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku z jiného právního důvodupřípad.

Závěr. Na konec bych chtěl zopakovat a zdůraznit ty závěry ke kterým se v práci došlo a které považuji za nejdůležitější a do určité míry i překvapivéCode civil na počátku 19. Vzhledem ke zmíněné rekodifikaci století položil základy moderní úpravy občanského práva logicky vznikla potřeba sepsání nové odborné literatury rozebírající právě OZa stal se inspirací pro ostatní evropské státy. V Od svého vzniku již prošel mnoha změnami, a ačkoliv je možné leckdy pochybovat o správnosti určité úpravy, nelze Code civil upřít jeho význam pro utváření právních norem v ostatních státech. Nabízí se tudíž srovnání současné české a dnešní francouzské právní úpravy. Pro komparaci byla zvolena kupní smlouva, jež zaujímá významné postavení v rámci některé z použité literatury je úprava OZ v určitých částech kritizována, smluvního práva obou právních řádů. Problematika kupní smlouvy je však nasnadě říci, že tato kritika nové úpravy, která byla v práci rozebrána, byla v naprosté většině snadno vyvratitelná a závěry dostatečně argumentačně podloženy. Příkladem může být kritika neupravení zásady rovnosti či závěry o významu existence kauzy pro platnost a vznik závazku. Dále v práci bylo docíleno vhodnějšího výkladu chápání vzniku právního jednání, který je souladnější se smyslem a účelem zákona. Tedy zejména, že právní jednání se stává právním jednání od momentu, kdy naplňuje rozebírané náležitosti. Také bylo docíleno řádného rozlišení mezi účinnosti a účinkem právního jednání. Lze také konstatovattak obsáhlá, že bylo dosaženo dostatečného rozboru jednotlivých náležitostí právního jednánímožné se v rámci této práce zabývat pouze některými aspekty právní úpravy. Pozornost tak byla zaměřena na významné právní následky kupní smlouvy, tj. převod vlastnického práva, přechod nebezpečí škody na věci, povinnost prodávajícího odevzdat věc a umožnit kupujícímu nabýt vlastnické právo a povinnost kupujícího věc převzít a zaplatit kupní cenu. Převod vlastnického práva řeší francouzské právo obdobně jako u nás. Pro převod věci movité se uplatňuje zpravidla konsensuální princip. Převzetí věci nicméně může mít význam pro určení, kdo se stal vlastníkem, jestliže byly postupně a nezávisle na sobě uzavírány kupní smlouvy o téže věci s různými osobami. V takovém případě je vlastníkem osoba, které byla věc předána nejdříve. Code civil ale dále vyžaduje od této osoby, aby byla v dobré víře ohledně oprávněnosti své držby. Tento režim se však uplatní jen za předpokladu, že movitá věc není předmětem zápisu do veřejného seznamu. Pokud je věc evidována ve veřejném seznamu, dochází k nabytí vlastnického práva až zápisem do tohoto seznamu. Okamžikem zápisu do veřejného seznamu též v české i francouzské úpravě dochází k nabytí věci nemovité. Nebezpečí škody na věci v zásadě přechází v obou právních úpravách na kupujícího současně s nabytím vlastnického práva. Nebezpečí škody tak i dostatečného rozboru toho co nese vlastník věci. Dle českého práva je podstatou toto pravidlo omezeno pouze na případy prodeje zboží v obchodě, samoobslužný prodej a koupě závodu. Jiná úprava platí pro věci movité a nemovité, u nichž přechází nebezpečí škody zpravidla převzetím věci. Je-li však věc přepravována, dochází k přechodu nebezpečí škody předáním věci dopravci, resp. prvnímu dopravci. Vedle těchto ustanovení zákon dále speciálně upravuje případ, kdy nebezpečí škody na nemovité věci přejde v době, kterou strany ujednaly ve smlouvě pro převzetí věci. Povinnosti smluvních stran jsou v obou zákonících vyjádřeny obdobně. Nicméně je možné nalézt některé rozdíly. Povinností prodávajícího podle českého práva je odevzdat věc, která je předmětem koupě, a umožnit kupujícímu nabýt vlastnické právo. Naproti tomu dle Code civil je prodávající povinen vedle odevzdání věci zajistit kupujícímu, aby mohl vykonávat vlastnické právo v rozsahu, jaký byl sjednán ve smlouvě, aniž by byl omezen právy jiných osob váznoucí na věci. Povinnost prodávajícího odevzdat věc, která je předmětem koupě, je možné rozdělit na dvě složky - povinnost odevzdat věc v užším smyslu a povinnost odevzdat věc v ujednaném množství, jakosti a provedení. První zmíněná složka se v zásadě neliší od úpravy v Code civil. Významnější rozdíl je patrný u složky, která stanoví kvantitativní a kvalitativní požadavky plnění. Česká právní úprava ukládá prodávajícímu plnit bez vad a má-li věc vadu, vznikají kupujícímu práva z vadného plnění, a to ať se jedná o vadu zjevnou či skrytou. Francouzská právní úprava rozlišuje v rámci plnění v ujednaném množství, kvalitě a provedení mezi rozporem se smlouvou a vadou věci. Vadou je pak myšlen nedostatek, který činí věc nezpůsobilou k obvyklému užívání, zatímco rozpor se smlouvou vzniká, neodpovídá-li věc smluvnímu ujednání. V případě rozporu se smlouvou věc nevykazuje žádné nedostatky, pro které by věc nebylo možné obvykle užívat, a může se tak na základě všeobecného vnímání jevit jako zcela vyhovující. Rozpor se smlouvou tedy znamená, že věc nemá vlastnosti, které si strany dohodly ve smlouvě. Francouzské právo nepřiznává kupujícímu práva z vadného plnění pro zjevnou vadu. Práva kupujícího vyplývající z rozporu se smlouvou jsou tudíž jediným prostředkem ochrany vůči zjevným vadám. Kupující je však povinen využít prostředků nápravy zjevné vady před tím, než prodávajícímu potvrdí přijetí věci. Přijetím věci kupující pozbývá možnost domáhat se efektivně jakékoliv nápravy. K pozbytí práv z rozporu se smlouvou přijetím věci ale nedojde, bude-li se jednat o vadu skrytou. V tomto případě si kupující může zvolit, jestli bude žádat nápravu skryté vady v rámci režimu rozporu se smlouvou nebo na základě odpovědnosti prodávajícího za skryté vady. I když toto rozlišení vady a rozporu se smlouvou, potažmo vady skryté a zjevné, stojí dozajista na logickém základě, přináší tato koncepce dle mého názoru značné obtíže v praxi při uplatnění práv kupujícího. Kupující je totiž v konkrétním případě povinen vyhodnotit, o jaký nedostatek věci, resp. druh vady se jedná. Vedle povinnosti odevzdat věc má prodávající povinnost umožnit kupujícímu nabýt vlastnické právo. Podle české a francouzské právní úpravy je smlouva neplatná, jestliže je převod vlastnictví spojen s okamžikem nabytí účinnosti smlouvy a závazku a to jak prodávající není v mezích teoretickýchtomto okamžiku vlastníkem věci. Jestliže by k převodu mělo dojít později, tak i zákonných s možným využitím výsledků dostává se podle české úpravy prodávající v teorii případě nedostatku oprávnění věc převést do prodlení, zatímco podle Code civil bude smlouva i v praxitomto případě neplatná. Ustanovení OZ, která byla Podle obou právních úprav je též možné nabýt za splnění určitých podmínek vlastnictví od neoprávněného. Francouzská koncepce dokonce umožňuje kupujícímu nabýt od neoprávněného věc nemovitou. Problematika omezení vlastnického práva kupujícího právy třetích osob se ve francouzské úpravě výrazně neliší od českého pojetí. Vedle povinností prodávajícího jsou dalším právním následkem kupní smlouvy povinnosti kupujícího. Kupující je zejména povinen převzít věc od prodávajícího a zaplatit kupní cenu. Z výkladu uvedeného v práci rozebírána lze shledat za dostačující k účelům, ke kterým by měla sloužit a které jsou třeba upravovat. Určitá ustanovení však předpokládají dotváření obsahu pojmů pomocí doktrín a rozhodování soudů, příkladem může být zásada dobré víry a poctivosti. Ke snadnějšímu výkladu jednotlivě rozebíraných ustanovení napomáhá dodržovaná jednotnost terminologie OZ. Pojmy upravené v OZ jsou zpravidla užívány jednoznačně (smlouva, závazek, ujednání), případně páté kapitole je snadno zjistitelný obsah daného pojmu (poctivý, poctivě v případě dobré víry) ze samotného ustanovení či jeho užívání. V práci byla poměrně důkladně rozebrána a rozlišena kauza od právního důvodu. Kauzu jakožto odpověď k tomu, proč k dané právní skutečnosti došlo od právního důvodu, jakožto odpovědi k tomu, proč má dlužník povinnost. Došlo se také možné dojít k závěru, že kauza se česká a její samotná existence není podmínkou platnosti a vzniku smlouvy, má však vliv například na vynutitelnost práv a francouzská úprava povinností z ní vyplývajícíkupujícího příliš neodlišuje. Z této práce uvedeného srovnání vyplývá, že se česká a francouzská úprava právních následků kupní smlouvy vyznačuje značně podobnými rysy. Nelze přeci opomenout, že je české právo součástí kontinentálního systému. Francouzské právo ale nazírá na dotyčnou problematiku často jinak a využívá k ochraně zájmů stran jiné prostředky než české právo. Jako nejzásadnější shledávám rozdíl mezi českou a francouzskou právní úpravou práv z vadného plnění. Ačkoliv se tedy v úpravách určité, i podstatnější rozdíly objevují, bylo by mohla například vycházet další práce zabývající se změnou či zánikem závazkuzároveň možné tvrdit, neplatnosti právního jednání a vliv formy na právní jednání, či rozebírat konkrétní skutkové podstaty pojmenovaných smluv nebo vzniku závazku že z jiného právního důvoduobecného hlediska budou důsledky kupní smlouvy pro smluvní strany v mnoha ohledech podobné.