Historický vývoj. Obec Spojil má poměrně dlouhou historii. Roku 1780 se rozhodla správa Pardubického panství rozdělit některé ladem ležící pozemky a nevýnosné plochy panské půdy novým osadníkům a dát jim je do tak zvaného dědičného nájmu. Mimo jiné se jednalo i o vysušené rybníky Staročernský, Xxxxxxxx, Spojil a Studánka. Celkem mělo být rozděleno 52 nových pozemků a tím byl položen základ obcím Staročernsko, Studánka a Spojil. Obec tedy vznikla roku 1785 na ploše někdejších rybníků Spojil a Xxxxxxxx. Veškerá půda byla rozdělena na jednotlivé dílce, z nichž pak dílce na bývalé rybniční hrázi byly určeny pro výstavbu usedlostí s dodnes dochovanými čísly popisnými 1 – 21. Na vybudování příbytků a hospodářských budov dostali nově příchozí usedlíci od panství z okolních lesů všechno potřebné dříví zdarma. V krátké době tak na novém místě vyrostla celá vesnice. Hlavním zdrojem obživy místních obyvatel bylo zemědělství. V jílovité a bahnité půdě bylo velmi těžké vypěstovat dostatek plodin, ale namáhavou a usilovnou prací byla nakonec pole zúrodněna natolik, že v 80. letech 19. století se obec Spojil stala centrem zelinářství. To se nezměnilo ani v době 1. a 2. světové války. Později, když sem byla zavedena místní doprava, začalo mnoho zdejších lidí dojíždět za prací do Pardubic. V 50. letech 20. století vzniklo z jednotlivých selských hospodářství Jednotné zemědělské družstvo, které fungovalo až do roku 1996. Tehdy byly definitivně vyklizeny veškeré objekty areálu JZD, kde se chovala prasata, krávy a telata. Dnes jsou okolní pozemky obhospodařovány zemědělskou společností ze Starého Hradiště. Kolem roku 1900 měla obec 30 domů a 193 obyvatel, v roce 1950 - 48 domů a 169 obyvatel, v roce 1980 - 61 domů a 224 obyvatel. Obec Spojil se osamostatnila v roce 1992 (1.1.1992). Do té doby byla třikrát přisloučena a opět oddělena od Pardubic. Její osamostatnění s sebou přineslo řadu nových možností, ale také mnoho starostí. Do řešení problémů se s nadšením pustilo nové zastupitelstvo, v jehož čele stál první dvě volební období xxx Xxx Xxxxxx. Rok 1992 byl tedy počátkem velkého rozvoje, jak co se týče vybavenosti obce, tak pokud jde o kulturu a společenský život. Místní občané i nově příchozí brzy začali s výstavbou rodinných domků. Ke dni 31. 12. 2000 jich bylo vybudováno celkem 83 a počet obyvatel Spojilu k tomuto dni dosáhl počtu 255. Nejvýznamnější událostí v dosavadní samostatné historii Spojilu bylo udělení znaku a praporu. Znak vychází z historických tradic a jsou na něm zachyceny dva...
Historický vývoj. Římské právo znalo již od 2. století před našim letopočtem smlouvu o koupi a pro- deji - smlouvu trhovou, smlouva měla konsenzuální21 podobu. Ve středověku se v souvis- losti s rozvojem směny, obchodu a řemeslné výroby, a hlavně s postupným překonáváním naturálního hospodářství a s růstem potřeby kapitálu, rozvíjely instituce závazkového prá- va. Mezi nejstarší patřila právě smlouva trhová, strany této smlouvy byly nazývány souku- pové. Pro novověký vývoj měla stěžejní význam kodifikace v podobě všeobecného občan- ského zákoníku z roku 1811, ust. § 1053, jež bylo zařazeno do druhého oddílu zákoníku, bylo označeno jako Kaufvertrag (česky smlouva trhová22). Úprava byla založena na dualis- tické koncepci, kdy koupě představuje celek právních úkonů, na jejichž základě vlastník věci převádí vlastnické právo k této věci na osobu jinou, která mu za to platí kupní cenu. Jde o celek, který na prvním místě obnáší kontrakt, kterým se tak vytváří závazkový rámec předmětného právního vztahu, samotný převod vlastnického práva se odehrává později. Uzavíraná smlouva zakládá pouze závazek prodávajícího převést vlastnické právo a závaz- ku kupujícího zaplatit kupní cenu. Na druhém místě přichází vlastní převod vlastnického práva, spočívající ve dvou prvcích, konstitutivního charakteru. Intencionální prvek, tj. do- 21 Konsenzuální podoba znamená, že koupě je jako celek jedna operace, kdy dojde ihned k převodu vlastnic- kého práva mezi stranami kontraktu.
Historický vývoj. 2.1.1 První republika
Historický vývoj. Historicky se kupní smlouva vyvinula ze smlouvy směnné, která byla využívána již od pravěku. Samotný vznik kupní smlouvy se nedá datovat přesně, dá se však říci, že kupní smlouva vznikla zároveň se samotným vznikem peněz jako takových a celkovou provázaností společnosti s penězi. Smlouvu trhovou, neboli také smlouvu o výměně věci za peníze (lat. emptio venditio), v dnešní době nazývanou jako smlouvu kupní, znalo římské právo již od 2. století př.n.l. Již v této době byla smlouva o koupi považována za konsenzuální, a to právě z důvodu jejího právně vymahatelného nároku na plnění pouze na základě dohody (konsenzu). S ohledem na českou právní úpravu začal rozvoj na našem území ve středověku, a to především díky rozvoji směny, obchodu a řemeslné výroby, zejména v souvislosti s nutným překonáním naturálního charakteru hospodářství a růstem potřeby kapitálu. Mezi nejstarší úpravy ve středověku patří, dle Malého1, smlouva trhová, jejíž kontrahenti2 se nazývali soukupové. Pro další vývoj české právní úpravy kupní smlouvy měla však nepochybně nejzásadnější význam kodifikace občanského práva v podobě ABGB3 z roku 1811, v jehož druhém oddílu bylo upraveno obligační
Historický vývoj. Kupní smlouva patří do skupiny konsensuálních smluv (z latinského názvu „consensus“ – dohoda, shoda vůle, vzájemný souhlas), jejichž počátky se datují již do 2. století p.n.l. Kupní smlouva je smlouvou dvoustranně rovnou a může obsahovat i další ustanovení, která by za jiných okolností musela být uvedena zvlášť v dalších kontraktech (Xxxxx et al. 1995, s. 250- 253)
Historický vývoj. Před výkladem účinné právní úpravy institutu dědické smlouvy bude nejprve poskytnut všeobecný historický exkurz od prvopočátku její existence až do současnosti. S ohledem na historické události ve vývoji občanského práva, kdy dědické právo bylo značně okleštěno, se tento institut z pozitivního práva vytratil. Se zřetelem k takto stručné úpravě lze spíše hovořit o úpadku dědického práva. Vzhledem k tomu, že dědická smlouva z československého a následně českého právního řádu dočasně vymizela, je druhá podkapitola věnována převážně vývoji dědického práva. Výsledkem tohoto vývoje je současná právní úprava. Ta svým způsobem zmírnila původní omezení dědické smlouvy, které se mj. týkalo jejích stran.
Historický vývoj. Schopnosti, znalosti, dovednosti politiků, zaměstnanců a aktérů
Historický vývoj. Smlouva o dílo, ať už v jakékoli možné podobě, se využívá pravděpodobně již 3000 let. V současné době se jedná o druhou nejčastěji uzavíranou smlouvu v praxi, a v minulosti tomu pravděpodobně nebylo jinak. Její principy zůstaly po oněch třech tisíciletích stále stejné. Jednu stranu tvoří poptávka po zhotovení nějakého statku (díla) a peníze, nebo jejich soudobý ekvivalent, které je objednatel ochoten zaplatit. Na straně druhé je know-how, zdroje a čas k naplnění této poptávky.
Historický vývoj. Tato část nemá sloužit jako pouhý exkurz do minulosti, nýbrž má v mnoha ohledech naznačit základy a pomoci lépe pochopit souvislosti, které se vztahují k problematice nájemní smlouvy. Moderní právo totiž mnohdy pouze rozvíjí instituty a právní konstrukce, které mají své kořeny v minulosti.
Historický vývoj. „Společnost s ručením omezeným byla zřejmě poprvé upraven na přelomu 19. a 20. století v německém právu. V Rakousku – Uhersku (s dopadem i pro území dnešní České republiky) byla společnost s ručením omezeným poprvé zachycena zákonem č.58/1906 ř. z., který byl následovně převzat i do právního řádu Československé republiky prostřednictvím zákona č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého.“5